Domů Vyhledávání
kočař - Výsledky vyhledávání
Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání
V Pyrenejích
Dovolená, to je to, nač se pracující člověk velmi těší. Já mám to štěstí, že je mi práce i potěšením, ale stejně je fajn se jednou za čas odstřihnout na déle, než prodloužený víkend. Přirozeně jsem si představovala, jak se vyvalím na pláži, nejlíp někde v Dubaji na umělém ostrově, otevřu knihu a oddám se … Continue reading V Pyrenejích
1/2Maraton Ústí nad Labem 2016
Sobota 17.9.2016
Po pětce a desítce z posledních týdnů mě konečně čeká pořádná trať, při které se budu moct plně vydovádět :-). Na řadu přichází poslední závod série Runczech, během které jsme měli možnost proběhnout se historickým centrem Prahy, po karlovarské lázeňské kolonádě i olomouckými parky. Dnes to bude pro změnu o ústecké chemičce a místních cikáňatech. Líbí se mi ta rozmanitost. A protože letos zatím všude svítilo sluníčko, na severu Čech panuje po celý den deštivé počasí. Handbikerům, jež vehementně povzbuzuje Augustýnek :-),
naštěstí neprší. Zato účastníci Rodinného běhu už však promokávají důkladně. Ještě během rozklusávání před půlmaratonem prší, následně ale déšť (zase na chvíli) ustává.
Ve startovním koridoru opět vyhledávám vodiče. Michal "Vydra" Vítů slibuje, že na hodinu čtyřicet poběží nejpomaleji, co to půjde :-D.
Po sedmi kilometrech s nimi na mě začíná být tempo nějak moc rychlé :-o :-(, a tak než abych odpadla, jdu raději před ně a rvu to tam, co můžu.
Na čtrnáctém kilometru vedle nás projíždí parní vlak. Lokomotiva troubí, cestující jsou vyklonění z okýnek a nadšeně nám fandí. Jak se zpočátku všichni překvapeně divili termínové kolizi těchto akcí, ačkoliv obě strany znaly data konání více než rok dopředu, tak si myslím, že to propojení nakonec nemá chybu.
Po patnácti kilometrech se pro mě doposud krásný běh mění v utrpení. Nohy bolí, hřejivka pálí. Vodiči mě předbíhají a já se jich už (celkem logicky) nechytám. Ať mi alespoň neutečou o více než sto metrů. Běží na oficiální čas s tím, že cesta ke startovní čáře nám trvala nějakých sedmadvacet vteřin...
V protisměru na obrátkové smyčce vidím běžet tatínka s kočárkem, ve kterém veze dvě děti. Vsadila bych na to, že je to ten samý co loni :-).
Fantastičtí diváci nás společně se skvělými dobrovolníky a perfektními music pointy ženou vpřed.
Očima stále hypnotizuji žluté praporky v dálce před sebou. Už se mi nevzdalují. Naopak je stahuji. Bojuji. My se totiž nikdy nevzdáme. Nikdy. Nikdy!!! Kdybych teď předvedla strhující závěr, tak je ještě nejspíš dostihnu, ale na to už schází síly. A tak jen zpovzdálí přihlížím jak již Michal "Vydra" s kolegou křepčí a dělají opičky. Můžou si to dovolit. Jsou úžasní.
V cílové rovince vidím na časomíře zaparkovaného automobilu svítit čas vítěze 59:15 min. Tak to je paráda! :-) A já jsem při tom :-).
Posledních sto metrů. Ve finiši prohrávám o jedinou vteřinu s klukem v oranžovém tričku, co jsme vedle sebe stáli na startu. Tak nám ty časy hezky vyšly :-). Oficiálně to mám přesně za hodinu a čtyřicet minut. Jinak 1:39:33 hod. Bylo to nádherné. Dala bych si to ještě jednou. Co jednou, minimálně tak stokrát ještě :-).
Je za námi bezvadný ročník. Už teď se těším na ten příští a také na setkání RunCzech Stars 2016 a PIM Queens & Kings :-).
Ve sprše pak vzpomínám na svůj loňský Ústecký půlmaraton za 2:10:48 hod. Prožila jsem opravdu mimořádný rok :-). Venku se znovu spouští silný slejvák. Tenhle víkend prostě proprší... :-)
Po pětce a desítce z posledních týdnů mě konečně čeká pořádná trať, při které se budu moct plně vydovádět :-). Na řadu přichází poslední závod série Runczech, během které jsme měli možnost proběhnout se historickým centrem Prahy, po karlovarské lázeňské kolonádě i olomouckými parky. Dnes to bude pro změnu o ústecké chemičce a místních cikáňatech. Líbí se mi ta rozmanitost. A protože letos zatím všude svítilo sluníčko, na severu Čech panuje po celý den deštivé počasí. Handbikerům, jež vehementně povzbuzuje Augustýnek :-),
naštěstí neprší. Zato účastníci Rodinného běhu už však promokávají důkladně. Ještě během rozklusávání před půlmaratonem prší, následně ale déšť (zase na chvíli) ustává.
Ve startovním koridoru opět vyhledávám vodiče. Michal "Vydra" Vítů slibuje, že na hodinu čtyřicet poběží nejpomaleji, co to půjde :-D.
Po sedmi kilometrech s nimi na mě začíná být tempo nějak moc rychlé :-o :-(, a tak než abych odpadla, jdu raději před ně a rvu to tam, co můžu.
Na čtrnáctém kilometru vedle nás projíždí parní vlak. Lokomotiva troubí, cestující jsou vyklonění z okýnek a nadšeně nám fandí. Jak se zpočátku všichni překvapeně divili termínové kolizi těchto akcí, ačkoliv obě strany znaly data konání více než rok dopředu, tak si myslím, že to propojení nakonec nemá chybu.
Po patnácti kilometrech se pro mě doposud krásný běh mění v utrpení. Nohy bolí, hřejivka pálí. Vodiči mě předbíhají a já se jich už (celkem logicky) nechytám. Ať mi alespoň neutečou o více než sto metrů. Běží na oficiální čas s tím, že cesta ke startovní čáře nám trvala nějakých sedmadvacet vteřin...
V protisměru na obrátkové smyčce vidím běžet tatínka s kočárkem, ve kterém veze dvě děti. Vsadila bych na to, že je to ten samý co loni :-).
Fantastičtí diváci nás společně se skvělými dobrovolníky a perfektními music pointy ženou vpřed.
Očima stále hypnotizuji žluté praporky v dálce před sebou. Už se mi nevzdalují. Naopak je stahuji. Bojuji. My se totiž nikdy nevzdáme. Nikdy. Nikdy!!! Kdybych teď předvedla strhující závěr, tak je ještě nejspíš dostihnu, ale na to už schází síly. A tak jen zpovzdálí přihlížím jak již Michal "Vydra" s kolegou křepčí a dělají opičky. Můžou si to dovolit. Jsou úžasní.
V cílové rovince vidím na časomíře zaparkovaného automobilu svítit čas vítěze 59:15 min. Tak to je paráda! :-) A já jsem při tom :-).
