Jirka Petr: Jsem závodní typ, tréninkovou dřinu potřebuji někde prodat

0

I letos jsme si povídali se skvělým horským běžcem Jirkou Petrem. A že bylo o čem! Však jen málokdo u nás každý rok objede tolik evropských ultratrailových závodů…

Před rokem jsme spolu dělali dvojrozhovor o tvé dosavadní kariéře, co tě baví na běhání, činnosti v české skyrunningové asociaci a Salomon/Suuntu. Od té doby se událo plno nových věcí. Především jsi běžel několik zajímavých závodů!

„Těší mě, když se na startu potkám a v závodě samotném poměřím se skvělými zahraničními běžci, proto taky vyhledávám především velké a zajímavé závody v Alpách. Při vší úctě k českým závodům, my ty hory nemáme a tu atmosféru doma prostě nezažiješ. A co jsem se naučil? Že na start nesmíš jít předem posraný z papírově silnějších soupeřů. Závod vždy končí až v cíli…“

Určitě si dejte s Jirkou i naše předešlé rozhovory!

Na jaře jsi běžel kratší variantu na Istrii, Mozart Ultra a méně známý Chiemgau Trail v Německu. Který se ti líbil nejvíc?

To je těžká otázka. Všechny tyto tři závody byly zajímavé a to v mnoha ohledech. Na ISTRIA 100 by UTMB jsem si hodně věřil a závod mi měl vyhovovat. Bohužel jsem ale doplatil na opravdu ostré tempo v první polovině závodu, které jsem se snažil diktovat. Sice jsem tímto tempem odrovnal papírově největšího favorita, ale doplatil jsem na něj i sám – v kombinaci s horkem, které mi nesvědčí.

Výsledkem byl propad na 4. místo. Deset kilometrů před cílem nás navíc zasáhla extrémně silná bouřka a krupobití a v otevřené krajině mezi poli to bylo doslova o život. Asi nikdy jsem se tolik nebál, blesky práskaly doslova všude kolem… Na MOZART ULTRA by UTMB jsem myslím neudělal žádnou chybu a do poloviny závodu jsem se držel na třetím místě za dvojicí favorizovaných Britů.

Bohužel teploty kolem 30st. mi vystavily stopku – hyponatremie, dehydratace, kolaps… Do cíle jsem pak s obrovským vypětím jen došel jako turista a to jen pro kvalifikační „running stones“. No a tak to vyšlo aspoň na CHIEMGAU TRAILRUN. Závod byl zároveň německým skyrunningovým mistrovstvím ve Sky Ultra a na rozdíl od dvou předchozích závodů byla celkem zima a silně pršelo.

A to již celé tři dny před závodem a tak se trať místy změnila v bažiny s blátem nad kotníky. Do té doby jsem takto šíleně mokrý a blátivý závod nezažil. Předčil ho však letošní závod ve Slovinsku, o kterém se ještě zmíním.

Nás ale zajímají hlavně závody z posledních několika týdnů. V krátkém sledu jsi absolvoval dvě velké akce: CCC (101 km / 6100 m+) a Julian Alps SkyTrail (60 km / 3000 m+). Byl CCC, nebo-li Courmayeur-Champex-Chamonix, tvůj hlavní cíl roku? Letos se sjela mimořádná konkurence napříč všemi trasami na UTMB. Pro jaký výsledek sis do Chamonix přijel?

Mezitím jsem ještě stihl odběhnout mimo jiné i dva závody GTNS v Polsku, kde jsem bral druhé a třetí místo či vítězný Schneeberg Trail a horský maraton ve Slovinsku. Ale zpátky k tvé otázce. CCC jsem nepovažoval za vrchol sezóny, jsem realista a vím, že na takovémto závodě mohu bojovat maximálně o první třicítku a to byl taky cíl, se kterým jsem do Chamonix odjel. Bohužel i s táhlou a nedoléčenou virózou, což mohlo výkon trochu ovlivnit.

Podporu na trati ti dělal zkušený běžec Jirka Čípa, který má s trasou CCC sám bohaté zkušenosti (před 3 lety tam doběhl třetí). V čem ti tato spolupráce pomohla? Jak ten závod probíhal? Víme, žes měl problémy se zraněním…

Jirka se do Chamonix vypravil s rodinou vlastně na dovolenou. Stejně jako já, s manželkou a dcerou. Na jeho supportu jsme byli samozřejmě předem domluvení. Jsem přesvědčený, že bez podpůrného týmu či osoby není možné v tak těžkém závodě pomýšlet na úspěch.

Na občerstvovačce nesmíš ztratit ani vteřinu navíc, support se postará o doplnění energie, dokáže poznat, jak na tom jsi a poskytnout ti to, co potřebuješ včetně správné psychické podpory a motivace. A hlavně tě co nejrychleji vykopnout na trať!

