Domů Vyhledávání
kočař - Výsledky vyhledávání
Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání
Příprava na We Run Prague 2013
Na loňský We Run Prague jsem trénoval běháním kopců a nic jiného. Měl jsem minimum zkušeností a nic jsem nevěděl o strečinku před ani po běhání, tréninkových plánech, výživě, dokonce ani o technice běhu. Proto můj trénink tehdy sestával jen z běhání 2,2 km dlouhého okruhu. Dneska bych slovo dlouhý v tomto kontextu už nepoužil. :D První kilometr do kopce na Bertramku, nahoře pak krátká rovina kolem hřiště Mrázovka a potom zase dolů ke stadionu Na Nikolajce a ještě jeden kousek do kopce a potom dolů, zpátky k parku. Na prvním km převýšení cca 95 metrů. První pokusy byly velmi udýchané a končil jsem se s jazykem na botách, ale po We Runu 2012 jsem ten první km běhal v tempu kolem 5ti minut na kilak. Asi i díky tomu jsem dal svůj první We Run Prague pod jednu hodinu a přitom jsem trénoval necelé 4 týdny. Letos jsem si vybral podobný tréninkový plán, ale ten kopeček je o kousek vyšší.
V srpnu chci co nejčastěji zdolávat Petřín. Začínám od domu odkud se rozklusávám do Kinského zahrad, kde se u hlavní brány pod velkým stromem protahuji. Pak už začíná výběh nahoru kolem kočárovny k musaionu a nad jezírkem dál, až doběhnu ke schodům, kde se po několika odbočeních dostávám k prudšímu srázu.(No, je to skoro stěna, ale co běžec neudělá pro lepší čas), kde je jen vyšlapaná cesta a po té to beru přímo svahem kolmo vzhůru. Nad ním do leva po asfaltu a už jsem venku z parku a k hvězdárně je to jen kousek. Na rovince, ale neubírám na tempu a pokračuji dál, rovně ulicí k Břevnovskému klášteru, kde to otáčím a kolem restaurace Peklo zase do "pěkného" kopečku, přes Petřínské sady rovně k rozhledně až dorazím k zídce, kde to stáčím z kopce dolů po úzké a prudké cestě. Ve večerních hodinách tady bez čelovky raději neběhejte. Terén je velmi zrádný. Dole u cesty otáčím do prava k poslednímu výběhu nahoru přímo k rozhledně, kde už si vždycky říkám, že ten Petřín byl, ale totálně stupidní nápad. :D Za hvězdárnou mě to, ale přejde, protože už jsem docela vydýchaný a čeká mě jen cesta dolů.
Celou tu změt chodníčků v Kinského zahradě, kterou ani Google Maps nemájí správně zakreslenou, běhám podle pravidla na křižovatce odboč v levo a na další zase v pravo. Taky pěkná blbost. :D Někdy se to zamotá až moc a vracím se zpátky do kopce. Následují tedy opět nadávky a kritika architekta zahrad a jeho řešení. :) Několik míst s výhledy na Prahu, míjím se zvýšenou pozorností, protože se u nich dá hodit krásná maska! Ješte se mi to teda nepovedlo, ale jednou jsem to vybral jen tak tak. Když se dostanu dolů, tak už jen výklusovým tempem běžím k domovu, cca 1km, a následuje protáhnutí a sprcha. Zejména v těchto horkých dnech ze mně po doběhu leje jako z konve a nebýt slaný, mohl bych brigádničit při zalívání zahrádek v nedaleké kolonii. :D
Podtrženo, sečteno je to přes 9,1 km s převýšením 174 metrů. Ne vždy, to běžím úplně stejnou trasou. Snažím se střídat menší náročnost s větší, aby tělo lépe regenerovalo. Pondělí a pátek je vždy odpočinkový den bez vyjímek. Pokud není v úterý Nike trénink, tak zase Petřín, středu jen výklus 6-8km, záleží na míře únavy. Čtvrtek zase Petřín, na Chodov to mám daleko. Pátek volno a sobota, neděle je v rytmu Petřínu. Sobota menši okruh a neděle ten těžší. Ale, 14 dnů mě trápilo rameno a problémy se zády. Proto jsem volil odpočinek běhání jsem moc nedal. Týden před We Run Prague 2013 se hodlám jen válet na gauči a pořádně zavodňovat. Těším se na sobotu 31.8. až spolu s dalšíma. Kolik, že nás to bude? 10 000 běžců? Proběhnu Prahou.
Loni jsem běžel We Run za 57:07 a hned jak jsem byl v cíli zrodil se v mé hlavě nápad, zaběhnout příští rok pod 45:00. V tréninku se mi ten už čas podařilo pokořit a doufám, že vše klapne a splním si svůj cíl z loňského roku. Držte mi palce ať vydrží zdraví a sejdeme se na startu. ;)
Jo, a kdyby se chtěl někdo přidat, napište. Běhání je větší sranda, když se dějě ve skupině a může se sdílet. :) Nebo máte jiný plán přípravy?
Kde jsi, jaro?!
Zimní koloběh života: Ráno únava - půjdu běhat večer. Jenomže večer opět únava - půjdu raději až ráno...
Ale už to nemohu vydržet. Nepočítám-li několik chůzoběhů se S0cketkou (díky za ně!) či každodenní procházky s kočárem, odehrávají se veškeré moje aktivity u sporáku v kuchyni nebo na hrací dece v obýváku. Předpokládám, že počasí se snad již umoudří, takže jsem dnes vyhlásila válku ochablému svalstvu a nulové kondici a konečně se rozhoupala k prvnímu jarnímu výběhu.
