Domů Vyhledávání
compressport - Výsledky vyhledávání
Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání
Mistrovství světa v běhu na 24 hodin 2017, Belfast, Irsko
MS 24 hodin, Belfast, Irsko
 |
| CZ team pro rok 2017 |
Atmosféra závodu, atmosféra v našem teamu, to všechno okolo bylo krásný. Přál bych tohle každému. Těch pár společných dní jsme si užili maximálně. Nabrali jsme spoustu nových poznatků, navázali nová přátelství napříč světem. Měli jsme možnost porvat se o vavříny s tím nejlepším výkvětem 24 hodinového ultramaratonu v posledních letech. V Belfastu totiž nechyběl nikdo z těch, co v posledních dvou letech zaběhli kvalitní světové výkony. Startovka dávala tušit, že to zadarmo nebude. A to je správný. Je to Mistrovství světa a tak by to neměl být okresní přebor. Dostat šanci bojovat v dresu české reprezentace pro mě hodně znamená. V tu chvíli totiž neběžím jen za Brunnera a za jeho sny. Beru to ale tak, že běžím za celý český team. Že běžím za všechny, co sedí doma a jejich sportovním snem je šance tohle triko obléknout. A pokud jsem tu šanci já dostal, musím jí využít na maximum, bylo by vůči nim nefér to vzít jako samozřejmost a neudělat to nejlepší co dokážu. Příště už tuhle šanci mít nemusím.
 |
| Zábava před startem. |
Trénink
Jsem sám sobě trenérem. Neumím se podřídit někomu jinému. Chvilková epizoda s Oliverem (špičkovým maďarským trenérem ultra-Katalin Nagy, Szusana Márasz, Szilvia Lubics, Tamás Rudolf) mě o tom převědčila. Nicméně, hodně jsem si z té spolupráce odnesl. A Oliver se stal pro mě i v přípravě pro Belfast takovým mentorem. Kdykoliv jsem potřeboval něco zkonzultovat, byl mi k dispozici a pomohl. Za to mu patří velký dík a ten výsledek je i jeho zásluhou. Takže pokud tohle někdy budeš číst, THANK YOU COACHOLI !!!
Letošní příprava byla trochu smolná, tréninkových výpadků jsem měl víc než by bylo vhodné, ať to byla ortéza a berle v dubnu nebo teď zase patálie s kolenem. Už to skoro vypadalo, že tenhle rok je pro mě nějaký zakletý. Když jsem se rozběhal na pár dní, tak najednou prásk, zase něco dalšího. Ale i to mělo svůj přínos. Moje ambice do závodu nebyly přehnané, viděl jsem někde svoje limity a snažil se je překonat. Přípravu v týdnech před Belfastem jsem použil podobnou jako před Spartathlonem. Tedy s několika změnami. Asi podstatnými změnami. Moc důležitý je si dokázat po závodě vše rozklíčovat a najít co bylo správně a co se naopak v přípravě nepovedlo. Já to teď vidím docela v jasných obrysech. Přesně vím, co na mě funguje, co naopak bylo v loňské přípravě ke Spartathlonu lepší. No a teď z toho udělám takovou malou alchymii, ze které mi vypadne ideální příprava na SPARTATHLON 2017. Bude to 10 týdnů, ve kterých konečně udělám maximum možného. S každým závodem jsem v přípravě chytřejší. A když si teď tu mozaiku ideálního tréninku poskládám, tak je to tak jasný až se tomu směju. Teď, po tomhle závodě a po přípravě na něj mám pocit, že jsem konečně našel ten SVATÝ GRÁL přípravy na SPARTATHLON a na 24 hodin. Na jeho realizaci mám 10 týdnů. Super. Pokud bych nebyl línej psát, snad bych o tom občas napsal i nějaký shrnutí z přípravy.
 |
| CZ team chlapi. Silná sestava. |
Závod v Belfastu.
Zima. Chlad. Déšť. Vítr. Asi tak to vypadá v Belfastu po většinu roku. Kdo mě zná tak ví, že závodění v zimě nemám rád. Naopak teplo mi vyhovuje. Tady bylo 24 hodin zimy, v sobotu pár hodin v dešti a jako bonus neustálý vítr. Ono se při běhu člověk zahřeje ale stejně je to nepříjemný. Tedy aspoň pro mě, určitě tam bylo dost běžců, kteří za to naopak byli rádi.
Můj plán byl běžet na pocit. Prostě tak aby se mi běželo v pohodě a hezky. Poprvý jsem taky vyzkoušel hudbu při závodě. A bylo to fantastický. Bohužel zrovna na tu finální část závodu mi ipod kleknul s baterií. Možná že moje tělo v závodě umřelo společně s ním:)
 |
| Hard life, part I. |
Trochu jsem si připadal jako Zach Miller na UTMB 2016 (běžel od začátku s náskokem, nakonec udržel 6.místo) nebo jako Jim Walmsley na Western States 2017 (neskutečný nástup, od prvních kilometrů šel na traťový rekord, náskok hodinu na soupeře) Zach nakonec doběhl, Jim shořel podle svých slov v ohňostroji který sám zapálil. Ale oba mají stejnou strategii jako já a to se mi na nich líbí: běh na hraně vlastních možností. Několik lidí mi pak říkalo, kdybys běžel začátek pomaleji, možná bys zaběhl líp. Jo, možná. Ale co z toho? Já tenhle můj způsob závodění miluju. Běžím přesně na to co chci, nechci to rozbíhat pomalu a opatrně. Chci běžet tak, aby se tělo posouvalo automaticky, abych běžel na autopilota a neřešil nic-tempo, tepy, soupeře. No a trénink je tu od toho, aby toho autopilota správně nastavil. Tedy abych dostal tělo do takového stavu, kdy může běžet v pohodě s těmi nejlepšími. A to se teď téměř povedlo. 100km podle hodinek za 7:59 hod, 12 hodin 145km, 100 mil 13:20 hod, 200km 17:15 hod. Prvních 18 hodin bylo naprosto parádních, bez problémů a bez obtíží. Škoda že den nemá jen 18 hodin.
 |
| Hard life, part II. |
Pak se to trochu zadrhlo, nohy mi ztěžkly trochu víc než ostatním a začal jsem ztrácet. V některých chvílích jsem měl pocit že běžím a přitom stojím na místě. Ale konec se přiblížil a já si pak mohl sednout, odfouknout a přiznat si, že jsem pro výsledek udělal maximum. Víc jsem ze sebe v ten den vymáčknout nemohl. Nejlepším důkazem toho je stav celého těla, kdy i po několika dnech zůstávali kotníky oteklé, kdy jsem denně spal přes 10 hodin a furt to bylo málo, kdy po 6 dnech do svalů zajel skvělý masér Karel Kuchynka a mě se orosilo čelo bolestí. Teď po týdnu od závodu jsem stále celkem rozbitý a ještě asi chvilku budu. Nicméně, důležitý je, že těch 24 hodin vydrželo koleno, u kterého se měsíc před startem objevila nová prasklina v menisku a chvíli to vypadalo že místo do Belfastu pofrčím pod kudlu. Začal jsem se tedy k němu chovat moc hezky, hladit ho, pěkně na něj mluvit a určitě to spolu takhle vydržíme až do Spartathlonu a pak se uvidí.
Jak tohle zakončit? Bylo to fajn, udělali jsme si to všichni v teamu takový, jaký jsme chtěli. Odvedli jsme dobrou práci, za kterou se nemusíme stydět. Měli jsme perfektní support na občerstvovačce, který se o nás výborně staral celých 24 hodin. Klobouk dolů!!
Parťáci, s Vámi bych do toho šel znovu!!!
Mistrovství světa 2017, 24 hodin
253,2km , každopádně mega osobák !
11.místo celkem z celý zeměkoule
3.místo v Masters 40 (ale mám stříbrnou medaili, protože kdo se do kategorie nepřihlásí ten v ní není. Celkově jsem ale doběhl v kat.třetí, takže to tak beru, přihláška nepřihláška)
7.místo v národních teamech, navíc v Českém rekordu!!
 |
| Ze života běžce... |
Boty: Hoka One One Clifton3 (Triexpert)
Výživa: Enervit - koncentrát, Enervitene, Power Sport, R2, nějaký rozinky, sem tam sušenka a jedna palačinka
Dík patří i dalším podporovatelům při tréninku i závodě: Compressport CZ, Buff CZ, Gloryfy, SK Babice
 |
| Medaile !!! |
Maraton a výhody kompresního oblečení
TRÉNUJETE NA MARATON A NEJSTE SI JISTI, JAKOU ZVOLIT VÝBAVU? ZVAŽUJETE VYUŽÍT POZITIVNÍ ÚČINKY SPORTOVNÍ KOMPRESE? MÁME PRO VÁS NĚKOLIK TIPŮ, KTERÉ POMOHOU NEJEN...
Skyrunner® World Series má titulárního partnera
Skyrunner® World Series jako vrcholná dlouhodobá soutěž v skyrunningu je pořádána v do jisté míry pozměňované podobě od roku 2004. V průběhu času se měnili partneři a sponzoři této soutěže a firmy z oblasti výroby a prodeje sportovních potřeb, oblečení a obuvi zde většinou převažovali. Pro rok 2017 z těchto zbyly firmy Compressport a Scott. … Pokračování textu Skyrunner® World Series má titulárního partnera →
Běžecký Ježíšek
Ježíšek se letos běžecky vytáhl. Tak za prvé Moira Ultralight New tričko s dlouhým rukávem. Lehká pletenina jako první vrstva do zimy propouští páru a pot, drží v suchu. Funguje fajnově, i když mezi tím zimní teploty zase vzrostly. Původně jsem si říkal, že si koupím tričko do zimy od Compressportu s On/Off systémem, abych to vyzkoušel, ale za dva litry mi nakonec přišlo jako past na důvěřivější, než jsem já.
Za druhé jsem dostal fullservice ticket na Běh kolem Mácháče, tedy včetně ustájení dětí, tak na to se těším, i když zatím k běhu nejsou žádné podrobnější informace.
Ke své radosti se mi přes vánoce daří občas vyběhnout. Za prosinec jsem zatím naběhal 100 kilometrů, doufám, že to půjde ještě nahoru, ale časový zásek je fakt brutální a zlomím to až někdy v lednu. Běžet z práce se mi minule nepodařilo, koukl jsem na hodinky a zjistil jsem, že bez MHD to prostě nestihnu.
Za druhé jsem dostal fullservice ticket na Běh kolem Mácháče, tedy včetně ustájení dětí, tak na to se těším, i když zatím k běhu nejsou žádné podrobnější informace.
Ke své radosti se mi přes vánoce daří občas vyběhnout. Za prosinec jsem zatím naběhal 100 kilometrů, doufám, že to půjde ještě nahoru, ale časový zásek je fakt brutální a zlomím to až někdy v lednu. Běžet z práce se mi minule nepodařilo, koukl jsem na hodinky a zjistil jsem, že bez MHD to prostě nestihnu.
