Domů Vyhledávání
kočař - Výsledky vyhledávání
Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání
Brutus Extreme Orienteering 12-13.3.2016 – Kokořínsko
Po delším sledu sportovně-výkonnostních článků, kterými nás zde zahrnují kolegové reprezentanti, širší reprezentanti, bývalí reprezentanti, otcové či trenéři reprezentantů budoucích, je načase abychom připoměli pohled na svět okem tuctového turisty a okénko, do pro mnohé z vás světa neznámého, zde pootevřeme právě teď. Předem omluvte osvětovou a marketingovou vložku, příští rok na tuto akci neskomně počítám se zvědavci z vašich řad...
Kamarád (Jirka Žaloudík) pracoval na rok v Anglii a já mu udržoval budoucí manželku v běžecké kondici ...Jarine, Jarine, čti co tu je napsané a ne mezi řádky, tam nic schováno není... Z Anglie se Žaly vrátil s disfunkčním kolenem, chodit ale může a je to turista nadšenec. Protože nás to loni moc bavilo, domluvili jsme se, že si letos vyrazíme v podobné partičce do pískovcových skal na Kokořínsku na Brutus Extreme Orienteering. Žaly naučí mapovat Evču a já jsem slíbil doučování na zápočet z mapování rodičům od její kamarádky Monči. Marek Rohel se letos neozval, asi piluje rytmy a figury, až bude příští rok vytáčet nějakou celebritu na StarDance. Tak v pátek ráno sbalit, přidat busolu, hodinky s GPS pro záznam, foťáček, domluvit si Camelbag a do auta výběr CD na cestu, bo je to tam půl republiky daleko. V práci moc neplašit, v rámci přípravy si na Judu poházet s děckama a co možná nejrychleji vypadnout z Ostravy. Spěcháme a tak doufám, že mi z cesty nepřijdou složenky. Čtvrt hodinky před koncem prezentace přijíždíme do chatkového tábora "v klínu rozervaných skal" a já si říkám, že tady nejsem naposled. Ideální místo pro týdenní dovolenou s děckama a to jak pro pěší tak cyklistickou turistiku, vřele doporučuji. Před spaním ještě zakreslíme kontroly a pokecáme s Honzou přítulným Tojnarem (B7 2011 7.místo) a alou do hajan.
Osvětové okénko: Horský OB bývá závod dvojic na turistické mapě většinou formou scorelaufu. Před startem dostanete mapu s kontrolama a průkazku s body, které jsou jednotlivým kontrolám pro daný den přiřazeny. Cílem je dorazit s co nejvíce body, za každou minutu po časovém limitu (sobota 6, neděle 5 hodin) je bodová srážka. V případě stejných bodů rozhoduje kratší čas. Trasu si každá dvojice, která se v průběhu závodu nesmí vzdálit z dohledu, určuje sama. Ano, zde se to, co máte na krku používá i k jiným věcem než jako vstup cest dýchacích, a náš kolektivně nejoblíbenější matematik by jistě suverénně vytřepal z rukávu pojmy jako optimalizace, Paretova množina, derivace nehladké funkce, či rozdíly mezi globálními a lokálními extrémy.
Pro zobrazení našich postupů ze soboty a neděle vyberte v PlayMap kategorii HD a tým "Po závodu spěcháme do klubu".
Sobota. Ráno se nacpeme, sbalíme do baťůžku Camelbag naplněný ředěnou kofolou (Monča je z Krnova), tyčinky, rohlíky, busolu s lupou (nejsem nejmladší) a foťáček ať pak máme na stará kolena dětem při vyprávění co ukazovat. Čtvrt hodinu před startem dostaneme bodovou hodnotu kontrol a optimalizujeme co to dá. Už předem jsme se shodli na tempu pohodové procházky s tím, že pokud by se kdesevzalytusevzaly ambice, tak třeba i poklusneme. Bereme vše v úvahu a vyhříváme místnost mozkovou aktivitou. Venku pár skupinových fotek a hromadný start. Hned po chvíli se ukáže, že jsme zdravě sebevědomá dvojice a odpojujeme se od všech. Na první kontrole vidíme cca polovinu startovního pole, jiní zvolili odlišnou první kontrolu (31). Dohoníme Žalyho s Evčou a to se bude opakovat zhruba co každou kontrolu. Asi mají anděla strážného, co jim napovídá, který postup bude rychlejší. Dvojka (42) je schovaná v jeskyni, na čtyřku (38) vede nádherná cestička, a vhodně zvoleným postupem od kontroly na chvilku předejdeme i část běžců. Na pětku (37) nám dělá problém slezení ze skalního městečka a procházíme obcí Tubož, což je učiněný skanzen dřevěných chalup jako z pohádky. Na sedmičku (34) se natolik zakecáváme, že se musíme půl kiláku vrátit, ale kontrolu ve skalním městečku bohužel nenacházíme a serem na ni. Cestou do cíle jsme plánovali (33) a (30), ale opět se zapovídáme a kilák a půl se nám vracet nechce, jo jsme zkrátka turisti, i takoví exoti existují.
V cíli jsou kupodivu krásné teplé sprchy a po večeři už jenom doplňujeme tekutiny. Zítra řídím zpátky a tak to moc nerozjíždím, Monča se kupodivu taky drží zpět a z hospody vyrážíme na chatku ještě v sobotu. Prodrbeme jak se nám v tom životě daří a nedaří, zoubky a spat, ale druhá dvojička nám do chatky natáhne pět ožralců, co jim zavřeli a tak něco pobrnkáme na kytaru, dorazíme Ferneta, klátící se pozdější vítěz chlapů nám naštěstí prázdnou lahví nerozbije okno a tak po jejich odjezdu spíme v teple.
Marketingové intermezzo: V oblasti Kokořínska před deseti a více lety chcíp pes. Před cca osmi lety buďto místní majitelé hospůdek na mýtinkách své živnosti prodali, nebo pochopili, že když nechají zaparkovat na svém pozemku více zákazníků budou mít větší příjmy, které pak naštěstí vrazili zpět do vybavení a tak se dá v současnosti posedět o několik tříd lépe, než v knajpách u nás na Ostravsku. Ubytování na úrovni, podle očazených míst u skal je zde rozšířený tramping se spaním pod širákem pro dobrodružnější turisty. Prostředí nádherné a to je ještě předjaří, kytky nekvetou a koupat by se v místních jezírkách odvážili jen silvestrovští otužilci. Návštěvu zde doporučuji, ačkoli mi za to nikdo nic nedá.