Trasa: vlnitý terén, asfaltový povrch
Vzdálenost: 10,3 km
Čas: 1:06
Počasí: 4°C, silný vítr
Sparing partners: Fífa (vlčanda, po svých čtyřech - děsně zlobila) + Vašík (synek, v kočárku - krásně spinkal, ale nějak těžkne ;-))
Ale už to nemohu vydržet. Nepočítám-li několik chůzoběhů se S0cketkou (díky za ně!) či každodenní procházky s kočárem, odehrávají se veškeré moje aktivity u sporáku v kuchyni nebo na hrací dece v obýváku. Předpokládám, že počasí se snad již umoudří, takže jsem dnes vyhlásila válku ochablému svalstvu a nulové kondici a konečně se rozhoupala k prvnímu jarnímu výběhu.
Trasa: vlnitý terén, asfaltový povrch
Vzdálenost: 10,3 km
Čas: 1:06
Počasí: 4°C, silný vítr
Sparing partners: Fífa (vlčanda, po svých čtyřech - děsně zlobila) + Vašík (synek, v kočárku - krásně spinkal, ale nějak těžkne ;-))
Pá pá roku 2012
Rok 2012 pro mě byl dost zásadní a opravdu těžký co se odříkání týče. Vzhledem ke šťastným okolnostem jsem prakticky ihned opustila běhání, do konce dubna jsem jezdila na kole, do konce května na in-linech a pak už jsem několik měsíců puze chodila se zátěží ;-).
No, a od října už se toho moc dohnat nedalo...
Shrnutí (orientační):
Kolo: 2 478 km.
In-liny: 230 km.
Chůze: 2 400 km.
Běh: 85 km (spíš takové středně rychlé tlačení kočáru :-)).
Závody: 0.
Výška: nezměněna.
Váha: +10,3-8,7+4,2 :-/.
Životní výkony: 1 (47 cm, 2,7 kg ;-)).
Vím, že následující rok resp. roky, to bude s úrovní tréninků mnohem horší, ale určitě se nebudu nudit a nezbývá než se těšit, že tak za 10-20 let zase začnu na plno (snad budu mít méně konkurence a tím větší šance na úspěch :-))!
Pěknou Fušku v roce 2013!
No, a od října už se toho moc dohnat nedalo...
Shrnutí (orientační):
Kolo: 2 478 km.
In-liny: 230 km.
Chůze: 2 400 km.
Běh: 85 km (spíš takové středně rychlé tlačení kočáru :-)).
Závody: 0.
Výška: nezměněna.
Váha: +10,3-8,7+4,2 :-/.
Životní výkony: 1 (47 cm, 2,7 kg ;-)).
Vím, že následující rok resp. roky, to bude s úrovní tréninků mnohem horší, ale určitě se nebudu nudit a nezbývá než se těšit, že tak za 10-20 let zase začnu na plno (snad budu mít méně konkurence a tím větší šance na úspěch :-))!
Pěknou Fušku v roce 2013!
Touha po běhání a touha po normálnu
V červnu jsem z chodby v nejvyšším patře Karlovarské nemocnice pravidelně a velmi teskně shlížela na zalesněné kopce v dáli za výpadovkou na Ostrov. Chtělo se mi běžet přes všechny, které jsem viděla. Při ultraběhu, takovém tom pomalém nekonečném běhu, kdy plížící se bolest těla pomalu vytlačuje bolestivé myšlenky a zůstávají jen ty, jak vydržet běžet, se vždy dostávám do rovnováhy. Naposledy jsem kratičký závod Slavkovský podzimní kros běžela na konci října 2010, pak ještě 4 poběháníčka a na dlouhou dobu tipec. Lidé se mě ptají, jak se mám a jestli je vše v pořádku. No, už se mi to nechce pořád opakovat, ale pořád to úplně normální není. Ale snad už brzo bude.
Šimonek je více než vymodlené dítě a ženská je v touze po dítěti schopná udělat cokoliv. Ale příchod miminka na svět, kdy si samo neví se životem rady a je odkázáno na lékařskou péči, byl pro mě téměř zdrcující. Při ultramaratonu člověk zjistí jednoduchou poučku: "Když si myslíš, že už nemůžeš, stále ještě můžeš." A taky to, že tělo hlavu prostě poslechne a znovu se rozeběhne. Je to o soustředění myšlenek. To bylo asi nejtěžší po té, co jsem poprvé uviděla svoje vytoužené miminko trpět v inkubátoru s podporou dechu. Soustředit myšlenky na to, abych fungovala dál. Další den se Šimonek ještě zhoršil, a když jsem za ním přišla na novorozeneckou JIP (nejvyšší patro nemocnice, odkud byl ten nejhezčí výhled na zalesněné kopce v dáli), byl zaintubovaný a utlumený léky, takže se v podstatě nehýbal. Tehdy je strašně těžké poručit hlavě, že má myslet na něco jiného. Když jsem ležela na pokoji se dvěma maminkami, které měly svoje miminka u sebe, a přitom to moje leželo úplně někde jinde a já ho mohla pouze krátce pohladit. Navíc Matoušek dostal neštovice a tak jsem ho následující dva týdny viděla jen ve foťáku.Jirka mi na něm ukazoval Matouška, já jemu Šimonka.
