Aneta Grabmüllerová: „Žádná tajná norská tréninková metoda neexistuje“

0

Aneta Grabmüllerová je starší dcerou manželů Iva a Šárky Grabmüllerových a má ještě mladší sestru Natálii. Toto rodinné kvarteto je ve světě triatlonu hodně známé a to nejen na domácí české půdě. Všichni mají na kontě hezkou řádku úspěchů zejména ze zimního triatlonu. A i přesto, že se Aneta ze světa triatlonu na pár let “ztratila”, o to víc, se do něj znova dostala. Bronzová medaile ze štafety na MS v zimním triatlonu v Itálii, nebo první místo na CITY TRIATHLONU z Karlových Varů. S Anetou jsme si moc hezky povídali a to hned dvakrát. Jednou to bylo o ní samotné a trochu jsme se věnovali i problematice REDs a tentokrát navážeme znova na Norskou školu a také na její neskutečný úspěch z třetího místa z světa v terénním triatlonu.

Už jsi dokázala rozdýchat tvoje umístění z Mistrovství Světa? (smích)

Asi každý, kdo viděl můj doběh do cíle, viděl, že jsem to rozdýchávala opravdu dlouho (smích). Já jsem tomu dlouho nemohla uvěřit, ale let následující den v 6 ráno a návrat do práce mě rychle probral (smích).

Jak bys ten závod a přípravu na něj v pár větách zhodnotila?

Příprava nebyla v ničem vyjímečná. Po nedokončeném mistrovství Evropy jsem jen těžko hledala motivaci. Deset dní jsem nasedla na kolo. Pak jsem se to pokusila hodit za hlavu a pokračovat v obvyklém tréninku s mou skupinou. Naštěstí mám okolo sebe skvělou partu lidí, v takovém rozpoložení lze jen těžko trénovat sám.

Samotný závod byl trochu zvláštní, konal se uprostřed pustiny, v okolí nebylo ani žádné ubytování. Původní šampionát byl zrušen, Španělsko byla náhradní volba. Kdyby se mi tam tak nezadařilo, řekla bych, že né úplně šťastná (smích).

Tahle sezóna pro tebe byla… řekněme hodně zvláštní. Dokonce si troufáme říct že i tak trochu zakletá. Tak moc jsi chtěla vítězit a když už sis myslela, že to nepůjde a ani jsi v to nedoufala, tak to konečně cinklo (navíc na tom nejdůležitějším závodě v roce)!

Přesně tak. Měla jsem velké ambice na mistrovství světa v zimním triatlonu, ale v závodě jsem spadla, rozdrtila si malíček a musela na operaci. Pak se mi zadařilo na Xterra Czech, ale od té chvíle se mi začala lepit smůla na paty.

Přestávalo mi to dávat smysl. Když jsem měla týden před mistrovstvím světa defekt po 5 kilometrech na kole, už jsem ani nebyla naštvaná. Nedokončila jsem 3 ze 4 posledních závodů. Medaile z mistrovství světa je výsledek z říše snů.

Můžeme tedy říct, že jsi znova pocítila, co je to mind over body? Kolik % je hlava a  kolik je skutečné „natrénování“?

Psychické rozpoložení hraje obrovskou roli, jenže připravit mysl je alespoň pro mě mnohem těžší než připravit tělo. Často chci být v pohodě, můžu si stokrát zopakovat, že o nic nejde, že je to jen sport, jenže tíha vlastního očekávání udělá své. Po mistrovství Evropy jsem se na to se svou psycholožkou hodně zaměřila, ale těžko se to hodnotí po jednom úspěšném závodě, je to běh na dlouhou trať.

Myslíme, že se to krásně ukázalo teď na Olympiádě v Tokiu. Viděla jsi někdy více trpět (nejen) vítěze olympijského maratonu Kristiana Blummenfelta, který na konci vyhodil žaludek a odvezli ho ještě na vozíčku?

Kristián je neskutečný zvíře. Jeho odolnost a oddanost triatlonu je obdivuhodná, vítězství je naprosto zasloužené a je za ním nepředstavitelný kus práce celého týmu.

Jakou roli v tom má trenér a svěřenec samotný (nebo lépe řečeno jakou přidanou hodnotu)?. Vidíš v tom rozdíly?

To nedokážu posoudit, já už trenéra několik let nemám. Jen já sama vím, jak se ráno cítím, jestli jsem se stihla plnohodnotně najíst, vyspat nebo jak moc mě stresuje deadline ve škole. To vše ovlivňuje naše rozpoložení a trénink.

Popravdě si nedokážu představit, že bych svůj trénink svěřila někomu, kdo by mi od počítače jednou týdně napsal trénink a já ho slepě plnila. Neříkám, že to nejde, ale vztah trenéra je komplexní a měl by být založen na komunikaci a 100% důvěře.