Neděle. Ráno si produžujeme budíček co to dá a poté zjišťuji, že mi včerejší rozjuchaná návštěva při odchodu odnesla jídlo, ostatním spolubydlícím naštěstí ne. Do Camelbagu mixujeme riskantní směsku Kofoly a jablečného moštu, patnáct minut před startem dostáváme změny v bodování kontrol a s očekáváním stejné pohodky jako včera jdeme do toho. Superoptimálním postupem (30) se na první kontrolu dostáváme stejně rychle, jako mnozí běžci a v bezchybném absolvování trasy (32-33-34) pokračujeme a kontrolu (34) tentokrát zespoda nacházíme. Po (35) se opět zapovídáme a nepozornost nás vede opačným směrem, Monča na to však kápne, čímž dostává svůj mapařský zápočet. Opět se zakecáváme v polovině postupu (28-29), ale zde jsme přešli jenom deset metrů. Z (29) zvolíme delší, avšak krásnější trasu s výhledem na Kokořín. Na asfaltce před cílem nás předběhne paní s kočárkem, že spěchá do cíle a musí ještě nakojit, pro mnohé z vás - závodníky duchem i tělem asi nepředstavitelná věc....
Atmosféru asi nejvíce vystihuje tempo písničky ze zpáteční cesty do Ostravy. Výsledky neuvádím, nebyly naším cílem. V cíli luxusní sprcha a balíme, jelikož nás čeká závodním tempem cesta do Krnova, kde musíme stihnout začátek koncertu v Kofola klubu. Doufám, že se oběma Bohunským líbil, já si cestou do Ostravy už musím podepírat víčka sirkami, bo toho mám dost. Fotky jsou zde a zde.
Příští ročník bude ve Vizovicích a asi opět s večírkem zahrnujícím koncert kapely Fleret a ochutnávkou Vizovických destilátů. Pokud vás zlákám tak za rok načas přestaňte abstinovat...
Dovětek: Dnešek nám se synem končil koncertem Druhé trávy a písničkou, kterou nám víkendový výlet v CD přehrávači začal.
Kamarád (Jirka Žaloudík) pracoval na rok v Anglii a já mu udržoval budoucí manželku v běžecké kondici ...Jarine, Jarine, čti co tu je napsané a ne mezi řádky, tam nic schováno není... Z Anglie se Žaly vrátil s disfunkčním kolenem, chodit ale může a je to turista nadšenec. Protože nás to loni moc bavilo, domluvili jsme se, že si letos vyrazíme v podobné partičce do pískovcových skal na Kokořínsku na Brutus Extreme Orienteering. Žaly naučí mapovat Evču a já jsem slíbil doučování na zápočet z mapování rodičům od její kamarádky Monči. Marek Rohel se letos neozval, asi piluje rytmy a figury, až bude příští rok vytáčet nějakou celebritu na StarDance. Tak v pátek ráno sbalit, přidat busolu, hodinky s GPS pro záznam, foťáček, domluvit si Camelbag a do auta výběr CD na cestu, bo je to tam půl republiky daleko. V práci moc neplašit, v rámci přípravy si na Judu poházet s děckama a co možná nejrychleji vypadnout z Ostravy. Spěcháme a tak doufám, že mi z cesty nepřijdou složenky. Čtvrt hodinky před koncem prezentace přijíždíme do chatkového tábora "v klínu rozervaných skal" a já si říkám, že tady nejsem naposled. Ideální místo pro týdenní dovolenou s děckama a to jak pro pěší tak cyklistickou turistiku, vřele doporučuji. Před spaním ještě zakreslíme kontroly a pokecáme s Honzou přítulným Tojnarem (B7 2011 7.místo) a alou do hajan.
Pro zobrazení našich postupů ze soboty a neděle vyberte v PlayMap kategorii HD a tým "Po závodu spěcháme do klubu".
Sobota. Ráno se nacpeme, sbalíme do baťůžku Camelbag naplněný ředěnou kofolou (Monča je z Krnova), tyčinky, rohlíky, busolu s lupou (nejsem nejmladší) a foťáček ať pak máme na stará kolena dětem při vyprávění co ukazovat. Čtvrt hodinu před startem dostaneme bodovou hodnotu kontrol a optimalizujeme co to dá. Už předem jsme se shodli na tempu pohodové procházky s tím, že pokud by se kdesevzalytusevzaly ambice, tak třeba i poklusneme. Bereme vše v úvahu a vyhříváme místnost mozkovou aktivitou. Venku pár skupinových fotek a hromadný start. Hned po chvíli se ukáže, že jsme zdravě sebevědomá dvojice a odpojujeme se od všech. Na první kontrole vidíme cca polovinu startovního pole, jiní zvolili odlišnou první kontrolu (31). Dohoníme Žalyho s Evčou a to se bude opakovat zhruba co každou kontrolu. Asi mají anděla strážného, co jim napovídá, který postup bude rychlejší. Dvojka (42) je schovaná v jeskyni, na čtyřku (38) vede nádherná cestička, a vhodně zvoleným postupem od kontroly na chvilku předejdeme i část běžců. Na pětku (37) nám dělá problém slezení ze skalního městečka a procházíme obcí Tubož, což je učiněný skanzen dřevěných chalup jako z pohádky. Na sedmičku (34) se natolik zakecáváme, že se musíme půl kiláku vrátit, ale kontrolu ve skalním městečku bohužel nenacházíme a serem na ni. Cestou do cíle jsme plánovali (33) a (30), ale opět se zapovídáme a kilák a půl se nám vracet nechce, jo jsme zkrátka turisti, i takoví exoti existují.
V cíli jsou kupodivu krásné teplé sprchy a po večeři už jenom doplňujeme tekutiny. Zítra řídím zpátky a tak to moc nerozjíždím, Monča se kupodivu taky drží zpět a z hospody vyrážíme na chatku ještě v sobotu. Prodrbeme jak se nám v tom životě daří a nedaří, zoubky a spat, ale druhá dvojička nám do chatky natáhne pět ožralců, co jim zavřeli a tak něco pobrnkáme na kytaru, dorazíme Ferneta, klátící se pozdější vítěz chlapů nám naštěstí prázdnou lahví nerozbije okno a tak po jejich odjezdu spíme v teple.
Neděle. Ráno si produžujeme budíček co to dá a poté zjišťuji, že mi včerejší rozjuchaná návštěva při odchodu odnesla jídlo, ostatním spolubydlícím naštěstí ne. Do Camelbagu mixujeme riskantní směsku Kofoly a jablečného moštu, patnáct minut před startem dostáváme změny v bodování kontrol a s očekáváním stejné pohodky jako včera jdeme do toho. Superoptimálním postupem (30) se na první kontrolu dostáváme stejně rychle, jako mnozí běžci a v bezchybném absolvování trasy (32-33-34) pokračujeme a kontrolu (34) tentokrát zespoda nacházíme. Po (35) se opět zapovídáme a nepozornost nás vede opačným směrem, Monča na to však kápne, čímž dostává svůj mapařský zápočet. Opět se zakecáváme v polovině postupu (28-29), ale zde jsme přešli jenom deset metrů. Z (29) zvolíme delší, avšak krásnější trasu s výhledem na Kokořín. Na asfaltce před cílem nás předběhne paní s kočárkem, že spěchá do cíle a musí ještě nakojit, pro mnohé z vás - závodníky duchem i tělem asi nepředstavitelná věc....
