olaf - Výsledky vyhledávání

Od posledního občasníku moc babických závody neběželo, ale když už, tak to bylo velký. Babická skyrunningová a ultra elita totiž vyrazila do světa sklízet ovace a slávu. Kristýna Hájková s týmem Olaf Kids dokončila PTL (Petite Trotte à Léon) na 35. místě ze 108 týmů a na 7. místě v kategorii mix. Tahle legrácka obnáší 299 kilometrů a 25 000 metrů převýšení. Dali to za těžko představitelných 149:37:47. Pro představu, v jakém šíleném terénu to muselo probíhat, stačí říct, že průměrnou rychlost měli 2km/hod.
Zuzka Urbancová byla spolu s Honzou Bartasem na Trofeo Kima (52 km, 4200 m převýšení s lezením po řetězech). Zuzka doběhla v TOP10 na fantastickém 7. místě v čase 9:47:15. Honza skončil na 48. místě za 8:34. Úplně se mu dle vlastních slov nedařilo, protože si původně myslel na čas o zhruba hodinu lepší, ale my říkáme že dobrý! A příští rok budeme zase držet palce. Blahopřejeme!
Teď budeme mít borce na Beskydské sedmičce, tak přejeme příjemné teploty a vítr v zádech!

KAPITOLA 1 NÁBOR

KAPITOLA 2 - PŘEDVEČER

místo startu

KAPITOLA 3 - PROVEDENÍ

Tolštejn

KAPITOLA 4 - VESELÉ HISTORKY

H12 brodí v botech

TB brodí "opatrne" bos

Je to pivo volné?

KAPITOLA 5 - ZÁVĚR

místo cíle

Spojit rodinnou akci se soukromou, to je vždycky velké umění. Mě se to letos zase krásně podařilo. Strávil jsem Velikonoce u našich na chalupě i s dětmi a zároveň jsem si zaběhl krásnou stovku.

Díky Olafovi a Egonovi a dalším skvělým lidem byla letos připravena nádherná trasa: Krupka – Komáří vížka – Zadní Telnice – Tisá – Děčínský Sněžník – Maxičky – Dolní Žleb – Gr.Zschirnstein – Bad Schandau – Lilienstein – Bastei – Hohnstein – Kohlmuhle – Lichtenhain – Mikulášovice.

profil

Ráno vyrážím autem i s rodinou na chalupu a v 18:12 už jedu vlakem z Dolní Poustevny do Bohosudova u Krukpy.
Krásný motorový vláček DB jezdí v rámci malého příhraničního styku mezi Rumburkem a Děčínem přes Německo. Jedu s ním poprvé a je to zážitek, díky tmě se bohužel nemohu kochat úchvatnou krajinou, ale co, zítra si to prohlédnu. Kochám se tedy hlavně vláčkem jako takovým, jak je tichý, jak to nedrncá, jak je hlášení ve dvou jazycích. Nejvíc mě zaujaly "zastávky na znamení" no prosím v autobuse to znám, ale ve vlaku? To jsem teda koukal.

Pavel a jeho džíny :)

Do Krupky dorážím víc jak 30 min před startem. Vítám se Jakubem, se kterým jsem domluvený, že poběžíme spolu. Registruji se. Dávám předstartovní pivo. Divím se Pavlovým džínám a nestačím žasnout. Pavla, který si zapomněl běžecké kalhoty, nic nerozhází, prostě to dá v džínách. Klobouk dolů. Ostatně jeho zážitky se můžete přečíst zde.






Startuje se na minutu přesně. Hned za Krupkou se pěkně zahřejme při stoupání na Komáří vížku. Dupeme pěkně pod lanovkou a v tom se s blízké chalupy začne ozývat strašení. Mladý chlapec (podle hlasu tak desetiletý) má zjevně radost, že mu pod oknem chodí bludičky a rádoby hlubokým hlasem nám "vyhrožuje" jak si pochutná na našich střevech, jak nás v noční tmě rozsápá a tak. Někdo vtipně prohodí, že by nás nejdřív musel chytit.  Jak se dostaneme na hřeben, tak se do nás pěkně opře vítr. Jsme zpocení, tak to docela zebe. Běžíme bahnitou cestou okolo krav, bahna je značně mnoho, občas zapadnu až po kotníky. Když jsem pak druhý den k botám čuchnul, tak jsem si uvědomil, že to nebylo jenom bláto, ale i nějaký ten kravský přídavek. To jsem ale v té tmě jenom tušil.

jedno rychlé na ex

V Tisé běžíme okolo ještě otevřené hospody, hned to ve mě cuká, že bychom mohli dát jedno prémiové pivo, ale jsme teprve na začátku a Jakub slibuje, že to na mě neřekne, tak pokračujeme dál. Nicméně hned toho lituji a musím se hodně přemlouvat, abych se nevrátil. Následují Tisé skály, Jakub je zná a tak nás labyrintem protáhne i v noci. Ve dne to tam musí být moc pěkné. Ukládám poznámku do paměti "sem musím vzít děti". Když proběhneme skálami, narazíme na „Turistickou chatu“, je ještě otevřeno a tak šup na jedno pivo. Paní říká, že už zavírá, tak slibujeme, že budeme rychlí, a také jsme, já dám jedno na ex, Jakub na ex malinovku, při tom stihneme i malou konverzaci s hosty a honem dál.




Následuje oficiální hospoda s čipovou kontrolou v "Hřebenové boudě" pod Děčínským Sněžníkem. Dávám pivo a luxusní česnečku. Bohužel jsem polévku pak musel asi čtyři hodiny přemlouvat, aby se mnou zůstala, ale to bylo mojí vinou, né té polévky, ta byla opravdu extra. Obrovská miska sýra, krutonů a šunky a k tomu silný vývar… taková dobrota, no přece to nevyhodím po dvou kilometrech. Měním baterky v čelovce, né že by tak málo vydržely, ale inteligentně jsem vyběhl se starýma, které ještě pamatovaly ledopády.

Na Děčínském Sněžníku někdo rozlil mlíko, najednou bílá tma, takovou mlhu jsem dlouho neviděl. Světlo z čelovky nemá šanci a možná situaci spíš zhoršuje. Chvíli na vrcholu v tom mléku hledáme kontrolu a běžíme dál. Následuje dlouhý seběh, skoro pořád jen dolů, až do Dolního Žlebu.
Další čipová kontrola, tentokrát z auta, ale i s občerstvením. Jakub lepí puchýře, tak mám čas se pořádně nafutrovat. I na pivo dojde, ale je to takový dálkový mix 0,3 l piva, 0,3 l koly a 0,3 l čaje. I když jsme na kontrole dlouho, tak mne nenapadne doplnit vak s vodou. V následujícím kopci si na to vzpomenu a vymýšlím strategii jak šetřit s vodou. Potůček, co teče podél, vypadá čistý, tak cestou do kopce z něj piju. Cesta je dlážděná velkými kameny a zarostlá mechem, travou a kapradím. Má to naprosto neuvěřitelnou atmosféru, prý se tam tomu říká "Koňák" no chudáci koně do takového kopce. Ještě výš, když sklon trochu poleví a cesta se rozšíří, tak na mne za chůze začne padat spánek, trochu šnějuruji silnici, tak si dám energetický nápoj, no hnus, ale trochu mě to vzbudilo, začíná také svítat, takže přes hranice do Německa už jdeme bez čelovky. Stoupáme dál až na Gr.Zschirnstein, zase mlíko, nic není vidět, tak se nekocháme a pelášíme dál.

Gr.Zschirnstein

to není jen bláto :)

Následuje krásný seběh do Bad Schandau, Od Olafa dostáváme papíry na druhou část, 50sátkařů tam prý do té doby bylo jen pár „asi 12“ odhaduje Olaf. Doplním vodu do vaku a trochu se občerstvíme. Začíná hnusně pršet, než dojdeme za most, jsme celí mokří. Naštěstí, než dojdeme na konec města, tak pršet přestane. Využiji lavičku a měním ponožky, no to je anabáze, toho bláta, toho smradu, operace jen pro silné povahy. Smrad však jasně naznačuje, že nejenom já, ale i krávy na Komáří vížce mají na celkovém smradu svůj značný příspěvek. Ještě že jsem nevyhodil igelitový pytlík od svačiny, alespoň mám kam schovat ponožky.

