kočař - Výsledky vyhledávání

Nenechte si 23. května ujít příležitost poznat úchvatnou krajinu, která je běžně nepřístupná. Nádherná krajina Brd okouzlila už kdysi skladatele Antonína Dvořáka, který ve Vysoké...

Nová sezona, nové obsazení, nové výzvy...

Dvakrát jsem běžel maraton v Berlíně a byl to vždycky ohromný zážitek. I ve druhém případě, kdy jsem do cíle dobíhal pomalu v mrákotách. Každému běžci doporučuji atmosféru tohoto pohodového města.

Rád bych si to ještě jednou zkusil, ale myslím, že už to štěstí mít nebudu. Běžel jsem totiž Berlín v úplně jiné době. V roce 2005 se dala sehnat registrace ještě v červenci, v roce 2006 se na start dostal i ten, kdo se probudil až v květnu. Poslední sezony je vyprodáno skoro rok předem. Za pár minut. Startovné nestojí 50 eur, nýbrž už dvojnásobek. Inu, běžecká inflace. A těchhle závodů, s myší a kreditkou v ruce, se asi účastnit nechci.

Ale o mě nejde.

Když jsem si v neděli prohlížel fotky z Berlína, pár z nich mě zaujalo. Nejvíc asi tato: 



Co „svatého muže“ popohnalo k tomu, aby vyrazil z Japonska až do Německa a zdolal maraton (5 hodin, 56 minut) s křížem na zádech (ať už ten je vyroben z čehokoli)? Porušil tím jenom dvě atletická pravidla, nebo pět? Proč ho vůbec pustili na startu do koridoru? A kolik běžců, kteří chtěli v Berlíně opravdu běžet, ale neměli rychlou ruku s myší, si u televize řeklo: „Sakra, a tenhle člověk tam běží místo mě?“ Proč se radši nevypravil do Santiaga de Campostela, měl-li na srdci nějaké zásadní poselství?

A je to vůbec ještě můj sport?

Nemám v principu nic proti běžcům v kostýmech. Už mě ostatně předběhlo pár klaunů i mikymauzů – a pravděpodobně se mi to párkrát v životě ještě přihodí. Nevadí mi, že si mezi sebou registrují světové rekordy a trumfují se, kdo uběhne maraton rychleji v lodičkách a kdo s kočárkem.

Ani netvrdím, že někdo má automatický nárok na start v jakémkoli závodě, Velkou Kunratickou počínaje a třeba Berlínem konče. Ale možná by nebylo od věci na víc závodech, kde se i měří čas, místo metody „rychlejší u registrace vyhrává“ zvolit nějaký druh kvalifikačních limitů. Snažil bych se jasněji vykolíkovat linii mezi sportovní akcí a happeningem s nádechem karnevalu.

Jinak se brzy běžci stanou na běžeckých závodech menšinou. A třeba časem úplně zmizí, kdo ví.

Běhání je radost. Teda běhání musí být radost. Aby to člověku stálo za to, obout si smradlavé kecky, trenýrky a vyběhnout do světa. Bohužel...