Normální je, když maminka drží dítě hned po porodu, nebo v případě narkózy po probuzení. Já si Šimonka pochovala 6 dní po porodu. Ač nejsem na žvatlání zdrobnělinek na miminka a vždy mi to přišlo legrační, nešlo to jinak. Šimon týden po porodu shodil 300 g, a když jsem ho vzala prvně do náručí, vážil 1,7 kg. Normální je, když maminka přiloží čerstvě narozené miminko k prsu a ono saje a mlíčko se spustí. Třetí den po porodu jsem dostala do ruky odsávačku a starej se. Při odsávání jsem seděla u inkubátoru a dívala se na Šimona, jak nehybně leží a jednou za deset minut pohne pusinkou. Šimon dostával mateřinku hadičkou nosem přímo do žaludku (jak je vidět z fotky zveřejněné již před časem). Mlíčko se nakonec spustilo. Ohromný povzbuzující účinek na mě mělo, když sestřička další den dala Šimonovi moje čerstvě odsáté mléko. 7 dní po porodu jsme ho poprvé přiložili k prsu, bylo to po ránu, tak ani nemusel tahat, samo mu to teklo do pusy. Tak se učil polykat. Den za dnem se učil nové věci. Trvalo ještě dalších 10 dní, než zvládl všechna kojení sám. To říkám hlavně pro maminky, které kojení vzdají při prvním problému a začnou krmit mimčo z lahve. Normální je po narození miminka cítit lásku. V mém případě to byl strach, panika, pak zodpovědnost a teprve po čase láska.
A co to ještě znamená mít předčasně narozené dítě? Šimon se narodil 7 týdnů před termínem a říká se, že je středně nezralý (tedy mohlo to být i horší). Znamená to, více komplikací, více návštěv u lékařů (naštěstí jde spíše o preventivní sledování). Předčasně narozená miminka špatně usínají, lehce se budí a ze spaní vydávají různé zvuky. K různým komplikacím jsou více náchylní. Šimon ve druhém měsíci prodělal operaci tříselné kýly, která se, žel, uskřinula (více tady). Po operaci jsme ho hodně šetřili z obavy další kýly. Má také reflux, což v podstatě znamená, že po kojení ublinkává. No, ona ublinkávají všechna miminka, že? My však máme samostatný koš na látkové plíny, kam jsme házeli první měsíce kolem 8 plen denně – poblitých. A to jsme Šimona po každém kojení, i když několikrát odříhnul, drželi hlavou výše téměř hodinu. Kombinace nedonošení a bránění v pohybu z důvodu strachu z další kýly a přílišného ublinkávání nás přivedla k nemilému zjištění, že je Šimon v psychomotorickém vývoji výrazně opožděný. Nesnáším pláč mimina, natož pak řev. Chtě nechtě musela jsem začít chodit se Šimonem na rehabilitace a cvičit s ním několikrát denně Vojtovu metodu. Není to jen tak obyčejné cvičení, je to týrání matek. Ač Šimona, to že mu stisknu tlakové body, nebolí, řve jako pominutý, protože ho to nutí cvičit, i když on chce dělat úplně něco jiného. Naštěstí jsou vidět pokroky.
A jakpak je to vlastně s tím mým během? Samozřejmě jsem měla ze začátku dilema mezi přínosem pro mě a újmou Šimona v důsledku aplikace inhalačního léku, který si musím aplikovat před zátěží, tzn. před každým během. Na konci srpna to vyhrála moje touha po běhání. První běh po tak dlouhé době neběhání a ještě po takové zátěži, kterou je rizikové těhotenství, porod císařským řezem a hojení ve stresu, bych nejlépe přirovnala k prvnímu běhu dospělého nesportovce. Akorát s tím rozdílem, že já už vím, jaké to je, když člověk běhá s radostí. A tak se to počáteční poklusávání, při kterém bolí celé tělo a člověk je zadýchaný v podstatě z ničeho, dalo přežít a na závěr prvních dvou kilometrů jsem měla úžasný pocit. V dalších dnech jsem postupně zvyšovala zátěž o 400 m. Dostala jsem se i k běhání 4x týdně v průměru 6-8 km, ale to už jsem začala být pod velkým tlakem z toho, že doma jsem pořád ve skluzu a nestíhám. Takže teď běhám 2x týdně 7-10 km a tak nějak to stíhám.
Taky jsem se už nechala vidět na pár závodech v okolí (Abertamy, Chodov, Klášterec, Ostrov). Vybrali jsme si je pro to, že mají v časovém rozpisu samostatný běh pro ženy a pro muže, abychom se mohli s Jirkou vystřídat v hlídání našich klučíků. Málokdy se však pořadatel nedostal do skluzu, a tak Jirka musel kočárek na chvíli, než jsem doběhla, vrznout tu kamarádce, tu pro nás cizí paní.
Stihla jsem i přičichnout k ultramaratonské atmosféře, a to ve Františkových Lázních na charitativní třiadvacetihodinovce. Jirka šel se Šimonem v kočárku, já jsem první kola běhala střídavě s Matouškem, a sama, později jen sama. Všechno se ale dosud řídí Šimonovým kojením. Nakojila jsem v autě a pak dala ještě tři kolečka. Více už se nedalo, neboť jsem si před kojením auto nevytopila a tak jsem stihla trochu prochladnout a pak jsem se už ani při běhu nerozehřála. Navíc už se to nelíbilo ani Matoušovi a tak jsme spěchali domů. V letošním roce poprvé od doby, kdy jsem začala běhat maratony, ani jeden neuběhnu. (I když jsem si malou chvilku pohrávala s myšlenkou, že za těch třiadvacet hodin bych ho ve Františkových Lázních mohla natočit.) O to víc se budu těšit na příští rok.