Naopak smutná zpráva je o mých botách. Strava mě taktně upozornila, že na Nike Vomero jsem naběhla přes 800 kilometrů, tedy za jejich životnost. Věřil bych tomu, těžký běžec je ošmajdá dost. Přemýšlím, co dál. Už se mi nechce cpát skoro čtyři litry za boty, mrknu se po výprodejích po starším modelu. Ostatně, desítka je dnes k sehání kolem dvojky, to už je únosná cena. Na druhou stranu si říkám, že vyzkouším jiné silniční boty, zase rok starý model by mohl vyhovovat. Vomera byly fajn, ale chvílema jsem měl dojem, že mi přeci jen nevyhovují (tu a tam dřou, jsou prostě úzké) - a chci se mrknout, jestli to je dojem z těsnosti, nebo realita.
Loučení 2016 (178km, +7700m) aneb neúspěšný hon na Kuře.
25.11.2016, Ústí nad Labem
Závěr mé běžecké sezóny má už pár let jasný průběh: Extrémní Kombinace Ultra Trailu! Zkrátka EKUT. Stomílovka domácím Českým Středohořím následovaná 14 dní poté Pražskou stovkou. Ani letos tomu není jinak. Je prostě potřeba si dát před vánočními svátky pořádnou nakládačku, čék by si jinak toho kapra se salátem snad už ani pořádně nevychutnal.
Závěr mé běžecké sezóny má už pár let jasný průběh: Extrémní Kombinace Ultra Trailu! Zkrátka EKUT. Stomílovka domácím Českým Středohořím následovaná 14 dní poté Pražskou stovkou. Ani letos tomu není jinak. Je prostě potřeba si dát před vánočními svátky pořádnou nakládačku, čék by si jinak toho kapra se salátem snad už ani pořádně nevychutnal.
Loni se mi díky vítězství v Loučení a 4. místu na Pražský stovce podařilo celý EKUT těsně vyhrát, ale letos obhájit bude asi o dost těžší. Letní tříměsíční výluka s ruplým kotníkem a kosmicky vzrůstající kondice beskydského nadzvukového kuřete Tomáše, mi do karet moc nehrají. No, uvidíme. Zadara mu to ale nedám. Na start Loučení a celého EKUTu se poprvé rozhodl postavit i Jožo Harčárik, s kterým jsme spolu loni vyhráli Podkrkonošku, takže bude s kým bojovat. Snad mi v případě Loučení pomůže domácí prostředí včetně možnosti spát doma v Roudnici a né v tělocvičně v Ústí. Mám svojí postel rád.
"Pííííí, píííí, píííí" vříská budík ve 3:00 ráno a já z ní musím vylézt.
Rychlá snídaně. Oblíknout. Hop do auta, plyn na podlahu a vzhůru podél Labe až do Ústí. Ve 4:00 už stojím ve frontě v pionýráku na registraci. Na start do Levína resp. do Horní Vysoké nás odváží orgové dvěma busy. Chvíli po páté jsme na místě, všichni ready v 5:15 odstartovat. Je to tady, jdeme na to.
1. Etapa (53 km, +2 200 m)
"3.., 2.., 1.., START!" odstartuje Olaf a všichni vyrážíme vpřed.
Kuře se dere hned vpřed, já za ním a vedle mě Jožo. Sestavička, která se dala víc než očekávat. Na první kontrole u Mauzolea, ještě není umístěná kontrola. Jsme tu moc brzo. Chvíli jí hledáme, ale Kuře strašně chvátá a hned pokřikuje:
"To je jedno, běžíme dál. Poďme, poďme!" a je v trapu.
Alespoň vytáhnu mobil a Mauzoleum vyfotím. Já jsem taková poctivka. Foťák sebou ale dnes netáhnu, prté na ty muší váhy Joža s Tomem, je záhodné odpustit si každý zbytečný gram navíc. Nicméně hůlky, hůlky ty s sebou naštěstí mám.
Kluci už funí v prudkém stoupání na Sedlo a já si krásně vyšlapuji a pomáhám si hůlkami. Zatím je v pohodě je stíhám. Jen houstnoucí mlha mi kazí na ně výhled. Nahoře je už tak hustá, že nemůžeme najít ani kontrolu.
"Halóóóó, halóó, tady!" ozve se z mlhy kontrolor Petr Řehánků
"Já nemůžu najít v té mlze vrchol, kam mám tu kontrolu umístit!" stěžuje si vysmátě, přestože je ani né 20 metrů od vrcholu.
Označíme kontrolu a pokračujeme dál. Běžím první. Přestože to tu znám v mlze a padlém listí je to těžké. Je vidět tak na dva metry max. Nějak prokličkujeme hřeben, ale v následném klesání úplně seběhneme z cesty. Valíme to dolů přes šutry, větve, klády a listí prostě cestou necestou.
"To v Beskydech nezašiješ!" ječí Tomáš a maže zhurta dolů vstříc neprostupné mlze.
Směr držíme jen díky GPS, nakonec naběhneme na úpatí Sedla zpět na cestu a pokračujeme na Kalich a první občerstvovačku v Třebušíně. Následuje Trojhora, kopec na kterým jsem nikdy nebyl, přestože tady všude okolo často běhám. On je to od pohledu takovej malej nevinnej kopeček, že mi to ani nikdy nestálo za to k němu odbočit. Jaká chyba. Je parádní. Hřebínek jak v Tatrách a navíc další živá kontrola.
 |
| Škrábání se na Trojhoru Foto: Honza Sedlák |
 |
| Trošku jsem se zapotil. Trojhora Foto: Honza Sedlák |
 |
| Jožo na Trojhoře přemýšlí, kam se půjde ještě proběhnout. |
"Na ty dva prcky ve stoupání prostě nemám!" stěžuji si Robovi na další čipovce v Mentaurově
"Jak to? Vždyť tu si první?" odpovídá
"Fakt? Aha, tak museli zakufrovat! Ha ha." směji se
No jo výhoda místňáka, já ani nevytahoval rozpis. Nicméně kluci přibíhají ještě dřív než si stačím doplnit fofolu do flašky, takže vzhůru na Hradiště funíme zase spolu.
 |
| Jsem první, alespoň pár vteřinek! :) Mentaurov Foto: Robert Frohn |
 |
| Děcka už mě doběhli, můžeme dál. Foto: Rober Frohn |
Valí to z kopce a přitom normálně za běhu čůrá. Teda jako má to fakt vychytaný a očividně to nedělá prvně. Úplný profesionál. To čumím. Není se čemu divit, není čas na zdržování. Tempo je stále maximální, kdo se zpozdí a odpadne z naší trojce, už nemá šanci.
Bohužel jsem to ale nakonec já. Po seběhu do Sebuzína přes Krkavčí skálu následuje dlouhé a příkré stoupání na Varhošť, nejtěžší na ranní trase. Snažím se kluků za každou cenu udržet, odrážím se ze všech sil holemi, ale stejně je mi to prd platné. Kluci, kteří mají oba snad o 20 kilo míň než já, stoupají do kopce s naprostou lehkostí a já jen koukám, jak se někde v půli stoupání mezera mezi námi dál a dál natahuje. Za chvíli jsou v trapu. Přesto se snažím rvát to nahoru co nejrychleji. Tajně doufám, že se budeme míjet alespoň na hoře na rozhledně. Tam už jsou ale dávno pryč. Dole na čipovce pod Varhoštěm už mají 5 minut náskok. Bééé.
Rozebíhám se tedy už nadobro sám do posledních 15 kilometrů trasy. V podstatě zvlněná rovina a pak dlouhé klesání okolo Vysokého Ostrého, Střekova až do cíle do Ústí. Varhošť mě pěkně vyšťavil a nejde mi se rozeběhnout do takového tempa, které by bylo potřeba. Hodně tady ztrácím. Klesání do Ústí nádhernou pěšinkou nad Střekovem je pak už zase paráda a seběh si skvěle užívám. Zato z puchu ve Střekove, to se mi normálně regulérně zvedá kufr.
"Tak to máš taky pod 6 hodin!" vítá me Olaf v cíli
 |
| Tak sem chtěl protáhnout děcka po Středohoří, ale nějak mi utekli. Výsledky 1. Etapy (53km, +2 200m): 1. Tomáš Štverák (uprostřed) - 5:41:31 2. Jožo Harčárik (vlevo) - 5:42:25 3. |
Pauza mezi etapami
V deset večer jsem zpět v Ústí. Registrace, přesun na vlakáč a už nastupujeme všichni do vlaku směrem na Želenice u Bíliny, kde je start druhé etapy. V břiše se mi to porát mele a tak se ještě na poslední chvíli rozhodnu vylít z flašky ionťák a koupit si namísto něj kolu. Ta mě snad napraví. Ve vlaku při přelejvání koly do flašky kecám s Pavlem Kvasničkou. Koukám, má stejný elasťáky, stejnou blikací reflexní pásku, stejný rukavice. Když mu o tom řeknu, odvětí s úsměvem:
"A to ještě nevíš všechno. Já jsem totiž taky beran a taky jsem se narodil 12. dubna. Jako ty."
"No ty woe, tak to je dobrý! :)" nechápu, to jsou věci.
Jsme na místě. Start je za pár minut ve 23:15.
2. Etapa (125 km, +5 500 m)
"Start" zařve Olaf do noci a druhá etapa Loučení je odstartovaná.
Hned po startu se cukneme od ostatních v naší kompletní ranní sestavě já, Tomáš, Jožo a ještě se k nám přidal mě neznámý kluk. Docela to drtí většinou s Tomem vpředu a tak je hned potřeba si v tom udělat jasno.
"Hele, ty si ráno neběžel první etapu, viď?" ptám se ho
"Ne neběžel, mě se nemusíte bát."
"Ok, super" oddechnu si
Tuhle část Středohoří okolo Bíliny vůbec neznám. Na Bořeni, třetím kopci na trase, jsem ještě nikdy nebyl, ale hodně jsem o něm slyšel. Je docela výživnej. Nicméně Tom letí nahoru jak tryskomyš nebo spíš tryskokuře a ani Jožo natož já jeho nástup na trhák nezachytneme. Než se vydrápeme na vrchol, kde na nás čeká Honza Sedlák s živou kontrolou, Tomáš už to dávno valí dolů. To je naposled co ho vidíme. Na první čipovce na 16. kilometru nám dává už 10 minut. No pěkný začátek.
Bořeň 539 m n.m.
Foto: Honza Sedlák
Foto: Honza Sedlák
V seběhu z Hradišťan, další mě neznámý kopec, se Jožom trhneme NeEkuťákovi a dál běžíme jen sami. Začíná se mi zase ozývat břicho a je mi jasný, že dneska to fakt nebude ono. Není mi špatně, ale ctím se strašně nafoukle a tlačí mě žaludek. Skočil bych si na velkou, ale nejde to. Přes Lipskou horu se dostáváme na Medvědí vrch, kde následuje sestup v těžkém nestabilním terénu. Nedá se v tom ani jít natož běžet. Poté co si v šutrech 2x ustelu dokonce vybalím na sestup i hole, což nedělám už od 100Miles of Istria, kde jsem si dal v seběhu s holemi 2x strašně hubu. Ale na toto se fakt hodí.
"Tady to kolečko okolo Milešovky přes Velkou Jedli bylo i loni a byla to pohoda." uklidňuji Joža a hlavně sebe poté co opouštíme Robovu čipovku v Milešově.
"Teď už to bude jednoduchý terén, loni jsem to měl oběhnuté kolem hoďky a něco."
Pravda je, že jsem si tuhle část trasy moc nenastudoval resp. při studování nepřiblížil mapu tak, aby zjistil, že to jde letos "trošičku" jinak.
"Ty woe, co to jééééé!? Tak to loni nebylo!"
