olaf - Výsledky vyhledávání

John Ronald Reuel Tolkien. Anglický spisovatel, profesor na Univezitě v Oxfordu, autor Pána Prstenů, ale především vášnivý běžec a průkopník v tomto sportovním odvětví. Ač se to poslední zdá neuvěřitelné je to tak.
Jako velký Tolkienův fanoušek a (troufám si tvrdit) znalec jeho literárního díla, jsem při několikerém přečtení celé pentalogie (Silmarillion, Hobit, Společenstvo, Dvě věže, Návrat krále) došel k závěru, že Tolkien, byl běžec od hlavy k patě a jeho láska k běhu protkává jeho dílo od začátku až po jeho úplný konec. V následujících bodech se vám vše pokusím objasnit.

Pokud vezmeme v potaz čistě jen Pána Prstenů, tak celý příběh začíná ETAPOVÝM ZÁVODEM. Ano naši hobiti během několika etap zdolají dlouhý úsek vedoucí z Hobitína do Rádovska. TransShire bohužel nedosáhl takového věhlasu jako TransAlpine a tak musel letos Honza Bartas místo do Středozemě, do Alp.

Nevím, do jakého roku sahají základy Orientačního běhu, (Neplést s Orientálním, ten provozují dle mých zatím neověřených studií na Blízkém a Dálném Haradu) ale Tolkien jisté prvky přináší opět ve Společenstvu. Útěk z Rádovska do Hůrky, přes Starý hvozd je Orienťák se vším všudy. Pomoc od Toma Bombadila je do jisté míry unfair, ale nebýt jeho, v prvním ročníku Starohvozdeckohůreckého orientačního běhu by vyhráli Nazgůlové. A to by přece nikdo nechtěl.

Historie dálkových pochodů u nás sahá (aspoň podle Wikipedie) do 60 let minulého století. Ale jistý stavební kámen položil opět podle mého Tolkien. Tedy já alespoň trasu z Hůrky na Větrov považuji spíše za dálkový pochod. Dlouhá trať, pohodové tempo. Myslím, že slavné Olafovi šipky a trasy vznikaly při četbě Společenstva a Pražská stovka za mnohé vděčí jistému Hraničáři ze severu.

Něco jiného je závod Větrov-Roklinka. To už je Ultra jako prase! V Tolkienových dobách možná ještě tyto dlouhé běhy nebyl známy pod pojem Ultra. Ale v jeho podání je tento závod, když už nic jiného Ultrazážitkem. Závod (a následná výhra) Froda s (nad) Nazgůly je pěkný kalup s překonáním traťového rekordu-přežití Froda. Parketa jak vyšitá pro Dana Orálka, nebo Radka Brunnera, kteří vyhrané závody a traťové rekordy mají běžně k snídani.

To putování k jihu, podél a přes Mlžné Hory už je jiná liga. Tolkien zde nepřímo zavádí poprvé pojem SKAJRANING. Dlouhá trasa v horském prostředí, velké převýšení přes vrcholy Celebdil, Caradhras a Fanuidhol. Historicky první Skajranři Gandalf, (Sam Straka) Aragorn (Zdeněk Kříž) aspol. si připsali i historicky první DNF, ale díky tomu, zde mohl o několik let později najít inspraci Libor Uher a závod M3 upravit na B7.

Profesor Tolkien dále zavádí jako první pojem občerstvovací stanice/depo a jako první přichází s tzv. sportovní výživou. Postřehnout to můžeme v zemi Lórien, kde společenstvo obdrží veškerý servis jako např. nové oblečení, lana, (dnes se v závodě dvojic používají spíše gumicuky) lodě, ale především LEMBAS! Předchůdce dnešních gelů, tyčinek, protikřečových tablet apod. V LEMBASU bylo obsaženo vše co závodník potřeboval. Stačilo sousto a byly jste schopni uběhnout maraton. Škoda, že dnešním společnostem jde jen o byznys a Tolkienova LEMBASU se přestaly držet. Na to, aby jste zvládli např. B7 vám dnes Nutrend nabízí celý balíček "chemických" doplňků. Ale v dnešní době, kdy RAW a VEGE určují směr možná ještě o LEMBASU uslyšíme. Např VEGE ULTRA LEMBAS BIO EKO zní zajímavě, nemyslíte?

údajně se o výrobu Lembasu pokouší naše Opavia

Dále v Lórienu můžeme díky Tolkienovi narazit na prapůvodní funkční prádlo, termoprádlo a nepromokavé materiály. Lórienské pláště jak víme, byly něco TOP v odívání té doby. Ovšem do doby, než Galadriel-Tex nahradil Gore-Tex...

Tolkien zkoušel ve své době prorazit se závody jako Adventure racing. Což se projevuje např. při plavbě po Anduině až k Raurosu. Jak víme kajakářské pasáže jsou v tomto druhu závodů na denním pořádku. Své o tom ví jistě Pavel Paloncý, nebo Tomáš Petreček.

Bloudění Froda a Sama v Emyn Muilu se může na první pohled zdát, jako lajdácké prostudování map v Roklince, ale podle mého vidíme v praxi první 24hodinový závod v horách. Kdy naši hrdinové krouží pořád dokola, dokola, do zblbnutí. Zajímalo by mě, kolik okruhů by na štyriadvacetihodinovce Emyn Muilem nakroužili třeba Honza Zemaník, nebo Zbyněk Cypra.

Pokud někdo až doposud pochyboval, že Pán Prstenů, je ryze běžecký román, tak nyní přijde argument nad Argumenty, že tomu tak skutečně je. Trojice Aragorn, Gimli a Legolas přeběhnou Rohanské pláně (tedy nějakých bezmála 300 km) za 4 dny! Ano Scott Jurek přeběhl Apalačskou stezku o délce 3500km  za 46dní a 11hodin a Janis Kouros drží na 24hodinovce světový rekord s 303,5 kilometry, ale výkon tří Tolkienových hrdinů je o to úžasnější, že ssebou vlekli zbraně (sekeru, meč a luk) a celé to "odběhli"  bez "opravdových" běžeckých bot. Představa jak "blbej Polák" běží přes Apalačské pohoří se sekerou a v něčem co se podobá trekovým botám je úsměvná.
Už věříte, že Tolkien miloval běh a Ultra zvlášť?
"Chodec je příliš ubohé jméno, synu Arathornův. Okřídleným tě nazývám"

V Tolkienově díle najdeme i předchůdce dnešního Lysa Cupu, případně jiných vertikálních závodů. Nevíte? Tak zkuste tipovat, za jak dlouho by třeba Tomáš Lichý zvládl stoupání od Minas Morgul k Cirith Ungol.

Že Towerrunning je mladá disciplína? Ale jděte? Už Tolkienův Samvěd vyběhl od úpatí věže Cirith Ungol až do jejího nevyššího patra velmi rychle a do toho si ještě stihl zanotovat Bilbovu písničku (ten knižní) a zabít několik skřetů. (ten filmový) Nevím, jestli by tohle všechno zvládl šampion této disciplíny Tomáš Maceček.

Tolkien přišel jako první i se závody jako Spartan, nebo Gladiator race. Bitva na Pelenoru je toho důkazem. Házení oštěpem, heroické výkony, všude bláto, překážky a vyřízení lidé, to samé zažije i závodník 21 století, nejen Éomer, Smíšek, nebo Éowyn.

To, že na dlouhých distancích plno závodníků zažívá krizi, dehydrataci, halucinace apod. všichni víme.Ale už nevíme, že tyto stavy první objevil a zkoumal profesor Tolkien. Jeho knižní hrdinové podcení přísun vody a energie a ve vyprahlé pustině při závodě Mordor Badwater Ultramaraton zažívají stavy dehydratace a stavy mysli, kdy si ani nepamatují chuť jahod se šlehačkou apod. Úsměvná je třeba představa, že by se Frodo se Samem naložili na úpatí Orodruiny do chlaďáku s ledem.

Hrdinové Tolkienova románu mají po zničení prstenu moci za sebou velice těžkou sezonu. Přesněji půl sezonu. (Od Frodova startu z Kraje po zničení prstenu uplyne 6 měsíců) Takovou porci kilometrů a závodů někteří neabsolvují ani za pět sezon. Proto logicky následuje regenerační výklus. A to z Minas Tirith zpět do Hobitína.



Pokud by někdo měl zájem jít ještě do větší hloubky udělal jsem to za něj. Analyzoval jsem i Silmarillion. Né tak důkladně, ale nicméně posuďte sami. Myslím, že stačí jeden příklad za všechny:

Tolkien jako první člověk na světě uspořádal nejmasovější Ultra všech dob. Útěk mnoho Noldor z Valinoru přes ledové pláně Helcaraxe do Beleriandu je toho důkazem!

A pak že B7, nebo Cajzlmaraton jsou masovka

A pokud ještě stále nemáte dost a nevěříte, vzpomeňte si na průkopníky Ultra-Túrina Turambara a Berena Erchamiona, keří neúnavně putovali po Beleriandu sem a tam.




Děkuji za pozornost při čtení mé literárněsportovní práce. Snad vás obohatila. A pokud ne, tak si ji přečtěte ještě jednou!
Hezký den

pozn.: Tento článek je psán z čisté recese. K panu Tolkienovi chovám velkou úctu a nedovolil bych si nějak hanit dílo, které sám mám tak rád. Stejně tak doufám, že se výše uvedení běžci a sportovci nebudou cítit dotčeni, že jsou zde uvedena (zesměšněna) jejich jména. Pokud ano, nechť se mi ozvou a já je ze svého historického rozboru vyjmu.
-RUN FREE-

Dnes půl hodiny před půlnocí to zase začne. Více než 300 přihlášených, asi o něco méně skutečně na startu, se vrhne do noci na 60 km kolo v okolí Berouna a pak na 70 km ku  Praze do Modřan. Olafovi se z Pražské stovky podařilo udělat jednu z nejvýznamnějších ultra událostí na našem území. Ne...

20.11.2015, Ústí nad Labem

Celý rok se na to těším a konečně je to tady. Loučení. Domácí závod v mém milovaném Českém Středohoří. V kombinaci s Pražskou stovkou (130 km, +5350 m ) za 14 dní tvoří Loučení (170km, +7900m) první část etapového závodu EKUT (Extrémní Kombinace Ultra Trailu). Jedná se o nějakých 300km a přes +13tis metrů převýšení ve dvou víkendech 14 dní po sobě. Loni se mi podařilo skončil v EKUTu na 3. místě. Byla to má první bedna v běžecké kariéře. Letos mi to ale běhá ještě líp, že můj cíl je 3. místo v EKUTu minimálně obhájit, ale raději být ještě lepší.

Na domácí Loučení mám taktiku jasnou. První etapu maximálně napálit a co nejvíc pak využít možnost odpočinku mezi 1. a 2. etapu doma ve své posteli. Druhou etapu se pak chci držet co nejvíc vpředu s těmi, kteří běží celý EKUT. Několik dní před startem sleduji startovní listinu, abych věděl s kým se budu po Středohoří nahánět. Čím víc se blížil start, tím víc přibývá jmen, které ve mě budí respekt. Na startovce nechybí loňští šampióni EKUTu Gábor Nyakás (1.) a Martin Šebánek (2.), dále slovenský rychlík Patrik Hrotek, Lukáš Pilař vítěz loňské 2. etapy Loučení a další a další. No uvidíme.

1. Etapa, EKUT 1 (55km, +2550m)

Start v pátek 20. listopadu v 5:15 ráno z Těchlovic. Na registraci do Ústí jedu až ráno před startem. Ostatní "spí" v tělocvičně v pionýráku na karimatkách, já doma v posteli. No není to paráda? Ve 2:50 budíček. Rychlá snídaně, převléknout se do závodního a šup do auta. V Ústí jsem kolem čtvrté ráno, 15 minut před koncem registrace. Po registraci společný přesun busem MHD do Těchlovic na start. A jde se na to, čék ani nestačí být nervózní.

Mapa a profil 1. etapy Loučení 2015

"Start!"

Vybíhá se v podstatě hned do kopce po silnici směrem k první vrcholové kontrole na zřícenině hradu Vrabinec.Velmi záhy se z úvodního chumlu vykřesá čelní skupinka. Tempo je totiž opravdu kurevsky rychlé. Nicméně, držím se zuby nehty na třetím místě. Přede mnou dva drobní Slováci. Poznávám jen Patrika Hrotka, jeho kolegu Dušana Krajčoviče ještě neznám.

Ve výstupu na Vrabinec začíná první bahenní klouzačka. Bahýnko je kvalitní. Celou noc pršelo. Mé, již značně sjeté X-Talony, mi podkluzují tak, že ve stoupání musím na všechny čtyři. Přemýšlím jestli to byl dobrý nápad, si na první etapu nebrat hůlky. No nic, teď už s tím nic nenadělám. Hrabu se rukama v bahně a tlačím se nahoru.