Když se mě před pár měsíci kamarádka zeptala, zda se s ní nechci zúčastnit krátké trasy posledního závodu seriálu Horská výzva v Krkonoších, znělo to zajímavě. Zejména výšlap na Sněžku - to pro mě byla skutečně výzva. Nevzpomínám si, kdy jsem byla naposledy na horách (v létě snad jen jednou v životě) a už vůbec nikdy jsem v horách neběhala, ba ani nebyla na obyčejné horské túře. Vyhlídky tedy nebyly příliš růžové, ale času na přípravu (nebo případné odřeknutí účasti ;-)) bylo dost. Zatímco s0cketka se poctivě připravovala, u mě příprava probíhala jako obvykle - nijak :-/. Naběhané kilometry by se daly spočítat na prstech. Buď je moc vedro nebo moc vlhko nebo není čas nebo něco jiného... Vzhledem k tomu, že se jednalo o závod dvojic, těžko říci, zda jsem měla větší obavy z toho, že budu někoho zdržovat nebo že bude zdržovat někdo mě. Naštěstí jsme se jako obvykle se shodly na tom, že si to hlavně užijeme :-).
Vzheldem k chabým zkušenostem s horami jsem absolutně nevěděla, co takový horský závod obnáší. Co si sbalit s sebou? Jak se obléci? Nakonec jsem sbalila vše, v čem obvykle běhávám (pro teplotní rozmezí 10-25 °C :-)). Již na Prčice jsem si pořídila malý běžecký batůžek, ale na 17 km mi přišlo zbytečné jej s se bou tahat, nicméně k němu mám i vak na vodu a s0cketka říkala, že si taky takový bere, takže jsem ho nakonec přibalila rovněž s tím, že se rozhodnu dle aktuálního stavu až na místě.
Nadešel den odjezdu a já byla jak na trní. Ne kvůli závodu, ale kvůli tomu, že jsem ještě nikdy nenechala kluky doma samotné. Manželovi jsem sice sepsala podrobné instrukce, ale věděla jsem, že si je stejně nepřečte. "Tak snad se kluci navzájem pohlídají." pomyslela jsem si, když jsem večer odcházela z domu.
A jelo se!
Zpočátku jsem se trochu bála, nejsem zvyklá jezdit v malém nízkém autě, a také styl řízení mi byl cizí, ale za krátko jsem si tak nějak zvykla. Prostě trochu adrenalin :-). Cesta ubíhala relativně dobře a po když jsme dorazili do Pece, v hlavě se mi začaly objevovat vzpomínky na dětství, když jsme sem jezdívali v zimě s rodiči a prarodiči. Všude krásné roubené chatky. "Jééé, támhle je pořád ještě ta sámoška!" A za chvíli: "Jééé, a sem jsme chodívali na pohár!" Moc jsem se těšila, až to tu uvidím za denního světla.
V hotelu, který nám s0cketka vybrala moc pěkný (parkoviště by sice potřebovali trochu větší, aby se tam vytočila mazda ;-)...), nás se slovy: "A co, že tak pozdě?" již netrpělivě očekávali (aby mohli jít spát :-D). A tedy jsme se ubytovaly a vydaly se vyzvednout startovní čísla a čipy.
Startovní stan byl nedaleko. Cestou jsme viděly mnoho účastníků, někteří přišli vyzvednout čísla, jako my, někteří se již chystali ke startu, protože Long trasa startovla krátce před půlnocí. Jak tak stojíme ve frontě, připadám si jak "socka", všichni jsou takoví sportovci šlachatí, odění ve funkčnch hadříkách a vypadají děsně vyběhaně . "A s těmihle já se tu budu poměřovat? No potěš!" pomyslela jsem si. Obdržely jsme startovní čísla čip a igelitku s reklamními letáky (jak já je nesnáším :-/!!!) a vydaly se zpět do hotelu, abychom se na tu zítřejší akci pořádně vyspaly.
Vůbec se mi nechtělo spát a když jsem odhrnula peřinu a lehla si do postele, tak už tuplem ne. "Au! Tak to je síla!" bědovala jsem. Matrace totiž už něco zažila a v úrovni lopatek  a beder se na první pohled rýsovaly vnitřní kovové výstuže. Co na plat, doufala jsem, že si zvyknu.
Sotva se mi na těch hrbech podařilo usnout, probudily mě rány. A ona s0cketka bojovala se závěsem, protože na ni spadla konzole, když chtěla závěs zatáhnout, aby jí nesvítil měsíc do obličeje (?když spím, tak mám snad zavřené oči a nevšímam si měsíčního svitu, ne? :-D). Společnými silami jsme závěs přemohly a šly konečně spát...
Budíček samozřejmě dle zvyku před šestou. "Ach ne, doufala jsem, že si přispím, když jsem mimo domov" pomyslela jsem si. Navíc jsem byla šíleně rozlámaná z právě prožité fakírské noci, takže jsem se nemohla dočkat, až se probudí s0cketka, abych mohla vstát a protáhnout se (nechtěla jsem ji budit, protože je zvyklá hodně spát, tak aby mi pak nevyčítala, že jí to neběží, protože se nevyspala ;-)). "Hurá, už se vrtí!! zaradovala jsem se zhruba za hodinu a půl, když se probudila :-). Hned jsem vyskočila z postele. Opravdu jsem se cítila úplně přeražená.
Snídaně se s0cketkou pro mě byla zážitkem. Po takové kombinaci potravin bych rozhodně nikam neběžela (leda na toaletu :-D). Předpovídala jsem, že jí zas na trati polezou rajčata ušima, když je sní po rýži s jogurtem. Ale nedala si říci...
Po snídani jsme rozmýšlely, co na sebe a co s sebou. Rozhodla jsem se, že si nakonec vezmu ten batůžek s vakem, když ne pro nic jiného, tak abychom na tom byly podobně a nemohly se vymlouvat, že jedna něco táhne a druhá něco nemá apod.
Krátce před desátou jsme se vydaly na start. Byl krásný den, sluníčko, teplo, radost vyběhnout.
V prostoru start/cíl se již připravovali závodníci. A jiní naopak přibíhali. Byli to ti, kteří vybíhali v noci na dlouho trasu - BORCI!
Slova komentujícího komentátora čím dál více přehlušoval štěkot a vytí psů, kteří se na běh evidentně velmi těšili (anebo se těšili až jeden druhého pokoušou, těžko říci). Ačkoliv jsem pejskařka, tohle mi opravdu vadilo a doufala jsem, že mi některý z nich, až půjde zakousnout jiného, nepřekousne lýtko...
3, 2, 1, start! Hurá! V hloučku probíháme startovní bránou. Snažím se nepřerazit o všudypřítomná vodítka :-/. Kdybych běžela sama, vydala bych se dopředu, abych nepřišla k úrazu, avšak přestože jsme běželi z kopce, s0cketka už nějak neběžela. Po pár metrech přišlo první stoupání. Paráda! Jenže s0cketeka se dala do chůze. "No, tak to bude na dýl" pomyslela jsem si smiřujíc se s tím, že holt asi nepoběžíme. Pomaličku jsme stoupali vzhůru, bylo to fajn. Všichni funěli jak lokomotivy, já se potila jak čuník. No, idylka. Snažila jsem se udržet s0cketčino tempo a příliš se jí nevzdalovat. Bylo to náročné. Velmi náročné. Ale myslím, že jsem to zvládala dobře, protože jsem doufala, že až se kopec zmírní nebo přijde rovinka nebo tzv. skopec, poběžíme.
Cesta se mi moc líbila, tešila jsem se, až vylezeme nahoru na horu a bude vidět do kraje všechny ty chaloupky a lesy.
Za nějaký čas jsem se dočkala, byli jsme nahoře - výhled na okolní kopce, pasoucí se kravky - paráda :-). Trasa se nyní vinula směrem dolů. S0cketka se rozeběhla. "Jo!" zaradovala jsem se. No, nebyl to úplně běh, ale uvědomovala jsem si, že mi zas šetří síly na později. Z kopce běhám nerada, takže za krátko mě to začalo značně nudit, chtěla jsem to mít už za sebou a šlapat zas pěkně vzhůru. Navíc mě irituje, když se neustále míjím se stejnými lidmi. Chvíli jsme rychlejší my. Chvíli zas oni. Jak ráda bych jim kousek odběhla!
Pod kopcem občerstvovačka. Jsme zhruba v polovině. U mě dobrý, ale s0cketce se začínají dělat puchýře na palcích, tak instaluje "kompídky". Já tak nerada zastavuju: "Zbytečná ztráta času, už abychom pokračovaly." pomyslím si.
Za krátko pokračujeme. Trasa vede posilnici. Příjemný mírný kopeček, běží to úplně samo. Jenže s0cketce nevyhovuje, a tak střídáme chůzi a běh. Kolem pořád ti samí lidé. Opruz. Ale očekávm, že do kopce jich zas několik tzv. dáme. A čeká nás další stoupání, to už zas neběžíme. Jde se dobře. Pomalu se mi zdá, že na s0cketku leze krize. Snad ne... Ale spíš jo...
Děvčata s hůlkami, s nimiž se často míjíme mají bezva techniku - jedna táhne, druhá (v krizi) se drží hůlek a frčí obě vzhůru. Kdybychom měli podobné vychytávky, tak by mě s0cketka zapřáhla a frčely bychom také. "Vidíš to? Příště berem nějaké lano nebo taky hůlky" napadá mě, "anebo postroj na dogtreking" dodávám.
Druhý kopec se mi nezdá tak prudký, ale po loukách to celkem klouže a taky zastávek je nějak více, takže asi nastupuje krize. Ale na cestu dolů se netěším, takže si užívám pomalé šlapání nahoru. Snažím se zbytečně se nevzdalovat, protože nemá cenu, abych někam utekla a pak musela čekat, to je lepší se přizpůsobit tempu. Na louce pod vrškem má skutečně s0cketka nějakou krizi, zřejmě se předýchala, takže se jí motá hlava a chce se jí zvracet. Radím nedýchat :-D. Zvládá to a za chvíli jsme zas na cestě dolů.
Záhy mě chytnul závodní duch. V hlavě se mi rodí idea, že se víceméne motáme stále se stejnými lidmi a vzhledem k objemu skupiny s níž jsme startovali existuje pravděpodobnost, že jsme v kategorii někde v první půlce a kdybychom předběhly alespoň ty dvě dvojice (pracovní názvy "Sukýnkářky" a "Hůlkařky") s nimiž se neustále obíháme, tak by to třeba mohlo být třeba na třetí pozici. "Sukýnkářky" dáme hravě, protože těm to jde akorát z kopce, ale ne v terénu. "Hůlkařky" budou složitější, protože ta jedna je prostě tahoun, ale zas ta druhá už má dost... "Co by tomu řekla s0cketka?" pomyslela jsem si šibalsky. "Musím jí to nějak navrhnout, ale nenápadně..."řekla jsem si. "Jediné, co po tobě dnes chci je, abychom předběhly ty "Sukýnkářky" a "Hůlkařky" říkám. "Hurá!" s0cketka neprotestuje. Snad proto, že se blížíme k cíli. Snad proto, že už vůbec nevnímá...? Ale v zásadě není proti :-)!
Jak jsem řekla, "Sukýnkářky" jsem daly bez problémů. "Hůlkařky" udělaly svoji mašinku a ufrnkly nám pryč, ale krize té jedné byla značná, takže za chvíli jsme ji měly na dohled. " Vidíš jí, potvoru? Viděla nás, že běžíme, tak taky popoběhla." rozčilovala jsem se, protože slečna se skutečně dala do běhu, když nás viděla, že ji dobíháme. "U jen kousek a jsme v cíli, takže musíme!" rozhodla jsem. A šly jsme přes. Dole pod kopcem již čekala ta druhá a já věděla, že jakmile ji zapřáhne za hůlky, už je nedoženeme. Cíl měl být již za nějakých 800 metrů, ale dle okolí jsme usoudily, že to bude spíš jednou tolik. A také, že ano. S0cketka viditelně nemohla, ale já jsem jí nechtěla moc povolit, sil jsem měla dostatek, a tak jsem se dala do tlačení. Jsem zvyklá tlačit kočárek, takže mi to nedělalo problém. A vyplatilo se! Dotlačila jsem ji až do cíle. Holky "Hůlkařky" sice ještě zabraly a doháněly nás, ale ještě jim pár desítek metrů zbývalo, když jsme my překačovaly cílovou pásku. Byla jsem zvědavá, zda se splnil můj odhad... Komentátor s mikrofonem se po chvíli přiřítil k "Hůlkařkám" a gratuloval jim ke druhé pozici. "To nechápu" konstatovala s0cketka. "Já taky ne, asi jsou v jiné kategorii nebo možná vyběhly po nás, takže mají o něco lepší čas" odvětila jsem.Chtěla jsem se jít někam podívat na výsledky, ale s0cketka neváhala a dotázala se komentátora, jak je to možné, že doběhly po nás a jsou druhé. A bylo to. Pán odvětil, že nás úplně přehlédl a v tom případě jsme druhé my :-). "Jo, vyšlo mi to!" zaradovala jsem se jen tak sama pro sebe. S0cketka tomu nemohla uvěřit. Měla jsem ohromnou radost, že má radost. Uvědomovala jsem si, jak bychom byly zklamané, kdybych jí o svém nápadu řekla, a nevyšlo by to.
Jediná nevýhoda celé této akce byla, že jsme musely čekat do odpoledne na vyhlšení :-)... Daly jsme si sprchu, odhlásily se z hotelu a doplnily energii vhodnou stravou (jsem schopná sníst hodně, ale ten obrovský zmrzlinový pohár jsme nedaly ani ve dvou :-D).
Za krátko se čas nachýlil a začalo vyhlašování. Nejprve přišli na řadu borci z Long trasy, následovali ti nejlepší ze středně dlouhé trasy a nakonec přišlo našich 5 minut slávy. Radost ze stříbrné pozice v kategorii silně tlumil fakt, že na vedoucí dámy nám chyběla bezmála hodina, takže to ve skutečnosti vůbec žádná sláva nebyla, zkrátka: Byly jsme s odřenýma ušima nejlepší z nejhorších :-).
Přiznávám, že závodit ve dvojici je pro mě psychicky hodně náročné, ale snažila jsem se přizpůsobit a být parťačkce oporou než ji tzv. prudit, a někdy si to ráda zopakuji. Nejdéle za rok, protože umístění na druhém místě je velký závazek a rozhodně si nesmíme pohoršit (minimálně bychom měly stáhnout ten propastný rozdíl na první pozici ;-)) :-)!