Posledních sto metrů. Ve finiši prohrávám o jedinou vteřinu s klukem v oranžovém tričku, co jsme vedle sebe stáli na startu. Tak nám ty časy hezky vyšly :-). Oficiálně to mám přesně za hodinu a čtyřicet minut. Jinak 1:39:33 hod. Bylo to nádherné. Dala bych si to ještě jednou. Co jednou, minimálně tak stokrát ještě :-).
Je za námi bezvadný ročník. Už teď se těším na ten příští a také na setkání RunCzech Stars 2016 a PIM Queens & Kings :-).
Ve sprše pak vzpomínám na svůj loňský Ústecký půlmaraton za 2:10:48 hod. Prožila jsem opravdu mimořádný rok :-). Venku se znovu spouští silný slejvák. Tenhle víkend prostě proprší... :-)
Night Run Most – AVON běh 2016
Sobota 13.8.2016
Bohatý sportovní program v Mostě zahajují dětské závody RWE Kids Cup. Následuje Bosch Family Run, v rámci kterého se jdu s Augustýnkem rozklusat. S neběžeckým kočárkem je to paráda. Hlavně ten stodevadesátimetrový výběh :-D.
Z hlavních závodů dnes neběžím desítku, ale pětku, protože pod ní spadá speciální kategorie #blogRUN, v níž po splnění podmínek startuji.
V půl deváté nás, více než tři sta účastníků, vybíhá na trať AVON běhu na pět kilometrů. Protože ještě není úplná tma, tak si nakonec neberu čelovku. Někde zhruba na prvním kilometru mě překvapuje celkem brutální stoupání :-o. Někdy je prostě asi lepší raději dopředu nevědět, co vás čeká :-D. Ale jinak je ten Šibeník v Mostě celkem super věc :-). Baví mě to tady na něm. Při průběhu pasážemi vedoucími pod stromy nalézají uplatnění ony čelovky, co jsme měli mít... Ještě, že jí má ten běžec přede mnou :-). No nic, jen ať si namelu. Dobře mi tak :-).
Po okruhové části v parku sbíháme zpět do centra k 1. náměstí, přičemž máme možnost si užívat pohled na nádherně osvětlené okolí s dominantou Hněvína. Takhle za tmy je ten Most celkem pěkné město :-).
Před cílovou rovinkou nás čeká navíc jedna krátká kopečková odbočka a je to za námi. V cíli je pak pro každého závodníka připravená medaile a bohaté občerstvení (ovoce, sladké pečivo, kokosová voda, ...).
Vzhledem k tomu, že jsem doběhla jako celkově čtvrtá žena a že se tu díky cenám od Bohemia Chips zcela netradičně oceňují i ti, kteří skončili na bramborových pozicích, což je mimochodem moc hezká myšlenka :-), mohlo by se zdát, že bych i bez ohledu na jakékoliv další kategorie tedy měla mít bednu jistou. Navíc mi výsledková tabule potvrzuje prvenství v blogerské kategorii. Jenže jisté v životě není téměř nic... :-)
Než odstartují desítkáři stihnu vyklusat. Ten proudící dav světýlek je prostě úžasný :-). Převléknu se, najím se, Gustík se vyřádí na trávě a lavičkách u divadla.
Když pak nadchází okamžik vyhlašování výsledků a já se chystám jít na pódium, přečte moderátor překvapivě místo mě jméno někoho jiného. Ptám se tedy organizátorů proč. Neví... nicméně pod pódiem dostávám medaili do ruky a krabici čokoládových tyčinek jako kompenzaci. Hm, super :-/ :-). Tak teď alespoň vím, jak se cítila Kristýnka po loňském Night Runu v Olomouci :-D.
Když pominu ten nevydařený závěr s vyhlášením, tak to jinak bylo hezké :-). Běhejte noční běhy, jsou fajn ;-).
Bohatý sportovní program v Mostě zahajují dětské závody RWE Kids Cup. Následuje Bosch Family Run, v rámci kterého se jdu s Augustýnkem rozklusat. S neběžeckým kočárkem je to paráda. Hlavně ten stodevadesátimetrový výběh :-D.
Z hlavních závodů dnes neběžím desítku, ale pětku, protože pod ní spadá speciální kategorie #blogRUN, v níž po splnění podmínek startuji.
V půl deváté nás, více než tři sta účastníků, vybíhá na trať AVON běhu na pět kilometrů. Protože ještě není úplná tma, tak si nakonec neberu čelovku. Někde zhruba na prvním kilometru mě překvapuje celkem brutální stoupání :-o. Někdy je prostě asi lepší raději dopředu nevědět, co vás čeká :-D. Ale jinak je ten Šibeník v Mostě celkem super věc :-). Baví mě to tady na něm. Při průběhu pasážemi vedoucími pod stromy nalézají uplatnění ony čelovky, co jsme měli mít... Ještě, že jí má ten běžec přede mnou :-). No nic, jen ať si namelu. Dobře mi tak :-).
Po okruhové části v parku sbíháme zpět do centra k 1. náměstí, přičemž máme možnost si užívat pohled na nádherně osvětlené okolí s dominantou Hněvína. Takhle za tmy je ten Most celkem pěkné město :-).
Před cílovou rovinkou nás čeká navíc jedna krátká kopečková odbočka a je to za námi. V cíli je pak pro každého závodníka připravená medaile a bohaté občerstvení (ovoce, sladké pečivo, kokosová voda, ...).
Vzhledem k tomu, že jsem doběhla jako celkově čtvrtá žena a že se tu díky cenám od Bohemia Chips zcela netradičně oceňují i ti, kteří skončili na bramborových pozicích, což je mimochodem moc hezká myšlenka :-), mohlo by se zdát, že bych i bez ohledu na jakékoliv další kategorie tedy měla mít bednu jistou. Navíc mi výsledková tabule potvrzuje prvenství v blogerské kategorii. Jenže jisté v životě není téměř nic... :-)
Než odstartují desítkáři stihnu vyklusat. Ten proudící dav světýlek je prostě úžasný :-). Převléknu se, najím se, Gustík se vyřádí na trávě a lavičkách u divadla.
Když pak nadchází okamžik vyhlašování výsledků a já se chystám jít na pódium, přečte moderátor překvapivě místo mě jméno někoho jiného. Ptám se tedy organizátorů proč. Neví... nicméně pod pódiem dostávám medaili do ruky a krabici čokoládových tyčinek jako kompenzaci. Hm, super :-/ :-). Tak teď alespoň vím, jak se cítila Kristýnka po loňském Night Runu v Olomouci :-D.
Když pominu ten nevydařený závěr s vyhlášením, tak to jinak bylo hezké :-). Běhejte noční běhy, jsou fajn ;-).
1/2Maraton Olomouc 2016
Sobota 25.6.2016
Protože se mi nepodařilo sehnat nikoho, kdo by během závodu pohlídal Augustýnka, rozhodla jsem se tady po roce znovu běžet s ním. Největší obavu jsem měla z toho, jak se dostanu na start. Vím, že je "přísný zákaz vjíždět na trasu s dětskými kočárky", ale když se ocitnete v situaci rodiče samoživitele a stane se vám výše uvedené, tak to přece jen tak nevzdáte. V Olomouci jsem nevynechala jediný ročník, navíc bych se chtěla stát letošní RunCzech Star.
