Domů Vyhledávání
olaf - Výsledky vyhledávání
Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání
Bláto jižně od Prahy aneb P100 2014
 |
| S Lukášem v Olešku na 106. km |
V úterý postupně dostávám kašel. Bezvadný.
Ve středu poslední proběhnutí a kašel nejeví zhoršení, ale ani zlepšení a teplota není, takže není co řešit. V pátek odpoledne nakupuju zásoby a jdu se domů ještě trochu vyspat. Po sedmé večer se už s Tomášem registrujeme v Modřanech. Posledních 14 dní řeším co na sebe, horní polovina je jasná, ale dole se furt rozhoduju mezi tenkýma 3/4 elasťákama nebo mezi dlouhejma teplejma powerstrechovejma kalhotama. Nakonec to vyhrajou elasťáky s kompreskama. Holt, když mi bude zima, tak o to rychleji budu muset běžet.
Ještě prohodím pár slov s kamarádem Pavlem Fexou, který běží celý EKUT, on chce P100 dát do 24 hod, já bych rád kolem 20 hod. Pak už se přesouváme busem na vlakové nádraží, kde potkáváme Tomášova kolegu a s ním povídáme i cestou ve vlaku do Staré Hutě. Tam to jde rychle, vypadneme z vlaku, prodloužíme zástup kolem plotu u nejbližšího domku, zkontroluju hodinky a jen tak tak dojdeme ke startovní pásce a už vyrážíme.
Na startu jsou mnozí jak utržení ze řetězu a mizí... Postupně zabíháme do lesů a korigujeme si vlastní tempo, občas nás někdo předběhne, občas někoho my, ale i díky prvnímu kopci se to už trochu trhá. První kontrola a poznání jak fungují fixy a kartička u kontrolního bodu. Mrholí a postupně začíná pršet. První tajná kontrola a taky první louka s totálně mokrou trávou. Tempo je celkem příjemný, ale je jasný, že nikde na čele nejsme. Pak konečně dobíháme ke Slapům. Začíná krásnej trail nad přehradou, akorát se moc nekoukám vpravo. Ten sráz, respektive rozblácenej povrch, mě trochu znervózňuje. Při seběhu do Cholína to vyšperkuju elegantním telemarkem. První čipovka a čaj. Teda ten nejdřív musím pomoct paní kuchařce přelít z hrnce do várnice... :-)
Další cesta se trochu mění, kousek za mostem jsme měli odbočit a jít přes dva kopce, ale prý díky poškozenému značení, musíme po asfaltu přes Křepenice. Kolem nás prakticky nikdo. Přichází úsek přes Albertovy skály. Pro mě nic moc. Nějak mi nesedlo to pajdání nahoru dolů, přes kameny, po schodech apod. Ale ten pohled na roztroušené čelovky široko daleko byl parádní, zvlášť na poslední Bartůňkově vyhlídce, kdy jsme se ocitli asi 20 m nad ostatními, kteří byli teprve ve 1/3 naučné stezky. Následovala druhá tajná kontrola s kolou apod. Tomášovi se moc běžet nechce, trochu se ho snažím povzbudit a snažím se táhnout. Kousek před Kozím hrádkem se poprvé pořádně natáhnu do bláta a v sestupu k avizovanému kmeni přes potok podruhé. Akorát za potokem zas přichází peklo pro mě. Prudkej svah s kamením a pořádně promáčenej. Tady se fakt běžet nedá. Za chvilku se blížíme ke druhé kontrole na Živohošti. Prší a je mlha. V hospodě dáváme polívku a kolu. Posun sice o 5 míst, ale rychlost klesla o 2 km/h. Doplňujeme vaky a znovu vyrážíme.
Snažíme se, počasí nic moc, maximálně na vracečkách k vyhlídkám někoho potkáme. Některý úseky jsou fakt pěkný. Už pomalu svítá a tak si člověk toho lesa i víc užije. Pomalu zas klesáme k vodě, a když už jsme zas na břehu, tak mi Tomáš oznamuje, že dál už neběží, že v Měříně končí. Tělo moc nemůže a hlava mu neběží, škoda... Mně aspoň ta hlava běží. Tak jdu a popobíhám napřed. V hospodě Pod Lípou mě přivítá Petra se Zuzkou. Dodržely slibované a jsou za čerta (teda spíš čertici) a anděla. Dám si držkovou. Tomáš doráží chvilku po mně. Nabízí mi Snickersku, kterou odmítám, čehož budu..., ale to až za chvíli. Od Petry se Zuzkou dostanu na rozloučení panďuláka do půlky jedný nohy, ale i to povzbudí. Vylezu ven a zase mírně prší, je kousek před 9 hod ráno. Kolem mě nikdo.
Za chvilku v lese v seběhu potkávám skupinku čtyř divočáků, jak si to krosí napříč cestou. Ani si mě nevšimli. V jednom kopci mě předchází dvojice, ale moje snaha o udržení se, je marná. A pak to přijde, dostanu děsnou chuť na tu Snickersku, já blbec! Tý představy a chuti se nezbavím až do Třebenic. Cesta je bez prudkejch kopců a tak lze celkem běžet. Ve vesnicích alespoň štěkají psi, ale jinak nikde nikdo. Občas běžím místy, kterými jsme běželi s Tomášem v létě na Slapy, tak aspoň známá krajina povzbudí. Pak už přichází prudkej výšlap na vyhlídku Máj. Prd vyhlídka, není vidět ani k vedlejší borovici, jaká je mlha. Těsně pod dalším kopcem se najednou seběhneme čtyři a stoupáme v hadovi až na Střelbov. 16 km běžím sám a najednou skoro zácpa. Šedivá fixka na kontrole celkem zaskočila, na rozmáčenou kartu to s ní moc psát nešlo. Odtud začíná slibovaný bahnitý seběh a travers k hrázi Slapské přehrady. Ostatním ze začátku uteču, ale v traverzu běžet nejde. Skoro o každým kroku musím přemýšlet kam šlápnu, abych neskončil o 5 m níž. Párkrát si zanadávám zvlášť, když se občas vykukující hráz vůbec nepřibližuje. Nakonec se nějak dokopu k hrázi a dobíhám do Třebenic. Opět polívka s kolou. Ve vedlejším krámku kupuju Marsku na zahnání chuti a polomáčený, který ale nechávám v batohu na později. Než vyrazím, volá na mě kluk (pak se dozvím, že Lukáš Tomčík), se kterým sedím u stolu, ať na něj počkám. Říkám mu, že je mi zima, a že se musím hýbat, že mě doběhne.
S polednem vyrážím ven, kde vyždímu rukavice a čepici a začnu klopýtat dolů po schodech k vodě. Z protějšího svahu se ozývají nadávky. Rozběhnu se a podél vody to pěkně ubíhá. Asi po 4 km mě Lukáš docvakne. Začneme povídat a běžet spolu. V jeden moment se vyplatí, že jsem zrovna za ním, protože mu upadne čip. Ve stoupání k horní nádrži Štechovic musím absolvovat dva telefonáty, protože rodina je nervozní, co je se mnou, že v Třebenicích nejsem vidět na kontrole, asi mě špatně načetli. Cestou dolů zjišťuju žraloka na pravý botě, no ale po 1,5 roce a 1600 km, si to můžou dovolit. Podrážka je naštěstí tvrdá, takže zakopávání nehrozí. Následující kopec ze Štěchovic k Medníku je nějakej nekonečnej. Občas potkáváme lidi co jdou 50/30 km. V Pikovicích zas polívka a doplnění vody.
Následující kopec na Ďábel znám nazpaměť, stejně jako pokračující trasu přes Oleško do Vranýho. Kolik jsem se tam nachodil se psy, naběhal a najezdil na kole? Ty kopce jsou tak příjemnější. Dole u Zahořanskýho potoka volám tátovi, že nás může potkat nahoře na Olešku. Chvilku tam jde s námi, ale cesta už se zas narovnala, takže se rozbíháme a vyndaváme čelovky, je 16:15. Prudkej seběh do Skochovic a pak nekonečná cesta podél vody ke kempu. Tam potěší schody ke kontrole. Původně jsem myslel, že se zdržovat už moc nebudu, ale polívka mě nakonec přemluví. Už jen 20 km a čtyři kopce. Tři poslední z toho znám, o to víc mě překvapí hned ten první z Vranýho.
V něm nás předejde jeden kluk, prý, že už cítí cíl... :-) Nahoře mě překvapí hodinky, prej plná pamět, sakra. Vzdálenost a převýšení se sice pořád počítá, ale trasa ne. Doma nakonec zjistím, že jsem omylem nechal zbytečně ukládat do paměti i čas do východu/západu slunce. Ach jo. Druhej kopec trochu supíme, ale třetí na Závist jdeme celkem rychle, sice ho normálně běhám, ale dneska už to nejde. Zato sešup na Zbraslav nějak bolí. Pak už jen k Hlávkovu pomníku a hurá po Olafovejch šipkách až do cíle. Na Šanci jsme za chvilku a pak už je to prakticky jen z mírnýho kopečka až do cíle, když nepočítám Modřanskou rokli. Kousek před Točnou nás předbíhá a mizí v mlze Polák, se kterým jsme se různě předbíhali od Štěchovic. Tentokrát už na reakci nemáme. Na poslední kontrole potkáváme sedmdesátiletýho dědečka, kterej jde padesátku, vypadá svěže, potěší jakou má z procházky radost. Za námi se, ale objevují dvě čelovky a tak se rozbíháme. Probíháme zahrádkářskou osadou a sbíháme do Modřanský rokle a ty dvě čelovky se furt přibližujou. Když jsme u odbočky k poslednímu výšlapu k tramvaji, tak jsou tak 100 m za námi. Sakra, přece se nenecháme předběhnout na posledním kilometru. Kopec je krátkej, ale výživnej. Náskok naštěstí udržíme a v podchodu mě Lukáš povzbudí, že to prý nakopnem. Takovej výkon jsem od sebe nečekal. V tempu tak kolem 4:40 probíháme mezi paneláky, a když po chvilce zjišťujeme, že čelovky zmizely, tak trochu zvolníme. V krátkým stoupání u školy udržíme tempo i náskok a tak dobíháme ke škole na 34. místě.
21. pražská stovka | 131,7 km | +4700 m | 21 hod 40 min 12 s
odkaz na celkové výsledky: http://2014.tonerman.cz/p7.html
odkaz na mapu na cykloserveru: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=166234
Děkuju Tomášovi za noční část. Škoda, že jsme si to nemohli doběhnout spolu. A za půlku denní části děkuju i Lukášovi. Super povídání! A samozřejmě děkuju Olafovi a ostatním organizátorům za bezvadný závod (především značení)...!
 |
| 2. tajná kontrola a vybírání, co si tak dát na zub, nakonec to vyhrál sýr | foto: Václav Nohejl |
Snažíme se, počasí nic moc, maximálně na vracečkách k vyhlídkám někoho potkáme. Některý úseky jsou fakt pěkný. Už pomalu svítá a tak si člověk toho lesa i víc užije. Pomalu zas klesáme k vodě, a když už jsme zas na břehu, tak mi Tomáš oznamuje, že dál už neběží, že v Měříně končí. Tělo moc nemůže a hlava mu neběží, škoda... Mně aspoň ta hlava běží. Tak jdu a popobíhám napřed. V hospodě Pod Lípou mě přivítá Petra se Zuzkou. Dodržely slibované a jsou za čerta (teda spíš čertici) a anděla. Dám si držkovou. Tomáš doráží chvilku po mně. Nabízí mi Snickersku, kterou odmítám, čehož budu..., ale to až za chvíli. Od Petry se Zuzkou dostanu na rozloučení panďuláka do půlky jedný nohy, ale i to povzbudí. Vylezu ven a zase mírně prší, je kousek před 9 hod ráno. Kolem mě nikdo.
Za chvilku v lese v seběhu potkávám skupinku čtyř divočáků, jak si to krosí napříč cestou. Ani si mě nevšimli. V jednom kopci mě předchází dvojice, ale moje snaha o udržení se, je marná. A pak to přijde, dostanu děsnou chuť na tu Snickersku, já blbec! Tý představy a chuti se nezbavím až do Třebenic. Cesta je bez prudkejch kopců a tak lze celkem běžet. Ve vesnicích alespoň štěkají psi, ale jinak nikde nikdo. Občas běžím místy, kterými jsme běželi s Tomášem v létě na Slapy, tak aspoň známá krajina povzbudí. Pak už přichází prudkej výšlap na vyhlídku Máj. Prd vyhlídka, není vidět ani k vedlejší borovici, jaká je mlha. Těsně pod dalším kopcem se najednou seběhneme čtyři a stoupáme v hadovi až na Střelbov. 16 km běžím sám a najednou skoro zácpa. Šedivá fixka na kontrole celkem zaskočila, na rozmáčenou kartu to s ní moc psát nešlo. Odtud začíná slibovaný bahnitý seběh a travers k hrázi Slapské přehrady. Ostatním ze začátku uteču, ale v traverzu běžet nejde. Skoro o každým kroku musím přemýšlet kam šlápnu, abych neskončil o 5 m níž. Párkrát si zanadávám zvlášť, když se občas vykukující hráz vůbec nepřibližuje. Nakonec se nějak dokopu k hrázi a dobíhám do Třebenic. Opět polívka s kolou. Ve vedlejším krámku kupuju Marsku na zahnání chuti a polomáčený, který ale nechávám v batohu na později. Než vyrazím, volá na mě kluk (pak se dozvím, že Lukáš Tomčík), se kterým sedím u stolu, ať na něj počkám. Říkám mu, že je mi zima, a že se musím hýbat, že mě doběhne.
S polednem vyrážím ven, kde vyždímu rukavice a čepici a začnu klopýtat dolů po schodech k vodě. Z protějšího svahu se ozývají nadávky. Rozběhnu se a podél vody to pěkně ubíhá. Asi po 4 km mě Lukáš docvakne. Začneme povídat a běžet spolu. V jeden moment se vyplatí, že jsem zrovna za ním, protože mu upadne čip. Ve stoupání k horní nádrži Štechovic musím absolvovat dva telefonáty, protože rodina je nervozní, co je se mnou, že v Třebenicích nejsem vidět na kontrole, asi mě špatně načetli. Cestou dolů zjišťuju žraloka na pravý botě, no ale po 1,5 roce a 1600 km, si to můžou dovolit. Podrážka je naštěstí tvrdá, takže zakopávání nehrozí. Následující kopec ze Štěchovic k Medníku je nějakej nekonečnej. Občas potkáváme lidi co jdou 50/30 km. V Pikovicích zas polívka a doplnění vody.
Následující kopec na Ďábel znám nazpaměť, stejně jako pokračující trasu přes Oleško do Vranýho. Kolik jsem se tam nachodil se psy, naběhal a najezdil na kole? Ty kopce jsou tak příjemnější. Dole u Zahořanskýho potoka volám tátovi, že nás může potkat nahoře na Olešku. Chvilku tam jde s námi, ale cesta už se zas narovnala, takže se rozbíháme a vyndaváme čelovky, je 16:15. Prudkej seběh do Skochovic a pak nekonečná cesta podél vody ke kempu. Tam potěší schody ke kontrole. Původně jsem myslel, že se zdržovat už moc nebudu, ale polívka mě nakonec přemluví. Už jen 20 km a čtyři kopce. Tři poslední z toho znám, o to víc mě překvapí hned ten první z Vranýho.
V něm nás předejde jeden kluk, prý, že už cítí cíl... :-) Nahoře mě překvapí hodinky, prej plná pamět, sakra. Vzdálenost a převýšení se sice pořád počítá, ale trasa ne. Doma nakonec zjistím, že jsem omylem nechal zbytečně ukládat do paměti i čas do východu/západu slunce. Ach jo. Druhej kopec trochu supíme, ale třetí na Závist jdeme celkem rychle, sice ho normálně běhám, ale dneska už to nejde. Zato sešup na Zbraslav nějak bolí. Pak už jen k Hlávkovu pomníku a hurá po Olafovejch šipkách až do cíle. Na Šanci jsme za chvilku a pak už je to prakticky jen z mírnýho kopečka až do cíle, když nepočítám Modřanskou rokli. Kousek před Točnou nás předbíhá a mizí v mlze Polák, se kterým jsme se různě předbíhali od Štěchovic. Tentokrát už na reakci nemáme. Na poslední kontrole potkáváme sedmdesátiletýho dědečka, kterej jde padesátku, vypadá svěže, potěší jakou má z procházky radost. Za námi se, ale objevují dvě čelovky a tak se rozbíháme. Probíháme zahrádkářskou osadou a sbíháme do Modřanský rokle a ty dvě čelovky se furt přibližujou. Když jsme u odbočky k poslednímu výšlapu k tramvaji, tak jsou tak 100 m za námi. Sakra, přece se nenecháme předběhnout na posledním kilometru. Kopec je krátkej, ale výživnej. Náskok naštěstí udržíme a v podchodu mě Lukáš povzbudí, že to prý nakopnem. Takovej výkon jsem od sebe nečekal. V tempu tak kolem 4:40 probíháme mezi paneláky, a když po chvilce zjišťujeme, že čelovky zmizely, tak trochu zvolníme. V krátkým stoupání u školy udržíme tempo i náskok a tak dobíháme ke škole na 34. místě.
21. pražská stovka | 131,7 km | +4700 m | 21 hod 40 min 12 s
odkaz na celkové výsledky: http://2014.tonerman.cz/p7.html
odkaz na mapu na cykloserveru: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=166234
Děkuju Tomášovi za noční část. Škoda, že jsme si to nemohli doběhnout spolu. A za půlku denní části děkuju i Lukášovi. Super povídání! A samozřejmě děkuju Olafovi a ostatním organizátorům za bezvadný závod (především značení)...!
 |
| s Lukášem po doběhu |
Prohrát Pražskou 100
Olaf se taky vyjadril, pise cituji "Pražská stovka je dálková vytrvalostní akce, kde je hlavním a primárním cílem především vůbec dokončit. I ty tebou zmiňované body UTMB se dávají všem co dokončí. Co se povede pouze zhruba polovině startujících.Teprve potom se řeší nějaký čas a pořadí.
Tento sport je především zábava a tak přistupuji k pořádání našich akcí. Na stovkách je zcela normální, že do cíle dobíhávají nejen dvojice a trojice a celé i mnohem větší skupiny., jenž spolu na trati strávili celý den. Do cíle se na se na ultra prostě nesprintuje.Tím bych ale vůbec nezlehčoval výkon Honzy a Tomáše. Jejich čas na takto náročné a rozmočené trati je neuvěřitelný.A možná je tak dobrý pravě proto, že běželi společně, vzájemně se podporovali a povzbuzovali, protože sport není boj ale zábava. Tak to prostě na ultra je."