Kontrola označena. Rozebíhám se dolů. Vidím slovenský kluky přede mnou. Při seběhu nacvičují nějaké nové taneční kroky do Star Dance, doplněné skluzy v bahně. Nějak se s tím ale crcaj, musí si to ještě pořádně natrénovat, takže jsem hned před nimi a letím dolů zpět do Těchlovic sám.

"Vyhlašuji prémii pro toho, kdo tohle dokončí s čistým zadkem!" volám na Olafa při doběhnutí na tajnou kontrolu v Těchlovicích.
"Klouže to všude jak na ledě!"

Pokračuji dál z Těchlovic k dalšímu kopci se zajímavým názvem Stříbrný roh. Ještě než cesta z vesnice zahne do lesa, slyším za sebou dvojité kroky běžců.

"Klap, klap. Klap, klap."

Bratia slovenský už mě mají a jdou přede mne. Vypadá to, že na rovinkách a ve stoupání to s nimi nebude lehké. Odbočujeme vpravo z cesty a před námi snad kolmé stoupání nahoru na Stříbrný roh. Šutry, větve, listí. Pod pod ním bahno, které klouže jak vazelína. Kouknu nad sebe a kluci už mají v kopci znatelný náskok. Stoupají lehce jak veverky, zatím co mě snad bouchne pumpa a vyskákají mi všechny ventily z válců. Musím se i zastavit a popadnout dech. Nevěřícně kroutím hlavou, kam nás to ti blázniví orgové ženou. Jsem nahoře. Kluci už mají označeno a míří dolů. Označím také a chci se rozeběhnout za nimi. Je to ale tak prudké, plné kamení a listí, že se v tom běhat prostě nedá. Skočím do toho z hrany kopce a sklouzávám se v bobku dolů. Bratia to řeší zase s velkou opatrnosti, takže je po chvilce předjíždím ve skluzu zleva. Všichni strháváme kusy kamení, které se dává do pohybu dolů na ty, kteří se teprv drápají nahoru.

"Musíme víc vlevo nebo to kamení někomu spadne na šišku!" volám na kluky.

Tři kroky. Do bobku. Jednu nohu před sebe. Vžžžžžum. Sjezd kam až to jde, zase na nohy a takhle stále do kola. Za chvilku jsem níž, kde se to už dá udržet na nohou a pustím to dolů. Parádní technické orgie. Přeskakuju šutry a větve jako Skippy. Jsem dole. Tohle byl teda zlatý hřeb večera vlastně rána. To si musím dát někdy ve dne ještě jednou.

Kluci nikde. Jsem první a sám. Je to jasný z kopce mám na ně na vrch, ale do kopců a na rovině mě budou asi zase dotahovat. Náskok se mi ale daří udržet. Přes další kotrolu K3 na hradě Vraty, dorážím na čele na první čipovou kontrolu na Bukové hoře.

Foto: Jan Sedlák

Při seběhu do Malého Březa se v duchu chválím, jak mi to pěkně jde. Když v tom najedou....

"Brk!", zakopnu o kořen pod listím a už se válím z kopce v kotrmelcích.

Naštěstí pád do hromad listí je snad ještě měkčí než do sněhu, jako do bavlnky. Zvedám se a rozebíhám dál. Po chvilce mám možnost zjistit, kdo je tady v sebězích opravdový pán. V jedné pasáži vyruším stádo muflonů, které to metelí přímo přede mnou dolů lesem cestou necestou. Krásná podívaná, je jich snad přes 30 kousků včetně několika statných beranů. Zkouším se chytnout za ně do háku, ale tihle berani jsou prostě jiná liga.

"No tys to z té Bukovky pěkně rychle seběhl. Zrovna jsem přijel a ještě nemám ani zapnutý noťas!" vítá mě Olaf na čipovce v Malém Březně.

Než to nastartuje, doleju si pití a zbouchnu jednu sušenku.

"Píp" očipováno a běžím dál.

Rovinka po silnici a pak stoupání zpět na Bukovku. Je to táhlé a dlouhé. Ani se moc nedivím tomu, když za chvilku za sebou nejdříve slyším a pak už i vidím kluky slovenský. Zrychlím. Zjišťuji, že klus do kopce je stále ok, takže tam, kde to jde, běžím a běžím, až jsem na zpět na kontrole na Bukovce. Cestou míjím ostatní povzbuzující závodníky, co se teprve vydávají dolů do Malého Března.

"Kde se mám označit? Jsem tu už po druhé." ptám se kontroly.
"Už po druhé? Ježíš, já to ještě nemám zapnuté!" panikaří obsluha.

Ach jo, už zase. Asi budu muset zpomalit. Nacpu zatím do sebe kousek od všeho, co je tu na bohaté občerstvovačce připraveno. A že těch dobrot tady je. Nejvíc mě ale jako vždy uchvátí Honza Sedlák respektive jeho silný čaj ze samovaru. Ten je prostě vždycky luxusní. Dnes se podává Gruzínský.

"Si to zřeď vodou woe, vždyť ti bouchne pumpa!" varuje Honza.
"Nn, tak je to nejlepší!" a leju do sebe další horký šálek.

Přibíhají kluci. Čipovka už je nastartovaná, takže povinné "píp" a rychle jim zdrhám dál.

Dobíhám na jeden z posledních větších kopců 1. etapy, na Magnetovec. Když se vyškrábu nahoru, kontrola K12 nikde. Projdu celý vrchol, ze strany na stranu, dolů, nahoru, zkotroluju každý strom, ale kontrolu nikde nevidím. Zdržení takové, že mě dotáhnou bratia. Hledáme dál spolu, ale fakt nikde není. Nakonec vytáhnu telefon a volám Olafovi, kde ta zpropadená kontrola je.

"Ta není na vrcholu, musíte až na konec té smyčky kolem Magnetovce. Je tam dole v tom nejzazším bodě." radí Olaf, přítel na telefonu.
"Je někde dole." volám na kluky a rozebíhám se dolů.

"Tady je ta mrška." označím se a zapískám na kluky, že jsem jí našel.

Zpět z Magnetovce se ale nějak zamotám, takže se dole zase seběhnu s kluky. Můj náskok je definitivně pryč. Dál pokračujeme spolu. Přichází pěkný dlouhý seběh. Zkusím na to zase šlápnout a trhnout se, ale bohužel to nejde. Není to nic technického. Jednoduchý seběh, takže Dušan a Patrik to valí v pohodě těsně za mnou a žádný trhák se nekoná.

Ve Velkém Březně čeká na další čipové kontrole v hospodě hlavní org Petr Malý a má pro nás i kupóny na polívku. My ale jen doplníme vodu a běžíme dál. Do cíle je to už jen kousek, tak to zdržení s polívkou nestojí za to. Nějakých deset nenáročných kilometrů, kde už se nic nemění, ani nestane. Všichni tři tak společně nakonec dobíháme až do cíle v Ústí nad Labem na společném sdíleném 1. místě v case 6:12:29. No vida, nakonec to ani nebolelo. Škoda, že mě kluci na Magnetovci dotáhli, ale i tak maximální spokojenost.

Vítězové 1. etapy Loučení. Zleva: Dušan, Patrik a já Foto: Olaf Čihák

V cíli se nijak nezdržuju. Posbírám si svých pět švestek a jedu domu. Postel už čeká. Cestou do Roudnice se stavím ještě na oběd. Doma horká vana, svačina a už už se chystám do postele. Jenže po omytí zablácených bot zjistím, že se mi u obou roztrhla obsázka. Když s tím něco neudělám, druhou etapu by X-Talony už nemusely vydržet. Se žralokem by se běhalo blbě. Takže spaní musí ještě počkat. Nejdříve ještě jehlu a nit a obě botky zašít. Alespoň si při tom zapnu do stehen elektroléčbu. Naklepu řízky 40 minut regeneračním programem, došiju boty a pak jdu kolem 4 odpoledne konečně spát.

Najdi dva rozdíly aneb švadlenka zasahuje.

"Zzzzzzzz zzzzz zzzzz"

No vůbec jsem neusnul, ale odpočinul jsem si dobře. Určitě líp než ostatní v tělocvičně. Jo jo není nad domácí zázemí. Ve čtvrt na deset vyrážím zpět do Ústí, abych stihl registraci na 2. etapu.

2. Etapa (115km, +5200m)

Odkazy

• Stránky závodu Loučení s turistickým rokem 
• Oficiální výsledková listina  Loučení 2015
• Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3 - 1. etapa
• Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3 - 2. etapa
• Všechny mé fotky ze závodu
• Můj report z loňského Loučení 2014

Ke startu připravit...

Mapička s profilem

Dupání do sjezdovky Zvičina

Hrad Pecka a pecková mlha

"Ale kluci povstaňte, to přeci není nutné." :) Úpice, 73. kilometr, 5:51 ráno. Foto: Láďa Erbert

Nové Kocbeře, 92. kilometr, 8:13 ráno

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet.... Foto: Stovka Podkrkonoším

Cílový finiš, 106. kilometr, 9:57 ráno Foto: Láďa Erbert

Je to naše!

Zleva: Vašek Utinek (3.), Jožo Harčařík (1.) a Rumcajs (1.)

• Stránky závodu Stovka Podkrkonoším
• Výsledky závodu
• Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3
• Všechny mé fotky ze závodu

24.7.2015, Meziměstí

"Za minutu start!" zvolá Olaf do tělocvičny, kde se všichni připravují.
"Sakra!"

Myslel jsem si, že se plánovaný start ve 22:30 nepovede. Byly nějaký prodlevy při registraci, ale to by nebyl Olaf, aby to nestihl. Čapnu věci a valím rychle ven..

Nedojdu ani na začátek startovního pole a Olaf už odstartoval. No nic, stejně se mi dneska nechtělo rvát nikam dopředu. Po neúspěšné a přepálené Andoře před necelým měsícem, která skončila mým prvním DNF, nemám dnes vůbec žádné ambice nijak závodit. Špatně jsem zregeneroval, na všechno se vybodl, běhat jsem byl všehovšudy jen asi 4 krát a až na poslední výběh mě to vůbec nešlo a strašně nebavilo. Nějak mě to DNF semlelo. Přesto mě ten poslední výběh trochu nakopl a konečně jsem se rozhoupal a přihlásil na Šlápoty. Cítil sem, že by mi to mohlo pomoct se konečně po tý Andorský lekci nějak srovnat. Jen tak si je dát, jak se říká "na pohodu". A hlavně dokončit. Takže to dnes prostě nechám svému osudu a uvidím, jak to půjde. Parametry tratě slibují velkou zábavu. 135 kilometrů s +5 000 metry převýšení.

Bude to sranda

Start

Vmíchám se do davu a běžím. Po vymotání se z Meziměstí zjišťuji, že tempo je dost pomalé a aniž bych o to nijak usiloval, jsem za chvilku v nejrychlejší desítce běžců. Mažeme po poli přímo po Česko Polské hraniční čáře čelem k prvnímu stoupání na Sredniak (781m). Kopeček je to výživný, ale řekl jsem si, že první dám pro zahřátí bez hůlek. A jde to dobře. Kopec nás trochu roztrhá, takže jsem rázem už někde v první šestce.

K2 Wlostowa (903m), 9,5 km, 23:49 - Chyběla fixa, takže foto jako důkaz

Kolem 10. kilometru ve stoupání, už s hůlkami, se ocitám překvapeně na první pozici. To už se brzdím.

"Aleši, řeklo se pohodové tempíčko!" připomínám sám sobě.

Opravdu dnes nechci určovat rychlost čela. Zpomalím a nechám se ve stoupání plného břidlicové suti předejít. Následné klesání z vrchu Bukowiec (886m) je nepřehledné. Nad pěšinku se do půli těla tyčí vysoká tráva, kterou osvětluje čelovka. Co je na cestě pod trávou, je ve stínu a není vůbec vidět. Párkrát došlápnu naprázdno do nějaké díry a tak tak to ustojím. Pak ale v jedné proláklině, kde to pálím na plný plyn, to přijde.

"Uááááááááááááá!!!!!!"

Ani nevím co se stalo, jestli jsem o něco zakopl nebo co, ale už letím salto přes záda do nějakého křoví. Bum. Je to trošku z kopce, takže si ještě hodím nějaký ty sudy po boku (rodinný příslušníci nebojte se, už v tom mám praxi a všechno bylo pod kontrolou...). Ve finále se octnu na zadku ve vysoké trávě. Zvednu se. Uff nic mi není. Vyškrábu se zpět a bez rozmyslu běžím dál. Po chvilce se však zamyslím.

"Běžím vůbec dobrým směrem?"

No, pomotal jsem se v tom pádu řádně. Já fakt nevím. No určitě jo, přece nejsem takovej trotl, abych se rozeběhl zpět v protisměru. Běžím dál, cestu nepoznávám, ale pozpátku je každá jiná... Jenže najednou proti mě dvě čelovky...