Jakmile proběhnu startovní bránou, vím jistě, že to nepochybně zvládnu. Pár dvacek jsme si již s Gustíkem kolem dvou hodin klusli.
Po celou dobu běžím na pohodu a s velkým úsměvem. Dneska je tropické počasí, tak se musí opatrně. První polovinu závodu se opět jen proplétám davem, v druhé půlce už se vcelku dá běžet. S kočárkem není žádný problém. Na základě svých zkušeností s vodiči jsem se naučila velmi dobře pohybovat v běžeckém poli.
Augustýnek, který se v okamžiku startovního výstřelu probudil, si závod maximálně užívá. Směje se, mává, okusuje láhev, kelímek, houbičku, ... Jó, až tu bude za pětadvacet let bojovat s Davídkem Pechkem, Ondrou Solánským a Péťou Slovákem o prvenství mezi českými muži, to už nebude takové leháro :-D. Když s ním stavím na občerstvovací stanici na šestnáctém kilometru, aby se také alespoň napil, nechce. Má stále oči navrch hlavy. Tohle je obrovský zážitek. Kdoví, jestli se nám kdy něco tak mimořádného zase naskytne.
Trasa vede v opačném směru než minule. Posledních pět kilometrů nemá chybu. Běží se parádně. Tahle trať je megarychlá. Ráda bych si jí někdy zaběhla na maximální výkon. Snad příští rok.
1:53:16 hod. Třiadvacet minut za světovým rekordem, řekla bych :-). Zamrzí mě, když mi hned v cíli nemilá dobrovolnice jízlivě vynadá, že tady s tím kočárkem nemám co dělat. No co, každý jsme nějaký.
Dělá se mi špatně a trochu se mi motá hlava. Chce to jíst a pít. Gustík je z medaile naprosto nadšený.
Sotva ho vyndám z kočárku, už zdrhá. Po tom, co dneska viděl, se tomu přece nemůžu divit. Holt se zas něčemu přiučil.
Byla to hezká tečka za mým rok a čtvrt dlouhým pobytem v Olomouci. V běžecké mece, v níž se udál můj přerod z pomaloběžkyně v elitní amatérku. Moc děkuji všem, kteří mě tu při mém skoro každodenním běhání v parcích svými úsměvy neustále nabíjeli energií!!! :-)
Protože se mi nepodařilo sehnat nikoho, kdo by během závodu pohlídal Augustýnka, rozhodla jsem se tady po roce znovu běžet s ním. Největší obavu jsem měla z toho, jak se dostanu na start. Vím, že je "přísný zákaz vjíždět na trasu s dětskými kočárky", ale když se ocitnete v situaci rodiče samoživitele a stane se vám výše uvedené, tak to přece jen tak nevzdáte. V Olomouci jsem nevynechala jediný ročník, navíc bych se chtěla stát letošní RunCzech Star.
Jakmile proběhnu startovní bránou, vím jistě, že to nepochybně zvládnu. Pár dvacek jsme si již s Gustíkem kolem dvou hodin klusli.
Po celou dobu běžím na pohodu a s velkým úsměvem. Dneska je tropické počasí, tak se musí opatrně. První polovinu závodu se opět jen proplétám davem, v druhé půlce už se vcelku dá běžet. S kočárkem není žádný problém. Na základě svých zkušeností s vodiči jsem se naučila velmi dobře pohybovat v běžeckém poli.
Augustýnek, který se v okamžiku startovního výstřelu probudil, si závod maximálně užívá. Směje se, mává, okusuje láhev, kelímek, houbičku, ... Jó, až tu bude za pětadvacet let bojovat s Davídkem Pechkem, Ondrou Solánským a Péťou Slovákem o prvenství mezi českými muži, to už nebude takové leháro :-D. Když s ním stavím na občerstvovací stanici na šestnáctém kilometru, aby se také alespoň napil, nechce. Má stále oči navrch hlavy. Tohle je obrovský zážitek. Kdoví, jestli se nám kdy něco tak mimořádného zase naskytne.
Trasa vede v opačném směru než minule. Posledních pět kilometrů nemá chybu. Běží se parádně. Tahle trať je megarychlá. Ráda bych si jí někdy zaběhla na maximální výkon. Snad příští rok.
1:53:16 hod. Třiadvacet minut za světovým rekordem, řekla bych :-). Zamrzí mě, když mi hned v cíli nemilá dobrovolnice jízlivě vynadá, že tady s tím kočárkem nemám co dělat. No co, každý jsme nějaký.
Dělá se mi špatně a trochu se mi motá hlava. Chce to jíst a pít. Gustík je z medaile naprosto nadšený.
Sotva ho vyndám z kočárku, už zdrhá. Po tom, co dneska viděl, se tomu přece nemůžu divit. Holt se zas něčemu přiučil.
Byla to hezká tečka za mým rok a čtvrt dlouhým pobytem v Olomouci. V běžecké mece, v níž se udál můj přerod z pomaloběžkyně v elitní amatérku. Moc děkuji všem, kteří mě tu při mém skoro každodenním běhání v parcích svými úsměvy neustále nabíjeli energií!!! :-)
Běh Vítkovicemi
Již podruhé byl součástí Petrpavlovské pouti na náměstí Jiřího z Poděbrad ve Vitkovicích také běžecký závod. Trat měřila necelých 5 km a skládala se ze čtyř okruhův v přilehlém sadu Jožky Jabůrkové. Tam se mohli běžci ve stínu stromů aspoň trošku ukrýt před sluníčkem, které už v 9 hodin ráno pekelně pálilo. Nejdříve závodilo 7 dětí, které běželi jednou ololo celého náměstí a pak už se na startovní čáru postavilo 50 dospělých. Nejrychlejší v cíli byl v čase 17:23 Ondřej Dobiáš z Kopřivnice. Druhý doběhl náš Ondřej Dominik 17:44 a třetí pak polský závodník Pryemyslaw Gibiec (Dziengelów) 18:11 min. Mezi ženami si vítěztví pohlídala naše Petra Pastorová 19:49 min. Druhá skončila Hana Legerská (SSK Vítkovice) 22:05 a třetí s kočárkem běžící Lucie Gruchalová (Ostrava-Poruba) 23:43. Výkony ostatních našich členů: Marek Škapa 18:17, Jan Fousek 18:37, Tomáš Mrajca 20:57, Zdeněk Čech 25:25, Lenka Hehejíková 28:42 a Martina Metzová 30:03.
Startovné bylo zdarma a navíc si každý odnesl pamětní medali a mohl využít poukazů na občerstvení. To vše udělalo z tohoto závodu velice zajimvou alternativu k daleko masovějším akcím konaným ten den v Olomouci nebo v Hradci nad Moravicí.
Jak jsem si koupil batoh (Lowe Alpine Cholatse 55)
Když jsem začal v hlavě slýchat volání divočiny a boty začaly mít tulácké choutky, uvědomil jsem si zoufalý nedostatek vybavení v naší turistické skříni.