Zjišťuji svůj zásadní omyl v těžkém stoupání mimo jakoukoliv cestu kolmo na vrstevnice Milešovského Kloce. Černé "Olafošipky" od hl.orga Petra se pod svitem čelovek linou prudce a přímě snad až do hvězd nad námi. Na rozdíl od ranní etapy teď v noci je úplně jasno, mrazivo a po mlze ani památky.
"Teď poběžíme rovně k Velké Jedly a pak už dolů do Černčic a na horu na Milešovku."
Uklidňuji nás oba, když opouštíme Kloc, ale opět vedle jak ta Vysoká Jedle. Cesta nezahýbá vpravo na Černčice ale vlevo a prudce dolů. Když už jsme snad úplně dole. Zastavuji se.
"Do pr...le. Nééé!"
Z lesní cesty po které jsme seběhli míří vlastní značení vpravo zase kolmo na vrstevnice prudce nahoru mimo jakoukoliv cestu. Šutry, stromy, listí, větve, extrémně příkré stoupání až na vrchol Pařezu po vlastním zančení. Stoupání tak náročné, že po dlouhé době se mi v hlavě zase hodní myšlenky o smyslu tohoto počínání. Proč to vlastně dělám? Mám to vůbec zapotřebí? Dlouho se mi to už nestalo. Ale tak zase bude na co vzpomínat, až to přejde.
Po zdolání Pařezu, následuje už jen menší zlo Zvon, kde se nám nedaří najít hned cestu, ale nejsme v to sami. Když už se vracíme ze Zvonu zpět na cestu, jde pro ti nám NeEkuťák.
"Našli jste někde ten Zvon? Já ne, tak se vracím." ptá se.
Poradíme mu s cestou ke kontrole a pádíme dál. Konečně doopravdy klesání až do Černčic. Následný výstup po, světe div se, normální turistické značce až na vrchol Milešovky je proti Klocům, Pařezům a Zvonům úplně zadarmo a opravdu odpočinkový.
Vychutnání výborné zelňačky na vrcholu Milešovky nám pak už kazí jen fakt zjištění, že Tomáš už nám dává přes hodinu na frak. Na to, že jsme teprv na 45. km je to fakt nářez. Nevím jak Jožovi, ale mě to úplně sebere jakoukoliv chuť, se pokusit s tím ještě něco dělat.
Během seběhu z Milešovky už svítání pokročí tak, že na Paškapole můžeme vypnout čelovky a za již denního svitu se pustit na Kletečnou. Na druhou etapu jsem si vzal testovací Fenix HL60R oproti HL50 je sice větší a těžší, ale výkon až 980lm a nekompromisní výdrž to v těžkém terénu a dlouhé noci plně vynahradí. Když si ji člověk na hlavě pomocí řemenů pořádně zafixuje a utáhne, ani o ni neví.
Přesně v 9 ráno se s Jožem vydrápeme na vrchol Lovoše. Těsně předním se před námi napojuje na trasu Eliška, která jde letos jen krátkou denní trasu startující z Lovosic. My máme Lovošem půlku druhé etapy za sebou a tak vzhůru do druhé. Nejdřív se ale dáme trošku do kupy, doplníme pití, vdechnem párek a vydáme se pronásledovat Elišku, která už je dávno v trapu.
 |
| Lovoš a čekání na párek aneb máme to na párku ;) Foto: Eliška Majorová |
 |
| Porta Bohemica |
 |
| Vzhůru na rozhlednu Radejčín! Pojďte taky! Foto: Ivana Čahojová |
 |
| Foto: Ivana Čahojová |
 |
| Jožo běží první, on je tak malý, že ani není vidět. Já samozřejmě ano. Foto: Ivana Čahojová |
 |
| Malej a velkej Dubičky Foto: Eliška Majorová |
 |
| Já už bych snad nejraději jen seděl. Mynářův kříž Foto: Eliška Majorová |
Na Soudném vrchu nás mile překvapí namísto samoobslužné kontroly, jenž je v rozpisu, Egonovo auto plné dobrot a hlavně dobrotivý Egon, který by nám nejradši rozdal všechno, co tam má.
Bohužel mě břicho bolí už tak, že nemám na nic k jídlu ani pomyšlení. Jíst ale musím. Zkusím tedy alespoň banán a už je to tady. Jen do něj kousnu nakopne mě žaludek tak silně, že se málem pozvracím. Chvíli mi trvá než to rozdýchám. Zkusím pak ještě jablko a to testem chuťových pohárků naštěstí projde. Tak aspoň něco sním.
Rozloučíme se s Egonem a sbíháme přes Větruši dolu do Ústí. Máme 100 kiláků za sebou a chybí nám ještě poslední dva kopce v rámci 25 km kolečka na pravé straně Labe, kam se dostaneme přes železniční most. Je čtvrt na čtyři odpoledne a je jasné, že za světla to celé už nestihneme.
A tak to taky je. Na vrcholu Vysokého Ostrého už musíme nasadit čelovky. Než tak udělám ještě se přesvědčím kolik má HL60R šťávy. Blikáním červená bílá indikuje ještě 50% akumulátoru, tak to je pohoda, to můžu svítit i těmi výkonnějšími módy bez omezení protože do 2 max 3 hodin jsme doufám v cíli.
Seběh Průčelskou roklí až dolů k Labi do Brné je jako vždy parádní, zato stoupání zpět nahoru do Němčí mě úplně rozseká. Ženu první v nouzovém módu na berana protože už to chci mít za sebou, v tom mě ale přepadne z rychlého tempa a studeného vzduchu kašel. Jak se rozkašlu, strašně mě to kopne od žaludku. Tak silně, že se málem zase pozvracím.
"Čo je, čo je? Si v poriadku?" kontroluje mě zavěšeného v hůlkách Jožo.
"Asi bych se... i poblil, kdybych věděl... jak na to.... už 20 let jsem to nedělal." odplivávám při přerušované odpovědi.
Jj, je to tak, naposledy v 18ti na pomaturitním večírku 20 let nazpět. Stačilo k tomu 2 litry červeného vína na ex. Nicméně dnes to asi nedopadne, ikdyž by mi to v tomto stavu určitě pomohlo. Ale kde tak teď sehnat 2 litry vina. Nakonec to nějak to rozdýchám a pokračuji dál.
Konečně to máme za sebou. Poslední stoupání za námi a jako odměna poslední občerstvovačka v Němčí.
 |
| Zdrávi a svěží přicházíme do Němčí Foto: Honza Sedlák |
Seběhy jsou vždycky zadarmo, tak pouštíme tak rychle, jak jen nohy ještě dovolí. Po silnici a pak po táhlé dlouhé louce, kudy se běželo i loni, spadneme rychle dolů do Olšinek na Střekov a dobíháme ke starému mostu. Jožo mrkne na hodinky.
"Keď to dáme za 6 minút do cieľa, budeme to mať celé pod 20 hodín. Poďme!"
"Dobře." odpovídám spíš znechuceně, radost z toho fakt nemám.
Jožo zařadí snad světelnou rychlost a já za ním vlaju jak na špagátu. Tak tak stíhám, ale málem mi bouchne pumpa. Za mostem přeletíme křižovatky cik cak mimo přechody, semafory úplně ignorujem a už dupeme do stoupání v Důlcech k pionýráku. To už vidím úplně rudě. Teprv těsně před pionýrákem zpomalíme, když už je jasné, že to stihneme. Jsme tu. Cíl! Já se z toho snad po.. zvracím.
"Stihli jsme to pod dvacet?" ptáme se
"Jo a ještě s rezervou. Máte to za 19:58." potvrzuje nám Olaf společné 2. místo. "Tak gratulace!"
Potřeseme si rukou a přidá se i vítěz "Kuře" Tomáš, který je samozřejmě už vysprchovaný, vyvoněný, odpočatý a v dobré náladě. Nakonec nám dal na 125km a +5500m převýšení přes 2 hodiny výprask a nezbývá než mu opravdu, opravdu smeknout. Skvělý výkon Tome, klobouček!
 |
| Váhově i velikostně jsme na tom v podstatě stejně ;) Výsledky 2. Etapy (125km, +5 500m): 1. Tomáš Štverák (uprostřed) - 17:45:46 2. Jožo Harčárik (vlevo) a Já(vpravo) - 19:58:19 Celkové pořadí za první dvě etapy EKUTu: 1. Tomáš, 2. Jožo, 3. Já |
Díky Kronium.cz za zapůjčení skvělé čelovky Fenix HL60R.
Na Pražské stovce, závěrečné etapě EKUTu, čau!
Odkazy
- Stránky závodu Loučení s turistickým rokem
- Oficiální výsledky první a druhé etapy Loučení 2016
- Záznam první a druhé etapy z mého sporttestru Ambit 3 Peak
Spartathlon 2016
O letošním Spartathlonu jsem toho napovídal už tolik, že ani nemá smysl něco dalšího psát. Snad jen si uložit to co bylo řečeno, abych se tím mohl trochu motivovat na další rok. Protože já už vím, kde chci být 29.září 2017.
První srozumitelný popis toho, co se mi honilo hlavou pár hodin po doběhu:
Stal jsem se bronzovým poslem pana krále. Cesta ke snu nebývá rovná ale většinou plná klikatých zatáček a slepých uliček. Nejsem už nejmladší, abych mohl pořád bloudit naslepo. Tuhle cestu jsem si vysnil, včera ráno vyběhl s ostatními a dnes ráno za soumraku dorazil ke králi. Ten, kdo na Spartathlonu dokázal přiběhnout do cíle za tmy, byl pro mě nedostižný borec. Pan NĚKDO, ULTRAMARATONEC A MůJ VZOR. Cestou v noci krásně svítili hvězdy. Spadlo jich 5. Tolik jich tedy stačí ke splnění cíle. Cíle tak velkého, že i když mi asi 25 km před cílem hlásili ,že mám hodinu náskok na dalšího v pořadí, pořád jsem se otáčel. Měl jsem strach, že mi to někdo sebere. Posledních 50 km jsem proběhl v podstatě bez jediné zastávky. Naposledy jsem se ohlédl 100m před cílem. Teprve potom jsem si dovolil zpomalit. Díky všem, co mi říkali, že jsem blázen když přemýšlím o medali ze Spartathlonu. Díky, že jste mě tím hnali do cíle. Dá se to. I oni jsou jen lidi a můžeme s nimi soupeřit.
Myslím, že víc k tomu nemá smysl říkat. Je to jednoznačný vrchol toho, co se mi kdy povedlo v běžeckém životě. Možná, že se tohle už nikdy a nikde opakovat nebude. Ale i tak to bylo hezký.
Vše co jsem ke Spartathlonu řekl, je tady v těch rozhovorech:
Český běh 1.
Český běh 2.
Rungo
Pokud někdo neví, co to vlastně ten Spartathlon je, tak není to žádný Spartan race, žádný plazení v bahně ani tahání břemen. Je to prostě obyčejný proběhnutí na vzdálenost 246,8 km. Z Athén do Sparty. Spartathlon na wikipedii
Vše ostatní bylo asi jenom opakování už řečeného. Snad jen článek na portálu BEHEJ.com stojí za zmínku, údajně se stal během dvou dnů nejčtenějším článkem historie portálu.
