compressport - Výsledky vyhledávání

Mistrovství světa v běhu na 24 hodin. 241,2km. 25.místo. Osobák.

První velký milník tohoto roku je za mnou. Příprava, která zabrala celou zimu se nakonec smrsknula do pouhých 24 hodin. Teď a tady. Vyběhnout, běžet, čekat na únavu, běžet, běžet, neusnout, běžet, spočítat kolik ještě zbývá, běžet, běžet, konec. Takhle nějak těch 24 hodin proběhlo ve zkratce. Ve skutečnosti to ale byl velmi dlouhý den a noc. Musím přiznat, že na začátku si člověk užívá, od 18 hodiny jsem ale počítal kolik že to ještě zbývá a pro sebe si to komentoval asi takhle: tak ještě zamr…6 hodin…. Tak ještě zasr….4 hodiny…. ale ke konci to už bylo: už jenom 55 minut, jeď!!!

Příprava:

Vše téměř podle plánu, snad jen problém na pravém chodidle naznačoval, že by mohli nastat komplikace. Toje prostě tak, když se neposlouchá vlastní tělo, bolest se přeběhává a tím stále zůstává. (ale při závodě jsem zjistil, že se to fakt dá přeběhat, od sté míle mě to už nebolelo a nebolí doteď) Ve finálním týdnu před závodem jsem se i vyhnul svému obvyklému nachlazení, doma jsem dostal čepici na spaní, takže jsem nenastydnul ani v noci. Fajn.

Cesta:

Z původního plánu jet autem jsme ustoupili, koupili letenky a ve čtvrtek vyrazili letadlem do Milána a pak vlakem 150km do Turína. Vše na minuty přesně, v pohodě, ve fajn atmosféře. Na nádraží v Turíně nás už čekal mikrobus a zavezl nás do hotelu. Původně sice mělo být ubytování v Turíně, nakonec nás ale šoupli asi 50km od města, takže trochu komplikace. Ale nic, co by nás položilo. Hotel byl pěkný, čistý, v krásném prostředí křížení dvou dálnic.

Na místě:

Hned po příjezdu jsem se vydal prozkoumat okolí běháním. Kus po dálnici, pak uhnout mezi parníky, doběhnout do vesnice plné štěkajících psů. Otočka a zpátky. Zítra si s sebou vezmu Jardu, to se mu bude líbit. Až budem před těmi psy zdrhat, dáme aspoň úseky. 

Večeře byla fajn, těstoviny, plátek masa, pečené brambory, salát. Navrch koláč. Fajn. Akorát nám neřekli, že to mají schované i na páteční oběd, i na páteční večeři, i na celou neděli…prostě v tom hotelu nic jiného nevařili. Ale opět nic, co by nás položilo. Jarda se na pokoji pravidelně ještě futroval sušenkama a vším ostatním. Nechápu, kam to všechno dával.

Závod:

Připravil jsem si svoje odzkoušené občerstvení, namíchal 4 litry Enervitu G sport, nachystal gely a tablety Enervitene. Nakonec jsem toho snědl i docela dost bez problémů se žaludkem. Občerstvovací stanice, kterou pořadatelé připravili byla totiž zoufalá. Žádný ionťák, jen voda nebo chemický ledový čaj, nějaká místní kola, suchary s medem nebo marmeládou. Občas tam přihodili pekáč s bramborama a nakrájeným salámem. Ale nebylo to čím nabrat, takže do toho všichni hrabali rukama. A když si představím, co jsem viděl průběžně podle trati, jak lidi zvrací, močí a ulevují si, nedělám si iluzi o hygieně jejich rukou. Tohle bylo těžce nevychytané. Oceňoval jsem servis jaký měli v týmu italové nebo třeba američani. Ti měli na své občerstvovačce i kávovar, podávali běžcům caffé latté, polívčičky…mockrát jsem měl chuť se u nich zastavit a zobnout si. Voněla jim tak polívčička. Asi měli dobrý mejdan.

1-4 hodina závodu:

Těžká pohoda. Všude okolo legrace, štěbetání, nadšení. Do hlavy se mi vrývá jeden z italských běžců v open závodě, který tam má neskutečné množství podporovatelů, zázemí jak mistr světa. Jmenuje se Bisco, neustále na něj řvou: Biscooooo, Biscoooo. Běhá rychleji než já. Směje se na celý svět a je místním hrdinou. Na čele se usídluje japonec Hara, ten, který loni uběhl 285km a zařadil se tak v historii za Kourose na druhé místo. V pravidelném intervalu mě předbíhá, v závěsu za ním je nalepený vysoký rus a ital. Dotahuje je švéd. Mezičas na maratonu je 3:21,  na 50km 4:04. 