Všehovšudy tam bylo pár starých kousků z dob puberty a ke všemu ještě většina vybavení patří manželce, staré skautce.
Jasně, že by mi svoje věci půjčila, ale znáte to. Když se chlap pro něco rozhodne, musí mít všechno své.
A když se pro něco rozhodne Maaristaan, je to snad ještě horší.
Kluk s velkými plány a sny a s požadavky lecjaké ženy.
Nejen, že to musí být dostatečně funkční, lehké a supermoderní, ono to musí být i hezké a mít to tu správnou barvu! A tak jsem si pořídil šetřící prasátko a nový notes, kam jsem si vystřihoval fotky z katalogů, porovnával technické parametry a kreslil si vykřičníky ke kouskům, které si plánuji pořídit.
V dnešním povídání bych se rád podělil se svým názorem na batoh, základem zádveřního dobrodruha. Vždyť kam jinam si člověk běžně dá knihu, deník a něco na zub, když jde ven? Přece to neponese v igelitce, žejo? ... upřímně?
Vybrat batoh byl pro mě problém.
Nemohl jsem se rozhodnout pro jeho velikost. Vím, co tak zhruba budu chtít tahat s sebou, ale nevím, do jak velkého batohu se to vejde.
To máte: Stan. Spacák. Samonafukovací karimatka. Samonafukovací polštářek (Coje?! Pohodlí, voe!). Vařič. Bomba na vařič. Ešus. Hrnek. Kniha. Druhá kniha (Co když mě ta první přestane bavit?). Deník. Pouzdro s propiskama, fixama, pastelkama (To všichni normálně nosí, žejo?). Nůž. Záložní nůž. Pilka. Sirky. Křesadlo. Čelovka. Lžíce. Kafe. Cukr. Čaj. Guláš v sáčku. Voda. Další voda. Rukavice. Nějaký ty trenky a náhradní triko. A spousta důležitých pytlovinek typu "mohlo by se hodit". Když to člověk vyskládá na podlahu, je toho tak na takový ten sportovní kočárek, co před sebou tahají dobrodružně založené maminy.
Vydedukoval jsem si velikost 70, 80 litrů, ale když jsem si na Googlu vyhledal obrázky takhle velkých batohů na lidských zádech, nemohl jsem si nevšimnout, jak velké jsou to almary a že je nosí expedice na měsíc a více. Bylo by asi blbý tahat takhle velkou kraksnu na noc, jen pár kilometrů za město.
Slevil jsem ze svých požadavků, odebral záložní knihu a hned jsem stál před číslem 55 litrů.
Moje chyba, že jsem se nepodíval, jak velký je ve skutečnost ... ale o tom ještě bude řeč.
V notýsku s výstřižky jsem si dal vykřičník k batohu Pinguin Activent a šel se procházet po eshopech. A jak to tak se mnou a se všemi těmi výstřižky bývá, nakonec mi domů přišel Lowe Alpine Cholatse 55 :-)
To máte tak. Jak si zde poctivě a upřímně zapisuju, kterak se na cestách trápím, občas se mi někdo ozve, zda nechci něco vyzkoušet a trápit se méně. Prostě jsou na mě hodní ;-)
Tentokrát se ozvali z eshopu
slovo dalo slovo a protože Pinguin byl dočasně ve skladech nedostupný, rád jsem kývl na novinku od Lowe Alpine, na kterou mi nabídli hodně příjemnou cenu.
Domů mi přišla krása, jakou Maaristaan ještě neviděl!
Ta vůně (jako starý čichač knih jsem musel do batohu hned strčit nos), ta barva (černá barva je prostě černá barva), ty detaily! Kapsička tady, kapsička tam. Tu poutko (které nevím k čemu může sloužit), tu poutko o jehož funkci není pochyb.
Všechny zipy mají velká očka, nebo plastová držátka, aby se vše lépe zavíralo a otvíralo. Popruhy pohodlně měkké, zádový systém vypadá propracovaně.
Ve spod schovaná pláštěnka, na vrchu dírka na trubičku od hydrovaku. Nadšení malého kluka dobrodruha nezná mezí ...
Reklamní batoh od STIHL, který visí opuštěný ve skříni, se studem rozpadl.
Snáším do pokoje vše, co bych chtěl do batohu narvat a zkouším, co se kam vleze. Nový třísezóní spacák od Pinguinu se do spodní oddělené komory vleze tak tak, ale je tam. Když se budu hodně snažit, narvu k němu ještě ponožky nebo trenky.
Do velké komory na stojáka karimatku a polštářek. Polovina batohu je rázem plná. To je nevýhoda samonafukovacích karimatek. Dřív jsem tu tradiční srolovanou objemnou (ale lehoučkou) nepohodlnou karimatku připnul na vršek batohu a bylo sbaleno, tuhle pohodlnost musím strčit dovnitř a zabírá tím pádem dost místa.
Ešus (v něm bomba), oblečení na spaní, plastové krabičky s kafem, čajem a cukrem. Kniha. Deník. Hrnek. Jedna mikina. Batoh je plný po okraj. Na zemi zůstává stan a láhev s pitím.
55 litrů není moc. Nebo nemám ultrasbalitelné vybavení. Nebo neumím balit batoh.
Co teď?
Zalehnu na batoh a láhev dovnitř ještě natlačím. Když zaberu, ještě jednu 1,5 litrovou pet flašku bych tam asi dostal, stan ale nemá šanci.
Po stranách jsou poutka, ale nejsou tak dlouhá, aby se do nich upnul stan v jednom kuse. Naštěstí se stan skládá z kusů dvou a tak srolované tropiko připínám na jeden bok a hlavní část stanu na druhý. Kolíky a tyče se tam vejdou taky, kapsy po bokách jsou dostatečně pružné, že se vše bezpečně zajistí.
Už to sice nevypadá moc hezky, ale když si na to ušiju nějaký obaly, nebude to zas tak blbý.
Do kapes v bederním pásu putuje čelovka, peníze, křesadlo, sirky a další malé blbosti. Do horní ho víka se toho také vydá docela dost.
Jenže!
Jenže ne všechno.
Kam dám jídlo?
Jasně, jeden sáček s gulášem se tam vejde, ale dva už stěží. A pecen chleba? A co budu jíst zítra? A pozítří?
55 litrů ...
OK, není to expediční batoh a není to batoh pro zhýčkanou povahu začínajícího dobrodruha. Když bude hezky a nebudu se muset tahat s náhradním oblečením, když se nevypravím do opuštěné divočiny a budu procházet místama, kde si v obchodem budu průběžně doplňovat sáčky s gulášem a budu pít ze studánek, není problém.
Na víkend se sbalím relativně bez problému.
Ale co když půjdu někam dál? A na dýl?
Řešení jsou dvě.
Buď si pořídím další (o pár chlupů větší) zavazadlo a nebo ... tradááá ... vezmu s sebou Lucchu a ona potáhne to, co se mi do batohu nevejde!
"Luciééé? Co plánuješ na víkend?" .... pokračování příště ;-)
Děkuji tímto e-shopu www.1obchodak.cz za poskytnutí slevy a za doporučení.