Zdá se, že přicházíme do normálu, Šimonek přibírá na váze pravidelně půl kila měsíčně, za tři týdny jdeme na první očkování (miminka narozená v termínu ho už mají několik měsíců za sebou), v noci spánek protáhl pravidelně na 6 hodin (někdy i více), konečně vydrží spát cca 1,5 hodiny v kuse v postýlce na zádech. Psychomotorický vývoj holt bude ještě nějakou dobu dohánět, nezbývá než cvičit a cvičit a smířit se s tím.
Lázně bez hranic
Letošní návštěva snad nejhezčích českých lázní měla zcela jiný charakter než ta před třemi lety. Žádné cíle lámání rekordů, jen vidina příjemně prožitého víkendu, který dává smysl. Jednalo se čtvrtý ročník charitativní akce konané u příležitosti památného 17.listopadu, jejíž výtěžek byl věnován občanskému sdružení Joker.
Z Prahy jsme vyrazili v sestavě, která se osvědčila v červnu v Novohradských horách. Tři ženy a já. Ta nejmenší sice první kilometry dlouhé cesty protestovala, ale zbytek víkendu už prožila spokojeně stejně jako dospělí účastníci zájezdu. Do Františkových lázní jsme dorazili v pátek kolem půl osmé večer. Ženy se najedly a šly spát a já kolem deváté vběhl do lázeňského parku.
Sotva jsem se u sčítacího týmu přihlásil jako 166. účastník, proběhl kolem Miloš Škorpil. Zahájil jsem tak symbolicky své kroužení po boku toho, kdo stál u mé běžecké kolébky a dlouho mi měnil trenky, běžecké plány i boty. Protože jsem byl čerstvý, zakrátko jsem se od Miloše odpoutal a koloval parkem jednomužně. Nemohl jsem zde napsat sám, protože parkem po vytyčeném okruhu probíhala a procházela spousta lidí. Lidí bez rozdílu výkonnosti. Lidí s různým vyznáním a životním příběhem. Mladí, mladší i ti úplně nejmladší, zralí, zralejší i ti nejzralejší. S těmi, jenž jsem míjel v protisměru jsme si měnili úsměvy. Se všemi pak společně radost z nevyřčeného. Běháme a chodíme tu pro sebe i pro druhé. Lidé spojeni v jeden kruh lidské sounáležitosti a jednoty. Povzbuzení se dostalo všem. Nejvíce těm, pro které byl jeden okruh délky 1150 metrů takovou vzdáleností, jako pro jiné představuje 11500 i více metrů.
Kolem jedenácté večerní jsem z okruhu odbočil k náruči peřin. V sobotu po snídaní vyběhla do parku Radka. Byla již 202. účastnice této akce a ve svižném tempu nakroužila přes 30 kilometrů, poslední kola i s Lucinkou v kočárku. Na náš rodinný účet jsem před polednem vyběhl zase já. Byl jsem přitom svědkem splněného snu Simi Buchnerové, citace (bezeckaskola.cz): "která – byť je odkázána na život v křesle – několik týdnů před 23hodinovkou prohlásila: „Já si ten jeden okruh obejdu“." konec citace. Zážitek, na který se nezapomíná.
.JPG)
Do parku jsme se vrátili ještě dvakrát. Při večerní procházce s Lucinkou a potom v neděli ráno, kdy jsme náš běžecký účet ve Františkových lázních sečetli u zřídla Natálie. Zde jsme se shodli, že tento překrásný kout naší Země chceme navštívit i na jaře. Zažít tak probouzející se přírodu, která nyní jen v polospánku dává tušit, jakou přenádherou oplývá.
Z Prahy jsme vyrazili v sestavě, která se osvědčila v červnu v Novohradských horách. Tři ženy a já. Ta nejmenší sice první kilometry dlouhé cesty protestovala, ale zbytek víkendu už prožila spokojeně stejně jako dospělí účastníci zájezdu. Do Františkových lázní jsme dorazili v pátek kolem půl osmé večer. Ženy se najedly a šly spát a já kolem deváté vběhl do lázeňského parku.
Sotva jsem se u sčítacího týmu přihlásil jako 166. účastník, proběhl kolem Miloš Škorpil. Zahájil jsem tak symbolicky své kroužení po boku toho, kdo stál u mé běžecké kolébky a dlouho mi měnil trenky, běžecké plány i boty. Protože jsem byl čerstvý, zakrátko jsem se od Miloše odpoutal a koloval parkem jednomužně. Nemohl jsem zde napsat sám, protože parkem po vytyčeném okruhu probíhala a procházela spousta lidí. Lidí bez rozdílu výkonnosti. Lidí s různým vyznáním a životním příběhem. Mladí, mladší i ti úplně nejmladší, zralí, zralejší i ti nejzralejší. S těmi, jenž jsem míjel v protisměru jsme si měnili úsměvy. Se všemi pak společně radost z nevyřčeného. Běháme a chodíme tu pro sebe i pro druhé. Lidé spojeni v jeden kruh lidské sounáležitosti a jednoty. Povzbuzení se dostalo všem. Nejvíce těm, pro které byl jeden okruh délky 1150 metrů takovou vzdáleností, jako pro jiné představuje 11500 i více metrů.
