Umění mindfulness – otestuj své schopnosti

0

Myslíte si o sobě, že zvládáte umění mindfulness, že umíte být přítomní a vnímat své tělo? Je na čase otestovat, jak na tom skutečně jste.

Trénink MINDFULNESS – Intermezzo

V této mezihře mezi všímavostí ke svému tělu a obklopujícímu světu na straně jedné a modifikací emocí na straně druhé si na krátkém standardním objektivním testu ověříme, zda to, co jsme se v předchozím naučili, umíme již natolik dobře, že můžeme pokračovat dál. Uvedu také, zda je či není nutné či vhodné umění všímavosti dále rozvíjet, nebo alespoň udržovat, a pokud ano, tak jak.

Test všímavosti

Tento standardní test objektivně vypoví, nakolik dobře jste na tom se svojí vnímavostí svého těla.

Připravte si něco, s čím lze s vteřinovou přesností měřit čas. Hodinky, stopky, budík, mobil. Postavte se, uvolněte se, ruce dejte volně podle těla a dvě minuty nedělejte nic. Pak si zkuste uvědomit, kde pociťujete, jak vám tepe srdce. Je jedno, kde. Je jedno, zda na krku, spáncích, hrudníku, nebo v tříslech. Někde ten tep zkrátka pociťujte. Pak se podívejte na měřič času a ve vhodný okamžik si začnete počítat srdeční tep. Dělejte to minutu a tak získáte minutovou srdeční frekvenci. Zůstaňte sát, a znovu si svoji minutovou srdeční frekvenci změřte obvyklým způsobem, tedy přiložením dvou prstů na tepnu na zápěstí, nebo měřičem tepové frekvence. Tak jste získali dvě čísla.

Pokud se získaná čísla liší o více, než o deset procent, je to bída. Nemá smysl v našem seriálu pokračovat dále. Dále totiž budeme emoce modifikovat, a jak byste chtěli poznat, že se vám to daří, když je ani nepociťujete? Takže si projděte dosud probrané od začátku a hlavně to cvičte. To, že tomu rozumíte není zdaleka tak důležité, jako že to budete umět dělat.

Pokud se získaná čísla liší o více, než pět procent, doporučuji, abyste se poněkud zamysleli. Výsledky nejsou úplně zlé, ale bůhvíjak skvělé také ne.

Rozhodně nedoporučuji cvičit měření tepové frekvence pociťováním, abyste prošli. To proto, že ne každý, kdo umí dost přesně pociťovat svoji vlastní tepovou frekvenci je dostatečně citlivý, avšak každý, kdo je dostatečně citlivý umí dost přesně pociťovat i svoji tepovou frekvenci. Trénujte tedy všechno možné.

Pokud jste výše uvedeným testem prošli po pouhém měsíčním tréninku hned napoprvé, jste pro mě zázrakem. Nejspíše máte v tomto umění předchozí zkušenosti, třeba i z jiných oblastí.

Četnými výzkumy je totiž zjištěno, že až teprve zhruba tříměsíční praxe Všímavosti (Mindfulness) po čtyřiceti minutách denně, a nic jiného jsme zatím nedělali, vyvolává objektivně pozorovatelné změny ve struktuře mozku. Není pro nás důležité vědět, kde ty nové struktury jsou, ale to, že tam jsou. Umožňují si všímat toho, čeho si mozek bez příslušných “drátů” prostě nemá šanci všimnout. A následně nám umožňují i ovlivňovat to, čeho si všimneme.

Na určitou závadu dost dobré všímavosti k pocitům může být příliš nízký, nebo příliš vysoký věk: mozek buďto ještě úplně nedorostl, nebo se již naopak poněkud rozpadl. Mozek plně dozrává tak v sedmadvaceti, a začíná se rozpadat hlavně v závislosti na svém (ne)používání. Může to být již od třiceti. Pokud to této kategorie patříte, trénujte více. Spraví se to.

Vím, že pro běžeckou komunitu je tahle rada nošením dříví do lesa, ale stejně: trénovat, trénovat, trénovat. Use it or lose it.

