olaf - Výsledky vyhledávání

Všechno začalo tak krásně-bojovně. Skolily mě viry a bakterie a já kašlal a smrkal.. sotva se šoural po domě. Ale o to víc jsem byl odhodlaný vyrazit na závod a porvat se s protivenstvím. Naštěstí byl týden čas a já i když jsem ještě v letadle kašlal jsem začal věřit, že... že by to třeba šlo.. a že to půjde a chvilkami i poběží:).

Není to žádné tajemství -- Miluju zkratky! Částečně osobní slova známé Mládkovy písničky .."...Jsem RNDr. CSc. z ČVUT v Praze 2, v ČSAO v Praze 3 já mám tlačenku..." Tak trochu vedla i můj oslavný rozměr posledních dní:).. Zkratkami se hemží moje SMS, přes velmi osobní MTR (MTNNCS) až po moje oblíbené MSF [=měj se fajn].
Prostě nic nevystihne pravý stav věcí tak dobře jako vhodná zkratka -- bohužel u nás doma se za podzim začala pro můj domácí statut používat PVP [=permanetně v prd*li:)] i když já se marně snažil přesvědčit svoji nejmilejší, že to první "p" je pro "přechodně":)...

Zkrátka POP s původní konotací "Partyzánského Oběhu Prahy", který vymyslel a přivedl v život velký MVP v našem spolku označuje období "pátého" adventu, kdy skupinka partyzánů s výstroji:) oběhne Prahu, na určitých místech se někdo připojí/odpojí.. a následně se ještě sejdeme v restauračním zařízení. Je to společensky i ideově velmi silná a nosná myšlenka:).

Čas ovšem běží jako splašená herka a letos jsme oslavili už 4.ročník (!) Bohužel letošní kalendář vyloženě nepřál 5.adventu (26.12. je ještě svátek a velká většina lidí objíždí rodiny a známé..)... Tím pádem se oběh Prahy stal velmi komorním, kdy nás celou trasu běželo vlastně jen sedm plus Advid na koloběžce...

Také já jsem musel velmi opatrně volit priority:)... Pro účast na POP jsem obětoval vánoční ŠUTR, přeci jen kilometrově a společensky/krajinově to bylo hodnotnější:). Syn se doma trápil se střevní chřipkou a požádal mě, abych se držel hesla -- neběhat nadarmo!:). Samozřejmě, běh pro něco, s něčím ... to jsou moje oblíbené disciplíny, ale říkám mu.. jdu na POP.. Partyzánský Oběh Prahy.. To se nedá při nejlepší vůli pojmout "rodinně-užitečně":)... Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. P jako P, [Flaška jako flaška:)], že? A tak se pomocí power-banky změnil partyzán v pokémona.. Pokémoní Oběh Prahy...:)

Hledání kontroly a fixu

Ale proč ne? Nakonec jsem to pojal jako skvělý trénink. Jako nácvik na moje pobíhání s navigací (nácvik koukání do mapy/lovení zvířátek) jako simulace běhu v naprosto neznámém terénu, nácvik oční akomodace, seběh s mobilem, případně s "lovem" dodává běhu dodatečnou technickou obtížnost:)... Navíc, kdo zná tuhle aplikaci ví, že kilometry počítané dávají naznačit, že programátoři jsou alespoň vzdáleně příbuzní s Olafem:). [Pro vysvětlení. Náš oběh i ve zkrácené verzi měl 60 km, nicméně aplikace mi naměřila slabý maratón:)].

V rámci nácviku jsem si s sebou táhl skoro plnou polní:).. Jídlo na dva dny, 1.5 litru vody, vybavenou lékárničku, velkou část povinné minimální výbavy do hor, na vyzkoušení i extra láhev s life-straw... dvě čelovky... Myslím, že i kamarádi to pojali stylově. Připravili řadu vylepšení, potlačili asfalt a zařadili výrazně víc cestiček, včetně výběhu a seběhu Baby.

Abychom nevyšli že cviku, tak na každém vrcholu hledali fix a kontrolní stanici:)... Pohoda maximální... Nicméně kvůli dobrým vztahům jsme s MM nikoho nenutili vdechovat pivo (polévku), ačkoliv jsem se snažil naznačit, že i toto starší pánové umí celkem dobře:)...

Nakonec letošní výrazná inovace -- pozdější start, o něco kratší trať -- podle mě přispěly k zajímavým pocitům. Užili jsme si denního světla, i ve zkrácené provozní době restaurace bylo možno se družit do libosti:).. Samá pozitiva a sociální jistoty. Jen škoda dozvuků mého nabitého pracovního kalendáře, přeci jen bylo vhodné odejít před šestou hodinou [PVP statut:)], ještě pořádně vyvenčit Deri a připravit se na následující den a návštěvu u tchyně -- ve smyslu ultra hesla: základem je správně rozvrhnout síly, protože často ty (nej)náročnější úseky nás teprve čekají:)...



Slovy barda dělnické třídy V.Nezvala [díky Honzo za korekci:)] se loučím slovy -- "Bylo to krásné a bylo toho dost..". Pohledem na svoje kamarády jsem si musel zopakovat.. "STS Svojkovice Brod.. zřejmě dobrý oddíl!" A tak za rok, zase na viděnou na POP 5!
[Ať už to P značí Pivní, Pomalý, Překrásný, Přátelský..., je to naše akce, díky Martine! ]

Všemu zdar! Ultra a kamarádům.. zvlášť!
12:)

...silnice z Řevnic, pěknej krpál! Nahoře si aspoň užívám parádní západ slunce nad Brdy. Pak hasičárna a za ní Nazaret. A po něm dlouhý hřeben nad Vltavou. Most Závodu míru a zase nahoru, poslední dva velký kopce. V tu chvíli si ale říkám, že je dobře, že už od Lhotky sedím v autě s naplno puštěným topením...

střih
Čtyři týdny do P100, v pátek se konečně přihlašuju a v pondělí už ležím s nějakou angínou. Bezvadný, akorát když jsem chtěl "vyladit" formu, tak můj nejdelší běh je ke konvici s čajem. Po týdnu je to lepší, ale furt kašlu a tak se na běh dostane až 14 dní před startem. Žádný rozkoukávání a tak běhám pěkně zostra, abych tělo trochu probudil. Možná moc, možná málo...

Kupička před sbalením

střih
Kontrola jízdenek ve vlaku z Plzně, hmmm třikrát prohrabu batoh, kapsy, ale jízdenka z Prahy nikde, tak aspoň podpořím ČD další jízdenkou. Příjezd do Spáleného Poříčí tak proběhl skoro po drátkách. Pomalu se převlékám, registrace, zabalení, odevzdat batoh a dropbag a jdu se protáhnout.

střih
...v týdnu před startem se na Facebooku řeší úzký profil mezi ploty kousek po startu. V diskusi navrhuju, ať tam Olaf dá kontrolu pouze s jedním fixem, že se to tak aspoň pěkně naředí...

střih
Vybíháme jak splašené ovce, abychom hned za první zatáčkou všichni hledali po kapsách karty na první tajnou kontrolu. On si to Olaf snad přečetl, naštěstí fixů je víc a tak hned běžíme dál, ale pole se hned roztrhalo a mezi lidmi jsou 10 - 20 m mezery.