Pak nás čekaly dlouhé schody na Lilienstein, není nic vidět, pořád jsme v mracích. Co mne ale dostalo? Nahoře byla normálně hospoda. Podruhé vynecháme příležitost a nedám si pivo, ale pokračujeme s Jakubem dál. Protože to je vracečka, tak se nechceme potkat s lidmi, co jsou za námi. To jako, aby neměli představu, jak jsme daleko. Naprosto iracionální úvaha. Vždyť máme před sebou ještě alespoň 55 km, na co si jako hrajeme, že závodíme? No tak jo, asi nás popadla touha závodit. Pivo jsme si nedali a stejně jsme je potkali. Radost nám ale dělá, že se začíná zlepšovat počasí a trošku se začínají trhat mraky. Třeba dnes ještě něco uvidíme.

Kamenný most a turisté

Když dorazíme do Bastei, tak už je jen opar a krásu výhledů tušíme na každém rohu. Krásný kamenný most je jako v Praze plný turistů. Předbíháme rodinku, kde tatík (něco jako Homolka) značně otráveně všechno komentuje a manželka ho popohání. Jak z nějakého filmu. Poradím paní, ať manželovi za odměnu slíbí na vrcholu pivo. Jak to tatík slyšel, hned vesele pokračuje a děkuje nám za dobrý nápad. Tuším, že i on bude mít dnes hezký den. Celé je to tam moc hezké místo, není ale čas na kochání a jde se dál, ale zase si ukládám do hlavy poznámku „sem musím vzít děti“.

tajná kontrola

Moc mne potěšila tajná kontrola u Ziegenrückenstraße, občerstvení a hlavně pivo vysloveně bodne.  Nicméně racionální uvažování má zjevně dovolenou, místo abych se v klidu svléknul, tak z občerstvovačky vyrážím pořád nabalený, jak jsem byl na noc. Uběhnu kilák, zastavuji se, svlékám se, ale né abych si dal věci do batohu, já je věším z boku na bederák, tam se to pak houpe, plandá a rozčiluje mne to až do Hohensteinu, kde to konečně vše dám do batohu. To už je kolem poledne, to znamená, že jsem se minimálně 3 hodiny smažil úplně zbytečně.


Dál pokračujeme po slavné Malerweg, nádhera, po nějaké té chvíli a po spoustě nádhery jsme v Brand-Baude, kde si dám německé pivo a Jakub si dá německou polévku a zase jdeme dál. Únava už je znát, je to hodně nahoru/dolů, tak máme i pomalou rychlost.


V Kohlmuhle nás čeká další čipová kontrola a občerstvení. Odmítám guláš a láduji se chlebem a sýrem a zapíjím to lahváčem. Jsou tři hodiny a do cíle cca 20 km.


 

Jakub si něco přisypává do guláše :)	záchranný lahváč

Následuje krásný úsek podél trati a okolo říčky. Je to v podstatě rovina, jsme posilnění, tak to zase rozbíháme. Nicméně únava se brzo vrátí a v Lichtenhain už je z toho jen indián a za chvíli pak už jenom čistá chůze. V kopci k české hranici se Jakub trápí trochu víc než já, tak ještě trochu zpomalíme a Jakub jí co ještě má, aby nabral sil. Těch posledních 20km nám trvalo bezmála 4 hodiny. Na Pašerácké cestě se vracíme, nemůžeme najít kontrolu, ale je stržená a tak s úlevou, že nebude diskvalifikování, hurá z kopce do Mikulášovic. Nejvyšší čas, začíná se stmívat.
Hodinky mi naměřili 126km a 4315 nastoupaných metrů, mobil naměřil 120 km, Jakubovo Suunto naměřilo 123 km (oficiálně 115 km). Čas ale byl všude stejný 21:49:19, jsem nadšen, dali jsme to pod 22 hodin a je z toho krásné 16. místo.


V cíli na mne čeká táta a odváží mne na chalupu za dětmi.  Tam už jsou děti vykoupané a čekají na mne, já se také vykoupu a šup do postele. Děti škemrají a chtějí, abych vyprávěl pohádku, bohužel je musím zklamat a usínám zaručeně první i bez pohádky.

Byla to nádherná akce, musím všem organizátorům moc poděkovat. Podařilo se jim zase uspořádat nádhernou akci, na kterou budu dlouho vzpomínat. Všichni byli skvělí a milí. Atmosféra naprosto luxusní. Moc také děkuji i Jakubovi, dělal mi super společnost, výborně jsme pokecali. Dozvěděl jsem se od něj zase spoustu věcí, co jsem nevěděl. Jenom na tom pivu bude muset zapracovat, ale to se určitě zlepší. Děkuji i rodičům, že pohlídali děti a za logistickou podporu. Moc děkuji i H12 a TB za povzbudivé SMS.


Foto:
vlaky.net
Martin Štěpánek / trainfoto.eu
pason / rajce.cz
pif08 / rajce.cz
Filip Smetana / facebook
Jan Sedlák / facebook


web závodu
oficiální výsledky

Sršní nektar je specifická směs aminokyselin, která zlepšuje funkci tukového metabolizmu a pomáhá tak tělu lépe využívat uložené tuky. Známý je zejména v Japonsku, kde...

U nás či na Moravě se sezóna již otevřela, ať již na Brtnících či na Lysé hoře. O akcích CS 1000 zvládá krásně referovat Olaf a jeho parta. Tak jsme si řekli, že do dálkových pochodů se nebudeme motat. Zkusíme se více věnovat zajímavým akcím po stezkách Evropských hor. To zda je, bude, nějaký závod zajímavý,...

pohled se skoro měsíčním odstupem

Na tuhle akci jsem se dlouho těšil. Loni to nějak nevyšlo skrz jiné akce, ale letos když se vše plánovalo pořádně dopředu, tak už to klaplo. Kraj Česko Saského Švýcarska je nádherný a věděl jsem, že nezklame, navíc když Olaf s Egonem připraví krásnou cestu, bylo jasné, že objevím místa, kde jsem ještě nebyl a kam se zaručeně vrátím s dětmi.

z Mariiny vyhlídky

Všem organizátorům a dobrovolníkům musím složit hlubokou poklonu a moc poděkovat. Byli všichni skvělí, pořád s úsměvem a v pohodě a s otevřeným srdci. Podařilo se jim zase nejenom připravit nádhernou trať, ale postarat se i zázemí o lidi a o všechno okolo. Moc si jejich práce vážím, děkuji za ni a zaslouženě je chválím. Atmosféra na těchto akcích je jak z minulého století a to se mi moc líbí.

Dopravu tam si domlouvám s Pavlem F. v autě s námi jede ještě Kristýna a ...(Petr?). Cestou když jsme někde u Lovosic, tak volá Honza12, ptá se kde jsme, že prý vyjel později, má strach, že tam dojede moc pozdě a nestihne registraci. Podle všeho je ale daleko před námi někde u Ústí, říkám, že to je OK, že se to stíhá a že se sejdeme až tam. Když se blížíme do Mikulášovic volá Honza12 znova a tentokrát je hluboko za námi a že prý opravdu nestíhá registraci. Slíbil jsem mu, že mu vezmu číslo a ať je v pohodě. Nakonec Honza12 opravdu přijíždí 20 min před startem, stačí se jen tak tak převléknout a už se startuje. Honza12 má doslova letmý start, když se vrací od auta, tak se rovnou zařadí do startovního pole. Naštěstí jsme z P100 domluvení, že se když tak budeme hledat na konci startovního pole.

Kousek po startu cca na 3m nastává malé navigační dilema, značení se rozchází s GPX, jdeme po znační, čímž nabereme malý kufr cca 2km oproti GPX. Dodnes nevím, zda to byla chyba nebo nebyla. Podle mne jsme šli po modré a po odrazkách, ale z některých reportů na webu se zdá, že to byla chyba.

První čipová kontrola je hned na šestém kilometru v hospodě "U Oty", jenom pípneme a jdeme dál údolím Brtnického potoka. Cesta je dost zledovatělá a tak přichází na řadu nesmeky. První akce "nesmeky nasadit" trvá alespoň dvě minuty. Vyplatí se to, hned je to jiné kafe, bota drží jak přibitá a můžeme běžet klidně, jistě, bezpečně a dokonce i rychleji než ostatní.