Kolem jedenácté večerní jsem z okruhu odbočil k náruči peřin. V sobotu po snídaní vyběhla do parku Radka. Byla již 202. účastnice této akce a ve svižném tempu nakroužila přes 30 kilometrů, poslední kola i s Lucinkou v kočárku. Na náš rodinný účet jsem před polednem vyběhl zase já. Byl jsem přitom svědkem splněného snu Simi Buchnerové, citace (bezeckaskola.cz): "která – byť je odkázána na život v křesle – několik týdnů před 23hodinovkou prohlásila: „Já si ten jeden okruh obejdu“." konec citace. Zážitek, na který se nezapomíná.
Do parku jsme se vrátili ještě dvakrát. Při večerní procházce s Lucinkou a potom v neděli ráno, kdy jsme náš běžecký účet ve Františkových lázních sečetli u zřídla Natálie. Zde jsme se shodli, že tento překrásný kout naší Země chceme navštívit i na jaře. Zažít tak probouzející se přírodu, která nyní jen v polospánku dává tušit, jakou přenádherou oplývá.
Už zase skáču přes kaluže!
Krátce, stručně.
Dnes jsem po 10 měsících, přesněji řečeno po 8,5 měsících + 6 týdnech, krátce vyběhla. Hrůza i paráda zároveň. Hrůza z ochablého svalstva a dé-facto nulové kondičky, ale paráda z toho pocitu, že už zase můžu :-). Nejspíš to ještě nebudu přehánět, ale pro začátek mě to na chvíli příjemně nakoplo.
Trasa: vlnitý terén, asfaltový povrch
Vzdálenost: cca 7,5 km
Čas: 52 minut
Sparing partners: Fífa (vlčanda, po svých čtyřech) + Vašík (synek, v kočárku) :-D
Dnes jsem po 10 měsících, přesněji řečeno po 8,5 měsících + 6 týdnech, krátce vyběhla. Hrůza i paráda zároveň. Hrůza z ochablého svalstva a dé-facto nulové kondičky, ale paráda z toho pocitu, že už zase můžu :-). Nejspíš to ještě nebudu přehánět, ale pro začátek mě to na chvíli příjemně nakoplo.
Trasa: vlnitý terén, asfaltový povrch
Vzdálenost: cca 7,5 km
Čas: 52 minut
Sparing partners: Fífa (vlčanda, po svých čtyřech) + Vašík (synek, v kočárku) :-D
Maximální tepová frekvence
Řada tréninkových prvků či postupů založená na měření Tepové Frekvence – TF, používá jako určující prvek její maximální hodnotu. Tedy maximální tepovou frekvenci, TFmax nebo prostě maximálku. Její nejpřesnější určení je samozřejmě laboratorní měření. Jenže ne každý má laboratoř za … Continue reading →
Čokoládová tretra
Dnes, na stadioně ve Vítkovicích proběhla Čokoládová tretra, s rekorním počtem účastníků. I z našeho klubu jsme tam měli své zástupce. Já se na start postavil mezi prvními, protože začínal závod s dětmi v kočárku. Vezl jsem svoji vnučku Viktorku. Bohužel, hned na startu jsem zaspal a jako obvykle doběhl na posledním místě. Pak nastoupila Jana Boháčová se svým synem Vojtou a hned po ní běžel Jindra Čáp se synem Adámkem. Všichni jsme stali na startovní čáře 100 m. Potom v závodě na 60 m vystartovala Lucka, dcera Radky Miturové. Právě tento závod odstartoval Bolt, na kterého se muselo čekat přes 20 minut. Moje vnučka Terezka to nemohla pochopit, ptala se mě jak je to možné že, Bolt je nejrychlejší na planetě a nestihne to. V cíli se fotil s malýma holkama a rozděloval 10 kg čokoládu. Pak startovní pistoli převzal Honza Železný. Na start 60 m se postavil další můj vnuk Tadeáš. Po 20 m spadl a do cíle doběhl v doprovodu mamky. Dále běžely děcka od Ivy Pachtové. Moje starší vnučka Terezka, běžela 200 m
v našem oddílovém dresu. Také Petra Pastorová dovezla dva syny. Nejmladší běžel 300 m a umístil se celkově na 3. místě. Starší syn v závodě na 600 m vyhrál s velkým náskokem. Oba, jako jediní se postaví znovu na start na Zlaté tretře, kde ještě jednou poběží v předprogramu.
Běh 03.01.2011
Bylo pondělí 3. ledna a já jsem se rozhodl zase pro jeden ze svých dlouhých, pohodových běhů, který se blíží k hranici 20 km. Není to nic světoborného, jak by se mohlo zdát, je jen první v Novém roce 2011. Nemáte s sebou žádný sporttester, neřešíte čas, zda doběhnete za hodinu a půl nebo až za tři hodiny. Jste jen Vy, Vaše tělo, nohy bušící do země se strojovou pravidelností a příroda a život kolem Vás. Spoléháte se jen na sebe a běžíte podle okamžitých pocitů, ať pozitivních nebo negativních a jste zvědavi, co Vás dneska nového potká. Trasa je sice pořád stejná, ale 20 km není zas tak málo, aby Vás některé věci nepřekvapily. Občas někde zabolí a tu a tam se trápíte deset dvacet minut, ale pak to třeba přejde a pokračujete dál. V nehorším případě vždy můžete dojít na hromadnou dopravu a nechat se dopravit domů Dopravním podnikem, a.s. v Praze. :-) Je to o zkušenostech, pořád analyzujete a vyhodnocujete momentální stav. Důležité je trasu uběhnout s pokud možno příjemnými pocity a trénovat obecnou vytrvalost, která se na jaře a v létě určitě dobře zúročí, ne běžet jako o závod, udýchaný, vyčerpaný a v rekordním čase. Nepletu si to, nejsem na závodech.