Žehlení mě celkem baví. Žehlení mě vlastně samo o sobě nebaví, ale pouštím si k němu na internetu reportáže ze závodů. A to se pak žehlí samo. Když jsem už podruhé viděla Horskou výzvu, nedalo mi to. Věděla jsem, že vylákat na ní Katku nebude problém. Spíš bude otázka, jestli to já s ní a ona se mnou přežijeme.
Ubytování jsem zarezervovala už dva měsíce předem. Teď v půlce týdne jsem ještě psala email, jestli nevadí, že přijedeme až mezi devátou a desátou. V pátek mi došlo, že mi nikdo neodepsal. Dvakrát jsem jim volala a nikdo to nebral. Ale v práci byl takový shon, že nebyl čas to řešit. Byla jsem ráda, když jsem před čtvrtou zmizela. Sbalit, umýt vlasy, něco sníst a vyrazit. Jestli tam penzion už nebude, buď budeme mít štěstí a najdeme něco jiného, nebo přespíme v autě.
Do Pece pod Sněžkou jsme dorazily za tmy, těsně před desátou. V penzionu se svítilo, ale parkovací místa byla všechna plná. Nakonec jsem machrováním potmě, těsně u říčky, natlačila Mazdičku do rohu penzionu. Prý nás už netrpělivě čekají. Jsme poslední, kdo ještě nedorazil. Je to dobrý!