Batoh je vážně parádní, precizně zpracovaný, s vychytanými detaily ... a tu velikost jsem si vybral já ;-)
Všehovšudy tam bylo pár starých kousků z dob puberty a ke všemu ještě většina vybavení patří manželce, staré skautce.
Jasně, že by mi svoje věci půjčila, ale znáte to. Když se chlap pro něco rozhodne, musí mít všechno své.
A když se pro něco rozhodne Maaristaan, je to snad ještě horší.
Kluk s velkými plány a sny a s požadavky lecjaké ženy.
Nejen, že to musí být dostatečně funkční, lehké a supermoderní, ono to musí být i hezké a mít to tu správnou barvu! A tak jsem si pořídil šetřící prasátko a nový notes, kam jsem si vystřihoval fotky z katalogů, porovnával technické parametry a kreslil si vykřičníky ke kouskům, které si plánuji pořídit.
V dnešním povídání bych se rád podělil se svým názorem na batoh, základem zádveřního dobrodruha. Vždyť kam jinam si člověk běžně dá knihu, deník a něco na zub, když jde ven? Přece to neponese v igelitce, žejo? ... upřímně?
Vybrat batoh byl pro mě problém.
Nemohl jsem se rozhodnout pro jeho velikost. Vím, co tak zhruba budu chtít tahat s sebou, ale nevím, do jak velkého batohu se to vejde.
To máte: Stan. Spacák. Samonafukovací karimatka. Samonafukovací polštářek (Coje?! Pohodlí, voe!). Vařič. Bomba na vařič. Ešus. Hrnek. Kniha. Druhá kniha (Co když mě ta první přestane bavit?). Deník. Pouzdro s propiskama, fixama, pastelkama (To všichni normálně nosí, žejo?). Nůž. Záložní nůž. Pilka. Sirky. Křesadlo. Čelovka. Lžíce. Kafe. Cukr. Čaj. Guláš v sáčku. Voda. Další voda. Rukavice. Nějaký ty trenky a náhradní triko. A spousta důležitých pytlovinek typu "mohlo by se hodit". Když to člověk vyskládá na podlahu, je toho tak na takový ten sportovní kočárek, co před sebou tahají dobrodružně založené maminy.
Vydedukoval jsem si velikost 70, 80 litrů, ale když jsem si na Googlu vyhledal obrázky takhle velkých batohů na lidských zádech, nemohl jsem si nevšimnout, jak velké jsou to almary a že je nosí expedice na měsíc a více. Bylo by asi blbý tahat takhle velkou kraksnu na noc, jen pár kilometrů za město.
Slevil jsem ze svých požadavků, odebral záložní knihu a hned jsem stál před číslem 55 litrů.
Moje chyba, že jsem se nepodíval, jak velký je ve skutečnost ... ale o tom ještě bude řeč.
V notýsku s výstřižky jsem si dal vykřičník k batohu Pinguin Activent a šel se procházet po eshopech. A jak to tak se mnou a se všemi těmi výstřižky bývá, nakonec mi domů přišel Lowe Alpine Cholatse 55 :-)
To máte tak. Jak si zde poctivě a upřímně zapisuju, kterak se na cestách trápím, občas se mi někdo ozve, zda nechci něco vyzkoušet a trápit se méně. Prostě jsou na mě hodní ;-)
Tentokrát se ozvali z eshopu
slovo dalo slovo a protože Pinguin byl dočasně ve skladech nedostupný, rád jsem kývl na novinku od Lowe Alpine, na kterou mi nabídli hodně příjemnou cenu.
Domů mi přišla krása, jakou Maaristaan ještě neviděl!
Ta vůně (jako starý čichač knih jsem musel do batohu hned strčit nos), ta barva (černá barva je prostě černá barva), ty detaily! Kapsička tady, kapsička tam. Tu poutko (které nevím k čemu může sloužit), tu poutko o jehož funkci není pochyb.
Všechny zipy mají velká očka, nebo plastová držátka, aby se vše lépe zavíralo a otvíralo. Popruhy pohodlně měkké, zádový systém vypadá propracovaně.
Ve spod schovaná pláštěnka, na vrchu dírka na trubičku od hydrovaku. Nadšení malého kluka dobrodruha nezná mezí ...
Reklamní batoh od STIHL, který visí opuštěný ve skříni, se studem rozpadl.
Snáším do pokoje vše, co bych chtěl do batohu narvat a zkouším, co se kam vleze. Nový třísezóní spacák od Pinguinu se do spodní oddělené komory vleze tak tak, ale je tam. Když se budu hodně snažit, narvu k němu ještě ponožky nebo trenky.
Do velké komory na stojáka karimatku a polštářek. Polovina batohu je rázem plná. To je nevýhoda samonafukovacích karimatek. Dřív jsem tu tradiční srolovanou objemnou (ale lehoučkou) nepohodlnou karimatku připnul na vršek batohu a bylo sbaleno, tuhle pohodlnost musím strčit dovnitř a zabírá tím pádem dost místa.
Ešus (v něm bomba), oblečení na spaní, plastové krabičky s kafem, čajem a cukrem. Kniha. Deník. Hrnek. Jedna mikina. Batoh je plný po okraj. Na zemi zůstává stan a láhev s pitím.
55 litrů není moc. Nebo nemám ultrasbalitelné vybavení. Nebo neumím balit batoh.
Zalehnu na batoh a láhev dovnitř ještě natlačím. Když zaberu, ještě jednu 1,5 litrovou pet flašku bych tam asi dostal, stan ale nemá šanci.
Po stranách jsou poutka, ale nejsou tak dlouhá, aby se do nich upnul stan v jednom kuse. Naštěstí se stan skládá z kusů dvou a tak srolované tropiko připínám na jeden bok a hlavní část stanu na druhý. Kolíky a tyče se tam vejdou taky, kapsy po bokách jsou dostatečně pružné, že se vše bezpečně zajistí.
Už to sice nevypadá moc hezky, ale když si na to ušiju nějaký obaly, nebude to zas tak blbý.
Do kapes v bederním pásu putuje čelovka, peníze, křesadlo, sirky a další malé blbosti. Do horní ho víka se toho také vydá docela dost.
Jenže!
Jenže ne všechno.
Kam dám jídlo?
Jasně, jeden sáček s gulášem se tam vejde, ale dva už stěží. A pecen chleba? A co budu jíst zítra? A pozítří?
55 litrů ...
OK, není to expediční batoh a není to batoh pro zhýčkanou povahu začínajícího dobrodruha. Když bude hezky a nebudu se muset tahat s náhradním oblečením, když se nevypravím do opuštěné divočiny a budu procházet místama, kde si v obchodem budu průběžně doplňovat sáčky s gulášem a budu pít ze studánek, není problém.
Na víkend se sbalím relativně bez problému.
Ale co když půjdu někam dál? A na dýl?
Řešení jsou dvě.
Buď si pořídím další (o pár chlupů větší) zavazadlo a nebo ... tradááá ... vezmu s sebou Lucchu a ona potáhne to, co se mi do batohu nevejde!
"Luciééé? Co plánuješ na víkend?" .... pokračování příště ;-)
Děkuji tímto e-shopu www.1obchodak.cz za poskytnutí slevy a za doporučení.