Z hlavy plynou denní, rodinné a pracovní problémy tak rychle, že na ně nestačíte myslet, a to je jenom a jenom dobře, protože do běhání tyto problémy nepatří. Když běhám, neřeším problémy (vyjma běžeckých), oni se často jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší samy. Možná za to mohou endorfíny a je to tato látka, co nás nutí běhat dál a dál, protože nám to hodně pomáhá nejenom při běhání. Kdo ví?!
Vyběhl jsem nabalen pouze do Moira trička a bundy od Kalaše. Ano, extrémně jsem snížil na své poměry počet vrstev na dvě, pokud nepočítáte bundu, tak na jednu (po zkušenosti ze závodu na 5 km). Řekl jsem si, uvidíme, co to se mnou udělá, mohl bych podat vyšší výkon a být dříve doma, snad nezmrznu.
Bylo pozdní odpoledne, docela „teplo“ (později začalo marznout, ajaj) a tělo chtělo pohyb. A já jsem bylo pro! Vzal jsem si na to ještě jednoho malého pomocníka – fotoaparát; líbí se mi totiž fotografovat při běhu a chtěl bych Vám ukázat nádhernou zimní krajinu, kterou jsem pomalu, ale jistě putuval. Nemohu tu mluvit o klasickém běhání, tempo je pomalé a opravdový závodník by se mi jen smál, jde spíše o jogging, „běh s batohem“, který je občas hodně těžký (jak batoh, tak i běh samotný). Prostě si užíváte pomalé tempo, v uších Vám buší písnička jedna za druhou, noha nohu pomalu míjí a vy běžíte neúnavně dál a dál. Před Vámi se otvírají scenérie, které za tu dobu už dobře znáte, ale pokaždé jsou tak trochu jiné. Někdy si postesknete, že jste teprve tady, jindy zase, jak skvěle Vám to jde, jednou nahoře, jednou dole, sinusoida jak vyšitá.
...proběhl jsem Kampou. Prvním objektem pro fotografování mi stálo až Národní divadlo v Praze a most Legií, přes který jsem se blížil k Národnímu divadlu a dál pokračoval Masarykovo nábřežím k Mánesu.
 | ||
| Pohled na Národní divadlo v Praze |
 |
| Pohled vlevo z mostu Legií na Karlův most, Národní divadlo je napravo |
Obvykle tu přebíhám silnici na mostě Legií zleva doprava, protože nevydržím stát jen tak na semaforech a mnohdy se načekám více než je vhodné i pro mé pomalé tempo, ale co se dá dělat. Je zde hustá doprava, jedno auto za druhým. Auta mám rád, a tak alespoň při rytmu hudby sleduju na semaforech dopravu a pohyb luxusních aut typu Audi, BMW, Mercedes a dalších značek. Turisté na Vás se zájmem koukají, občas neví, zda mají fotit památky, panoramata nebo Vás a bedlivě si prohlíží, kdo tu běží v takovém počasí a marastu, když sami sotva jdou. Některým lidem nestojíte ani za pohled, naprostý nezájem, naprostá anonymita, možná si jen pomyslí, to je blázen, další běžecký závislák, co neví co s časem.
 |
| Mánes |
U Mánesu jsem seběhl blíže k nábřeží (náplavkou) a běžel pod Jiráskovým mostem, Palackého mostem, směrem k Podskalí a k Výtoni. Cesta byla uklouzaná a po dlažebních kostkách to nebyl žádný med, zvolnil jsem a dál se kochal Vltavou a krajinou kolem mě.
 |
| Za Mánesem sbíhám k tzv. náplavce, vlevo bych běžel dál po chodníku |
Pozn.: !!! Aktualizováno !!! Poslední dobou raději neběhám náplavkou, ale po obyčejném chodníku nahoře nad náplavkou, i když je tu několik semaforů, které můj běh přeruší, nevadí, zase si mohu trochu odpočinout. Naposledy jsem se díky tomu dal do řeči i s běžkyní, kterou jsem předběhl, pak mě zase předběhla ona a později jsem ji doběhl a dal se do rozhovoru, ale moc dlouho jsme si nepopovídali, brzy to otočila zpět. Povídat si s běžci mi nejde, běžcům totiž většinou vůbec nestíhám. :)
 |
| Náplavka - povrch nestál opravdu za nic moc, namrzlé dlažební kostky |
 |
| Na druhém břehu jsem vyfotografoval restauraci Admirál |
 |
| Pohled zpět z náplavky |
 |
| Náplavka - cesta necesta |
Podběhl jsem Vyšehradský tunel a pokračoval jsem Podolským nábřežím dál po (cyklo)stezce u Modřanské k tankovací stanici Agip. Nezdá se to, ale tohle je opravdu dlouhá a rovná trasa, která klame tím, že se zdá, že už končí. Nekončí! Tady mě obvykle přestane cokoliv bolet, na druhou stranu mi to tu vůbec neubíhá. Potkávám tu nejvíce běžců a běžkyň, které běží mnohem rychleji než já. Někteří možná na mě i pohrdavě koukají, co tu je za joggaře s batohem, kteří se sotva plouží. Nicméně, když některé potkám po dalších pěti až osmi kilometrech, začnou mě srdečně zdravit a jsou docela překvapení, že pořád ještě běžím. Pravděpodobně tu většina běžců běhá kolem pěti až deseti kilometrů. Jo, s těžkým ruksakem opravdu žádné rychlostní rekordy trhat nebudu, a že už jsem pár stíhacích běhů na této trase zkoušel. :)
 | |
| Tankovací stanice Agip (opěrný bod - pitný režim, WC, teplo) |
 |
| "Agipka" v celé své kráse |
 |
| Za tankovací stanicí, za chvíli seběhnu vpravo na stezku |
Za “Agipkou” jsem pokračoval po neupravené stezce dál k Modřanům po Pobřežní cestě. Dostáváte se na stezku, kde zpočátku svítí lampy kolem, ale díky stromům je tu mnohem větší tma a lampy stezku přestanou po chvilce kolovat. Párkrát se ještě vrátí, aby Vám svítily hezky na cestu, ale po čase se zcela vytratí. Silnice je od Vás hodně vlevo a za chvíli o ní ani nevíte.