Nastěhovaly jsme se do pokoje a šly vyzvednout čísla a co nejdřív spát. Katce trčelo z matrace péro, já měla štěstí. Katka měla letní pyžamkové kraťasy a tílko, já tříčtvrťáky a triko. Asi za hodinu snahy usnout a drkotání zubama mě definitivně probudilo, jak mi někdo svítí čelovkou do obličeje. Nejdřív mě napadlo, že dlouhá trasa, která už odstartovala, vede těsně kolem nás. Ale světlo neustávalo. Nakonec jsem otevřela oči a on jen mrak zmizel a začal svítit měsíc. Nezbylo než vstát a zatáhnout závěsy. Rovnou jsem si vzala i ponožky a termo triko. Po cestě k oknu jsem nejdřív dvakrát zakopla o ten samý roh postele a když jsem zatáhla za závěs, zřítil se na mě. Jeden konec konzole jsem držela zřícený, druhý ještě na něčem držel. Asi jsem u toho i zaječela, protože Katka už byla taky vzhůru a ptala se, jestli má rozsvítit. Nakonec to tam musela nandat ona, protože já tam nedosáhla. Pak jsem se konečně zachumlala, přestala mi být tak nesnesitelná zima, usnula jsem.
Těsně před budíkem jsem se vzbudila, oblečená do ponožek, termo trika a trika, zachumlaná. Katka v tílku a odkopaná už byla vzhůru a nemohla se dočkat, až se zvedne z té děsné matrace. Vyskočila rozhrnout závěsy, a... spadla na ní zase celá tyčka:-)
Po snídani jsme se začaly chystat. Obě jsme měly poprvé camelbag a tak jsme je nejdřív testovaly a zkoušely, jak to vlastně funguje. Stály jsme spolu v koupelně, v ruce modré pytlíky, v hubě hadičku a sály jsme. Katce to teklo, kde nemělo a neteklo, kde mělo... Nakonec to zachránilo utažení závitu a chirurgicky přesný řez na konci trubičky.
Na start jsme dorazily akorát. Sám start byl zážitek. Spolu s kategoriemi lidských dvojic startovala i kategorie dogtreking. Už pár minut před startem se psi nemohli dočkat a někteří si už ukazovali, kdo je lepší.... Zkrátka neuvěřitelný štěkot a vytí.
Odstartovali jsme a už pár desítek metrů po startu jsme začaly stoupat. Stoupali jsme my, stoupal mi tep a taky mi stoupala snídaně zpátky. Slyšela jsem, jak funím já a za mnou nějaká smečka. Když jsem trochu zpomalila, začali mi slintat na nohy :-D Byla to fuška a děsně dlouhý, ale nahoře bylo krásně. Pásly se kravičky, zvoněly jim zvonky, nám do rytmu šplouchaly camelbagy, zkrátka romantika.