Pavel a Honza

za chvíli to přijde "nesmeky nasadit"

Na 24. km dáváme první polévku na kontrole K3 v penzionu „Na Konci světa“. S Honzou jsme bezvadně sladěný tým, jeden zařídí polévku a druhý pivo. Něco jako pit-stop u F1. Obojí vdechneme a pelášíme dál.

Někde na 30. km stoupáme na Studenec, cesta je zase samý led a několikrát nastává akce „nesmeky nasadit“ a „nesmeky sejmout“. Trénink dělá mistry a čas na to potřebný snižujeme tak na 40 sekund. Kontrola je až na vrcholu rozhledny. Schody se točí, jsou čím dál užší, hlava se motá do toho ostrý vítr ať už jsme pryč. Vzpomínám na 10L700 jaké tady v létě bylo teplo. :-)

Po cca 5km stoupáme na Pustý zámek, klasika úzká osmekaná cestička, jsou tu i řetězy, naštěstí ale není namrzlá. Nahoře na skále na K5 není fixa, zkoušíme foto, ale ještě, že to Olaf nechtěl vidět, to by byla ostuda fotografa, no co čočka byla zamlžená :-)

K5, Pustý zámek, bez fixy

Seběhy nám jdou, jsme plní síly a ničeho se nebojíme, předbíháme kde koho, skoro i jestřába v střemhlavém letu necháváme za sebou. Honza se mě drží jako klíště a udrží se i když to opravdu pustím, musím ho moc pochválit, moc se zlepšil.

Kontrola K7 (42. km)„Ovčácký vrch“ je lahůdka, nahoru nevede cesta, oficiální značení nějak ztrácíme, dereme se vzhůru po spádnici, kontrola má být přeci na vrcholu. V postupu nám brání hustá dubina a suťové pole viklajících se kamenů. Po chvíli nalézáme Olafovy šipky a odrazky, ale stále žádná cesta, pořád prolézáme těžko prostupným houštím, prostě klasika, rukopis traséra se nezapře :-)

Kontrola K8 je v Prysku v bistru na koupališti. Nádherná hospoda, pivo a polévka v sehraném týmu, měním mokré ponožky, baterky v čelovce, s hospodským, který by fackou zabil medvěda, si plácnu a pochválím mu lokál. Hned nás zve, ať přijedeme i příští víkend. V hospodě do sebe tlačím i chleba z vlastních zásob,  po opuštění hospody chvíli jdeme, je to do kopce, tak se to i hodí na lepší trávení. Za chvíli jsme v Kamenickém Šenově (46. km) a pak stoupáme na „Zámecký vrch“  (50. km) je ale ještě tma tak ze zříceniny toho moc nevidíme, ale přece jen pomalu začíná svítat a to je hned veseleji.

Zámecký vrch za světla

Věž a nahoře kontrola, tohle je ale za světla

Když už jsme v „Dolském mlýnu“, tak už je plno světla a údolí i okolí je dobře vidět a je to úžasné. Schody nahoru jsou dlouhé, ale v tu chvíli vím, že sem vezmu děti.

Dolský mlýn

Dolský mlýn

Hospoda „U nás“ na 62. km spolu s Alešem Z. na K11. Hospoda je super, usměvavý a milý personál, dávám opět polévku, pivo, vlastní chleba, nové suché ponožky a hurá na Šauštejn. Další perla na trati, schody, žebříky, rozhledy, nádhera. Zhruba v 20m nad zemí na vrcholu skal nás vedu blbě, a musíme přelézat zábradlí,abych se dostali ke kontrole  K12 Honza neřekne ani popel a leze za mnou jako by se nechumelilo, udělal na sobě opravdu velké pokroky.

schody nejsou problém

přelézat zábradlí na Šauštejnu, proč ne, to také není problém

Kousek za Šauštejnem se nějak zakecám a dělám druhou navigační chybu, když zapomenu velet k odbočení, vrátíme se cca 300m a jsme zase na trati.

Následující úsek je zase nesmírná krása „Pohovka“, „Mariina vyhlídka“, „Vilémínina stěna“ ano i sem musím vzít děti. To stojí za těch pár schodů.

Mariina vyhlídka

Mariina vyhlídka

Za chvíli jsme na Tokáni (zase) poznáváme místo kde jsme už jednou v noci byli. Pokračujeme do hospody „Lesní chata“. Zase velmi rychle pivo a polévka. Teda „rychlé“, paní u pípy je trochu pomalejší a dvě piva vyrábí asi 5min, ale co, zdá se mi trochu zpruzená. Venku doplňuji vodu do vaku, poleju si i batoh, jsem šikula, naštěstí je teplo a nemrzne, tak to ani moc nevadí. Do této chvíle jsme se tak trochu tahali s Kristýnou a s Jardou, chvíli jsme byli před nimi, chvíli oni před námi, často jsme běželi spolu, ale teď se to láme, tedy hlavně u mne. Zpomalujeme a Kristýnu pak uvidíme až v cíli. Holt na elitu nemám i tak mne překvapuje, že jsem se s ní udržel tak dlouho, skoro 75km.

Dostáváme se do Kyjovského údolí, cesta je zase namrzlá a tak zase přichází akce „nesmeky nasadit“ operce je již vybroušená a nasadit je netrvá víc než 20 sekund. Bohužel pak Honzovi prasklo lanko na jednom nesmeku, tak další výměny dost často už absolvuji jen sám. Dostáváme se na „Turistický most“ kde je tajná kontrola s občerstvením. Vdechnem párek s kofolou a pokračujme kochat se ledopády. Letos jsou malé, ale jsou a jsou moc pěkné.



Pokračujeme přes rozhlednu na „Vlčí hoře“ do hospody „Vídeň“. Hospoda je plná těch co šli kratší tratě, horko těžko sháníme místo, je tam zahuleno a tak se zase zastavujeme jen na tu nejnutnější dobu, pivo, polévka, poslední suché ponožky a jde se dál. Když stoupáme na kopec „Vlčice“, vytahujeme čelovky a v lese se dělá rychle tma. Kontrolu na vrcholu nalézáme až na druhý pohled, je v kládě, zatížená klackem, asi ji vítr serval ze stromu a v tu dobu už hodně slušně fučí.

Snímek z fotopasti na Vlčici

Cestou necestou jdeme dolů, tenhle kopec jsem neznal, no bodeť, když tam nevede cesta. :-)

Poslední kopec je „Hrázný“, když na ně stoupáme, tak se mi zdá nějak nekonečný, kouknu na hodinky, jak jsme vysoko, hodinky tvrdí 711 m. n. m., tomu se mi nechce věřit, nicméně za to může změna tlaku před deštěm, za chvíli také začíná drobně pršet a po chvíli už prší i víc. Cíl už je jen kousek přes Staré Hraběcí a přes louku šup k Hubertovi do hospody. Na louce trochu hledáme cestu, čelovky před námi to berou nějak divně, ale po chvíli najdeme odrazky, takže jdeme dobře.

Je tu cíl, pípnu a letím na záchod, střeva se nějak dala na pochod. Jak jsem rád, že to stíhám. Když tam tak trůním, slyším Olafa jak vyvolává moje jméno, nedá se nic dělat, za chvíli přebírám diplom a medaili, vracím chip, dávám si polévku a pozor poprvé né pivo, ale půl litru koly.
Dokončili jsme na krásném 32. místě za 22h a 8min. Trasa měla oficiálně mít 111km, k tomu pak ty dva kufry dohromady cca 2,6km, hodinky ale naměřily 125km a mobil naměřil 117km. Něco asi proměřila technika ve skalách, za něco asi může i proslulý „Olafokilometr“ :-)


Když jdeme do tělocvičny pro věci, už prší docela hodně, třeseme se oba jako ratlíci. Voda ale teče jen studená, jsem tedy za prase a za sraba, beru čisté oblečení na špinavé tělo. Umyji si jen nohy a ošetřím odřené prsty. Ten drobný písek, který se dostane do boty s blátivou vodou mi je trochu odřel, takový peeling, bohužel na nesprávném místě.