Atmosféru asi nejvíce vystihuje tempo písničky ze zpáteční cesty do Ostravy. Výsledky neuvádím, nebyly naším cílem. V cíli luxusní sprcha a balíme, jelikož nás čeká závodním tempem cesta do Krnova, kde musíme stihnout začátek koncertu v Kofola klubu. Doufám, že se oběma Bohunským líbil, já si cestou do Ostravy už musím podepírat víčka sirkami, bo toho mám dost. Fotky jsou zde a zde.
Dovětek: Dnešek nám se synem končil koncertem Druhé trávy a písničkou, kterou nám víkendový výlet v CD přehrávači začal.
Silvestrovský běh Olomouc 2015
Čtvrtek 31.12.2015
Olomoucký Silvestrovský nesoutěžní běh ve Smetanových sadech jsem chtěla pojmout jako takový tempový trénink. A ikdyž mi nedorazilo domluvené hlídání Augustýnka, plánované tempo jsem na trase dlouhé 5,2 kilometru nakonec zvládla i s kočárkem :-). Takže spokojenost.
Zvažovala jsem, zdali mám ještě čekat na tombolu, která následovala, když to, po čem toužím, v ní stejně není... Ale přece jen jsem zůstala až do konce, nic nevyhrála a navíc během toho losování pořádně promrzla.
Domů jsem to tak musela vzít poklusem a dát si velkou horkou sprchu :-).
Následovala pak trošku smutná oslava konce letošního roku jenom ve dvou :-(.
Pátek 1.1.2016
O dvacet hodin později opět běhám na stejném místě. S novým rokem dorazila i sněhová nadílka.
Nemyslím si, že by na běhání s kočárkem bylo něco světoborného. Nicméně běhání s kočárkem na sněhu už světoborností možná trošku zavání...
S přibývajícím sněhem a kilometry toho začínám mít plné zuby, ale odběhnu si, co chci.
Olomoucký Silvestrovský nesoutěžní běh ve Smetanových sadech jsem chtěla pojmout jako takový tempový trénink. A ikdyž mi nedorazilo domluvené hlídání Augustýnka, plánované tempo jsem na trase dlouhé 5,2 kilometru nakonec zvládla i s kočárkem :-). Takže spokojenost.
Zvažovala jsem, zdali mám ještě čekat na tombolu, která následovala, když to, po čem toužím, v ní stejně není... Ale přece jen jsem zůstala až do konce, nic nevyhrála a navíc během toho losování pořádně promrzla.
Domů jsem to tak musela vzít poklusem a dát si velkou horkou sprchu :-).
Následovala pak trošku smutná oslava konce letošního roku jenom ve dvou :-(.
Pátek 1.1.2016
O dvacet hodin později opět běhám na stejném místě. S novým rokem dorazila i sněhová nadílka.
Nemyslím si, že by na běhání s kočárkem bylo něco světoborného. Nicméně běhání s kočárkem na sněhu už světoborností možná trošku zavání...
S přibývajícím sněhem a kilometry toho začínám mít plné zuby, ale odběhnu si, co chci.
5 tipů jak běhat na podzim a v zimě
Je podzim. Facebook a instagram je plný fotek z běhání v barevném listí. V parku nebo v lese je nádherně. Potom bude zima a fotky listí nahradí fotky z běhání ve sněhu. Úplně před sebou vidím prašan a sněhové vločky, které se třpytí na sluníčku. Jasně, jsou dny, kdy je běhání na podzim a v zimě super. Ale taky je brzo tma. Pro nás, kteří žijeme v Ostravě nebo v Číně je ještě potřeba přidat smog. A pro nás rodiče k tomu ještě přidávám celoroční problém "nemám hlídání". Jak běhat v takových podmínkách?
Pevně věřím, že se mi podaří naběhat co nejvíc kilometrů přes den za světla. Hlavně dlouhé běhy bych si fakt ráda užila v přírodě. Ale to jaksi nezáleží jenom na mně, ale hlavně na tom, kdy bude mít čas na hlídání manžel, babička nebo slečna na hlídání. Takže je mi jasné, že budu běhat i večer nebo brzo ráno, kdy je už nebo ještě tma.
Jsem vybavená, mám čelovku, běhací bundu i legíny s reflexními prvky a pepřák. Ale bohužel to vůbec neřeší skutečnost, že se běhat ve tmě sama bojím. Říkejte si o mně, že jsem posera, ale za tmy do parku, podél řeky, na Landek nebo na Emu nevyběhnu. Obzvlášť ne po mých dvou zkušenostech, protože potkat chlapa s nožem a druhého s trenkama u kolen ještě navíc za tmy bych opravdu nechtěla. A jak tedy budu běhat?
Budu kombinovat tyto body:
1/ Běhání s kočárkem
Peťulka spí po obědě tak zhruba hodinu a půl až dvě. Za tu dobu se dá zvládnout slušný trénink. Ideální řešení situace "není smog a mám jenom jedno dítě".
2/ Běhání ve skupině
Řešení situace "není smog a mám hlídání v dobu, kdy běží všichni ostatní". Na tohle se těším, protože když nepočítám závody a naše triatlonové výběhy s Vikim, běhám sama. Bude fajn potkat se se známými a někoho nového poznat.
3/ Budu běhat kolečka po osvětlené ulici
Situace "není smog a mám hlídání v dobu, kdy nikdo jiný nemá čas běhat". Asi je to divné, ale než tři dny po sobě na běžeckém pásu, radši tohle. Takže prosím, až mě poněkolikáté potkáte jak kroužím mezi Albertem a Karolinou, nesmějte se mi :-) Určitě nebudu mít sluchátka s hudbou, vezmu si s sebou telefon a obleču všechno reflexní oblečení, které mám.
4/ Běžecký pás
Poslední bod, který dokonale řeší variantu "smog" a variantu "nemám hlídání" a musím běhat, když děti ještě/už spí. Tady zbývá dořešit jenom takový drobný detail - přestěhovat pás do sklepa a předtím ten sklep uklidit. Jdu na to :-) Protože zrovna dnes je bod 4 aktuální a já místo běhání píšu tento článek :-)
5/ Pořídím si psa
Samozřejmě nějakého velkého, který rád běhá a který mě ochrání před případným násilníkem. Tak tento bod určitě dělat nebudu, ale někdo byste si toho psa mohli pořídit a pak mi ho na běhání půjčit :-)
 |
| a jedna poetická fotka z Ostravského NIght Runu na závěr :-) |
Mějte se hezky a napište mi, jak běháte na podzim a v zimě vy :-)
A.
2 míle s úsměvem Self-Transcendence Race, Olomouc 1.11.2015
Neděle 1.11.2015
Je krásná první listopadová neděle plná sluníčka a barev podzimu :-).
