compressport - Výsledky vyhledávání

Atmosféra závodu, atmosféra v našem teamu, to všechno okolo bylo krásný. Přál bych tohle každému. Těch pár společných dní jsme si užili maximálně. Nabrali jsme spoustu nových poznatků, navázali nová přátelství napříč světem. Měli jsme možnost porvat se o vavříny s tím nejlepším výkvětem 24 hodinového ultramaratonu v posledních letech. V Belfastu totiž nechyběl nikdo z těch, co v posledních dvou letech zaběhli kvalitní světové výkony. Startovka dávala tušit, že to zadarmo nebude. A to je správný. Je to Mistrovství světa a tak by to neměl být okresní přebor. Dostat šanci bojovat v dresu české reprezentace pro mě hodně znamená. V tu chvíli totiž neběžím jen za Brunnera a za jeho sny. Beru to ale tak, že běžím za celý český team. Že běžím za všechny, co sedí doma a jejich sportovním snem je šance tohle triko obléknout. A pokud jsem tu šanci já dostal, musím jí využít na maximum, bylo by vůči nim nefér to vzít jako samozřejmost a neudělat to nejlepší co dokážu. Příště už tuhle šanci mít nemusím.

Jsem sám sobě trenérem. Neumím se podřídit někomu jinému. Chvilková epizoda s Oliverem (špičkovým maďarským trenérem ultra-Katalin Nagy, Szusana Márasz, Szilvia Lubics, Tamás Rudolf) mě o tom převědčila. Nicméně, hodně jsem si z té spolupráce odnesl. A Oliver se stal pro mě i v přípravě pro Belfast takovým mentorem. Kdykoliv jsem potřeboval něco zkonzultovat, byl mi k dispozici a pomohl. Za to mu patří velký dík a ten výsledek je i jeho zásluhou. Takže pokud tohle někdy budeš číst, THANK YOU COACHOLI !!!

Letošní příprava byla trochu smolná, tréninkových výpadků jsem měl víc než by bylo vhodné, ať to byla ortéza a berle v dubnu nebo teď zase patálie s kolenem. Už to skoro vypadalo, že tenhle rok je pro mě nějaký zakletý. Když jsem se rozběhal na pár dní, tak najednou prásk, zase něco dalšího. Ale i to mělo svůj přínos. Moje ambice do závodu nebyly přehnané, viděl jsem někde svoje limity a snažil se je překonat. Přípravu v týdnech před Belfastem jsem použil podobnou jako před Spartathlonem. Tedy s několika změnami. Asi podstatnými změnami. Moc důležitý je si dokázat po závodě vše rozklíčovat a najít co bylo správně a co se naopak v přípravě nepovedlo. Já to teď vidím docela v jasných obrysech. Přesně vím, co na mě funguje, co naopak bylo v loňské přípravě ke Spartathlonu lepší. No a teď z toho udělám takovou malou alchymii, ze které mi vypadne ideální příprava na SPARTATHLON 2017. Bude to 10 týdnů, ve kterých konečně udělám maximum možného. S každým závodem jsem v přípravě chytřejší. A když si teď tu mozaiku ideálního tréninku poskládám, tak je to tak jasný až se tomu směju. Teď, po tomhle závodě a po přípravě na něj mám pocit, že jsem konečně našel ten SVATÝ GRÁL přípravy na SPARTATHLON a na 24 hodin. Na jeho realizaci mám 10 týdnů. Super. Pokud bych nebyl línej psát, snad bych o tom občas napsal i nějaký shrnutí z přípravy. 

Zima. Chlad. Déšť. Vítr. Asi tak to vypadá v Belfastu po většinu roku. Kdo mě zná tak ví, že závodění v zimě nemám rád. Naopak teplo mi vyhovuje. Tady bylo 24 hodin zimy, v sobotu pár hodin v dešti a jako bonus neustálý vítr. Ono se při běhu člověk zahřeje ale stejně je to nepříjemný. Tedy aspoň pro mě, určitě tam bylo dost běžců, kteří za to naopak byli rádi. 