5-8 hodina závodu:

Opalujeme se. Nohy začínají poprvé hlásit, že už běží dlouho. Nedá se nic dělat, ještě dlouho poběžíte. Japonec už všechny utrhnul a běží vstříc hranici 300km/24 hodin. V jeho kamenné tváři vidím pilota kamikaze jak se chystá na finální útok. Rus se drží kousek za ním. Na třetí místo se nacpal švéd. Na stadionu hraje hudba, občas pořadatelé hlásí průběžné pořadí a všude je pořád celkem pohoda. Bisco zpomalil a už se tolik na svoje fanoušky nesměje. Ani oni už tolik neřvou. 100km probíhám za 8:24hod. Proskenuju tělo, všechno v cajku. V tuhle chvíli mě hlásí někde okolo 9.místa. Sakra, snad jsem to nepřehnal a moc to nespadne.

9-12 hodina závodu:

Sluníčko zapadlo, stadion začíná svítit a my pořád kroužíme. Japonec v tempu nepolevuje. Je to nezdolný stroj. Uvažuju, jestli se mu podaří zdolat hranici 300km. Ostatní ze špice odpadli a začínám se jim přibližovat. U kadibudek pravidelně pozoruju zoufalce, co běží od jedné k další a hledají, ve které je papír. Evidentně už v žádné. Žaludek trochu stávkuje, Ota mi koupil malý kafíčko, kopu ho do sebe a pokračuju dál. Nezastavujeme, máme zpoždění.

13-16 hodina závodu:

Dobíhám Ivana Cudina. Chvíli cestou povídáme, prý mu to dnes nejde. To vidím, když jsme spolu. Nakonec popřeje štěstí a vzdaluju se. Potřebuju se trochu obléct, přichází noc a zima. Beru si nakonec všechno co mám k dispozici. Ptám se co ostatní. Prý už z chlapů běháme jen tři. Ještě Jarda a Martin. Je to pro mě trochu zklamání, vytryskává emoce, beru si oblečení do rukou a povídám že musím pryč, na trať. Neběhám nijak rychle, postupně propadávám v umístění po jednotkách dolů, občas ukařistím někoho i já. Navlíkám si korálek rusa, co běhal dlouho druhý, třetího švéda. Jiní jsou zase přede mě. Nikdo s nikým nebojuje. Teď každý bojuje jen ve své hlavě a se sebou samým. Metu 100 mil probíhám v čase 14:25hod.

17-20.hodina závodu:

Nejtěžší období pro mou hlavu. Proč běžím? Co to je? Z těchhle úvah mě vytahuje zmatek na stadionu, kde vyhořela trafačka, stadionem se valí dým, všechno okolo smrdí a je na něm totální tma. Z dálky se blíží hasiči, na nějakou dobzu je o zábavu postaráno. Navíc se na trati zase objevuje japonec Hara, plouží se krajem cesty, obalený v igelitu. Předbíhám ho. Jeho výraz už nevypadá jako ostrej kamikaze, teď je to spíš, unavený vykulený stařík na cestě do pekla. Místní favorit Bisco je totálně mimo, sedí víc než chodí. Nikdo na něho už nekřičí, v jeho fanouškovském stanu zůstal jediný člověk.  Na čele se usadil napevno Florian Reus a nevypadá to, že by ho snad ještě někdo mohl ohrozit. Rus který běžel na začátku tak ostře teď chodí tempem jako můj soused po mozkové příhodě. Mám o něho strach. Všude okolo trati lidi co zvrací. Můj žaludek je ale celkem v pohodě.