Batoh je vážně parádní, precizně zpracovaný, s vychytanými detaily ... a tu velikost jsem si vybral já ;-)
AROO!
Spartan race.
Neuplynul ani rok od doby, kdy jsem poprvé stála na startu svého prvního závodu Spartan Race v Liberci. Mé poprvé bylo tenkrát spřaženo s obrovskými
obavami, nervozitou, brzkým vstáváním, dlouhou cestou a strachem. Po příjezdu do libereckého areálu jsme si vyšlápli asi kilometrový kopec, abychom
se vůbec dostali na start... a ačkoli byl květen, foukal dost studený vítr, jak je ostatně na horách zvykem. Závod jsem si ale tenkrát neskutečně užila -
i přes to, že jsem do cíle doběhla se zakrvácenou nohou, celá odřená od křoví, kamenů, štěrku a promáčená na kost po plavání rybníkem, který měl
sotva 6 stupňů. Adrenalin, endorfiny a emoce po doběhu zapůsobily - a i když táta do teď nechápe, že jedeme přes půl republiky za nemalé startovné
dělat dobrovolně věci, které on na vojně denodenně nesnášel, já věděla, že to rozhodně nebyl můj poslední závod. Když jsme tedy zjistili, že letos
bude závod v Praze, neváhali jsme.
Pro mě to bylo ale jedno velké zklamání.
Už dlouho před závodem jsme spekulovali, kde se asi poběží. Jedna věc je jasná - najít v Praze terén, který by obsahoval les, bahno, vodu a kopce
nebude tak jednoduché. Tady jsem ale byla značně naivní - organizátoři totiž takový terén asi vůbec nepotřebují. Závod se konal ve Stromovce.
Když jsem se to dozvěděla, byla jsem překvapená. První z otázek byla - Kde vezmou vodu? Asi těžko nás nechají plavat ve Vltavě. Ano, správně.
Asi těžko. A pochybuju, že jim Praha dovolí rozbagrovat půlku parku, aby si tam udělali překážky, které potřebují. Ano, správně. Nedovolí.
Najděte pár rozdílů:
Liberec:
Start na otevřené louce a přímý výběh do kopce. Dobrý trik, jak schovat vše, co na Vás za kopcem čeká. Třikrát AROOO a vrháme se s Lukym vstříc
dýmem do kopce, přelézáme seníky a běžíme z kopce do zatraceně dlouhé bahnité cesty. Jeden účastník naší vlny ztrácí v bahně botu. Chudák.
Hudba ze startu utichá a vy se prodíráte terénem a očima sledujete každý krok, abyste si nezvrtli kotník. Po pár minutách přibíháte před obrovský
rybník a v prvním okamžiku Vás napadá - Jak tohle oběhnu?! Aha. Neoběhnu. A tak skáčete do vody a plavete. Můžete jít podél lana, ale to jsem
neudělala ze dvou důvodů - za a) plavat je rychlejší, za b) narozdíl od chlapů jsem nedosáhla na dno. Na konci vylezete z rybníka a zdá se Vám, že
jste absolutně promrzlí. Ztěžka oddechujete, protože 6ti stupňová voda Vám okamžitě zpomaluje dech. Bavlněné oblečení se na Vás nalepí a studí
Vás celou cestu trnitým kopcem v lese, kde se několikrát odřete o borůvkové keře a dojde i na kopřivy. V duchu jste ale rádi, že jste ze sebe smyli
ten nános bahna ze začátku a divíte se, že jste to zvládli tak dobře. (Co si budem povídat... do tak studené vody a navíc rybníka by mě nikdo jen tak
nedostal).Radost Vám po pár překážkách a seběhu z kopce zkazí plazení bahnem pod ostnatým drátem. Zase jste špinaví od hlavy až k patě a co víc,
z kolene Vám teče krev až ke kotníku. Paráda. Berete na záda 15ti kilový pytel a vydáváte se brodit vstříc bahnitému okruhu...
Praha:
Do areálu přicházíme pěšky ze zastávky tramvaje. Cestou od registrace do převlíkacího stanu si můžete koupit perníkové srdce nebo cukrovou vatu,
není to přeci ani týden, co skončila Matějská. Po startu vybíháme vstříc po trávě kdesi za horskou dráhu, kde proběhneme řadou pneumatik. Easy.
Další překážka taky nic hrozného - tzv. O-U-T aneb over - under - through. Třetí překážka - stěna. Ok, konečně něco náročnějšího. Pak ale přichází
nekonečný běh. A zatímco běžíte asi kilometrový úsek, blížíte se k další překážce, která jak se ukáže, vlastně není překážka. Zapamatujte si kód
(v mém případě YM2WJA) a utíkejte další kilometr! A zatímco běžíte po cestě vysypané kůrou, která byla vytvořena asi pro zpestření běžcům,
kousek od Vás chodí po betonových chodnících civilisté se psy, kočárky a nebo ostatní běžci ze Stromovky. Dobíháme k překážce č.5 - beru pytel
na záda a valím s ním do kopce snažíc se držet tempo s Lukym. Kopec dolů s pytlem poklusem sebíhám, hážu ho na hromadu a vydáváme se na
další běžeckou tůru. Kde jsou k sakru ty překážky?! (Teď už se rozčiluju vážně nahlas). Po dalším kilometru příbíháme k občerstvovací stanici.
Máme za sebou 4 km a 5 překážek. Stav angličáků: 0. Přelézáme stěnu a po řadě kůlů tiskneme hrudník prvně 30x k zemi. Poprvé začínám litovat
toho, že jsem od Boha nedostala na hrudníku trošku víc než to nic co mám. Běžíme dál a najednou přibíháme zpátky na výstaviště. A tady je to
najednou překážka snad co 5 metrů. Balancování na plošině - neúspěšné. Běžíme do schodů, hážeme oštěpem a padáme hrudníkem k zemi. Další stěna
se nachází přesně tam, kde jsme v úterý startovali Pražskou štafetu. U "horolezecké" stěny je taková fronta, že radši dobrovolně padáme opět na beton,
abychom si ušetřili čekání. A zatímco se dřeme s angličáky, pár metrů od nás za bariérou se prochází návštěvníci Interbeauty festivalu s párkem v ruce.
Vybíháme na střechu jakési budovy, kde konečně někomu hlásíme kód, který jsem si mezitím řekla v hlavě asi 800x. A tohle je překážka? Hm. Ručkování
na střeše nezvládáme. Na čtvrté šprušli hmatám do prázdna a padám k zemi. Stav angličáků upgradujeme na 120. Sbíháme po schodech a plazíme
se po betoně pod plošinou, po níž si to štrádují diváci, plné ruce jídla. Běžíme dál betonovým parkem druhou stranou hrazení, kudy už jsme předtím
běželi. Vbíháme zpátky do té "přírodnější" části trati a vrháme se pod ostnáč do bahna. V tom nás začne zvesela kropit hasič nechutně studenou
vodou. Konečně si připadám pořádně špinavá a mokrá. Po šplhání zvyšujeme stav angličáků na 150 a běžíme vstříc cíli. Pneumatikou otáčím jak nic
a běžím už se těším do cíle. V tom si všimnu, že nás čeká ještě jedna překážka. Dost ukrutná kombinace ručkování, kterou vzdávám po neuspěšném
pokusu.cAchjo. A zatímco si odbývám svých tentokrát už 100% posledních 30 angličáků, očima hypnotizuju časomíru u cíle. Pár metrů a jsme v cíli.