A ja mu na to oponuji, proste neni. V rize amaterskem pochodu by to tak nakrasno mohlo byt, ale nezverejnovala by se zadna vysledkova listina s poradim. Jen list dokoncivsich, ceny by se rozdaly v tombole a bylo by. Protoze jak se muzes docist tak v zapisku od Tomase Bystrickeho, je jasne uvedeno ze bojoval a zavodil az do 127 km, kde mu dosli sily a uz nemel na to, aby Honzu Zemanika dostal. Takze zadne romanticke vedeni se za rucicku po cely zavod doplnovani si vzajemne vody a tak, jak se snazi ostatni diskutujici obhajit tento "necekany" vysledek. Uz vidim jak nejlepsi maratonci planety bezi svuj zavod cely bok po boku a do cile vbihaji naprosto presne, protoze preci spolu bezeli celou cestu a proto prece nebudou na cilove rovince bojovat o vavriny. Proc je vubec P100 vedena jako zavod jednotlivcu, kdyz se muze nakrasne delat jak B7 ve dvojici, kdyz maji zavodnici pocit ze by si meli po celou trasu zavodu pomahat a foukat bolistky. Proc se pouziva cipova technika pro presny prubeh zavodniku, kdyz by se krasne dali zapalovat signalni ohne oznamujici dosazeni jednotlivych checkpointu :]. Taky bez vysledkove listiny by se kazdy mohl opravdu soustredit na svuj vykon a treba body do CS1000, a nemusel by byt otraveny ze je na 342 miste z 360 startujicich...ale vesely ze se mu podarilo dosahnout cile, treba tak urputne jako v naprosto nepochopitelnem case 76:17 Jindrove Jany, kloboucek dolu, ja osobne bych lezel v prikope backorama vzhuru!
Uz od dob Stareho Rima Viktor je jen jeden!!
Co si myslite vy, jak by to mohlo nebo melo byt? Vyjadrete se v komentarich
PS: Mel jsem ted jeste debatu s Olafem, a chtel bych zduraznit ze prevelice smekam pred organizatory a dobrovolniky, bez kterych by se zadna P100 nemohla konat!!
Jan Suchomel – 100km si dávám “každý týden” místo tréninku
Rozhovor s českým ultra běžcem - Janem Suchomelem
Jan Suchomel je jeden z lidí, co se často objevuje na dálkových pochodech a různých dalších terénních...
Pražská 1xx
Pražská 1xx
Byl pátek. Ráno. Věci, krom nabíječky, vysočiny a peněženky, už zabaleny. Splnění takových běžných rodinných povinností, jako odvést synka do školky a rozloučit se, mi přišly strašně milé.
Doma ještě trochu odpočinku, v práci mám volno i v pondělí, a nervozita stoupá větší rychlostí, než jsem čekal. Ženuška mě ráda a dobrovolně odváží do Svinova na Regio vlak, pusinka a už je to všechno na mě :-D.
Nastupuji do vlaku a stevardka mi říká, že nultý vagón je úplně vpředu. Jaké překvapení pro mě. Tak mě jěště čeká procházka celým vlakem až k mašině. Pěkný začátek, si říkám. Orientační běžec, no!
Cesta fajn ubíhá, trochu mi vadí skupinka asi 20 lidiček, co se mění na sedačkách, jako ponožky ultraběžce, a švitoří, říkám si.
Hurá Praha. Dle domluvy volám Honzovi, a že prý také zrovna přijel na Hlavní, že se setkáme u KFC :-D.
Dobrá, projdu nádraží poprvé, nikde KFC není. Když procházím podruhé, ptám se jakýchsi kluků, „kde najdu KFC?“ ČeskoRusky mi říkají „tu nět!“. Poděkuji a jdu dál (asi taky nejsou odtud). Slečna z Hervisu rozdávající letáčky mi jeden podá (nepoznala Ultraběžce s plnou výbavou) a tak se jí s úsměvem ptám, „kde je tady KFC?“. Ona „v prvním patře je Burger King, tady KFC není.“
Já-“díky :-D“. Volám Honzovi, na kterém nádraží stojí, že v Praze KFC není, a - „tady, aha to není KFC, to je Burger King“. Našli jsme se. Pěkně to pokračuje, říkám si.
Nějak dorazíme do Modřan (pro dnešek už v sobě orienťáka moc nevidím), („Slečno! Slečno! Prosím Vás kde je tady Škola?“ - „Já nejsem slečna!“) do tělocvičny. Pěkné místo. Bivak mám na, dle Honzy, gymnastickém stole a spím na nejvyšším místě v tělocvične. Tedy nespím, bo jdeme na jídlo. Kachna pro Honzu, „Medovník? Jenom?“ (otázka číšníka) pro mě.
Po občerstvení prezentace a jde se na přípravu. Tak se tedy oblečem, lehnem a čekáme a pozorujeme mravenčení v tělocvičně.
Volá ženuška, povzbuzení, povstesknutí. Rozhodneme se vyrazit na 2,5 km dlouhou noční procházku Modřany na vlakové nádraží. Ti před námi se ujišťují, že jdou dobře, protože za nimi jdeme my. Ti za námi zase spoléhají na nás. A já se zeptal zrovna úřadujících Policistů, kde je tady nádraží. „na Hlavní nádraží? ….. tady v Modřanech je nádraží? Vlakové? Počkejte až tady odbavíme auto!“ Za chvíli přijde druhý policista s navigací a oznamuje nám, že za 13 minut tady do prava, a jsme tam. Pěkně to pokračuje, si říkám!
Nádraží se začíná plnit. Je plno. Přijíždí vlak. Nastupujeme. Po hodině přijde jeden z organizátorů. Smějeme se. Fakt borec.
Pak ho ještě několik krát potkám.
Vystup z vlaku, jdeme, hlouček lidí stojí a najednou se všichni vzdalují. Si říkám, pěkné, hlavně dojít. Honza mě ujišťuje, že máme dobrou taktiku. Jsme domluvení, do rána spolu a pak dle sil a nálady se možná rozdělíme.
Jdeme a pořád nás někdo předbíhá. Mám cukání se rozběhnout, ale pro mě je důležitější domluva. Celkem si to užívám, až na to bahýnko, je všude, je ho dost.
První moment, kdy jsem si uvědomil hlášky o Olafových trailech, byly feraty (pro mě poprvé v životě) kdesi kolem patnáctého kiláku. Jinak si noc moc nepamatuji. Jen vím, že to bylo super. Adrenalin s únavou a příjemnými lidmi stejného zaměření.
Po 35 kilometrech a osmi hodinách, jsem se rozhodl, že sil je dost a odpojil jsem se od Honzy. A byl jsem v tom sám. Jako první mě čeká Kozí hřbet, hrad, na ostrém kopečku. To ještě šlo. Co mě čekalo hned potom, bylo víc než záživné. Kmen přes Vltavu, Ti předemnou stáli na kmeni nad břehem a čekali na ty před sebou, až budou na druhé straně. „Klouže to?“ „Jó!“
Výborně. Hopnu nahoru. Zrychlený přesun. Od druhé třetiny už zrychlený nebyl, kláda se razantně zsštihlovala. Jdeme dál. Záživné předbíhání v parádním těžkém terénu mě fakt baví (byli to chodci :-D). Kdyby krok vedle, tak pád od metru po deset metrů do Vltavy, mi lepí u prd..e. Výrazné schody na Psané skály. Dávám „fix marker“ 40,5km a slečna sotva jde. „dobré?“ ptám se. „Už asi hodinu a půl bliju a bolí mě žalůdek.“ Nepotěší a nepřidá na náladě. Ale i tak se usmívám a užívám si to. 46 kilometr a polívka. „Vývar nebo gulášovka?“ „Vývar. A Colu.“ U stolu, kde si sednu, už jsou první odpadlíci. Čekají na autobus. Pojím a jdu dál. Chci doběhnout ty, co odcházeli z hospody, když jsem dobíhal. Což je asi 25 minut. Do dalšího jídla mi zbývá 16 kiláků, to je v pohodě, litr vody ještě mám. Čistá hlava, občas fotka, prší, mží, už ani nevím kdy co bylo. 62 kilák a občerstvení. Polívka buď vývar, nebo ovar. Tak si dám ovar a uvidíme, možná poběžím přerušovaně a rychleji :-D. Cola. Dvě tatranky. Na záchodě není toaleťák, tak jdu dál, v lese toaleťák nepotřebuji, mám kapesníky :-( (manželka se mi směje, kapesníky jsi mohl použít i na WC). V iteniráři samé vyhlídky, ale asi někdy jindy, no.
Na 80 kilometr jsem se těšil. Protože mi došlo, že když mi zbyde 50, jde se dál. Avšak jsem nevěděl, že Olaf je „Guru ultra“, teď už to samože vím, a posledních pět kiláku k přehradě, kterou jsem chtěl vidět za světla, bylo fakt HARD.
Mě se to líbilo, v ruce klacek a krok co krok ho zabodnout do země a posunout se kupředu za další šipkou. Ještě trochu pomůžu mladé slovence, co by tam asi zůstala, a jak došli další za námi, se trhám, je o ní postaráno. Trochu mě to zdrželo a k přehradě jsem došel s čelovkou. 80 kilák s polívkou, kávou, citrónovým pivem a colu mě zahřál. Parádní týpek organizátor mi dal radu. Teď už jenom čtyři kopce. Ale poslední úsek vedená parevnýma šipkama je nejzrádnější. Šipek je tam víc. Když nedáváš pozor, špatně odbočíš a bloudíš. Tak pozor, dávám si do paměti. Kam teď? Dolů a do leva. A tady by mohl být ráj. Úzká cestička kolem a skrz skály. Nádhera.
Pak nic v hlavě a až na 99 km zase jídlo. Tedy „ jakou máte polívku?“ „Nemáme, ale vyberte si něco ca třicet kaček.“ Kouknu a utopenec za 40, tvarůžky za 50 a klobáska za 60. „Dám si klobásku a doplatím. Ještě colu a preso, Děkuji“ Pojím a poslouchám co se děje. Slovenka dorazí, oddechnu si. Kuchař nadává, že nebude dělat klobáska, že dělá polívku. „Nejsou klobásky, není polívka, bude za třicet minut.“ Hlási číšnice. Už jen napsaných 30 kiláků. Jdu dál. Dostávám se na geometrický střed Čech, pak zase nějaký útlum myšlenek, nic nevím jen šipky a odrazky.
110 kilometr, bude polívka, hurá. Dojdu na camp Park Lávka, stojí se venku, už asi odcházejí. Né hospoda je zavřená, jídlo nebude a dostávám čaj. To je podraz, vím že organizátoři dělají vše aby to klapalo a zlobit se na ně je hloupost, když za to nemohou. Hledám v batohu ještě poslední oříškovou tyčinku a jsem rád, že jsem nesežral ty čtyři kolečka vysočiny, co jsem si dovezl s Ostravy. Je tady ten borez z vlaku. Byl i na tajné kontrole. Tu se ho ptám "Ještě tři kopce, že?" a on "já to tu neznám, já to znám jinde :-D". Vybíhám dál. Koukám do iteniráře, žlutá, pak červená běžím a před sebou žádné stopy. Vytahuji už poněkolikáté mobil s turistickou mapou a zjišťuji dva kiláky špatně. Do prd..e. Zase běžím cosik navíc. Jsem zvyklý z orientáku. Pak už zase šipky, už jen tři kopce a hodinky neskutečně rychle přidávají minuty a zapomínají na kilometry. Asi je budu reklamovat :-D.
119 kilometr, jde proti mně bílý vlk. Pes větší než můj dvoukilový doma je pro mě velké nebezpečí. A tady vlk. Bojím se. Vlk asi tři metry předemnou kvikne a oběhne mě. Ani se neotočím a pospíchám do toho kopce předemnou. (někdy až doma mi přišlo nejlogičtější, že jsem trošku zahalucinoval). Jde proti mně ženská. Na hlavě má čelovku. Bojím se. Anglicky na mě promluví, bojím se ještě víc. Pak mi dojde, že taky soutěží a říkám „up“. Jde se mnou. Je dost divné, že ženská nemluví. A ona nepromluvila asi 3hodiny. Tedy jednou něco řekla. Já na to „slouly plís“ ona úsměv a nic. Kontrola 29 ok. MiniZOO, Hálkův pomník taky ok.
SMS od honzy, že to vzdal. Píšu mu „už scházím“ (už jen asi šest kiláků). A pak to přišlo. Soustředěnost na „white arrow“, únava a ta němá LADY, jaksik jsme sešli. Zase telefón. Teď už ale volám pořadateli. „Kde je prosím ta Petrova strouha?“ „vidíš bílě šipky? Tak běž pořád po nich, je to trošku dál než je to napsáno“ (to je asi vysvětlení pojmu Olafometr :-D). Jdeme dál, otočím se a jdu dál, němá žena stojí a asi čeká na nějakého schopnějšího orienťáka, přičemž uvidím v lese čelovky. Rozběhnu se, a ano, ty moje strouhy jsou tu. Hnědý fix a volám do lesa „Lejdy, its hííír“. Možná němá, možná hluchá, nevím. Adrenalin zavelel. V tu chvíli mě nic nebolelo. Běžel jsem jako o život, pro mě v tuto chvíli neskutečné tempo. Ještě jeden kopeček. Civilizace. Město. Za tímto panelákem? Ne! Tady? Jó. Jsem v cíli. A ani to nebolelo. Dojde mi, že v pátek ráno v 7.50 jsem vstával do školky a je neděle 5.45 hodin a ještě nejdu spát.
Děkuji Olafovi a jeho skvělému týmu, že dokážou posunovat lidské hranice dál a dál, dále než jiní s lepší občerstvovačkou. Jde vidět, kdo to dělá s láskou.
Díky, Petr
Loučení aneb Utíkej chlapče, utíkej, honí tě Maďar velikej!
21.11.2014, Ústí nad Labem, Loučení (170 km, +7 300 m) 1. a 2. etapa EKUT (300 km, +11 700m)
"Já chci už konečně zase na nějaký závody!" křičí mi neustále v hlavě. Už 3 měsíce jsem kvůli zranění nezávodil a mám neuvěřitelný absťák. Pata jedna proklatá.
Začala bolet po Malofatranské stovce začátkem července. Přestože jsem pak zbytek července raději vůbec neběhal, střihl jsem si v srpnu ještě Slovakmana (IronMan) a výstup na Mont Blanc a pak ..., pak konečná. Už sem se nemohl na tu patu ani postavit, hlavně zrána. Celý září pak trávím létáním po doktorech a dohadováním se zda se jedná o plantární fasticidu nebo ostruhu. Ozařování laserem, masáže, ledování, protahování, nic nijak nepomáhá. Dojde až na obstřik a ten kupodivu v kombinaci s válením kriketového míčku chodidlem zabírá.
Začátkem října začínám pomaličku běhat jen pár km, řekněme 5 maximálně. Fyzičku jsem neztratil, když jsem nemohl běhat, jezdil sem alespoň hodně na kole a plaval, takže jde vše fajn a postupně navyšuji počet kilometrů. Rovnou se také z čistého optimismu a beraní nátury přihlašuji na Loučení i Pražskou stovku. Potřebuju mít před sebou nějakou motivaci a EKUT* je motivace obrovská. Prostě buďto to vyjde a půjde to nebo ne. V listopadu už si dávám do těla jako normálně a probíhám si části odhadované tratě Loučení přes Středohoří. Pata drží, všechno je ok.
*EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu (300km, +11 700m), závod stávající se ze dvou závodů Loučení (170km, +7 300m) a 14 dní poté Pražské stovky (130km, +4 400m).
A je to tu zítra je den D. Start první 54 km etapy Loučení je už v 5:00 ráno. Druhá 116 km etapa startuje v 10 večer. Nakonec se rozhoduji využít domácího prostředí závodu a přespat raději doma v Roudnici n/L než ve spacáku na karimatce v tělocvičně v Ustí n/L. I přestože vstávám už ve 3 ráno a po necelých 5 hodinách spánku vyrážím autem do Ústí, se to vyplatilo. Spal jsem skvěle a cítím se dobře.
V Ústí se zaregistruju, vyfasuju itinerář, pokecám se známými tvářemi a ve 4:41 odjíždíme všichni spolu vlakem na start do Bohosudova. Jde se na to. Čeká nás 54 km přes 3 kopce Krušných hor s celkovým převýšením 2000 metrů. Moje strategie je následující: 1. etapu chci dát co možná nejrychleji a získat tak čas na delší regeneraci před druhou etapou, kterou pak dám spíš pocitově, jak se říká "na pohodu".
Za 55 minut jsme nahoře na Komáří Vížce, kde je první čipová kontrola. Byl to fofr na 4,5km 650m převýšení.
"Kde máš čip?" ptají se Pavla na kontrole.
"Čip? Jaký čip? Ten nemám!" diví se Pavel.
"Ty nemáš čip?" divím se s ním.
No tak na to, jak toto dopadne, fakt čekat nebudu a běžím bez Pavla dolů sám. Co běžím, letím. Seběhy jsou moje. Šotolina střídá bahnité cesty a přesně to mi teď vyhovuje. Dobíhám a předbíhám spousty lidí, kterým to na bahně klouže, mě naštěstí vůbec. Tak mě ten seběh baví, až přehlédnu, že musím z cesty odbočit na kontrolu na hrad Kynšperk. Naštěstí na mě někdo za mnou zapíská a já se vracím zpět jen pár desítek metrů.
Označeno a vydávám se předhonit zpět všechny co mě zase předběhli. Jde to dobře, za chvilku je mám a dál sbíhám sám. Běží se mi fakt skvěle, rychle, ale uvolněně, žádná křeč, pata drží, super. Doháním skupinku asi 5 borců z nichž poznávám jen Maďary Lászla B. a Gábora N. Sbíháme dál spolu, až úplně dolů na bývalou železniční trať vedoucí do Chlumce, kde je další čipová kontrola.
Běh po trati nic moc. Snažím se uviset Lászla, ale pražce mi nevychází do dlouhého kroku. Nakonec jsem se s tím srovnal a jedu stylem "pražec, mezi, pražec, mezi, ..." pak mě z toho začne píchat v levém koleni, tak přehazuji na "mezi, pražec, mezi, pražec". No blázinec hadr, ale nakonec doklopýtáme po trati až do Chlumce, kde čeká Olaf s čipovou kontrolou, obloženými chleby a skvělým teplým čajem.
Pokračujeme dále ve čtyřech. Dva Češi a dva Maďaři. To co jsme seběhli, musíme zase vyběhnout nahoru, ale do Habartic. Stoupáme po prudké asfaltce nahoru a začíná se rozednívat. Konečně prohodím pár slov s Maďary hlavě s Lászlem, protože umí dobře anglicky a také se seznámím s Petrem Pecháněm, kterého jsem zatím neznal.
V Habarticích další kontrola a všichni 4 letíme zase dolů. Bohužel před námi jede dolů z kopce také traktor a strašně smrdí. Jede ale docela rychle a cesta je úzká, takže se nám ho dlouho nedaří předběhnout a musíme čuchat ty smrady.