21-24.hodina závodu:

Konec. Konec. Konec. Kde je ten konec? Ještě čtyři hodiny? Hlavou běží kalkulačka a výpočty, kolik bych tedy mohl být schopný odběhat. Výpočet se mění od překonání osobáku až někam k hranici 240km. Na metě 231km už vím, že nový osobák je doma. Začínám se zase rozbíhat. Mě už nikdo nepředbíhá. Teď předbíhám já. 238km. Otta na mě volá ať si vezmu vlajku. Odpovídám, že ještě ne. Vím, že v tomhle tempu dám ještě kolo. Letím. Tedy mám pocit že letím. Tempo je někde na 4:30/km ale pro mě je to sprint. Dorážím znovu na stadion, do limitu zbývá asi 5 minut. Volám na Otu kde je vlajka. Jo hochu, ta už šla do světa s Martinem. To je fuk, jsem tak rozjetý, že vím, že ho doženu. Probíhám stadionem, který už celý vře na velkém finále. Všichni tleskají všem, všichni se zase smějí na všechny. Po kilometru dobíhám Martina obaleného vlajkou, řvu češi jedééém, on řve taky a chytá mě do vlajky. Vysmeknu se že ještě musím běžet dál. Po asi dvou minutách je všechno u konce. Výstřel, klesám k zemi. Pokládám kužel pro vyznačení místa doběhu. Zastavuju Garminy na vzdálenosti 241,3 km. Povedlo se. Maximálně. Už se nikam nemusí běžet. Souboj proti času skončil. Podařilo se mi navlíknout hodně korálků, mě si jich navlíklo jen 24. Ale už teď vím, že příště to musí být zase o kousek lepší. V Kataru na Mistrovství světa na 100km jsem skončil 25., teď na 24 hodin taky 25. Snad mi to není souzeno navždy.

Neděle:

Jedem na hotel. U autobusu zvrací holanďan. Na hotelu spíme až do večera. Jen mezitím malá pauza na dvě piva. Před večeří na chodbě další zvracející holanďan. Co ty kluci hulili? To snad není možný. U večeře všechno objektivně hodnotíme a plánujeme, kde se zase společně potkáme. Z výsledků zjišťuju, že mi nezměřili poslední kolo s položeným kuželem. Sakra, ve výsledcích tak mám zatím 239.650m. Ale už je to v řešení, měřiči záznam dohledali a doufám, že všechno opraví podle skutečnosti. Ta psychologická hranice 240km by mě totiž moc mrzela. Podle tabulek zjišťuju, že jsem se zařadil na 9.místo v české historii. To není na druhý závod na téhle trati špatný. 

Ponaučení:

Tempo bylo zvolené dobře. Začátek na 4:50/km byl optimální. Je ale potřeba trénovat hodně v únavě, běhat víc dlouhých běhů. Dlouhým myslím  60km a víc. Je potřeba připravit si líp hlavu a nepouštět do ní žádné myšlenky že něco bolí. Je potřeba zodpovědněji doplňovat energii, v tom byla pořád velká rezerva. Byla to moje druhá 24-hodinovka a já se už teď těším na další. Udělám zase maximum pro to, abych svou kárku posunul o kousek dál. A už vím kdy.

Fotografie od teamového šéfa Otty Seitla zde: http://mkseitl.rajce.idnes.cz/2015-04-15_Turin_24_hod._MS#

Start závodu začíná v šest hodin ráno, což dělá okno dvanácti hodin dobrého počasí a pak má začít trošku

peklíčko. Před závodem se domlouvám s kamarádem Danem, že mi bude dělat společnost na trati a bude z něj můj pacer. Trať NDW100 vede po dávné křídové oceánské usazenině, která v jinak plochém Surrey a Kentu, tvoří přírodní val s né moc dlouhými, ale za to ostrými výšvihy. Trasa slibuje 165 km a zhruba 3000 metrů převýšení.

V pátek celý den leje jako z konve a já si říkám, že to bude na trati pěkné peklo. Když se totiž smíchá voda s jílem, je to taková klouzačka jak v zimě na LH24 nad Bezručem v hangu. S touto představou si kupuji lístek na poslední vlak směr Farnham, počátek dálkové turistické trasy North Downs Way. Kolem půl druhé v noci dorážím na místo startu v areálu místní základní školy. Jako správný punker vytahuju žďárák, spacák a malou karimatku a ulehám ke krátkému 3 hodinovému spánku. Registrace v sobotu je totiž možná jen od 4 do 5:30. Jako na objednávku v momentě chystání spaní, přestává pršet, natahuji budík a spokojeně usínám.