Po pěti kilometrech přichází brod, nemám hůlky a nechce se mi balancovat na kamenech a tak proběhnu ledovou vodou. No, mohlo to být lepší, ale za chvilku na to zapomenu. Stoupání na Kokšín s první kontrolou a prvním náznakem trasy mimo cesty mě pak zahřeje...
Následují dlouhé úseky průseky lesy. Před kontrolou Nad Maráskem nás poprvé trochu obklopuje brdská mlha, ale trasa je jako vždy značena perfektně a tak ani nemusím kontrolovat navigaci. Akorát za kontrolou mi nedojde, že se musím kousek vrátit a tak si navíc přelezu skalku a protáhnu se přes borůvčí.
Pomalu začínáme stoupat na lehce zasněžený Třemšín a k první občerstvovačce. 20 km za 2:18 docela příjemného běhu.
V seběhu od tvrziště Hengst si dokonce dáváme kilometr pod 5 min, jak nám to upaluje. Následuje dlouuuhý táhlý stoupání, pořád rovně za svitem čelovky. Kousek za zatáčkou následuje "překážkovej" úsek. Bláto s ledem, občas strom, částečně to lze obíhat, teda spíš obcházet, lesem, ale taky žádný zázrak. Naštěstí máme pořád dost sil a úsek není dlouhý. Horší jsou pak následující cesty, které na sobě mají ledový film, takže člověk musí běžet zlehka jako kočka a hledat kousky, kde to neklouže. Pak proběhneme kolem Jahodové hory a začínáme stoupat na nejvyšší místo pražské stovky vrchol Praha. Před ním trochu zazmatkujeme v mlze, ale hned jsme zpět na trase. Seběh do Nepomuku na polívku, v serpentinách potkávám vedoucí běžce a jen tak tak vybírám podklouznutí v zatáčce. Inspirován Alešem Zavoralem dávám dosolenou polívku naředěnou z půllitru a vzápětí s ním odcházím zpět na hřeben.
Ve stoupání zpět ke sv. Janu Aleš okomentuje moje holý achilovky, ale v tu chvíli nad tím mávnu rukou, hlavně, že mám ponožky, který držej tam kde maj. Aleš samozřejmě mizí ve tmě a mě čeká první delší úsek o samotě. Teda občas před sebou v dálce zahlédnu čelovku a to mě táhne dál. Před Třemošnou nejdřív zjišťuju, že jsem přeběhl za Nepomukem jednu kontrolu, ale rozhoduji se, že se pro ni vracet nebudu, pak předbíhám zrovna v krizi jdoucího běžce a na kontrole opět dobíhám kluka se kterým jsem běžel dlouhé části v noci. Sbíháme na další občerstvení, tentokrát od Trailpointu. Když Michalovi pochválím, že boty (Inov8 Trail Talon 250) od nich běží krásně, tak mě usadí, že na 150 kiláků jsou dost "lehký"... že by viděl do budoucnosti?
Za Obecnicí už jsem zase sám. Před klesáním do Jinců si už užívám začínající rozbřesk. Dobíhám poměrně v dobrém rozpoložení jak psychicky tak fyzicky do Jinců na občerstvovačku s dropbagem. Tam mě překvapí super servis, podaní dropbagu, doplnění vaku, já jen strkám hodinky a mobil do powerbanky, přebaluju batoh a přitom pojídám dobrůtky ze stolů. Po čtvrt hodině vyrážím na cca 19. místě dál.
Hned za humny mě trochu pozlobí lýtko a tak se ještě pořádně protáhnu. Následuje krásný úsek kolem Plešivce, který jsem si vyloženě užíval a už se těším až si to tam někdy v klidu projdu. Pak seběh a pak nejdelší souvislé stoupání na Písek k meterologickému radaru, nejdřív pozvolna po asfaltu, pak mírně po lesní cestě, pak prudce lesem mimo cestu a pak téměř po čtyrech mezi kameny a kořeny. Uf a vzápětí přichází první krize. Nakonec se mi jí podaří zahnat, když do sebe nacpu pod tlakem tyčinku před stoupáním na Tábor. Z něj sbíháme s Honzou Kotykem a vzpomínáme na 5BV před dvěma rokama, kde oni byli druzí a já s Tomášem Zdvihalem čtvrtí. Bohužel ze vzpomínek se úplně neběhá i když se na ně hezky vzpomíná...
V Malém Chlumci na 90. km, podpořen informací o průběžném 16. místě, shltám polívku, kterou zapiju colou a vyrážím dál, bohužel sám. Na začátku stoupání sice před sebou někoho zahlídnu, ten ale vzápětí nenávratně mizí. Za vrchem Charvát následuje asi 5 km úsek po vrstevnici a z kopce, tady by se mělo běžet, místo toho jak lusknutím prstů na mě všechno dolehlo. Nemůžu běžet, sotva jdu dokonce si i sedám na pařez... Co tady jako budu dělat? Strhávám šátek z hlavy, aby ji chladný vzduch trochu probral, snažím se něco sníst, ale krom gelů nic nedávám a ty nepomáhají. Snažím se loudat dál. Vůbec to ale nejde a pomalu mě začínají předcházet ostatní, nejdřív z kratších tras pak i stovkaři. Od desátého už ani nevnímám kolik jich je. Koukám na hodinky a říkám si, že aspoň tu stovku bych rád dal za 13 hod. Akorát, že poslední 2 km s 100 m+ jsem šel 26 minut. Občas se pokusím někoho chytit, ale vydrží mi to tak 20 metrů a on pak mizí v dáli.

střih
Asi jsem magor do map. Už když Olaf dával na Facebook jen náhled trasy a obecný popis, posunoval jsem myší po mapě a dumal kudy se to poběží, zkoumal vrcholy, apod. A už od začátku jsem nechápal to "zaběhnutí" někam k okraji Zadní Třebáně a nutné motání se po silnicích mimo lesy.

střih
Pomalu začínám nadávat, na trasu, na boty, na slunce, na další a další stoupání, na to že jsem sám a nikdo mi nehučí do hlavy, abych se sebral a běžel dál. Začínám si přát, abych byl už ve Lhotě a současně mě nahlodává myšlenka na konec, která nakonec vítězí. Bohužel mě psychicky dodělává poslední úsek, kdy z Brdského hřebene a lesů a luk odbíháme kamsi přes vesnice po asfaltu. Boty bych v tu chvíli zahodil, vyhledávám cokoliv měkkého na cestě (koně tam naštěstí přede mnou nešli), jen abych ulevil chodidlům, které toho po 100 km s tenkou podrážkou mají evidentně dost. Michal byl prorokem... Ostatní vesele běží z kopce na polívku a já se jen plahočím a chci to mít za sebou, hlavně už nechci dál. Když už si myslíte, že na kontrole musíte být, tak tam ještě nejste, prostě je to ten nejvzdálenější barák od Brd.
Konečně kontrola a konečně konec.
Na posledních 15,5 km/300 m+ jsem měl průměrnou 5,4 km/h, na předchozích 92 km/3100 m+ byla 7,6 km/h.

108 km | 3500 m+ | 15 hod 03 min | 8:23 min/km | 7,2 km/hod
Strava aktivita a mapa zde.
Jednotlivé kontroly zde.