"Už to nemůžu vydržet, jdu do něj" volám na Petra.
Nasadím sprint a v jednom širším bodě ho konečně předbíhám. Když mě řidič uvidí, klidí se s traktorem ke straně a nechá nás předběhnout všechny. Letíme dál s Petrem dolů, Lászlo začíná ztrácet, ale Gábor se nás statečně drží.
Jsme dole v Telnici, kde je další čipová kontrola a občerstvení. Gábor se zdržuje minimálně a jde hned dál. My s Petrem něco pojíme a doplníme zásoby pití, když v tom dobíhá Lászlo.
Vyrážíme zase nahoru tentokrát do Adolfova. Lászlo je za námi, ale Gábora už ani nevidíme. Namísto něj doženeme a předhoníme nějakého jiného borce. Z Adolfova běžíme dlouhý úsek po asfaltu, z čehož nemám vůbec radost, protože si ošoupávám špunty na nových X-Talonech.
Další kontrola, ke které se blížíme, je v Malém Chvojně na 42. km, přesně na maratonské vzdálenosti. Koukám na hodinky.
"Když sebou mrskneme, tak máme maraton s převýšením přes 1700m pod slušných 5 hodin!" oznamuji Petrovi.
"To je pěkný." přitakává s úsměvem.
Nakonec nám to uteče o 6 minut. I tak 5:06 je pěkný. Navíc se dozvídáme, že jsme na 7. místě a ztrátu na prvního máme jen 20 minut. Zapíjíme to výborným horkým čajem z Honzova úžasného samovaru a běžíme dál.
Teď už zbývá jen posledních 12km po mírně zvlněném terénu až do cíle do Ústí n/L. Jde to rychle. Když přibíháme k rozhledně Erbenova vyhlídka na 51. km, tak už jsme v podstatě v Ústí. O to víc mě překvapí, když mezi paneláky, kde budíme patřičné pozdvižení, zabočíme mezi baráky do Bertina údolí. Najednou jsme v krásném přírodním kaňonu uprostřed města, běžíme podél potoka, který je obehnaný skalami. To bych tu fakt nečekal.
Na konci Bertina údolí je poslední samoobslužná fixková kontrola, kde si naposledy označíme výkaz. Do cíle je to už jen půl kilometru z kopce po silnici. Paráda.
"Píp" načte nám Olaf čipy v cíli. Super 1. etapu máme s Petrem na společném 7. místě za sebou za 6h a 25 minut. Ztrátu na vítěze jsme ještě o minutu stáhli na pouhých 19 minut.
Koukám, že je teprve půl dvanácté dopoledne.
"No jo, co tu budu teď do deseti večer dělat?" říkám si.
"Jedu domu!" loučím se s Petrem a Olafem
"Jako úplně?" ptá se Olaf
"Né, doma se vyspím a večer jsem tu zpět"
Ani se nepřevlékám, šup do auta a jedu. Za 35 minut už jsem v Roudnici. Ještě než dojedu domu, stavím se na oběd na náměstí ve Vařinci. Výborné rizoto, mňam. Pak doma plná vařící vana "Ááááááá", promasírovat nohy kafrem, nařídit budík na sedmou večer a .....
"Chrrrrrrrrrr, .... zzzzzz, ....zzzzzzz" ve vlastní posteli, prostě labůžo.
Před desátou večer se všichni přesunujeme pěšo na start, který je kousek od vlakového nádraží Ústí n/L - Střekov. Na startu panuje jako vždy skvělá nálada, kterou ještě umocňuje Honza Suchomel se svými vtípky.
Vše přerušuje Olaf se zvoláním: "Pozor! 10 sekund do startu!"
"9, 8, 7, ... 3, 2, 1, Stáááárt!"
Vybíháme. Nejdříve se musíme vymotat cca 3 km ulicemi ze Střekova k nástupu na Vysoký Ostrý (587m). Běžíme ve velkém houfu až k první čipovce na kraji Ústí Olšinky na 2,9. km. Tam si pípnem a po chvilce už dupeme do prudkého kopce na Ostrý.
Nějak mi to do kopce nejde, přeci jen je těch ranních 54 km asi znát, čelo se mi v kopci pomaličku vzdaluje. Zkouším přidat a dohnat je, ale cítím, že to přepaluju.
"Spousta lidí ranní etapu vůbec neběžela a to budou určitě oni." uklidňuji se v duchu.
No nebyla to úplně pravda. Konečně se blížím k vrcholu Ostrého a mezitím borci z čela už to dávno valí dolů. Vidím proti sobě klesat Lázla, Petra i Gábora naší ranní skupinku. No a já se tady flákám. Konečně sem tam, označím si fixem kontrolu a jdu na to.
"Přátelé připoutejte se, pojedeme z kopce" a letím dolů co to dá. Bahno, nebahno, větve, nevětve.
Za chvíli doháním oba Petry, Kubištu i Pecháně. Lászlo běží s nimi a Gábor je na dohled. Letím s Petry dál dolů. Lászlo nestíhá a necháváme ho za sebou.
Někde ale asi přehlídneme značení a běžíme blbě. Koukám na navigaci na Ambitech a měli bychom běžet víc vpravo, což znamená i o dost níž než jsme. Uhnu ke kraji cesty vpravo a vidím čelovky asi 50 metrů pod námi.
"Jdeme blbě! Musíme dolů!" zařvu na ostatní a hned se pouštím prudkým kamenitým sešupem dolů.
Kameny i listí v prudkém kopci kloužou, takže občas skončím na boku a slajduju dolů. Kolem lítají šutry od ostatních nade mnou, tak se klidím pro jistotu víc vpravo. Ještě několikrát mi ujedou nohy a po boku a zadku konečně sletím až dolů na cestu, kde akorát probíhá Lászlo. Kouká na mě docela udiveně, kde jsem se tam vyloupl.
Dám se trochu do kupy a vybíhám za ním, když zleva se ozve hlasité "Aáááááááá" a já vidím Petra Pecháně jak padá zadkem a zády na šutry a řítí se po nich asi 3 metry dolů až na cestu.
"Jsi OK?" ptám se.
"Jo, jo, to bude dobrý."
"OK, to je dobře." a běžím dál.
To bylo naposled co sem Petra viděl. Běžím rychle dolů, snažíc se dohnat vzniklou ztrátu. Za chvíli předbíhám jak Lászla, tak Petra Kubištu a dobíhám na čipovou kontrolu v Brnný. Doplňuji pití, ale s tím camelem mi to trvá, takže dobíhají kluci a Lászlo jde hned dál. Doháním ho až ve stoupání.
Z Lászla mám obrovský respekt, je to prostě vyhlášená maďarská mašina. Přestože na mnoha závodech jdeme často spolu, vždycky, vyjma dnes ráno, mě s přehledem porazí. Chvilku kecáme o závodech, ale tempo mi přijde pomalé, takže ho za chvilku nechávám za sebou. Nevím čím to je. Buďto dnes není ve své kůži nebo naopak já sem dnes v lepší kůži než on. No, uvidíme. Po chvíli mě dotáhne Petr Kubišta, který neběžel ranní etapu, tak má sil na rozdávání.
V Němčí si 18 minut po půlnoci označíme další kontrolu a můžeme se pustit zase dolů směrem k Rytině soutěsce. Parádní úsek, hrozně mě to baví a tak zase letím dolů co to dá. Trochu nás to s Petrem roztrhá takže na Varhošť (639m) pak stoupám sám. Tady to znám jak svoje boty. Varhošť je můj oblíbený tréninkový cíl. Na rozhledně si označím kontrolu a sbíhám dolů k altánu, kde je občerstvovačka s další tentokrát tajnou kontrolou s Honzou Sedlákem. Mám hlad, takže si dávám na čas a futruju vše co tu Honza má. Např. křížaly jsou naprosto super. Ještě doplnit pití a mezitím dobíhá Petr a hned za ním i Lászlo. No, je na čase mazat dál.
Zpět přes Varhošť se po žluté dostávám až na Krkavčí skálu, kde je další kontrola K8. Z kontroly akorát odchází skupinka 4 borců. Označím si a letím za nimi. Tahle stezka se super, naposledy jsem tu sice v husté mlze zabloudil a to to tu znám, ale dnes mlha není, tak letím bez problémů pronásledovat tu skupinu. Dohoním je akorát, když ve strmém svahu bojují s uklouzanou úzkou stezkou. Nezpomaluji a přeletím je zleva mimo stezku. To je bomba tak ty X-Talony drží. Skupinka je za mnou a letím dál.
Celý seběh si fakt užívám a pronásledovatelé jsou brzy v nedohlednu. Utíkám dál směrem na Plešivec a ve stoupání k vrcholu vidím v dálce další čelovku, která skoro neposunuje vpřed. Když tam dojdu je mi jasné proč. Všude jsou popadané pořezané stromy, přejít to je fakt těžké. To musel objednat Olaf, protože před 14 dny, když jsem tu běžel naposled, to tu ještě nebylo. Stromy a větve jsou všude, klopýtám přes ně a pode mnou už vidím blížící se skupinu čelovek.
"Však ono je to také zdrží." říkám si.
Na vrcholu Plešivce je kontrola, kde doháním tu čelovku přede mnou. Vyklube se z ní Láďa Erbert jeden z vítězů ranní etapy.
"To sem rád, že už nebudu sám. Já sem nějakej vyštavenej, je mi blbě a pořád někde bloudím." vítá mě.
"Ok, se mnou nezabloudíš. Jednak sem zdejší a navigaci mám taky."
"Teď si například užijeme parádní klesání šutrama, to budeš koukat. Tak jdeme na to!"
Šutry z Plešivce stojí opravdu za to, ale naštěstí nejsou mokré, takže dnes tolik nekloužou. Nad námi už svítí čelovky, takže ta skupinka už je u kontroly. Musíme jim zdrhnout.
Běžíme rychle směrem k Radobýlu a čelovky za námi nás zdatně pronásledují. Až když se napojíme v Michalovicích na silnici k Radobýlu, zdá se, že jsme je střásli. Přesně na úpatí Radobýlu potkáváme v protisměru Gábora Nyakase jak valí už z vrcholu dolů. Vyškrábeme se nahoru ke kříži s kontrolou K12 a do výkazu si zapisuji čas 4:05 ráno. Chvíli si užíváme výhled na noční polabí a já přemýšlím jak dlouho už jsem na nahoře na Radobýlu nebyl. Aspoň 10-15 let. Ostuda.
Běžíme dolů druhou stranou až do Žalhostic. Dole trošku zachybuji v navigaci a musíme se vracet po kolejích zpět až na nádrží. Napojujeme se na silnici a teď nás čeká nejmíň zajímavý úsek tratě: podél Labe do Litomeřic na nový most, přes něj a zase zpět podél druhý strany Labe a chemičky až do Lovosic na vlakové nádraží. Většinu z toho běžíme a stále se otáčíme, kde jsou naší pronásledovatelé. Vzduch čistý, takže v Lovosicích za chemičkou trošku polevíme a dojdeme pěšo až na nádraží.
Jen co si Olaf oscanuje naše čipy a dá nám itineráře na druhou polovinu tratě, už se do nádražky nahrne skupinka, která nás pronásledovala. Ani ne minutu po nás a k mému překvapení je mezi nimi i Lászlo a Petr Kubišta. Ti další dva navíc jen vyfasují itineráře a bez polívky mažou dál. Pane jo.
My ostatní ale máme hlad a tak společně usedneme ke stolu a tlačíme do sebe výbornou gulášovku. Já, Láďa, Petr a Lászlo. Od teď už se budeme vzájemně nahánět až do cíle, ale to předbíhám.
S Láďou vyrážíme první a to směr Lovoš (570m). Nahoře jsme před půl sedmou ráno, za chvíli se začne konečně rozednívat. Cestou Láďovi vyprávím o tradičních závodech ve výběhu Lovoše z Lovosic, kterých jsem se několikrát zúčastnil a které se shodou okolností běží již příští týden. No asi letos vynechám.
"Pi, píp" přišla mi SMS od Ilony, která sleduje online výsledky na netu.
"Jste na 4. místě! Paráda."
"Cože?"
To není možný já myslel, že jsme někde kolem 10-12 místa a my jsme čtvrtý! To je skvělý a běžím se podělit s dobrou zprávou Láďovi, který už zatím běžel napřed.
Z Lovoše běžíme v podstatě nonstop až na občerstvovačku s tajnou kontrolou před kopcem Boreč (446m), kterou má na starost hlavní organizátor akce Petr Malý. Když dorazíme, už je světlo, takže můžeme zabalit čelovky. Chvilku s Petrem zavtipkujeme a pak se vydáváme na okružní naučnou stezku přes vrchol Boreče. Akorát se z ní vrací Gábor, ten má tedy našlápnuto.
Boreč je parádní, za chvilku je za námi, takže probíháme zpět tajnou kontrolu s Petrem Malým a hned razíme dál směr hrad Košťálov. Ne že bychom se nějak flákali a při škrábání se nahoru na hrad si všimnu, že máme zase známou společnost. Dotahuje nás Petr s Lászlem. Jsou jen kousek za námi.
Nahoře se tedy moc nezdržujeme, letíme rychle dolů a po cestě zdravíme kluky. Seběhy máme stále rychlé, takže do toho dupeme, abychom si udělali zase trochu náskok. Přestože nás Lászlo zase doběhl, shodneme se po cestě s Láďou na tom, že dnes zkusíme Lászla dát. Že ho prostě před nás nepustíme.
Je to ale těžký plán. Před další kontrolou K17 Hrádek jsme trošku zazmatkovali co se týče navigace a Lászlo s Petrem nás mezitím zase dotáhli.
"OK, půjdeme teď spolu a z kopce se pak zase někde trhneme." přemýšlím si v duchu.
Cestou k Hrádku proti nám běží postupně celkem 4. lidi včetně Gábora tzn. jsme na pátém místě. To je fajn. Za chvilku jsme všichni společně na Hrádku. Tady jsem ještě nebyl a je to tu parádní. Krásná zřícenina a výhledy do okolí. Škoda jen, že je velká oblačnost.
Konec hradů a hrádků, teď nás čekají 3 pořádné kopce za sebou. Lipská hora (688m), Milešovka (837m) a Kletečná (706m). Jdeme na to.
Na úpatí Lipské hory dobíháme všichni spolu přesně v deset ráno tzn. už jsme na trati 12 hodin. Všechny překvapuje jaký je to na Lipskou horu krpál, navíc z kraje hodně bahnitý, takže to všem pěkně klouže. Tedy vyjma mě, hůlky a X-Talony mě drží a já šlapu nahoru jakoby nic.
"Kde je ta Milešovka?" divím se při pohledu z vrcholu Lipské hory.
Na vrchol Milešovky to má být odtud jen 9 km a přitom není nikde vidět. Asi je skrytá za oblačnosti. No nic, po zapsání kontroly běžíme zase střemhlav dolů. Pak dál po silnici přes Kocourov a dále směrem na Milešov.
Zdá se, že Lászlo nás přestává stíhat a trochu ztrácí. Do Milešova se sbíhá z kopce, tak do toho pořádně šlápneme a zkoušíme se trhnout. Petr s námi běží až do vesnice, nad kterou se tyčí majestátně Milešovka (837m). To bude ještě fuška.
Za vesnicí se trhneme i Petrovi a dál pokračujeme zase jen s Láďou. Cítíme šanci. Teď by to mohlo vyjít a mohlo by se nám podařit nahnat nějaký náskok. Mažeme do kopce jako na klíček a cca za půl hoďky jsme nahoře. Nechceme se moc zdržovat, ale výbornou čočkovku nejde odmítnout, tak ji do sebe nalijeme a jdeme dál. Když začínáme sbíhat, Lászlo si to valí akorát nahoru.
"Tak teď do toho šlápneme, tady musíme urvat nějaký náskok." říkám Ládovi a pustíme se z kopce.
Jdu před něj a letím dolů co to dá. Běžíme v kuse až na úpatí Kletečné (706m). Poslední velký kopec na trase. No jo, ale ten kopec to je jedno velké suťovisko. To nebude zadarmo. Škrábeme se pomalu nahoru a zaplať pán Bůh, že je ještě vidět. Nechtěl bych to jít po tmě a pod čelovkou.
Jsme nahoře. Láďa hned pokračuje druhou stranou dolů, ale já sem z kopců rychlejší, tak se vydýchám a pak ho doženu. Zakecám se s nějakým klukem co si vyšel na Kletečnou na výlet se psem.
"A kolikže ještě poběžíte kilometrů?" ptá se.
"No teď jsme na 91. kilometru, takže ještě 15 km do Ústí." odpovídám a vyrážím stíhat Láďu.
"Tý jo, už jen 15 kilometrů. To je už fakt pohoda!" říkám si spokojeně při seběhu.
Doženu Láďu a dál pokračujeme z vesnice Kletečná po silnici. Je to stále z kopce, tak běžíme co to dá. Předběhneme jednu holku, co jde pouze denní trasu a pak nás troubením zdraví projíždějící Olaf s Petrem Malým, kteří se zrovna přemísťují auty na další stanoviště.
Řešíme kolik kilometrů nám ještě chybí do cíle.
"No, z Kletečné to bylo 15 km, tak teď to bude, ještě tak 12." odhaduji.
"To se mi nějak nezdá, to musí být ještě alespoň 20 km." kontruje Láďa.
A fakt, že jo. Já udělal na Kletečné školáckou chybu v odečítání. To asi ta únava (doufám).
"Ono je to fakt ještě 22 kilometrů!" potvrzuji při pohledu do itineráře
"Ach jo. 22 km místo dvanácti. :("
Rázem je všechen můj elán ten tam. Nepříjemné zjištění podrylo mojí psychiku a začínám se s tratí trochu trápit. Nicméně běžíme dál až na rozhlednu Radejčín a stále se občas otáčíme, zda nás nedotahuje Lászlo s Petrem.
Na rozhledně si označíme kontrolu a vyhlížíme kluky, jestli je někde v dálce nezahlídneme. Nejdřív se lekneme, že jo, ale naštěstí to byla jen ta holka, co jsme jí před chvílí předbíhali.
Běžíme dál a nepříjemné tušení, že se někde za námi objeví Lászlo s Petrem se bohužel vyplňuje. Když se vracíme z další kontroly K 22 Dorellerova vyhlídka na kterou se odbočuje ze žluté značky a pak se vrací zpět, tak nás akorát míjí.
"To je průser! Už nás skoro mají! Musíme přidat!" prskáme při běhu na cestě do Dubiček, kde je další čipová kontrola a občerstvení v restauraci.
"Píp" oscanují nám čipy, když tam doběhneme.
"Dáte si polívku? Tady máte kupóny."
"Ne ne, bohužel nedáme, musíme hned běžet. Pronásleduje nás Lászlo." odpovídám a už se točíme zpět k východu.