Na krku mi přistávají medaile...
Nemůžu říct, že jsem si závod neužila. Po závodě v horách se to ale nedá srovnávat. Pro mě to prostě nemělo tu správnou atmosféru.
Těžko asi od závodu ve městě něco takového čekat, teď už vím, že příště radši pojedu těch 300km do hor než aby má jediná památka
byla medaile a odřené koleno od angličáků na betoně. Působilo to na mě jako neuvěřitelně komerční akce, o čemž vypovídá i děsivá
účast - 7000 lidí. Aneb "Mámo, vem kecky a půjdem to zkusit." Přiblížit takovou akci lidem je skvělé z jednoho důvodu - většina z nich
by pravděpodobně do hor nikdy nejela. Možná se jim ale sobotní závod tak líbil, že tam teď vyrazí. Všichni, kteří psali, že to byl jejich
první závod si akci neuvěřitelně chválili. Já můžu říct jen jediné - určitě do těch hor jeďte. Je to totiž úplně jiný kafe. A mnohem lepší.
Na závěr naše špinavá fotka z cíle:
A ještě pár výsledků na konec:
Martin doběhl v čase chvíli přes 48 minut, což je naprosto super :)
Petr to zvládl pod hodinu a my s Lukym doběhli v čase 1:04:03, čímž jsme stanovili konečný čas pro náš tým GM WARRIORS.
Ve výsledcích se objevil na 115. místě asi z 576, což se mi zdá fajn :)
A já v kategorii open ženy skončila 131. z 2215!
A to mi udělalo vážně radost!
Koukněte se ještě na video od Dana:
10 geniálních pravidel pro zdraví od pátera Ferdy – českého léčitele, který pomáhal Vlastimilu...
Když má večer naše tělo největší hlad, nutíme ho k hladovce, abychom nepřibrali na váze. Dopřáváme si ovoce a vůbec neřešíme, zda je to...
Jarní běh zámeckým parkem Krásný dvůr 2016
Neděle 27.3.2016
"Zdeňku, proč neřekneš Ivce, že jedete v neděli autobusem na závody do Krásného Dvora?" "Vždyť bude utahaná po půlmaratonu!"
Neděle 3.4.2016
Ne že bych nebyla unavená, ale odolejte Krásnému Dvoru... :-) Navíc, co taky dělat v neděli, že jo? Přece jí neprosedím celou u mailu... :-D Beru Gustíčka na jeho první zámek a jedem! ;-)
Dvě hodiny před startem zkouším trošku klusat, ale moc mi to nejde. Nebaví mě to, mám hlad a nejraději bych ještě chvilku spala :-(. Balím to, jdu se najíst a následně uprostřed zámeckého parku uléhám na bundu rozloženou na zemi. Pod hlavu si dávám batoh a vedle mě v kočárku spokojeně spinká Augustýnek. Mám zavřené oči a vnímám jen zpěv ptáčků v korunách stromů. Relaxuji. Je to příjemné :-).
Hodinu před startem vstávám a opět zkouším popoběhnout. Půjde to ;-).
Běžíme tři okruhy parkem. Ve třetím mě začínají bolet nohy a při závěrečném výběhu do kopce k nádvoří už kašlu na šikovnou juniorku Káťu přede mnou i na těch osmnáct bezva žen za mnou. Jedna čtyřicet jedna je prostě jedna čtyřicet jedna - a to už mi nikdy nikdo nevezme! :-D
"Zdeňku, proč neřekneš Ivce, že jedete v neděli autobusem na závody do Krásného Dvora?" "Vždyť bude utahaná po půlmaratonu!"
Neděle 3.4.2016
Ne že bych nebyla unavená, ale odolejte Krásnému Dvoru... :-) Navíc, co taky dělat v neděli, že jo? Přece jí neprosedím celou u mailu... :-D Beru Gustíčka na jeho první zámek a jedem! ;-)
Dvě hodiny před startem zkouším trošku klusat, ale moc mi to nejde. Nebaví mě to, mám hlad a nejraději bych ještě chvilku spala :-(. Balím to, jdu se najíst a následně uprostřed zámeckého parku uléhám na bundu rozloženou na zemi. Pod hlavu si dávám batoh a vedle mě v kočárku spokojeně spinká Augustýnek. Mám zavřené oči a vnímám jen zpěv ptáčků v korunách stromů. Relaxuji. Je to příjemné :-).
Hodinu před startem vstávám a opět zkouším popoběhnout. Půjde to ;-).
Běžíme tři okruhy parkem. Ve třetím mě začínají bolet nohy a při závěrečném výběhu do kopce k nádvoří už kašlu na šikovnou juniorku Káťu přede mnou i na těch osmnáct bezva žen za mnou. Jedna čtyřicet jedna je prostě jedna čtyřicet jedna - a to už mi nikdy nikdo nevezme! :-D
Gustík zámecký :-)
Byl to príma den :-). Děkujeme všem!
1/2Maraton Praha 2016
Leden 2016
Prostě mě ten americký maratonec inspiroval no... Říkám si, že by to mohla být legrace :-).
Sobota 26.3.2016
Týden před závodem absolvuji poslední delší běh. V jeho závěru si dávám rovinky s kočárkem do kopce i z kopce. Zažívám teď při běhání nějaké euforické pocity. Běhala bych snad úplně pořád. Děsně mě to baví a přináší mi to obrovskou radost :-). Momentálně se však musím brzdit, protože v plánu je už jen odpočinek a ladění na příští sobotu.
Čtvrtek 31.3.2016
Výlet s Augustýnkem do pražských Holešovic.
Takové Expo je pro mého Gustu bezva věc. Parádně se v něm vydováděl. Všude běhal, lezl a s velkým zaujetím prozkoumával Volkswagen. Tak jsem mu řekla, že takové fáro bere vítěz ;-). A taky, že za měsíc bude další Expo. Větší, dvakrát takové, maratonské :-).
Sobota 2.4.2016
Do Prahy přijíždím dvě hodiny před startem. Při výstupu z metra mi milý kluk přeje hodně štěstí. Dík! :-)
Metropole se probouzí do krásného slunečného dne a u Rudolfina se pomalu začínají scházet půlmaratonci. Miluji tuhletu atmosféru a všechny ty běžecké lidi :-).
Zcela nesměle si beru náramek s rozpisem tempa na čas 1:45 hod :-D. Schovávám ho ale hned do batohu. Poběžím bez něj, podle vlastního pocitu. Ne podle papírku. Časy nejsou důležité, to u mě stále platí, nicméně musím podotknout, že by tentokrát vzhledem k mé fazóně, jakou aktuálně mám, bylo cokoliv jiného než osobák asi zklamáním.
Ikdyž svítí sluníčko, je docela zima. Odevzdávám batoh do úschovny a jdu se trošku proběhnout.