Olaf si zaslouží pochvalu za skvělou organizaci. I když tu kritiku úseku před a za Lhotkou si neodpustím. Značení, kontroly, občerstvení, zázemí startu, bylo tak jak má být. A mnohé úseky stály za to a vím, že se díky tomu do Brd opět podívám...

střih
Ještě k těm holejm achilovkám. V neděli mě samozřejmě stehna bolí, ale v pondělí už jsou v pohodě. Co je ale totálně nefunkční jsou achilovky! A taky ve mě hlodají myšlenky zda jsem měl končit předčasně, ale spíš jo... Myslím, že ve Lhotce bych se nedal natolik dohromady, abych to dokončil v nějakém rozumném stavu a času. Když mi za světla a vlastně s minimem stoupání a v lehkém terénu 15 km trvalo 3 hodiny, jak dlouho by mi trval další marathon...
I když je mi to stejně trochu líto, následující úsek, hlavně ten od Černolických skal znám nazpaměť. Asi si ho budu muset zas zaběhnout někdy sám po Novém roce...

9. 12. 2016, Spálené Poříčí

Foto: Jiří Januška

"Tak jak se těšíš na poslední letošní závod?" ptají se mě doma před odjezdem
"Těším se. Ale hlavě už to chci mít za sebou. Jsem nějakej unavenej." odpovídám

Po Loučení, první etapě EKUTu před 14 dny, se cítím tělesně docela fajn. Nic mě nebolí ani netrápí, ale únava nějak ne a ne odeznít. Motivace do závodu se bohužel taky nějak nedostavuje. Na čtvrtého v pořadí EKUTu Tomaše Kadlece mám po prvních dvou etapách (178km, +7700m) hodně slušný 3,5 hodinový náskok. Nemusím to tedy ani nijak hnát a to 3. místo v EKUTu si pravděpodobně v pohodě udržím. Na kluky přede mnou letos holt prostě nemám. Vlastně mi jde jen to, to nějak dokončit, vše už mít za sebou a pak si konečně odpočinout.

No, dost chabá motivace. Nakonec mi vytrhne trn z paty Michael z Trailpointu, když se v týdnu před P100 domluvíme na nějaké společné spolupráci. To mi nalije úplně novou krev do žil. Mám z toho fakt radost, kterou ještě znásobí fungl nové Inov8 X-Claw 275 na mých nohou. Konečně boty, které mi v řadě Inov8 dlouho chyběly: grip X-Talonu s pohodlím a ochranou Race Ultra. To je přesně nový X-Claw 275.

Nakonec, už dobře naladěn, přehodnotím cíl si pouze udržet 3. místo EKUTu a přidávám další cíl být v Top 10 Pražské stovky. Nebude to vůbec jednoduché, vzhledem k únavě po Loučení a zvučnými jmény nabité startovce, čítající skoro 300 jmen. No uvidíme.

Start P100 je letos ze Spáleného Poříčí u Plzně a čeká nás krásných 151 km s +4 900 m převýšení přes celé Brdy, včetně pro veřejnost nedávno otevřeného bývalého vojenského újezdu Brdy až do pražských Modřan.

Mapička P100 2016

"Sakra. Jsem si ty nový botky nějak utáhl." zjišťuji, když jdeme ze zázemí v místní škole na start.

Docela nepříjemně mě při každém kroku tlačí. Přemýšlím, že si je ještě povolím, ale na náměstí už střílí ohňostroj. Start je co nevidět, nemůžu se už zdržovat. Ani ne 200 metrů po startu je zúžení cesty, kde se to určitě hodně zacpe, takže je potřeba tam být co nejdřív. Však X-Claw budou za chvilku mokré, roztáhnou se a povolí. Bude to ok...

Na startu se pozdravím s Jožem (průběžně 2. v EKUT), Kuřetem (1. v EKUT) a s ostatními a jde se na to. Start.

Po vymotání se ze vsi následuje pozvolné stoupání na první kopec Kokšín. Běžím ve skupince asi 20 běžců na čele kousek za Jožom. Při každém kroku do kopce cítím, jak se mi v utažených botách pomalu odírají paty.

"To bude dobrý. Ono to povolí. Nemá cenu kvůli tomu zastavovat." přesvědčuji se

Seběh z Kokšína, po označení první kontroly K1, je ale parádní a v pohodě. Chodidla se natlačily do špiček a paty vůbec nedřou. X-Claw v seběhu drží jak přibité, super.

"To půjde! Vždyť jsem to říkal."

Nicméně v dalším stoupání už paty zase bolí tak, že fakt zastavím. Sednu na pařez, povolím boty a upravím ponožky. Na patách už jsou puchýře a to jsem mazal chodila, paty a vše ostatní tučnou vrstvou vazelíny. No super a to jsem teprv někde na 15. kilometru.

"Kurva, kurva!" nadávám si

Zastavení ale moc nepomohlo, bylo už holt pozdě. V dalším stoupání na Třemšín, to dře a hlavě pálí snad ještě víc. Hlavně pravá pata. Puchýř zdá se už dokonce praskl. Stoupám tak pomalu, že mi už všichni zdrhli. Když začínám klesat z vrcholu Třemšína, tak celé již roztrhané čelo už stoupá zpět z občerstvovačky v Třemšínské boudě. Ach jo.

Dorazím dolů, doplním si jen pití a jdu hned stíhat ostatní. Prvních pár kroků do kopce mě ale vrací okamžitě zpět. Bolí to jak sviň. Tady ani beran nepomůže. Dál to nepůjde, musím to ošetřit a hlavně zalepit. Jenže náplasti nemám. Celých 5 let co běhám ultra trail s sebou tahám vždycky náplasti, ale nikdy jsem je nepotřeboval. Nikdy jsem neměl puchýře a tak jsem ty náplasti z výbavy před 14ti dny před Loučením vyhodil... K sakru, zákon schválnosti je neomylný.

"Máte tu někdo náplasti?" hulákám hned co se vrátím zpět do útulny
"Mám, já mám." odpovídá naštěstí jeden z orgů
"Super, díky moc."

Nechci se tolik zdržovat, jak jinak vždyť stále závodím... , a tak si zalepím jen pravou patu, která bolí o hodně víc. Už je pěkně otevřená, jak puchýř praskl. Levou nechám levou a běžím dál zpět nahoru na Třemšín. Je to lepší, teda alespoň ta pravá pata.

Následují táhlé pasáže převážně po zpevněných cestách nebo asflatkách. Normálně by mi to vadilo, ale teď je to ok. Když běžím, chodidla jsou natlačené ve špičkách a paty se nedřou a tak běžím, co to jde. Na některých místech je to ale hodně namrzlé, jsou tu i zbytky sněhu a to co se zdá jako louže, je ve skutečnosti led na tom voda. Místy přes celou cestu. Po jednom seběhu následuje ostrá levá přesně na takovém super místě. Jen co na led pod louží v zatáčce došlápnu, už letím k zemi.

"Áááááááááááááááá"

Slide na jak na motorce. Po boku na ledu dokloužu až do příkopu. Au. Zvedám se. Levý bok mám úplně durch mokrý a naražený koleno. Super.

Začátek závodu zatím víc než ideální. Následující úsek přes vrchol Prahy (862 m n.m.), čipovku v Nepomuku až ke kopci Třemošná na 51. kilometru mám celý jakoby v mlze. Mlha tu sice je taky a dost hustá, ale jako bych měl mlhu i hlavně. Jen běžím, nic moc nevnímám a hlavně se snažím v hlavě vypnout to, jak strašně mě bolí ta levá neošetřená pata. Ve stoupání na Třemošnou už to nejde vydržet. Zastávka, vyzutí, pofoukání bebí, které už krásně mokvá nejen krví a se skoro rozvázanou botou vzhůru dolů do přes vyhlídku K10 Kazatelna až do Oseče, kde čeká Michael s Kristýnou a občerstvovačkou Trailpointu.