 |
| Na stezce po seběhnutí kopce |
Tady občas na mě padají chmury, nikde ani živáčka, jen Vy sám, sníh, vpravo voda, vzdálené mosty a na pravém břehu Vltavy vidíte velmi vzdálené kužele zářících světlometů automobilů. Pečlivě sleduji okolí, zda se tu nepohybují nějaká individua, občas se ohlédnu zpět, ale většinou mě překvapí ženy s kočárky. No sakriš, tak sem bych se teda jako žena s kočárkem osobně hodně bál! Některé chodce spatříte až na poslední chvíli, zdají se Vám totiž jako jeden z mnoha tmavých stínů. Nejsou vůbec osvětlení a ani si neuvědomují, že byste je mohl také přehlídnout. Při běhu to není ani takový problém, ale na kole je to nebezpečné.
Na této stezce platí pravidlo nejenom dobře svítit na kole, ale i vidět z kola na cestu a okolí. Vidět a být viděn. Když je hodně sněhu, žádného cyklistu tu nepotkáte, s lepším počasím se sem a tam objeví, včetně běžců a běžkyň. Je to proklatě strašidelná scenérie, na druhou stranu tady ještě nějakého živáčka spatříte, za čtyři kilometry už v podstatě nikoho, kromě vlaku.
Voda je krásná, hezky se zrcadlí, ale v zimě je díky ní také docela zima a osobně to cítím i přes kvalitní oblečení. Většinou už mám hodinu běhu za sebou, takže funkční oblečení se stává jaksi nefunkčním, mokrým, a to psychice moc nepomáhá, proto raději trochu přidáte. Občas je tu kopeček, různě se to zatáčí, rozhodně se nejdná o monotónní běh.
 |
| Před mostem |
 |
| U golfového hřiště |
 |
| Brána ke vstupu |
 |
| Budka u golfového hřiště - leaserlan |
Silnice u golfového hřiště či co to je (myslím, že tam jsou dvě, teď jsem u toho prvního) mě sice pořád uchvacovala tím, že je zasněžená, ale také byla poměrně kluzká. Po výběhu mírného kopečku jsem se rozhodl nasadit nesmeky. Nohy nebyly jisté a boty docela klouzaly, jasný důvod je použít.
 |
| Cesta u golfového hřiště, za "budkou" |
 |
| Nasazené nesmeky |
A teď mě čekala ještě cesta v naprosté tmě. :) Nasazování nebylo nejsnazší. Nejdříve sundat batoh a najít baterku, abych si posvítil do batohu. Hurá, nesmeky jsem rychle našel a teď je nazout. Co Vám budu povídat, chvíli mi to trvalo. Člověk si sice odpočinul, ale také pěkně vymrznul. Několikrát jsem zkontroloval, zda nesmeky dobře drží na botách a pozvolna se začal dostávat zase do běžeckého tempa.
 |
| Tohle je skutečně cesta, ale tma je, že by se dala krájet |
Následovaly silnice U Ledáren a U Kempingu, dál předlouhá ulice s názvem Vltavanů, kolem areálu Hamr a Hamr Sport. Pokračuji okolo golfového hřiště (druhé v pořadí, jestli se nemýlím), skate parku a freestyle parku.
 |
| Free Style Park |
 |
| Free Style Park po druhé |
 |
| Nezbytná reklama, ještě jsem tam nebyl |
 |
| Silnice je velmi, velmi dlouhá, táhne se nekonečně |
Tady jste v poslední, ale nejtěžší čtvrtině trasy. Nemám moc síly, všude hodně tma, klid, studený pot na kůži. Jste rádi, že jste už tak daleko, ale to nejtěžší Vás čeká. A závěrečný kopec na Zbraslavi Vás naprosto vyždímá. Vidíte, jak se Vám kouří od úst, nikde ani živáčka a čekáte, až se objeví ve tmě buď před Vámi nebo za Vámi (o to je to strašidelnější) osvětlený vlak. Běžíte s mp3 přehrávačem, takže vlak za sebou neslyšíte, pak najednou za sebou pocitově cítíte světlo, kužel, který se pořád zvětšuje. Je to auto? Rychle uhnete na stranu. Ne, je to vlak. OK, i když to už znáte, po každé se leknete.
 |
| Pořád to nekončí... |
 |
| 4 km do finiše po stezce A2 |
Běžím z posledních sil kolem železnice (zastávka Praha – Modřany) a Modřanské laguny. Vlak mě překvapí, leknu se. Běžím dál kolem podchodu a laviček na cvičení po stezce, která se za chvíli přiblíží k výše zmiňované zastávce a koleji. Cesta se zdá nekonečná, ale tuším, že když už jsem tady, tak to zvládnu. Přeci to teď jen tak po tolika kilometrech nezabalím.