Následuje přesun do startovního koridoru a je to tady :-).
Prvních pět kilometrů za mnou. Jsem zahřátá, odhazuji rukavice, mám rozklusáno, takže jedééém :-).
Jak to učili toho Jirku v Africe: "Train hard (to už jsem zvládla :-)), believe in yourself (o tom je to nyní)..."
"I´m single too but sorry..." sympatický postarší hubený chlapík, ale proč běží s čelovkou? :-)
Víte, co je největší překážkou vytrvalostních běžců? Sluníčko a přepálený začátek. "...believe in yourself..."
"Běžeckou nebo životní?" "Obojí." To snad přece ani jinak nejde ne? :-)
Kolem dvanáctého kilometru napravo zahlédnu přibližující se Karlu Mališovou. Tak to opravdu není přepálené, já na to prostě jenom dneska mám! "...believe in yourself..." A hele, zjevila se vedle mě běžecká legenda a najednou jako bych měla v nohách nějaké motorky :-).
Běžíme po Rohanském nábřeží, oblíbené pasáži všech květnových maratonců :-), přičemž se mi daří ukazovat svoje záda poměrně dosti chlapům. A jaký záda dneska! :-D Snad v tom nebudu muset odběhnout celý letošní Runczech... :-)
Probíháme Těšnovským tunelem, kde je prostor na zklidnění a koncentraci před závěrem. Při výběhu z něj vidím na kopci v dáli před sebou Vydru Vítů. Tý brďo! Já snad příště poběžím s ním... Hustý! :-) "...believe in yourself..."
Na dvacátém kilometru cítím tuhnoucí nohy, ale to je v pořádku. Síly jsem měla po celou dobu rozvržené velmi dobře. Zbývá poslední kilometr. Teď už jen zavřít oči a kopnout to tam!
Finišuji po modrém koberci. Sundavám si brýle, směju se, křičím "Jóóó!", vítězně vystřeluji pravou ruku vzhůru a radostí skáču do vzduchu :-D. Ano, tolik sil v sobě stále mám :-).
1:41:23 hod. Osobní rekord. O jedenáct minut. Po pěti letech a sedmnácti marných půlmaratonských pokusech. Myslím, že žádný další komentář není potřeba.
Středa 13.4.2016
Odměna :-).
Prostě mě ten americký maratonec inspiroval no... Říkám si, že by to mohla být legrace :-).
Sobota 26.3.2016
Týden před závodem absolvuji poslední delší běh. V jeho závěru si dávám rovinky s kočárkem do kopce i z kopce. Zažívám teď při běhání nějaké euforické pocity. Běhala bych snad úplně pořád. Děsně mě to baví a přináší mi to obrovskou radost :-). Momentálně se však musím brzdit, protože v plánu je už jen odpočinek a ladění na příští sobotu.
Čtvrtek 31.3.2016
Výlet s Augustýnkem do pražských Holešovic.
Takové Expo je pro mého Gustu bezva věc. Parádně se v něm vydováděl. Všude běhal, lezl a s velkým zaujetím prozkoumával Volkswagen. Tak jsem mu řekla, že takové fáro bere vítěz ;-). A taky, že za měsíc bude další Expo. Větší, dvakrát takové, maratonské :-).
Sobota 2.4.2016
Do Prahy přijíždím dvě hodiny před startem. Při výstupu z metra mi milý kluk přeje hodně štěstí. Dík! :-)
Metropole se probouzí do krásného slunečného dne a u Rudolfina se pomalu začínají scházet půlmaratonci. Miluji tuhletu atmosféru a všechny ty běžecké lidi :-).
Zcela nesměle si beru náramek s rozpisem tempa na čas 1:45 hod :-D. Schovávám ho ale hned do batohu. Poběžím bez něj, podle vlastního pocitu. Ne podle papírku. Časy nejsou důležité, to u mě stále platí, nicméně musím podotknout, že by tentokrát vzhledem k mé fazóně, jakou aktuálně mám, bylo cokoliv jiného než osobák asi zklamáním.
Ikdyž svítí sluníčko, je docela zima. Odevzdávám batoh do úschovny a jdu se trošku proběhnout.
Následuje přesun do startovního koridoru a je to tady :-).
Prvních pět kilometrů za mnou. Jsem zahřátá, odhazuji rukavice, mám rozklusáno, takže jedééém :-).
Jak to učili toho Jirku v Africe: "Train hard (to už jsem zvládla :-)), believe in yourself (o tom je to nyní)..."
"I´m single too but sorry..." sympatický postarší hubený chlapík, ale proč běží s čelovkou? :-)
Víte, co je největší překážkou vytrvalostních běžců? Sluníčko a přepálený začátek. "...believe in yourself..."
"Běžeckou nebo životní?" "Obojí." To snad přece ani jinak nejde ne? :-)
Kolem dvanáctého kilometru napravo zahlédnu přibližující se Karlu Mališovou. Tak to opravdu není přepálené, já na to prostě jenom dneska mám! "...believe in yourself..." A hele, zjevila se vedle mě běžecká legenda a najednou jako bych měla v nohách nějaké motorky :-).
Běžíme po Rohanském nábřeží, oblíbené pasáži všech květnových maratonců :-), přičemž se mi daří ukazovat svoje záda poměrně dosti chlapům. A jaký záda dneska! :-D Snad v tom nebudu muset odběhnout celý letošní Runczech... :-)
Probíháme Těšnovským tunelem, kde je prostor na zklidnění a koncentraci před závěrem. Při výběhu z něj vidím na kopci v dáli před sebou Vydru Vítů. Tý brďo! Já snad příště poběžím s ním... Hustý! :-) "...believe in yourself..."
Na dvacátém kilometru cítím tuhnoucí nohy, ale to je v pořádku. Síly jsem měla po celou dobu rozvržené velmi dobře. Zbývá poslední kilometr. Teď už jen zavřít oči a kopnout to tam!
"Běhání je velká bolest a nejkrásnější pocit na světě."
Finišuji po modrém koberci. Sundavám si brýle, směju se, křičím "Jóóó!", vítězně vystřeluji pravou ruku vzhůru a radostí skáču do vzduchu :-D. Ano, tolik sil v sobě stále mám :-).
1:41:23 hod. Osobní rekord. O jedenáct minut. Po pěti letech a sedmnácti marných půlmaratonských pokusech. Myslím, že žádný další komentář není potřeba.
"Train hard, believe in yourself and everything is possible."
V cílovém prostoru se opatrně rozhlížím kolem sebe. V takové společnosti jsem ještě nikdy nebyla :-o.
Procházím se, ukusuji pomeranč a přemýšlím nad tím, jak ubrat dalších jedenáct minut. Chtělo by to asi další dítě... A sakryš :-).
Cestou k metru se ještě zastavuji u trati, kde hledím na ten nádherný nekončící zástup běžců, na ty bezvadné fanoušky a super kapelu, co tu po celou dobu fantasticky hraje, když vtom se mi začnou drát slzy z očí. Teprve mi to dochází. Mě, té pomaloběžkyni :-).
Středa 13.4.2016
Odměna :-).