"Čau Aleši, tak co, jak to jde? Co boty?" ptá se Michael
"Na prd. Já vůl si je moc utáhl a už mám puchýře jak sviň asi od 15. kilometru."
"Nemáš náplasti, hodně náplastí?" ptám se pro změnu já

Michael mi dá naštěstí skoro celej pakl. Super. Nicméně od teď až do Jínců už žádné stoupání být nemá, tak to tolik bolet nebude. Ošetření nechám raději tedy až na čipovku do Jínců, kde mám i dropbag s novými ponožkami, které snad taky pomůžou. Zaliju hrdlo několika hrnky výborného horkého bujónu a pádím dál. Nemůžu se zdržovat, prý jsem v pořadí až někde ve 3. desítce. Hrůza!

Do Jínců na cca 70.km přicházím ještě za tmy za jasného svitu čelovky Fenix HL60R, kterou si zase nemůžu vynachválit. Na ty těžké kamenité seběhy v noční části jsem rád využil i ten nejvyšší 950lm mód, abych měl jistotu, že v tom fofru nešlápnu někam vedle. Přeci jen mám stále strach o kotník, který mi na začátku léta rupnul.

Tentokrát ošetření neodfláknu. Obě už otevřené paty vyčistím vodou, na puchýře dám vrstvou vazelíny a přelepím to náplastí. Vazelínu nanesu i na samotné náplastě, do rezervních fusek zevnitř i z zvenku a taky do pat obout bot. Něco pojím, doplním gely z dropbagu a bič a pryč. 20 minut zdržení, ale stálo to za to. Hned při stoupání na Plešivec paty sice cítím, ale už to naštěstí tak nebolí. Super.

Plešivecký hřeben a svítání

Kontrola kruhů pod očima. Ok, ještě dobrý.

Krásné to zákoutí pod Plešiveckým hřebenem

V Běšíně, který je ani né 12 km od Jínců, zjišťuju, že už mám ve flašce jen poslední 3 decky koly a dalších minimálně 12km do další občerstvovačky. Dneska nějak hodně piju. Když koukám nad vesnicí se tyčící vrchol Písku s radarem řízení letového provozu, žíznivě polknu. Musím někde doplnit vodu. A hele, u rybníka na návsi je pumpa. Zkouším pumpovat, teče, ale nikde nápis jestli je pitná nebo ne. To je jedno. Dopumpuju kolu vodou až po rysku 1l a běžím dál. Stoupání je prudší a prudší přecházím do chůze a chci se poprvé napít.

"Bléééééééééééééééééé, no fuj, to je humuuuuus!"

První doušek lahodné koly, která zůstala v hadičce, střídá hnus připomínající chuť zkaženého žabince nabíraného rezavým hrncem. Fuj, žaludek povyskočí hodně vysoko. Vylejvám všechno z flašky. Paráda dalších 10 km úplně bez vody. Dneska mi to jde.

Na vrchol Písku už jen kousek

Písek vrchol a radar stanice řízení letového provozu ČR

Výstup na Písek je pěkně výživnej. Olaf se zase vyřádil a natrasoval to tak, jak to umí jen on. Cestou necestou. Funím nahoru jak sentinel, bolavé paty ani nevnímám, chtěl bych se hlavně napít, ale není čeho. Písek za mnou, to jsem ještě ok, ale na Velký Babě mám už jazyk až na vestě.

Nakonec mě zachrání kouzelná studánka s vynikající vodou, která se po seběhu z Baby objevila jako na zavolanou. Tankuju plnou.

Moje záchrana a v tu chvíli nejlepší voda na světe

 

Studený vrch s rozhlednou

Úplný Krakonošovo

Den jak malovanej

Na další čipovce K19 v Malém Chlumci na 90. km mi udělá radost vynikající vývar, který do sebe vyleju rovnou z pulitru od piva. Navíc skvělé zjištění, jak jsem se pěkně posunul v pořadí vpřed. Už jsem 11. Paráda. Mám dalších 60km na to, abych se dostal o jedno místo vpřed do cílové top desítky. To by snad mělo klapnout.

Nicméně opak je pravdou. V dobrém rozmaru se ještě vyškrábu na vrchol Charvát, ale pak na mě v seběhnu přijdou strašné krize. Nejde mi běžet, padla ne mě hrozná únava. Hodně chodím a občas se dokonce zastavím sednu na pařez a vydýchávám se.

"Frnk" a už mě jeden borec předběhl

To jsem si vyfotil, abych si před dalším závodem mohl říct:  "Takhle Aleši, takhle tedy ne!"

Zkusím běžet v háku za ním, ale jeho ostré tempo mě ještě víc unaví. Zase někde dřepím a odpočívám. Tahle mizérie, ze které se mi nedaří dostat a to jsem do sebe kopl snad všechny kofejnový lomcovadla, co jsem sebou měl, trvá dlouhých 20 kilometrů až na další čipovku ve Lhotce na 108. km. Mezi tím mě předběhnou naštěstí pouze dva stovkaři a několik běžců z dětské trasy. Když ale přiběhnu do Lhotky, překvapí mě z občerstvovačky vybíhající Robert a ještě asi 3 další stovkaři.

"Když se tu moc nezdržím, mohl bych je třeba docvaknout." bleskne mi hned v hlavě nový impuls.

Jenže nezdržet se na tradiční frgálové občerstvovačce organizátorů mé oblíbené Rakovnické 60? To prostě nejde. Dám si tedy výborný ale hodně rychlý trojboj frgál, polívka, frgál. Doplním točenou fofolu a vyrážím dál. Zdržení ani ne 5 minut a 2 stovkaři tu ještě sedí. Super. Do cíle je to už jen pouhý maraton, tedy cca 42 kiláčků.

Frgálová K23 od týmu Rakovnická 60

Když o něco jde, tak to jde úplně samo. Najednou se mi běží zase skvěle a rychle. V dálce už vyhlížím Roba, musím ho určitě za chvíli dohonit. Dlouhá krize před Lhotkou je definitivně pryč. Zdržuje mě jen to, že tento úsek tratě je fakt nádherný a kochací. Udělalo se krásně pozdně odpolední světlo, které úžasně nasvěcuje krásnou krajinu. Nedá mi to, vyndám foťák a fotím o 106.

Kousek za Lhotkou, letos nám zase vyšlo to pravé zimní počasí...

To už je skoro kolmé stoupání na Píšťák

Miluju svoje hůlky, bez nich bych pošel!

Píšťák, skoro nahoře

Píšťák, vyhlídka

Nenáročné klesání z Babky...

Martina se mi nedaří dohnat, ale přeci jen někoho docvaknu. Robert. A neběží, pouze jde.

"Já už mám stehna, úplně na kaši, už nemůžu běžet." oznamuje

Ne že by mě to u Roba, jakožto známého přepalovače, překvapilo, ale přiznávám, potěší to, protože jdu přes něj a dostávám se tak na 10. místo. Skvělý.