Skoro stejně výživný jako výběh byl i seběh. Pořád jsme běžely ve skupině, s námi tam byly i dvě holky v sukních a dvě sestry s culíkem (byl to závod dvojic). Po seběhu konečně občerstvovačka. Po tom, co jsem včera večer zaslechla školení dobrovolníků: "...a nezapomeňte do misek nasypat granule... ", pečlivě koukám, co si vyberu:-) Zalepit puchýře na palcích a pokračujeme. Po seběhu mám nohy úplně gumové, je to legrační.
Začíná další stoupání. Holky s culíkem řeší krizi jedné z nich tím, že ji ta druhá táhne na hůlkách. Ptám se, jestli si na ně můžu sednout, ale prý by mě už neunesly a mizí před námi. Holky v sukních jsou před námi už dávno. Tenhle kopec je snad nekonečný a navíc mnohem strmější než ten první. Mám chuť lézt po čtyřech. Je mi příšerně. Ale stejně je tu krásně. Na nohy mi zezadu funí strakatý pes. Pán za ním heká a jen bezradně volá, že už nemůže, ať pes zpomalí, ale ten pořád táhne dál. Pěšinka je úzká sotva pro jednoho. Jakmile zpomalím, pes se mi hrne pod nohy. Pan ho pořád krotí, ale marně, je to pravý tahoun. Katka navrhuje, že by si s pánem vyměnila parťáka :)



Je mi divně. Ale drápu se nahoru, co to jde, ruce opírám o stehna. Katka lehce kráčí přede mnou a pořád se otáčí, jestli mi moc neutíká. Najednou se zastaví a ptá se, jestli si nechci na chvíli odpočinout. "To je dobrý, " říkám a opírám se do toho. Najednou mi dojde, že je mi fakt špatně a že možná brzo omdlím nebo se pozvracím. Možná, že bych si mohla odpočinout... Na chvíli zastavím a rozdýchávám hvězdičky před očima. Celkem rychle přestávám tak funět a pokračujeme dál. Kdybych věděla, jak dlouhé a strmé to ještě bude... Naštěstí jsem ani netušila a tak jsem to tak nějak zvládla nahoru.
Na rovince před začínajícím seběhem Katka povídá, že má jedno jediné přání, ale že když ho nedáme, tak ji to bude pěkně štvát. A je to tady, Katky se zmocnil závodnický duch. Chce předběhnout holky v sukních a sestry s culíkem. Že jsou to vlastně přání dvě, mi dochází až za několik dalších kilometrů... Makám, jak to jde. Ale to divné "špatně", kdy nevím, co je vlastně špatně, ale je mi nedobře, se mě pořád drží. Najednou se v zatáčce objeví holky v sukních. Katce zasvítí oči a zvyšuje tempo. Následuje dlouhý a prudký seběh. Za pár set metrů jsme holky v sukních nechaly za sebou, to šlo celkem snadno.



Ale sestry s culíkem jsou ještě hodně daleko před námi. Zanedlouho máme na dohled tu pomalejší. Ta rychlejší je v nedohlednu. Terén se změnil na kamínky a při téhle rychlosti to pěkně bolí. Ale Katka mizí v dáli, jako chrt za vycpaným zajícem. Jen díky tomu běžím a běžím a pomalu se blížím k naší oběti. Předběhnu ji asi až po dvou nebo třech kilometrech, těsně před koncem klesání. Jen o pár metrů. Tam už čekají její sestra a Katka. Holka se vrhá k sestře a překotně ji upíjí z camelbagu. Na mě se vrhá Katka, tlačí mě zezadu do batohu (jako kočár, je zvyklá) a šeptem mi křičí do ucha: "Dělej, běž, teď jim musíme rychle odběhnout, jinak nás doženou!" Sice nemůžu víc souhlasit, ale vůbec mi to neběží. Chodidla pálí, nohy mám po druhém seběhu jako želatinové medvídky a hlava a břicho stávkují. Holky teď určitě zase nasadí taktiku tažení na hůlkách. Při mém šnečím tempu nás skutečně můžou dohnat. Bojím se ohlížet. Mohly by si třeba uvědomit, že mají šanci. Na druhou stranu, musí vidět, jak se mi pletou nohy a jak mě Katka tlačí... Že mám těžkou krizi musí být jasné a blbému.
Podle Endomonda už jen 800m. Podle toho, kde jsme, je jasné, že nás čeká ještě minimálně míle. A cíl je v kopci... Poslední asi dva a půl kilometru střídavě poklusáváme a Katka mě tlačí do kopce v chůzi. Snažím se to nevzdat a makat na plno. Cíl je na dosah. Jestli dokážeme náskok udržet, Katka bude mít velkou radost a mě to samozřejmě taky potěší. Nenápadně se ohlížím a nevidím je. Znovu se otáčím, trochu nápadněji. A hle! Asi jsme je skutečně psychicky odrovnaly, teď už nás nedoženou.
Probíháme cílem. Mám obrovskou radost. My to daly! Piji vodu a ani ne 20s po nás přibíhají sestry s culíkem. Moderátor je hned u nich a gratuluje jim k medailovému umístění. Cože?! To jsou asi v jiné kategorii. Ptám se a ukazuje se, že si nás v cíli omylem nikdo nevšiml a že my jsme druhé a ony třetí. Nechápu. Nevěřím. Odhadovala jsem tak desáté místo. Katka tak překvapená není, tušila to. Proto mě tak hnala!
První dvojce nás předběhla o hodinu (respekt!), druhé místo jsme uhájily o vteřiny (taky respekt!). Možná, že kdyby holky tušily, o co běží, ještě by nás předběhly...



A tak jsem se poprvé v životě, nějakou šílenou náhodou, ale taky trpělivostí a pomocí Katky, dostala na bednu. Ona mě na ní doslova dotlačila. V euforii jsme si daly sprchu, něco k snědku (zmrzlinový pohár by vystačil celé rodině, nezvládly jsme ho ani ve dvou) a užily si vyhlášení. Už se těším, až budu zase žehlit :-)

Také si rádi listujete v Guinnessově knize rekordů? Je pravda, že někdy zůstává rozum stát na tím, v jak šílených věcech se občas snaží...