Stepping stones

Raní registrace proběhla bez problémů, pořadatelé jsou strašně milí a vstřícní, jen kontrolují povinnou výbavu a pak už mám svolení si jít pro startovní číslo, odhodit drop bag, což odmítám, nemám co bych si do poloviny trati poslal. A nechávám si akorát poslat batoh s oblečením a věcmi do finiše. Škola se rychle zaplňuje běžci ze všech koutů Velké Británie a je tu i pár lidí z jiných států, dokonce jsem si ve startovce všiml tří českých zástupců Moniky Vavrochové, Petra Hrubého a čechoangličanky Markéty Martins.

Můj cíl je jasný, porazit všechny Čechy na startu a ještě si odnést opaskovou sponu pro finišera pod 24hodin. Limit závodu je stanoven na 30 hodin, poté již člověk nemá nárok ani na finisherské triko, to se právě stalo na minulém ročníku Markétě, která se zpozdila jen 7 minut, a emoce se dali vyvážet přes kanál na kontinent. 

Start je cca 5 minut pěsky od budovy školy, nikomu se moc nechce jit dopředu mezi eliťáky a tak je všude docela dost místa a nemusím se s nikým tlačit, jak třeba na Transvulcanii, takový namotivovaný horský kozel jako je Honza Bartas, by si chrochtal blahem, že může startovat v klídku vepředu. Šest a je odstartováno, mám velkou výhodu známého prostředí a šinu si to pěkně v tempíčku, vstávající anglickou krajinou. Z poklidného běhu mě vytrhují všudy přítomné branky, které oddělují jednotlivé pole a pastviny. Trasa je mi známá, a když zaváhám, je krásně značená pořadateli. Pro stopro jistotu mám sebou ještě GR30 garmina. V průměru co 12 km, vyjímečně 18 km, je na trase občerstvovací stanice se základním sortimentem, bohatší než v hornatém Špáňu, jak se někteří mohli dočíst na blogu už zmíněného Kozla nebo hladové princezny Zuzky, na trati Buff Epic Trail.

Až překvapivě dobře mi to běží, držím se průběžně od 23 až do cca 30 místa, v závislosti na tom jak často vyhledávám diskrétní zónu ostružin. Probíhám samé krásné a pro mě známé úseky, kde často jezdím na biku nebo jiné běžecké závody. Na cca 40 km probíhám CP Box hill, kde je super pasáž přes Stepping stones zakončená výšvihem po schodech na nejvyšší kopec na trati. Dole na mě pořadatel volá pořadí, že prý třicátej, to by mě ani ve snu nenapadlo, že budu takhle vepředu.

Vůbec se necítím, že bych něco přepaloval, nebo se cítil nějak špatně. Jen mě pořád od startu bolely stehna ze zadu, to až do takové míry, že stahováky od Compressportu bylo jediné řešení jak bolest utlumit. Pokračuji dál, vydrápu se na Box hill, a už mě zase přepadá potřeba hledat diskrétní místečko, nacházím jediné v 40 stupňovém srázu, ze kterého se následně nemůžu vyškrábat. Po nějaké době se mi to daří a vracím se bojovat na trať, a ejhle problém. Asi jsem nějak přehnal hygienu a rozdřel jsem si nějaká "ta" místa, bolest jako hrom, a když už se zdá že bych si na ni mohl zvyknout, sůl z potu mi dopřává pořádné peklíčko. Tempo rázem přechází do ultrapomalého a za pár kilometrů jsem schopný spíše jen rychle jít. Sem tam popobíhám, ale nějak se nemůžu do závodu vrátit, přicházím o dost míst, ale špatná nálada se nedostavuje, dost si vykládám s ostatníma lidma na trati, jak to jde, čerpám jejích pozitivní energii a snažím se nemyslet na to co se mi děje pod trenýrkama.