Nic z toho ale nenahradí ten pocit, který zažije ten, kdo doběhne do spartathlonského cíle. A já věřím, že to co jsme tam společně s klukama letos udělali, bylo dostatečnou motivací pro další běžce. A že za rok nás bude na startu zase o trochu víc. Protože platí rovnice: víc běžců=víc srandy.
Použitá výbava:
botky-New Balance Boracay 3
šortky-Compressport Run Short
návleky na lýtka-Compressport R2 Swiss
ponožky-Compressport V2.1 Pro
brýle-Gloryfy unbreakable G4
výživa-Enervit Enervitene, Enervit Power Sport Competition
hodinky-Garmin Fenix 3 HR
hlava, nohy-vlastní model
Záznam z hodinek Garmin Fenix 3HR. Je bez mapky a bez objektivního tempa, protože jsem měl GPS vypnutou, nicméně celkovou vzdálenost hodinky spočítali velmi přesně.
Spartathlon 2016
 |
| Takový nádherný dort jsem dostal. |
První srozumitelný popis toho, co se mi honilo hlavou pár hodin po doběhu:
Stal jsem se bronzovým poslem pana krále. Cesta ke snu nebývá rovná ale většinou plná klikatých zatáček a slepých uliček. Nejsem už nejmladší, abych mohl pořád bloudit naslepo. Tuhle cestu jsem si vysnil, včera ráno vyběhl s ostatními a dnes ráno za soumraku dorazil ke králi. Ten, kdo na Spartathlonu dokázal přiběhnout do cíle za tmy, byl pro mě nedostižný borec. Pan NĚKDO, ULTRAMARATONEC A MůJ VZOR. Cestou v noci krásně svítili hvězdy. Spadlo jich 5. Tolik jich tedy stačí ke splnění cíle. Cíle tak velkého, že i když mi asi 25 km před cílem hlásili ,že mám hodinu náskok na dalšího v pořadí, pořád jsem se otáčel. Měl jsem strach, že mi to někdo sebere. Posledních 50 km jsem proběhl v podstatě bez jediné zastávky. Naposledy jsem se ohlédl 100m před cílem. Teprve potom jsem si dovolil zpomalit. Díky všem, co mi říkali, že jsem blázen když přemýšlím o medali ze Spartathlonu. Díky, že jste mě tím hnali do cíle. Dá se to. I oni jsou jen lidi a můžeme s nimi soupeřit.
Myslím, že víc k tomu nemá smysl říkat. Je to jednoznačný vrchol toho, co se mi kdy povedlo v běžeckém životě. Možná, že se tohle už nikdy a nikde opakovat nebude. Ale i tak to bylo hezký.
Vše co jsem ke Spartathlonu řekl, je tady v těch rozhovorech:
Český běh 1.
Český běh 2.
Rungo
Pokud někdo neví, co to vlastně ten Spartathlon je, tak není to žádný Spartan race, žádný plazení v bahně ani tahání břemen. Je to prostě obyčejný proběhnutí na vzdálenost 246,8 km. Z Athén do Sparty. Spartathlon na wikipedii
Vše ostatní bylo asi jenom opakování už řečeného. Snad jen článek na portálu BEHEJ.com stojí za zmínku, údajně se stal během dvou dnů nejčtenějším článkem historie portálu.
Nic z toho ale nenahradí ten pocit, který zažije ten, kdo doběhne do spartathlonského cíle. A já věřím, že to co jsme tam společně s klukama letos udělali, bylo dostatečnou motivací pro další běžce. A že za rok nás bude na startu zase o trochu víc. Protože platí rovnice: víc běžců=víc srandy.
Použitá výbava:
botky-New Balance Boracay 3
šortky-Compressport Run Short
návleky na lýtka-Compressport R2 Swiss
ponožky-Compressport V2.1 Pro
brýle-Gloryfy unbreakable G4
výživa-Enervit Enervitene, Enervit Power Sport Competition
hodinky-Garmin Fenix 3 HR
hlava, nohy-vlastní model
Záznam z hodinek Garmin Fenix 3HR. Je bez mapky a bez objektivního tempa, protože jsem měl GPS vypnutou, nicméně celkovou vzdálenost hodinky spočítali velmi přesně.
Spartathlon 2016
X-TRAIL Orlová – tým, který boří mýty betonového města
Další z týmů, které vám představíme v rámci seriálu Horský kmen, je X-TRAIL Orlová.
Místo: Orlová (Moravskoslezský kraj)
Když se řekne Orlová, tak se lidem vybaví...
Vítek Pavlišta: neargumentujme pro účast Keňanů tím, že to pomáhá české špičce
Vítek Pavlišta patří dlouhodobě mezi nejlepší české vytrvalce. Již za necelé tři týdny se bude pokoušet na maratonu o čas, který by ho kvalifikoval na...
Pražskou stovkou až k vítězství v EKUTu (300km/+13 200m)
4. 12. 2015, Beroun
"Budu se tě držet! Tys neběžel Loučení, budeš čertvej, poletíš jak vítr a to já potřebuju taky!" odkrývám Jožovi (Harčaříkovi) svojí ideální představu o průběhu závodu přesně den před startem. Aniž bych tomu úplně věřil, protože vítězné Loučení před 14 dny mě stálo přeci jen hodně sil, nakonec to tak přesně dopadlo. Ale to předbíhám.
Mezi Loučením, 1. a 2. etapou EKUTu* s parametry 170km/+7850 m, a Pražskou stovkou, 3. etapou EKUTu s parametry 130km/+5350 m, je pouhých 14 dní na to, aby se člověk dal nějak do kupy a zregeneroval. Já už mám naštěstí vynikající zkušenost z loňska. 3 dny po Loučení 2014 jsem zalehl s horečkou do postele a týden z ní nevylez. Trénink mezi závody byl roven nule a přesto to šlo. Tělo si odpočinulo a nakonec z toho bylo 3. místo v EKUTu 2014. Moje první bedna na ultra vůbec. Letos tedy plánovitě žádný trénink. Jen odpočinek, sauničky, regenerační elektroléčba a spánek. Nicméně už po týdnu mě hryzá svědomí. Jdu si oběhnout alespoň moje 9 km kolečko do lesa nad Roudnicí. Ale pech, na posledním kilometru si bolestivě zvrknu kotník. Že jsem se na to nevy...l! Naštěstí za další dva dny je už kotník zase ok.
* EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu, etapový závod na 300km/+13200m
Takové štěstí v neštěstí bohužel neměl Gábor Nyakás. Maďar, vítěz loňského EKUTu, který je po prvních dvou etapách za mnou na 2. místě se ztrátou 33 minut. Pár dní před startem P100 dává na FB status s fotkou nohy, kterou má v gipsu. Prý na 6 týdnů. Při tréninku špatně našlápl na šutr a "křup". To je hned. Mrzí mě to, hodně jsem si na něj letos věřil a chtěl ho porazit. Bohužel z EKUTu je venku.
Bude to tedy boj hlavně se Slovákem Dušanem Krajčovičem, který je po Loučení na 3. místě se 40 minutovou ztrátou na mě. Jenže jeho se od začátku obávám skoro víc než Gábora, protože už vím, jak může být rychlý. Silniční maraton si letos dává o půl hodiny rychleji než je můj upocený osobák 3:15. Ale uvidíme, 40 minut náskok není málo. Bude záležet na náročnosti terénu. Čím horší, tím lepší pro mě, čím jednodušší tím líp pro Dušana. Na Loučení to bylo náročné hodně. Bahno, déšť a těžký terén. Proto jsem mu dal těch 40 minut. Spoléhám se na Olafa, že jako vždy trasa P100 nebude žádná procházka parkem. Zároveň se modlím, aby počasí bylo co nejhorší. Chci déšť, vítr, sníh, mráz, veškerej marast ať míří, prosím, na Beroun! Ano, letos P100 nevede z Prahy do Prahy, ale z Berouna do Prahy. Stejně jako v roce 2011, na mé první P100 a zároveň mé první stovce vůbec.
Je to tu pátek 4.12, dnes se to vše konečně rozuzlí. Jsem ok. Zregenerovanej jak to jen šlo. Nic mě nebolí, jen mě trochu trápí trávení. Přikládám to nervozitě. Kolem deváté večer přijíždíme do Berouna vlakem spolu s přáteli Rakouska, kteří stejně jako loni startují na P100 také. Loni vzal s sebou Patrice, s kterým jsem se poznal na 100 miles of Istria, jen Helmuta a letos už jsou tři. Pražská stovka se jim prostě líbí.
Máme dostatek času se dobalit, dojíst, odpočinout a já hlavně pokecat alespoň chvilku se snad všemi známými. Místňák Lukáš Pilař mě ujišťuje, že ač je nyní pěkně a zítra má být dokonce nádherně s teplotami kolem 10°C (ano, bohužel:( ), na trase je hodně bahna a náročných úseků, takže by to mělo být pro mě dobré. Škoda, že to nebyla úplně pravda. Před půl dvanáctou se začnou všichni srocovat na start, tak jdeme taky. Olaf ještě rychle připomene pár věcí k závodu a přesně v půla letošní favority nacpaná P100 odstartuje.
Startuje se samozřejmě rovnou do kopce po silnici z Berouna směrem na rozhlednu Děd. Ale jako by tu kopec ani nebyl. Na čele se běží vše. Hlídám si jen Dušana. Ten samozřejmě jako na Loučení běží okamžitě úplně dopředu na první místo. Ach jo, to bude zase krvák.
Kolem se prožene něco maličkého, rychlého a usměvavého. "Ha, Jožo!" rozpoznám ho. Teď se musím za něj zařadit a držet se ho jako klíště. Stejně jako na zamlžené Podkronošce, kterou jsme spolu vyhráli. Ale kopec lesem je čím dál strmější, sotva se ho držím až mi zdrhne. Kolem proletí i Zbyněk Cypra odrážejíc se hůlkami. Jak tak na něj koukám, docela lituju, že sem si hůlky nechal ve startovním depu. Vezmu si je když tak až na druhou část z Berouna do Prahy.
V parádním seběhu do Králového Dvora dotáhnu všechny včetně Joža a dál běžíme spolu. Před námi jsou jen 4 kluci: Radek Brunner, Martin Střelka, Zbyněk Cypra a samozřejmě Dušan Krajčovič, který mě zajímá nejvíc. Ač jsme už 7. kilometru, stále jsme s nimi v kontaktu a na dohled. Jenže v klesání z první kontroly K1 Koukolova hora nedáváme pozor. Jožo letí ještě s nějakým klukem přede mnou a já v dobré víře, že ví kam běží, pádím za nimi. Pak mrknu na hodinky a jsme úplně mimo trasu. Otočím se vidím, jak ostatní čelovky klesají dolů za mnou v dáli vlevo. Ale ne. Kufr. Zapískám na kluky, že jdeme blbě a rozebíhám se přes pole, křovím a trním vlevo dolů přímou čarou směrem zpět na trasu. Pár škrábanců a jsem tam, kde mám být. Kolem akorát probíhá Patrik Hrotek (aktuálně 4. místo EKUT), tak se zavěsím a po chvilce ho předbíhám.
"Ty už si ma raz predbehol nie?" diví se Patrik
"Jo jo, kufr nesmí nikdy chybět!"
První občerstvovačka s čipovou kontrolou. Před ní Honza Bartas zuřivě máchá se zvoncem a na mocně povzbuzuje
"Makejtééééééé! Jedééééém!"