Přes krásné Černolické skály se dostávám na dohled od Cukráku. Je 15:45, světla je čím dál tím míň a za chvíli západ slunce. Sice je ještě vidět, ale raději si už teď někde dřepnu na pařez a připravím čelovku. Jak si tak sedím, otočím se, co to za mnou funí a ona to grupa 5ti běžců a jdou přeze mě. Kde se tu kurník vzali? Většina jsou z kratší 80 km trasy, ale stovkaři Honza Kotyk a Tomáš Kadlec (průběžně 4. v EKUT) mi radost nedělají a okamžitě mě donutí zvednout můj línej zadek. Ten 10. flek si musím udržet!

Cukrák na dohled

Vítězové EKUT 2016: (zleva) 1. Tomáš Štverák, 2. Jozef Harčarík, 3. já, 4. Tomáš Kadlec

Skvělý, povedlo se, jsem v top 10 s 8. místem a hlavně mám 3. místo v EKUT 2016 (329km, +12700m). Moje EKUT trilogie se tím tak krásně uzavřela. V roce 2014 jsem byl třetí, loni 2015 první a letos 2016 zase třetí. Tímto s EKUTem končím, třikrát mi to už stačilo. Je to skvělá, ale fakt náročná magořina:). Příští rok půjdu pouze P100, kde mi bedýnka ještě chybí a já bych si jí moc přál. Loni chybělo pouhých 8 minut, tak třeba příští rok neunavený z EKUTu to konečně cinkne.

• Stránky závodu Pražská stovka
• Oficiální výsledky Pražská stovka 2016
• Záznam z mého sporttestru Ambit 3 Peak: 1.část, 2. část

Související články

Dosud jsem si myslel, že největší blbina, jakou lze ve spojení s běháním vymyslet, je 24hodinovka na okruhu. Vlastně ani nevím, proč mě tahle disciplína baví, ale mám 24hodinovku asi úplně nejradši. Nikdy jsem neuměl - zvlášť milovníkům trailu a hor - pořádně vysvětlit, v čem je její kouzlo. Proto jsem rád, že jsem okusil slavnou P100 a dostal do ruky silný protiargument. Posuďte sami ...

Jak jsem se zrovna já silniční pobíhač octnul na Pražské stovce? Ne náhodou, prostě jsem slíbil 12H a
MM, že se letos společně proběhneme. Dávno jim tiše závidím jejich společné trailové historky, úplně nejradši pak mám pohádku o vdechování polévky s pivem. Tentokrát jsme se ale domluvili, že půjdeme společně a chlapci mi nebudou utíkat ani do kopců, ani z kopců, ani z hospody. Prostě na mě musí počkat. Vyběhli jsme tedy v pátek ve 23:10 ze Spáleného Poříčí, hned po projevu a slavnostním ohňostroji, který dal už tak šílené akci ještě větší punc magořiny. Až do rána se běželo většinou na cestách, rychlost limitovala hustá mlha, led a samozřejmě tma. Občerstvovačky byly připravené v údolích, ve vesnických hospodách: běžec se tak na chvíli ocitl v civilizaci, ve vyhřátě knajpě, ale za chvíli už s drkotáním zubů a s plným žaludkem pelášil zpátky mimo civilizaci do kopců. Nádhera! Škoda jen, že v některých hospodách nejsou na takový nával zvyklý a mají jen jedny ruce ... Výborně vše organizované, stejně jako kontrolní stanoviště vybavené barevnými fixami, kde si zmrzlou rukou uděláte na papír klikihák a běžíte dál!

S Magdou Vančákovou na startu (foto: F. Fajt)

Některá kontrolní stanoviště mají zeměpisnou anebo vlastivědnou informační hodnotu, kdyby na to měl člověk čas a nebyla mu po zastavení hned zima, tak by se i leccos zajímavého dověděl. Oceňuji tak další skvělý rozměr Olafova pořadatelství a trasérského umění. Mrzí mě, že jsem si o závodě nepřečetl nic dopředu, akorát si matně pamatuji, že profil připomínal vidličku, s přimhouřením očí hodně ostrou pilu. Věděl jsem, že zkušení kamarádi mne do cíle dovedou. Problém jsem tak měl hlavně sám se sebou: v práci dlouhodobě turbulentní období, psychická příprava nulová, a tak jsem se celou první noc držel stranou, měl jsem všeho plné zuby, usínal a neustále si opakoval, jestli tohle opravdu běžím dobrovolně a z vlastní vůle? Ráno už bylo lepší. Kilometry pěkně naskakovaly - tedy pěkně ne - ale naskakovaly. S ustupující mlhou a světlem přišly i běhací pasáže, kde jsem se cítil opravdu fajn. O návštěvách hospod se nemá cenu rozepisovat, zase těch piv tolik nepadlo (4-5?). Kluci na rozdíl ode mne umí při běhání i mluvit, já umím akorát poslouchat a někdy se mi povede i něco málo usoustředit a zapamatovat. Má to velkou výhodu, protože historky můžu vyslechnout se stejným zaujetím i několikrát v roce!

Kolem 100.km - už (anebo teprve?) v sobotu v podvečer se s námi loučí H12, který si při seběhu
ukopl prst na noze a k tomu ho sekundárně zlobí kolínko, chápu, že se mu v tomhle nechce pokračovat. Na 109.km máme (MM a Karel B.) poslední občerstvovačku, po které bohužel dochází k nepříjemné situaci, protože kluci zatuhli a přešli do velmi rozvážného stylu chůze ... kdyby do chůze; ve tmě připomínali zombie z Thrillera a tak jsme dva kilometry z hospody šli asi 40 minut. Byla mi strašná zima, navíc jsem doma nahlásil (proč?), že dorazím kolem třetí ráno. Dohodli jsme se, že je opustím, takže došlo k nepředvídané situaci, že jsem maraton do cíle zůstal sám, přičemž jsem o trati nevěděl vůbec nic, neměl jsem ji ani v telefonu, ani v hodinkách, mohl jsem spoléhat jen na značení a na ostatní, které potkám. To jsem naštěstí netušil, i když mi to MM říkal, že poslední maraton dám za neuvěřitelných 9 hodin!! Kluci (MM a Karel B.) se později neskutečně zvetchali a dorazili v neděli kolem 11 dopoledne, neuvěřitelné!

Značení bylo naprosto perfektní: sice jsem místy nepochopil, proč není jednotné po celý závod, zřejmě se značení na Olafových akcí řídí nějakými okresními turistickými předpisy, ale bylo zcela srozumitelné. Zalaminované ukazatele doprovázené v noci malými reflexními proužky byly dokonalé. Jednou jsem zapochyboval, když na mne asi z 30 metrů proužky mrkly a posunuly se asi o 10 metrů ... srnka pak utekla a já se musel o kus vrátit. Stejně tak nastal kolem třetí ráno chaos kousek od Zbraslavi: krásně vyznačená - skoro až přeznačená - zatáčka u doutnajícího táboráku byla mírně podezřelá, po 100 metrech cesta nikam nevedla. Pěkná škodolibost zbraslavských "dobráků"! Za chvíli nás pobíhalo s různými "dývajsi" na ruce i v ruce asi 40. Protože všichni kromě mne věděli kam jít, ale každý šel jinam, tak jsem se chytil staršího bodrého turisty, jehož rychlost chůze odpovídala zhruba mému klusu. Vůbec nevím jak, ale asi po 1,5 hodině zbraslavského bloudění jsem byl zpátky na trase a přebíhal most Závodu míru. To už jsem samozřejmě věděl, že domů nedorazím včas, zvláště po té, co mě pan turista shovívavě upozornil, že teď stejně není kam spěchat, protože za řekou jsou tři z pr*ele výšlapy. Ty tam opravdu byly a byly opravdu takové jaké je tento bodrý muž popsal: možná měl se mnou slitování, anebo zapomněl, ale nezmínil prudké vracečky do údolí, dlouhé polo-koordinované pády v listí, po kamení a mezi větvemi. Je ale pravda, že by byla škoda ty vyhlídky v noci nenavštívit ...