Dokonce nedoplním ani zásoby pití a to už jsem skoro na suchu. Z Dubiček pelášíme z kopce až k vracečce na vyhlídku Mlynářův kříž, kde si odškrtneme kontrolu K24. Bez zdržování mažeme zpět na zelenou a modlíme se, abychom se zase nemíjeli s klukama a oni tak neměli přehled kolik na nás ztrácí. Naštěstí je nepotkáváme, ale i tak letíme dál co to dá nonstop z kopce až k Labi do Dolních Zálezel.
Ani tam se moc neohřejeme a za chvilku se opět vydáváme prudce nahoru do vesničky Chvalov ukryté v kopcích tyčících se nad řekou Labe. Pořád se ale ohlížíme zda neuvidíme Lászla s jeho červenou mikinou. Normálně totální paranoia hadr. Navíc jsem si začal v hlavě z toho šílenství notovat upravený verš:
"Utíkej chlapče, utíkej, honí tě Maďar velikej!" a stále dokola.
Za Chvalovem seběhneme z cesty na pěšinu Pod Panenskou skálou, která je fakt parádní. Pozvolné klesání ve vrstevnici strmého svahu po úzké a místy velmi kluzké pěšince. Zase ženeme co to dá a to až tak, že žízní vysaju poslední hlt Kofoly z camelu.
"Kurnik, sem na suchu!" hlásím Láďovi
Naštěstí mě zachrání a dá mi jednu ze svých dvou malých PETek, které si ještě u studánky před Vaňovem doplňujeme oba vodou. Snad je pitná.
A jsme zase dole u Labe ve Vaňově, což už je vlastně městská část Ústí nad Labem. Zbývá posledních 7,5 kilometrů a poslední stoupání zpět do kopců nad Labem. My to stihneme ještě za světla, protože je teprve 15:35.
"To už jste čtvrtí co tu takhle běží, tři jsou před vámi." oznamuje nám pán, kterého míjíme ve Vaňově.
Skvělý my to 4. místo snad udržíme. Už sem ale vyflusanej a tak navrhuju Ládovi dát na chvilku indiánský běh ob dva sloupy co jsou u tratě, podél které běžíme. Nejdřív se ale ujišťuji, že za námi nejsou naši pronásledovatelé.
Poslední stoupání k Vaňovskému vodopádu si zprvu užívám pouze proto, protože je prostě poslední. Pak ale v dálce uvidím ten vodopád a čučím jak puk. Nádhera, to sem zase vůbec netušil, že tu něco takového kousíček od Ústí je.
Zapisuju poslední kontrolu K26, ale ta pastelka vůbec nepíše a jak na ní tlačím, tak praskne tuha. Ještě že mám s sebou vždy můj 22 gramový nůž z UTMB, takže si ji v pohodě ořežu. Já ti říkal Peter Cisár, jak se ten nůž při běhání strašně hodí! :)
Stoupáme ještě nad vodopády a pohledem dolů kontrolujeme, zda neuvidíme Lászla a Petra. Nikde nic. Ono se nám to snad fakt podaří! Hlavně neusnout na vavřínech. Ještě kousek přes můstek a pak už jen seběh k Vetruši a do cíle do Ústí.
A jsme dole v Ústí. Ženeme se kolem kostela, hlavního nádraží, kde na nás všichni udiveně čučí a dál nahoru do Důlců do budovy Pionýra, kde je cíl. Stále si jistíme záda a neustále se ohlížíme, zda někde nevyskočí ta maďarská mašina Lászlo, ale nikde nic.
Vbíháme do budovy.
"Další, další přibíhají !!!" ozývá se z chodby a přidává se potlesk.
"Cííííl!"
Zvládli jsme to! Na pro mě naprosto úžasném 4. místě za 18h 50m. Vzájemně si Láďou gratulujeme a přidávají se i Olaf s Petrem za organizační tým.
Celkem tedy celé Loučení tzn. 170km a + 7 300m převýšení za 25h 15m a pro mě 4. místo. Láďa je na třetím, druhý Martin Šebánek a na prvním místě zaslouženě další maďarská mašina Gábor Nyakas, který nám dal v druhé etapě hoďku a 5 minut.
Naši pronásledovatelé Lázlo s Petrem Kubištou dobíhají jen chvilinku, ani né 9 minut, po nás. Bylo to o fous a celou dobu jsme to s Láďou správně tušili, že Lászlo se jen tak nedá. Skvělý závod, mám z toho radost.
No a EKUT? Tam je vše ještě otevřené. Rozestupy mezi první pětkou po Louční, kde k mé radosti figuruji i já, nejsou nijak propastně velké, takže na Pražské stovce se vše rozhodne. Je stále o co bojovat a už se na to těším.
Díky organizátorům za opravdu nádhernou trať a parádní organizaci, Petrovi Pecháňovi a Láďovi za skvělou společnost na trase a hlavně Lászlovi za to jak nás s Petrem Kubištou skvěle naháněl a vyždímal alespoň ze mě opravdu maximum. V hlavě mi stále zní "Utíkej chlapče, utíkej, honí tě Maďar velikej!" :)
- Už v 8 večer sem umřel do postele a spal v kuse skoro 14 hodin.
- V neděli jsem už šel na 4 km procházku se svým psem Mírou. Překvapivě mě nic moc nebolelo.
- Nicméně klasika 3 dny po závodě sem ulehl jako vždy s horečkou zpět do postele.
- A opět klasika za 2 dny byla horečka pryč.
- V neděli jsem si šel konečně zase zaběhat.
- Už se nemůžu dočkat Pražské stovky.
"Já chci už konečně zase na nějaký závody!" křičí mi neustále v hlavě. Už 3 měsíce jsem kvůli zranění nezávodil a mám neuvěřitelný absťák. Pata jedna proklatá.
Začala bolet po Malofatranské stovce začátkem července. Přestože jsem pak zbytek července raději vůbec neběhal, střihl jsem si v srpnu ještě Slovakmana (IronMan) a výstup na Mont Blanc a pak ..., pak konečná. Už sem se nemohl na tu patu ani postavit, hlavně zrána. Celý září pak trávím létáním po doktorech a dohadováním se zda se jedná o plantární fasticidu nebo ostruhu. Ozařování laserem, masáže, ledování, protahování, nic nijak nepomáhá. Dojde až na obstřik a ten kupodivu v kombinaci s válením kriketového míčku chodidlem zabírá.
Začátkem října začínám pomaličku běhat jen pár km, řekněme 5 maximálně. Fyzičku jsem neztratil, když jsem nemohl běhat, jezdil sem alespoň hodně na kole a plaval, takže jde vše fajn a postupně navyšuji počet kilometrů. Rovnou se také z čistého optimismu a beraní nátury přihlašuji na Loučení i Pražskou stovku. Potřebuju mít před sebou nějakou motivaci a EKUT* je motivace obrovská. Prostě buďto to vyjde a půjde to nebo ne. V listopadu už si dávám do těla jako normálně a probíhám si části odhadované tratě Loučení přes Středohoří. Pata drží, všechno je ok.
*EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu (300km, +11 700m), závod stávající se ze dvou závodů Loučení (170km, +7 300m) a 14 dní poté Pražské stovky (130km, +4 400m).
A je to tu zítra je den D. Start první 54 km etapy Loučení je už v 5:00 ráno. Druhá 116 km etapa startuje v 10 večer. Nakonec se rozhoduji využít domácího prostředí závodu a přespat raději doma v Roudnici n/L než ve spacáku na karimatce v tělocvičně v Ustí n/L. I přestože vstávám už ve 3 ráno a po necelých 5 hodinách spánku vyrážím autem do Ústí, se to vyplatilo. Spal jsem skvěle a cítím se dobře.
V Ústí se zaregistruju, vyfasuju itinerář, pokecám se známými tvářemi a ve 4:41 odjíždíme všichni spolu vlakem na start do Bohosudova. Jde se na to. Čeká nás 54 km přes 3 kopce Krušných hor s celkovým převýšením 2000 metrů. Moje strategie je následující: 1. etapu chci dát co možná nejrychleji a získat tak čas na delší regeneraci před druhou etapou, kterou pak dám spíš pocitově, jak se říká "na pohodu".
1. Etapa, Krušné hory (54 km, +2 000 m)
"3, 2, 1, Stááááárt!" a už se to valí vpřed a pěkně zvesela. Ve svižném tempu přebíháme Bohusudov, abychom alespoň trochu prohřáli nohy před prvním kopcem, který začíná hned za Bohusudovem. Kopec je hned na začátek parádní. Úzkým teréním výsekem přímo pod lanovkou až na Komáří Vížku (809m). Mrholí. Vše je mokré a za chvíli i mé boty, ale jsem rád, že je mám. Nové X-Talony drží v mokrém terénu jako přibité. Postupuju za Tomášem Zaplatílkem a kousek za mnou je Pavel Marek. Jsme v čelní asi 15ti členné skupince. |
| Startujeme zvesela! |
"Kde máš čip?" ptají se Pavla na kontrole.
"Čip? Jaký čip? Ten nemám!" diví se Pavel.
"Ty nemáš čip?" divím se s ním.
No tak na to, jak toto dopadne, fakt čekat nebudu a běžím bez Pavla dolů sám. Co běžím, letím. Seběhy jsou moje. Šotolina střídá bahnité cesty a přesně to mi teď vyhovuje. Dobíhám a předbíhám spousty lidí, kterým to na bahně klouže, mě naštěstí vůbec. Tak mě ten seběh baví, až přehlédnu, že musím z cesty odbočit na kontrolu na hrad Kynšperk. Naštěstí na mě někdo za mnou zapíská a já se vracím zpět jen pár desítek metrů.
Označeno a vydávám se předhonit zpět všechny co mě zase předběhli. Jde to dobře, za chvilku je mám a dál sbíhám sám. Běží se mi fakt skvěle, rychle, ale uvolněně, žádná křeč, pata drží, super. Doháním skupinku asi 5 borců z nichž poznávám jen Maďary Lászla B. a Gábora N. Sbíháme dál spolu, až úplně dolů na bývalou železniční trať vedoucí do Chlumce, kde je další čipová kontrola.
Běh po trati nic moc. Snažím se uviset Lászla, ale pražce mi nevychází do dlouhého kroku. Nakonec jsem se s tím srovnal a jedu stylem "pražec, mezi, pražec, mezi, ..." pak mě z toho začne píchat v levém koleni, tak přehazuji na "mezi, pražec, mezi, pražec". No blázinec hadr, ale nakonec doklopýtáme po trati až do Chlumce, kde čeká Olaf s čipovou kontrolou, obloženými chleby a skvělým teplým čajem.
Pokračujeme dále ve čtyřech. Dva Češi a dva Maďaři. To co jsme seběhli, musíme zase vyběhnout nahoru, ale do Habartic. Stoupáme po prudké asfaltce nahoru a začíná se rozednívat. Konečně prohodím pár slov s Maďary hlavě s Lászlem, protože umí dobře anglicky a také se seznámím s Petrem Pecháněm, kterého jsem zatím neznal.
 |
| K6 Habartice, 7:40 |
"Už to nemůžu vydržet, jdu do něj" volám na Petra.
Nasadím sprint a v jednom širším bodě ho konečně předbíhám. Když mě řidič uvidí, klidí se s traktorem ke straně a nechá nás předběhnout všechny. Letíme dál s Petrem dolů, Lászlo začíná ztrácet, ale Gábor se nás statečně drží.
Jsme dole v Telnici, kde je další čipová kontrola a občerstvení. Gábor se zdržuje minimálně a jde hned dál. My s Petrem něco pojíme a doplníme zásoby pití, když v tom dobíhá Lászlo.
 |
| K7 Telnice |
Další kontrola, ke které se blížíme, je v Malém Chvojně na 42. km, přesně na maratonské vzdálenosti. Koukám na hodinky.
"Když sebou mrskneme, tak máme maraton s převýšením přes 1700m pod slušných 5 hodin!" oznamuji Petrovi.
"To je pěkný." přitakává s úsměvem.
Nakonec nám to uteče o 6 minut. I tak 5:06 je pěkný. Navíc se dozvídáme, že jsme na 7. místě a ztrátu na prvního máme jen 20 minut. Zapíjíme to výborným horkým čajem z Honzova úžasného samovaru a běžíme dál.
 |
| K9 Malé Chvojno |
 |
| Petr drtí poslední kilometry do cíle Bertiným údolím |
"Píp" načte nám Olaf čipy v cíli. Super 1. etapu máme s Petrem na společném 7. místě za sebou za 6h a 25 minut. Ztrátu na vítěze jsme ještě o minutu stáhli na pouhých 19 minut.
Koukám, že je teprve půl dvanácté dopoledne.
"No jo, co tu budu teď do deseti večer dělat?" říkám si.
"Jedu domu!" loučím se s Petrem a Olafem
"Jako úplně?" ptá se Olaf
"Né, doma se vyspím a večer jsem tu zpět"
Ani se nepřevlékám, šup do auta a jedu. Za 35 minut už jsem v Roudnici. Ještě než dojedu domu, stavím se na oběd na náměstí ve Vařinci. Výborné rizoto, mňam. Pak doma plná vařící vana "Ááááááá", promasírovat nohy kafrem, nařídit budík na sedmou večer a .....
"Chrrrrrrrrrr, .... zzzzzz, ....zzzzzzz" ve vlastní posteli, prostě labůžo.
2. Etapa, České Středohoří (116 km, +5 300 m)
Zpět v Ústí jsem před devátou večer, takže mám ještě hoďku času, abych se připravil na start 2. etapy a probral s ostatními zážitky a vůbec průběh etapy první. Navíc na druhou etapu přijeli další lidi, kteří ranní etapu neběželi a tak se k oboustranné radosti potkávám mimo jiné i s Petrem Kubištou, s kterým sem se od 100 Miles of Istria neviděl.
Na druhou etapu se opravdu těším. Přestože pocházím z Českého Středohoří z Litoměřic, žádné ultra jsem tu ještě neběžel. Zatím pouze kratší běhy, výběhy na např. Lovoš a Boreč a sprint triatlony v rámci lokálního seriálu závodů Král Českého Středohoří.
Trasa je skvěle navržená a zahrnuje opravdu to nej ze Středohoří včetně Milešovky. Značnou část jsem si tu v minulém měsíci naběhal. I když nebylo známo kudy trať přesně povede, dalo se to celkem dobře z informativního popisu na stránkách odhadnout. Takže pro mě opravdu domácí závod.
Před desátou večer se všichni přesunujeme pěšo na start, který je kousek od vlakového nádraží Ústí n/L - Střekov. Na startu panuje jako vždy skvělá nálada, kterou ještě umocňuje Honza Suchomel se svými vtípky.
 |
| Ke startu připravit! |
 |
| Předstartovní s Tomášem Zaplatílkem |
Vše přerušuje Olaf se zvoláním: "Pozor! 10 sekund do startu!"
"9, 8, 7, ... 3, 2, 1, Stáááárt!"
Vybíháme. Nejdříve se musíme vymotat cca 3 km ulicemi ze Střekova k nástupu na Vysoký Ostrý (587m). Běžíme ve velkém houfu až k první čipovce na kraji Ústí Olšinky na 2,9. km. Tam si pípnem a po chvilce už dupeme do prudkého kopce na Ostrý.
Nějak mi to do kopce nejde, přeci jen je těch ranních 54 km asi znát, čelo se mi v kopci pomaličku vzdaluje. Zkouším přidat a dohnat je, ale cítím, že to přepaluju.
"Spousta lidí ranní etapu vůbec neběžela a to budou určitě oni." uklidňuji se v duchu.
No nebyla to úplně pravda. Konečně se blížím k vrcholu Ostrého a mezitím borci z čela už to dávno valí dolů. Vidím proti sobě klesat Lázla, Petra i Gábora naší ranní skupinku. No a já se tady flákám. Konečně sem tam, označím si fixem kontrolu a jdu na to.
"Přátelé připoutejte se, pojedeme z kopce" a letím dolů co to dá. Bahno, nebahno, větve, nevětve.
Za chvíli doháním oba Petry, Kubištu i Pecháně. Lászlo běží s nimi a Gábor je na dohled. Letím s Petry dál dolů. Lászlo nestíhá a necháváme ho za sebou.
Někde ale asi přehlídneme značení a běžíme blbě. Koukám na navigaci na Ambitech a měli bychom běžet víc vpravo, což znamená i o dost níž než jsme. Uhnu ke kraji cesty vpravo a vidím čelovky asi 50 metrů pod námi.
"Jdeme blbě! Musíme dolů!" zařvu na ostatní a hned se pouštím prudkým kamenitým sešupem dolů.
Kameny i listí v prudkém kopci kloužou, takže občas skončím na boku a slajduju dolů. Kolem lítají šutry od ostatních nade mnou, tak se klidím pro jistotu víc vpravo. Ještě několikrát mi ujedou nohy a po boku a zadku konečně sletím až dolů na cestu, kde akorát probíhá Lászlo. Kouká na mě docela udiveně, kde jsem se tam vyloupl.
Dám se trochu do kupy a vybíhám za ním, když zleva se ozve hlasité "Aáááááááá" a já vidím Petra Pecháně jak padá zadkem a zády na šutry a řítí se po nich asi 3 metry dolů až na cestu.
"Jsi OK?" ptám se.
"Jo, jo, to bude dobrý."
"OK, to je dobře." a běžím dál.
To bylo naposled co sem Petra viděl. Běžím rychle dolů, snažíc se dohnat vzniklou ztrátu. Za chvíli předbíhám jak Lászla, tak Petra Kubištu a dobíhám na čipovou kontrolu v Brnný. Doplňuji pití, ale s tím camelem mi to trvá, takže dobíhají kluci a Lászlo jde hned dál. Doháním ho až ve stoupání.
Z Lászla mám obrovský respekt, je to prostě vyhlášená maďarská mašina. Přestože na mnoha závodech jdeme často spolu, vždycky, vyjma dnes ráno, mě s přehledem porazí. Chvilku kecáme o závodech, ale tempo mi přijde pomalé, takže ho za chvilku nechávám za sebou. Nevím čím to je. Buďto dnes není ve své kůži nebo naopak já sem dnes v lepší kůži než on. No, uvidíme. Po chvíli mě dotáhne Petr Kubišta, který neběžel ranní etapu, tak má sil na rozdávání.
V Němčí si 18 minut po půlnoci označíme další kontrolu a můžeme se pustit zase dolů směrem k Rytině soutěsce. Parádní úsek, hrozně mě to baví a tak zase letím dolů co to dá. Trochu nás to s Petrem roztrhá takže na Varhošť (639m) pak stoupám sám. Tady to znám jak svoje boty. Varhošť je můj oblíbený tréninkový cíl. Na rozhledně si označím kontrolu a sbíhám dolů k altánu, kde je občerstvovačka s další tentokrát tajnou kontrolou s Honzou Sedlákem. Mám hlad, takže si dávám na čas a futruju vše co tu Honza má. Např. křížaly jsou naprosto super. Ještě doplnit pití a mezitím dobíhá Petr a hned za ním i Lászlo. No, je na čase mazat dál.