Všechno mám, tak se jen odpípnu a mažu dál. Na Dušana mám prý ztrátu 3 minuty. Paráda, ztráta z kufru opravdu minimální. Akorát mě dotál i Jožo, takže běžíme zase spolu.
"Makejtéééééé. Jedéééém. Dělejtééééé!" slyším Jendovo povzbuzování ještě dlouho za kontrolou, co ho míjíme.
K3 Vraní skála je v itineráři označená jako nebezpečné místo. Drápu se za Jožom nahoru, když v tom letí dolů již mírně roztrhaná vedoucí čtveřice. Dušan běží s Radkem. Hned jak mě spatří, už mě povzbuzuje.
"Poď poď Aleš! Stratu máš minimálnu!"
"Díky!"
Označím kontrolu, rozhlédnu se a hledám, kde je tady to "nebezpečno". Nic nevidím, asi ta tma, tak to pouštím dolů. Seběh ale parádní, ten si užívám. Lidi v protisměru nestačí uskakovat. Jen zjišťuju, že sem si málo utáhl X-Talony, trošku v nich plavu. No trošku víc. Pak následují dlouhé táhlé rovinky po zpevněných cestách a to mi už tak nechutná. Dušan si tu musí libovat. Alespoň že Jožo přebírá tempo, tak se zařadím za něj a držím se v háku.
"Makejtééééééé! Jedééééém!" slyším v dáli zase bití zvonce a ukřičeného Jendu.
Nezvratné znamení. Další občerstvovačka, kterou zařizuje Michal Dobiáš aneb Trailpoint, se blíží. Rychlé doplnění pití, trochu ovoce, pokec s kluky a letíme dál.
Jožo běží přede mnou ještě s nějakým klukem, pravděpodobně Radovanem Čechem. Běží rychleji než je mi příjemné. Něž se trápit, spoléhám na to, že v dalším seběhu natáhnu krok a docvaknu je. To se mi taky daří. Jen v těch botkách plavu čím dál tím víc. Jak jsou mokré, tak jsou volnější a volnější. Budu to muset vyřešit.
Na další čipovce v hotelu Diana v Novém Jáchymově, ale na to nějak zapomenu. Ve spěchu do sebe kopnu jen polévku zředěnou vodou a zkontroluji náskok Dušana. Na 39. kilometru má náskok kolem 12 minut, stejně jako celá vedoucí čtveřice. To není vůbec špatné. Tak žádné zdržování a rychle za nima.
Sbíháme k další fixkové kontrole K9, podle itineráře nebezpečné místo. Označím kontrolu, vyhlížím zase nebezpečno, ale zase asi ta tma. Nic nevidím. Tak si tu alespoň konečně zavážu ty botky, protože mě už fakt štvou. Jožo s Radovanem zatím běží dál, což je dobrá motivace vše zvládnout co nejrychleji a zase je dotáhnout.
Talony utažený, návleky natažený, ale já jsem asi už nějakej přetaženej. Doběhnu na konec vracečky a nejsem si úplně jistý odkud jsme sem přiběhli a kam mám teď běžet. To je tak, když běhám za někým v úsporném módu. Nic moc nevnímám. Rozebíhám se sice v dobrém směru, ale čím dál jsem od rozcestí, tím větší jsou moje pochyby, že běžím správně. Kluci jsou fuč, čelovky nevidím, kam mám běžet? Dopředu nebo se vrátit? Ach ta noční demence, stejně jako na Loučení na cestě u Chvalova, podlehnu nejistotě a rozebíhám se zpět v protisměru. Pak zase zpět, pak se zastavím a už jsem tak zamotanej, že nevím kde jsem. Dokonce přemýšlím, že zavolám Jožovi, kam běželi. Z naprostého navigátorského faux pas a ostudy mě zachrání, když přes údolí na protější straně uvidím uhánějící dvě čelovky. To musí být oni a rozebíhám se konečně ve správném směru. Jo a až nebudete někdo v noci vědět kudy, neváhejte a klidně se mě zeptejte. Rád poradím.
Kluky doběhnu až po 6 kilometrech ve Stradonicích. Akorát v pravý okamžik. Jožo vpředu chybně odbočí ze silnice, po které jsme měli pokračovat, na cestu mezi baráky. Je to do krpálu takovou roklinkou. Jdeme, jdeme, ale najednou cesta úplně končí a Ambiti ukazují, že jsme špatně. Máme být víc vlevo. Vracet se nám nechce, tak to vezmeme přímo vlevo. Přes roklinku se vyškrábeme na krásný upravený trávník.
"Ty woe, to jsme u někoho na zahradě, ne?" odhaduji.
"Choď tamto po schodoch, tam bude cesta von." radí Jožo.
"Asi ne, tedy je nějaká terasa s posezením a grilem." koukám, když tam dojdu.
Celý barák obejdeme stranou po zahradě směrem k silnici, až nás zastaví plot. Naštěstí ho ani nemusíme přelézat. Normálně si jako civilizovaní běloši odemkneme branku a vyjdeme ven.
"Chalani máme fakt šťastie, že tu nemajú psa" glosuje Jožo neplánovanou návštěvu místní usedlosti.
Napojíme se na Olafovo vlastní značení tzn. Olafošipky a míříme dál směrem na rozhlednu Děd. Kolečko okolo Berouna je tak skoro uzavřené a to ještě není ani 6 hodin ráno. Ve stoupání však na Radovana přijde nějaká krizička, tak ho s Jožom necháme za sebou. Dolů z Děda do Berouna již pádíme sami. Po chvíli proti nám stoupají zpět na Děd Radek s Dušanem a kousek za nimi i Střelec (Martin Střelka). Zbyněk nikde, asi už jim utekl. A je tu Beroun. Právě v čas, v břiše mi to už pěkně vře, tak se těším až si ulevím na oné místnosti. Není mi špatně, ale přeci jen mám od čtvrtka pěknou hnačku, která se začíná zase ozývat.
Nicméně celé depo proběhne vlastně v běhu, takže na nějaký WC úplně zapomenu. Něž si doběhnu do tělocvičny pro batoh, obsluha občerstvení mi doplní kofolu do camelflašky. Z báglu beru jen gely na doplnění zásob a hůlky. První půlka byla jednoduchá, snad to teď bude o něco tvrdší a budou se hodit. Doplním gely do vesty, nacpu si plnou pusu pomerančů a čokolády a už už se deru ven. Počkat, ještě zkontrolovat pořadí a ztrátu na Dušana.
"Dušan tu byl první před 31 minutami, vy jste tu čtvrtí."
"Pane jo, ten to valí. Ale jako čtvrtí, před námi jsou přeci 4 kluci, ne?"
"Ne ne, jen 3. Zbynďa Cypra tu ještě nebyl."
Aha, tak proto jsme ho neviděli při klesání z Děda, jako ostatní ze špice. Museli jsme ho někde předběhnout. Ale předběhnout Zbynďu? Nějak se mi to nezdá. Jožo ještě něco řeší s výbavou, tak běžím zatím napřed. Už tak tu tvrdneme skoro 5 minut a pro mě je každá minuta drahá. Z mého 40 minutového náskoku na Dušana z Loučení zbývá už pouze necelých 10 minut a ještě 70 kiláků přede mnou.
Na konci Berouna míjím Zbynďu, jak teprve klesá do Berouna. Neběží, jen jde.
"Čau, co je?"
"Žaludek. Od 20. kilometru mě zlobí a dál už to nejde. Tady končím." odpovídá sklesle.
"Třeba si dole odpočineš a ještě to přejde!" zkouším mu dodat kuráž, ale očividně úplně marně.
Vyškrábu se, již po třetí, k rozhledně Děd. Chci se rozeběhnout dolů, ale důrazně se mi ozve škrundání ve střevech. Já si dole neodskočil! Do prčic. Teď už musím. Neodkladně. Vybočuji z pěšiny někam do lesa.
Velké zdržení. Jožo už mezitím dávno proběhl. Ztratil jsem hodně času. 5 možná 10 minut. Vydávám se ho stíhat. Šlapu do toho, ale to Jožo taky. Nic mi nedaruje a rozhodně na mě nikde nepočká. To je ale dobře, protože tím mě žene rychle vpřed. Na K15 ho ještě ani nevidím, ale na Ostrým už ho v dálce vidím, jak si označuje kontrolu K16. Než tam doběhnu, je zase fuč. Akorát začíná svítat. Úžasný východ slunce nad inverzní mlhou zalitým údolím. Zkouším to vyfotit, ale světla je ještě málo a na minutové expozice nemám čas, tak z toho nakonec nic není.
Metelím dál a stále napjatě vyhlížím v dáli před sebou Joža. Áááá, už ho vidím. Před lávkou přes Berounku v Hýskově ho konečně zahlédnu. Ale počkat to není Jožo. Je to sice nějaký závoďák, ale neběží. On to Martin (Střelka). Prohodíme pár slov, vyzvídám v čem je problém. Při seběhu si hnul s kolenem a tím si vystavil stopku.
"Zkoušel jsem s tím ještě běžet, ale bohužel. Nejde to. Smůla. Ty ale makej, makej a koukej je dohnat!"
"Jaký mají náskok?" ptám se
"Dušan s Radkem už tak 50 minut! Jožo asi 10. Nepotřebuješ něco? Gely, megnesko, cokoliv?" nabízí mi první poslední.
"Ne, díky, díky. Mám vše." a vyrážím dál.
50 minut náskok. To snad né. I když není se čemu divit, když běží spolu Radkem (Brunnerem). Profil trati jim přeje sliničkářům jedněm. Nikdy bych nevěřil, že se budeme v rámci EKUTu nahánět na medailových pozicích P100. Už loni mi to přišlo těžké a to jsme se naháněli někde kolem 9. až 15. místa. Musím přidat, jinak vedení EKUTu ztratím. Ale třeba Radek Dušana nakonec utahá a on pak zpomalí. Nějak se mi nechce věřit, že by to Dušan s favorizovaným, nabušeným Radkem vydržel až do cíle.
Snažím se tlačit na pilu běžet opravdu vše, co jen trochu jde. Překonávám Plešivec, konečně pěkný kamenitý terén. Sbíhám dolů do Berouna, už zase, a tím uzavírám cca 20 kilometrovou motanici nad Berounem. Dál už se bude uhánět konečně směrem na Prahu do cíle do Modřan. Na posledních 20 kilometrech od depa v Berouně nebylo žádné občerstvení. Další je až za 5 kiláků a mě pomalu ale jistě dochází pití. Mám jen litrovku.
Ve Lhotce už jsem úplně na dně. Jazyk až na vestě. Víska je ale po ránu úplně vylidněná, nikde ani človíčka, hospoda nebo obchod už vůbec ne. Naštěstí nad návsí najdu starou pumpu. Jen co si začnu pumpovat vodu do flašky, objeví se děda se psem.
"Mladíku, ta voda z té pumpy je pouze užitková na zalévání. To byste opravdu neměl pít."
No skvělý. Vyleju jí na zem. Děda se nabízí, že mi doma vodu natočí, ale prý je to tak 5, 10 minut pěšky. Na to nemám čas, poděkuji a běžím dál směrem k rozhledně.
Čekal jsem, že nás Olaf požene až nahoru, ale kontrola je překvapivě už dole pod ní. Rozhledna je asi zavřená, jinak to není možný. Takovou šanci nás potrápit na stovkách schodů Olaf přeci nikdy nezahazuje.