Až do 125. km jsem si myslel, že Pražská stovka je lepší punková záležitost. To by bylo ale vůči Olafovi nespravedlivé. Olaf je totiž umělec, postmoderní umělec. O olafovinách a olafokilometrech panují historky, i když má "olafovina" možná u silničářů poněkud negativní nádech, stejně je to pojem, a člověk si to nedovede představit, pokud to na vlastní nohy nezkusí. Přeběhnout Brdy a nevystoupat na nejvyšší hory je nesmysl, ale ta trasa by možná aspoň dolů po svahu mohla vést jinudy, když už nemůže jít po cestě. Třeba sráz z volných kamenů, pocukrovaný umrzlým listím, bahnem a větvemi - wow! Naprostá svoboda volby: jestli obětovat bundu, kalhoty, kotník, anebo toho pod sebou, kterému zrovna pouštím uvolněný kámen na hlavu. Anebo: přeskakování potoku v Nazaretu (Jíloviště) byla fantastická zlomyslnost, na 800 metrech asi 40x přes potok tam a zpátky, po kamenech, v bahně po kotníky, po tmě, prostě proč ne? Moje chyba, že jsem to neběžel v dřevákách (pardon Salomonech), ale v silničních Hokách, mohl jsem si vzít rovnou gumáky. Na konci potoka, se člověk vyškrábe po čtyřech zpátky nahoru a nahoře zjistí, že sice dole našel cizí rukavice, ale nenašel kontrolu, která mu teď tedy chybí ... a jako na potvoru je na dohled hospoda, ve které jsem byl před 1,5 hodinou a nevzal si ani pití, protože přece se nebudu tahat s láhví na posledním půlmaratonu! Člověk má právo dělat po 25 hodinách běhu nějaké ty chybičky, ne? K tomu mi unavený mozek vytvořil iluzi, že běžím v Karlových Varech, nechápu proč, o to větší údiv mě čeká o několik desítek minut, když se najednou octnu ve Zbraslavi! Ale do Modřan, do cíle už je to jen coby kamenem ... bohužel hodně těžkým kamenem. Opravdu, s těmi největšími lahůdkami přišel Olaf až na konec, MM měl pravdu, že na třetí ráno ať zapomenu! Kromě již zmíněných vraceček už jen nějaké ty skály, skalky, 2km "technický" úsek přes pole, ano, tady po 145km se teprve ukáže, jaký je kdo atlet! Chci doběhnout s fazonou, na atleta jsem si nikdy nehrál a klouzat v bahně nehodlám - padat už určitě ne, přesto poslední kilometry většinou běžím, už se těším do postele ...



Zatímco pořadatelská část Pražské 100 je spíše punková, undergroundová záležitost, trať splňuje všechny aspekty pop kultury: dramaturgie trasy je v podstatě nesmyslná a podobně jako popový koncert stojí na ústřední postavě (Olaf) či na příběhu (Trans Brdy). Není potřeba nic vidět (slyšet), stačí jen skutečnost, že jste u toho, u "olafoviny" a fantazie pracuje sama ... že to vždycky neladí? Nevadí! Brdy jsou přece krásné a Olaf je slavný pořadatel a nejlepší trasér, nevadí tedy, že z 32 hodin (cca průměrný čas startovního pole) běžím 20 hodin v naprosté tmě. Davy jsou ochotné strpět velké nepohodlí a trpět spousty hodin, aby splnily umělcovu vůli a pobavily se. A ten pološílený závěr? Na rockovém koncertě máte taky na závěr bengálské ohně, laserovou show, tempo hudby se zrychluje, hudba zesílí, napětí posluchačů se zvyšuje, stejně jako se zrychluje jejich tep. Není potřeba přemýšlet, jde o to si to pořádně užít. A tak jako rocková hvězda manipuluje publikem a křičí: "say: yeees!" a dav opakuje "yeeees!", tak Olaf může příští rok oznámit, že na čtyřicátém "přebrodíme Berounku, šnorchly jsou povinné" ... vůbec si nemyslím, že by přišlo méně lidí.

Olaf je opravdický umělec běhu, postmoderní umělec a tak ho prostě beru. Jeho akce nejsou pro každého a je možná opravdu otrávený, když dokončí pobíhači jako jsem já. Promiň, Olafe :-) moc Ti děkuju, že jsem mohl být letos u toho, vše v dobrém!

Brdy ve dne (foto: 12H)

PS: díky moc H12,  MM a KB za jejich skvělou společnost a navigaci, a největší díky DH za odvoz na start!

Loni se mi díky vítězství v Loučení a 4. místu na Pražský stovce podařilo celý EKUT těsně vyhrát, ale letos obhájit bude asi o dost těžší. Letní tříměsíční výluka s ruplým kotníkem a kosmicky vzrůstající kondice beskydského nadzvukového kuřete Tomáše, mi do karet moc nehrají. No, uvidíme. Zadara mu to ale nedám. Na start Loučení a celého EKUTu se poprvé rozhodl postavit i Jožo Harčárik, s kterým jsme spolu loni vyhráli Podkrkonošku, takže bude s kým bojovat. Snad mi v případě Loučení pomůže domácí prostředí včetně možnosti spát doma v Roudnici a né v tělocvičně v Ústí. Mám svojí postel rád.

"Pííííí, píííí, píííí" vříská budík ve 3:00 ráno a já z ní musím vylézt.

Rychlá snídaně. Oblíknout. Hop do auta, plyn na podlahu a vzhůru podél Labe až do Ústí. Ve 4:00 už stojím ve frontě v pionýráku na registraci. Na start do Levína resp. do Horní Vysoké nás odváží orgové dvěma busy. Chvíli po páté jsme na místě, všichni ready v 5:15 odstartovat. Je to tady, jdeme na to.

1. Etapa (53 km, +2 200 m) 

28. 10. 2016, Český Krumlov

Rozhledna na Sedle

"To snad není možný! No ten Jarda se fakt asi úplně zbláznil! Jak může někdo naplánovat start závodu na jedenáctou hodinu v pátek dopoledne?" rozčiluji se nad propozicemi BLKáčka (Boubín-Libín-Kleť) asi 14 dní před startem. To že je to v pátek 28. října mi ale vůbec nedocvakne.

Bych si musel vzít dovolenou a tu mi teď ani náhodou nedaj. To je škoda, tak nic. O účasti na BLKáčku jsem už dva roky uvažoval, ale nikdy mi to nakonec nevyšlo. Letos, díky ruplému kotníku, se mi celá letošní termínovka úplně rozpadla a tak teď, když už mi to zase trochu běhá, by to i šlo. Jenže ten start v pátek já prostě nedám, takže celý BLKčko házím za hlavu.

Nicméně 2 dny před startem, to dojde konečně i mému předlouhému vedení a já s velkým překvapením zjišťuji, že 28. října je vlastně státní svátek. A ha. No to jsem ostuda. Ještě ten večer se tedy na poslední chvíli registruju. Druhý den ve čtvrtek po práci posbírám do auta další pražský ultráky a razíme vzhůru do Českého Krumlova.