Zpět přes Varhošť se po žluté dostávám až na Krkavčí skálu, kde je další kontrola K8. Z kontroly akorát odchází skupinka 4 borců. Označím si a letím za nimi. Tahle stezka se super, naposledy jsem tu sice v husté mlze zabloudil a to to tu znám, ale dnes mlha není, tak letím bez problémů pronásledovat tu skupinu. Dohoním je akorát, když ve strmém svahu bojují s uklouzanou úzkou stezkou. Nezpomaluji a přeletím je zleva mimo stezku. To je bomba tak ty X-Talony drží. Skupinka je za mnou a letím dál.
Celý seběh si fakt užívám a pronásledovatelé jsou brzy v nedohlednu. Utíkám dál směrem na Plešivec a ve stoupání k vrcholu vidím v dálce další čelovku, která skoro neposunuje vpřed. Když tam dojdu je mi jasné proč. Všude jsou popadané pořezané stromy, přejít to je fakt těžké. To musel objednat Olaf, protože před 14 dny, když jsem tu běžel naposled, to tu ještě nebylo. Stromy a větve jsou všude, klopýtám přes ně a pode mnou už vidím blížící se skupinu čelovek.
"Však ono je to také zdrží." říkám si.
Na vrcholu Plešivce je kontrola, kde doháním tu čelovku přede mnou. Vyklube se z ní Láďa Erbert jeden z vítězů ranní etapy.
"To sem rád, že už nebudu sám. Já sem nějakej vyštavenej, je mi blbě a pořád někde bloudím." vítá mě.
"Ok, se mnou nezabloudíš. Jednak sem zdejší a navigaci mám taky."
"Teď si například užijeme parádní klesání šutrama, to budeš koukat. Tak jdeme na to!"
Šutry z Plešivce stojí opravdu za to, ale naštěstí nejsou mokré, takže dnes tolik nekloužou. Nad námi už svítí čelovky, takže ta skupinka už je u kontroly. Musíme jim zdrhnout.
 |
| K10 Plešivec, 3:08 |
 |
| K 12 Radobýl, 4:05, krásný výhled... |
Jen co si Olaf oscanuje naše čipy a dá nám itineráře na druhou polovinu tratě, už se do nádražky nahrne skupinka, která nás pronásledovala. Ani ne minutu po nás a k mému překvapení je mezi nimi i Lászlo a Petr Kubišta. Ti další dva navíc jen vyfasují itineráře a bez polívky mažou dál. Pane jo.
My ostatní ale máme hlad a tak společně usedneme ke stolu a tlačíme do sebe výbornou gulášovku. Já, Láďa, Petr a Lászlo. Od teď už se budeme vzájemně nahánět až do cíle, ale to předbíhám.
S Láďou vyrážíme první a to směr Lovoš (570m). Nahoře jsme před půl sedmou ráno, za chvíli se začne konečně rozednívat. Cestou Láďovi vyprávím o tradičních závodech ve výběhu Lovoše z Lovosic, kterých jsem se několikrát zúčastnil a které se shodou okolností běží již příští týden. No asi letos vynechám.
"Pi, píp" přišla mi SMS od Ilony, která sleduje online výsledky na netu.
"Jste na 4. místě! Paráda."
"Cože?"
To není možný já myslel, že jsme někde kolem 10-12 místa a my jsme čtvrtý! To je skvělý a běžím se podělit s dobrou zprávou Láďovi, který už zatím běžel napřed.
Z Lovoše běžíme v podstatě nonstop až na občerstvovačku s tajnou kontrolou před kopcem Boreč (446m), kterou má na starost hlavní organizátor akce Petr Malý. Když dorazíme, už je světlo, takže můžeme zabalit čelovky. Chvilku s Petrem zavtipkujeme a pak se vydáváme na okružní naučnou stezku přes vrchol Boreče. Akorát se z ní vrací Gábor, ten má tedy našlápnuto.
Boreč je parádní, za chvilku je za námi, takže probíháme zpět tajnou kontrolu s Petrem Malým a hned razíme dál směr hrad Košťálov. Ne že bychom se nějak flákali a při škrábání se nahoru na hrad si všimnu, že máme zase známou společnost. Dotahuje nás Petr s Lászlem. Jsou jen kousek za námi.
 |
| K16 Hrad Košťálov, 8:21 |
 |
| Co sem si to jen chtěl zapsat. Jo, K16. |
 |
| Tajná občerstvovačka ve Vlastislavi |
"OK, půjdeme teď spolu a z kopce se pak zase někde trhneme." přemýšlím si v duchu.
Cestou k Hrádku proti nám běží postupně celkem 4. lidi včetně Gábora tzn. jsme na pátém místě. To je fajn. Za chvilku jsme všichni společně na Hrádku. Tady jsem ještě nebyl a je to tu parádní. Krásná zřícenina a výhledy do okolí. Škoda jen, že je velká oblačnost.
 |
| K17 Hrádek, 9:32 |
 |
| Láďa, Petr a Lászlo |
 |
Na úpatí Lipské hory dobíháme všichni spolu přesně v deset ráno tzn. už jsme na trati 12 hodin. Všechny překvapuje jaký je to na Lipskou horu krpál, navíc z kraje hodně bahnitý, takže to všem pěkně klouže. Tedy vyjma mě, hůlky a X-Talony mě drží a já šlapu nahoru jakoby nic.
"Kde je ta Milešovka?" divím se při pohledu z vrcholu Lipské hory.
Na vrchol Milešovky to má být odtud jen 9 km a přitom není nikde vidět. Asi je skrytá za oblačnosti. No nic, po zapsání kontroly běžíme zase střemhlav dolů. Pak dál po silnici přes Kocourov a dále směrem na Milešov.
 |
| K18 Lipská hora, 10:22 |
 |
| Lipská hora za náma, Milešovka před náma. |
 |
| Milešov pod Milešovkou |
"Tak teď do toho šlápneme, tady musíme urvat nějaký náskok." říkám Ládovi a pustíme se z kopce.
Jdu před něj a letím dolů co to dá. Běžíme v kuse až na úpatí Kletečné (706m). Poslední velký kopec na trase. No jo, ale ten kopec to je jedno velké suťovisko. To nebude zadarmo. Škrábeme se pomalu nahoru a zaplať pán Bůh, že je ještě vidět. Nechtěl bych to jít po tmě a pod čelovkou.
 |
| K20 Kletečná, 12:53 |
"A kolikže ještě poběžíte kilometrů?" ptá se.
"No teď jsme na 91. kilometru, takže ještě 15 km do Ústí." odpovídám a vyrážím stíhat Láďu.
"Tý jo, už jen 15 kilometrů. To je už fakt pohoda!" říkám si spokojeně při seběhu.
Doženu Láďu a dál pokračujeme z vesnice Kletečná po silnici. Je to stále z kopce, tak běžíme co to dá. Předběhneme jednu holku, co jde pouze denní trasu a pak nás troubením zdraví projíždějící Olaf s Petrem Malým, kteří se zrovna přemísťují auty na další stanoviště.
 |
| Taky vás tenhle trhač v Kletečné, tak vyštěkával? |
"No, z Kletečné to bylo 15 km, tak teď to bude, ještě tak 12." odhaduji.
"To se mi nějak nezdá, to musí být ještě alespoň 20 km." kontruje Láďa.
A fakt, že jo. Já udělal na Kletečné školáckou chybu v odečítání. To asi ta únava (doufám).
"Ono je to fakt ještě 22 kilometrů!" potvrzuji při pohledu do itineráře
"Ach jo. 22 km místo dvanácti. :("
Rázem je všechen můj elán ten tam. Nepříjemné zjištění podrylo mojí psychiku a začínám se s tratí trochu trápit. Nicméně běžíme dál až na rozhlednu Radejčín a stále se občas otáčíme, zda nás nedotahuje Lászlo s Petrem.
Na rozhledně si označíme kontrolu a vyhlížíme kluky, jestli je někde v dálce nezahlídneme. Nejdřív se lekneme, že jo, ale naštěstí to byla jen ta holka, co jsme jí před chvílí předbíhali.
 |
| K21 Radejčín, rozhledna, 13:36 |
 |
| Radejčínské rozhledy |
 |
| Radejčínská rozhledna |
Běžíme dál a nepříjemné tušení, že se někde za námi objeví Lászlo s Petrem se bohužel vyplňuje. Když se vracíme z další kontroly K 22 Dorellerova vyhlídka na kterou se odbočuje ze žluté značky a pak se vrací zpět, tak nás akorát míjí.
"To je průser! Už nás skoro mají! Musíme přidat!" prskáme při běhu na cestě do Dubiček, kde je další čipová kontrola a občerstvení v restauraci.
"Píp" oscanují nám čipy, když tam doběhneme.
"Dáte si polívku? Tady máte kupóny."
"Ne ne, bohužel nedáme, musíme hned běžet. Pronásleduje nás Lászlo." odpovídám a už se točíme zpět k východu.
Dokonce nedoplním ani zásoby pití a to už jsem skoro na suchu. Z Dubiček pelášíme z kopce až k vracečce na vyhlídku Mlynářův kříž, kde si odškrtneme kontrolu K24. Bez zdržování mažeme zpět na zelenou a modlíme se, abychom se zase nemíjeli s klukama a oni tak neměli přehled kolik na nás ztrácí. Naštěstí je nepotkáváme, ale i tak letíme dál co to dá nonstop z kopce až k Labi do Dolních Zálezel.
 |
| K24 vyhlídka Mlynářův kříž, 14:12 |
"Utíkej chlapče, utíkej, honí tě Maďar velikej!" a stále dokola.
Za Chvalovem seběhneme z cesty na pěšinu Pod Panenskou skálou, která je fakt parádní. Pozvolné klesání ve vrstevnici strmého svahu po úzké a místy velmi kluzké pěšince. Zase ženeme co to dá a to až tak, že žízní vysaju poslední hlt Kofoly z camelu.
"Kurnik, sem na suchu!" hlásím Láďovi
Naštěstí mě zachrání a dá mi jednu ze svých dvou malých PETek, které si ještě u studánky před Vaňovem doplňujeme oba vodou. Snad je pitná.
 |
| Pod Panenskou skálou |
 |
| Klesání nad řekou směrem k Vaňovu |
A jsme zase dole u Labe ve Vaňově, což už je vlastně městská část Ústí nad Labem. Zbývá posledních 7,5 kilometrů a poslední stoupání zpět do kopců nad Labem. My to stihneme ještě za světla, protože je teprve 15:35.
"To už jste čtvrtí co tu takhle běží, tři jsou před vámi." oznamuje nám pán, kterého míjíme ve Vaňově.
Skvělý my to 4. místo snad udržíme. Už sem ale vyflusanej a tak navrhuju Ládovi dát na chvilku indiánský běh ob dva sloupy co jsou u tratě, podél které běžíme. Nejdřív se ale ujišťuji, že za námi nejsou naši pronásledovatelé.
Poslední stoupání k Vaňovskému vodopádu si zprvu užívám pouze proto, protože je prostě poslední. Pak ale v dálce uvidím ten vodopád a čučím jak puk. Nádhera, to sem zase vůbec netušil, že tu něco takového kousíček od Ústí je.
 |
| K26 Vaňovský vodopád, 15:49 |
Zapisuju poslední kontrolu K26, ale ta pastelka vůbec nepíše a jak na ní tlačím, tak praskne tuha. Ještě že mám s sebou vždy můj 22 gramový nůž z UTMB, takže si ji v pohodě ořežu. Já ti říkal Peter Cisár, jak se ten nůž při běhání strašně hodí! :)
Stoupáme ještě nad vodopády a pohledem dolů kontrolujeme, zda neuvidíme Lászla a Petra. Nikde nic. Ono se nám to snad fakt podaří! Hlavně neusnout na vavřínech. Ještě kousek přes můstek a pak už jen seběh k Vetruši a do cíle do Ústí.
 |
| Nad Vaňovem |
U Větruše jsme co by dup. Celý kopec jsme zase seběhli nonstop, což vzhledem k tomu, že v nohou máme už skoro 170 km je síla. Začíná se stmívat, ale už to zvládneme bez čelovek. Cíl je skoro na dohled.
 |
| Pod Větruší s cílem na dohled |
Vbíháme do budovy.
"Další, další přibíhají !!!" ozývá se z chodby a přidává se potlesk.
"Cííííl!"
Zvládli jsme to! Na pro mě naprosto úžasném 4. místě za 18h 50m. Vzájemně si Láďou gratulujeme a přidávají se i Olaf s Petrem za organizační tým.
Celkem tedy celé Loučení tzn. 170km a + 7 300m převýšení za 25h 15m a pro mě 4. místo. Láďa je na třetím, druhý Martin Šebánek a na prvním místě zaslouženě další maďarská mašina Gábor Nyakas, který nám dal v druhé etapě hoďku a 5 minut.
 |
| Vítězové závodu "O nejdelší vousy" aneb spolu s organizátory s Olafem a Petrem |
No a EKUT? Tam je vše ještě otevřené. Rozestupy mezi první pětkou po Louční, kde k mé radosti figuruji i já, nejsou nijak propastně velké, takže na Pražské stovce se vše rozhodne. Je stále o co bojovat a už se na to těším.
Díky organizátorům za opravdu nádhernou trať a parádní organizaci, Petrovi Pecháňovi a Láďovi za skvělou společnost na trase a hlavně Lászlovi za to jak nás s Petrem Kubištou skvěle naháněl a vyždímal alespoň ze mě opravdu maximum. V hlavě mi stále zní "Utíkej chlapče, utíkej, honí tě Maďar velikej!" :)
Doslov
- Ani ne hoďku poté co jsem doběhl, jsem ještě skočil do auta a jel domu.- Už v 8 večer sem umřel do postele a spal v kuse skoro 14 hodin.
- V neděli jsem už šel na 4 km procházku se svým psem Mírou. Překvapivě mě nic moc nebolelo.
- Nicméně klasika 3 dny po závodě sem ulehl jako vždy s horečkou zpět do postele.
- A opět klasika za 2 dny byla horečka pryč.
- V neděli jsem si šel konečně zase zaběhat.
- Už se nemůžu dočkat Pražské stovky.
Odkazy
Týnišťské šlápoty 2014 aneb Orlické hory křížem krážem
Tak jsem se, konečně, podíval taky na Olafovy Týnišťské šlápoty. Letos byly celé v Orlických horách bez výletů na Kralický sněžník a do Polska jako v předchozích ročnících. Trasa nás s okolím Deštného v O.h. seznámila oprav...
1000 miles – Start -> CP1
 |
| Tréninkové prostředí v močálech |
Aktualizováno 08:23, 01-8-14
Někdy na podzim minulého roku, jsem dostal od kamaráda Zbyňka Táborského informaci o závodu bez zajištění, 1000 miles adventure. Kolo v té době jsem měl asi teprve 3 měsíce, předtím jsem na kole “nikdy” nejezdil, když nepočítám nějakou dobu před víc jak patnácti lety. To jsem drandil Orlovské okolí na modrém kole značky JOKO. Pročetl jsem si pár článků, zkouknul pár videjí na youtube a bylo rozhodnuto. V roce 2014 se chci postavit na start a utkat se s dalšími závodníky na této cca 1700 km dlouhé trati. Registrační proces byl boj sám o sobě. V Anglii máme totiž posunutý čas a ještě navíc jsem měl na návštěvě kamarády z Prahy. Tudíž jsem nemohl sedět u počítače a snažit se zaregistrovat v co nejkratším čase. Tento rok bylo vyprodáno cca do 3 minut od zahájení. Od kamaráda Martina Kratochvíla, dochází smska, že bohužel, ale že nakonec jsem asi až 73tí náhradník. Trošku panika, ale jako bojovník nehážu flintu do žita a snažím se vymyslet jak z této svízelné situace ven. Nakonec kontaktuju úžasný tým kolem Honzy Kopky, a slovo dalo slovo, že za protislužbičku, budu moci nastoupit. HURÁ, já vůl, ještě stále jsem neměl tušení do čeho to vlastně chci za každou cenu nastoupit!
Někdy na podzim minulého roku, jsem dostal od kamaráda Zbyňka Táborského informaci o závodu bez zajištění, 1000 miles adventure. Kolo v té době jsem měl asi teprve 3 měsíce, předtím jsem na kole “nikdy” nejezdil, když nepočítám nějakou dobu před víc jak patnácti lety. To jsem drandil Orlovské okolí na modrém kole značky JOKO. Pročetl jsem si pár článků, zkouknul pár videjí na youtube a bylo rozhodnuto. V roce 2014 se chci postavit na start a utkat se s dalšími závodníky na této cca 1700 km dlouhé trati. Registrační proces byl boj sám o sobě. V Anglii máme totiž posunutý čas a ještě navíc jsem měl na návštěvě kamarády z Prahy. Tudíž jsem nemohl sedět u počítače a snažit se zaregistrovat v co nejkratším čase. Tento rok bylo vyprodáno cca do 3 minut od zahájení. Od kamaráda Martina Kratochvíla, dochází smska, že bohužel, ale že nakonec jsem asi až 73tí náhradník. Trošku panika, ale jako bojovník nehážu flintu do žita a snažím se vymyslet jak z této svízelné situace ven. Nakonec kontaktuju úžasný tým kolem Honzy Kopky, a slovo dalo slovo, že za protislužbičku, budu moci nastoupit. HURÁ, já vůl, ještě stále jsem neměl tušení do čeho to vlastně chci za každou cenu nastoupit!
O specializovaném tréninku nemohla být řeč, ale zase na druhou stranu ani doma na prdeli jsem neseděl.Vyzkoušel jsem závod na biku, jaké to je se poměřit s jinýma na náročné technické trati, a ani nevím jak, ale nějakým zázrakem se mi podařilo tento závod na 50km vyhrát v konkurenci 700 vlčáků. Asi štěstí začátečníka a naprosté bahenní kalamity. Navíc mi písek v bahně naprosto odrovnal komponenty na kole, dostal se všude a funguje jako smirkový papír. Vlastně, až do začátku Mílí jsem KONU dával do pořádku. V čase kdy kolo fungovalo jsem se snažil najíždět objemy při nízké tepovce, týdně kolem 400 až 500 km. Hlavní co mi scházelo jsou kopce, a ty se prostě neojebou, ty člověk vyšlapat musí tak či tak. Trať Mílí je totiž pevně daná, a každý závodník má v povinné výbavě GPS s trasou a zároveň záznamem trasy, aby se mohlo zjistit zda-li někdo nefixluje a nechce si trasu nějakým způsobem ulehčit. Dále do povinné výbavy patří buzola, zápalky, zapalovač, hadřík napuštěný benzinem, základní lekárnička, spacák, čelovka, provaz, nůž, píšťalka, thermo fólie a konečně pepřák proti otravům všeho druhu.
 |
| Na nádru ve Fullwelu |
Balení na tento závod je kapitola sama pro sebe, a můžu s klidným srdcem řít, že i když jsem naprostý bikerský nováček, tak jsem se sbalil parádně, nebral jsem žádné zbytečnosti a zároveň mi nic nechybělo. A když jo, tak pořád jsem měl kolem sebe v okruhu pár kopkokilometrů perfektního Romana nebo další experty, kteří jakoukoliv závadu na kole uměli dokonale opravit jen dobře míněnou radou :D, ale nepředbíhejme.