Rozhlednu na vršku zalévalo ranní slunce, ale klesáním po silnici se vracím zpět do mrazivé mlhy inverze. Namrzlá silnice pěkně klouže, zatímco mlha se sluncem vytváří nádherné scenérie.
Vráž. Konečně občerstvení! Polévka není, zato vynikající frgále a obložené rohlíky. Začnu vše futrovat, paní výčepní mi doplňuje pití a kontrola hlásí, jak si vedou již pouze 3 kluci přede mnou. Dušan už má náskok opravdu 50 minut, ale už neběží s Radkem, ten tu byl o 4 minuty dřív. Jožo 11 minut přede mnou. Musím Dušana stáhnout pod 40 minut. Kéž bych tak dohnal Joža. Konec zdržování, běžím dál.
"Jožo ty vrahůůůů!!! Já tě nemůžu dohnat!" hulákam na něj, když se míjíme na první vracečce u Svatého Jana Pod Skalou.
"Poď, poď! Už ma máš!"
Při stoupání do druhé vracečky s výživným stoupáním na vyhlídku Svatý Jan si zapamatuji čas, kde se míjíme, abych věděl ztrátu. Jak pak zjistím stále 10 minut. Nejdřív musím ale nahoru a to se pěkně zapotím. Odměnou jsou mi krásné výhledy a povzbuzení od fotografů, že Radek dal Dušanovi už víc jak o 16 minut a hlavně, že Dušan vypadá dost unaveně. Je to blbý, ale je to prostě pravda. Nic víc vás tak nenakopne, jak když soupeřovi docházejí síly. Cítím šanci, nastřílím ještě pár fotek a rozebíhám se s chutí dolů stylem alá kamikadze. Schody dolů beru snad po pěti.
Ještě než doběhnu na další čipovku s občerstvením v Karlštejně, už mi chodí na Ambity smsky, že tam Dušan ztrácí na Radka skoro 40 minut. Že by už fakt tuhnul nebo naopak Radek tak zrychluje? Musím v tom mít jasno a tak běžím co nejrychleji, abych už tam byl.
"Dělej Aleši. Makééééj." slyším už z dálky před kontrolou v hospodě Pod Dračí skálou.
No nemůže být nikdo jiný než Jenda Bartas, ale místo zvonce má nyní kolo a jede mi naproti. Vlítnu do hospůdky, odpípnu si čip, ale úplně nejdřív se starám o pití, protože jsem zase úplně na suchu. Pak teprve řeším kluky přede mnou. Jožo 11 minut. Dušan už jen 35. Jo! Už sem zase ve vedení EKUTu!
"On tu i dlouho odpočíval, skoro 20 minut." žaluje obsluha.
Kopnu do sebe zředěnou polívku a mažu dál. 5 minut rozdíl na dalších 30 kilometrů je jak nic. Navíc, třeba Dušan odpočíval prostě jen před závěrečným finišem a teď za to zase zatáhne. Blížíme se k Praze a bude více asfaltových úseků, které mu budou vyhovovat. Nesmím polevit!
Vyrážím přes hrad Karlštějn směrem na Mořinku. Cestu znám, protože přesně kopíruje část trasy závodu Běhej Lesy Karlštejn, který jsem běžel v létě týden před Andorrou. Pouze je to v protisměru.
Počasí už se asi definitivně zbláznilo. Úplně zapomnělo, že je prosinec. Slunce pere a je určitě nad 10°C. Začínám se vařit. Všechno musí dolu. Bunda, čelenka, dlouhé rukávy trika z ovce vykasat nahoru. Fakt jako v létě. Trasa je díky tomu strašně jednoduchá, jediný co je na ní náročné je to, že musím běžet rychle. Dušan tu určitě zrychluje, musím taky.
Poslední čipová kontrola je v Černošicích na 113. kilometru. Ještě než tam doběhnu proběhne závěrečná příprava na posledních cca 20 kilometrů. Přišlo na mě totiž volání divočiny. Musím si zase odskočit bokem, hnačka se hlásí. Pak kofeinové lomcovadlo Speed8, sluchátka do uší, zapnout nářez a jedeme z kopce. Na kontrole nakonec čip není. Píše se to na papír a já nevím, jaké mají kluci čísla. Tak řeším jestli náhodou už Jožo nepředhonil Dušana, protože obsluha jména kluků nezná.
"Jak vypadal ten druhý kluk? Nebyl to takový malý Slovák?" a mám na mysli Joža.
"Jo jo přesně malý Slovák"
"A ten třetí?"
"Ten taky."
"Ten taky co?"
"No, to byl taky takový malý Slovák."
"Aha, no jo, to je pravda. Sakra."
Takže tady se nic nedozvím a běžím dál. Každopádně pokud se kluci už nepomíchali, tak Dušan je přede mnou už jen 30 minut. Skvělý. Jožo mi naopak utíká, už má náskok skoro 17 minut.
Posledních 17 kiláků je snad nejnáročnějších. Už vidím Prahu, už vidím Modřany, říkám si, že teď už jen někde přes Vltavu a jsem tam, ale opak je pravdou. Z Černošic zase nahoru na nějakou vyhlídku, aby se mohlo běžet zase dolů do Radotína. Zase nahoru nad Chuchly, dolů do Chuchle, zase nahoru a dolů do Malé Chuchle a tak stále dokola. Čék se diví, kde se to tady vše v Praze vůbec bere. Sběhy a rovinky si užívám, ale běžet do mírných stoupání už mi vůbec nejde. Trápím se. Přichází na řadu indiánský běh. Hlavně nepřejít pouze do chůze.
Konečně most Inteligence přes Vltavu do Bráníka. Teď už to bude pohoda. Ale kde že, to by nebyl Olaf. Následují ještě tři kráply, kde už síly fakt nemám a visím v hůlkách jak oběšenec. Rvu to co to dá a chroptím u toho, jak přeložená parní lokomotiva. Loni jsem měl rozdíl mezi mým 3. a 4 místem pouze 2 minuty, tak se to snažím tlačit opravdu až do konce. Na každé minutě záleží. Poslední rokle v Zátiší, poslední kopec. Kolem modřanského Labe běžím zoufalým úprkem z posledních sil až do cíle. Je teprve kolem půl čtvrté odpoledne a já tak vůbec poprvé dobíhám až do cíle P100 ještě za denního světla.
Cíl! Čip mi odpípne cílový čas 16h a 5min. Ufff. Průměrná rychlost něco málo přes 8km/h na 130km při převýšení +5350m. To je slušný kvapík.
Svalím se do židle vedle vítěze Radka Brunnera a jsem úplně na kaši. Jediný co mě zajímá než umřu, je jestli to klaplo. Jestli jsem si udržel vítězství v EKUTu.
"Tak co, stačilo to na Dušana????" ptám se s napětím.
"Musíme to spočítat, ale bude to asi těsný." napínají mě kluci v čele s Olafem
"Je mezi vámi necelých 30 minut rozdíl."
"Takže to je klaplo! Jooooo!"
Z mého 40 minutového náskoku po Loučení zbylo necelých 10 minut. Ale stačilo to! Zase o prsa jako loni, ale je to tam. Mám fakt obrovskou radost. Mám to, skoro musím zatlačit slzu. Za 7 ročníků EKUTu jsem teprve první Čech, kterému se to podařilo vyhrát. To je sen.
Dušan Krajčovič je nakonec druhý jak v EKUTu, tak celkově v Pražské stovce! To je neuvěřitelný výkon a opravdu před ním smekám. Joža, který skončil v P100 na 3. místě jsem nakonec ze 17 minut stáhl v poslední části na pouhých 9 minut. Trošku mě mrzí, že jsem ho nedocvakl úplně, ale co 4. místo na letošní favority našlapané Pražské stovce beru všemi deseti. Zlato má favorizovaný Radek Brunner, který na zdolání 130km/+5350m trasy potřeboval pouze 14h a 45min. V ženách P100 vyhrává skvělá Zuzka Urbancová (10. celkově) s časem 17:46. EKUT žen pak vyhrává zaslouženě Káťa Šoubová, která k tomu přidává i druhé místo P100 v ženách (17. celkově). Moc jsem jí fandil.
Trasa se mi líbila, ale přiznám se, čekal jsem jí o hodně víc náročnější. Pro mě bez debat nejednodušší P100, kterou jsem kdy běžel (běhám od roku 2011). Olaf se sice vždy snaží postavit co nejnáročnější trasu, leč je to stále v okolí Prahy, takže nezbytnou složku extrému vytváří právě náročné zimní počasí. To ale letos totálně zradilo, bylo krásně a sucho. Takže jediné co bylo letos extrémní bylo bohužel právě to teplo a to, že byl závod díky tomu opravdu extrémně rychlý a běhavý. To mi sice moc nevyhovuje, ale naštěstí jsem se úplně neztratil.
Díky Olafovi a celé organizátorské partě za skvěle připravený závod. Vše bylo opravdu parádně dotažené, proznačené a naplánované, kéž by to takhle bylo všude. Díky všem závoďáků na trase. Dušanovi, že mi to neudělal vůbec jednoduché. Radkovi, že Dušana trochu utahal ;) a hlavně Jožovi, že to hnal, jak to hnal a nebral na mě vůbec ohled. Udržel mě tak stále v rychlém tempu. Díky!
Doslov
- Na start P100 se postavilo 261 stovkařů. Díky přívětivému počasí dokončil rekordní počet 189 borců. Gratulace všem!
- Na etapový EKUT (300km/+13200m) se postavilo 70 lidí. 38 borců dokončilo. Gratulace všem ještě větší.
- Pověstné Olafokilometry měli letos na P100 skoro nulový koeficient odchylky od standardního kilometru. Naměřil jsem jen o 1,5 km víc než udávaná délka 130km. Přisuzuji to hlavně mým kufříkům.
- Použitá výbava: botky notně sjeté Inov-8 X-Talon 212, batoh Inov-8 Race Elite Vest a self-made camelflaška, čelovka Fenix HL50, ovce Icebreaker, komprese (šortky a lýtka) Compressport, šuska Sensor a foťák už stařičký Panasonic Lumix DMC-FT3.
- Výživa: Nutrend (Enduro, Carbo, Turbo Snacky, tyčky Voltage, Magneslife), solné kapsle 226ERS, kofein Speed8. Dále pak všechny polévky, ovoce, čokolády, frgály a jiné dobroty po trase.
- Přes to všechno mě stál celý EKUT víc než 4kg tělesné váhy. Z cca 80 kg na 76. Ale já se rychle dožeru, to nemám před vánoci vůbec strach.
- To byl můj poslední závod sezóny 2015. Sezóny, která se mi neuvěřitelně povedla. Doufám, že sezóna 2016 bude minimálně stejně tak skvělá. Teda měl bych už začít konečně nějak pořádně trénovat, jinak s těmi mými dvěma tisíci odběhanými kilometry ročně ty vlčáky na špici P100 nikdy nedoženu! ;)
Odkazy
"Budu se tě držet! Tys neběžel Loučení, budeš čertvej, poletíš jak vítr a to já potřebuju taky!" odkrývám Jožovi (Harčaříkovi) svojí ideální představu o průběhu závodu přesně den před startem. Aniž bych tomu úplně věřil, protože vítězné Loučení před 14 dny mě stálo přeci jen hodně sil, nakonec to tak přesně dopadlo. Ale to předbíhám.
 |
| "Ready to GO!" s Jožom na startu P100 |
* EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu, etapový závod na 300km/+13200m
Takové štěstí v neštěstí bohužel neměl Gábor Nyakás. Maďar, vítěz loňského EKUTu, který je po prvních dvou etapách za mnou na 2. místě se ztrátou 33 minut. Pár dní před startem P100 dává na FB status s fotkou nohy, kterou má v gipsu. Prý na 6 týdnů. Při tréninku špatně našlápl na šutr a "křup". To je hned. Mrzí mě to, hodně jsem si na něj letos věřil a chtěl ho porazit. Bohužel z EKUTu je venku.