Cestou do Prahy často stavíme. Moc děkuji Honzovi za odvoz. Cestou nás ještě staví policie ČR a následuje dýchání, Honza nadýchá čistou nulu, tady jsem byl v klidu, Honza měl poslední pivo cca před deseti hodinami. Nicméně doklady měl Honza vzadu a naštěstí je policajt ani nechtěl vidět, to moha být ještě dobrá groteska, kdybychom se začali celí ztuhlí vylamovat z auta.

Stránky organizátorů
Jak to viděl Honza12, Pavel F. ,

Fotky jsem si s dovolením půjčil jak na FB  od Aleše Z., také na rajčeti od "johnny-z-brna", "meryl", "pason"

sobotní ráno na stradonickém hradišti, foto: nahoře Radek Beneda, dole Gábor Hevér

4. 12. 2015, Beroun

"Budu se tě držet! Tys neběžel Loučení, budeš čertvej, poletíš jak vítr a to já potřebuju taky!" odkrývám Jožovi (Harčaříkovi) svojí ideální představu o průběhu závodu přesně den před startem. Aniž bych tomu úplně věřil, protože vítězné Loučení před 14 dny mě stálo přeci jen hodně sil, nakonec to tak přesně dopadlo. Ale to předbíhám.

"Ready to GO!" s Jožom na startu P100

Mezi Loučením, 1. a 2. etapou EKUTu* s parametry 170km/+7850 m, a Pražskou stovkou, 3. etapou EKUTu s parametry 130km/+5350 m, je pouhých 14 dní na to, aby se člověk dal nějak do kupy a zregeneroval. Já už mám naštěstí vynikající zkušenost z loňska. 3 dny po Loučení 2014 jsem zalehl s horečkou do postele a týden z ní nevylez. Trénink mezi závody byl roven nule a přesto to šlo. Tělo si odpočinulo a nakonec z toho bylo 3. místo v EKUTu 2014. Moje první bedna na ultra vůbec. Letos tedy plánovitě žádný trénink. Jen odpočinek, sauničky, regenerační elektroléčba a spánek. Nicméně už po týdnu mě hryzá svědomí. Jdu si oběhnout alespoň moje 9 km kolečko do lesa nad Roudnicí. Ale pech, na posledním kilometru si bolestivě zvrknu kotník. Že jsem se na to nevy...l! Naštěstí za další dva dny je už kotník zase ok.

* EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu, etapový závod na 300km/+13200m 

Takové štěstí v neštěstí bohužel neměl Gábor Nyakás. Maďar, vítěz loňského EKUTu, který je po prvních dvou etapách za mnou na 2. místě se ztrátou 33 minut. Pár dní před startem P100 dává na FB status s fotkou nohy, kterou má v gipsu. Prý na 6 týdnů. Při tréninku špatně našlápl na šutr a "křup". To je hned. Mrzí mě to, hodně jsem si na něj letos věřil a chtěl ho porazit. Bohužel z EKUTu je venku.

Bude to tedy boj hlavně se Slovákem Dušanem Krajčovičem, který je po Loučení na 3. místě se 40 minutovou ztrátou na mě. Jenže jeho se od začátku obávám skoro víc než Gábora, protože už vím, jak může být rychlý. Silniční maraton si letos dává o půl hodiny rychleji než je můj upocený osobák 3:15. Ale uvidíme, 40 minut náskok není málo. Bude záležet na náročnosti terénu. Čím horší, tím lepší pro mě, čím jednodušší tím líp pro Dušana. Na Loučení to bylo náročné hodně. Bahno, déšť a těžký terén. Proto jsem mu dal těch 40 minut. Spoléhám se na Olafa, že jako vždy trasa P100 nebude žádná procházka parkem. Zároveň se modlím, aby počasí bylo co nejhorší. Chci déšť, vítr, sníh, mráz, veškerej marast ať míří, prosím, na Beroun! Ano, letos P100 nevede z Prahy do Prahy, ale z Berouna do Prahy. Stejně jako v roce 2011, na mé první P100 a zároveň mé první stovce vůbec.

P100 2015 - Mapa a profil

Je to tu pátek 4.12, dnes se to vše konečně rozuzlí. Jsem ok. Zregenerovanej jak to jen šlo. Nic mě nebolí, jen mě trochu trápí trávení. Přikládám to nervozitě. Kolem deváté večer přijíždíme do Berouna vlakem spolu s přáteli Rakouska, kteří stejně jako loni startují na P100 také. Loni vzal s sebou Patrice, s kterým jsem se poznal na 100 miles of Istria, jen Helmuta a letos už jsou tři. Pražská stovka se jim prostě líbí.

Der typisch österreichischer Mann: Helmut Hofer

Máme dostatek času se dobalit, dojíst, odpočinout a já hlavně pokecat alespoň chvilku se snad všemi známými. Místňák Lukáš Pilař mě ujišťuje, že ač je nyní pěkně a zítra má být dokonce nádherně s teplotami kolem 10°C (ano, bohužel:( ), na trase je hodně bahna a náročných úseků, takže by to mělo být pro mě dobré. Škoda, že to nebyla úplně pravda. Před půl dvanáctou se začnou všichni srocovat na start, tak jdeme taky. Olaf ještě rychle připomene pár věcí k závodu a přesně v půla letošní favority nacpaná P100 odstartuje.

Startuje se samozřejmě rovnou do kopce po silnici z Berouna směrem na rozhlednu Děd. Ale jako by tu kopec ani nebyl. Na čele se běží vše. Hlídám si jen Dušana. Ten samozřejmě jako na Loučení běží okamžitě úplně dopředu na první místo. Ach jo, to bude zase krvák.

Vysmátý Jožo a za ním pozdější vítěz závodu Radek Brunner

Kolem se prožene něco maličkého, rychlého a usměvavého. "Ha, Jožo!" rozpoznám ho. Teď se musím za něj zařadit a držet se ho jako klíště. Stejně jako na zamlžené Podkronošce, kterou jsme spolu vyhráli. Ale kopec lesem je čím dál strmější, sotva se ho držím až mi zdrhne. Kolem proletí i Zbyněk Cypra odrážejíc se hůlkami. Jak tak na něj koukám, docela lituju, že sem si hůlky nechal ve startovním depu. Vezmu si je když tak až na druhou část z Berouna do Prahy.

V parádním seběhu do Králového Dvora dotáhnu všechny včetně Joža a dál běžíme spolu. Před námi jsou jen 4 kluci: Radek Brunner, Martin Střelka, Zbyněk Cypra a samozřejmě Dušan Krajčovič, který mě zajímá nejvíc. Ač jsme už 7. kilometru, stále jsme s nimi v kontaktu a na dohled. Jenže v klesání z první kontroly K1 Koukolova hora nedáváme pozor. Jožo letí ještě s nějakým klukem přede mnou a já v dobré víře, že ví kam běží, pádím za nimi. Pak mrknu na hodinky a jsme úplně mimo trasu. Otočím se vidím, jak ostatní čelovky klesají dolů za mnou v dáli vlevo. Ale ne. Kufr. Zapískám na kluky, že jdeme blbě a rozebíhám se přes pole, křovím a trním vlevo dolů přímou čarou směrem zpět na trasu. Pár škrábanců a jsem tam, kde mám být. Kolem akorát probíhá Patrik Hrotek (aktuálně 4. místo EKUT), tak se zavěsím a po chvilce ho předbíhám.

"Ty už si ma raz predbehol nie?" diví se Patrik
"Jo jo, kufr nesmí nikdy chybět!"

První občerstvovačka s čipovou kontrolou. Před ní Honza Bartas zuřivě máchá se zvoncem a na mocně povzbuzuje

"Makejtééééééé! Jedééééém!"

Všechno mám, tak se jen odpípnu a mažu dál. Na Dušana mám prý ztrátu 3 minuty. Paráda, ztráta z kufru opravdu minimální. Akorát mě dotál i Jožo, takže běžíme zase spolu.

"Makejtéééééé. Jedéééém. Dělejtééééé!" slyším Jendovo povzbuzování ještě dlouho za kontrolou, co ho míjíme.

K3 Vraní skála je v itineráři označená jako nebezpečné místo. Drápu se za Jožom nahoru, když v tom letí dolů již mírně roztrhaná vedoucí čtveřice. Dušan běží s Radkem. Hned jak mě spatří, už mě povzbuzuje.