"Co se děje, proč běžíš zpátky?"
"No, ty vole. Já sem fákt debil!" zanadávám si, otočím se a běžím na druhou už správnou stranu.

Do seběhu z Waligóry (933m) se vyválím ještě 2x. To už ale v doprovodu Lukáše Pilaře a mlaďase Mirka, když běžíme všichni spolu ve vedoucí trojici.

"Ty už máš ty pády vážně vychytaný" vysmekne mi Lukáš poklonu po tom, co se bez varování přerazím o rygol v cestě. Pád zakončím ucházejícím parakotoulem.

"Díky. To víš, léta praxe."

Nicméně sere mě to. Padám protože jsem nějakej slaboučkej. Nohy neudrží to nad čím by si jindy zívly.

"Proč jsem radši nezůstal doma? Očividně ještě nejsem úplně v pohodě a teď se tady budu takhle trápit."

Honí se mi hlavou. To že je ta první část přes Polsko prostě jen opravdu těžká a vysilující mě ale nenapadá.

Na Ruprechtickým špičáku (850m) nějak nezvládáme navigaci, když slezeme z rozhledny. Místo abychom šli 100m zpět po žlutý a pak na modrou, jdeme po žlutý v opačném směru dolů. Lukášovi se to nezdá, tak se hned vrací. My s Mirkem běžíme dolů, než nám to docvakne také. Kufr. Takže zpět nahoru a dál po modré. Kufřík má přes cca 600m a sto výškových. Stane se.

Když doběhneme na tajnou kontrolu akorát se míjíme s Lukášem a Honzou Suchomelem, kteří už od tud vybíhají. Kde se tu ten Honza vzal? Musel jít před nás v tom našem kufru. Něco pojíme, doplníme pití a vydáváme se s Mirkem za nimi.

Mírek běží vpředu. Drží příjemný svižný tempo. Já se o nic nemusím starat a jen v klídku vlaju za ním. V kratochvíli mu vyprávím, že náš pes se jmenuje taky Mirek. Z toho mají všichni Mirkové většinou velkou radost. Třeba náš soused je vždycky moc rád, když před jeho dětmi řvu na psa:

"Míro, kurňa pojď ke mě. K noze jsem řek!"

Přebíháme z Polska zpět do Čech až do Broumovských stěn. Kluci nikde. Asi do toho pěkně šlapou. Já si ale stále stále říkám:

"Aleši, hlavně pohodové tempíčko!" a to Míra, klučina o 20 let mladší, drží fakt skvěle.

Navíc na mě i počká, když je potřeba. Dobře si pokecáme. Zrychlí z kopců, když cítí, že mu skoro přistávám na nohy. Podpoří mě, když se mi neběží dobře. Takovej šikovnej vodič by to byl. Můj soukromej pacemaker. Škoda jen, že běží pouze poloviční noční trať (62 km), rád bych s ním běžel i dál a jen si užíval.

Před pátou ranní, když už je skoro vidět, přibíháme do restaurace Amerika v Křinicích na 42. km, kde je čipová kontrola. Uvnitř se akorát Honza balí k odchodu. Lukáš si někde vymkl kotník a řeší co dál. Dáme si polívku a nakonec vycházíme s Mírou ještě před Lukášem. Honza už je fuč.

Musíme vystoupat zpět do stěn k rozcestníku u kaple Hvězda. Než se tam vydrápeme, Lukáš jde rychle přes nás. Na to že ho bolí kotník, tak to do kopce (bez hůlek) valí neskutečně. Nicméně seběhy mu nechutnají a kotník ho při nich bolí. Nakonec se zase seběhneme a dál už postupujeme spolu ve třech jako na začátku.

Prý že ho bolí kotník. Kecá!

Studánka s nejlepší vodou ze všech.

K13 Skalní divadlo, 44,3 km, 5:22 ráno

Přes nádherné Skalní divadlo, Kovářovu rokli a Kamenou bránu pokračujeme dál. Přeběhneme zbytek Broumovských stěn až na jejich konec na Junáckou vyhlídku, kde je kontrola K16 na 55. km.

Kamenná brána

K15 Kamenná brána, 52,3 km, 6:40 - Všichni tři pěkně pokromadě. Mirek, Lukáš a já.

K16 Junácká vyhlídka, 55 km, 7:06

Tajná občersvovačka

Z vyhlídky následuje docela dlouhý a technický seběh. Lukáš s bolavým kotníkem nestíhá, takže jsme za chvíli vpředu zase jen sami dva s Mirkem. Když seběhneme až dolů k potoku, tyčí se před námi neskutečný prďák. Kopec jako kráva, přímo v něm kolmo nahoru náznak pěšiny s patníky státní hranice a zhruba v půli nahoru drápající se Honza.

"Tamhle je! Konečně ho máme na dohled."
"Chceš ho dohonit?" ptá se Míra
"Ne ne, ještě je čas. Přeci jen na to mám ještě dalších 80 kilometrů."

Pohled zpět na stoupání na Pasterskou horu. Hnus velebnosti.

Vyškrábeme se nahoru až na K17 Pasterská hora. Označíme si kontrolu fixem a pádíme to dolů do Machovské Lhoty tradičně do hospody U Lindmanů. Tam je čipová kontrola K18 a zároveň konec kratší tratě na 62 kilometrů.

Míra tady končí svojí krátkou trať. Honza tu sedí slušně prošitej, že to prý přepálil. Lukáš dobíhá skoro 10 minut po nás. Nakonec, jak předesílal, dál kvůli kotníku nepokračuje a odstupuje. Vypadá to, že dál poběžím sám. To se mi ale vůbec nechce. Ne teď.

"Seber se, pojď. Poběžíme spolu." hučím do Honzy "Poběžíme v klídku. Neboj."

Honza nechce, odolává, objednává si ještě pivo, ale nakonec ho ukecám. Pivo přelije do flašky a vyrážíme vstříc další části. Hned za Machovem je strašný krpál, který si moc dobře pamatuju z roku 2013. Hnus fijalovej. Dupem dupem, ale Honza je do stoupání znatelně pomalejší. Je nějakej jetej. Postupně se vyškrábu až na K19 Krásnou vyhlídku. Než mě Honza dotáhne, vyřídím si nějaký telefony.

Honzovi se tady ty kopce líbí a je plný optimismu

K19 Krásná vyhlídka - Sypací skála, 64km, 9:10

Nedá si pokoj a furt se něčím nalejvá.

Stoupáním na Bledne skaly se přesouváme zase zpět Polska. Nahoře jsem zase s náskokem a tak si říkám, jestli se už radši netrhnu a nebudu pokračovat sám. To bych ale přišel o ty všechny Honzovy historky, protože on prostě nezastaví pant. Zpomalím tedy, Honza mě dotáhne a už jede. Mele a mele. Tak si tak vyprávíme, užíváme si pohodu a krásu Bledných skal, když v tom se mrknu na navigaci.

"Ehm, ehm, my asi jdeme blbě. Jsme tak půl kiláku od trasy."
"Jak to, já myslel, že to sleduješ? Ty vole ty si jak Dušánek s těma Ambitama, ten taky furt bloudí!"

Měli jsme jít po značce zeleného listu a my šli prostě dál jen po obyčejné zelené. Takže otočka, zpět až k parkovišti, napojit se na zelený list a pak už vše v pohodě. Nicméně skoro kilák zacházka.

Bledne skaly

Taky

Do kopce ho musím skoro tlačit. Kůže líná.

Na vrchol K20 Krucza kopa na 74.  kilometru dorazím zase s náskokem před Honzou. Čekám na něj než to vyjde pod kopcem, ale hrozně mu to trvá. Pak volá, že mám jít napřed, že si musí ještě něco připravit.

Nejdřív jen jdu, ale krásné klesání po pěšince lesem by byl hřích neběžet, tak se rozeběhnu. Pustím to a běžím. Najednou jsem sám. Sice na prvním místě, ale radost z toho moc nemám, protože do cíle je to ještě dalších 60 kilometrů.

"Hlavně pohodové tempíčko, Aleši" zní mi zase v hlavě.

Běžím sám už skoro 10 kiláků. Honza nikde. Je strašný vedro, dusno a blíží se bouřka. V městečku Lewin Klodzki si alespoň koupím nanuka. Když ho mám mezi zuby a dýchám přes něj, je to skoro jako klimatizace. Tedy jen do té doby až z toho, jak je to studený, začnou bolet zuby. Než nanuka spořádám, je tu bouřka. Skoro přesně v poledne. Déšť a nanuk v žaludku příjemně chladí a najednou se mi běží úplně skvěle. Tedy až na to, že musím tu a tam přeběhnout i nějakou louku, když lítají blesky. Naštěstí to práská daleko.

Lije, ale není to vidět.

Slalom mezi balíky a blesky

Toto je cesta. Není to neprůchodné křoví, ale je to cesta po vlastním značení. Po Olafošipkách.

Pálím to lesem dolů. Déšť je čím dál tím intenzivnější. Jsem už úplně durch a začíná mi být i zima. Zastavuji se pod stromem. Konečně otestuji mojí novou bundu od Montagne. Minimus Jacket. Je boží. Chvíli mi trvá než ji vytáhnu z batohu a obléknu si ji. A je to. Můžu vyrazit, ale kurňa co to? Slejvák skoro přestal. Běžím, už jen poprchává, ale já jsem v suchu. A vedru. Čím dál větším. Bunda je fakt super, ale musí hned dolů. Takže zase zastavení, sbalení se a můžu pokračovat. Ohlédnu se zpět po cestě a koho to nevidím. Honza.

"No to byla doba, kde si čoveče?!" vítám ho.

No, nečekal jsem, že mě ještě dotáhne, ale vidím ho rád. S Honzou se čék nikdy nenudí. Pěkně jsem se v ty bundě uvařil a tak když spolu dojedem k brodu, musí proběhnout povinné chlazení kebule.

Kde k sakru je? Někde tady musí ta Olafošipka být!

Jenže po ochlazení jsme si nevšimli, že zelená, po které jsme měli jít, nevede přes brod a přes lávku vlevo. Jdeme tedy dál rovně dolů přes brod a přidá se k nám ještě pár lidi z denní krátké trasy. Honza zase mele a až po nějaký době mě napadne se kouknout na navigaci v Ambitech.

"Ehm, ehm, my jdeme asi zase blbě. Jsme tak půl kiláku od trasy."
"Cože? To není možný, ty si fakt celej Dušánek!" zuří Honza.
"Ty woe, já bloudím jen s tebou! Sám jsem ještě nezabloudil. Ty furt meleš a já kvůli tomu nestíhám sledovat trasu!" bráním se.

Takže zase zpět až k brodu. No kufřík pro dnešek již standardní zase nějakých 800m. No nic, pokračujeme dál v odpočinkovém tempu směrem na Sendraž. Žiju v tom, že máme náskok a že další jsou za námi minimálně přes hodinu.

"Jo hele, na tom kopci, jak jsme se rozešli, mě dohonila Katka Šoubová."
"Cože? Kecáš? To snad není možný, proč mi to říkáš až teď?"
"Neboj, ta už nás nedožene, byli jsme v tom dešti rychlý."
"To jo, ale stejně, ten kufr a naše vycházkové tempo. Musíme za to zatáhnout, jinak si nás smlsne."

Zase se někde fláká

Mažoretky. Ano, tak to má být.

Popobíháním se dostaneme konečně až na Sendraž, kde nás čeká přivítání, tak jak si to pravé hvězdy na prvním místě zaslouží. Mažoretky. Holky fakt dík! :)

Honzova občerstvovačka je zase na dlouho. Už jsem z toho fakt nervózní, určitě nás dotáhnou. Vařící polívku si zředím studenou vodou, kopnu jí do sebe na ex a velím k odchodu. Honza ještě ani nezačal do sebe soukat polívku lžicí, když v tom z kopce přibíhá dvojice pronásledovatelů.

"Ty vole, já to říkal! Už nás mají. Kurňa!"

Nechám Honzu Hoznou, balím se a jdu dál. Nechce se mi na 90. kilometru ztratit vedení. Musím vystoupat asi kilák vracečkou na rozhlednu Varta. Na ní jsou nádherné rozhledy na všechny kopce, které už jsme přešli. Toto je vlastně poslední kopec. Podle profilu trasy to bude dál až do Týniště jen taková "zvlněná" rovinka. Udělám pár fotek a sbíhám dolů po schodech.

K22 Rozhledna Varta, 91 km, 14:08

Seskočit nebo seběhnout?

Dole se míjím s Honzou.

"Je to v pohoděééé." huláká na mě.
"To nebyli oni. To nebyla Katka. Ti dva běží jen krátkou denní trasu. Nemusíme vůbec spěchat."
"Fakt? Tak to máme teda kliku."