Bude to tedy boj hlavně se Slovákem Dušanem Krajčovičem, který je po Loučení na 3. místě se 40 minutovou ztrátou na mě. Jenže jeho se od začátku obávám skoro víc než Gábora, protože už vím, jak může být rychlý. Silniční maraton si letos dává o půl hodiny rychleji než je můj upocený osobák 3:15. Ale uvidíme, 40 minut náskok není málo. Bude záležet na náročnosti terénu. Čím horší, tím lepší pro mě, čím jednodušší tím líp pro Dušana. Na Loučení to bylo náročné hodně. Bahno, déšť a těžký terén. Proto jsem mu dal těch 40 minut. Spoléhám se na Olafa, že jako vždy trasa P100 nebude žádná procházka parkem. Zároveň se modlím, aby počasí bylo co nejhorší. Chci déšť, vítr, sníh, mráz, veškerej marast ať míří, prosím, na Beroun! Ano, letos P100 nevede z Prahy do Prahy, ale z Berouna do Prahy. Stejně jako v roce 2011, na mé první P100 a zároveň mé první stovce vůbec.
 |
| P100 2015 - Mapa a profil |
 |
| Der typisch österreichischer Mann: Helmut Hofer |
Startuje se samozřejmě rovnou do kopce po silnici z Berouna směrem na rozhlednu Děd. Ale jako by tu kopec ani nebyl. Na čele se běží vše. Hlídám si jen Dušana. Ten samozřejmě jako na Loučení běží okamžitě úplně dopředu na první místo. Ach jo, to bude zase krvák.
 |
| Vysmátý Jožo a za ním pozdější vítěz závodu Radek Brunner |
V parádním seběhu do Králového Dvora dotáhnu všechny včetně Joža a dál běžíme spolu. Před námi jsou jen 4 kluci: Radek Brunner, Martin Střelka, Zbyněk Cypra a samozřejmě Dušan Krajčovič, který mě zajímá nejvíc. Ač jsme už 7. kilometru, stále jsme s nimi v kontaktu a na dohled. Jenže v klesání z první kontroly K1 Koukolova hora nedáváme pozor. Jožo letí ještě s nějakým klukem přede mnou a já v dobré víře, že ví kam běží, pádím za nimi. Pak mrknu na hodinky a jsme úplně mimo trasu. Otočím se vidím, jak ostatní čelovky klesají dolů za mnou v dáli vlevo. Ale ne. Kufr. Zapískám na kluky, že jdeme blbě a rozebíhám se přes pole, křovím a trním vlevo dolů přímou čarou směrem zpět na trasu. Pár škrábanců a jsem tam, kde mám být. Kolem akorát probíhá Patrik Hrotek (aktuálně 4. místo EKUT), tak se zavěsím a po chvilce ho předbíhám.
"Ty už si ma raz predbehol nie?" diví se Patrik
"Jo jo, kufr nesmí nikdy chybět!"
První občerstvovačka s čipovou kontrolou. Před ní Honza Bartas zuřivě máchá se zvoncem a na mocně povzbuzuje
"Makejtééééééé! Jedééééém!"
Všechno mám, tak se jen odpípnu a mažu dál. Na Dušana mám prý ztrátu 3 minuty. Paráda, ztráta z kufru opravdu minimální. Akorát mě dotál i Jožo, takže běžíme zase spolu.
"Makejtéééééé. Jedéééém. Dělejtééééé!" slyším Jendovo povzbuzování ještě dlouho za kontrolou, co ho míjíme.
K3 Vraní skála je v itineráři označená jako nebezpečné místo. Drápu se za Jožom nahoru, když v tom letí dolů již mírně roztrhaná vedoucí čtveřice. Dušan běží s Radkem. Hned jak mě spatří, už mě povzbuzuje.
"Poď poď Aleš! Stratu máš minimálnu!"
"Díky!"
Označím kontrolu, rozhlédnu se a hledám, kde je tady to "nebezpečno". Nic nevidím, asi ta tma, tak to pouštím dolů. Seběh ale parádní, ten si užívám. Lidi v protisměru nestačí uskakovat. Jen zjišťuju, že sem si málo utáhl X-Talony, trošku v nich plavu. No trošku víc. Pak následují dlouhé táhlé rovinky po zpevněných cestách a to mi už tak nechutná. Dušan si tu musí libovat. Alespoň že Jožo přebírá tempo, tak se zařadím za něj a držím se v háku.
"Makejtééééééé! Jedééééém!" slyším v dáli zase bití zvonce a ukřičeného Jendu.
Nezvratné znamení. Další občerstvovačka, kterou zařizuje Michal Dobiáš aneb Trailpoint, se blíží. Rychlé doplnění pití, trochu ovoce, pokec s kluky a letíme dál.
 |
| Občerstvovačka Trailpoint Michala Dobiáše (vpravo) a vysmátý Jenda Bartasů (vlevo) |
Jožo běží přede mnou ještě s nějakým klukem, pravděpodobně Radovanem Čechem. Běží rychleji než je mi příjemné. Něž se trápit, spoléhám na to, že v dalším seběhu natáhnu krok a docvaknu je. To se mi taky daří. Jen v těch botkách plavu čím dál tím víc. Jak jsou mokré, tak jsou volnější a volnější. Budu to muset vyřešit.
Na další čipovce v hotelu Diana v Novém Jáchymově, ale na to nějak zapomenu. Ve spěchu do sebe kopnu jen polévku zředěnou vodou a zkontroluji náskok Dušana. Na 39. kilometru má náskok kolem 12 minut, stejně jako celá vedoucí čtveřice. To není vůbec špatné. Tak žádné zdržování a rychle za nima.
Sbíháme k další fixkové kontrole K9, podle itineráře nebezpečné místo. Označím kontrolu, vyhlížím zase nebezpečno, ale zase asi ta tma. Nic nevidím. Tak si tu alespoň konečně zavážu ty botky, protože mě už fakt štvou. Jožo s Radovanem zatím běží dál, což je dobrá motivace vše zvládnout co nejrychleji a zase je dotáhnout.
Talony utažený, návleky natažený, ale já jsem asi už nějakej přetaženej. Doběhnu na konec vracečky a nejsem si úplně jistý odkud jsme sem přiběhli a kam mám teď běžet. To je tak, když běhám za někým v úsporném módu. Nic moc nevnímám. Rozebíhám se sice v dobrém směru, ale čím dál jsem od rozcestí, tím větší jsou moje pochyby, že běžím správně. Kluci jsou fuč, čelovky nevidím, kam mám běžet? Dopředu nebo se vrátit? Ach ta noční demence, stejně jako na Loučení na cestě u Chvalova, podlehnu nejistotě a rozebíhám se zpět v protisměru. Pak zase zpět, pak se zastavím a už jsem tak zamotanej, že nevím kde jsem. Dokonce přemýšlím, že zavolám Jožovi, kam běželi. Z naprostého navigátorského faux pas a ostudy mě zachrání, když přes údolí na protější straně uvidím uhánějící dvě čelovky. To musí být oni a rozebíhám se konečně ve správném směru. Jo a až nebudete někdo v noci vědět kudy, neváhejte a klidně se mě zeptejte. Rád poradím.
Kluky doběhnu až po 6 kilometrech ve Stradonicích. Akorát v pravý okamžik. Jožo vpředu chybně odbočí ze silnice, po které jsme měli pokračovat, na cestu mezi baráky. Je to do krpálu takovou roklinkou. Jdeme, jdeme, ale najednou cesta úplně končí a Ambiti ukazují, že jsme špatně. Máme být víc vlevo. Vracet se nám nechce, tak to vezmeme přímo vlevo. Přes roklinku se vyškrábeme na krásný upravený trávník.
"Ty woe, to jsme u někoho na zahradě, ne?" odhaduji.
"Choď tamto po schodoch, tam bude cesta von." radí Jožo.
"Asi ne, tedy je nějaká terasa s posezením a grilem." koukám, když tam dojdu.
Celý barák obejdeme stranou po zahradě směrem k silnici, až nás zastaví plot. Naštěstí ho ani nemusíme přelézat. Normálně si jako civilizovaní běloši odemkneme branku a vyjdeme ven.
"Chalani máme fakt šťastie, že tu nemajú psa" glosuje Jožo neplánovanou návštěvu místní usedlosti.
Napojíme se na Olafovo vlastní značení tzn. Olafošipky a míříme dál směrem na rozhlednu Děd. Kolečko okolo Berouna je tak skoro uzavřené a to ještě není ani 6 hodin ráno. Ve stoupání však na Radovana přijde nějaká krizička, tak ho s Jožom necháme za sebou. Dolů z Děda do Berouna již pádíme sami. Po chvíli proti nám stoupají zpět na Děd Radek s Dušanem a kousek za nimi i Střelec (Martin Střelka). Zbyněk nikde, asi už jim utekl. A je tu Beroun. Právě v čas, v břiše mi to už pěkně vře, tak se těším až si ulevím na oné místnosti. Není mi špatně, ale přeci jen mám od čtvrtka pěknou hnačku, která se začíná zase ozývat.
Nicméně celé depo proběhne vlastně v běhu, takže na nějaký WC úplně zapomenu. Něž si doběhnu do tělocvičny pro batoh, obsluha občerstvení mi doplní kofolu do camelflašky. Z báglu beru jen gely na doplnění zásob a hůlky. První půlka byla jednoduchá, snad to teď bude o něco tvrdší a budou se hodit. Doplním gely do vesty, nacpu si plnou pusu pomerančů a čokolády a už už se deru ven. Počkat, ještě zkontrolovat pořadí a ztrátu na Dušana.
"Dušan tu byl první před 31 minutami, vy jste tu čtvrtí."
"Pane jo, ten to valí. Ale jako čtvrtí, před námi jsou přeci 4 kluci, ne?"
"Ne ne, jen 3. Zbynďa Cypra tu ještě nebyl."
Aha, tak proto jsme ho neviděli při klesání z Děda, jako ostatní ze špice. Museli jsme ho někde předběhnout. Ale předběhnout Zbynďu? Nějak se mi to nezdá. Jožo ještě něco řeší s výbavou, tak běžím zatím napřed. Už tak tu tvrdneme skoro 5 minut a pro mě je každá minuta drahá. Z mého 40 minutového náskoku na Dušana z Loučení zbývá už pouze necelých 10 minut a ještě 70 kiláků přede mnou.
Na konci Berouna míjím Zbynďu, jak teprve klesá do Berouna. Neběží, jen jde.
"Čau, co je?"
"Žaludek. Od 20. kilometru mě zlobí a dál už to nejde. Tady končím." odpovídá sklesle.
"Třeba si dole odpočineš a ještě to přejde!" zkouším mu dodat kuráž, ale očividně úplně marně.