Komplikací a asi největším problémem celého podniku 1000 mil pro mě bylo se dostat z Londýna na start, respektive z domova na letiště. Auto nemám, do taxíku mě nevemou, do autobusu také ne, a zase, že bych bydlel úplně blízko letiště se také říct nedá. Nakonec mě zachraňuje Frederik, který mi nabídl, že mě na letiště odveze, za což mu tímto ještě jednou děkuji! Pak už to šlo jako po másle British Airways, mají skvělé pravidlo, že buď kufr nebo kolo, tudíž žádné extra příplatky, jsou milí a vycházejí vstříc, kolo i se vším co jsem vezl vážilo 23 kg na chlup přesně. V Praze po příletu už mě čekal kamarád Fíla, asi nejlenivější řidič na světě, a úspěšně jsem zabral část jeho bytu v Praze. Díky Kájo, Fílo a malej Franto.
 |
| Kona v plné kráse |
Start každosudoročně začíná v Hranicích u Aše, ono to má svůj důvod. Celý závod je vlastně napříč bývalým Československem, přes všechny hraniční pohoří České republiky, Slovenská část trasy vede přes centrální část až na úplný východ na hranice s neklidnou Ukrajinou, do vesničky Nová Sedlica.
 |
| Brífínk |
Start je naplánován na 15 hodinu odpolední v neděli 29. Června, tam mě zavezl Fíla o dvě hodiny spíše pro klid duše. V Hranicích se loučíme, Fíla to hned točí pryč a jede si zaběhat, aby z toho víkendu vůbec něco měl. V tom momentě pro mě začíná jízda, která vlastně trvá až do teď, co píšu tyto řádky. Všechny ty neznámé tváře kolem, nikoho, ale vůbec nikoho neznám, jdu na registraci a potkávám samé nabušené bikery, ale nějak mě to nevzrušuje a jen pozvolna propadám nervozitě. Na registraci si mě zváží, vyfotí, asi kdyby mě sežral medvěd a mé tělo bylo k nepoznání. Dostávám startovní číslo 103.Číslo jsem si vybral sám, protože jsem trošku pověrčivý,
a zatím všechny závody co jsem absolvoval s číslem 3, jsem dokončil. Po chvilce, už nejsem anonymní figurka. Mezi dravci, potkávám a zdravím se s člověkem, který to vlastně všechno odstartoval Zbyňa a za pár minut se k němu přidává Ústečák Martin Kratochvíl, klučina se kterým jsem se potkal poprvé na ultratrailu Jarním Šluknovskem.
Minutky do startu ubíhají, každý si okukuje kola, dotahují se do finále poslední modifikace a kontroly vybavení, Honza Kopka nás svolává na krátký informační brífínk. Po zkončení brífinku začíná chcát. Ufffff jsem pod stříškou naštěstí a někdo z kluků říká, že to tak má Kopkyč pokaždé. Asi bych mu do příště měl domluvit rande s Liborem Uherem, pořadatelem už docela známé beskydské B7, který je zase nějak domluvený s pánbíčkem, že mu snad ještě během jeho závodu ani nekáplo. Na startovní čáře pod Crafťáckým obloukem se tlačím mezi vlčáky dopředu co to jde. Loučím se s Martinem a Zbyňou, od začátku asi nepojedeme stejné tempo a já nechtěl být někde vzadu, bojuju přece o bednu neasi!! A Zbyňovi hlásím že do tří dnů jsem na Slovenských hranicích.
 |
| Zbyňa |
 |
| Pravý břeh Labe |
Ještě pár ofiko fotek, ruce nahoru a prásk z pistole, Honza startuje závod. Že to přepaluju zjišťuju asi po 300 metrech, jsem totiž první :D, ale tak aspoň můžu říct, že jsem byl ve vedení Mil, kdo z vás to může říct?! Rozmyslím si to a vedení nechávám lepším borcům, řadím se někde na chvost první desítky a spokojeným tempem si to řinu vstříc už opravdicky nejzápadnějšímu bodu ČR, na hranici s Německem, kde je otočka, která opravuje náš kurz směr Krušné hory. Jedu a a adrenalin mi stříká snad i z uší. Leje jako z konve, ale mě to vůbec nevadí, zatím jsem stále ve své komfortní zóně, před sebou mám na dohled vítěze minulého ročníků Tyxu, tak co bych se depresoval.
 |
| Ještěd v pozadí |
 |
| Děčín |
Druhý den, čili druhá etapa už měla mít výrazně horský charakter, který nám dodají Krušné hory. Ráno jsme vstal kolem čtvrté hodiny, než jsem se vyhrabal ze spacáku bylo kolem 5 ranní. Co mě vždycky náramně bavilo, bylo potkávat se klubající mílaře, z různých křovin, přístřešků, prostě ze všech možných míst, kde se dá spát. Vždy jen pozdravím a šinu si to dál. Druhá etapa pro mě měla i trošku nostalgický nádech, protože jsme dost křižovali cestu, kterou jsem již absolvoval se svým bráchou při CZAR 2012. Ranní sluníčko docela často střídaly přeháňky a někdy déšť intenzivnějšího charakteru. Naštěstí při největší průtrži jsem měl na blízku úkryt. Krušné hory jako takové jsou jedna velká náhorní plošina, takže se nějakých velkých sjezdů nebo stoupání člověk nedočkal a cesta docela rychle ubíhala. Pamatuji si na naprosto nádherné louky v okolí Moldavy, nebo na setkání s Kopka týmem na Klínovci, kde mě zase proudili hlavou vzpomínky, kdy jsem na tamním rozhlednovysílači modernizoval výtah. Pod Klínovcem poprvé jsme mohli okusit jakýsi slabý odvárek mimostezkového ježdění ve vysoké trávě a přes pořádné kořeny.
Na Moldavě jsme zase měli podporu ve formě chaty rodičů jednoho z účastníků, kde jsi jsi dal naprosto vznikající bublaninu a čaj a suprskvělou konopnou mast na stále se ozývající bolavé koleno, všechno zafungovalo naprosto skvěle a já mohl pokračovat dál vštříc dalším dobrodružstvím. Závěr dne jsem zakončoval výšvihem na Sněžník v Tisé, kde jsou nádherné pískovcové stěny. V noci dost foukalo, ale naštěstí je zde rozhledna, která mi posloužila jako větrolam a já měl příjemnou noc. Druhá etapa měřila 168 km s 2982 km. Ve večerní SMSce jsem psal: 103 Zbynek Šimčík (252.28 km, 20:04:25): custe diky vsem moc za smsky a podporu, dnes jsem opravdu potreboval.6 klistat, jedno koleno bolave a skveli lidi kolem Bozi!!jedu dal
VSUVKA - děkuji poctivému nálezci mé peněženky, já vůl totiž v prvním možném obchodě druhý den na cestě zapomněl v samoobsluze peněženku, a když jsem se tam po pul hodině vrátil, tak ji někdo vrátil panu pokladnímu, tak ještě jednou moc DÍKY!!!!
Zatím tělo fungovalo docela dobře, až na to koleno. Vše probíhalo podle denního plánu, bez nějakých komplikací či chmur. Ty přišly hned ráno při sjezdu ze Sněžníku, sjezd je samý šutr a písek, no a já se ještě celý rozespalý na něm vysekal. Stálo mě to obnovení bolesti v kolenu. Moje hlava naopak fungovala překvapivě dobře, měl jsem millión krásných důvodů pokračovat dále směr divoký východ. Počasí se umoudřilo a já si to šinul spolu s klučinou, kterému jsem v pozdější fázi závodu začal říkat navigátor. Jen jsme se míjeli, když jsem třeba doplňoval vodu v potoku nebo konečně při čekání na přívoz mezi Německem a Hřenskem. Ale to jsme se ještě předtím museli probojovat pravým břehem Labe, myslel jsem si jaká to nebude brnkačka, ale Honzovo plánování trati bylo znát, a já skučel a súpěl do serpentýn a tahal kolo ze svahů dolů mimo jakoukoliv stezku. Závěr byl zakončen vesničkou Dolní Žleb, magického místa s nejlepšími horolezci v Čechách. Stihl jsem ranní převoz v 8:48. Na druhé straně v Hřensku v záplavě vietnamských obchodů nacházím klenot, večerku se strašně milou a ochotnou paní, která je tak strašně hodná, že se to musí zažít, popsat to nejde a jen na dálku moc DĚKUJU, jste skvělá!! I když paní spěchala na pohřeb, takto smutnou událost, srdce ji rvalo pomyšlení, že by nějakého mílaře mohla minout a nepomoci mu naplnit hladový krk. Po krátké pauze balím saky paky a fičím dál, protože se nemůžu dočkat co mi cesta postaví do cesty.
 |
| Samoobsluha s peneženkou a Jarda s Davidem |
VSUVKA - děkuji poctivému nálezci mé peněženky, já vůl totiž v prvním možném obchodě druhý den na cestě zapomněl v samoobsluze peněženku, a když jsem se tam po pul hodině vrátil, tak ji někdo vrátil panu pokladnímu, tak ještě jednou moc DÍKY!!!!
 |
| Rozhledna na Sněžníku |
 |
| Misto kde jsem se setkal s Jardou a Tomem |
Ať už jen někoho kdo mi doleje čistou vodu, nebo aspoň podpoří dobrým slůvkem.. Další cesta vede přes České Švýcarsko, místo které moc dobře znám a těším se na něj. Nakonec se, ale koná spíše takový rychlo průjezd po šotolinových rychlocestách, kde poprvé narážím na dvojku Toma a Jardu. Ještě o nich nic nevím a ani netuším, že se s nimi budu potkávat nebo sdílet cestu vlastně až do cíle. Teď jsem vlastně prozradil, že tam dojedeme, ale zas tak jednoduché to nebylo. On by o tom třeba Tom mohl povídat, jako držitel rekordu v nejdelším pobytu na trati. Od Jardy sockuju trošku opalovacího krému, neb já blb jsem si jej nevzal a slunce zatraceně pálí, je obrovský rozdíl teplot přes den a v noci, v noci kolem 5 stupňů a přes den rtuť teploměru atakuje třicítky. Jako protislužbu nabízím olej na řetěz. Na chvilku se připojuji ke klukům vyměňujeme si první dojmy z cesty, ale za pár minut se zase nějak odpojuji a jedu si svým výletním tempem. Samota mi vyhovuje, a vědomí že je stále někdo kolem je super, kdyby se něco stalo. Dávám si pár pěkných dlouhých šotolinových sjezdů a pomalu se blížím směr Nordkap, každý o něm mluví, jak je to tam na prd a že se bude tlačit a taky že jo, tolik kořenů jsem snad ještě neviděl. Nakonec to překonávám a mám dobrý pocit z dobře odvedené práce, kolo je v pořádku a má prdel taky.
Fičím dál a hle cedule podpora 1000 mil bez váhání točím řídítka směr Weberova chata, no dobře jsem udělal potkávám super lidi, rychlí pokec a hlavně naprosto luxusní výběr polévek, hážu naprosto skvělou gulášovku s chlebem, doplňuji Colu a za pár minut plný energie s úsměvem na tváři. To už pomalu opouštím Šluknovský výběžek směr Krásná Lípa, tu oblast znám zase z Ultratrailu pořádaným Olafem, je strašně super projíždět místy, kde to aspoň trochu znám. Etapa se chýlí ke konci, píšu smsku : 103 Zbynek Šimčík (397.81 km, 19:54:48): zdatec dneska super den!! Moc dekuju vsem co jsem potkal a byli napomocni at uz vodou ci jidle nebo dobrym slovem, vetsinou vse:), při tom mě kontrolují krávy. Míjí mě i mistr Brašnář, klučina, který lítá jako střela kalená a ty brašny na zadním nosiči jej neustále shazují z kola, i přesto je neuvěřitelně rychlý, a zároveň super týpek, z toho co jsme si stačili vyměnit při krátkých setkáních.
 |
| tady jsem posílal smsku za dohledu krav |
 |
| Na cestě k Nordkappu |
Místo na spaní jsem našel už na začátku Lužických hor, nalámal jsem si pár smrkových větví pod sebe a svou mikro karimatku 40 x 35 x 0,5 cm ať mám měkké spaní. Před usnutím ještě musím poslat do pryč úžasnou leč strašně ukecanou Peggynu, protože mi brání v myšlenkové transcendenci ;) tak ukecanou bikerku asi jen tak někde nepotkáte. Ve třetí etapě jsem ujel 144 km a 2624 m hore.
4 etapa byla ve znamení prvního checkpointu, ten se nacházel cca 80 km od místa, kde jsem spal. Ráno jsem si stanovil, že bych se tam měl dostat nějak kolem oběda a tomu jsem přizpůsobil i tempo. Po pár kilometrech potkávám jak Peggynu valící si to svým smrtícím tempem přes kořeny, tak i spícího brašnáře. Při sjezdu do Dolní Světlé se z docela teplého rána stává, výjev z mrazíka a v dolině může být tak jeden stupeň mrznu, a už se nemůžu dočkat nějakého pořádného stoupání. Potkávám Navigátora a směřujeme do míst, kde se GPS zbláznila a cesta není moc jasná, po pár motanicích se z toho ale dostáváme a už je přede mnou Hrádek nad Nisou, tam potkávám Martina Kratochvíla spolu s Romanem Adámkem, v té chvíli jsem o Romanovi neměl ještě ani ponětí. V Hrádku byla možnosti nakoupit tak to dělám a nakupuju samé rozumné potraviny jako svitek ředkviček, papriky, jablka, bublaniny a jiné buchty, vůbec si neuvědomuji že takové neforemné věci nemám kam dát, tak je za velké
ho pobavení Martina, se snažím udat kolem jdoucím. Babička si jablka vezme, ale pán se cití asi ohrožen kdy mu člověk vypadající jako bezdomovec na drahém kole nabízí k snídani ředkvičky. Po snídani se vydáváme spolu s Martinem za přijemného pokecu blíže k CP1. Za pár minut jsem, ale zase sám, si tak povídám a povídám a Martin najednou nikde. To se tady děje naprosto běžně tak už mě to ani nepřekvapuje. V tu dobu již dost pere sluníčko, šinu si to přes pole a louky. V dálce vidím Ještěd, jak se pne k obloze. Z takového směru jsem jej snad ještě neviděl. Cca 7 km před CP1 potkávám, respektive mě skoro přejíždí Kopkič v jeho Land Roveru a volá na mě že už je to jen pět, pohodička. V Posledním stoupání stahuji trenky a větrám, tuto metodu jsem vyvinul pro super odvětrání a eliminaci opruzenin. Posledních 5 km do CP1 trpím, trase nejen že není pohodička, ale je naprosto strašná.
 |
| Relax Nordkap |
ho pobavení Martina, se snažím udat kolem jdoucím. Babička si jablka vezme, ale pán se cití asi ohrožen kdy mu člověk vypadající jako bezdomovec na drahém kole nabízí k snídani ředkvičky. Po snídani se vydáváme spolu s Martinem za přijemného pokecu blíže k CP1. Za pár minut jsem, ale zase sám, si tak povídám a povídám a Martin najednou nikde. To se tady děje naprosto běžně tak už mě to ani nepřekvapuje. V tu dobu již dost pere sluníčko, šinu si to přes pole a louky. V dálce vidím Ještěd, jak se pne k obloze. Z takového směru jsem jej snad ještě neviděl. Cca 7 km před CP1 potkávám, respektive mě skoro přejíždí Kopkič v jeho Land Roveru a volá na mě že už je to jen pět, pohodička. V Posledním stoupání stahuji trenky a větrám, tuto metodu jsem vyvinul pro super odvětrání a eliminaci opruzenin. Posledních 5 km do CP1 trpím, trase nejen že není pohodička, ale je naprosto strašná.
 |
| Radost na Nordkapu |
V posledním kamenitém sjezdu si na odvodňovací strouze pořádně nabiju držku a sedřu celý bok. Kolo to přežilo a já nic zlomeného nemám, takže vlastně pohoda, jsem Mílař a Mílaři nepláčou, zkousnou zuby a jednou dál. V plné výhni poledního slunce konečně dojíždím na CP1, kde si mám možnost doplnit tekutiny, slupnout domácí buchty a poprvé se potkat tváří v tvář s Romanem Adámkem, točím oči v sloup a říkám si boooože, co tje za strašně ukecané individuum, a ještě k tomu starej jak metuzalém, musím pryč nebo se nepřestanu smát Romanovým vtípkům a to ještě netuším jak hluboce se mýlím, on je totiž Roman ... pokračování příště!
 |
| Takové krásné rána jsme měli... |
Celá trasa na Strave
Příště CP1 -> CP2, rozbor co jsem měl s sebou a troška té mílové teorie
Příště CP1 -> CP2, rozbor co jsem měl s sebou a troška té mílové teorie
Děkuju za podporu vsem co mi posilali smsky jako Franta K, Klára K, Simča B, Bráchovi, Taťkovi, Mamce, Ségře, Mé milované Čuli, Twarrovi, Martě N., Honzovi K, Neznamemu učastniku 1.ročniku, Carpathianovi a jeho ženě a spoustě dalším, bez vás bych se do toho CP1 loudal dloooouho.
 |
| Takhle jsem byl veselej celou dobu..DIKY VAM |
Dálkoplazecké plány 2014 – léto + podzim
Jak jsem již zmínila v plánu na první půlku roku, na začátku července se chci postavit na start krásné MALOFATRANSKÉ 100vky, která byla minulý rok jedním z nejkrásnějších závodů, jakých jsem se zúčastnila. mf100.weblahko.sk/
Původně plánovanou červencovou NÍZKOTATRANSKOU STÍHAČKU nakonec vynechám, ale budu velmi fandit přátelům, kteří se postaví na start - bude to napínavé! stihacka.hiking.sk/.
25.7.2014 se s radostí postavím na start další akce organizované Olafem a jeho partou, a to na...
Transvulcania 2014
Ultramaratonský závod na 73,5 km s 4350 m převýšení. Závod patří do světové série Skyrunningu kategorie Ultra.