Já jsem si říkal, že se Katce oproti startu nějak narovnaly její kudrnaté vlasy. No viděl jsem jí včera prvně, tak jsem si nebyl jistej.

Pokračujeme dál a občas, teda většinou jen z kopce, i popoběhneme. Je zase strašný vedro, tak se těšíme na Janovský potok, ke kterému máme podle itineráře dojít. Je to tedy klasicky po Olafovsku cestou necestou. Jenže potok je skoro vyschlý, takže velký osvěžení se nekoná. Naštěstí za další kilák má být nějaká přehrada Zákraví.

Další pohodová pěšinka

"To je vedro. Já tam skočím v hadrech, tak jak jsem." vyhrožuje Honza

Projdeme krásnou soutěsku Janovského potoka a jsme skoro přehrady. Mezitím se dozvídáme od spojek, že na další za námi máme náskok stále kolem hodiny. Na koupačku ideální.

Hurá vodáááááá.

 "Jdu na to!" Honza odhazuje batoh. Hop šup a už je ve vodě.

Chtěl jsem si jen smočit nohy, ale když vidím, jak se ve vodě rochní blahem jak hroch, musím taky. Batoh letí na zem a já v hadrech do vody i s botami.

Placák plavmo

Je to řehole na tom čele.

"Ááááááááááááá, to je bááááájo!!! Tomu říkám užít si závod!"

Po koupačce to jde na chvíli zase samo. Poklusáváme v klídku lesem a další kilometry jeden po druhým přibývají. Nicméně zpomalí nás zase vedro nebo spíš dusno, které je před blížící se bouřkou zase výživný. Honza chce už jen jít, že to máme už na tuty v kapse. Já furt tlačím, že alespoň z kopce musíme stále běžet, jinak nás docvaknou.

Roviny před námi, tam někde v dáli je cíl.

Na Dobrušku se valí všichni čerti a my dva.

V Dobrušce se zvedá vichr, povaluje značky a popelnice. Bouřka je na spadnutí. Nám je ale hrozný vedro, takže celou cestu přes městečko hledáme raději než úkryt, kde koupit zmrsku nebo nanuka. Čék si musí umět určit priority.

Je to řehole na tom čele II.

Nakonec se zadařilo, zmrzka bodla. Z bouřky ve finále nic nebylo, takže stále v klídku putujeme dál až na 114. kilometr do Opočna na koupaliště Broumar, kde je K25. Dorážíme sem kolem 6 šestý v podvečer. Polívka, pívo, kofola vše do nás padá jako do žumpy a nijak nespěcháme. Takhle dlouhý občerstvovačky jsem dlouho nezažil. Navíc Honza se skočí ještě vykoupat, když už jsme na tom koupálku. Ale co, máme slušný náskok, tak proč ne.

Po minimálně 20 minutách ne-li půl hodině jdeme dál. Až jsem z toho klídku nějak zatuhl a když se občas rozeběhneme, moc mi to nejde. Za to Honza čím víc má natočeno kilometrů, tím víc je v pohodě.

Zase vedro jak na Sahaře.

Když dojdeme na K26 u kaple Dřížná, Honza se mrkne na fejsbůček, co se děje ve světe. Olaf tam hlásí něco ve smyslu, že Katka byla na kontrole v Opočnu už jen 20 minut za námi a že si nás asi smlsne.

"Cože? Ty woe já sem to říkal, že nás tímhle stylem dohoní. Zdrháme!" zavelím vpřed a mažeme.

Utíkej Honzo utíkej, honí nás Katka velikej.

Do cíle je to posledních 15 kilometrů. Půlka po asfaltu a půlka lesem. Mě tak nakoplo, že je nám Katka v patách, až se Honza diví, jak jsem najednou zase ožil. Běžíme v podstatě vše nonstop a zastaví nás až vtipná předposlední kontrola K27. Zahneme na okraji lesa a dál běžíme zprava podél nějakého kaňonu asi po těžbě písku. Koukám na to a říkám:

"Příští rok to Olaf povede pro zpestření určitě tudy!"

Jen to dořeknu, dobíháme k černým Olafošipkám mířícím vlevo dolů přímo do kaňonu.

"To je magor ten Olaf! To snad není možný!"
"To je supééér!!" křičí Hozna a už to sjíždí po bobku až dolů ke kontrole K27

K27 Písník, 130 km, 20:51 - Prdelní sjezd

Letím za ním a pochvaluji si mé self-made návleky na RaceUltra 270. Ani zrnko písku.

Do cíle zbývají poslední 4 kilometry. Běžíme poctivě dál a už je nám jasné, že při tomto tempu nás nikdo nemůže dotáhnout. To bych to ale nebyl já, abych ještě těsně před cílem nezakufroval.

"Ehm, ehm, my jdeme asi blbě." hlásím

O navigaci se stále starám pouze já, protože Honza se stále stará jen o kecání. Takže ještě jeden malý kufírek, kvůli kterému to nakonec nestíháme za světla. Ve čtvrt na deset je už v lese prd vidět, takže ještě vytahujeme na poslední chvíli čelovky. Pak už jen klasicky trním přes potok ke kontrole K28, označit, prosekat se posledních 800 metrů ostnatými křovisky a je to tu. Cíl!

V cíli parádní uvítací výbor, gratulace a dokonce mi na hlavě přistane i vítězný věnec (díky Karolíno:). Povedlo se. Vůbec sem to nečekal, že to dnes klapne. Ale ve finále, až na ten těžký začátek, úplně v pohodě. Zvládli jsme to za 22 hodin a 53 minut. Být to o 10 minut dřív, bylo to ještě za světla. Skvělá Katka doráží nakonec pouhých 26 minut za námi na celkovém 3. místě jako první žena.

V cíli Zikmud a Adonis jak glosoval Honza Dušánek

Vyhlášení Zprava: 1. místo já & Honza Suchomel (22:53:11) , 3. místo Katka Šoubová (23:18:57), 4. Petr Mazán (24:21:26),  5. Luboš Pivarči & Petr Tamchyna (24:40:55), 7. Eva Zborníková (24:42:18)

Trofeje do vitríny

Parádní závod, jsem moc rád, že jsem se nakonec zúčastnil. Byla to skvělá záplata na bolavé svědomí a sebevědomí po Andoře. Bylo to těžké, obzvlášť začátek, ale určitě to šlo dát ještě rychleji. Nicméně dnes jsme to zvládli takto, stačilo to a hlavně jsme si to skvěle užili.

Honzo díky moc za skvělou společnost, bylo super si spolu zase rok po Mont Blancu pořádně zaběhat a pokecat. Díky Mírovi za společnost při noční trati. Na závěr velké díky Olafovi, celé jeho partě a všem dobrovolníků za jako vždy skvělou organizaci. Olafovi navíc ještě speciálně díky za opravdu nádhernou trať.


Doslov

- Na místo udávaných 135km +5000m jsem naměřil 141 km a +5490m včetně drobného kufrování
- Celkem nakufrováno cca 2 kilometry. Kdybych běžel sám byla by to 0, ale s Honzou to prostě jinak nejde ;)
- Do cíle se ze 105 lidí dostalo pouhých 36. Všem moc gratuluji.
- Na facebooku se po závodě rozjely sáhodlouhé diskuse o tom, jak byla trasa náročná, absurdně těžká a že to Olaf už přepískl. Nesouhlasím a doufám, že tento report pomůže dotyčným stěžovatelům si uvědomit, že všechno je relativní. Chybu hledej vždy hlavně v sobě. My jsme si to fakt skvěle užili.
- Olafe příště jen houšť! Díky ;)

Odkazy

• Stránky závodu Týnišťské šlápoty
• Výsledky Týnišťské šlápoty 2015
• Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3
• Všechny mé fotky ze závodu

30. 5. 2015, Rakovník

Dva a půl týdne po mém trápení na Transvulcanii mi už kotník splaskl a snese i nějakou zátěž, takže plán na víkend je jasný: Optimálně tak pětihodinový výběh po Českém Středohoří s co nejvíce kopci. Třeba po trase loňského Loučení. Andorra je už přeci jen za dveřmi. Zbývá poslední měsíc něco natrénovat, jinak tam zhebnu. 
Takhle krásně sem to měl naplánovaný, až mě z toho vyvedl Olaf, který se na facebůčku zmínil o víkendové Rakovnické "60". Přečetl sem si propozice. 58 km a +1500m převýšení, 50:50 poměr asfaltu a lesních cest. Nejrychlejší loňský čas byl za svižných 6:13. No, mohlo by tam být víc kopců a méně asfaltu, ale jako tréninkový závod to bude určitě lepší, než pobíhat někde sám. Čék se přeci jen při závodě víc hecne. Takže rozhodnuto.

A) Otestovat nový gely a nepo* se z nich
B) Vyběhnout úplně všechny kopce a nepo* se z toho
C) Zaběhnout to max. do 7h a nepo* se z toho
* neposrat (bylo by tam moc sprostých slov a to nemám rád, takže sem dávám jen jedno pod hvězdičku...)
Na tomto závodě je pár zajímavých věcí, se kterými jsem se do teď ještě nesetkal: Jednak startovné pouze 1 Kč. Slovy jedna Koruna česká, kdyby někdo nevěřil. V cíli vás za to čeká pěkný diplom a dokonce i tričko s logem závodu...No, chápete to? Já ne. Dále je závod otevřený mimo chodcoběžců také pro cyklisty, tak jsem zvědavej, jak se spolu utkáme na trati. Poslední věc, závod má tzv. průběžný start tzn. vystartovat můžete kdykoliv mezi 6:00 až 7:30 ráno.
Já dorážím na parkoviště u cíle po půl sedmé a hned se seznamuji s Michalem, který sem doráží ve stejný čas. Start je na rakovnickém náměstí, asi 1,5km odtud, takže dáváme spolu zahřívací výklus směrem na start. Není nad to se před závodem pěkně vyklusat. No, vlastně se mi to ještě nikdy nepodařilo, ale někde jsem to četl. 

Po rychlém odbavení se na startu a pozdravením se se známými tvářemi vyrážíme spolu s Michalem v 7:10 vstříc šedesáti kilometrové trati. Když si chci start vyfotit, tak si akorát uvědomím, že je to snad můj první závod ultra, co poběžím bez foťáku. Půjčil sem ho, takže dnes to bude bez mých vlastních fotek.

Začátek trasy je cca 5 km po silnici až do obce Lubná. Kecáme spolu s Michalem celou cestu a díky tomu alespoň nepřepalujeme začátek. Prté když běžíš a můžeš u toho kecat, tak se zaručeně nepředřeš. No i když pár cyklistů jsme předběhli. A vlastně i všechny běžce co jsme kde po cestě potkali. Klapalo nám to s Michalem skvěle, hned od začátku jsme si přirozeně rozdělili funkce. Já se starám o navigaci, on sleduje na hodinkách naše tempo.

"Zatím máme průměrku lehce nad 5 min/km" hlásí Michal
"Hmmm, to je nějaký rychlý, musíme trochu zpomalit" odvětím.

Nicméně namísto zpomalení to po chvíli vypadá, že jsme přidali do kroku ještě víc.

Stoupání za Lubnou Autor: Markéta Hrnčálová

Za Lubnou začíná první a zároveň největší krpálek. Vyběhneme jej bez přechodu do chůze až nahoru. Cestou v kopci předbíháme zadýchané cyklisty, kteří nás ale v klesání za kopcem zase předjedou. Následují polňačky a luční pěšiny. Tam doháníme nejdřív Jirku Hofmana, dnes netradičně s čtyřnohou posilou jezevčíkem a kousek za ním i Olafa. 

"Před chvilkou mě předbíhala Lada. Je to tak 10 minut."  hlásí Olaf aktuální stav.
"OK, třeba ji doženeme" a razíme s Michalem dál.

Za hoďku a čtvrt od startu dobíháme na první kontrolu v hospodě Pod hradem, pod hradem Krakovcem. No a koho tu nepotkáme. Je tu i Lada. Vysrkneme kofolu a letíme všichni spolu dál. Terén se mezitím podstatně změnil. Louky vystřídalo údolí v lese plné kaluží, bahna, kořenů a jiných překážek, což mě vyhovuje. Do toho začne i pršet a to už teprve paráda. 

"Supééér, jen ať chčije dál, co to dá!" raduji se z příjemné změny oproti rozpálené Transvulkánii.

Konečně bahno a déšť! Autor: Markéta Hrnčálová

Běží se mi tak dobře, že ještě o něco zrychlím. Michal se drží, ale Ladu už jsme ztratili. Pouze ve dvou tak dorazíme do Machova Mlýna, kde následuje krásný úsek podél říčky Javornice. 