Mám čas. Nemám čas. Kvantově je čas jen pojmem. Zde na Zemi si jej měříme. Posunuji se v realitě prostorem, čas mě následuje. Vybírám si plutí prostorem variant s druhou dcerkou. Pozemské dva roky mi denně ukazuje, co dospělí nevidí. Každý okamžik žije naplno. My dospělí hledáme své cesty a ona po ní jde.

Běh je pohyb. Život je pohyb. Dokud běhám (plavu, koluji, atd. - dosaďte si pro vás příjemný pohyb) žiji. Běhám v porovnání s rokem 2008 velmi málo, v porovnání se sousedem velmi mnoho. Bez porovnávání běhám tak akorát. Nejčastěji od kuchyňské linky k sedačce a zpět. Mám skvělou trenérku. Sotva ráno kolem šesté otevřu oči, zřím rozzářený desetizubý úsměv a slyším: "Táta. Honem. Běžíme!" Odborníci povytáhnou obočí, když bez rozcvičky, strečinku a běžecké abecedy zahájím svůj den náloží 50 x 8 metrů. Trenérka za zády mi nedá oddychnout a nestrpí ani zastávky na občerstvovací stanici. Krušné chvíle nastávají, když sedne na motorku. I když nejde o závod, musím tak běžet. Netoleruje ani šoupání nohou a rychlou chůzi.

Při procházkách venku je to podobné, pokud ovšem nespatří jiného běžce. Obdaří jej úsměvem a předvede mu, jak správně na to. Trenérka ví. Běhá se pro radost nebo když je potřeba. Na vlak, na nákup, na poštu. To mě ale diriguje z kočárku. Když se jí nepozdává rychlost, spustí svoje "Honem!". Takto vytrénován běhám i sám k vlaku, autobusu, od metra a občas i do lesa. Stačí si vzpomenout na kouzelné "honem, běžíme" a radost se rozlije celým tělem.


Běhám, tedy jsem a jsem, tedy běhám.

Nejsem Vánoční hater. Ani nechci kazit Vánoce ostatním. A vůbec to není o tom, že nemám s kým a kde být. Ale prostě rok co rok vidím kolem sebe neustále se opakující cirkus a tak jsem se rozhodl ho letos vynechat. A proč? Protože mám možnost svobodné volby a chci vědět co dělám a proč to dělám.

Nenazdobil jsem letos stromeček, stejně ho zase kocouři do Štěpána sestřelí. Nechal jsem ho i baňkami v krabici. Nebudu si s nikým na Štědrý den dávat dárky. Ne, že bych je nekoupil. Koupil, ale nestandardní. Každý z mých blízkých dostane kurz z naučmese, aby se mohl naučit něco co mu zůstane napořád. Nebudu večer koukat na pohádku, místo toho se projde s přítelkyní po městě. Nebudu mít ani bramborový salát a kapra. Mimochodem, toho jsem nejedl, speciálně, na štědrý den, ještě když jsem jedl maso, protože mi to přišlo jako genocida páchána na kapřím etniku. Dávám si právě čočku na kyselo, protože ji mám rád. Zkrátka nebudu dělat nic z toho co dělám každý rok.


A to protože se každý rok dokola opakují neustále ty samé situace kolem mně a chci prolomit kruh. Takže:

1. Přejeme si šťastné a veselé svátky. Jen ty svátky? Jen ty tři dny? Copak rok nemá dalších 362 dní kdy můžeme být šťastní? Jako by jsme mohli nebo měli nařízeno být šťastni jen na vánoce. A ještě na sebe máme být hodní, když jsou ty vánoce. Tzn., že po zbytek roku se změníme ve zvířata, která si nedávají přednost ve dveřích, nepomáhají maminkám s kočárkem do tramvaje, babičkám s taškou do schodů atd. Často vidím před vánoci spoustu nervních lidí, kteří po sobě řvou. Řvou po prodavačkách v obchodech. řvou po lidech v MHD. Prostě řvou protože jsou unavení a vystresovaní z toho, že musí být na ten Štědrý den šťastní a veselí. Musí všechno stihnout, aby už konečně byli doma s rodinou a byli šťastní a veselí. Proto jsem se rozhodl, že nebudu přát štastné a veselé svátky, ale šťastný a veselý celý život a každý jeho jednotlivý den i okamžik. Máte na něj právo, jen si to tak musíte zařídit. Vaše štěstí nemá v rukou žádný osud nebo bůh, který se samovolně rozhoduje, kdo a kdy bude mít super den. Jste to jen vy a nikdo jiný. Začněme už dnes. ;)
2. Kupujeme si spoustu dárků. Zadlužujeme se, trumfujeme se, kdo dráž. Běháme, lítáme jak blbí. A proč? Nevím. Nějaká zkomolené tradice, která nám přerostla přes hlavu a peněženku. K čemu jsou nám všechny ty iPody, iPhony, iPady, ajBoty, ajKnihy, ajDalší jiné kraviny, kterýma si dáváme najevo jak se máme rádi. Co zkusit místo hromady dárků, které jsou častěji jen výkupným, za černé svědomí, že tolik pracujeme, nejsme doma a nemáme na své rodiny a kamarády čas. A když už jsme doma a máme čas, tak tolik vystresovaní a unavení, že po jen řveme a nadáváme. Místo toho dnes u vánočního stromečku obejměte vaši ženu, přítelkyni, maminku, děti prostě všechny co s nimi jste a řekněte jim jak je máte rádi a jak si vážíte jejich podpory a lásky. A nedělejte to jen jednou v roce. Dělejme to třeba každý den.
3. Úklid, vaření a pečení. Nemám nic proti úklidu, ale preferuji ho dělat pravidelně a ne jednou za rok. :) Vařit a péct různé dobroty je fajn, ale mám už roky pocit, že místo "Narodil se Kristus pán, radujme se..." se tam zpívá přežerme se. Předvánoční fronty v obchodech, kvůli třídenní žranici a přecpávání se. Asi se zeptám bezdomovců jak je to se stavy popelnic po vánocích a kdy jim začínají žně. Nejdříve se napečou hromady cukroví a pak slýcháme to "nejez to! Cukroví je až na svátky". Během svátků se zase ozývá "jezte to cukroví, zkazí se, příští rok se na vás vykašlu." A když už je napečeno, navařeno, uklizeno všichni jsou večer totálně vyčerpaní a během dne atmosféra, že stačí jen jiskra a už se to doma hádá a na štědrý den. Kdy na sebe přece máme být hodní. Vysrat se na úklid, pečení, vaření. Mnohem raději budu celý den s lidmi, které mám rád, hrát na kytaru koledy, zpívat a vykládat si, než večer rozbalit pár dárků, kouknout na pohádku, u které se dojí zbytky salátu od večeře a do hodiny všichni usnou vyčerpáním a stresem z příprav a stresu. Prostě buďme spolu a ne s našimi sporáky, troubami a vysavači.