Do místa dějiště banánového ostrova La Palma, člena rodiny Kanárských ostrovů. Jsem se svou přítelkyní dorazil už s týdenním předstihem, abychom si užili trošku klidu a volna. Za ten týden jsme procestovali celý ostrov, zvykli si na teplotu a objevovali krásy tohoto úžasného ostrova. Ostrov sám o sobě není nějak moc velký, ale je ultra rozmanitý, od tropického pralesa až po vyprahlé sopečné pláně.Na východní straně ostrova zamračeno a 18 stupňů, zatímco za hřebenem na západě, jasno a stupňů třicet. Půjčujeme si auto a víceméně každý den vyjíždíme na turistickou obhlídku trasy závodu, nebo místa které je něčím zájimavé. Například na Roque do los Muchachos, je nejvyšší položené observatoře na pozorování vesmíru. Nebudu tady dále rozepisovat naší dovolenou o tom jak jsem ztratil hned v Londýně platební kartu, nebo jak vypadal závod Vertikálního kilometru a pokročím přímo k hlavnímu závodu.
Číslo si vyzvedávám hned při první příležitosti ve středu, krátce po oficiálním otevření Transvulcanického
stanu. Je tam pěkný nátřesk, už hned od prvních minut. Dostávám se na řadu a fasuju startovní číslo 1950, vzadu v mysli jsem trošku nasranej, že číslo neobsahuje žádnou trojku. Jsem trošku pověrčivej a závody bez trojky v čísle většinou nedokončuji :-), ale budiž. Na pokoji si dne před startem závodu chystám věci, připínám číslo na tričko, čistím boty, rovnám gely, skládám mapku závodu abych měl všechno na sobotní ráno připraveno. Den před závodem se seznamuju s naším reprezentantem Honzou Bartasem, toho času poletujícím po horách kolem Madridu. Vyměňujeme si dojmy s pojmy a domluva je, že Honzu vyzvednu ve čtyři ráno v Santa Cruz a pojedeme společně na start závodu do Fuencaliente k nejjižnějšímu majáku La Palmy. Jak bylo domluveno tak bylo i vykonáno. Z předchozích dní, už mám cestu k majáku zmáklou, takže žádný stres nebo tak něco, akorát malej protože, jsme docela v
dlouhý koloně dalších natěšených ultraběžců, a každý potřebuje to své auto zaparkovat co nejblíže startu. Po pár minutách se nám to daří s Honzou se pakujem k moři na start a opouštíme Janičku, která nás jako doprovod pak možná povzbudí někde na občerstvovačce na trati. Start je přímo od hladiny moře, z jakéhosi kamenného "mola". na ploše cca 80x20 metrů je namačkáno skoro 2000 běžců. No aspoň na nás hned na startu nefouká. Těsně před startem, pořadatel vítá největší hvězdy závodu mezi, které dozajista patří Kilián Jornet či Tim Olson nebo třeba Dakota Jones či Luis Alberto Hernando a další. Z ženských hlavně hvězdná Emilka Forsbergová či Anička Frostová. S Honzou si stoupáme cca do první čtvrtiny hada, pro mě super místo, Honza by byl asi raději ještě o pár metrů vepředu, přeci má jen vyšší cíle jak já.
 |
| Author: Ian Corless |
Do startu zbývá 5 minut, hrajou klasické před startovní hity, moderátor hecuje závodníky a atmosféra je
naprosto úžasná a už jen španělské Tres Dos Uno...a jde se na věc! Hned po startu se obíhá maják a z široké cesty se stává chodníček široký cca metr a půl, který způsobuje naprosto apokaliptický špunt. Snažím se jít dopředu co to jde i mimo cestu, jen se hnout z místa, mezi tím je vidět jak špička naprosto šíleným tempem si to šine po lávovém úbočí směr vesnička Los Canarios, kde je i první mokrá občerstvovačka. Před závodem jsem si řekl, že začátek nesmím přepálit, a v rámci možností se tohoto předsevzetí držím a běžím jen tam kde si myslím, že můžu jen získat a neplaším se když kolem mě lidi běží a při prvním prudším kopci
je svou rychlou chůzi stahuji zpět, tato strategie funguje překvapivě dobře. Těsně před vrcholem Las Deseadas mě podle vlaječky na batohu dotáhl s číslem 1930 Milan Seman, prohodíme pár slov a po chvíli mi v prudším výšvihu Milan mizí a až do konce už jej nevidím. Těsně pod vrcholkem Las Deseadas je občerstvovačka s pitím, beru kelímek s ionťákem a doplňuju jednu půllitrovou Salamon flašku. Úsek, který mě teď čeká již dobře znám, protože jsem si jej proběhl 4dny dopředu. Nádherné hřebenové úseky a sopečné kužely. Cesta je krásně zvlněná a převažuje klesání až na první velkou občerstvovačku na dnes již legendárním sedle El Pilar, tempo mám hezké, držím to někde kolem 5 na kilometr, přesně tak jak jsem si to už mnohokrát před samotným závodem snil. El Pilar je v obležení fanoušků, může tam být v tu chvili kolem 1000 lidí, při samé euforii proběhnu a zapomenu, že by někdě tady mělo být na občerstvení i něco k snědku, běžím přes čipový koberec a už slyším svoji Čulinku jak na mě volá, jako dopink dostanu pusu a mazání na třísla, trenýrky mi začínají řezat do stehen. Přes samý spěch jsem se zapoměl najíst, takže
 |
| Ještě to jde |
vracečka zpět a hledání jídla, na občerstvovačce je všechno možné ale sůl ne, takže hážu jen banán a meloun, ještě něco na pití a valím dál. Od El Pilar na další občertvovačku El Reventón je to cca 8 km více méně po rovině. Běžím ale cca po kilometru přecházím do chůze a absolutně nechápu co se děje, nic mě nebolí, křeče nemám, ale tělo nechce zrychlit, při jakémkoliv pokusu se jakoby dusím lapám po dechu. Snažím se dycky chytnout někoho kdo mě předbíhá, aby se můj motor nějak nastartoval. Chvíli to i tak vypadá, avšak po pár minutách zase motor zhasl. V hlavě naprosté zděšení, zkouším do sebe dát gel. Bez úspěchu. Na Reventón dorážím hodně psychicky na dně. Tempo se snížilo někde na 8km na hodinu. V tomto místě se trasa docela zvedá až do nejvyššího místá Roque de los Muchachos, naprosto fanatastického místa na trase s mnoha observatořemi, jak jsem už psal. Další občerstvovačka na trati za Reventonem je Pico de la Nieve, která je jen 6 km vzdálená. Pro mě je to v tu chvíly 6 km jak pro běžce pětky půlmaratón. Moje tělo si dělá absolutně co chce, vůbec neposlouchá, je v jakém si stand by režimu, kdy mi fungují jen základní funkce jako je nadávání, koukání do mapy a pomalé předbíhání levé nohy pravou a naopak. Absolutně nevím co se děje fouká pro mě strašně silný boční vítr, který neustále suší
moje tělo a já nevím jak jsem už zblblý jestli mám vůbec pít, když se nepotím.
 |
| profil plus checkpointy |
Na sluníčku je v tu chvíli kolem 28 stupňů a každým vystoupaným metrem se teplota i vítr stupňuje. Už jen pobit na slunci je pro mě úžasnou zkouškou co vlastně jsem schopný vydržet jak neskonale obdivuju všechny přeživší účastníky Badwater ultramarathonu. Vzpomínám si na mé docela úspěšné Týniššťské šlápoty, kde bylo podobné vedro. Když mě nemůže dostat příroda na kolena, komu se to daří jsou mí "soupeři' i když jsou strašně příjemní, tak mě prvních 100 předběhnutí neskutečně sere, ne sere ale SERE!!!!!!! Nejsem schopen nic jen
prostě jít co naha nohu mine, nechci to vzdávat stejně by mi to nepomohlo, jedině, že by pro mě přiletěla helikoptéra. Mám sice maratonske pojisteni, ale nejsem si jisty jestli platí i nad 2000 m.n.m. Než dojdu na občerstvovačku Pico de la Nieve a následně hned na Pičo de la Cruz, mě předběhlo 406 lidí. To je naprosto poslední hřebíček do té mé sluncem vyprahlé tělesné skořápky. Za ty nekonečné kilometry a hodiny, jsem přišel na to proč mi to nechce jet, když mám všechny předpoklady minimálně držet tempo s tou 60tiletou paní co mě právě ladným cupitáním předbíhá. Nejsem aklimatizovaný na běh v takové nadmořské výšce. Všechno co jsem dělal ten týden předtím se smazalo dycky spánkem u hladiny moře. Některé z kilometrů mezi Roque a Cruz jdu v tempu 30 minut na kilometr. Hřeben je sice krásný, ale také nekonečný. Je krásné vidět občerstvovačku a zároveň nejvyšší bod trasy v jeden moment, ale za každým vrcholkem je další sešup
dolů a pak zas hoplá nahoru a tak se to opakuje nejméně třikrát. Nahoře vRoque de Los muchachos to vypadá jak v polní nemocnici a ne jako na občerstvovačce, kopa lidí leží na zemi, dost jich zvrací, já se tam snažím moc nezdržovat kopnu do sebe nějaké pomeranče kolu a jdu do seběhu k hladině moře, nikdy jsem tak dlouhý seběh cca 17 km s 2490 metry dolů najednou nešel, ale nohy mě nebolí, energie dolů skoro není potřeba tak jdu do toho po hlavě a zase mi stoupá tempo a dokonce předbíhám pár soupeřů. Až do občerstvovačky El Time, kde byl finiš Vertikálního kilometru mi to jde docela dobře cítím se fajn, až na ten brutální nedostatek energie nemám stále žádne křeče, puchýře či bolesti. Prostě stále jsem jen schránka bez obsahu. Na El Time mám hovor s tátou a ten mi oznamuje, že ségra přivedla na svět, už svou druhou krásnou holčičku Tínu a mě do okamžitě zalévají oči slzama a jsem celej dojatej, až skoro nemůžu mluvit. Tak to tak ještě chvilku probíráme a ja se už jen zpomalím a ultrapomalím pohybem šinu dolů do přístavu abych dokončil své dlouhé putování. Posledních 8 km cesty mi zabralo neskutečných 120 minut. Po skoro vertikálním chodník do přístavu a pak korytem řeky (zdravím tě Olafe), do neskutečnýho předfinišového hangu, který končíl nekonečnou rovinkou až do cíle obklopený davem fandicích naprosto vynikajících diváků. Do cíle jsem dorazil za neskutečně zklamaných 14 hodin 31 minut. 4,5 hodiny za mým očekáváním, tudíž asi se na La Palmu budu muset vypravit ještě jednou napravit si chuť.  |
| Zombie |
Díky všem podporovatelům z X-Trailu Orlová, rodině přítelkyni a kamarádům. Doufám, že se brzo někde uvidíme!
Video z Cilové rovinky ZDE
Fotky ze závodu od Ian Corless ZDE
Výsledková listina ZDE
Záznam mé STRAVY
Fotky dodám, až je všchny pořádně protřídím..slibuju, když už ten výkon stál za prd, tak fotky jsou pěkné i ty sferické nějaké mám.
Fotky dodám, až je všchny pořádně protřídím..slibuju, když už ten výkon stál za prd, tak fotky jsou pěkné i ty sferické nějaké mám.
Brtnické ledopády po maďarsku
31.1.2014, Valdek, Severní Čechy
"Slušný otvírák sezóny" říkal jsem si o Brtnických ledopádech, když jsem plánoval svůj kalendář na tento rok. Na akci organizované lidmi okolo Olafa bude určitě sranda a bude to i taková náplast za mojí neúčast na jubilejní 20. Pražské stovce, kterou jsem ze zdravotních důvodů musel bohužel odpískat.
"Slušný otvírák sezóny" říkal jsem si o Brtnických ledopádech, když jsem plánoval svůj kalendář na tento rok. Na akci organizované lidmi okolo Olafa bude určitě sranda a bude to i taková náplast za mojí neúčast na jubilejní 20. Pražské stovce, kterou jsem ze zdravotních důvodů musel bohužel odpískat.
Termín se pomalu blížil a já se čím dál tím víc těšil. Koleno už bylo zase ok, záda stále drží, forma víc než dobrá. Až bych se lekl, že pro jednou nastoupím do nějakého závodu 100% ready. Naštěstí jsem pár dní před startem chytl smrtelnou rýmičku, takže alespoň něco bylo špatně a to je pro mě vždycky dobré znamení.
Teď už se řítíme v autobuse, kterým nás organizátoři převážejí z Valdeku, kde bude cíl, do německého Waltersdorfu na start závodu. Je mi zima a strašně mi mrznou palce u nohou. V nevytopené "tělocvičně" v campu ve Valdeku, kde jsme se převlékali, byla snad ještě větší kosa než venku. Od té doby jsem se už nějak nedokázal zahřát a to ani při pohledu na úžasný old school initerář, podle kterého budeme běžet. No nic, snad se během zahřeju, říkam si a bus už zastavuje ve Waltersdorfu.
Teď už se řítíme v autobuse, kterým nás organizátoři převážejí z Valdeku, kde bude cíl, do německého Waltersdorfu na start závodu. Je mi zima a strašně mi mrznou palce u nohou. V nevytopené "tělocvičně" v campu ve Valdeku, kde jsme se převlékali, byla snad ještě větší kosa než venku. Od té doby jsem se už nějak nedokázal zahřát a to ani při pohledu na úžasný old school initerář, podle kterého budeme běžet. No nic, snad se během zahřeju, říkam si a bus už zastavuje ve Waltersdorfu.
Start je strašně rychlý, žádné otálení, tak tak jsem si stihl ještě odskočit a už Olaf odpočítává "... 3, 2, 1, Start". Zařadil jsem se tedy až někam na konec startujících a už všichni mažeme vstříc první polovině závodu vedoucí přes Lužické hory.
Překvapuje mě, kolik tu je na německé straně Luže sněhu a tak si tak přemýšlím jestli letní Inov8 Roclite, byla dobrá volba obutí. Sníh ale zvládají v pohodě návleky, jen mi to občas ve stoupání podklouzne, tak na vrcholu Luže u prvniho CP nasazuju ještě microspikesy.
Seběh dolů je parádní. Stromy ohlé pod tíhou sněhu a námrazy vytvářejí přírodní korálové závěsy, které cinkají pokaždé, když o ně při podlézání zavadím.
Sníh krásně tlumí došlap, když tu se mi pod ním vzpříčí o botu klacek a už letím "Uááááá". Krásný tygr plavmo s hladkým přistáním do sněhu. Bum. První mrchu mám za sebou. Oprašuji ze sebe sníh, aby na mě neroztál a nezábl a vyražím dál.
Seběh dolů je parádní. Stromy ohlé pod tíhou sněhu a námrazy vytvářejí přírodní korálové závěsy, které cinkají pokaždé, když o ně při podlézání zavadím.
Sníh krásně tlumí došlap, když tu se mi pod ním vzpříčí o botu klacek a už letím "Uááááá". Krásný tygr plavmo s hladkým přistáním do sněhu. Bum. První mrchu mám za sebou. Oprašuji ze sebe sníh, aby na mě neroztál a nezábl a vyražím dál.
Ani to moc netrvalo a už jsem na Tolštejnĕ na 10. km, kde je kontrola v restauraci s občerstvením a časovou kontrolou. "Píp". Načetl se můj čip a v pořadí jsem se ukázal na 27. místě. To není špatný, ale jako cíl jsem si dal být nejhůř v top 20. Takže se nezdržuji, malá studená kofola šup do chřtánu a mažu dál. Celkem zdržení něco kolem 2 minut.
Nicméně na Klíč dobíhám sám a už si to stoupám serpentinami nahoru, když proti mě sbíhá dolu vedoucí grupa. "Vžžžžum" a byli pryč a další "vžžžum, vžžum", to jsou fofry to čumím. Pozdě ale přece mě napadlo, že bych si je mohl počítat, abych věděl jak na tom jsem, ale pozdě. Nicméně odhaduji tak do 15 šílenců. Jsem nahoře, zápis CP, fotečka do památníčku a mažu za nimi. Snad někoho doženu.
Peláším jak můžu, ale za celý zbytek smyčky přes Lužické hory z Klíče až zpět na Tolštej jsem dohnal asi jen dva. Pod Ptačincem se napojuji znovu na stezku vedoucí na Tolštejn po které se již běželo. Dobíhám na silnici v Lesném a přesto, že jsem tudy už před čtyřmi hodinami již běžel, nepochopitelně nemůžu najít cestu kudy se stoupá k Tolštejnu a zakufruju. Ač mi to za chvilu trkne, že jdu blbě, stačilo to na to, aby mě ty dva zase předběhli.
Trošku rozladěnej stoupám k Tolštejnu, když mě dohání někdo další a hned jak je na dostřel, začne se vyptávat jak to jako nahoře na občerstvovače funguje a co dobrýho tam prý dostane atd. Otočím se co je to za zelenáče a on to Kuba Řídel. "Nazdár, tak tebe jsem viděl naposledy před půl rokem na občerstvovačce v Arnuvě na UTMB" vítám ho. Funíme spolu do kopce skoro stejně usilovně jako funí proti nám studený vítr a probíráme naší účast a útrapy na loňským UTMB.
"Píp, píp" skenují nám čipy v hospodě pod Tolštějnem. 38. kilometr, 12. a 13. místo, to už je lepší. Hážem do sebe rychle polívku, já doplňuju ještě ionťák do camelu a Kuba mezitím už mizí dál. Přidává se k němu i Gábor, který ani nevím, kde se tu zase vzal. "To je kurva kosa" kleju když vylezu na mráz, který přiživuje orkán, objedaný Olafem v ceně zájezdu. Nezbývá než se rozeběhnout a zahřát se, alespoň dohoním kluky. Za chvíli už je mám a je mi zase teplo.
Z Tolštějna až do Krásné lípy valíme všichni víceméně spolu. Občas jsme trochu roztahanější, ale na dalším CP jsme zase všici pohromadě a ani lahůdkový výstup po sjezdovce k vysílači na Jedlové nás nijak nerozhodí.
V Krásné Lípě je kontrola a zároveň konec první poloviny tratě v restauraci U Kukurce. Přivítá nás Olaf "píp" a odpípne si nás na 13. místě. Rovnou nám vrazí do rukou také itinerář na druhou polovinu tratě.
Uvnitř se vyhřívá celkem početná skupinka borců, Honza Suchomel a další. Ale co mě nejvíc zaujalo, podává se tu pořádná porce voňavého guláše. "Mňam", hodím ho do sebe a jdeme dál. Vyrážíme všichni najednou a je nás skoro půl tuctu, jen Gábor ještě zůstal. Venku je stále ještě tma. "To je fajn vyrážet do druhé poloviny ještě za tmy" říkám si. Trošku bloudíme po Lípě a hledáme červenou, což nás trošku roztahá, takže dál už pokračujeme zase jen s Kubou a kluci jsou někde kousek před námi.
Ledopády, které nás čekají, jsou slíbená nejhezčí část trati. Ačkoliv to tu dobře znám, na střední jsem chodil do Varnsdorfu, v zimě jsem tu nikdy nebyl a tak jsem na to fakt zvědavej. Začíná to slibně, žebříky nahoru dolu, zledovatělé schody a pěšinky po římsách skal. Mezitím se rozednilo, takže jsme už vypli čelovky.