Mě se to tu furt zdálo povědomé a pak si vzpomenu, že jsme sem do Machova Mlýna jezdili na teambuilding s kolegy z bývalé práce. Tak 14 let nazpět. Dokonce i tu Javornici znám dobře, sjíželi jsme ji totiž na pramicích, když byla rozvodněná. Z 6 pramic jsme tu 4 totálně rozštípali.

Brodíme, brodíme. Autor: Markéta Hrnčálová

Běžíme dál přes všechny brody a že jich tu je nepočítaně. Dají se i obejít a přejít po lávce. To je ale moc zdržování, takže to bereme s Michalem oba napřímo z rozeběhu rovnou do vody. Dva tři dlouhý skoky a jsme na druhý straně. To mě baví, tak peláším dál, když v tom:

"Hele Aleši, já už tě asi nechám běžet samotného. Hodně si zrychlil a já bych to takhle dalších 30km nevydržel." houkne na mě Michal
"To je škoda, ale jak myslíš. OK, třeba se ještě uvidíme!" a běžím dál sám.

Ač to dělám při závodech velmi zřídka, vrazím si do uší mp3 s něčím ostřejším a užívám si sám přírodu, hudbu a lehkost běhu. Blížím se k Berounce, kde je i tajná občerstvovačka. Protože cucám poctivě každou hoďku testovací gely nic moc nepotřebuju, jen se napiju a letím dál.

Michal dobíhá už sám na 1. tajnou občerstvovačku Autor: Markéta Hrnčálová

Za mostem přes Berounku následuje stoupání po silnici. Běžím do kopce a zase předbíhám nějaký zadýchaný cyklisty. Hned jak se terén sklopí z kopce směrem na Skryje, tak mě zase předjedou. Ve Skryjích je další kontrola č.2.

"Hele on už je zase tady!?" zaslechnu od cyklistů hned jak doběhnu.

Hodím do sebe kofolu, vdechnu zředěný vývar a pokračuji dál. Trasa míří zase zpět dolů k Berounce, kde pouze proběhnu další tajnou občerstvovačku na kterou tu narazím. Zastavil bych se, ale kdyby byla někde jinde a ne ani 1,5 km za poslední kontrolou v hospodě. 

Dobíhám do Pustovět (50. km), kontrola č. 3 Autor: Markéta Hrnčálová

V dálce vidím dalšího běžce. Dobrý na tom průběžném startu je to, že když vyrazíte později, tak nejste na trati nikdy sám a stále je koho předbíhat. Zrychlím, dotáhnu ho a v dáli vidím dalšího. Stejný proces. Jen se mezi nás míchá ještě jedna cyklistka s kterou se sále míjím. 

Vše vyřeší až dlouhé stoupání nad Berounku, kde všechny i cyklistku předběhnu. Stále mi to běhá fajnově i do kopců, tak mám radost. Navíc kousek za stoupákem koukám, že mám za sebou už maratonskou vzdálenost 42 km. Za 3:49, to není špatný. 

Pustověty 50. kilometr, poslední kontrola č.3 a posledních 8 km do cíle. Ošáhnu camel a stále tam je ještě dost a to jsem ani jednou ještě nedoplňoval. Z 1,5l určitě hodně přes 0,5l. To už bude na těch posledních 8km stačit, takže doplňovat nemusím. Kopnu do sebe jen další kofolu a hned běžím dál. Za celou cestu jsem se ani nekoukl na Ambitech na jaký běžím cílový čas. Zkontroluji tedy Final Time Estimate, ukazuje čas 5:23. To snad není možný, to je skoro o hodinu lepší než loňský nejlepší čas. 

"Super!" a s chutí se do toho zase obuju.

Nejdřív po asfaltové cyklostezce a pak po silnici výživným stoupákem nad Lašovice. Odtud následuje poslední trailový lesní úsek. Všechno tu tak pěkně voní, kvete a nabijí, že se běží úplně samo. Málem z toho opojení minu tajnou fixovou kontrolu č.4. Pěšina za ní padá zase z kopce k Rakovnickému potoku, kde se napojuje zpět na asfaltovou cyklostezku. 

Snažím se po ní rozeběhnout co nejrychleji, ale nejde mi to, asfalt mi už nechutná a musím se do toho dost nutit. Nakonec přepnu na takové neutrální spíš klusací tempo, asi už mě doběhla i únava.

Ale co, už jsem na skoro konci. Za chvíli vidím, že se blížím k Tyršovu koupališti, kde je konečně cíl. Před cílem sedí u občerstvení všichni, co již dokončili a povzbuzují mě do posledních pár metrů. Po schodech nahoru na terasu a je to, jsem tu. Cíl!

"Máš to za 5:31. To je nádherný čas!...."
".... ale bohužel je o 3 minuty pomalejší než zatím nejrychlejší čas."
Informuje mě hned Petr, hlavní org závodu.

"Cože? To snad není možný! To je škoda." 

Teda to mě docela zklamalo, takový malý rozdíl. Okamžitě mě napadá hned několik míst, kde jsem mohl ty tři minuty v pohodě ušetřit, kdybych to věděl. Např. nedávat si na 2. kontrole ten vývar. Ale co 2. místo je také dobré a já mám vývar rád.

"Nééé, počkej, já se spletl! Naopak, ty jsi o 4 minuty rychlejší, takže si první! Gratuluji!" opravuje se po chvíli nečekaně Petr.
"Fakt? Ty jo, no tak supéééér!"

Petr v zázemí cíle na koupališti Tyršák Autor: Markéta Hrnčálová

Dnes se vše povedlo ještě líp, něž jsem si stanovil. Všechny plány A, B, C jsem splnil. S gely žádný problém, všechny kopce jsem vyběhl a dal jsem to pod 7 ba dokonce pod 6 hodin. Z ničeho z toho jsem se nepo* a navíc jsem to ještě vyhrál. Jako další bonus dostávám krásný diplom, tričko s logem závodu a poté příjemné pozávodní posezení s ostatními účastníky.

Lidi, trénujte, stojí to za to :)


Nastal den D, neby spíš den P. Pro jednoduchost jsem zase spala u Johari (Katky), protože bydlí blíž startu. Ve 4h budíček, ve 4:30 odjezd. A než vystoupili lidi z prvního sobotního metra, už jsme klepaly kosu na trati. Původní plán byla indiálnská chůze. Katce bylo ale od začátku lehce nevolno, takže ze začátku jen šla. Kdo jí zná a kdo zná mě, ví, že tempo Katky chůze je pro mě výklus a chůzí bych jí stejně nestačila :) Takže Katka šla a já poklusávala okolo. Někde od desátého kilometru do třicátého kilometru jsme občas běžely obě, ale pak Katku zase začalo bolet břicho a od té doby už "jen" šla (vesměs stále svým vražedným tempem).
Začátek trasy se dlouho táhne okolo Katky domova a tak jsem se první skoro dvě hodinky poslouchala úvahy typu "Proč to nevedou tudy a budeme to obcházet?" a "Tamta cesta je přece hezčí, proč nás vlečou tudy?". Chronická stěžovatelka .) Pak mě zachránil Evžen, který se z ničeho nic zjevil a nařkl nás z běhu :) Prý "Já vás viděl!" Ale hlavně, Evžen se náhodou přiznal, že býval organizátor a tak nám zodpověděl všechny stížnosti jednoduše a jednou pro vždy. Ve zkratce, pro turistické stezky není potřeba shánět povolení a lidé na nich méně bloudí. Jednoduché :)
Evžena jsme po pár kilometrech opustily, když jsme zmizely v křovíčku (neočurávaly jsme žádné cizí pole, ale pole Katky maminky:).
Než jsme se nadály, přihnal se Bubo jako velká voda. Foťákem cvakal na všechny strany (diky!), radosti a veselé nálady měl na rozdávání :) Něco málo jsme popovídali a nechali ho běžet dál, protože jsme samozřejmě měly poněkud jiné tempo.


Dlouho před závodem jsem řešila, co jíst. Před během nemůžu jíst, jinak mě pálí žáha. Z tréninku jsem zvyklá běžet nalačno a bez jídla ráno tak 25 km, ale už mám pak dost. Zachránila mě Bára, která mi doporučila UCAN. Vyzkoušela jsem si ho maratonské stafetě a ještě před tím jednou v tréniku a nemělo to chybu. Takže jsem s sebou nesla krabičku s odměrkou, vodu, lahev a ještě dva malé sáčky s různou ovocnou příchutí. Co 90 minut mi Katka držela lahvičku a já do ní sypala UCAN prášek, zalila vodou, protřepala a vyzunkla. Akorát jednou mi to Katka aktivně protřepávala, když jsem balila odměrku a nějak to blbě zavřela a celá se ohodila :) Byla jsem přiměřeně unavená, celkem to fungovalo, žáha dobrá.

S Katkou :) (Diky Bubo!)

S Katkou a Bubem :)

Jak jsem zvyklá běhat do 25, jen do jsme minuly 25. km, tělo si toho všimlo. Ale šlo to, jen už to nebyla ta totální pohoda, ale začalo mě tak pomalu, ale jistě, všechno trošku bolet.
Od nějakého 35. km myšlenky typu "Škoda, že Katce není dobře a neběží, bychom mohly trochu rychleji..." nahradily myšlenky typu "Ještě, že Katce není dobře a nežene mě, tohle tempo mi úplně stačí.". Zlom přišel kolem Neveklova (44km). Posledních pár kiláků do Neveklova mě začaly pálit chodidla, cítila jsem kolena, solidně mě bolel nějaký sval na zadku u kyčle. Zkrátka jsem měla natrénováno podle plánu na maraton a tak to začalo být cítit. A po šesté dávce UCANU a asi šesti hodinách v pohybu už mi žaludek naznačovat, ze UCAN už ne - jako asi by to ještě šlo, ale mnohem větší chuť jsem měla na blbý slaný rohlík. Láhev už byla nechutně zamamalná a různými vrstvami různých příchutí, jak jsem ji nemyla. A tak jsem koupila housku a aspoň kus snědla.


Tak nějak jsem dopajdala do toho Neveklova a byla jsem přesvědčená, že mi to stačilo. Cílem jsem si stanovila zvládnou to do Neveklova na pohodu, nezničit se jako loni. Pohoda je asi silné slovo, ale zvládla jsem to bez pocitu, že mám zlámané nohy a bez slz. V Neveklově jsem snědla zkytek housky (žaludek byl navodě možná právě z hladu) - stejně končím... Jenže jak jsme si tam tak seděly na travičce a já trávila housku, začala jsem mít pocit, že 13 (Olafových, ve skutečnosti se to ukázalo jako 17) kilometrů není úplně nereálných. Kdyžak si sednu na patník u silnice a D mě zachrání. Takže jsem koupila ještě dva rohlíky a dvě housky (nic jiného jsem si nedokázala představit, že pozřu) a vyrazily jsme.
Šlo to dle očekávání - fakt mizerně, hlavně konec :) Na nohou se mi udělaly puchýře. Ale aspoň to byla příležitost zastavit (zastávku bez důvodu Katka nepovoluje), zalepit, napít se, protáhnout se :) Garmin už byl mrtev, tak jsem se aspoň rozptylovala za chůze koukáním do mapy. "Už jen dvakrát tolik, co ze Suchdola do téhle zatáčky a bude další vesnice." "Už jen dvě třetiny toho po loukách a jsme už jen jednu cestu ze Suchdola do zatáčky od Kosova"... Na pravé noze náplast fungovala dobře, byť trochu netradičně. Nějak se odlupla, takže mi přilepila nohu k botě, což zabránilo klouzání zpocené nohy v botě a bolest se značně snížila :D Na levé to bylo úplně k ničemu... Dokonce jsem po pár km měla dojem, že ten puchýř snad prasknul, jak to najednou začalo bolet. Naštěstí ne, ale zase to byl důvod na chvíli nastavit a náplast raději úplně odstanit. Vlastně její použití pomohlo taky, protože jak jsem ji sundala, hned jsem cítila o dost líp :)
Nohy byly unavené, chvílemi jsem si držela palec zarytý do boku, protože jsem měla pocit, že to pomáhá, chodidla v jednom ohni, mozek unaven - přeřekávala jsem se šíleně :) Když jsem sáhla pro housku, zjistila jsem, že ta náplast, co jsem si sundala z nohy, se v batohu přilepila k housce.. ale kdo by to řešil. Hlavně, že mám housku! Odlepit a sníst :)
V Kosově hoře (61km) bylo jasno. Končím! Mohli bychom spekulovat, jestli bych těch posledních 13 došla, nebo ne. Já myslím, že spíš ne. Jsem si tím docela jistá. Vlastně asi určitě ne, protože minimálně Katka by mě zabila, jak jsem se tou dobou už vlekla ;)
Katka šla dál a já si lehla na sluníčko a čekala na D. Ten mi dokonce přivezl čerstvé jahody k občerstvení, mňam :)


Měli jsme celkem dost času natankovat a najít cestu do Prčic, kde jsme měli vyzvednout Katku. Z parkování k cíli to bylo ještě dobrý kilometr, možná i víc pěsky. Dopajdala jsem tam a cítila, že mám dost, že fakt moc chci do postele.
Tělo zmatené jako včela, chvíli že má hlad, chvíli že raději vůbec nic nechce, nebo to vrátí. Nakonec jsem se odhodlala koupit si nějaké asijské nudle, co tam prodávali. A asi jsem dobře udělala, zřejmě mi bylo špatně z únavy. Než jsem vůbec stihla začít pořádat ty nudle, volá Katka, že je v cíli. Hurá, zase to zvládla :)
Ale tentokrát měla dost i ona a to je tedy co říct :) V autě to dokonce už nevydržela a sundala si boty. Mno teda, to se nedá popsat :D Ale jako respekt, ze prekonala stud a proste si udelala pohodli :) Naštěstí bylo teplo a tak jsme mohli celou cestu intenzivně větrat :D
Doma jsem doslova padla do postele. Zimnice naštěstí brzo přešla a já bych bývala mohla spát, kdyby mě tak strašně nebolely svaly na kyčlích! Jediná poloha, kde mě nebraly křeče do kyčlí byla na břiše :D Ale za pár hodin to povolilo a k ránu jsem mohla už i na bok.