Běžím v tříčlenné skupince se dvěma muži. Vzájemně se popotahujeme až jim v závěru trošku pouteču.
V cílové rovince na mě jeden chinmoyský chlapec zakřičí: "Užij si to!" On neřekl: "Přidej a budeš to mít za tolik a tolik" ani jaký mám třeba náskok, ale: "Užij si to!" Začnu se smát a ty poslední desítky metrů si opravdu užívám. Mám pocit, že až teď, po třinácti letech co běhám, tomu začínám rozumět. Na start chodím uvolněná. Soustředím se jen sama na sebe a svůj prožitek.
Znovu jsem si vylepšila lívancový osobák a zaběhla čas, který pro mě byl ještě do nedávna sci-fi. Navíc se mi běhá čím dál tím snáz a lehčeji :-).
Můj nový kluk by měl být běžec. Musí to mít prostě stejně jako já :-).
P.S. Augustýnek dnešní bednu prospal :-).
Je krásná první listopadová neděle plná sluníčka a barev podzimu :-).
Běžím v tříčlenné skupince se dvěma muži. Vzájemně se popotahujeme až jim v závěru trošku pouteču.
V cílové rovince na mě jeden chinmoyský chlapec zakřičí: "Užij si to!" On neřekl: "Přidej a budeš to mít za tolik a tolik" ani jaký mám třeba náskok, ale: "Užij si to!" Začnu se smát a ty poslední desítky metrů si opravdu užívám. Mám pocit, že až teď, po třinácti letech co běhám, tomu začínám rozumět. Na start chodím uvolněná. Soustředím se jen sama na sebe a svůj prožitek.
Znovu jsem si vylepšila lívancový osobák a zaběhla čas, který pro mě byl ještě do nedávna sci-fi. Navíc se mi běhá čím dál tím snáz a lehčeji :-).
Má letošní lívancová progrese:
7.6.2015 17:42 min (s kočárkem)
5.7.2015 15:49 min
2.8.2015 15:18 min
4.10.2015 14:29 min
1.11.2015 14:13 min
Můj nový kluk by měl být běžec. Musí to mít prostě stejně jako já :-).
P.S. Augustýnek dnešní bednu prospal :-).
Night Run Olomouc 2015
Sobota 17.10.2015
Můj první noční běh :-).
Startovní tašku si vyzvedávám během odpolední procházky. Večer pak babička hlídá Augustýnka a já si jdu zazávodit do parku.
Moderátor při pohledu na rozcvičující se jedince upozorňuje abychom to tolik neprožívali, že se stejně jedná především o zážitkový běh. Každopádně alespoň trochu by se člověk měl před startem protáhnout.
Po krátkém rozklusu mířím do startovního koridoru, který je už k mému překvapení téměř zaplněn. Oslovuje mě však jedna drzá slečna s tím, že společně to prý prorazíme. No tak jo no. Úplně dopředu to nešlo, nicméně výrazný posun nastal.
Jakmile se mi po startu podaří dostat se před pomalejší běžce, nasazuji tempo. Ano, i zážitek přece může být v tempu :-). Chci si zaběhnout season best, konkrétně eight seasons best.
Prvně běžím s tou nepříliš pohodlnou věcí na čele. Říkala jsem si proč je čelovka nutná, když je park osvětlený, ale nakonec musím uznat, že v některých zákoutích svůj význam opravdu má. Povrch je vlhký a na kluzké listí pod nohama je tak skutečně vhodné dobře vidět. Navíc ten pohled na nás seshora musí být nádherný!
Běží se mi dobře. Hrozně mě to běhání teď baví! :-) Silniční desítky jsou stejně nej. Představují pro mě momentálně asi nejdelší trať, na které jsem schopna udržet koncentraci po celou dobu od startu až do cíle.
Kilometrovníky značené nejsou, na hodinky se raději nekoukám. Nechávám se překvapit :-).
Předbíhám jednu slečnu, kterou jsem po většinu závodu měla před sebou. Počtvrté, tedy naposledy, vybíhám stoupání na lávku. Bez kočárku, Ivanko, bez kočárku! To musí letět! říkám si v duchu. Normálně tohle totiž dávám čtyřikrát za trénink právě s kočárkem. V závěrečném finiši předbíhám druhou slečnu, kterou jsem též měla po většinu závodu před sebou. Ona bude každá vteřinka dobrá. Jen ať mám příště co překonávat :-).
Zaběhla jsem si svoji nejrychlejší desítku za posledních osm let :-). Její skutečná hodnota sice zůstane navždy utajena, protože čisté časy se tady dneska neměřily, ale něco jsem si namačkala na hodinkách, takže představu mám.
Zážitek to byl suprovej. Jenom škoda, že z toho nemám žádnou fotku :-(.
Závěrem této porodně-běžecké sezóny by se mohla nabízet výzva "Bezručáku, třes se!" Ale tak to není. "Zážitku, třes se!"
Můj první noční běh :-).
Startovní tašku si vyzvedávám během odpolední procházky. Večer pak babička hlídá Augustýnka a já si jdu zazávodit do parku.
Moderátor při pohledu na rozcvičující se jedince upozorňuje abychom to tolik neprožívali, že se stejně jedná především o zážitkový běh. Každopádně alespoň trochu by se člověk měl před startem protáhnout.
Po krátkém rozklusu mířím do startovního koridoru, který je už k mému překvapení téměř zaplněn. Oslovuje mě však jedna drzá slečna s tím, že společně to prý prorazíme. No tak jo no. Úplně dopředu to nešlo, nicméně výrazný posun nastal.
Jakmile se mi po startu podaří dostat se před pomalejší běžce, nasazuji tempo. Ano, i zážitek přece může být v tempu :-). Chci si zaběhnout season best, konkrétně eight seasons best.
Prvně běžím s tou nepříliš pohodlnou věcí na čele. Říkala jsem si proč je čelovka nutná, když je park osvětlený, ale nakonec musím uznat, že v některých zákoutích svůj význam opravdu má. Povrch je vlhký a na kluzké listí pod nohama je tak skutečně vhodné dobře vidět. Navíc ten pohled na nás seshora musí být nádherný!
Běží se mi dobře. Hrozně mě to běhání teď baví! :-) Silniční desítky jsou stejně nej. Představují pro mě momentálně asi nejdelší trať, na které jsem schopna udržet koncentraci po celou dobu od startu až do cíle.
Kilometrovníky značené nejsou, na hodinky se raději nekoukám. Nechávám se překvapit :-).
Předbíhám jednu slečnu, kterou jsem po většinu závodu měla před sebou. Počtvrté, tedy naposledy, vybíhám stoupání na lávku. Bez kočárku, Ivanko, bez kočárku! To musí letět! říkám si v duchu. Normálně tohle totiž dávám čtyřikrát za trénink právě s kočárkem. V závěrečném finiši předbíhám druhou slečnu, kterou jsem též měla po většinu závodu před sebou. Ona bude každá vteřinka dobrá. Jen ať mám příště co překonávat :-).