Jediné co se tímto článkem snažím říct je, že jsem si udělal nestereo vánoce, abych si uvědomil proč je slavíme a co nám mají dát. Pro mě je to uvědomění si, že jsme lidé a ne stroje. Máme své chyby a emoce a často podle toho jednáme. Nemluvíme spolu ale, žijeme vedle sebe a není to dobou. Je to námi lidmi.

Proto vám přeji štastný a veselý každý den ve vašem životě. Aby jste dělali co milujete a byli s lidmi, které milujete po celý rok a nejen na vánoce. Dávejte jim najevo co k nim cítíte a jak je máte rádi, protože zítra už může být pozdě. A vykašlete se na zvyky a tradice, které děláte bez porozumění jejich základům a kořenům. Protože, když občas něco nebude ťipťop, ale budete se svými rodinami a přáteli, bude vám to úplně jedno a jim taky.

P.S.: Ježíš se stejně nenarodil v prosinci, ale v cca v březnu, takže je to velké šílenství úplně jedno.

Vlastně ani nevím, jak začít, abych si nezačala rovnou stěžovat na to, že nic nedělám a jen stojím doma u plotny, jak to mám ve zvyku :-)...

Ani nevím, kdy to bylo, ale jedna známá mi vnukla ideu, že bych s ní měla běžet Nike run (co na tom, že nakonec neběžela...). Na základě zkušenosti, z prvního ročníku tohoto běhu, jsem striktně odmítla se touto myšlenkou byť jen zabývat. Ovšem nebyla by to moje mysl, aby hned nezačala přemýšlet bez ohledu na to, co si myslím :-). Jelikož jsem toho názoru, že každý by měl dostat druhou šanci, uhradila jsem startovné a dokonce přemluvila s0cketku, že poběžíme. Už jen kvůli tomu datu konání prostě ano :-)!

A jsme u toho! V té chvíli jsem byla skutečně přesvědčená o tom, že začnu běhat a cíleně trénovat, abych tu desítku dala ve slušném čase. Jak plynul čas, já s frekvencí tří-čtyř výběhů měsíčně, jsem pomalu ale jistě ztrácela odvahu se mezi běžce zařadit. "Poslední běh před více než týdnem, to asi nemá cenu" šrotovalo mi v hlavě. Nejdokonalejší důvod, proč neběžet, mě napadl až před několika dny, kdy jsem si měla jít vyzvednout startovní balíček. "Zkrátka si ho nevyzvednu a bez toho přeci běžet nemůžu :-D!" Samozřejmě mi to nedalo a pro tričko jsem jela. (Ale nápad je to dobrý, pro příště :-)...)

Ještě včera odpoledne jsem si vše naplánovala, kdy a kde se s kým potkám, jak se dnes budu šetřit a dám si nohy tzv. nahoru, abych byla takříkajíc čerstvoučká... Jenže to bych nesměla včera večer projet díru do pláště u kočárku a dnes celé ráno shánět nový.
Nemám ráda pozdní běhy, tím spíš v současné době! Před šestou budíček, kojení, hraní si, pak snídaně velkému, snídaně malému, snídaně mě. Dále hodinové hledání cykloobchodů, které mají otevřeno i o víkendu a mohly by mít rozměr pláště vhodný na kočárek. Následně cesta do daného cykloobchodu, kde samozřejmě měli úplně jiný výběr, než jaký uváděli v e-shopu. Po svačině procházka (s děravým kolem, "takže záhul"), aby se malý trochu vyspal. Návrat, abych stihla přezout kola u kočárku a uvařit oběd. Původní záměr, nestrávit dvě hodiny stáním u sporáku, aby mi nenatekly nohy, se nezdařil. Ovšem došlo ke značnému zlomu v mužské mysli, a když je tedy dnes ten "zváštní den", o kočár se nemusím starat :-)... Po nakrmení dravé zvěře a následném úklidu kuchyně (jelikož 99 % jídla z misky končí mimo dětská ústa) chvíle na přípravu běžeckého oblečení atd. Během několika minut si však malý všímá, že se mu dostatečně nevěnuji a dožaduje se pozornosti. To už ale mám vše nachystané a připravuji svačinu s sebou.
No, že by se mi teď chtělo někam běžet, to tedy ne!