Rozvoj, nebo stačí jenom udržování?

Otázkou je, zda trénovat, aby to bylo stejné, nebo trénovat, aby to bylo lepší.

Není to až tak dávno, kdy si neurologové mysleli, že u dospělých lidí neexistuje jev neurogeneze – proces tvorby nových neuronů a jejich integrace ke stávající struktuře. Myslelo se, že od určitého věku, a to na rozdíl od ptáků, ryb a plazů, již jenom mentálně degenerujeme. Ukázalo se, že ne. Nové neurony se rodí i u dospělých lidí. Ukázalo se však, že je tady malý, avšak docela nepříjemný háček. Když se nám, lidem, nový neuron narodí, je třeba jej do několika málo dnů zapřáhnout a integrovat do existující struktury. Pokud to v průběhu těch pár dnů nestihneme, zdechne.

Což podle mě znamená, že pokud budu pořád opakovat to samé, co již dobře umím, tak na to nové neurony nepotřebuji. K tomu mi stačí ty staré. Na druhou stranu pokud budu dělat jenom samé novinky, tak zase zdechnou ty neurony, které jsou k dělání těch věcí které již umím. Z toho plyne, že je důležité dělat oboje: učit se věcem, které ještě neumím, a (co nejefektivněji) provozovat věci, které již umím. Systémoví vědci, kteří se zabývají živými organismy říkají, že každý organismus, má-li být úspěšný, musí udržovat rovnováhu mezi explorací (co ještě neumíme) a exploatací (efektivní vytěžování toho, co již umíme).

Takže doporučení? Učit se věcem, které ještě neumíme, a co nejefektivněji zužitkovávat to, co již umíme. A tohle doporučení platí nejen pro Všímavost, ale také pro běh, kondici, zaměstnání, a platí to i pro jakoukoliv jinou oblast našeho života, na kterou si vzpomeneme.

Poznámka: všiml jsem si, že mnoho vyspělých organizací a dospělých jednotlivců neumí spíše dělat to první. Své životy spíše provozují a jenom zřídka, pokud vůbec, se pouštějí na neznámé území. Amy Edmondsonová, profesorka Harvard Business School, to na základě svých výzkumů tvrdí také, a nabízí podle mě docela dost dobrých rad jak na to.
Tak třeba tuto: jak zaručeně poznáme, že ještě něco neumíme? Zhruba řečeno takto: prostě to zkuste, a když si při tom nabijete hubu, tak to ještě neumíte.
V tomto osvěžujícím duchu se neberou (alespoň některá) běžecká zranění jako nějaký šíleně smrtelný hřích, kterému je třeba se zuby a nehty bránit: “Tak jsem si namohl/natáhl/natrhl sval no a co? Prostě jsem to dal přes moc. A teď už vím, že zvládnout tohle je moje další meta.”
Každý, opravdu každý pořádný horolezec tohle ví a nijak si nedělá hlavu z toho, že stráví nějakou tu část svého lezení ve vzduchu. A pokud nějaký lezec selhává příliš málo nebo dokonce vůbec ne, je to důvodem k tázavému pozvednutí obočí.
Takže malé pošťouchnutí: svoje běhání provozujete, nebo také rozvíjíte? Kolikrát jste za uplynulý kvartál selhal(a)? Ani jednou? Hm… Třikrát? No, tak to je již docela dost.

Jak tedy rozvíjet a provozovat všímavost?

Jak jsem již v jednom předchozím článku psal, jde to prakticky ve všem. Prostě si všimneme, že je tady příležitost ke všímání si, a pak si všímáme. Při běhu, pletí záhonků, malování pokoje, při nicnedělání. Tomu se říká neformální trénink. Některé aktivity jsou na všímavost přímo jako dělané. Vyznačují se pomalostí pohybu, takže si člověk při nich stačí jakž takž všimnout všeho. Pojďme si spolu porovnat alespoň tři: Hathajógu, funkční trénink, Taiji.