Zaběhla jsem si svoji nejrychlejší desítku za posledních osm let :-). Její skutečná hodnota sice zůstane navždy utajena, protože čisté časy se tady dneska neměřily, ale něco jsem si namačkala na hodinkách, takže představu mám.
Zážitek to byl suprovej. Jenom škoda, že z toho nemám žádnou fotku :-(.
Závěrem této porodně-běžecké sezóny by se mohla nabízet výzva "Bezručáku, třes se!" Ale tak to není. "Zážitku, třes se!"
Maraton, triatlon nebo miminko?
Tato otázka se mi honila hlavou zhruba poslední dva měsíce. Chci běhat nebo si pořídíme Michalku? Myslela jsem na to při běhání, při ježdění na kole, pořád. Když už se mi podařilo na to dilema zapomenout, otevřela jsem třeba Runners World a tam celá kapitola o tom, jak si má člověk pečlivě naplánovat, na jaké závody chce jít a pak poctivě trénovat. Nevím. Zapnu facebook a tam kamarádi řeší, kdo je už přihlášený na maraton a že se závody Runczech pomalu vyprodávají. A samozřejmě následuje otázka: "A co ty? Co poběžíš, kdy poběžíš?" Nevím. Moje úvahy a rozhodnutí šly od "Viki pojďme na to hned vletět, já chci holčičku" po "jasně, halfironman v půlce prázdnin je ok." A do toho se mě ještě sem tam někdo zeptal, jestli se nevrátím k házené. To byla jediná otázka, na kterou jsem znala jasnou odpověď :-D
Na jednu stranu v obchodech okukuju oblečení pro těhotné a nakukuju na miminka do kočárků, ale zároveň vím, že chci běhat, že se pořád zlepšuju, že mě to moc baví. Takže zasedla rodinná rada a probírali jsme, co dál. Ještě jedna běžecká sezóna nebo třetí dítě? Viktorek chce dalšího brášku a prý můžu běhat i s tím bráškou v bříšku :-) Já s Vikim jsme probírali pro a proti a nakonec vyhrálo běhání. Triatlon mě sice hodně chytil a zvládnout někdy v budoucnu halfironmana mě hodně láká, ale zatím to odsouvám :-) Promiň Peťo :-)
Zároveň nám oběma bylo jasné, že se nebavíme jenom tak o běhání, jako jsem běhala doteď, ale že tomu chci dát víc. Že potřebuju jasné cíle, tréninkový plán a nad sebou trošku bič. Ano, že chci svého trenéra, protože jestli se chci v příšté sezóně opravdu zlepšit, bude třeba přestat spoléhat na talent a začít makat. Viki mi tohle říkal už dávno, ale já jsem k myšlence "opravdu trénovat" potřebovala dospět sama. Po letech vrcholového sportu jsem si neuměla představit, že bych do něčeho podobného šla dobrovolně znovu. No ale člověk se vyvíjí, názory se různě mění, možná jsem blázen, možná ten dril a napětí ze sportu k životu potřebuju. Nevím, ale rozhodla jsem se, že chci trénovat s trenérem.
A kdo bude trenér? Od začátku jsem věděla, koho bych si přála. Zase jsem pár dní chodila a sbírala odvahu a pak prostě napsala. Odpověď přišla za chvíli a byla kladná!!! Ale s varováním, že řízený trénink chce opravdu hodně sebekázně a je to jiné než běhat jako hobík. Takže teď už vám můžu říct, že příští sezónu mě bude připravovat Terka Šádková :-) Děkuju, děkuju, už se šíleně těším.
Terku si pamatuju z Ostravského maratonu 2014. Ona vyhrála maraton, já jsem uběhla svůj první půlmaraton. Později jsme se seznámily na atletickém tréninku Rungo. Ostravským nemusím Terku představovat, protože ji všichni znáte :-) Terka je skvělá běžkyně a na všech závodech sbírá medaile :-) Za poslední dobu třeba vyhrála Havířskou desítku nebo skončila druhá v mixech na Beskydské sedmičce. Prostě výborná, motivující, moc fajn a jsem strašně ráda, že se budu moct učit zrovna od ní.
Zatím nevím, jak přesně budu trénovat a jaké závody poběžím. To všechno musíme vymyslet, až se vrátím domů. A ještě nakonec odpověď na otázku, co blbnu s crossfitem? Teď jsem v takovém off season režimu a užívám si věci, které přes zimu nepůjdou dělat a taky na ně kvůli běhání nebudu mít čas. Jezdím na kole, cvičím jógu, plavu v moři a chystám se vyzkoušet crossfit.
Takže takový je plán :-) Jsem zvědavá, jaké to všechno bude.
Mějte se hezky.
A.
Ghost Run Bradenton
Ghost Run byl závod, na který jsem se moc těšila. Běžela jsem i minulý rok a moc se nám to všem líbilo, protože byla tam příjemná atmosféra malého závodu. Navíc je to Halloweenský závod, pro děti soutěž masek, je tam i kategorie běh s kočárkem a procházka se psy, pohoda. Navíc letos jsem tady chtěla vylepšit svůj osobák na 5km. Po pětce na Ostravském maratonu jsem si věřila, v tréninku mi to teď taky běhalo slušně. Bylo mi jasné, že budu muset běžet na hranici svých možností, proto se tomu taky říká osobní rekord, že :-D a zároveň jsem věděla, že budu potřebovat i trochu podporu vnějších faktorů. Ať není moc horko a ať běžím ve skupince nebo aspoň ve dvojici s někým, ať je to prostě závod a hecuje mě to.
V sobotu v den závodu se nedělo nic zvláštního. Nebyla jsem nervózní, jenom jsem se těšila. Startovní čísla jsme vyzvednuli už v pátek, takže jsme jenom ve 14 nasedli do auta a odjeli do Bradentonu. Teploměr nám ukazoval 29 stupňů ve stínu, takže moje první přání nevyšlo :-D Viktorek byl v nejmladší kategorii a běžel 100m. Nejprve proběhla společná rozcvička pro všechny děti a pak jsme se vypravili na start. Až doteď byl v pohodě a říkal, jak se mu to líbí a těší se. Ale naráz začalo maminko já chci běžet s tebou, já se stydím, já se bojím, já nechci běžet. Nějak se mi ho povedlo přesvědčit, že v cíli dostane medaili, na všechny děti tam čeká pizza a že se nemusí ničeho bát, protože já poběžím kousek za ním a budu ho povzbuzovat. Tak jo, start, Viktorek začal pomaleji, ale postupně předbíhal, snažil se, fakt běžel krásně a já celá hrdá patnáct metrů za ním s ostatními rodiči. A pak když Viktorek všechny předběhl a dostal se na první místo, tak zhruba dvacet metrů před cílem uviděl Vikiho. Rozběhl se k němu, skočil mu do náruče a začal brečet. Úplně to stejné jsem udělala já, když jsme měli v jesličkách besídku pro rodiče. Měla jsem zpívat nějakou písničku, ale když jsem uviděla mamku, rozběhla jsem se k ní, rozbrečela se a zůstala jí sedět na klíně. Doběhla jsem ho, vzala jsem za ruku a tak jsme spolu doběhli do cíle. On pořád plakal, že běhání ho moc baví, ale chce běhat se mnou a ne sám. Bobeček náš malý, bylo mi ho tak líto. Naštěstí medaile v cíli to trošku spravila.