Vyškrábu se, již po třetí, k rozhledně Děd. Chci se rozeběhnout dolů, ale důrazně se mi ozve škrundání ve střevech. Já si dole neodskočil! Do prčic. Teď už musím. Neodkladně. Vybočuji z pěšiny někam do lesa.
Velké zdržení. Jožo už mezitím dávno proběhl. Ztratil jsem hodně času. 5 možná 10 minut. Vydávám se ho stíhat. Šlapu do toho, ale to Jožo taky. Nic mi nedaruje a rozhodně na mě nikde nepočká. To je ale dobře, protože tím mě žene rychle vpřed. Na K15 ho ještě ani nevidím, ale na Ostrým už ho v dálce vidím, jak si označuje kontrolu K16. Než tam doběhnu, je zase fuč. Akorát začíná svítat. Úžasný východ slunce nad inverzní mlhou zalitým údolím. Zkouším to vyfotit, ale světla je ještě málo a na minutové expozice nemám čas, tak z toho nakonec nic není.
Metelím dál a stále napjatě vyhlížím v dáli před sebou Joža. Áááá, už ho vidím. Před lávkou přes Berounku v Hýskově ho konečně zahlédnu. Ale počkat to není Jožo. Je to sice nějaký závoďák, ale neběží. On to Martin (Střelka). Prohodíme pár slov, vyzvídám v čem je problém. Při seběhu si hnul s kolenem a tím si vystavil stopku.
"Zkoušel jsem s tím ještě běžet, ale bohužel. Nejde to. Smůla. Ty ale makej, makej a koukej je dohnat!"
"Jaký mají náskok?" ptám se
"Dušan s Radkem už tak 50 minut! Jožo asi 10. Nepotřebuješ něco? Gely, megnesko, cokoliv?" nabízí mi první poslední.
"Ne, díky, díky. Mám vše." a vyrážím dál.
 |
| Lávka přes Berounku v Hýskově |
 |
| Stoupání po Olafošipkách na K17 Plešivec |
 |
| K18, 83. km - Lhotka rozhledna |
Ve Lhotce už jsem úplně na dně. Jazyk až na vestě. Víska je ale po ránu úplně vylidněná, nikde ani človíčka, hospoda nebo obchod už vůbec ne. Naštěstí nad návsí najdu starou pumpu. Jen co si začnu pumpovat vodu do flašky, objeví se děda se psem.
"Mladíku, ta voda z té pumpy je pouze užitková na zalévání. To byste opravdu neměl pít."
No skvělý. Vyleju jí na zem. Děda se nabízí, že mi doma vodu natočí, ale prý je to tak 5, 10 minut pěšky. Na to nemám čas, poděkuji a běžím dál směrem k rozhledně.
Čekal jsem, že nás Olaf požene až nahoru, ale kontrola je překvapivě už dole pod ní. Rozhledna je asi zavřená, jinak to není možný. Takovou šanci nás potrápit na stovkách schodů Olaf přeci nikdy nezahazuje.
Rozhlednu na vršku zalévalo ranní slunce, ale klesáním po silnici se vracím zpět do mrazivé mlhy inverze. Namrzlá silnice pěkně klouže, zatímco mlha se sluncem vytváří nádherné scenérie.
 |
| Klesání do Vráže |
"Jožo ty vrahůůůů!!! Já tě nemůžu dohnat!" hulákam na něj, když se míjíme na první vracečce u Svatého Jana Pod Skalou.
"Poď, poď! Už ma máš!"
 |
| Foto: Václav Rada |
 |
| Foto: Václav Rada |
 |
| Foto: Jiří Januška |
 |
| K22, 91. km, 10:23 - Vyhlídka Svatý Jan |
"Dělej Aleši. Makééééj." slyším už z dálky před kontrolou v hospodě Pod Dračí skálou.
No nemůže být nikdo jiný než Jenda Bartas, ale místo zvonce má nyní kolo a jede mi naproti. Vlítnu do hospůdky, odpípnu si čip, ale úplně nejdřív se starám o pití, protože jsem zase úplně na suchu. Pak teprve řeším kluky přede mnou. Jožo 11 minut. Dušan už jen 35. Jo! Už sem zase ve vedení EKUTu!
"On tu i dlouho odpočíval, skoro 20 minut." žaluje obsluha.
Kopnu do sebe zředěnou polívku a mažu dál. 5 minut rozdíl na dalších 30 kilometrů je jak nic. Navíc, třeba Dušan odpočíval prostě jen před závěrečným finišem a teď za to zase zatáhne. Blížíme se k Praze a bude více asfaltových úseků, které mu budou vyhovovat. Nesmím polevit!
Vyrážím přes hrad Karlštějn směrem na Mořinku. Cestu znám, protože přesně kopíruje část trasy závodu Běhej Lesy Karlštejn, který jsem běžel v létě týden před Andorrou. Pouze je to v protisměru.
 |
| Typická zimní fotka Karlštejna |
Poslední čipová kontrola je v Černošicích na 113. kilometru. Ještě než tam doběhnu proběhne závěrečná příprava na posledních cca 20 kilometrů. Přišlo na mě totiž volání divočiny. Musím si zase odskočit bokem, hnačka se hlásí. Pak kofeinové lomcovadlo Speed8, sluchátka do uší, zapnout nářez a jedeme z kopce. Na kontrole nakonec čip není. Píše se to na papír a já nevím, jaké mají kluci čísla. Tak řeším jestli náhodou už Jožo nepředhonil Dušana, protože obsluha jména kluků nezná.
"Jak vypadal ten druhý kluk? Nebyl to takový malý Slovák?" a mám na mysli Joža.
"Jo jo přesně malý Slovák"
"A ten třetí?"
"Ten taky."
"Ten taky co?"
"No, to byl taky takový malý Slovák."
"Aha, no jo, to je pravda. Sakra."
Takže tady se nic nedozvím a běžím dál. Každopádně pokud se kluci už nepomíchali, tak Dušan je přede mnou už jen 30 minut. Skvělý. Jožo mi naopak utíká, už má náskok skoro 17 minut.
Posledních 17 kiláků je snad nejnáročnějších. Už vidím Prahu, už vidím Modřany, říkám si, že teď už jen někde přes Vltavu a jsem tam, ale opak je pravdou. Z Černošic zase nahoru na nějakou vyhlídku, aby se mohlo běžet zase dolů do Radotína. Zase nahoru nad Chuchly, dolů do Chuchle, zase nahoru a dolů do Malé Chuchle a tak stále dokola. Čék se diví, kde se to tady vše v Praze vůbec bere. Sběhy a rovinky si užívám, ale běžet do mírných stoupání už mi vůbec nejde. Trápím se. Přichází na řadu indiánský běh. Hlavně nepřejít pouze do chůze.
 |
| Zachycen někde na cestě v Praze, ač to tak vůbec nevypadá. Foto: Tereza Chmelíková |
Cíl! Čip mi odpípne cílový čas 16h a 5min. Ufff. Průměrná rychlost něco málo přes 8km/h na 130km při převýšení +5350m. To je slušný kvapík.
Svalím se do židle vedle vítěze Radka Brunnera a jsem úplně na kaši. Jediný co mě zajímá než umřu, je jestli to klaplo. Jestli jsem si udržel vítězství v EKUTu.
"Tak co, stačilo to na Dušana????" ptám se s napětím.
"Musíme to spočítat, ale bude to asi těsný." napínají mě kluci v čele s Olafem
"Je mezi vámi necelých 30 minut rozdíl."
"Takže to je klaplo! Jooooo!"
Z mého 40 minutového náskoku po Loučení zbylo necelých 10 minut. Ale stačilo to! Zase o prsa jako loni, ale je to tam. Mám fakt obrovskou radost. Mám to, skoro musím zatlačit slzu. Za 7 ročníků EKUTu jsem teprve první Čech, kterému se to podařilo vyhrát. To je sen.
 |
| Vítězové EKUT (300km/+13 200m) zleva: 4. místo - Tomáš Štverák (CZE, 18let!), čas 43:26:50 3. místo - Patrik Hrotek (SVK), čas 43:06:15 2. místo - Dušan Krajčovič (SVK), čas 39:39:03 1. místo - Já (CZE), čas 39:29:27 |
Díky Olafovi a celé organizátorské partě za skvěle připravený závod. Vše bylo opravdu parádně dotažené, proznačené a naplánované, kéž by to takhle bylo všude. Díky všem závoďáků na trase. Dušanovi, že mi to neudělal vůbec jednoduché. Radkovi, že Dušana trochu utahal ;) a hlavně Jožovi, že to hnal, jak to hnal a nebral na mě vůbec ohled. Udržel mě tak stále v rychlém tempu. Díky!
Doslov
- Na start P100 se postavilo 261 stovkařů. Díky přívětivému počasí dokončil rekordní počet 189 borců. Gratulace všem!
- Na etapový EKUT (300km/+13200m) se postavilo 70 lidí. 38 borců dokončilo. Gratulace všem ještě větší.
- Pověstné Olafokilometry měli letos na P100 skoro nulový koeficient odchylky od standardního kilometru. Naměřil jsem jen o 1,5 km víc než udávaná délka 130km. Přisuzuji to hlavně mým kufříkům.
- Použitá výbava: botky notně sjeté Inov-8 X-Talon 212, batoh Inov-8 Race Elite Vest a self-made camelflaška, čelovka Fenix HL50, ovce Icebreaker, komprese (šortky a lýtka) Compressport, šuska Sensor a foťák už stařičký Panasonic Lumix DMC-FT3.
- Výživa: Nutrend (Enduro, Carbo, Turbo Snacky, tyčky Voltage, Magneslife), solné kapsle 226ERS, kofein Speed8. Dále pak všechny polévky, ovoce, čokolády, frgály a jiné dobroty po trase.
- Přes to všechno mě stál celý EKUT víc než 4kg tělesné váhy. Z cca 80 kg na 76. Ale já se rychle dožeru, to nemám před vánoci vůbec strach.
- To byl můj poslední závod sezóny 2015. Sezóny, která se mi neuvěřitelně povedla. Doufám, že sezóna 2016 bude minimálně stejně tak skvělá. Teda měl bych už začít konečně nějak pořádně trénovat, jinak s těmi mými dvěma tisíci odběhanými kilometry ročně ty vlčáky na špici P100 nikdy nedoženu! ;)
Odkazy
- Stránky závodu Pražská Stovka
- Oficiální výsledky Pražské Stovky 2015
- Oficiální výsledky etapového závodu EKUT 2015
- Záznam z mého sporttestu Suunto Ambit 3
- Všechny mé fotky ze závodu
- Můj report z Loučení 2015 - 1. a 2. etapy EKUT 2015
- Můj report z Loučení 2014 - 1. a 2. etapy EKUT 2014
- Můj report z Pražské stovky 2014 - 3. etapy EKUT 2014
Pražská stovka 2015
 |
| Moje botky |
 |
| Garmin Fenix 3. Vydržel na jedno nabití. |
Souhrn:
trasa 130km, +5300m
záznam trasy zde https://www.strava.com/activities/445019729
čas 14:45:50
1.místo
bota New Balance 980 trail
šortky a návleky Compressport
navigace Garmin Fenix3 / Garmin Epix(záloha)
potrava 2xEnervitene, 6x GT sport, pár sušených datlí a 2x10 lžic polívky
pití 5litrů ionťáku G sport v kombinaci se sršním nektarem
 |
| Afterparty. |