Po příjezdu do Krumlova do školy TGM, kde máme v tělocvičně azyl, razíme všichni do hospody na večeři a na to obligátní "jedno" že jo. To se ale samozřejmě protáhne. Jedno rozhodně není jen jedno a tak se ke spaní dostávám až kolem jedné ráno. Ideální příprava před 100 mílovkou. Ještě k tomu se spát rozhodnu nakonec raději v autě, protože v tělocvičně se hlasitě chrápe a přitom já prostě neusnu. V noci mi je chvilkami zima, ale ok vyspím se docela dobře. Dokonce i zaspím, takže ráno mám co dělat, abych se za necelou 3/4 hodinu připravil na závod, přeparkoval auto a dostal se k busu, co nás odveze na start do Hrádku u Sušice.

42 statečných

Cesta busem trvá skoro dvě hoďky, tak se aspoň v klídku nasnídám a podělím se s Tomášem. Hlavní org Jarda Koptiš spolu s Olafem nám před startem ještě upřesní pár organizačních věcí a jdeme na to. Na start se postavilo 42 statečných a čeká nás dlouhých 100 mil (168 km) Pošumavím s převýšením kolem +5 800 m.



"START!"

Po startu se po pár stovkách metrů oddělujeme ve skupince spolu s Patrikem Hrotkem a Jurajem Calajem. Před námi je pouze Martin Hlaváč, který se to rozhodl jako vždycky na začátek pěkně napálit. Nebo přepálit?

Foto: Filip Smetana Na začátku alespoň pár desítek metrů zlehka.

Juraj na prvním vrcholu Svatobor

Paťo s Jurom se taky nešetří. Na Rozhlednu Svatobor dorážíme ještě spolu. V klesání spolu trošku zakufrujeme, proběhneme Sušici a dál po vystoupání na Žiškův vrch, mi už nestíhají plíce a nechám kluky se trochu trhnout. Na hradu Kašperku jsou dokonce dřív, než tam Jarda vůbec stačí dát kontrolu s lepítkama. Já tam dobíhám, akorát když jí tam připevňuje. Na první občerstvovačce v Kašperských horách, kterou drží Olaf, mají kluci náskok už 5 minut a Martin H. dokonce 13 minut.

Hrad Kašperk

Kopnu do sebe naředěnou polívku a valím dál. Ale nějak mi to nejde, normálně mám po 22 kilometrech krize, jako kdybych už běžel 122 km. Nedokážu uběhnout v kuse ani kilák, musím si vždycky alespoň na chvilku někde dřepnout na pařez a vydýchat se. Navíc mě zase začínají bolet třísla, spodek břicha a pánevní dno. Stejně jako na 100 z Dubče do Dubče, nevím co to je, ale bolí to vždycky jako čert. Asi mi nějak ochably břišáky, jak jsem přes léto neběhal nebo fakt nevím. Každopádně na Dubči to po cca 50 km přestalo, tak tady snad taky.

Na vracečce k rozhledně na Javorníku potkávám kluky, jak už běží zpět. Běží s nima i Martin, takže už ho docvakli. Vyběhnu na Javorník, koupím si vodu, která už mi docházela a letím dolu. Tam kde jsem se míjel s kluky kouknu na hodinky a vidím, že rozdíl je jen 10 minut. Myslel jsem, že to bude o hodně víc, když jsem tak krizičkoval. Nálada je tím hned lepší, takže se s chutí rozebíhám dál.


Probíhám Churáňov a blížim se k další občerstvovačce na 52. kilometru na Zadově. Už se těším na něco k jídlu. Doběhnu tam a kdo tu nesedí. Martin.

"No kde jsi? Tady na tebe čekám takovou dobu." vítá mě s úsměvem

Dál běžíme spolu, ale nejdřív se pořádně nacpu. Občerstvovačka je tu, ač pouze venku ve stanu, parádní. Horký čaj teče proudem, ale tu kosu co tu budou mít v blížící se noci, jim fakt nezávidím. Už se začíná pomaličku stmívat. Nasazuji tedy rovnou i čelovku, abych jí pak nemusel po tmě lovit ve vestě. Dostal jsem možnost otestovat nový kousek od oblíbeného Fénixu, novou dobíjecí a nerozbitou HL60R, která disponuje výkonem až 950 lumenů. Už se těším, až si s ní na tu noc pořádně posvítím.

Západ slunce nad Pláněmi

"Hele.." ptám se při společném běhu Martina "...kdy má být další kontrola?"
"No jo kontroly. Mrknu na to." odpovídá.
"A kurva. K12 Pláně. Tam už jsme ale dávno byli."

Běžet spolu je fajn, ale místo kecání by to chtělo občas hlídat i ty kontroly. Takže otočka na podpatku a zpět 1,5km na Pláně a zase zpět. Krásnej 3 km kufr. Bohužel dnes v noci rozhodně né poslední ani nejdelší. To ještě přijde.

Na 70. km v Kublově Huti je další občerstvovačka v hospodě. Těším se na plnou nádrž Kofoly a polívku.

"Brý den, dal bych si jeden litr kofoly a polívku do půllitru od piva 1:1 se studenou vodou."

Objednávám si a pinglice na mě čučí jak na blázna. Nakonec si to musí i napsat, prté to nemůže nějak pobrat.

Tuplák Kofoly? Může být :)

Martin si dává ještě kafe a čaj, ale já vyrážím napřed, protože mě trochu rozhodil náskok vedoucích klukům Paťa a Jury, kteří nám už dávají prý celou hodinu. Taky na mě jde volání divočiny. Pořebuju na velkou. Martin mě dožene, až někde zasednu v houští.

Jenže jak vylezu z vyhřáté hospody, venku je mi taková kosa, že na velkou nemám ani pomyšlení a radši mažu ve svižném tempu nahoru na Boubín, abych se zahřál. Čelovka šajní jak dálkáče, paráda, ale někde od půlky stoupání se zanořím do mlhy a to je nic moc. Přepnu na nižší z 5ti módů a docela to jde. Z rozhledy je vidět v mlze velký prd, tak si nalepím kontrolní lepítko a mažu dál dolů. Na druhý straně kopce mlha není, tak to můžu dolů pěkně pustit a... a hned zakufruju. Kurnik.

V itineráři je nějaká nesrovnalost mezi popisem trasy, realitou (barvy neodpovídají) a tím co ukazuje GPS. Než se z toho vymotám a vrátím se zpět na trasu, proti mě se blíží Martin. On to tu zná, tak to má snadný, běžím dál raději zase s ním. Jenže jak se mě snažil dohnat, tak na něj asi z toho přišla krize a na dalším odpočívadle sedá, aby počkal až ho doběhnou plíce. Sednu taky asi na minutku, dotáhnu botky, ale pak raději běžím dál sám. Já bych zatuhl, když se zastavím.

Na železniční stanici v Zátoni si označím další kontrolu a vydávám se na další vrchol. Na Bobíka. To je teda krutý jméno pro kopec. Bobík. Stoupání jde po nekonečné, úzké a strmé asfaltce. Martin mě ještě předtím upozorňoval, že tam bude vracečka cca 1 kilometr. Už jsem na rozcestí a vidím to GPSce v hodinkách. Dvě čáry zahýbají vpravo a jedna vlevo, tou budu pokračovat až se sem vrátím, takže teď doprava na vracečku a odbočuji. Poměrně prudce to klesá, což je mi trošku divný, ale asi tu je ještě nějaký sedýlko a pak se bude zase stoupat. No klesá to ale pořád dál. Všude je mlha a mám co dělat abych neseběhl z červené. Stále to klesá a už je mi to fakt hodně divný. Ale odbočil jsem dobře, to jsem si jistý. Vybíhám z lesa na louku a pode mnou je nějaká ves.