"Poď poď Aleš! Stratu máš minimálnu!"
"Díky!"

Označím kontrolu, rozhlédnu se a hledám, kde je tady to "nebezpečno". Nic nevidím, asi ta tma, tak to pouštím dolů. Seběh ale parádní, ten si užívám. Lidi v protisměru nestačí uskakovat. Jen zjišťuju, že sem si málo utáhl X-Talony, trošku v nich plavu. No trošku víc. Pak následují dlouhé táhlé rovinky po zpevněných cestách a to mi už tak nechutná. Dušan si tu musí libovat. Alespoň že Jožo přebírá tempo, tak se zařadím za něj a držím se v háku.

"Makejtééééééé! Jedééééém!" slyším v dáli zase bití zvonce a ukřičeného Jendu.

Nezvratné znamení. Další občerstvovačka, kterou zařizuje Michal Dobiáš aneb Trailpoint, se blíží. Rychlé doplnění pití, trochu ovoce, pokec s kluky a letíme dál.

Občerstvovačka Trailpoint Michala Dobiáše (vpravo) a vysmátý Jenda Bartasů (vlevo)

Jožo běží přede mnou ještě s nějakým klukem, pravděpodobně Radovanem Čechem. Běží rychleji než je mi příjemné. Něž se trápit, spoléhám na to, že v dalším seběhu natáhnu krok a docvaknu je. To se mi taky daří. Jen v těch botkách plavu čím dál tím víc. Jak jsou mokré, tak jsou volnější a volnější. Budu to muset vyřešit.

Na další čipovce v hotelu Diana v Novém Jáchymově, ale na to nějak zapomenu. Ve spěchu do sebe kopnu jen polévku zředěnou vodou a zkontroluji náskok Dušana. Na 39. kilometru má náskok kolem 12 minut, stejně jako celá vedoucí čtveřice. To není vůbec špatné. Tak žádné zdržování a rychle za nima.

Sbíháme k další fixkové kontrole K9, podle itineráře nebezpečné místo. Označím kontrolu, vyhlížím zase nebezpečno, ale zase asi ta tma. Nic nevidím. Tak si tu alespoň konečně zavážu ty botky, protože mě už fakt štvou. Jožo s Radovanem zatím běží dál, což je dobrá motivace vše zvládnout co nejrychleji a zase je dotáhnout.

Talony utažený, návleky natažený, ale já jsem asi už nějakej přetaženej. Doběhnu na konec vracečky a nejsem si úplně jistý odkud jsme sem přiběhli a kam mám teď běžet. To je tak, když běhám za někým v úsporném módu. Nic moc nevnímám. Rozebíhám se sice v dobrém směru, ale čím dál jsem od rozcestí, tím větší jsou moje pochyby, že běžím správně. Kluci jsou fuč, čelovky nevidím, kam mám běžet? Dopředu nebo se vrátit? Ach ta noční demence, stejně jako na Loučení na cestě u Chvalova, podlehnu nejistotě a rozebíhám se zpět v protisměru. Pak zase zpět, pak se zastavím a už jsem tak zamotanej, že nevím kde jsem. Dokonce přemýšlím, že zavolám Jožovi, kam běželi. Z naprostého navigátorského faux pas a ostudy mě zachrání, když přes údolí na protější straně uvidím uhánějící dvě čelovky. To musí být oni a rozebíhám se konečně ve správném směru. Jo a až nebudete někdo v noci vědět kudy, neváhejte a klidně se mě zeptejte. Rád poradím.

Kluky doběhnu až po 6 kilometrech ve Stradonicích. Akorát v pravý okamžik. Jožo vpředu chybně odbočí ze silnice, po které jsme měli pokračovat, na cestu mezi baráky. Je to do krpálu takovou roklinkou. Jdeme, jdeme, ale najednou cesta úplně končí a Ambiti ukazují, že jsme špatně. Máme být víc vlevo. Vracet se nám nechce, tak to vezmeme přímo vlevo. Přes roklinku se vyškrábeme na krásný upravený trávník.

"Ty woe, to jsme u někoho na zahradě, ne?" odhaduji.
"Choď tamto po schodoch, tam bude cesta von." radí Jožo.
"Asi ne, tedy je nějaká terasa s posezením a grilem." koukám, když tam dojdu.

Celý barák obejdeme stranou po zahradě směrem k silnici, až nás zastaví plot. Naštěstí ho ani nemusíme přelézat. Normálně si jako civilizovaní běloši odemkneme branku a vyjdeme ven.

"Chalani máme fakt šťastie, že tu nemajú psa" glosuje Jožo neplánovanou návštěvu místní usedlosti.

Napojíme se na Olafovo vlastní značení tzn. Olafošipky a míříme dál směrem na rozhlednu Děd. Kolečko okolo Berouna je tak skoro uzavřené a to ještě není ani 6 hodin ráno. Ve stoupání však na Radovana přijde nějaká krizička, tak ho s Jožom necháme za sebou. Dolů z Děda do Berouna již pádíme sami. Po chvíli proti nám stoupají zpět na Děd Radek s Dušanem a kousek za nimi i Střelec (Martin Střelka). Zbyněk nikde, asi už jim utekl. A je tu Beroun. Právě v čas, v břiše mi to už pěkně vře, tak se těším až si ulevím na oné místnosti. Není mi špatně, ale přeci jen mám od čtvrtka pěknou hnačku, která se začíná zase ozývat.

Nicméně celé depo proběhne vlastně v běhu, takže na nějaký WC úplně zapomenu. Něž si doběhnu do tělocvičny pro batoh, obsluha občerstvení mi doplní kofolu do camelflašky. Z báglu beru jen gely na doplnění zásob a hůlky. První půlka byla jednoduchá, snad to teď bude o něco tvrdší a budou se hodit. Doplním gely do vesty, nacpu si plnou pusu pomerančů a čokolády a už už se deru ven. Počkat, ještě zkontrolovat pořadí a ztrátu na Dušana.

"Dušan tu byl první před 31 minutami, vy jste tu čtvrtí."
"Pane jo, ten to valí. Ale jako čtvrtí, před námi jsou přeci 4 kluci, ne?"
"Ne ne, jen 3. Zbynďa Cypra tu ještě nebyl."

Aha, tak proto jsme ho neviděli při klesání z Děda, jako ostatní ze špice. Museli jsme ho někde předběhnout. Ale předběhnout Zbynďu? Nějak se mi to nezdá. Jožo ještě něco řeší s výbavou, tak běžím zatím napřed. Už tak tu tvrdneme skoro 5 minut a pro mě je každá minuta drahá. Z mého 40 minutového náskoku na Dušana z Loučení zbývá už pouze necelých 10 minut a ještě 70 kiláků přede mnou.

Na konci Berouna míjím Zbynďu, jak teprve klesá do Berouna. Neběží, jen jde.

"Čau, co je?"
"Žaludek. Od 20. kilometru mě zlobí a dál už to nejde. Tady končím." odpovídá sklesle.
"Třeba si dole odpočineš a ještě to přejde!" zkouším mu dodat kuráž, ale očividně úplně marně.

Vyškrábu se, již po třetí, k rozhledně Děd. Chci se rozeběhnout dolů, ale důrazně se mi ozve škrundání ve střevech. Já si dole neodskočil! Do prčic. Teď už musím. Neodkladně. Vybočuji z pěšiny někam do lesa.

Velké zdržení. Jožo už mezitím dávno proběhl. Ztratil jsem hodně času. 5 možná 10 minut. Vydávám se ho stíhat. Šlapu do toho, ale to Jožo taky. Nic mi nedaruje a rozhodně na mě nikde nepočká. To je ale dobře, protože tím mě žene rychle vpřed. Na K15 ho ještě ani nevidím, ale na Ostrým už ho v dálce vidím, jak si označuje kontrolu K16. Než tam doběhnu, je zase fuč. Akorát začíná svítat. Úžasný východ slunce nad inverzní mlhou zalitým údolím. Zkouším to vyfotit, ale světla je ještě málo a na minutové expozice nemám čas, tak z toho nakonec nic není.