Hathajóga je tělesné cvičení, při kterém s vysokou všímavostí k pohybu a dechu zaujímáme statické pozice. Ve statické fázi si všímáme dechu, napětí, uvolnění úplně všech svalů a svoji mysl koncentrujeme na nějakou předem definovanou oblast. Jako výuka všímavosti skvělé. Po zvládnutí se to však poměrně brzy (to jest během šesti až dvanácti měsíců po cca třiceti minutách denně) stává rutina. Ve statické fázi přináší poměrně málo podnětů a má poměrně rigidní návod, kam svoji pozornost napřímit.

Funkční trénink je víceméně o dokonale provedeném pohybu (ze sady pohybů, které běžně děláme). Při správném pohybu se něco stabilizuje, a pak se s něčím, okolo toho stabilního dobře centrovaného kloubu, pohybuje. Záleží nejen na správné sekvenci, ale i na použití těch správných svalů na tyto dvě odlišné činnost. Pokud jste nikdy funkční trénink nedělali, tak vás mohu ujistit, že i pouhé (správné) zvednutí ruky nad hlavu může být velikým oříškem.

Těch věci, kterých je třeba si všimnout, a pak je ve správném pořadí zapínat a nezapínat je zkrátka hodně. Výhodou je, že po zvládnutí volného pohybu si na sebe můžete naložit náklad, abyste zjistili, jak se vám totéž bude dařit pod zátěží. Tohle Hathajóga nemá, a Taiji také ne. I když teorie funkčního tréninku zdůrazňuje roli dechu v pohybu, v praxi se jím nijak zvlášť nezabývá. Nevšímavost k dechu je zde standardem, než výjimkou. Další charakteristikou funkčního tréninku je, že jednotlivé cviky jsou jaksi vzájemně nezávislé. Nevím o tom, že by zde, jako je tomu v Hathajóze nebo Taiji, existovala nějaká sestava, která by smysluplně a fyziologicky logicky procvičila celé tělo. Člověk si to musí vymyslet sám.

Taijiquan je jediné cvičení, které znám, které si nejen tělesných pocitů všímá, ale které jimi vyvolává pohyb. Opravdu. Fakt. Správně provedený pohyb zde totiž začíná tím, že myslí vyvoláváte určitý pocit, a to takový pocit, aby vám určitým způsobem pohnul tělem. A na dýchání a všímání si dechu klade Taijiquan zrovna tak veliký důraz — a možná, že ještě větší — jako Hathajóga. Skvělé. Lze se tím bavit celá léta. Bohužel, zdaleka ne ve všech školách Taiji věnují dechu pozornost nad rámec pokynu “dýchejte normálně”, a už jenom velmi zřídka tomu, jak vyvolávat tělesné pocity tak, aby způsobily pohyb. Většina škol je totiž zaměřena na zdravotní Taiji, takže je z toho jenom jakási ladná relaxační nenáročná gymnastika. Škoda.

Kromě neformálního tréninku všímavosti existují kurzy a školy Mindfulness. Jsem přesvědčen, že nějaký formální dobře strukturovaný trénink by měl absolvovat každý. Na internetu jich naleznete širokou nabídku. Od kurzů několikaměsíčních po jednodenní. Pokud budete chtít, určitě si vyberete. Když budete mít štěstí, dost se naučíte. Když smůlu, dostanete bláboly. Ty první jsou charakteristické jasnou metodikou výuky, ty druhé svým soustředěním se na nadpřirozené jevy.

A to je pro dnešek vše.


Nenech si ujít jedinečný Kurz Taijiquan pro atlety

Právě teď máš možnost získat  prvních pět lekcí Taijiquan zcela zdarma!!!

Začínáme 13.9.2017 v 17:30 hod. na cvičišti Mrázovka, Praha 5.

Více o kurzu a akční nabídce: Kurz Taijiquan pro atlety

Pokračovat v tomto seriálu<< Posuňte trénink mindfulness na další úroveňUmění ovlivnit emoce – jeden z klíčů k úspěchu >>

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno
Captcha verification failed!
CAPTCHA user score failed. Please contact us!