Závod šel od začátku dobře a podle plánu, bez větší krize jsem zvládl na hraně TOP30 první polovinu závodu do Champex-Lac což je takové kritické místo, kde hodně běžců vzdává. Po 60 kilometrech mě však začalo především v technických sebězích výrazně omezovat chronické zranění paty a já dolů z kopců v podstatě jen kulhal.

Odhadem jsem v poslední třetině závodu ztratil hodinu až hodinu a půl. V cíli z toho bylo 69. místo v mužích, což bylo bohužel za mým očekáváním. Pořád je to ale 3. nejrychlejší český čas, po Jirkovi Čípovi a týmovém kolegovi Tomovi Fárníkovi, který zaběhl závod skvěle a finišoval na 21. místě.

Skoro každý rok máme pocit (a možná to není jen pocit), že CCC je docela běhatelná trasa. Samozřejmě máme na mysli ten terén (oproti TDS a full UTMB). Jaký na to máš názor ty? Co říkáš na výkon vítěze CCC Petera Engdala a souboj vítěze Kiliana Jorneta a vyzyvatele Mathieua Blancharda?

Jestli je běhavý, to je otázka pohledu. UTMB a jeho tratě (mimo TDS) jsou ultratrail a nikoliv skyrunning. UTMB – tedy stomílová distance se charakterem terénu a trati od CCC neliší, odlišná je jen první půle a ta je, řekl bych, možná ještě „běhavější“. Ale ty letošní výkony a časy byly opravdu famózní. Kromě Kiliana a Mathieu na stomílovce bych určitě vyzdvihl výkon Petera Engdala a Blandine L’Hirondelle, vítězů CCC. Úžasné výkony! Jsem sám zvědavý, kam se ty časy ještě dají posunout. Velkou roli v tom hraje určitě i počasí, které letos běžcům hodně přálo.

Musíme se také zeptat, zda si myslíš, že si příště Jim Walmsley konečně všechny namaže na chleba (velký smích)

UTMB je takové malé americké prokletí a už možná i mindrák. Pro mě je ale Jim velký hrdina. To co předvedl bylo dechberoucí. Je to neskutečný bojovník, typický amík, co si jde pro všechno a nebo pro nic. Trpěl až do cíle a má můj obrovský obdiv a sympatie. Pokud nějaký americký běžec může v příštích letech UTMB vyhrát, je to určitě on.

Co říkáš na atmosféru v cíli v Chamonix?

Atmosféra je jedinečná. A to nejen v cíli, ale i na startu a na trati. Ti lidé tam závodem žijí. Přeji každému, aby si to aspoň jednou zažil.

Už jsi ji ale zažil 9 let nazpátek. Jak bys srovnal svoji tehdejší účast s letošní?

Tehdy v roce 2013 jsem byl ještě zelenáč, co si myslel, že když mu to jde rychle na silnici a po těch našich brdcích, že zboří Chamonix (smích). Samozřejmě jsem dostal tvrdě naloženo a do cíle se doploužil. Ale i tak to pro mě byl silný zážitek a cenné zkušenosti. V roce 2019 jsem pak běžel CCC podruhé, ale to jsem cíl neviděl a vzdal v polovině pro vyčerpání.

Jak sis užil pobyt v Chamonix? Co říkáš na všechen ten doprovodný program jako například UTMB Expo?

Jak už jsem zmínil, do Chamonix jsme vyrazili společně s Jirkovou rodinou na takovou týdenní společnou dovolenou. Tradičně jsme bydleli ve Vallorcine, asi půl hodiny cesty vlakem od Chamonix. Snažili jsme se čas trávit hlavně výlety po okolních kopcích. Do Chamonix jsme se samozřejmě taky podívali, ale přiznám se, že třeba na EXPO jsem čas neměl. Nicméně já většinu produktů a novinek značek dobře znám, neboť má práce pro Salomon se kolem běhání po horách točí.

Z CCC sis přivezl mimo spousty zážitků ale i zmíněné svalové zranění. Jak je možné, že ses potom tak rychle vyléčil a za 3 týdny byl připraven na další velký závod?

Přesněji řečeno jsem si způsobil zánět šlachy, což je takové trochu nešťastné zranění, které potřebuje dost času a taky se často a lehce vrací, není-li opravdu doléčeno. A ten čas jsem úplně neměl. Další závod měl být pro mě asi tím zmiňovaným vrcholem sezóny a nechtěl jsem o něj přijít. Vysadil jsem tak na 14 dní zcela běh a trénoval jen na domácím cyklotrenažeru. Do ideální přípravy to mělo samozřejmě daleko, ale i tak jsem do Slovinska na JULIAN ALPS TRAIL RUN by UTMB odjel a cítil jsem se celkem dobře.