Metelím dál a stále napjatě vyhlížím v dáli před sebou Joža. Áááá, už ho vidím. Před lávkou přes Berounku v Hýskově ho konečně zahlédnu. Ale počkat to není Jožo. Je to sice nějaký závoďák, ale neběží. On to Martin (Střelka). Prohodíme pár slov, vyzvídám v čem je problém. Při seběhu si hnul s kolenem a tím si vystavil stopku.

"Zkoušel jsem s tím ještě běžet, ale bohužel. Nejde to. Smůla. Ty ale makej, makej a koukej je dohnat!"
"Jaký mají náskok?" ptám se
"Dušan s Radkem už tak 50 minut! Jožo asi 10. Nepotřebuješ něco? Gely, megnesko, cokoliv?" nabízí mi první poslední.
"Ne, díky, díky. Mám vše." a vyrážím dál.

Lávka přes Berounku v Hýskově

50 minut náskok. To snad né. I když není se čemu divit, když běží spolu Radkem (Brunnerem). Profil trati jim přeje sliničkářům jedněm. Nikdy bych nevěřil, že se budeme v rámci EKUTu nahánět na medailových pozicích P100. Už loni mi to přišlo těžké a to jsme se naháněli někde kolem 9. až 15. místa. Musím přidat, jinak vedení EKUTu ztratím. Ale třeba Radek Dušana nakonec utahá a on pak zpomalí. Nějak se mi nechce věřit, že by to Dušan s favorizovaným, nabušeným Radkem vydržel až do cíle.

Stoupání po Olafošipkách na K17 Plešivec

K18, 83. km - Lhotka rozhledna

Snažím se tlačit na pilu běžet opravdu vše, co jen trochu jde. Překonávám Plešivec, konečně pěkný kamenitý terén. Sbíhám dolů do Berouna, už zase, a tím uzavírám cca 20 kilometrovou motanici nad Berounem. Dál už se bude uhánět konečně směrem na Prahu do cíle do Modřan. Na posledních 20 kilometrech od depa v Berouně nebylo žádné občerstvení. Další je až za 5 kiláků a mě pomalu ale jistě dochází pití. Mám jen litrovku.

Ve Lhotce už jsem úplně na dně. Jazyk až na vestě. Víska je ale po ránu úplně vylidněná, nikde ani človíčka, hospoda nebo obchod už vůbec ne. Naštěstí nad návsí najdu starou pumpu. Jen co si začnu pumpovat vodu do flašky, objeví se děda se psem.

"Mladíku, ta voda z té pumpy je pouze užitková na zalévání. To byste opravdu neměl pít."

No skvělý. Vyleju jí na zem. Děda se nabízí, že mi doma vodu natočí, ale prý je to tak 5, 10 minut pěšky. Na to nemám čas, poděkuji a běžím dál směrem k rozhledně.

Čekal jsem, že nás Olaf požene až nahoru, ale kontrola je překvapivě už dole pod ní. Rozhledna je asi zavřená, jinak to není možný. Takovou šanci nás potrápit na stovkách schodů Olaf přeci nikdy nezahazuje.

Rozhlednu na vršku zalévalo ranní slunce, ale klesáním po silnici se vracím zpět do mrazivé mlhy inverze. Namrzlá silnice pěkně klouže, zatímco mlha se sluncem vytváří nádherné scenérie.

Klesání do Vráže

Vráž. Konečně občerstvení! Polévka není, zato vynikající frgále a obložené rohlíky. Začnu vše futrovat, paní výčepní mi doplňuje pití a kontrola hlásí, jak si vedou již pouze 3 kluci přede mnou. Dušan už má náskok opravdu 50 minut, ale už neběží s Radkem, ten tu byl o 4 minuty dřív. Jožo 11 minut přede mnou. Musím Dušana stáhnout pod 40 minut. Kéž bych tak dohnal Joža. Konec zdržování, běžím dál.

"Jožo ty vrahůůůů!!! Já tě nemůžu dohnat!" hulákam na něj, když se míjíme na první vracečce u Svatého Jana Pod Skalou.
"Poď, poď! Už ma máš!"

Foto: Václav Rada

Foto: Václav Rada

Foto: Jiří Januška

Při stoupání do druhé vracečky s výživným stoupáním na vyhlídku Svatý Jan si zapamatuji čas, kde se míjíme, abych věděl ztrátu. Jak pak zjistím stále 10 minut. Nejdřív musím ale nahoru a to se pěkně zapotím. Odměnou jsou mi krásné výhledy a povzbuzení od fotografů, že Radek dal Dušanovi už víc jak o 16 minut a hlavně, že Dušan vypadá dost unaveně. Je to blbý, ale je to prostě pravda. Nic víc vás tak nenakopne, jak když soupeřovi docházejí síly. Cítím šanci, nastřílím ještě pár fotek a rozebíhám se s chutí dolů stylem alá kamikadze. Schody dolů beru snad po pěti.

K22, 91. km, 10:23 - Vyhlídka Svatý Jan

Ještě než doběhnu na další čipovku s občerstvením v Karlštejně, už mi chodí na Ambity smsky, že tam Dušan ztrácí na Radka skoro 40 minut. Že by už fakt tuhnul nebo naopak Radek tak zrychluje? Musím v tom mít jasno a tak běžím co nejrychleji, abych už tam byl.

"Dělej Aleši. Makééééj." slyším už z dálky před kontrolou v hospodě Pod Dračí skálou.

No nemůže být nikdo jiný než Jenda Bartas, ale místo zvonce má nyní kolo a jede mi naproti. Vlítnu do hospůdky, odpípnu si čip, ale úplně nejdřív se starám o pití, protože jsem zase úplně na suchu. Pak teprve řeším kluky přede mnou. Jožo 11 minut. Dušan už jen 35. Jo! Už sem zase ve vedení EKUTu!

"On tu i dlouho odpočíval, skoro 20 minut." žaluje obsluha.

Kopnu do sebe zředěnou polívku a mažu dál. 5 minut rozdíl na dalších 30 kilometrů je jak nic. Navíc, třeba Dušan odpočíval prostě jen před závěrečným finišem a teď za to zase zatáhne. Blížíme se k Praze a bude více asfaltových úseků, které mu budou vyhovovat. Nesmím polevit!

Vyrážím přes hrad Karlštějn směrem na Mořinku. Cestu znám, protože přesně kopíruje část trasy závodu Běhej Lesy Karlštejn, který jsem běžel v létě týden před Andorrou. Pouze je to v protisměru.

Typická zimní fotka Karlštejna

Počasí už se asi definitivně zbláznilo. Úplně zapomnělo, že je prosinec. Slunce pere a je určitě nad 10°C. Začínám se vařit. Všechno musí dolu. Bunda, čelenka, dlouhé rukávy trika z ovce vykasat nahoru. Fakt jako v létě. Trasa je díky tomu strašně jednoduchá, jediný co je na ní náročné je to, že musím běžet rychle. Dušan tu určitě zrychluje, musím taky.

Poslední čipová kontrola je v Černošicích na 113. kilometru. Ještě než tam doběhnu proběhne závěrečná příprava na posledních cca 20 kilometrů. Přišlo na mě totiž volání divočiny. Musím si zase odskočit bokem, hnačka se hlásí. Pak kofeinové lomcovadlo Speed8, sluchátka do uší, zapnout nářez a jedeme z kopce. Na kontrole nakonec čip není. Píše se to na papír a já nevím, jaké mají kluci čísla. Tak řeším jestli náhodou už Jožo nepředhonil Dušana, protože obsluha jména kluků nezná.

"Jak vypadal ten druhý kluk? Nebyl to takový malý Slovák?" a mám na mysli Joža.
"Jo jo přesně malý Slovák"
"A ten třetí?"
"Ten taky."
"Ten taky co?"
"No, to byl taky takový malý Slovák."
"Aha, no jo, to je pravda. Sakra."

Takže tady se nic nedozvím a běžím dál. Každopádně pokud se kluci už nepomíchali, tak Dušan je přede mnou už jen 30 minut. Skvělý. Jožo mi naopak utíká, už má náskok skoro 17 minut.