A není to je trenér a svěřenci, ale i o zázemí a finanční jistotě…

Právě. Takové zázemí, jaké mají Norové, si může dovolit málokterá země. Ten olympijský tým čtyř sportovců, má okolo sebe tři trenéry, kteří s nimi tráví naprostou většinu času. Jejich přístup je profesionální ve všech směrech.

Máš pocit, že se třeba v Norsku na tuhle oblast nějak více zaměřují? Více, než třeba u nás?

Celkově mentální zdraví a psychologické péče je v Norsku mnohem dostupnější a zároveň menší tabu. Norové nemají problém vzít si nemocenskou, protože se necítí psychicky v pohodě.

Zároveň je to velké téma i u nás v klubu, trenér nám vždy připomíná, že na trénink bychom měli chodit, protože nás to baví a cítíme se tam dobře. Pokud to tak není, tak je něco špatně. Ten sociální aspekt tréninku je u nás stejně důležitý (ne-li důležitější) než trénink samotný.

Co dalšího sis třeba v poslední době uvědomila s ohledem na trénink v Norsku? (kromě toho, co jsi nám řekla posledně…)

Že žádná tajná norská tréninková metoda neexistuje (smích). Je to jen o konzistenci.

Máme na to, se jim alespoň o trochu přiblížit? Třeba náš společný kamarád Honza Kubeš by řekl že nám už hodně ujel vlak (minimálně ale dvakrát)

To je dobrá a velmi komplexní otázka. Kdybych na ni dokázala odpovědět, tak asi vyřeším palčivý problém (nejen) českého triatlonu (smích).

Záleží na tom, co očekáváme – chceme masu triatlonistů, sportujících dětí a zdravější populaci nebo olympijskou medaili? Pokud bych to měla porovnat s norským triatlonem, ti sice tu medaili mají, ale jejich členská základna je opravdu malá, o úrovni norského triatlonového poháru ani nemluvím a otázkou je, co bude po generaci Blummenfelta.

Co se týče medaile, Norové jsou velmi otevření o tom, co to stojí – 10 let práce, vědecký přístup, trenérský tým, který je pro sportovce ochoten obětovat veškerý svůj čas, měsíce tréninkových kempů a konzistentní práce. Ale také třeba nedokončené středoškolské vzdělání. Určitě to není jediná cesta, ale myslím, že to poskytuje odpověď na to, co nám chybí.

S čím a jak začít. Jde to vůbec ještě změnit to nastavení mysli a především celého systému? (i ty sama jsi jeho velkým kritikem)

Já jsem kritická vůči systému, kterým jsem si sama prošla. Nedokážu posoudit, do jaké míry se změnil. V triatlonu je kritický přechod z juniorské kategorie, kdy najednou závodíš na dvojnásobně dlouhé distanci. Ten přechod většině závodníků trvá a často ho provází zranění. V mém případě tomu nebylo jinak. Jenže místo nějaké podpory jsem byla po jedné vynechané sezoně vyřazena z reprezentace a ocitla se mimo systém. Norové teď ukázali, že úspěchu předchází roky práce a na začátku rozhodně nemusí být tým nadějných juniorů, který by sbíral jeden úspěch za druhým.

V Norsku a Švédsku se teď řeší šokující odhalení v biatlonu a lyžování. Co na to říkáš? Víme, že to dost sleduješ a tahle problematika se tě i dost týká. Navíc jsme se jí věnovali i v našem předchozím rozhovoru…

Neřekla bych, že odhalení je šokující. O problémech s poruchami příjmu potravy ve sportu se dlouhodobě ví, alespoň na to poukazuje výzkum. Norská média to téma nyní uchopila a snaží se na to upozornit tak trochu senzace-chtivým způsobem. Ale sportu to jedině prospěje.

Měli jsme tak trochu z tvého minulého povídání pocit, že “Vás” v Norsku/Švédsku se to netýká, že přístup je zcela odlišný. Nebo “jedna vlaštovka” podle tebe jaro nedělá?

Tak to bohužel není, ten problém je tu taky. Rozdíl je v tom, že zde se o tom mluví, řeší se to. My se stále tváříme, že je to problém pár jednotlivců. Tady klidně olympijská vítězka dostanou od svazu stopku (a pomoc), pokud existuje podezření, že trpí poruchou příjmu potravy. Každá sportovkyně musí projít zdravotní kontrolou, např. ztráta menstruačního cyklu je důvod k zastavení sportovní činnosti. Norská média upozorňují na to, že ten systém není dokonalý a lze ho obejít.

+ posts

Trenér triatlonu a dlouholetý závodní běžec a sportovec tělem i duší, který se přes plavání a běh dostal konečně k triatlonu ( PB 1/2 IM Czechman - 4:54:30, Volkswagen Prague maratón 3:10:28).

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno