V druhé části povídání s Jirkou Petrem jsme se ptali na alpské závody i aktuální situaci v české skyrunniningové asociaci, která aktuálně hledá vedení. Určitě si ale nejdřív dejte náš první díl!
Kilian Jornet, nebo kdokoliv jiný a vertikální km pod 30 min. Co si o tom myslíš? (velký smích)
Zaběhnout VK pod 30 minut je opravdu neskutečný výkon! Chce to běžce od Boha a správnou trať, která právě jemu dokonale sedne. A dobrý den. Já sám jsem VK běžel až letos a ačkoliv jsem se k 30 minutám nepřiblížil ani náhodou, neskutečně to bolelo. Opravdu hooodně kyselá záležitost.
Ale taky mě to vlastně bavilo. Na vertikálu totiž neexistuje žádná taktika, je tu jen tvoje tělo jedoucí na plný výkon v červených číslech od startu až do cíle, bez rezerv, do mrtva… no prostě nádhera, kterou si hodlám v příští sezóně nejednou zopakovat.
Jak podle tebe vypadá ideální profil a vzdálenost “rychlého vertikálního kilometru”?
Nejsem specialista na VK, jak říkám, absolvoval jsem ho v závodě jen jednou. Mě osobně by seděla trať možná o něco malinko delší, třeba 4,5 – 5 kilometrů, ale méně technická, bez lezení, lan, řetězů a skob ve skalách. Pro každého běžce je ta ideální trať trochu jiná.
Líbil se ti víc Perun nebo alpské maratony?
Začnu u Peruna. Já jsem ten závod nikdy zvlášt v oblibě neměl, ačkoliv jsem zde získal dvě medaile ze skyrunningového mistrovství ČR. Jeho trať mi zvlášť nesedí, nemám rád samoúčelné vybíhání a následné sbíhání sjezdovek jen kvůli potřebě nastoupat nějaké výškové metry. A pak zde, stejně jako na dalších našich závodech, chybí správná atmosféra, kulisa, fanoušci. To není výtka směrem k pořadatelům, jen realita. A právě tu atmosféru většinou na alpských závodech najdeš.
Mentalita tamních lidí, fanoušků i bežců je prostě jiná. Většina místních ten závod bere za svůj, je to pro ně svátek a neváhají vytvářet krásnou atmosféru, dokážou tay ocenit výkony všech a tu energii, kterou si pak odtud odnášíš cítíš ještě dlouho. A to nemluvím jen o UTMB či Zegamě. I menší závody pro pár stovek běžců mívají někdy tak skvělou atmosféru, až z toho mrazí. A taky zahraniční pořadatelé přistupují ke svým závodům trochu profesionálněji. Ale třeba se to i u nás časem změní k lepšímu a začneme své sousedy s vysokýma horama dohánět.
Víme, že ale nepohrdneš ani silničními městskými závody a máš rád obojí. Míváš ale období, kdy jezdíš raději do hor a naopak jindy do měst?
Už jsem to v jedné z předchozích otázek trochu poodkryl. Dříve jsem minimálně co do počtu upřednostňoval silniční závody. Myslím, že kdybych se jim věnoval na 100%, měl jsem potenciál být na silnici poměrně úspěšný, především v půlmaratonu či maratonu. Ale mě se prostě ty hory vždycky líbily více. V posledních třech letech se to tedy překlopilo a já se dnes soustředím z 90% na závody v horách a tomu jsem přizpůsobil i trénink. A to přesto, že v nich mám paradoxně nižší šance na výrazný úspěch.
Pro náročné horské běhy a skyrunningové závody nejsem dost technicky a silově vybavený, navíc má vyšší postava je v tomto prostředí spíše nevýhodou. V kopcích sice dokážu konkurovat těm nejlepším, v seběhu jsem již bohužel o tři levely níže a tam se tyto závody rozhodují. Proto si taky vybírám více “běhatelné” závody, ačkoliv třeba srdcovka LimonExtreme je jeden z technicky nejobtížnějších závodů vůbec. Ale ne vždy jde jen o výsledek…
Máš čas i na něco jiného než běh?
První je rodina, pak práce a až pak sport. Nejsem profesionál a sport mě neživí, teda alespoň ne přímo běhání. Ale pokud myslíš, zda mám čas i na jiný sport, tak spíše ne. Výjimkou je kolo, skialpy a běžky v zimě. Na kole se nažím jezdit maximálně přes léto, ale víc toho najezdím paradoxně přes zimu, kdy ho usadím do trenažeru a s pomocí virtuální aplikace najíždím metry třeba v horských průsmycích.