Ráno jsem se vzbudila a cítila se přijatelně. Akorát jak jsem se lehce spálila včera, měla jsem hroznou chuť se jít vykoupat. Venku 14 stupňů zataženo, lehký větřík. Radotínský biotop podle webu otvíral v 9h a dnes nabízel koupání zdarma (na oslavu včetejšího otevření). Nechápu, kde se to ve mě vzalo, jsem spíš zmrzlík než otužilec, ale jak jsem měla pocit horka, přišlo mi to jako idální nápad. Dojela jsem tak v 8:55. Nikde nikdo. V 9:07 stále nic. Že bych měla jít tady těmi vrátky? Vlezla jsem tam, nikde nikdo. Tak jsem se převlékla do plavek a šla k vodě. Pomalu jsem s ponořovala u zábradlíčka, vyplašila jsem dvě spící kachny. Jedna z nich se za trest hned do vody u mě vykadila. Ble. Zataženo, foukalo, začala jsem mít pocit, že jen to lehké ponoření mi asi bude stačit, na plavání to asi nebude. Zchladila jsem se a stačilo mi to. Stejně jsem už musela jet, protože D potřeboval auto... Jdu se osprchovat, přece jen to kachní hovno bych raději umyla, ale sprchy vypnuté. Oj. To vypadá, že snad mají zavřeno a já se tu koupu ilegálně! :) Tak aspoň převléct a honem raději zase nenápadně pryč :)

Takže paráda! Nevím, jestli je to můj šálek čaje, se někde takhle dlouho vláčet (61km, 10:45 hrubého), ale vlastně jsem si to až na pár krizí užila :) A uz v nedeli jsem dokonce mohla chodit po schodech nahoru i dolů (neříkám, že bezbolestně, ale slo to)! Vecer jsem to vyjezdila na kole - segre jsem fandila v posledni useku Vltava Run, ktery bezela :) A ted uz ani nevim, ze jsem neco sla. Dobre, tak ty puchyre tam porad jsou, koleno namozene, ale jinak pohoda! Juhuuuu! Mozna to neni tak spatne, se takhle obcas nekde vlacet... ;)

Nová sezona, nové obsazení, nové výzvy...

5.12.2014, Praha, Pražská stovka (130 km, +4400m) 3. a poslední etapa EKUT (300 km, +11 700m)

"Bedna, bedna, bedna" od úspěšného Loučení, kde jsem skončil na 4. místě, na nic jiného nedokážu myslet. Je to jako šťavnatá pastva pro mého berana v hlavě, který to pěkně baští a tím sílí na novou výzvu. Loučení (170km, +7 300m) bylo první částí závodu EKUT*, druhou částí je Pražská stovka (P100). V průběžném pořadí EKUTu ztrácím na Láďu Erberta na 3. místě pouhých 19 minut. Ještě nikdy jsem nebyl bedně tak blízko a na Pražské stovce udělám všechno proto, aby se na tu bednu konečně poprvé dostal.

*EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu (300km, +11 700m), závod stávající se ze dvou závodů Loučení (170km, +7 300m) a 14 dní poté Pražské stovky (130km, +4 400m).

Jak se dát během 14ti dnů po stomílovce do kupy a připravit se na další těžký závod? Hodně jsem tuto otázku po Loučení řešil a vymýšlel co nejlepší postup. Nakonec se mi to ale vůbec nepovedlo, protože 3 dny po Loučení mě zkosila horečka a já musel lehnout do postele. Poprvé jsem tak vyběhl na regenerační 12 km výklus až v neděli týden po Loučení. V následujícím týdnu před P100 pak stíhám už jen jeden 4,5 km výklus na páse, masáž, kryokomoru (-130 °C, 4 minuty) a to je vše. Je pátek 5. 12 a večer to všechno vypukne. Cítím se ale dobře a hlavně se moc těším.

Jedním z důvodů, proč se tak těším, je i to, že jsem na Pražskou stovku pozval i mého kámoše Patrice Perrina Francouze žijícího v Rakousku, s kterým jsem se seznámil na 100 miles of Istria. Tam jsme spolu běželi posledních 55 kilometrů ze 170 a spolu jsme také nakonec proběhli cílovou páskou. Hodně jsme si padli do noty, ale od té doby jsme se bohužel neviděli, tak se těším, až se zase potkáme a pokecáme.

Patrice s sebou vzal z Rakouska ještě jednoho borce Helmuta Hofera, takže všichni spolu razíme ještě před registrací na večeři do pizzerie na Pakráci. Během pojídání výborných těstovin vysvětluji klukům, jak to na P100 chodí: Občerstvovačky u zaparkovaného auta, samoobslužné kontroly s barevnými fixy, tajné kontroly, polívky a občerstvení po hospodách, standardní turistické značení versus Olafošipky atd. Kluci s neskrývavým údivem a možná i obavami přikyvují, ale zdravé nadšení pro dobrodrůžo neztrácejí. Vždyť nás čeká trať o délce 131 km s převýšením + 4 400 m plná deště, bahna a srandy!


Po večeři se jedem do Modřan zaregistrovat. Rychlá převlíkačka v tělocvičně, pokec se všemi známými, na který se vždycky těším. Na P100 přijeli snad úplně všichni, dokonce i Petr z Roudnice, který už poslední roky nic jiného něž P100 neběhá a to jsme dříve běhali spolu vše. Všichni řeší co na sebe, protože podle předpovědi má v podstatě celou sobotu pršet. Nakonec na sebe hážu pouze 2 vrstvy: 200g letní merino s dlouhým rukávem a lehkou goráčovku s kapucí.

Helmut využívá posledních pár minut k relaxaci

Další otázka za 100 bodů: "S hůlkami nebo bez?". Vzhledem k slině rozblácenému terénu Olaf (hl. organizátor) hole důrazně doporučuje, ale nakonec podlehnu přesvědčování Patrice:

"The profile is not that hard. It's OK we don't need poles Aleš!"
"OK" a hůlky teda neberu.

Předstartovní fotečka: Patrice /FRA/, já, Petr a Helmut /AUT/.

Z Modřan se přesunujeme vlakem na start do Staré Hutě u Dobříše. Ve vlaku chvilku pokecám i s Láďou, který je momentálně v EKUTu na 3. místě 19 minut přede mnou. Vůbec mi nedělá radost, že nemůžeme běžet spolu jako při 2. etapě Loučení před 14 dny. Dnes jsme bohužel hlavně soupeři. Pokud se chci dostat na bednu musím ho předběhnout alespoň o těch 19 minut.

"Víš co, do 100 km  poběžíme spolu a pak začneme závodit. Co ty na to? ;)" navrhuji v žertu.
"OK" přikyvuje s úsměvem. No, nakonec to tak skoro dopadlo, ale to předbíhám.

Při cestě z vlaku na start se rozloučím s klukama, protože se už asi neuvidíme. Na rozdíl ode mne chtějí běžet "na pohodu". Rozhlížím se a překvapuje mě ta masa lidí. Prý nás je na startu kolem 350. Odbočuji si ještě odskočit bokem do křoví na malou, ale když se kouknu zpět ke startu, všichni už běží.

"A kurňa!"

Start musel být nějak letmo a potichu. Hodím se tedy do gala, zapnu start na Ambitech a jdu na to. Ach jo, ostré tempo hned od začátku, to nemám rád.

Postupně se ještě ve vesnici prodírám přes ostatní dopředu, Chtěl jsem si držet čelo, ale to už je ani nevím, ani nevidím, kde. Za vesnicí běžíme odbočkou vlevo a po zpevněné lesní cestě dlouhým stoupákem až na nejvyšší bod tratě Čihadlo (528m). Celou dobu běžím. Míjím spoustu běžců, ale nikoho moc nepoznávám, což znamená, že jsem stále ještě moc vzadu. Konečně známá tvář Tomáš Zaplatílek, prohodíme pár slov a já letím dál dopředu. Aááá, tenhle styl běhu poznávám, to nemůže být nikdo jiný něž náš pronásledovatel z Loučení László Barta, který je v EKUTu průběžně na 5. místě 22 minut za mnou.

"Hi, how are you man?" ptám se.

Prý nic moc, necítí se dobře a je to znát i z pomalejšího tempa. Škoda Lázlo mě dnes zezadu postrkovat očividně nebude. Rozloučím se a mažu vpřed. Závodní pole je již roztrhané a občas už běžím sám. Je na čase zapnout navigaci v Ambitech. Kufrovat si dnes nemůžu dovolit.

Jsem pod vrcholem Čihadlo a začíná se klesat. Pouštím to dolů, ale cesta je stále ještě zpevněná a na můj vkus a hlavně obutí (Inov8 X-Talon 212) dost tvrdá. Přesto to pálím dolů co to dá, až mi poprvé píchne v koleni a to jakoby vypne. Klopýtnu přes něj, zabolelo to fest, ale běžím stejným tempem dál. Asi se musí ještě prohřát.

Konečně měkký povrch, nezpevněná cesta plná hlubokého řídkého bahna. Koleno si libuje, jak je to najednou krásně měkké a já se snažím nevymést nějakou bahenní louži, kterých je tu plno. Do toho ještě mrholí a poprchává, takže za chvíli již jakékoliv prdění se s vyhýbáním se vodě nemá smysl a dál beru všechno na přímo. Zase si v duchu pochvaluji své X-Talony jako na Loučení, to je prostě bota bot. V bahně drží jak buldok a ač běžím bez hůlek, vše probíhám s jistotou bez sebemenší známky podklouznutí.

První tajná kontrola na ní Zuzka s Petrou podávající valašskou "Živou vodu". S díky sice odmítám, ale řetízkovala a voněla pěkně.

Běžím už přesně hoďku a bohužel vůbec nemám přehled, kde jsou ostatní EKUŤáci, který jsou průběžně na 1. - 3. místě, což mě trochu znervózňuje. Chtěl jsem být s nimi co nejdříve v kontaktu. Nicméně odhaduji, že Láďa(3.) bude určitě přede mnou a Gábor(1.), který má vždy pomalejší starty, někde za mnou. Kde je Martin(2.) vůbec netuším.

Přibíhám na první čipovou kontrolu s občerstvením K3 na 18. km v Cholíně v čase 1h 46min. Rychlost je stále vražedná přes 10,3 km/h. Nicméně cítím se skvěle, nic ještě nepotřebuji a ani na nic nemám chuť, takže si jen odpípnu čip, pozdravím se s Kubou Řídelem a běžím dál. Ještě ve dveřích mě upozorňují na změnu následujícího úseku trasy, ale ani si to nedoposlechnu a věším se za partičku, která si to už poslechla a tak určitě ví kudy.

Po silnici nadbíháme několik km zrušený úsek a zpět na původní trasu se vracíme před Bílou skálou. Následující trasa je v itineráři popsána jako nebezpečný úsek. Nádhera, úzká kamenitá pěšinka ve strmé skále přímo nad hladinou Slapské přehrady. Nahoru, dolů, spousta schodů a řetězů. To mám rád, letím co to dá a předbíhám další běžce. Samo pouze když je to bezpečné nebo když mi raději uhnou z cesty.


Kolem 27. km je cca kilometrová vracečka ke K7 Častoboř, když na ní vbíhám, proti mě už se vrací ufoni z čela závodu. Asi po 100m vidím proti sobě i známou tvář z Loučení. Láďu(3.).

"Tak tady jsi, pane jo, ty to teda drtíš." říkám si v duchu

Běžím zpět z vracečky a přes čelovky mířící mi přímo do očí se snažím rozpoznat další lidi z čela EKUTu. Nikde nic, až těsně před koncem vracečky mám pocit, že jsem zahlédl Martina Šebánka(2.). OK, konečně mám trochu přehled, kde jsou ostatní vyjma Gábora(1.).


Nějak začínám vadnout a zase se ozývá to koleno. Koukám na Ambity je kolem 3:45 ráno. Jsem na 34. km. Je to jasný, je čas na první šlehu. Jen ve mě zasyčela a v tom mě svižně předbíhá kdosi s hůlkami rozevlátými hodně od těla. Ten styl hned poznávám. Gábor(1.). Maďarská mašina, vedoucí muž průběžného pořadí EKUTu. Unaveně a celkem odevzdaně zírám na to, jak se mi rychle vzdaluje v dáli. Pak se ale ve mě něco kousne. Vzpomínka.

"Vždyť jsem s tebou na letošních Brtnických ledopádech dokázal držet krok až do cíle! Tak proč né i dnes?"

Zařadím vyšší rychlost a vydávám se ho stíhat. Tep jde zase nahoru a s tím začíná zabírat konečně i kofeinová šleha. Za chvíli ho mám a dál běžím jen pár kroků za ním. Koukám jen na jeho nohy, jak jedna míjí druhou. Nechávám se tím úplně hypnotizovat. Je to uklidňující, nemusíte se o nic starat, tempo i směr drží ten před vámi a vy tak jen odpočíváte a šetříte síly. Dělám to takto už od základky, když jsem běhal závodně patnácti stovky. Vždycky sem ale doběhl pouze druhý. V průběhu závodu jsem prostě zaparkoval za spolužáka Lukáše Zimmera a nechal se jím odtáhnout jakoby v transu, sledujíce jeho nohy, až do cíle.

Hned jak Gábor(1.) zjistí, že sem to já, ptá se, kde jsou ostatní EKUŤáci. Hlavně Láďa(3.) a Martin (2.).

"Láďa musí být max. 10 minut před námi. Martin je asi za námi" odpovídám anglicky.

Běžíme dál, Gábor drží skvělé tempo, když v tom se nám přes cestu objeví říčka, přes kterou leží padlý strom. Cesta dál vede samozřejmě přes něj. Díky Olafe! Gábor má hůlky, takže jde neohroženě vpřed přes strom. Já hůlky nemám. Chvíli se ostýchám, zda to nepřelézt raději po čtyřech. Vykoupat se ve studeném potoce bych se opravdu nechtěl. No nic, jdu normálně vestoje a nakonec to není tak hrozné, takže zvládám v půlce i selfíčko na památku.





Na 40. km je další vracečka ke K11 Psané skály. Kousek za jejím ústím se proti nám vrací Láďa(3.). Koukám na hodinky a místo, kde se míjíme. Tentokrát si to stopnu, abych věděl přesně kolik na něj ztrácíme.

S Gáborem(1.) se vyškrábeme ke K11, která je vysoko na skále. Označíme si výkaz fixem v čase 4:56 od startu a jdeme dolů ze strmé skály. V tom najednou Gáborovi podjedou nohy. Aby to vyrovnal jakoby poskočí vpřed, těžiště tak dostává před sebe, ale tím získává ve strmé skále i nepřiměřenou rychlost. Snaží se zabrzdit, ale zakopává a s rukami před sebou letí ze skály dolů.

"Gábóóóóóóóór!!!!" řvu za ním.

Hůlky letí pryč a naštěstí se zachycuje o větev, která ho vytočí zpět ke skále a pak už si jen ustele o pár metrů pode mnou na takovém skalním stupni. Zvedá se na nohy, je to dobrý.

"Man! Are you ok???", ptám se ho přesto s obavami, když k němu slezu.
"Yes. Ok", odpovídá a hned se škrábe zpět nahoru pro odhozenou hůlku.
"Go, go!", pobízí mě.

Uf. Ty woe, to jsou věci. Pomalu se tedy vydávám dál bez něj a několikrát se ještě ohlížím, zda je opravdu v pohodě. Vypadalo to fakt strašidelně. Sotva ale doběhnu na místo, kde jsme se míjeli s Láďou(3.) Gábor už je za mnou. On je fakt neuvěřitelnej ufon. Koukám na hodinky. Láďa je před námi pouze necelých 5 minut. Za chvíli ho máme.

Zajímavá vesnice na trase, kde se asi lidi mezi sebou rubou nahý.

Když s Gáborem(1.) přibíháme na další čipovku K12 v Juniorcampu Nová Živohošť na 46. km, Láďa(3.) už tam sedí a akorát se pouští do polévky. Pozdravím se nejdřív s Pavlou u kontroly, která mi odpípne čip a řekne naší pozici: 21. místo, čas 5:41. Mrkneme na sebe s Láďou a je jasný, že od teď poběžíme dál zase spolu jako na Loučení. Polévku máme všichni v sobě, ještě doplníme pití a běžíme dál. Teď už ve třech.

Gábor je skvělý, přísný a neúnavný tempař. Prostě mašina, která táhne vpředu a my s Láďou jsme jak tažené vagónky za ním. Vláček hadr.

"Maďarský EKUT Expres, Stará Huť - Modřany" napadá mě.

Běžíme dál skvělým tempem přes vyhlídku K13 (51. km) Na Vrchovnici, kterou jsem si spletl s vyhlídkou Máj, protože je stále ještě tma jak v pytli. Svítat začíná až těsně před Měřínem na 62. km, kde je další čipová kontrola a občerstvení. Obsluha samozřejmě nejsympatičtější neb se jí dnes ujali jinak vynikající drtičky ultra trailů a čarodějnice Zuzka Urbancová a Petra Mücková.


"Ahój, tady máte poukázku na polívku a pak si přijďte pro perníček a živou vodu!" vítají nás hned ve dveřích a mávají panáčkama.

Polívku do sebe vyklopíme i s rohlíkem snad během minuty. Živou vodu s díky opět odmítám, ale perníčky si beru rovnou dva. Jsou krásně zdobené např. nápisy P100 a jsou moc dobré. Chroupu je ještě několik kiláků za Měřínem.

Náš EKUT expres zase vyráží a Gábor bez pardonu běží a vybíhá vše, co je alespoň trochu běhatelné. Občas je opravdu náročné ho stíhat. Stoupání, které on neúprosně vybíhá, bych já, kdybych běžel sám, asi určitě neběžel.

Někde jsme zapomněli uhnout, takže přes louku zpět na správnou trasu

K16 Nad Tetínským lomem, 72 km, 8:42

Máme to pěkně rozběhlé a začínáme koketovat i s myšlenkou, že by se nám tímto stylem mohlo podařit předběhnout i prozatímní čas Martina(2.) a posunout ho tak z 2. na 4. místo v celkovém pořadí EKUTu. Dopočítali jsme se k tomu, že by na to měl stačil náskok cca 33 minut, což není nereálné. Celý vlak EKUT expres by tak mohl stál nakonec na bedně. Všechno ale bylo nakonec úplně jinak.

Dostáváme se konečně k vyhlídce Máj, tradičnímu cíli skoro každé Pražské stovky. Bohužel viditelnost je mizerná, protože je velká oblačnost a lije jak z konve. Takže žádné zdržovaní, označit kontrolu a běžíme dál.

Bohužel, dneška žádné výhledy z Máje nebudou.

K17 Vyhlídka Máj, 74 km, 9:00 - Honza Kotyk, ač neběží přímo s námi, stále se někde potkáváme

Láďa přede mnou, Gábor opravdu vyjimečně někde za mnou

K dokončení první 80 km části P100 už nám zbývá jen kousek, necelé tři kilometry. Z turistické žluté cesty odbočuje trasa pomocí Olafošipkek vlevo a to nevěstí nic dobrého. Navíc v itineráři je opět poznámka "Střeblov - Nebezbečný úsek".

Z kraje to je úplně v pohodě, dokonce až skoro poetické, jak dočervena popadané listí v klesání na trase kontrastuje se zářivě zelenými mechy.



Pak se ale "cesta" stočí v strmém kopci do náročného traverzu po úzké jílovité pěšince. Vzhledem k dešti a strmosti to začíná slušně klouzat a přestože mě X-Talony zase skvěle drží, tak tady trošku lituju, že nemám hůlky. Navíc přemýšlím, jak to tady bude vypadat pro běžce resp. chodce na konci startovního pole, až se tu v dešti prožene dalších 200 lidí. Před námi tu proběhlo sotva 20 lidí a už teď je schůdnost tohoto úseku celkem výzva.

Každopádně Střeblov je za námi. Vyběhneme z lesa na silnici a přes Slapskou přehradu a uháníme k další čipovce s občerstvením v Třebenicích na 80. km.

Krásné počasí, skoro neprší, ideální pro 130 km běh...

Vodní dílo Slapy

V Třebenické hospůdce, kde je K19, nás hned za dveřmi odpípnou a dají nám itinerář na druhou 50 km část trasy. Mám ale na pilno, potřebuju doplnit hlavně pití a něco sníst, tak itinerář i s kontrolním výkazem pokládám na stůl a jdu shánět něco do camelu. Super, mají Kofolu. Kupuju si 1,5l a vše leju do camelu, který už byl úplně prázdný. Kluci se mezitím pustili do polívky a už jí skoro dojídají. Svojí tedy zředím studenou vodou a vypiju přímo z misky, aby mi neutekli. To už jsou u dveří a tak se zvedám také, popadnu batoh a mažu taky.

"Nesmím si nechat utéct nás vláček, náš Maďarský EKUT expres." žertuju ještě s obsluhou kontroly u dveří.

Seběhneme bambilión schodů dolů ze Slapské přehrady a míříme na krásný úsek podél Vltavy, bývalé Svatojánské proudy. Ještě se mrknu přes mobil na stav závodu a zjišťuji, že Martin(2.) na nás na předposlední čipovce v Měříně ztrácel už 21 minut.

"Potřebujeme mu dát ještě 12 minut" hlásím ostatním.

Máme na to ještě 50 km, to bude brnkačka. Stále máme díky Gáborovi skvělé tempo. Vracím mobil do přední kapsy od batohu a ze zvyku si ještě vše ošáhnu, zda mi něco nechybí, zejména itinerář s kontrolním výkazem.

"Sakra, kde mám itinerář? A výkaz?!" zastavuji, šacuji všechny kapsy.

Nic. Vzpomínám, kde sem ho měl naposled. Stůl. Ten stůl v Třebenicích.
"Nechal jsem ho tam na stole! Já debil!"
Volám na Láďu co se mi stalo, Gábor nerozumí, tak běží dál.

"Zavolej Olafovi a nějak se s ním domluv. Přece nepoběžíš zpátky." volá na mě Láďa a běží dál za Gáborem.

"Do prdele! Já sem takovej kretén! Takhle to podělat. Néééé, kurva!" prskám nahlas, snažíc se dovolat Olafovi.

Bohužel tu není signál. Kluci jsou už fuč. Otáčím se, musím zpět. Kolik to může být zpět? Určitě hodně přes kilák spíš dva. Tzn. tam a zpět minimálně 3 km navíc. S bednou se můžu rozloučit, ty dva už nedoženu a Martin(2.) je pouhých 20 minut za mnou. Obrovské zklamání a frustrace.

Rozebíhám se zpět. Dlouho sem nebyl na sebe takhle, s prominutím, nasranej. Za neustálých nadávek dobíhám zpět ke Slapské přehradě. V protisměru míjím spousty běžců s tázavým pohledem, proč se vracím zpět. Vybíhám bambilión schodů nahoru na přehradu, tepovka jeden na max. Když doběhnu do Třebenické hospůdky, letím přímo ke stolu, kde vše samozřejmě leží. Itinerář i kontrolní výkaz. Popadnu to a mažu zpět ke dveřím.

"No, vláček mi bohužel ujel, protože sem vůl a nechal jsem tu itinerář a výkaz." odpovídám na tázavé pohledy obsluhy kontroly u dveří.

Úplně to ve mě vře, ale na druhou stranu ta obrovská nasranost mi překvapivě dodává jakoby novou sílu i chuť dál bojovat.

"Já je doženu! Jo, prostě je doženu!" odhodlal jsem se.

Zastavím. Kopnu do sebe šlehu, zapnu berana v hlavě na totální bezohlednost vůči svému tělu a únavě a vyrážím vpřed. Bambilión schodů pro změnu zase dolů ze Slap a dál po stezce podél Vltavy. Míjím místo, kde jsem se otáčel a koukám na Ambity, dohromady skoro 3km navíc. Ok.

Začínám dobíhat pár skupinek běžců co běží jen 50 km denní trasu. Za chvilku jsem před nimi a běžím stále rychle dál, dokonce si cvaknu i pár fotek.