Posledních 17 kiláků je snad nejnáročnějších. Už vidím Prahu, už vidím Modřany, říkám si, že teď už jen někde přes Vltavu a jsem tam, ale opak je pravdou. Z Černošic zase nahoru na nějakou vyhlídku, aby se mohlo běžet zase dolů do Radotína. Zase nahoru nad Chuchly, dolů do Chuchle, zase nahoru a dolů do Malé Chuchle a tak stále dokola. Čék se diví, kde se to tady vše v Praze vůbec bere. Sběhy a rovinky si užívám, ale běžet do mírných stoupání už mi vůbec nejde. Trápím se. Přichází na řadu indiánský běh. Hlavně nepřejít pouze do chůze.

Zachycen někde na cestě v Praze, ač to tak vůbec nevypadá. Foto: Tereza Chmelíková

Konečně most Inteligence přes Vltavu do Bráníka. Teď už to bude pohoda. Ale kde že, to by nebyl Olaf. Následují ještě tři kráply, kde už síly fakt nemám a visím v hůlkách jak oběšenec. Rvu to co to dá a chroptím u toho, jak přeložená parní lokomotiva. Loni jsem měl rozdíl mezi mým 3. a 4 místem pouze 2 minuty, tak se to snažím tlačit opravdu až do konce. Na každé minutě záleží. Poslední rokle v Zátiší, poslední kopec. Kolem modřanského Labe běžím zoufalým úprkem z posledních sil až do cíle. Je teprve kolem půl čtvrté odpoledne a já tak vůbec poprvé dobíhám až do cíle P100 ještě za denního světla.

Cíl! Čip mi odpípne cílový čas 16h a 5min. Ufff. Průměrná rychlost něco málo přes 8km/h na 130km při převýšení +5350m. To je slušný kvapík.

Svalím se do židle vedle vítěze Radka Brunnera a jsem úplně na kaši. Jediný co mě zajímá než umřu, je jestli to klaplo. Jestli jsem si udržel vítězství v EKUTu.

"Tak co, stačilo to na Dušana????" ptám se s napětím.
"Musíme to spočítat, ale bude to asi těsný." napínají mě kluci v čele s Olafem
"Je mezi vámi necelých 30 minut rozdíl."
"Takže to je klaplo! Jooooo!"

Z mého 40 minutového náskoku po Loučení zbylo necelých 10 minut. Ale stačilo to! Zase o prsa jako loni, ale je to tam. Mám fakt obrovskou radost. Mám to, skoro musím zatlačit slzu. Za 7 ročníků EKUTu jsem teprve první Čech, kterému se to podařilo vyhrát. To je sen.

Vítězové EKUT (300km/+13 200m) zleva: 4. místo - Tomáš Štverák (CZE, 18let!), čas 43:26:50 3. místo - Patrik Hrotek (SVK), čas 43:06:15 2. místo - Dušan Krajčovič (SVK), čas 39:39:03 1. místo - Já (CZE), čas 39:29:27

Dušan Krajčovič je nakonec druhý jak v EKUTu, tak celkově v Pražské stovce! To je neuvěřitelný výkon a opravdu před ním smekám. Joža, který skončil v P100 na 3. místě jsem nakonec ze 17 minut stáhl v poslední části na pouhých 9 minut. Trošku mě mrzí, že jsem ho nedocvakl úplně, ale co 4. místo na letošní favority našlapané Pražské stovce beru všemi deseti. Zlato má favorizovaný Radek Brunner, který na zdolání 130km/+5350m trasy potřeboval pouze 14h a 45min. V ženách P100 vyhrává skvělá Zuzka Urbancová (10. celkově) s časem 17:46. EKUT žen pak vyhrává zaslouženě Káťa Šoubová, která k tomu přidává i druhé místo P100 v ženách (17. celkově). Moc jsem jí fandil.
Trasa se mi líbila, ale přiznám se, čekal jsem jí o hodně víc náročnější. Pro mě bez debat nejednodušší P100, kterou jsem kdy běžel  (běhám od roku 2011). Olaf se sice vždy snaží postavit co nejnáročnější trasu, leč je to stále v okolí Prahy, takže nezbytnou složku extrému vytváří právě náročné zimní počasí. To ale letos totálně zradilo, bylo krásně a sucho. Takže jediné co bylo letos extrémní bylo bohužel právě to teplo a to, že byl závod díky tomu opravdu extrémně rychlý a běhavý. To mi sice moc nevyhovuje, ale naštěstí jsem se úplně neztratil.

Díky Olafovi a celé organizátorské partě za skvěle připravený závod. Vše bylo opravdu parádně dotažené, proznačené a naplánované, kéž by to takhle bylo všude. Díky všem závoďáků na trase. Dušanovi, že mi to neudělal vůbec jednoduché. Radkovi, že Dušana trochu utahal ;) a hlavně Jožovi, že to hnal, jak to hnal a nebral na mě vůbec ohled. Udržel mě tak stále v rychlém tempu. Díky!

Doslov

- Na start P100 se postavilo 261 stovkařů. Díky přívětivému počasí dokončil rekordní počet 189 borců. Gratulace všem!
- Na etapový EKUT (300km/+13200m) se postavilo 70 lidí. 38 borců dokončilo. Gratulace všem ještě větší.
- Pověstné Olafokilometry měli letos na P100 skoro nulový koeficient odchylky od standardního kilometru. Naměřil jsem jen o 1,5 km víc než udávaná délka 130km. Přisuzuji to hlavně mým kufříkům.
- Použitá výbava: botky notně sjeté Inov-8 X-Talon 212, batoh Inov-8 Race Elite Vest a self-made camelflaška, čelovka Fenix HL50, ovce Icebreaker, komprese (šortky a lýtka) Compressport, šuska Sensor a foťák už stařičký Panasonic Lumix DMC-FT3.
- Výživa: Nutrend (Enduro, Carbo, Turbo Snacky, tyčky Voltage, Magneslife), solné kapsle 226ERS, kofein Speed8. Dále pak všechny polévky, ovoce, čokolády, frgály a jiné dobroty po trase.
- Přes to všechno mě stál celý EKUT víc než 4kg tělesné váhy. Z cca 80 kg na 76. Ale já se rychle dožeru, to nemám před vánoci vůbec strach.
- To byl můj poslední závod sezóny 2015. Sezóny, která se mi neuvěřitelně povedla. Doufám, že sezóna 2016 bude minimálně stejně tak skvělá. Teda měl bych už začít konečně nějak pořádně trénovat, jinak s těmi mými dvěma tisíci odběhanými kilometry ročně ty vlčáky na špici P100 nikdy nedoženu! ;)

Odkazy

• Stránky závodu Pražská Stovka
• Oficiální výsledky Pražské Stovky 2015
• Oficiální výsledky etapového závodu EKUT 2015
• Záznam z mého sporttestu Suunto Ambit 3
• Všechny mé fotky ze závodu

• Můj report z Loučení 2015 - 1. a 2. etapy EKUT 2015
• Můj report z Loučení 2014 - 1. a 2. etapy EKUT 2014
• Můj report z Pražské stovky 2014 - 3. etapy EKUT 2014

zpětný pohled na P100 2015

Loni jsem P100 nedokončil, vyhořel jsem hned na třech věcech
- oblečení nebylo sto vzdorovat vytrvalému dešti a po dvanácti hodinovém  dešti jsem byl rozmočený jak slaneček a zmrzlý jak treska
- jídlo, nějak jsem zapomněl jíst a pak došla šťáva jako když sfoukneš svíčku
- hlava, měl jsem představu, že za 22h budu doma a když jsem po 20h byl pořád ještě 40km od cíle, tak jsem si nějak neuměl představit, že bych na trati byl tak dlouho

Letos tedy byl čas na to, to vše napravit a takzvaně odpytlovat
- nabalil jsem plný batoh oblečení a jídla
- domluvil jsem si skvělý doprovod Honzu12, sice jsme se málem ztratili na startu, ale brzo jsme se zase našli a celé jsme to dali společně
a mohlo se vyrazit

Počasí bylo super, oblečení jsem nepotřeboval ani z desetiny a ještě jsem mohl půjčovat druhým. Jídla bylo akorát, snědl jsem ho skoro všechno :)

Akci hodnotím velmi pozitivně
- nádherná trasa, bez žádných zbytečných nesmyslných Olafovin, respektive pár jich tam bylo, ale bylo to tak akorát
- luxusně značená trasa, obdivuji Olafa a všechny kdo pomáhali, úplná pohádka
- bezvadná organizace, děkuji za ni všem
- super občerstvení, polévky i housky a hlavně lidi na nich
- sem tam nějaké to pivo aby se neřeklo
- naprosto neskutečný počasí
- spousta skvělých kamarádů na trati i okolo (Honza12, Pavel F, Jana Š, Roman, Karel a spousta dalších)
- úžasná romantika, když se v údolí válí mlha a nahoře svítí sluníčko


podrobnosti z trasy asi není potřeba rozvádět, pro mě to bylo neuvěřitelně krásný čas, plný pohody, kamarádství a nádherné přírody, jo bylo i pár krizí které jsem musel řešit delšími chodeckými vložkami, ale to k tomu patří a za 25h jsme byli v cíli

Jako veselost bych asi zmínil hon. Původně asi na zvěř, ale díky naší přítomností, to byl spíš hon na běžce. Na jednu stranu běžet v ohlušující kanonádě, při štěkotu psů a všudepřítomných zelených mužíčků s flintama u ramena a oka není nic příjemného, ale na druhou stranu říkali že jsme chránění, tak čeho se bát :).