 |
| Podchod |
 |
| Návod ke cvičení na speciálních lavičkách |
 |
| Lavičky k sezení |
 |
| Cvičící pomůcky - speciální lavičky |
 |
| Pohled na druhý břeh |
 |
| Zasněžená trasa |
Pokračuji silnicí U Soutoku (pod pražským okruhem), odbočím doprava ke kynologickému cvičišti. Nalevo se nachází Komořany a Závišť. Tady je to jen o vůli. Mám už dost strnulou šíji od batohu, bolí mě za krkem, občas se zastavím, abych popošel pár kroků a protáhl si trošku ruce a hlavu. Sleduji zámek po levé straně, jak je hezky osvětlen. Chvílemi nevím, co s rukama, tak si je opírám o popruhy batohu stylem, jako bych měl ruce v bok a běžím, jen abych je měl v jiné poloze. Možná vypadám směšně, ale zabírá to. Ruce a hlava si odpočinou.
 |
| První ze značek a identifikačních údajů, neptejte se, kde to přesně je, z hlavy to nevím :) |
 |
| Označení (cyklo)stezky |
 |
| Před Záviští, která se nachází napravo - pohled zpět |
 |
| To žluté osvětlené je zámek Závišť (uprostřed) |
Podběhnu most Závodu míru a vracím se přes něj ke Zbraslavi, a to ulicí Žitavského, Boženy Stárkové, K Interně, U Prádelny a V Bílce. V ulici Boženy Stárkové si sundavám nesmeky, protože sníh už skoro nikde není a nechci si hroty zničit. Čeká mě ještě třešnička na dortu, závěrečný krpál. Chvíli běžím, chvíli ne. Už nemám ani vůli, část kopce vyjdu. Někdy je to s fyzičkou lepší a vyběhnu jej celý, ale spíše to bude tím, že je batoh občas lehčí, takže mi zůstane více sil.
 |
| Pražský okruh - most (poslední před mostem Závodu míru) fotografovaný ze stezky |
 |
| Vybíhám schody a poběžím doleva na most Závodu míru |
 |
| Most Závodu míru |
 |
| Panorama fotografované z druhé strany mostu Závodu míru směrem ke Smíchovu |
 |
| "Uvítací tabule" |
 |
| První velká křižovatka ve Zbraslavi |
 |
| Silnice B. Stárkové, která se postupně zvedá nahoru |
 |
| Sundání nesmeků |
 |
| Před "krpálem" |
Konečně jsem doma, dám si teplou sprchu, umyju si zuby, dojdu si na záchod, pustím televizi, vypiju litr vody, něco pojím (dodám cukry ze sušinek a dalšího sladkého) a usnu, resp. vytuhnu na posteli. Jaké byly tedy pocity z běhu? Výkon jsem sice podal pravděpodobně lepší než jindy, ale díky neustálému fotografování (musel jsem mnohdy vytvořit i deset snímků, aby to vůbec nějak vypadalo, takže sundat rukavici, vyndat fotoaparatát, připravit jej, zaměřit, zaostřit, snímnout, nepovede, znovu zaostřit, snímnout, dokud se mi snímky nelíbí, schovat fotoaparát, nasadit rukavici a mohu běžet dál) a díky nepovedeným snímkům jsem se zdržel déle než bylo zdrávo. Přiznám se, dorazil jsem až za 3,5 hodiny slušně prochladnutý. :) Netušil jsem, jakou oběť udělám pro "pár stovek snímků". A to je konec vyprávění jednoho z mých běhů. Snad se Vám příběh líbil a zaujal Vás pro vlastní běžeckou inspiraci.
Běh 17. listopadu
Sportovní klub Městské Policie Kadaň
Chomutovská 1254
43201, KADAŇ
pořádá
Běh 17. listopadu
Pro všechny, kteří chtějí strávit volný den sportem nebo se jen proběhnout, připravil SKMP Kadaň krátký závod, který se uskuteční dne 17.11.2009 v Roosveltových sadech (lesopark) v Kadani. Hlavní závod pro účastníky ve věku od 18 let se uskuteční na trati dlouhé 4,8 km, pro mladší účastníky od 13 -17 let je připravena poloviční trať, tedy 2,4 km. Bude připraven i závod pro nejmenší, který mohou absolvovat i maminky s kočárky.
Každý účastník obdrží malý dárek a pro nejmenší závodníky je připravena sladká odměna. Ti, kteří zvítězí v jednotlivých kategoriích dostanou věcné ceny a medaile.
Na závěr závodu je připravena velice hodnotná tombola, které se může účastnit každý bez ohledu na umístění v závodě, takže vyhrát může každý.
Kdy: 17. listopadu 2009
Kde: lesopark v Kadani, za Kauflandem
Čas: prezentace do 09.45 h v již 10.00 startujeme
Přijďte se proběhnout, závod je určen pro širokou veřejnost bez ohledu na dosažený čas, rádi uvidíme každého, kdo se rozhodne hýbat, nebo aspoň fandit závodníkům.
- chceš se proběhnout
- chceš si zazávodit
- nevíš jak začít běhat
- nudíš se
Tak se ukaž 17. listopadu 2009 v Kadani a zasportuj si s kadaňskou Městskou Policií.
Další informace na tel. 604 826 193