Pak jsem se šla rozběhat a rozcvičit a chvíli před 16 jsme se řadili na startu. Malá čtyřletá holčička zazpívala americkou hymnu a odstartovali jsme. Hned od začátku se vpředu vytvořila skupinka šesti chlapů. Jeden z nich mi na startu říkal, že chce běžet kolem 19 minut, tak jsem se jich nesnažila držet, protože na mě byli moc rychlí. Vyběhli jsme z centra Bradentonu směrem k řece a běželo se mi výborně.
Krásný výhled na řeku, zaparkované yachty, kousek dál dětské hřiště, skatepark, podél řeky na promenádě byla spousta rybářů, kteří nás povzbuzovali. Krása. První dva kilometry jsem běžela tempem, kterým jsem chtěla, ale začínalo mi být horko, vedro, šílené vedro. Vedoucí skupinka se mi čím dál víc vzdalovala a za mnou dlouho nikdo. Někde na obrátce na 2,5km mi bylo jasné, že dnes to bude hodně těžké, je vedro a běžím sama. Přesně to, co jsem nechtěla. Makám, snažím se, třetí kilometr je sice o trošku pomalejší, ale druhý jsem zase měla maličko rychlejší, tak to pořád vypadalo dobře. Začala jsem dobíhat dva odpadlíky z vedoucí skupiny, jeden z nich jak uviděl, že ho chce předběhnout ženská, chytil druhou mízu a zmizel. Druhý klučina se mě snažil držet, ale tomu jsem zase utekla já. Je mi strašné horko a napadají mě klasické myšlenky, proč já to dělám, proč se tady na promenádě radši neprocházím s kočárkem, proč se nekoupu v moři, já už chci být v cíli. Čtvrtý kilometr je pomalý a já se definitivně loučím s osobákem. Dobrovolníci kolem trasy mě povzbuzují great job, you are the first girl! Usmívám se, ale na nějaký great job se v tu chvíli vůbec necítím. Asi umřu vedrem. Jediné, na co jsem schopná myslet, je pivo v cíli. Protahuju krok a makám, kouknu na garminy a zjišťuju, že běžím nejpomaleji za celý závod :-D Nějakých pět set metrů před cílem mám těžké nohy a taky těžké ruce. Takový hodně divný pocit, že mám místo dlaní obrovské kamenné koule jako mají gormiti. Pak už zatáčím směrem do centra a čeká mě cílová rovinka. Znovu se snažím protáhnout krok a zrychlit, ať už jsem v cíli. Nemám sílu a navíc už ani vůli, protože vím, že můj vysněný čas už je dávno pryč a že jsem s velkým náskokem první. První, první!!! Juchůůů! Mám radost :-) Byl to boj, ale vítězství je nádherný pocit.
V cíli na mě čekají mojí chlapi. Kluci mi skáčou kolem krku a jdeme na občerstvení. Mají pizzu, pivo, peanut butter and jelly bagel, sladkosti, pomeranče, banány. Dávám si všechno :-D Hlavně že jsem tady nedávno psala článek o hubnutí :-D Pamatuju si, že jsem říkala něco o tom, že si dám teď pauzu s běháním a budu jezdit na kole a plavat. Peťulka je ve svém živlu, chodí mezi lidma, mává na ně, směje se a hladí všechny psy.
Mezitím dobíhají ostatní závodníci a moderátor ohlašuje, že začne soutěž masek. Na tu se Viktorek těší. Je oblečený za piráta, má pásku přes oko, na rameni má papouška, zlatý náhrdelník s lebkou a prsten s lebkou. Systém je jednoduchý, která maska bude mít největší aplaus, ta vyhraje. Tleskáme a křičíme s Vikim, ale nejsme jediní. Pirát má úspěch a Viktorek vítězí!!! Má z toho obrovskou radost, která se ještě znásobila, když zjistil, že vyhrál 50ti dolarovou poukázku do hračkářství :-D Po maskách už následuje vyhlášení výsledků závodu. Jdu si pro první cenu a k pamětní kachličce dostávám 100 dolarovou poukázku do běžeckého obchodu Fit2Run. Wau, taky moje radost je s poukázkou ještě větší :-D
Cestou domů vládne v autě fajn nálada, Viktorek ve své dárkové tašce dostal plastové brouky a gumové hovno (fakt!), tak si s ním oba hrají, já mám radost a cesta hned nějak rychleji utíká. Přejeli jsme most k nám na ostrov a já naráz říkám: "Viki já, mám strašnou chuť se ještě proběhnout." Vysadil mě u zmrzlinárny z auta a já jsem se ještě necelé čtyři kilometry proběhla pohodovým tempem domů. Kluci mi běželi naproti jako kdyby mě neviděli týden a Viki se smál, že mi sice nevěřil, že si dám nějakou dlouhou pauzu od běhání, ale že to vydržím jenom dvě hodiny, teda nečekal :-D
Doma jsem pak zapnula počítač, jestli už jsou na internetu výsledky a u mého jména jsem našla čas 21:21. Cool. Tak jsem ten osobák přece jenom zaběhla :-) Sice jenom o 5 vteřin, ale je to zlepšení! Paráda, jdeme slavit :-)
Na výsledky můžete kouknout tady - výsledky.
Mějte se krásně :-)
A.
Jak jsem začala nosit děti v šátku
Moje cesta k nošení v šátku byla docela dlouhá. Když jsem čekala Viktorka, věděla jsem, že ho budu chtít nosit. Říkala jsem si, že bude hezké mít ho blízko u sebe, mazlit se s ním a zároveň mít volné ruce. Nic jsem o nošení nevěděla, ale říkala jsem si, že to bude fajn. Od začátku jsem věděla, že chci nějaké nosítko a ne šátek. Nejsem přece indiánka. Nechci dlouhý kus látky, ve kterém je horko a určitě je strašně těžké naučit se ho uvázat.