Moje botky

Zážitek nemusí být kvalitní, hlavně když je intenzivní. Nebo naopak nemusí být intenzivní, hlavně když je kvalitní. Pokud se ale tyto dvě veličiny sejdou pohromadě, pak to stojí za to. A na Pražský stovce to tak nějak bylo. Jak to vlastně všechno začalo? Po Spartathlonu jsem měl v plánu celý říjen proflákat a neběhat. Fakt. Prostě odpočívat a dát nohy trochu dohromady, dopřát jim klid a čas se zase dostat do stavu, kdy je nic nebolí. No, vydržel jsem to 5 dní a pak pomalu vyběhnul. A jak člověk běhá, tak ho napadají různý myšlenky. A proto že na mě na Facebooku vyskočila informace o tom, že Pražská stovka zahájila registraci, napadlo mě, že bych se mohl začátkem prosince proběhnout okolo Prahy. Tuhle akci jsem několik let poočku sledoval, četl zprávy od účastníků, jaký je to peklo, jak se tam bloudí, padá do potoků, nohy obalený bahnem, huba mrazem přimrzlá ke camelbagu… Tak pro to nezkusit. Říkal jsem si, ono to nějak bude. A když bude venku fakt kosa, tak prostě nepoběžím, vo nic nejde. Jenže to by nesměl Olaf hned nahlásit, že jsem se přihlásil. A tím to začlo, za chvíli tam byl i Zbyňa Cypra, horal Beskydama ošlehaný, čerstvý držitel traťového rekordu na jesenické 24 hodinovce. A k němu přibývali další. Už to najednou nebylo jen takový proběhnutí ale závod. Pravdou je, že od Spartathlonu jsem nezávodil a čím víc se P100 blížila, tím víc jsem se na ní těšil. Vlastně jsem ani dospat nemohl, jen už ať stojíme v Berouně na startu a vyrazíme. Předtím jsem si zjistil pár věcí, jak vlastně fungují ty samokontroly, jak tajný kontroly. Prostě zelenáč na startu. Na každý ruce jedny Garminy s nahranou trasou, abych se nikde v lese neztratil. Ve chvíli, kdy zazněl odpočet, tak jsem si ještě ulevoval do keříku. Takže zaspaný start. Tady naštěstí rychlý start nic neznamená a po pár stovkách metrů už jsem okukoval kluky vepředu. Nakonec jsme si vytvořili takovou pěknou čtveřici s Martinem Střelkou, Zbyňou a Dušanem Krajčovičem ze Slovenska. A v té čtveřici udělali dvojice, takže já nejvíc času trávil po boku Dušana. Dá se říct, že od prvního kopce to byl boj. Nikdo nikomu nic nedaroval. Martinovi s Dušanem šli parádně seběhy, takže dole pod kopcem jsem je většinou ani neviděl a musel dobíhat, zato po rovinkách a kopcích, kde se běželo a nemuselo jít, jsem měl navrch zase já. Takže jsme si neustále měnili pořadí a míchali se jako kuličky v nádobě. Zbyňa mezi námi tak nějak proplouval. Okolo35km jsem si musel odskočit, takže pak jsem kluky dohnal až v hospodě na 39km. Oni se ládovali polívkou, já si objednal čaj. Jenže ten byl tak vařící, že jsem ho zaplatil, osladil a předal obsluze kontroly, ať má co teplýho pít. Někde za touto kontrolou, jsme se s Dušanem definitivně trhli a pokračovali dál sami. Ještě na 60 km v depu Beroun nás docvaknul Martin, dál jsme ho ale už neviděli. Zbyňu jsme ztratili definitivně, míjeli jsme se v protisměru až nahoře na odbočce na kopci Děd. Takže dál jsme tmou pokračovali jen s Dušanem. Únava se už začínala trochu objevovat ale ani jeden z nás nechtěl polevit. Krásně to bylo vidět vždy ve stoupáních. Co se dalo, jsem pořád běželi. Jak jeden z nás přešel do chůze, přešel i ten druhý, jak se jeden rozeběhl, druhý ho okamžitě následoval. Prostě ani metr zadarmo. Mezitím začalo vycházet slunce, nabil jsem si hubu na zmrzlém asfaltu…a pak Dušana někde v dalším kopci ztratil. Na 80km byl náskok okolo 4 minut. Pak mě čekalo posledních 50km. Dvě vyhlídky nad Svatým Janem, kde to bylo fakt nádherný, Vašek Rada mě nahoře u kříže vyfotil a mazal jsem zase dolů. Údolím ke Karlštejnu, bramboračka v hospodě, Černošice, kámoš Zdenda s rodinkou a za Černošicema už jsem věděl, že tohle nepustím. O první místo se s nikým dělit nechci. Zavolal jsem domů, aby hlavně přijeli do cíle včas s věcma na převlečení a pokračoval podle šipek. Trasa to snadná nebyla, 130km s převýšením 5300m není čajíček ale jako nějaká olafovina z vyprávění mi to taky nepřipadalo. Lehce jsme bloudili jen jednou na začátku, jinak celou cestu napohodu podél šipky na Garmin Fenix. Můj miláček mě prostě nezklamal. Taky jsem pořád čekal, kde budou ty další tajné kontroly. Nikde nic, cesta ubíhala, přeběhl jsem železniční most, vyběhl na vyhlídku, zastavil se a koukal dolů. V polovině mostu běžec se zelenou čapkou. A sakra, to je Dušan!! Vzal jsem za to a pádil. Po chvilce jsem ale narazil na Olafa, jak doznačoval trasu. Hele Radek, co tady už děláš? Jsi moc rychlej, já to nemám ještě doznačený. Dej mi kartu, tady ti dám  poslední kontrolu a doběhni to podle GPS. Tak mu říkám, hlavně ale rychle, Dušan je mi v patách!! A on že mám halucinace, že v Černošicích to byla skoro hodina. Uf, tak jsem si oddechl, slušně poděkoval a odběhl do cíle. A pak už to bylo všechno pěkný. Dostal jsem litrovku pálenice, která byla předmětem sázky jestli já nebo Zbyněk. Nakonec to bylo stejně jedno, protože jsme jí tam vychrupli společně. Tedy hodně nám z ní vypil  Honza Suchomel ale on asi hasil žal z toho, jak málo bahna bylo na trati. V cíli jsme pak strávili dalších skoro 12 hodin tleskáním těm, co dobíhali. Domů jsme se vydali až někdy okolo jedné ráno. Bylo to parádní. Představoval jsem si hezký den a ten se mi splnil na 100%. Snad jediným malým škraloupem byl fakt, že ten samý den probíhalo losování na Western States a mě nevylosovali. Ale co, tak třeba za rok. 

Garmin Fenix 3. Vydržel na jedno nabití.

Souhrn:
trasa 130km, +5300m
záznam trasy zde https://www.strava.com/activities/445019729
čas 14:45:50
1.místo
bota New Balance 980 trail
šortky a návleky Compressport
navigace Garmin Fenix3 / Garmin Epix(záloha)
potrava 2xEnervitene, 6x GT sport, pár sušených datlí a 2x10 lžic polívky
pití 5litrů ionťáku G sport v kombinaci se sršním nektarem

Afterparty.