Původně jsme se měli kodrcat autobusem, ale prozíravý nápad mého drahého osobního řidiče, že nás odveze vozem, se nedal odmítnout. Pohodlně a rychle jsme se dostali kousek od místa startu, kde se již shlukovala šedá trička. Stav hromadné dopravy mi, vzhledem k tomu, že jsem ji nepoužila, komentovat nepřísluší, ovšem pohled na přecpané tramvajové vozy byl hrůzný. Prý posílené spoje - chachá :-D!
Na místě srazu jsem chvíli čekala na své rodiče, abych jim předala drahého vnoučka, a poté jsme se s0cketkou a její sestrou šly dobývat šatny a talety. Čemuž tedy ještě předcházela instalace čipu na botu (kde bude parádně plandat) a nalepování označení startovního koridoru. "S tou zelenou jsem se vážně unáhlila" pomyslím si, když vidím, že s0cketka, která trénuje 1000krát více než já, má žlutou nálepku.
Davy lidí, to je něco pro mě, takže jsem začala být trochu nervózní při pomyšlení na dlouhé davové čekání na start. "Jen abych stihla jít čůrat, ale zas ne moc brzy, abych nemusela jít dvakrát :-D" to byla moje hlavní starost. Všude se rozcvičují "chrti". Všichni vypadají jak profíci. Obávám se fiaska. Ne, že se ztrapním před ostatními, ale že budu sama zklamaná. Po dvou letech mě lidé nepoznávají (asi je čas nějaké to kilčo shodit :-/!). Je zajímavé, že doma si přeji nebýt stále sama s malým a nemluvit stále jen o dětech, ale zjišťuji, že se ani už o ničem jiném bavit neumím (což se evidentně projevuje i zde) :-(. S0cketka pořád někoho potkává, tak není o zábavu nouze.
Několik minut před startem se rozcházíme ke svým koridorům s tím, že se pak sejdeme na jasně určeném místě.

Chvilku zkoumám, kam se zařadím, ale ono je to stejně jedno, protože mě za chvíli doběhnou růžoví, takže se vsunuji mezi zadní "zelené". Modlím se, aby zapršelo, ale vylézá sluníčko."Běh ve vedru - to bude můj konec!" Během nekonečných 10 minut moderátor neustále něco haleká o mávání a počítání pro kamery, hrůza...
Tři, dva, jedna - start! Stojíme. Stojíme. Stojíme. Jdeme. Stojíme. Jdeme. Stojíme. Popobíháme. Stojíme... Po několika minutách: "Hurá, dostala jsem se ke startovní čáře!" Ale o běhu nemůže být ani řeč, jen pomalé sunutí se, případně kličkování mezi plíživšími se běžci :-/. Zelené balónky na 50-55 minut jsou v nedohlednu a jen tak je nedoběhnu. Nesnáším ten pocit, že mám síly na to, abych běžela, ale nemůžu, protože dav přede mnou prostě neběží. Zkrátka to nejde, je to masová akce, tak co bych chtěla. "Alespoň se neunavím" pomyslím si. Ovšem od prvního kilometru vypadám jak po sprše... "Jen, aby mě nedoběhly růžové balónky, to bych asi nesnesla." Tak si kličkuji na druhý, třetí čtvrtý kilometr. Už stárnu, protože zastavuji na občerstvovačce pro vodu. Trasa je fajn, ale ty kostky a tramvajové koleje... no, Praha, no... Je mi dost teplo, takže využívám i druhou občerstvovací stanici. "Hlavně nechytit ionťák". Cesta zpět se mi zdá nějaká delší, přestože na posledních dvou kilometrech se dá běžet lépe. Bohužel už potkávám kolabující a zvracející běžce. Naštěstí je vždy v dosahu první pomoc
Je to lepší než jsem se obávala. Na časomíře svítí téměř 55 minut, tak se snažím trochu zrychlit, abych to měla "čisté" - 0:55:02 mě dost mrzí. Zrychlovat jsem ale neměla, jelikož záhy za cílovou páskou se dav zastavuje a nabírá pití a banány a já se jen modlím, aby se mi z náhlého zastavení neudělalo mdlo.
"Konec? Je to možné? Je to za mnou? To bylo krátké!" dochází mi, když jdu na smluvené místo za s0cketkou. Když ji ani po půl hodině hledání v roji šedých běžců nenalézám, odcházím hledat rodiče se synkem, abych se pochlubila real timem 0:50:18. Přecijen je to jeho první fandění, tak aby viděl, že se máma snažila :-)...
A na konec už jen hurá domů vařit večeři a ukládat ke spánku :-)!

Z mého pohledu se letos Nike run vydařil více než předloni, především po organizační stránce, přesto druhá šance byla rovněž tou poslední. Je snadné kritizovat, čehož jsem se chtěla vyvarovat, ale dvě výtky, nad nimiž by se měl někdo zamyslet, si neodpustím: 1. Chápu, že je nezbytné vyinkasovat co nejvíce peněz (a to nemluvím o zistku), ale 5-10 tisíc lidí se na desetikolometrové vzdálenosti  zkrátka těžko rozprostře tak, aby mohli běžet; 2. zavřít Prahu poslední prázdninový víkend, mi přijde vůči lidem, vracejícím se z dovolené, poněkud bezohledné.
No, evidentně už stárnu a taky jenom ta půlka mozku :-D...

Jsem ráda, že jsem ometla pavučiny z běžeckých bot a oslavila tím poslední narozky s dvojkou na začátku!
(Jo, samozřejmě nejsem s výsledkem spokojená - ale za to si můžu sama :-D...)