Můj plán byl běžet na pocit. Prostě tak aby se mi běželo v pohodě a hezky. Poprvý jsem taky vyzkoušel hudbu při závodě. A bylo to fantastický. Bohužel zrovna na tu finální část závodu mi ipod kleknul s baterií. Možná že moje tělo v závodě umřelo společně s ním:)

Trochu jsem si připadal jako Zach Miller na UTMB 2016 (běžel od začátku s náskokem, nakonec udržel 6.místo) nebo jako Jim Walmsley na Western States 2017 (neskutečný nástup, od prvních kilometrů šel na traťový rekord, náskok hodinu na soupeře) Zach nakonec doběhl, Jim shořel podle svých slov v ohňostroji který sám zapálil. Ale oba mají stejnou strategii jako já a to se mi na nich líbí: běh na hraně vlastních možností. Několik lidí mi pak říkalo, kdybys běžel začátek pomaleji, možná bys zaběhl líp. Jo, možná. Ale co z toho? Já tenhle můj způsob závodění miluju. Běžím přesně na to co chci, nechci to rozbíhat pomalu a opatrně. Chci běžet tak, aby se tělo posouvalo automaticky, abych běžel na autopilota a neřešil nic-tempo, tepy, soupeře. No a trénink je tu od toho, aby toho autopilota správně nastavil. Tedy abych dostal tělo do takového stavu, kdy může běžet v pohodě s těmi nejlepšími. A to se teď téměř povedlo. 100km podle hodinek za 7:59 hod, 12 hodin 145km, 100 mil 13:20 hod, 200km 17:15 hod. Prvních 18 hodin bylo naprosto parádních, bez problémů a bez obtíží. Škoda že den nemá jen 18 hodin. 

Pak se to trochu zadrhlo, nohy mi ztěžkly trochu víc než ostatním a začal jsem ztrácet. V některých chvílích jsem měl pocit že běžím a přitom stojím na místě. Ale konec se přiblížil a já si pak mohl sednout, odfouknout a přiznat si, že jsem pro výsledek udělal maximum. Víc jsem ze sebe v ten den vymáčknout nemohl. Nejlepším důkazem toho je stav celého těla, kdy i po několika dnech zůstávali kotníky oteklé, kdy jsem denně spal přes 10 hodin a furt to bylo málo, kdy po 6 dnech do svalů zajel skvělý masér Karel Kuchynka a mě se orosilo čelo bolestí. Teď po týdnu od závodu jsem stále celkem rozbitý a ještě asi chvilku budu. Nicméně, důležitý je, že těch 24 hodin vydrželo koleno, u kterého se měsíc před startem objevila nová prasklina v menisku a chvíli to vypadalo že místo do Belfastu pofrčím pod kudlu. Začal jsem se tedy k němu chovat moc hezky, hladit ho, pěkně na něj mluvit a určitě to spolu takhle vydržíme až do Spartathlonu a pak se uvidí. 

Jak tohle zakončit? Bylo to fajn, udělali jsme si to všichni v teamu takový, jaký jsme chtěli. Odvedli jsme dobrou práci, za kterou se nemusíme stydět. Měli jsme perfektní support na občerstvovačce, který se o nás výborně staral celých 24 hodin. Klobouk dolů!! 

Parťáci, s Vámi bych do toho šel znovu!!!

253,2km , každopádně mega osobák !

11.místo celkem z celý zeměkoule

3.místo v Masters 40 (ale mám stříbrnou medaili, protože kdo se do kategorie nepřihlásí ten v ní není. Celkově jsem ale doběhl v kat.třetí, takže to tak beru, přihláška nepřihláška)

7.místo v národních teamech, navíc v Českém rekordu!!

Boty: Hoka One One Clifton3 (Triexpert)

Výživa: Enervit - koncentrát, Enervitene, Power Sport, R2, nějaký rozinky, sem tam sušenka a jedna palačinka

Dík patří i dalším podporovatelům při tréninku i závodě: Compressport CZ, Buff CZ, Gloryfy, SK Babice

Naopak smutná zpráva je o mých botách. Strava mě taktně upozornila, že na Nike Vomero jsem naběhla přes 800 kilometrů, tedy za jejich životnost. Věřil bych tomu, těžký běžec je ošmajdá dost. Přemýšlím, co dál. Už se mi nechce cpát skoro čtyři litry za boty, mrknu se po výprodejích po starším modelu. Ostatně, desítka je dnes k sehání kolem dvojky, to už je únosná cena. Na druhou stranu si říkám, že vyzkouším jiné silniční boty, zase rok starý model by mohl vyhovovat. Vomera byly fajn, ale chvílema jsem měl dojem, že mi přeci jen nevyhovují (tu a tam dřou, jsou prostě úzké) - a chci se mrknout, jestli to je dojem z těsnosti, nebo realita.