"Aha tak Bobík není kopec, ale nějaká vesnice." vyhodnocuji "logicky" situaci.

Doběhnu k turistickému ukazateli, mířící směrem na tu ves a tam se píše... Volary 1,5 km. To není možný, vytahuji mapu z itineráře a tuším průser. A už to vidím.

"Kurvááááá! Do prdele!" nadávám do tmy a vztekám se jak nikdy.

K Bobíkovi se mělo odbočit vlevo, takže jsem ho vynechal. Kurva. Se řekne Bobík, ale on má 1264 metrů a je to druhý nejvyšší vrchol na trase. No nic. Otáčím se. Při pohledu na ukazatel z druhé strany si přečtu Bobík vrchol 5,5 km, polknu, vybíhám zpět a loučím se s dosavadním 3. místem. Kousek dál k mému údivu cesta končí u někoho na zahradě. To snad ne, já odbočil i tady blbě. Do prd... Otočím se a zase zpět, teď už dobře stoupám dál na Bobíka. Po pár km se proti mě řítí první čelovky, ale je jich nějak hodně, to už budou asi stovkaři, kteří se napojili na naší trasu 100 mílovky.

"Kam jdeš? Proč se vracíš?" ptají se všichni
"Protože jsem vůl a chybí mi Bobík."

Jsem zase zpátky v husté mlze a po chvilce zjišťuji, že jsem někde ztratil červenou. Je vidět tak na 2 metry max a tak koukám, že to co jsem si myslel, že je cesta po červený není ani cesta, prostě jdu někde mezi stromy. Snažím se najít cestu zpět, ale nikde není. Mlha debilní. Zapínám Mapy.cz v mobilu, ale tam, kde GPS ukazuje, že má být červená nic není. Všiml jsem si toho i při seběhu, že ta červená vedla úplně jinudy než je v GSP. Jsem úplně zoufalej, pobíhám tu několikrát sem a tam až se nakonec rozhodnu jít prostě přímo nahoru na Bobíka cestou necestou. Není to ale žádá výhra. Všude kameny, skály, popadané stromy, hodně obcházení a ztrácení drahocenného času. Nakonec se ale někam vydrápu a dokonce se napojuji zpět na zatracenou červenou. Ženu dál nahoru až na Bobíka a ve společnosti dalších a dalších stovkařů si konečně do výkazu razítkem označuji chybějící vrchol Bobík. Myslím, že tenhle kopec s debilním jménem budu už nadosmrti proklínat.

A teď zpět dolů. A fofrem. Běžím nejdřív za stovkařema, ale nějak se s tím moc crcaj, tak je předběhnu a letím dolu sám. Aspoň že se mi běží opravdu skvěle, dokonce bych řekl, čím dál tím líp. Dobíhám zpět k ukazateli, kde jsem se otáčel. Koukám na hodinky. Kufírek měl něco přes 12,5km a trval mi skoro 2 hoďky. Super. Tak to už mám dneska hodně přes 15 km kufru. Super.

Těsně před Volary dobíhám Honzu Blažka, který jde taky 100 mílovku. Prý je momentálně 7., takže jsem z 3. místa spadl až na osmé. Super. A aby toho nebylo málo začíná dost slušně chcát. Taky super.

Do Volar tak dorážím kolem 3 ráno. V místní hasičárně je další občerstvovačka. Pro mílaře je to cca půlka tratě a čekají nás tu i drop bagy. Tak si aspoň vezmu nepromokavou bundu do deště. Uvnitř je dost nacpáno. K mému překvapení je tu ještě i hodně mílařu a dokonce i Martin Hlaváč, který si tu spojeně chrní na gauči. Jsem z toho Bobíka celkem zničenej a promočenej. Musím se dát do kupy. Kopu do sebe snad 5 horkých čajů a láduju se jídem. Vším co tu je. Převlíknu se do teplejší ovce z drop bagu, ale bundu si nakonec neberu, dosavadní šuska bude stačit. Všichni mílaři jsou už dávno pryč a tak se je pomalu vydávám stíhat. Martin se mezitím průběžně budí, sosá pivko a zase usíná. Tak ho tu nechám a vybíhám sám stíhat mílaře přede mnou, aby to nebyla ve finále taková ostuda.

Než se dostanu pod Libín, dva už jsem předběhl. Běží se mi úplně skvěle, vůbec nic mě už nebolí ani ty třísla a spodní břišáky. Podle všeho jsem teď na 5. místě a někde přede mnou jsou dva mílaři, co běží celou dobu spolu a jeden z nich má psa. Ve stoupání na Libín je zase mlha, že by se dala krájet a já zase ztrácím červenou značku. Už mě to ani nerozčiluje. Ale naštěstí nejsem sám, stejný problém má i párek stovkařů. Nicméně ani ve třech se nám v mlze nedaří značku najít a tak prostě jdeme stále nahoru zase cestou necestou. Nakonec těsně před vrcholem najdeme značku i vrchol samotný a můžeme se pustit z kopce na další občerstvovačku v Sedýlce na 110. kilometru.

K mému překvapení tu sedí i ti mílaři se psem. Super. Když půjdu před ně budu zase zpět na 3. místě. Nikam ale nespěchám, stíhačka mě stála dost sil a teď, když už jsem s nimi v kontaktu, není kam spěchat. Můžu si trochu odfrknout.

Občersvovačka Sedýlko.

"Kdy tu byli první mílaři?" ptám se orgů ze zajímavosti, jak si vede Paťo s Jurom.
"Ty tu byli už před 3 hodinami." dozvídám se

No ty woe. To mi tím mým kufrování pěkně cukli. Radši se zvedám a vyrážím dál. Nejdřív sám, ale protože zase někde ztratím cestu a potřebuju si utáhnout boty, dobíhají mě kluci se psem. Je tu nějaký stoupání, tak vytahuju moje z-pole hůlky Leki. Standardním škubnutím chci napnut vnitřní lanko a složit je, ale jak šubnu z jedné hole mi upadne spodní díl.

"Co to kurnik, je?"

Ale ne. U spodního dílu se uvolnila pojistka držící lanko a celá tím škubnutím zajela do druhého dílu, kde se zasekla. Snažím se uvolnit pojistku v druhém díle, abych to vysvobodil, ale nejde to. Závit je zaseknutý a ani se nehne. Napadne mě to povolit zuby. Hodně blbej nápad. Skousnu umělohmotnou pojistku, pootočím hůlkou a...

... odštípne se mi kus zubu o železnou objímku karbonu. Super. Dneska fakt boduju! Do pr..le. V pondělí abych šel k zubaři.

Prdím na hůlky, složím je, doženu kluky a běžím s nimi. V klesání jdu i před ně a chci se trhnout, což se mi daří jen na půl. Borec se psem se drží a tak běžíme snad 10 kiláků spolu, než se trhnu definitivně i jemu. Konečně svítá, konečně taky přestává pršet a mě v hlavě zní píseň od Wabiho Daňka Rosa na kolejích.

Hlavně ten začátek:

Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, ....

30. dubna až 1. května 2016