Občas taky virtuálně závodím. Jízdou na kole se dá skvěle budovat síla i vytrvalost a zároveň tolik netrpí tělo, jako při běhu. Je to výborný tréninkový prostředek i kompenzace. V zimě dle časových možností vyrážím na skialpy a nebo na běžky. Bohužel to mám do nejbližších hor celkem štreku.
Co nějaký trik na regeneraci?
Přes zimu jsem si oblíbil ledovou vodu. Na terase mám velkou káď a do ledové vody se ponořím po tréninku a nebo i jen tak ráno na probuzení. Každopádně ledování funguje skvěle na svalovou regeneraci po zátěži. Pak používám Compex na domácí masáže a taky nově masážní pistoli. Již dlouho pak taky používám válec na uvolnění svalů a fascií. Jednoduché, účinné, levné… Z těch dalších, klasických forem regenerace je to často sauna, na tu nedám dopustit. A taky červené víno – to abych měl dost červených krvinek a nemusel je jezdit nahánět do Keni (smích).
Spolupracoval jsi se Samem Strakou v české skyrunnerské asociaci. Ten ale v čele organizace končí a zatím neúspěšně se hledá nástupce. Mohl bys našim čtenářům povědět něco o pozadí této situace?
V CZSA jsem zastával roli viceprezidenta a měl na starost reprezentace. Ale jak jsi správně uvedl, spíše jsem Samovi vypomáhal, on z pozice prezidenta zvládal kontrolovat a řešit téměř vše, což dost dobře nechápu. Každopádně ho to muselo stát spoustu času a energie a vedlo to k tomu, že se po mnoha letech rozhodl tuto pozici opustit.
Já se ve stejné době a především kvůli střetu určitých profesních zájmů zcela nezávisle rozhodl rezignovat také. Aktuálně se tedy hledá nový prezident CZSA a pokud do konce roku nalezen nebude, bude to znamenat zánik asociace. Jeden z nejméně příjemných dopadů takovéto situace bude skutečnost, že Česká republika nebude moci vysílat své reprezentanty na vrcholné akce (MS, ME) a to paradoxně v době, kdy jsme dosáhli na vrcholné mezinárodní scéně skvělých výsledků.
Jak by třeba mohl někdo ze čtenářů udržení licence pomoct?
Pokud by někdo věděl o běžeckém nadšenci a zdatném manažerovi v jedné osobě, který by byl ochoten dělat spoustu práce zadarmo a jen za dobrý pocit, že pomáhá tomuto krásnému sportu a ještě by třeba dokázal přivést stabilního finančního partnera – ať se na mě s důvěrou obrátí…
Pověz nám prosím ještě něco o tvé spolupráci se Salomon a Suunto
Mám to velké štěstí, že jsem mohl spojit práci, která mě živí s koníčkem, který mě baví a naplňuje. Před pěti lety jsem nastoupil ve společnosti AMER SPORTS, což je kromě jiných značek rovněž distributor Salomon a Suunto pro Českou a Slovenskou republiku, na pozici marketingového manažera.
Po nějaké době jsem pozici v rámci marketingu lehce změnil, abych byl blíže sportovcům a běžcům a nyní značce Salomon pomáhám připravovat a realizovat veškeré marketingové aktivity, pořádat eventy a závody a zároveň jsem manažerem a stále aktivním členem a běžcem Salomon/Suunto týmu. Tento tým sdružuje nejlepší české a Slovenské trailrunningové běžce a já jsem velmi hrdý na to, že mohu být jeho součástí. K tomu jsem koordinátorem série závodů Golden Trail National Series.
Přednášel jsi nedávno na festivalu Obzory. O čem?
Vlastně to všechno bylo o tom, že už jsem starý a o tom, co všechno musím dělat jinak, protože jsem starý (smích). Ne vážně – snažil jsem se zamyslet nad specifiky vyššího běžeckého věku a nad tím, že ten věk nemusí být vždy jen nevýhodou, ale že hlavně v případě horských běhů jde najít i mnoho pozitiv. Zkušenosti jsou totiž k nezaplacení. Před tím, než mě organizátoři festivalu oslovili, jsem nad svým věkem v souvislosti s běháním příliš nepřemýšlel.
Teď jsem měl tu možnost a jsem za to rád. To zásadní poselství by se dalo shrnout do možná otřepané fráze, že věk je jenom číslo a že zlepšovat své silné stránky můžeme věku navzdory. Existuje pro to mnoho důkazů. Já taky věřím, že mé největší úspěchy teprve přijdou a že toho mám ještě hodně před sebou.