Viktorek se narodil v roce 2011 a nejdřív byl klasické kočárkové miminko. Hezky spal v jedoucím kočárku a jsem si užívala procházky a běhání s kočárem. Když mu byly tři měsíce, rozhodla jsem se konečně jít koupit nějaké nosítko, protože v kočárku kromě spaní moc nechtěl ležet a naše procházky často končily tak, že jsem jeho nesla v náručí a před sebou tlačila kočárek. Nezjistila jsem si žádné informace, jak by vlastně nosítko mělo vypadat a odjela jsem do Chicca. Říkala jsem si, že mi v obchodě s dětskými věcmi poradí a neřešila to. Tam mi ochotná prodavačka něco našla, řekla, že je to bezpečné, zdravé pro děti, za skvělou cenu, tak jsem to vzala a šla. Hned odpoledne jsme nosítko chtěla vyzkoušet a vyrazili jsme do města. Viktorkovi se v nosítku líbilo, mě ale připadalo divné, že mu nožky nějak moc visí dolů a že to asi to není úplně příjemné. A že by se to nějak extra pohodlně neslo, to se taky nedá říct. Asi měsíc jsme v tom nosítku Viktorka nosili a já jsem čím dál víc zjištovala, že tohle není ono a chtělo by to koupit něco jiného. Naštěstí se situace celkem rychle vyřešila sama, protože jsme ztratili nějaký kus popruhu a museli jsme co nejrychleji koupit nové.
To už jsem ale měla víc informací. Bylo jasné, že pokud chci dítě nosit tak, aby to bylo pro něj zdravé a pro mě pohodlné, musí to být ergonomické nosítko (nebo šátek, který jsem ale nechtěla), které zajistí správnou polohu kyčlí a bude mít nosící popruhy a pás kolem pasu. Moje volba padla na nosítko Beco Butterly, protože se mi líbilo :-) V Becu jsme nosili nejdřív na břichu a pak, až byl Viktorek větší, tak i na zádech. A takto Viktorek zvládl i svůj první "výšlap" na Lysou. V tu dobu už mu nosítko bylo trošku malé a látka mu nedosahovala až ke kolenům.
 |
| nahoru s tetou Vavřou, říjen 2012 |
 |
| a dolů spící s maminkou :-) |
Když se nám v roce 2014 narodil Peťula, myslela jsem si, že nejdřív bude v kočárku a až bude malinko větší budu ho nosit v Becu s novorezeneckou vložkou. Jojo, plánujte něco s dětmi. Peťulka se od první vteřiny v porodnici rozhodnul, že bude žít přilepený na mě. Jenom opravdu přelezl z břicha na břicho. Žádné ležení v postýlce, spaní v zavinovačce, nic takového. Pěkně přisátý k mamince. Některé sestřičky byly v pohodě a chápaly to, ale některé se z toho mohlo zbláznit. Sestřička třeba přišla v noci, Peťulka spal na mně jako spí koťata přitulená u kočky. Sestra, že nesmím mít mimino u sebe v posteli. Já říkám, že to chápu, ale že takhle spíme oba a když je sám v postýlce, tak pláče a nespíme ani jeden. To ho musíte pořádně zabalit do peřinky, miminka to mají rády. Zamotala ho, položila do postýlky a odešla. Peťula po chvilce zjistil, kde je a začal kňourat, tak jsem ho zase vymotala a vzala k sobě. Vtipné bylo, že zatímco já jsem měla miminko pořád v rukách, chovala a kojila, paní, co byla se mnou na pokoji, měla holčičku, která celou dobu spala. Vždy ji jenom vzala z postýlky, nakojila, položila zpátky do postýlky a ona spala dál. Takže paní stihla uháčkovat několik čepiček a přečíst několik časopisů, zatímco já jsem stihla tak maximálně rychlou sprchu. Tiše jsem záviděla vévodkyni Kate, která z porodnice odcházela s vyfoukanými vlasy a makeupem.
Když jsme přišli z porodnice domů, Peťulka byl pořád jako opička. Rád se choval, tak jsme ho chovali. A já jsem začala poslouchat poznámky o tom, jak už tak malinkého jsem ho rozmazlila, že dítě musí být v kočárku a podobně. Naštěstí nám to nikdy neřekl nikdo z rodiny. Mrzelo mě to, ale stejně jsem Peťulku dál nosila. Zkoušeli jsme Beco s novorozeneckou vložkou, ale vždy tam byl chvíli a pak už se mu to nelíbilo. Tak jsem si řekla, že je čas vyzkoušet šátek, tak prostě budu jako indiánka, ale hlavně že bude Peťula v klidu. V bazárku na internetu jsem našla šátek za 400 Kč, což bylo skvělé, protože nové šátky stojí mnohem víc peněz. S paní jsme se sešly v parku, ona mi ukázala základní úvaz a poradila, ať se na facebooku přidám do skupiny Nosíme děti, kde se dozvím spoustu dalších věcí o nošení. Zkoušela jsem tedy Peťulu vázat do šátku a jemu se to líbilo! Ze začátku mu jakoby vadilo, že je tak silně přitisknutý, ale líbilo se mu, že je mi blízko, tak jsem ten úvaz nechávala hodně volný a postupně každý den trošku utáhla. Za nějakou dobu jsem v Dětském ráji nadšeně říkala Kláře u baru, že je to paráda a začínám nosit v šátku, ale že ten úvaz mám takový škaredý, neuhlazený. A od vedlejšího stolu se ozvala paní, že je poradkyně na vázání šátků a že jestli chci, naučí mě ten šátek uvázat pořádně. Samozřejmě jsem chtěla. Tak jsem se seznámila s Magdou. Nejdřív si Peťulku přivázala sama, at vidím, jak to dělá a pak už jsem vázala já. Od toho dopoledne v létě 2014 nosím :-) Nevím, jestli to bylo tím, že si postupně zvyknul na nošení nebo ucítil, že přesně vím, jak ho uvázat. Ale on byl spokojený a já šťastná :-)
 |
| Dino park v Galerii Harfa |
Nejdřív jsem nosila v šátku Šanami. To byl ten první z bazaru, ale ten nemá takovou nosnost a jak Peťula rostl, začínal se prověšovat a trochu zařezávat do ramen. Vybírala jsem tedy nějaký pevnější a nakonec se rozhodla pro Neobulle Simon. Opět z druhé ruky. Výběr šátků je obrovský, můžete si vybrat z různých materiálů, barev, vzorů, značek. Některé dražší značky mají i limitované edice. Pro hodně žen jsou šátky módní doplněk, něco jako kabelky nebo boty. Ženy těch šátků mají třeba deset a střídají je. Já mám pořád ty své dva a jestli se nám narodí ještě holčička, tak bych si přála nějaký růžový nebo fialový :-)
 |
| Na podzim jsme koupili nosící bundu a procházeli se v New Yorku po Central Parku. |
 |
| a na vánočních trzích v Ostravě |
Nosili jsme s Viktorem oba dva. Viki míval většinou úvaz takový rozcuchaný, ale to nevadilo. Hlavně většinou budil rozruch, když Peťulu vázal někde, kde byl s klukama sám. Když si velký chlap vezme pět metrů látky a začne se do ní i s dítětem omotávat, vypadá to docela legračně. Nosit dítě v šátku nebo nosítku není žádná novinka a je krásné vidět, že nosí čím dál víc maminek. Občas jsem si někde vyslechla negativní komentář, že dítě rozmazluju tím, že ho nosím nebo že tahám děcka jako koťata, že je to strašně nezdravé, že jsou v tom zkroucení nebo že mě musí strašně bolet záda. Většina reakcí je ale spíš pozitivních, že je to roztomilé, že je vidět, jak se mu v šátku líbí, jak jsme si blízko a podobně. A taky jsem děti říkají, že se jim to líbí a následuje otázka, mami proč jsi mě taky takhle nenosila? A k tomu, jestli mě z nošení nebolí záda jenom říkám, že ne. Šátek je pohodlný a nosí se opravdu líp než nosítko (tomu jsem dlouho nechtěla věřit) nebo když máte dítě jenom tak v rukách.
 |
| takhle jsme spolu šli z Českého běhu žen |
A co vy? Nosíte nebo nenosíte?
Mějte se hezky :-)
A.
2 míle s úsměvem Self-Transcendence Race, Olomouc 4.10.2015
Neděle 4.10.2015
Říjnový lívancový běh se tentokrát z důvodu pořádání podzimní Flory běží výjimečně na stezce kolem Moravy. Mám ráda trasu v parku i tady u řeky. Obě mají něco do sebe :-).
Místo rozcvičení zase kojení... Ale jak se dívám kolem sebe, tak on se tu stejně skoro nikdo nerozcvičuje.
Jednu krátkovlasou běžkyni mám sice po celou dobu v patách, ale držím to. Přece se nenechám předběhnout!
Říkala jsem si, že čas pod patnáct minut by byl bezva, ale pod čtrnáct třicet jsem ho opravdu nečekala. Jsem z něj nadšená. Mám lívancový osobák :-). A to jsem byla včera nazvána pomaloběžkyní.
To je na tom běhání to krásné, jak se rychle dostavují výsledky, když se mu věnujete :-).
V cíli je připravený výborný čaj a místo lívanců pro změnu neméně dobrý perník.
Těsně před vyhlášením výsledků se probouzí doteď v kočárku spící Augustýnek. Asi chce na bednu. Zřejmě si je vědom svých zásluh.
Ještě si hezky vyklušu a procházkou jdu s kočárkem domů. Gusta si zase na chvíli zdřímnul, ale pořád se ze spánku směje :-).
Mít to všechno s kým sdílet, tak to nemá chybu.
Říjnový lívancový běh se tentokrát z důvodu pořádání podzimní Flory běží výjimečně na stezce kolem Moravy. Mám ráda trasu v parku i tady u řeky. Obě mají něco do sebe :-).
Místo rozcvičení zase kojení... Ale jak se dívám kolem sebe, tak on se tu stejně skoro nikdo nerozcvičuje.
Na startu je dalších osm žen a všechny vypadají, že běhají velmi rychle. (Ikdyž já tak dneska v těch nových elasťákách možná také vypadám :-D.) Běh si chci užít a mohla bych si vylepšit svůj čas z minula.
Konečně se mi podařilo dodržet taktiku, o které jsem již delší dobu uvažovala. A to snažit se držet člověka, u kterého je předpoklad, že poběží tak, jak já bych chtěla běžet. Jednoduché :-). Díky tomu se vyhýbám přepálenému začátku a navíc zjišťuji, že přede mnou není žádná jiná žena.
Jednu krátkovlasou běžkyni mám sice po celou dobu v patách, ale držím to. Přece se nenechám předběhnout!
Říkala jsem si, že čas pod patnáct minut by byl bezva, ale pod čtrnáct třicet jsem ho opravdu nečekala. Jsem z něj nadšená. Mám lívancový osobák :-). A to jsem byla včera nazvána pomaloběžkyní.
To je na tom běhání to krásné, jak se rychle dostavují výsledky, když se mu věnujete :-).
V cíli je připravený výborný čaj a místo lívanců pro změnu neméně dobrý perník.
Těsně před vyhlášením výsledků se probouzí doteď v kočárku spící Augustýnek. Asi chce na bednu. Zřejmě si je vědom svých zásluh.
Ještě si hezky vyklušu a procházkou jdu s kočárkem domů. Gusta si zase na chvíli zdřímnul, ale pořád se ze spánku směje :-).
Mít to všechno s kým sdílet, tak to nemá chybu.
MAMINY RUN Olomouc, 3.10.2015
Sobota 3.10.2015
Po půl roce Olomouc znovu hostí MAMINY RUN, nikdy nekončící štafetový běh maminek celou Českou republikou. Oproti tomu březnovému se však koná v Bezručových sadech, kde nás čekají čtyři okruhy. Po trati se prohání maminky s kočárky i bez kočárků, sledge hokejisté na vozíčcích. Jiné maminky s dětmi tady pro změnu drandí na koloběžkách. Je to příjemná akce rodinného charakteru.
Jak si tak probíhám parkem naskočí mi v hlavě nový termín "single mamina", což vede k polemizování nad tím, jestli je horší být "single mamina" nebo jenom "single". No dobrý no. To jsem tomu zase dala.
Najednou na mě nějaká maminka ukáže prstem a zvolá: "Tahle maminka je nejlepší!" Tak to by mi Radim nikdy neřekl. Singlistka si přidává další dva okruhy na přeběhání smutku.
Po skončení MAMINY RUNu se s Augustýnkem přesouvám na nedaleký atletický stadion abychom se ještě podívali na Běh kolem Moravy, který tu dnes také probíhá. I účast v tomto závodě jsem zvažovala, ale na ty naše severozápadočeské přespoláky to nemá. Už se na ně zase těším.
Po běžcích přichází na stadion baseballisté. Prostě takový hezký nenáročný sportovní den.
Po půl roce Olomouc znovu hostí MAMINY RUN, nikdy nekončící štafetový běh maminek celou Českou republikou. Oproti tomu březnovému se však koná v Bezručových sadech, kde nás čekají čtyři okruhy. Po trati se prohání maminky s kočárky i bez kočárků, sledge hokejisté na vozíčcích. Jiné maminky s dětmi tady pro změnu drandí na koloběžkách. Je to příjemná akce rodinného charakteru.
Jak si tak probíhám parkem naskočí mi v hlavě nový termín "single mamina", což vede k polemizování nad tím, jestli je horší být "single mamina" nebo jenom "single". No dobrý no. To jsem tomu zase dala.
Najednou na mě nějaká maminka ukáže prstem a zvolá: "Tahle maminka je nejlepší!" Tak to by mi Radim nikdy neřekl. Singlistka si přidává další dva okruhy na přeběhání smutku.
Po skončení MAMINY RUNu se s Augustýnkem přesouvám na nedaleký atletický stadion abychom se ještě podívali na Běh kolem Moravy, který tu dnes také probíhá. I účast v tomto závodě jsem zvažovala, ale na ty naše severozápadočeské přespoláky to nemá. Už se na ně zase těším.
Po běžcích přichází na stadion baseballisté. Prostě takový hezký nenáročný sportovní den.