Ještě než stezka uhne od Vltavy vlevo nahoru cca po 7 km, dobíhám skupinku stovkařů, které jsem míjel když jsem se vracel do Třebenic. Super! Mám ze sebe radost a ve stoupání Pod Strání je dokonce nechávám za sebou. Kluci už nemůžou být daleko. Jakmile se terén jen trochu narovná zase běžím vpřed. V dálce vidím K21 Pod Homolí a v hloučku lidí se mi zdá, že už je vidím. Nicméně než tam doběhnu a označím si, všichni jsou pryč. Ženu dál do kopce a pak trasa začíná klesat dolů do Štěchovic. Seběh to je moje a napálím to, co to dá. Letím dolů a za skupinkou turistů vidím Láďu(3.) a předním Gábora(1.).

"Jóóóóóóó !!!!" řvu radostí a letím za nimi, až je z kopce předběhnu.
"Čau, ty woe já vás dohnal! Jooo!" zdravím se s Láďou

Po 13 kilometrové stíhačce se můžu opět zařadit v klidu za Maďarský EKUT Expres a zase trochu zvolnit a o nic moc se nestarat. Bohužel ale tato pohoda netrvala moc dlouho.

K22 Ve Štolách - Štěchovický poklad, 93 km, 12:10

Přes Štěchovice a nepříjemný asfaltový úsek před stoupáním ke K22 Štěchovický poklad jsme se dostali celkem rychle až k Sázavě do Pikovic. Myslel jsem, že budu tou mojí stíhačkou hodně vyšťavenej, ale je to ok. Dokonce při sebězích letím vždy napřed a pod kopcem ve výklusu na kluky počkám, až mě doběhnou. Další čipová kontrola na 99 km je tradičně v restauraci U Dolejších v Pikovicích.

Kopneme do sebe výborný vývar a jdeme si na WC doplnit zásoby vody. Vše v cajku, zásoby doplněny a razíme dál. Teď bude za Pikovicemi pořádný krpál na kopec Ďábel (398m) což je zároveň geometrický střed Čech, jak se dočítám v itineráři.

Most přes Sázavu, Pikovice

Dupeme už nějakou dobu do kopce a tak se při tom mrknu do mobilu, jak si vede Martin(2.) a o kolik jsme si na něj zvětšili náskok.

"To není možný on už byl v Pikovicích. Jen 16 minut po nás!" s údivem oznamuji Láďovi.

To nejvíc ohrožuje samozřejmě mě, pokud s tím nic neudělám, můžu se s mojí první vysněnou bednou rozloučit a skončím zase na bramborovém 4. místě.

"Hele, až bude další klesání, tak se zkusím asi trhnout, jinak nemám šanci." vytahuji Ládovi své karty ven.
"Jasný" přitakává.

Klesání a to pořádný následuje hned za Ďáblem a tak vybíhám hned před Láďu(3.) i Gábora(1.). Je čas dnes už podruhé zapnou berana v hlavě na plné koule a zmizet. Klesání začíná promočenou loukou, ale X-Talony se do ní zakousnou jako nic a já letím dolů z kopce jak šílenec tempem 3:55 min/km. Kluci jsou za chvíli v nedohlednu.

Při stoupání Zlatým údolím k Olešku se stále ohlížím, ale nikoho za mnou nevidím. Jak tlačím na pilu, hodně piju a koukám, že mi dochází pití. Musím šetřit. Za Oleškem vidím partu turistů, co jde denní 50km trasu, jak si nalévají teplý čaj z termosek.

"Ahoj, nezbylo by tam prosím i něco pro mě?" ptám se.
"Jasně, dej si. Tady máš." a ochotně mi nabízí plný hrnek.

Kopnu ho do sebe na ex a když dopiji poslední lok, cítím jak mě něco škrábe v hrdle.

"Ježiš, co to v tom je?"
"Rum chlapče, to je v tomhle počasí nejlepší!" odpovídají zvesela
"Chceš ještě?"
"Neeee! .... anebo, anebo tak jó." a kopnu do sebe ještě druhý hrnek.

S nezaměnitelnou chutí tuzemáku na jazyku letím dál. V následném klesání po nějaké louce mi to dnes poprvé podklouzne a tak házím parádní mrchu. Rozuměj X-Talony za to nemůžou, to ten rum! Slajduji celým bokem asi 6m dolů po bahně přímo mezi uhýbající pochoďáky. Paráda a jsem jako dobytek.

To už jsem ale skoro ve Skochovicích, kde je v kempu na 110 kilometru poslední čipová kontrola K26. Kousíček po asfaltce, pak po pěšině podél Vltavy a jsem tam.

"Musím to tu vyřídit co nejdřív, žádný zdržování" říkam si.

Hlavně doplnit pití. Na Kofolu, kterou tu stejně ani nemaj, nemám ani pomyšlení, ale zaujala mě Fanta. Objednávám si zase 1,5l a vše přelejvám do camelu. Na polévku si ani lžíci neberu, vypiju jí po zředění přímo z talíře. OK, jedeme dál.

Z kempu vybíhám zpět na pěšinu podél Vltavy a zleva akorát přibíhá Gábor a Láďou. Jsou stále blízko, musím přidat.

V následném stoupání nad Vraném kontroluji po jistotu stav v mobilu. Jsem na 10. místě. Kluci doběhli do Skochovic 8 minut po mě, takže jsem jim dal na 8 kilometrech 8 minut a před sebou mám posledních 20 km. Pokud udržím tempo, tak by se mi těch potřebných 19 minut na Láďu mohlo povést. Navíc si zvyšuji náskok i na Martina(2.), který na mě ztrácí už zase víc jak 22 minut.

Ok. Dám ještě poslední šlehu. Kopnu jí do sebe akorát na vrcholu Zvolské Homole a mažu dál. Snažím se běžet opravdu na max. Ve stoupání, které bych normálně ani náhodou neběžel, si vždycky řeknu: "Tohle by Gábor určitě běžel." a dám to taky. Klesání mi pak jako vždy nedělá žádný problém a tam to rvu, co to dá. Dokonce předbíhám dalšího stovkaře, takže se šoupu na 9. místo. V následném stoupání se mě snaží dohnat, ale s dalším klesáním už nemá šanci. Tam to zase napálím a rázem je v nedohlednu.



Skvělý je, že je stále světlo a už se blížím k Šancím. Já snad ty Šance stihnu poprvé co P100 běhám za světla. Nejdříve ještě označit předposlední kontrolu K30 u Hálkova pomníku a před ním si vyfotit nefalšovaného domácího divočáka a vzhůru na Šance.

Ná, puťa puťa.

Když se vydrápu se skupinkou padesátkařů až nahoru na Šance, musím konstatovat, že to za světla opravdu není tak hrozný, jak za tmy při minulých ročnících. Nicméně je půl páté a začíná se hodně stmívat, takže už raději zapínám čelovku, kterou jsem si za celý den ani nesundal z hlavy.

Posledních 8 km. Píšu domu SMS, že je čas pro mě vyrazit. Cca za hoďku bych měl být v cíli, to je tak akorát. Všechno uklidit a zase se rozebíhám vstříc posledních 8 km a nekonečným Olafošipkám.

Ale ne, dochází mi baterky v čelovce. To už to kurnik ten kousek mohly vydržet. Na druhou stranu mám tam stále ty samé, co už tam byly na obě etapy Loučení (170km) a teď skoro celou P100. Akorát když čelovka úplně zhasla, dobíhám Petra Kotláře, který dnes běží s nějakou holčinou pouze denní padesátku. Ochotně mi asistuje s výměnou baterek (díky Petře!) a já už můžu zase naplno dotáhnout poslední kousek tratě.

Před poslední kontrolou K31 Petrova strouha na 127 km se mi ještě zvrkne noha a já se dnes podruhé vyválím v bahně. Kotník bolí jen chvíli, za chvíli zase běžím a už vidím Modřany.

Proběhnu dolů směrem k Modřanské rokli, tam tradičně tou nejhorší a nejprudší cestou nahoru k silničnímu podchodu. Teď už je to brnkačka přes sídliště ke škole prof. Švejcara, kde je cíl.

Vždycky vás rád vidím ...Modřany

Modřanské sídliště probíhám už skoro nazpaměť, zahýbám ke škole, otevírám dveře, po chodbě utíkám vpravo k cílové kontrole a tam mi dopípnou cíl.

"Áaaaaaaa" ano, je tu cíl! Mám to za sebou, úleva, Olaf mi gratuluje a potřásá rukou.
"Jsi devátý, čas 17:48. Gratuluji!"
"Díky, díky, díky."

Snad to bude na tu bednu za EKUT stačit. Padám do židle přímo u cílové kontroly a snažím se trochu vydýchat.

"Další přibíhají!" ozve se po chvíli z chodby.

Martin Šebánek(2.). Cože? Nevěřícně na něj koukám, to není možný, on už je tady. Musel za to neskutečně zatáhnout, doběhl pouhých 7 minut po mě a předběhl i kluky. Jestli za to takhle zatáhl i Láďa(3.) s Gáborem(1.), jsem out.

Strašná nervozita, bojím se, že můj náskok nebude na to 3. místo stačit. Potřebuji víc než 19 minut, to je strašně dlouhá doba. Nedokážu tady sedět před cílem a počítat minuty, navíc se do mě dává zima a tak jdu do sprchy. Když přicházím ke sprše, do cíle se akorát řítí Gábor s Láďou.

"To nemohlo stačit" říkám si a jsem fakt zklamanej, tolik jsem do toho dal a nic.
Určitě se to nepovedlo, bylo to max 15 minut po mě, odhaduji.
Svlékám se a chystám se do sprchy, když kolem jde Láďa a ve dveřích na mě houkne:

"Tak je to tvoje! Jsi třetí."
"Nekecej! Díky! Jóóóó, mám to!"
"A víš co, já ti to přeju, ty si to zasloužíš, když si běžel o ty 3 kilometry víc." usměje se na mě.

Tak se mi to podařilo! Jsem na poprvé na bedně a navíc v takové šílenosti jako je EKUT. Mám obrovskou radost, další sen splněn!

Nakonec zjišťuji, že Láďa s Gáborem doběhli až 22 minut po mě, takže celkově jsem Láďu o 3 minuty odsunul ze 3. na 4. místo. To je tedy o fous, v závodě o 300 kilometrech a 11 700 metrů převýšení rozhodly pouhé 3 minuty.

Vyhlášení vítězů EKUTu je za chvilku a já si to opravdu užívám. Navíc tím, že medaile za Pražskou stovku se rozdávají prvním deseti a já jsem 9., dostávám medaili i za P100 a tak jako jediný mám medaile dvě. Jak říká Olaf při vyhlášení:

"Roudnice dnes bere vše!"

Autor foto: Palko Kmit

EKUT (300km, +11700m) zleva: 2. místo Martin Šebánek, 1. místo Gábor Nyakas, 3. místo já, 4. místo Láďa Erbert

Musím si asi založit nějakou vitrínu na trofeje.

Byl to skvělý a napínavý závod od začátku do konce. Získal jsem další zkušenosti a hlavně zjištění, že ze sebe dokážu vymáčknout ještě o dost víc, než jsem si kdy vůbec myslel. Děkuji Olafovi, celému skvělému organizačnímu týmu a všem spoluběžcům na trati, zejména Gáborovi a Láďovi. Gratuluji všem co Pražskou stovku, Loučení nebo celý EKUT dali či se o to alespoň pokusili a těším se na vás všechny na příštím závodě.






















Doslov
- Koleno mi hned druhý den po závodě opuchlo a zarudlo. Týden po už je to o něco lepší, ale běhat ještě nejde.
- Závod mě stál dva nehty, málo jsem si utáhl boty a byl línej si je dotáhnout.
- Puchýře žádné, kdo maže, ten prostě jede a to i v mokru a blátě.
- Inov8 X-Talon 212 mě opět nezklamaly, leč špunty jsou zase o něco menší.
- Myslel jsem, že zase po 3 dnech lehnu s horečkou, ale nestalo se. Goráčovka s kapucí byla nakonec dobrá volba.
- Patrice s Helmutem dokončili  P100 společně v čase 24:34 a zhodnotili to slovy "Ein trail nicht wie die anderen!" tzn. "Trail jako žádný jiný!" :)
- V pondělí po závodě jsme spolu ještě skočili na oběd a oba byli z P100 naprosto nadšení. Myslím, že tu nebyli naposled.
- Z 338 na startu závod dokončilo 183 lidí. Tzn. 46% úmrtnost.
- Sepsat tento blog mi trvalo skoro stejně jako běžet ten závod. No, o něco míň, cca 12 hodin + příprava fotek.
- Pokud jste se dočetli až sem, díky! :)

Odkazy

• Stránky závodu Pražská stovka
• Výsledky Pražské stovky 2014
• Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3
• Všechny mé fotky z Pražské stovky