Postupně to Jakubem vše probíháme a několikrát doženeme skupinkou v čele s Honzou Suchomelem, kteří někde prošvihli jeden CP, tak se k němu museli vracet.
Škoda jen, že mrazu bylo málo a všechny ty ledopádové výjevy jako Varhany, Velký ledový sloup, Opona atd. nejsou ještě úplně ve formě, ale i tak je to paráda.
V Krásné Lípě je kontrola a zároveň konec první poloviny tratě v restauraci U Kukurce. Přivítá nás Olaf "píp" a odpípne si nás na 13. místě. Rovnou nám vrazí do rukou také itinerář na druhou polovinu tratě.
Uvnitř se vyhřívá celkem početná skupinka borců, Honza Suchomel a další. Ale co mě nejvíc zaujalo, podává se tu pořádná porce voňavého guláše. "Mňam", hodím ho do sebe a jdeme dál. Vyrážíme všichni najednou a je nás skoro půl tuctu, jen Gábor ještě zůstal. Venku je stále ještě tma. "To je fajn vyrážet do druhé poloviny ještě za tmy" říkám si. Trošku bloudíme po Lípě a hledáme červenou, což nás trošku roztahá, takže dál už pokračujeme zase jen s Kubou a kluci jsou někde kousek před námi.
Ledopády, které nás čekají, jsou slíbená nejhezčí část trati. Ačkoliv to tu dobře znám, na střední jsem chodil do Varnsdorfu, v zimě jsem tu nikdy nebyl a tak jsem na to fakt zvědavej. Začíná to slibně, žebříky nahoru dolu, zledovatělé schody a pěšinky po římsách skal. Mezitím se rozednilo, takže jsme už vypli čelovky.
Postupně to Jakubem vše probíháme a několikrát doženeme skupinkou v čele s Honzou Suchomelem, kteří někde prošvihli jeden CP, tak se k němu museli vracet.
Škoda jen, že mrazu bylo málo a všechny ty ledopádové výjevy jako Varhany, Velký ledový sloup, Opona atd. nejsou ještě úplně ve formě, ale i tak je to paráda.
Postupně se zase všichni doženeme, přecházíme do chůze a kecáme. Hlavně Kuba nám dopřává zajímavé přednášky o americkém vs buddhistickém přístupu k běhu. Celkem vážnější téma se rychle otočí a najednou nás seznamuje pro změnu s existencí a taji japonského chobotnicového porna. "Hmmm, pán je asi znalec" řekl by klasik.
Přestože už mám můj cíl, zdá se, splněný (pohybuju se v top20), síly mám ještě dost a už se mi dál nechce pouze jít. Na CP, kde si kluci s Honzou sedají, se trhám a jdu dál. Přidává se ke mně pouze Kuba, ale i ten nakonec zpomaluje tak, až jsem nakonec sám a s kluky se potkáváme jen při vracení z jednotlivých CP od kterých se odchází stejnou cestou jako přichází.
Vybíhám z lesa a přede mnou vesnice Kopec, kde je kontrola na 69. km. Bohužel zatím pouze v autě, protože do restaurace se kontrola přesune až v deset až otevřou a já tu sem moc brzo. Seznamuje mě s tím jak se věci mají slečna na kontrole. "Píp" 7. místo objeví se na kompíku. Tý jo. Pěkný. Dolejvám si do camelu "pure Kofola", když k CP se řítí Gábor. "Kde ten se tu zase vzal?". No nic, hodím vestu s camelem na záda a zdrhám.
Běžím bez přestávky ve více než slušném tempu až k Zadní Doubici a pokračuji dál podél pravé strany potoka. Říkám si sám sobě "Jó seš kabrňák, teď si si na něj udělal fakt pěkný náskok!". Pro jistotu se otočím zda tam někde za mnou není...
"To není možný!" vykřiknu. On je hned za mnou, ani ne 50m. Ale co to, kurňa, co to? Gábor si v klídku běží na druhé straně potoka než jsem já! Jak to? Něco je špatně... Vytahuju itinerář. "Já sem takovej debil!". Měl sem běžet po modrý značce po levý straně potoka, ale já si běžím po žlutý značce po pravý straně potoka, kudy se budeme vracet až obkroužíme smyčku k 19. kontrole. Potok je spíš říčka, který suchou nohou rozhodně nedám a asi bych tam zahučel minimálně po kolena, jak je hluboký. Žádný můstek či lávka v dohledu. No nic, potupně se otáčím a valím zpět. V tý kose to brodit nebudu. Doběhnu zase zpět do Zadní Dubice a vidím most přes potok, turistické návěští a u něj Honza Suchomel s kolegou. "Tak tomu říkám trhák!" řek by klasik.
Kluci na mě koukají, kde jsem se tam vzal a hlavně odkud to přibíhám. Nj stane se. Prohodíme pár slov a protože kluci už běžet dál asi nechtějí, běžím dál sám. Zatím to jde stále dobře a tak někde za hranicí již v Německu dobíhám Gábora. Dál už běžíme spolu. No spolu, Gábor je neustále přede mnou a svým strojovým tempem se jako lokomotiva žene bez jakéhokoliv zastavení či odpočinku stále dopředu.
Vbíháme do soutěsek Saského Švýcarska, kde je to fakt nádhera, mají tu v létě i lodičky jako jsou v soutěskách v Hřensku. To jsem ani nevěděl. Gábor uhání a já se pokouším taky něco nafotit. Každá fotka mě stojí zdržení a on je hned v nedohlednu.
Taky ani chvíli nepostojí, nezapózuje, nic. To je houby modelka toto.
Zkusím tedy vyfotit alespoň sebe. Taky žádná hitparáda. No nic, raději toho nechám, Gábor už je zase někde v nedohlednu.
Doženu ho až na schodech a žebřících stoupajících strmě od potoka na vrchol skal k chatě Hermannsek. Jedny schody ve těsné skalní soutěsce jsou tak úzký, že je to spíš připomíná uzounký tunel. Sotva se tam protáhnu. Lituju lidi co to jdou s velkými batohy, to bych chtěl vidět jak se tímto protáhnou.
I pohled zpět po schodech dolu je zajímavý, takový schody do pekel. Nahoře si zapíšeme fixem kontrolu CP19 a mažeme dál přes CP20 po celkem dlouhý pasáži až zpět do obce Kopce, kde hospoda již dávno otevřela, takže kontrola nyní na 86. km je už schovaná uvnitř v teple.
Vybíhám z lesa a přede mnou vesnice Kopec, kde je kontrola na 69. km. Bohužel zatím pouze v autě, protože do restaurace se kontrola přesune až v deset až otevřou a já tu sem moc brzo. Seznamuje mě s tím jak se věci mají slečna na kontrole. "Píp" 7. místo objeví se na kompíku. Tý jo. Pěkný. Dolejvám si do camelu "pure Kofola", když k CP se řítí Gábor. "Kde ten se tu zase vzal?". No nic, hodím vestu s camelem na záda a zdrhám.
Běžím bez přestávky ve více než slušném tempu až k Zadní Doubici a pokračuji dál podél pravé strany potoka. Říkám si sám sobě "Jó seš kabrňák, teď si si na něj udělal fakt pěkný náskok!". Pro jistotu se otočím zda tam někde za mnou není...
"To není možný!" vykřiknu. On je hned za mnou, ani ne 50m. Ale co to, kurňa, co to? Gábor si v klídku běží na druhé straně potoka než jsem já! Jak to? Něco je špatně... Vytahuju itinerář. "Já sem takovej debil!". Měl sem běžet po modrý značce po levý straně potoka, ale já si běžím po žlutý značce po pravý straně potoka, kudy se budeme vracet až obkroužíme smyčku k 19. kontrole. Potok je spíš říčka, který suchou nohou rozhodně nedám a asi bych tam zahučel minimálně po kolena, jak je hluboký. Žádný můstek či lávka v dohledu. No nic, potupně se otáčím a valím zpět. V tý kose to brodit nebudu. Doběhnu zase zpět do Zadní Dubice a vidím most přes potok, turistické návěští a u něj Honza Suchomel s kolegou. "Tak tomu říkám trhák!" řek by klasik.
Kluci na mě koukají, kde jsem se tam vzal a hlavně odkud to přibíhám. Nj stane se. Prohodíme pár slov a protože kluci už běžet dál asi nechtějí, běžím dál sám. Zatím to jde stále dobře a tak někde za hranicí již v Německu dobíhám Gábora. Dál už běžíme spolu. No spolu, Gábor je neustále přede mnou a svým strojovým tempem se jako lokomotiva žene bez jakéhokoliv zastavení či odpočinku stále dopředu.
Vbíháme do soutěsek Saského Švýcarska, kde je to fakt nádhera, mají tu v létě i lodičky jako jsou v soutěskách v Hřensku. To jsem ani nevěděl. Gábor uhání a já se pokouším taky něco nafotit. Každá fotka mě stojí zdržení a on je hned v nedohlednu.
Taky ani chvíli nepostojí, nezapózuje, nic. To je houby modelka toto.
Zkusím tedy vyfotit alespoň sebe. Taky žádná hitparáda. No nic, raději toho nechám, Gábor už je zase někde v nedohlednu.
Doženu ho až na schodech a žebřících stoupajících strmě od potoka na vrchol skal k chatě Hermannsek. Jedny schody ve těsné skalní soutěsce jsou tak úzký, že je to spíš připomíná uzounký tunel. Sotva se tam protáhnu. Lituju lidi co to jdou s velkými batohy, to bych chtěl vidět jak se tímto protáhnou.
I pohled zpět po schodech dolu je zajímavý, takový schody do pekel. Nahoře si zapíšeme fixem kontrolu CP19 a mažeme dál přes CP20 po celkem dlouhý pasáži až zpět do obce Kopce, kde hospoda již dávno otevřela, takže kontrola nyní na 86. km je už schovaná uvnitř v teple.
"Jste tu poprvé nebo už podruhé?" ptá se obsluha. "Naštěstí už podruhé" odpovídám. "Tak si pojďte vedle". "Píp". "Jste šestý". Zajímací, nikoho jsme nepředběhli a máme posun o jednu pozici vpřed. "Někdo za špičky odpad" bylo nám vysvětleno. Gábor si sedá a vytahuje svoje plněný rohlíčky z listového těsta. To by mě zajímalo čim to má plněný, nic jiného jsem ho jíst zatím neviděl. Kupuju 1,5l láhev pure Kofola a skoro celou ji přelejvám do poloprázdného camelu. Zbytek nabízím Gáborovi, který si ji přelívá do 0,5l PET lahvičky, kterou používá celou dobu. Moc toho nepotřebuje kluk jeden, je to pravý minimalista. Ještě do sebe nasoukám studenou vodou naředěný hovězí vývar a koukám, že Gábor na mě mrká, že jdeme. Oki. Venku přichází spousty závodníků, kteří tu jsou poprvé a čeká je ještě to celé ani ne tak dlouhé (17 km) , ale velmi náročné kolečko, které my už máme naštěstí za sebou a vůbec jim to nezávidím.
Gábor zatopí pod kotlem a jeho strojové tempo se zase neúprosně rozjede, běžíme úplně vše co jde, chůzí jen prudké kopce. Vlaju za ním jako kačer na provázku, do kopců ho nestíhám vůbec. Ještěže na vrcholcích všech kopců je vždy fixková kontrola, která ho alespoň trošku zdrží, když loví kontrolní list pro označení v batohu. Čék si s ním ani moc nepokecá, anglicky moc neumí, takže naše komunikace se tím zúžila pouze na víceméně posunkové dohadování se u křižovatek kudy kam. Jakmile se dohodneme, usměje se a běžíme zase dál on stále přede mnou jako stroj co se nikdy nezadře. To mě už aspoň začínají bolet kolena, na což mu poukazuji, ale on bez slitovaní pádí dál.
Poslední čipovou kontrolu na 91. km úplně vypouštíme, máme vše co potřebujeme a už je to jen kousek. Necháme se jen oscanovat "Píp" a hned vylézáme z pošty v Brtníkách a pokračujeme dál. Už je to jen posledních 16 km, je krásně kolem 3/4 na dvě, svítí sluníčko a vše taje.
Vím že Maďaři jsou fakt mašiny, ale zažít to na vlastní kůži je fakt síla. Gábor maže a maže resp. vůbec se s tím nemaže a pořát jen běží dál. Uviset ho se mi bez problému daří pouze z kopce, jinak mi většinou utíká. Dělá malý krůčky, ale strašně rychle, přitom jakoby bez úsilí. Naštěstí ho zastaví alespoň elektrický ohradník kousek za nádražím v Panský. Gábor se ho snaží přelézt, což se mu ale nedaří, tak ho podlézá, ale vyzkoušejte si to, po skoro 100 kilometrech se ohnout až na čtyři na zem. To se mi teda nechce. "A vůbec vždyť je zima, určitě v tom ani není proud!" říkám si a jal jsem se to vyzkoušet. "Áúúúúúú, kurvááá!" dostal jsem pecku jak baseballkou. Jak jsem byl propocený, tak to koplo až někam do ramene "Au". Potupně jsem ohradník také podlez po čtyřech jako Gábor, který už byl zase fuč.
Cíl už byl jen kousek. Přes Zelný kříz, vrchol Hrazený a Čitkův mlýn jsme se vydrápali na poslední vrchol Vlčice, kde byl poslední CP27. "Odtud už je to z kopce až do cíle" snažím se Gáborovi ukázat na vytisknutém profilu trati. Myslel jsem to jako "Klídek, pohoda už je to jen z kopce, můžem zvolnit", ale Gábor to asi (ne)překvapivě pochopil přesně naopak, rozběhl se a nasadil tempo, který bylo fakt vražedný. "On se chce snad ještě nakonec trhnout!?" napadlo mě. Naštěstí nakonec ho zastavili klasické Olafošipky, které jsou před závěrem většiny jeho tras a zahrnují bloudění pokud možno hustými křovinami, bažinami, vodou a jinými vychytávkami. Tak sem Olafa blahořečil, že mi Gábora zpomalil a proklínal zároveň, protože jsem se propadl sněhem do tý bažiny nebo co to bylo a měl botu plnou strašně ledové vody.
I z toho jsme se ale vymotali. Ale že to dalo práci a to bylo ještě denní světlo, ty co to půjdou po tmě lituji. Vyběhli jsme z lesa, před námi louka, stavení a vpravo konečně cíl! Kemp Valdek.
"Píp". Olaf nás přivítal a sejmul čtečkou v čase 19:15:14 přesně v pět odpoledne. To jsem fakt nečekal, ale stihli jsme to ještě za světla na krásném 6. místě. Podal jsem Gáborovi s díkem ruku, protože to byla hlavně jeho zásluha. Jel jak mašina a jsem rád, že sem to mohl dát s ním.
Díky organizátorům za krásnou trasu, všem s kterými jsem běžel za skvělou společnost a speciálně Gáborovi za tuto Maďarskou lekci.
Gábor zatopí pod kotlem a jeho strojové tempo se zase neúprosně rozjede, běžíme úplně vše co jde, chůzí jen prudké kopce. Vlaju za ním jako kačer na provázku, do kopců ho nestíhám vůbec. Ještěže na vrcholcích všech kopců je vždy fixková kontrola, která ho alespoň trošku zdrží, když loví kontrolní list pro označení v batohu. Čék si s ním ani moc nepokecá, anglicky moc neumí, takže naše komunikace se tím zúžila pouze na víceméně posunkové dohadování se u křižovatek kudy kam. Jakmile se dohodneme, usměje se a běžíme zase dál on stále přede mnou jako stroj co se nikdy nezadře. To mě už aspoň začínají bolet kolena, na což mu poukazuji, ale on bez slitovaní pádí dál.
Poslední čipovou kontrolu na 91. km úplně vypouštíme, máme vše co potřebujeme a už je to jen kousek. Necháme se jen oscanovat "Píp" a hned vylézáme z pošty v Brtníkách a pokračujeme dál. Už je to jen posledních 16 km, je krásně kolem 3/4 na dvě, svítí sluníčko a vše taje.
Vím že Maďaři jsou fakt mašiny, ale zažít to na vlastní kůži je fakt síla. Gábor maže a maže resp. vůbec se s tím nemaže a pořát jen běží dál. Uviset ho se mi bez problému daří pouze z kopce, jinak mi většinou utíká. Dělá malý krůčky, ale strašně rychle, přitom jakoby bez úsilí. Naštěstí ho zastaví alespoň elektrický ohradník kousek za nádražím v Panský. Gábor se ho snaží přelézt, což se mu ale nedaří, tak ho podlézá, ale vyzkoušejte si to, po skoro 100 kilometrech se ohnout až na čtyři na zem. To se mi teda nechce. "A vůbec vždyť je zima, určitě v tom ani není proud!" říkám si a jal jsem se to vyzkoušet. "Áúúúúúú, kurvááá!" dostal jsem pecku jak baseballkou. Jak jsem byl propocený, tak to koplo až někam do ramene "Au". Potupně jsem ohradník také podlez po čtyřech jako Gábor, který už byl zase fuč.
Cíl už byl jen kousek. Přes Zelný kříz, vrchol Hrazený a Čitkův mlýn jsme se vydrápali na poslední vrchol Vlčice, kde byl poslední CP27. "Odtud už je to z kopce až do cíle" snažím se Gáborovi ukázat na vytisknutém profilu trati. Myslel jsem to jako "Klídek, pohoda už je to jen z kopce, můžem zvolnit", ale Gábor to asi (ne)překvapivě pochopil přesně naopak, rozběhl se a nasadil tempo, který bylo fakt vražedný. "On se chce snad ještě nakonec trhnout!?" napadlo mě. Naštěstí nakonec ho zastavili klasické Olafošipky, které jsou před závěrem většiny jeho tras a zahrnují bloudění pokud možno hustými křovinami, bažinami, vodou a jinými vychytávkami. Tak sem Olafa blahořečil, že mi Gábora zpomalil a proklínal zároveň, protože jsem se propadl sněhem do tý bažiny nebo co to bylo a měl botu plnou strašně ledové vody.
I z toho jsme se ale vymotali. Ale že to dalo práci a to bylo ještě denní světlo, ty co to půjdou po tmě lituji. Vyběhli jsme z lesa, před námi louka, stavení a vpravo konečně cíl! Kemp Valdek.
"Píp". Olaf nás přivítal a sejmul čtečkou v čase 19:15:14 přesně v pět odpoledne. To jsem fakt nečekal, ale stihli jsme to ještě za světla na krásném 6. místě. Podal jsem Gáborovi s díkem ruku, protože to byla hlavně jeho zásluha. Jel jak mašina a jsem rád, že sem to mohl dát s ním.
Díky organizátorům za krásnou trasu, všem s kterými jsem běžel za skvělou společnost a speciálně Gáborovi za tuto Maďarskou lekci.