Dobíhám jakštakš na 50tou míli závodu, což znamená jediné a to že jsem v půlce a za dalších deset mil se setkám s Danem, který mě doprovodí nocí, až do vytouženého cíle. Posílám sms, a ještě krátký potvrzující telefonát, že jo, že je připravený se se mnou loudat, až do rána. Těch deset mil mi dost zpříjemňuje jeden Amík a skvěla Newcastelanka, povídáme o závodech, o životě. A míle ubíhají, ale s nimi i má energie a naopak narůstá veliká bolest v nohou a hlavně pořád těch prokletých stehnech. Dan mě už netrpělivě vyčkává ještě před vlastním CP na 60 míli a volnou chvíli si krátí focením ostatních závodníků. Když ho už konečně vidím, jen se směje, při pohledu na Zombíka. Nejsem schopný běhu už vůbec, na CP se snažím do sebe dostat dostatek jídla, co nestihnu pobrat já, tak velice ochotně mi i několikrát donese Dan k židličce. Takhle to má vypadat, pacer k nezaplacení. Já se snažím, nějak domluvit nohám a hlavně puchýřům na pravé noze, ať mě neserou a ještě mě nějakou dobu nesou směr vesnička Wye, kde je konec závodu. Že nestihnu vytoužený limit je mi už jasné. Když navíc na cp mezitím dobíhá Petr a chvilku po něm Monika, už vím že jsem v prdeli kompletně. Věděl jsem, že jsem měl na ně v průběhu až víc jak hodinový náskok. Tenhle střet mi vystavil účet jak hodně zle na tom jsem. Holt ti dva jsou zkušní harcovníci. Petr se

nezdržuje, chce stihnout 24hodinovku, ale podle jeho výpočtu prý, už to nestíháme. V hlavě si myslím něco o bláznech, a oči se mi zapichují do největšího puchýře co mám na noze. Z CP vybíháme s Danem vstříc noci, po chvilce nás dobíhá i napapaná vždy elegatní Monika, a par minut pokecáme a zanedlouho nás i Móňa opouští s svým stabilním tempem mízí do temného lesa.

Má bolest se dostává do nové dimenze, bolí mě nohy už naprosto brutálně a nejsem schopný udržet nějaké rozumné aspoň chodící tempo. Do dalšího CP to není zas tak daleko, a nějak to zvládáme s Danem prokecat. Strategie je jasná, nesmím se zastavit, takže jen doplnění vody, hrst jídla a tradá dále. Zastavení by pro mě asi znamenalo, že si tělo taky může usmyslet regeneraci a to je pak uplný konec, kdy začne bolet i to co do té doby vůbec nebolelo, takzvaný syndrom "Ráno poté". Po tomto občerstvení do karet nepřítele číslo jedna ,DNF, hraje do noty vzdálenost Cépéček. Jsou od sebe vzdáleny cca 21 km. Tyhle kiláky se pro mě stávají naprostým utrpením a pro Dana, asi i úplně novou zkušeností, co dělat s člověkem, který už ani neudrží směr. I přes všechnu bolest, se snažím nezastavovat, což jde. Na pomoc jsem si i posbíral větvě v lese a udělal je provizorními hůlkami. To docela pomohlo, a zase jsme si to štrádovali směr finiš. Po pár desítkách minut mě napadla super myšlenka, že si dám nohy hore, abych jim chuděrám odlehčil. Já je neodlehčil, já je tím vlastně zabil. Navíc, kolem nás prochází další a další závodníci a všichni, jak je dobrým anglickým zvykem, se ptají jak mi je. Jsem česky upřímný a nesportovně je posílám do prdele. Po notné dávce sebezapření a bolesti se zvedám s odhodláním pokračovat.

V ten moment začíná pršet, mé odhodlaní se v sekundě mění, a zcela odevzdaně, vyslovím nahlas to co už Dan asi tušil, ale nevyslovil. Vzdávám, to je to jediné možné východisko z tohoto utrpení. Ale vlastně ne tak docela, Dropnout ze závodu se může, jen na CP. takže pořád mám před sebou cca 9 km v dešti a bahně. Přecházíme nekonečný dálniční most, prší jak sfiňa a já začínám docela hustě mrznout, naštěstí mi mozek ještě funguje, vytahuji alufólii, a dělám si krásnou skotskou sukni, aby mi nohy neupadly. Vleču se za Danem, jak ožralec, neschopný dopředné chůže. Vší silou se opírám hůlky a snažím se přimět levou a pak pravou nohu k pohybu v před. Dan je stále optimista a popohání mě směr teplo. Po nekonečných desítkách minut, dorážíme na čekpoint. Rezignovaně hlásím konec, málem se rozbrečím, když mi strhávají startovní číslo. Chci si ho nechat, pro připomínku co jsem všechno protrpěl, není mi to dovoleno. Naštěstí je zde přistavený minibus, s dalšíma jako jsem já. Nasedám upadám do komatu a probouzím se až na cestě do finiše. Sleduji dění kolem sebe, úspěšné finišery a všechny ostatní. Každý má ten svůj příběh, a já vám ten svůj právě dovyprávěl. Já se vrátím!