Pojďme tedy k němu… V Julských Alpách prý bylo tak špatné počasí, že některé trasy byly zkráceny a některé dokonce zrušeny úplně. Jaký je to pocit jít do takových podmínek?

V Julkách pršelo již tři dny. Já to vnímal hlavně tak, že mi nahrává to chladné počasí. Pak přišla zpráva, že kvůli sněhu na hřebenech, vichru a dalším problémům se ruší nejdelší trasa. To jsem trochu znejistěl. Pak přišla zpráva, že se mění i naše trasa a že nepovede na nejvyšší vrchol. To mě vůbec netěšilo, protože tento dlouhý a těžký kopec měla být moje největší zbraň.

Nicméně závod jsi rozběhl solidně. Běželi jste ve skupince, ze které postupně odpadával jeden běžec za druhým. Až jsi zůstal sám…

To byl můj plán, rozběhnout to v prvních sedmi kilometrech, které vedly spíše táhlým stoupáním, opravdu vysoké tempo a zkusit očesat soupeře a zůstat na čele ve dvou, ve třech . To se dařilo, ale to tempo bylo i pro mě hodně na hraně. Snažil jsem se i v náročném terénu běžet maximum a doufal jsem, že se můj náskok zvyšuje.

Pak jsi běžel na čele, ale tvůj náskok byl neustále pouze v řádu desítek sekund. To muselo být psychicky dost náročné!

Nevýhodou, když běžíš první je, že se většinou nedozvíš, jak to vypadá za tebou. Na 20. kilometru na druhém checkpointu jsem věřil v náskok kolem pěti minut a pak jsem viděl soupeře necelou minutku za mnou. A to jsem běžel fakt kudlu. Ale z toho se nesmíš pos.at! Zkusil jsem teda ještě přidat. Po šíleném sedmikilometrovém seběhu/skluzu do Dovje jsem ho pak zase viděl 200 metrů za mnou. To už je opravdu složité…

Ale podařilo se ti to nejen udržet, ale náskok jsi v poslední fázi závodu navýšil na více než 10 minut. Cílovou páskou jsi proběhl první. Moc gratulujeme!

To byl taky plán – z Dovje se běželo asi sedm kilometrů údolím a věřil jsem ve své tempařské schopnosti. Tak jsem tady hodně přitopil a to bylo rozhodující, soupeř moje tempo nedokázal akceptovat a rezignoval. Přitom jsem neměl informace o svém náskoku a tak jsem až do cíle běžel hranu, ačkoliv to již nebylo úplně nutné.

Dali jsme k nám na FB fotku s přímou řečí Honzy Suchomela, jaké bahno se tam úplně nečekaně udělalo. Byli jste na něco takového připraveni? Jak se ti v tom běželo? Bylo to nebezpečné nebo nepříjemné?

Bylo to doslova šílené. Bahno bylo všude, po kotníky, po kolena… Lidé v něm ztráceli boty, lámali se hole. Musel jsem hlavně v traverzech běžet hodně opatrně a pak ten šílený seběh po blátivém tobogánu dolů z hřebenu… To jsem opravdu nikde nezažil. Ale mnohem horší než bláto bylo to, jak se na hřebeni ochladilo. Přišla vánice s vichrem a na zemi ležel sníh.

Já jsem běžel jen v mokrém triku, líný vytáhnout větrovku a byl jsem jen malý krůček od podchlazení. Pro méně odolné musela vyrážet horská služba a počet zásahů byl v krátkém čase mimo její kapacitu a možnosti. To bylo taky důvodem, proč organizátoři raději závod ve 12:15 na checkpointu Golica uzavřeli a závodníky stáhli do údolí.

Co si myslíš o Keňanech na Golden Trail Series? Budou se události jako vítězství Marka Kangoga a Esther Chesangové na Sierre-Zinal v budoucnu opakovat častěji?

Určitě se budou i nadále prosazovat i v trailrunningu. V techničtějších závodech to budou mít obtížnější, ale na rychlých a takzvaně „běhavých“ tratích budou vidět. Tento trend začal být patrný již asi před pěti lety a to proto, že pro ně začaly být zajímavé prizemoney a zároveň je pro ně složité prosadit se na silnici v obrovské konkurenci.

Nemůžeme se také nezeptat na českou skyrunningovou asociaci. Jak probíhala s novým vedením? Jak dnes asociace funguje?Jste pravidelně v kontaktu, případně spolupracujete ještě?

Na tuto otázku odpovědět nedokážu, nejsem s novým vedením v kontaktu a pouze sleduji výsledky reprezentačních týmů.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno