Aleš Zavoral – druhé 660km „Loudání“ českou krajinou na MTB

0

Aleš Zavoral je tak trochu přírodní úkaz. Dokáže běžet dvacet, třicet, nebo i více hodin v kuse, pak si vezme kolo a jede se vykoupat k Severnímu moři a když “už neví co”, tak se přihlásí na cyklistický závod, který měří 4350 km a startuje z italského Arca a jede 11 dnů v kuse až na nejsevernější místo v Evropě, jako bonus na druhém místě. Druhý rok už zase vyměknul a začal se znova Loudat (smích).

Připomeňme jen, co akce Loudání je: …v roce 2007 je Prvním extrémním bikepacking závodem bez podpory závodem svého ojedinělého druhu v Čechách. Do dnešních časů se již stal kultovní záležitostí a už jen místo na startu je přetěžké získat. Mít svůj zářez na Loudání je navzdory svému jménu extrémně těžce získanou vzpomínkou na celý život (a nejspíš i po něm).

Trasa závodu je do poslední chvíle tajná! Vede především terénem, často velmi těžkým, nesjízdným. Trať Loudání měří obvykle mezi 600-800km, ale buď připraven nést/tlačit celou trať. Změna ale vyhrazena, Překvapení je v genech Loudání!

Určitě si dejte naše tři rozhovory, které jsme s ním dělali…

Aleše, jeho závody a dobrodružství můžete sledovat na jeho Instagramu, Facebooku nebo osobním blogu BeranyDuc.

Foto: Jakub Kozák: https://www.jakubkozak.cz/

A pojďme začít hned z ostra. To ti to nošení MTB 830 km s převýšením +38 000 m minulý rok na Loudání 2019 nestačilo? (velký smích).

Naopak, strašně se mi po Loudání stýskalo (smích). Víš jak, čas je nejlepší lék a rok je dost dlouhá doba. Na vše špatné, bolest a utrpení zapomeneš a zůstane jen to dobré: vzpomínky na velké dobrodružství a skvělý pocit ze zdolání tak absurdně těžkého závodu.

Asi už jsi tušil, do čeho půjdeš… Takže nevstupuj dvakrát to téže řeky u tebe neplatí?

Ne ne, v tomto případě určitě ne. Jsem už prostě lapený, už jsem Loudal a pokud budu termínově moct, určitě se chci dál zúčastňovat i dalších ročníků Loudání. Ten závod má moc zajímavý formát jednak svou obtížností, způsobem navigace (trasa je k dispozici pouze formou tištěných map, které jsou rozdány těsně před startem) a samozřejmě také možností spolupráce mezi jezdci.

Ve většině dálkových cyklistických závodů bez suportu, které jsem absolvoval, byla vyloučena i možnost suportu i mezi jezdci samotnými. To v podstatě znamená, že soupeřovi nemůžeš půjčit ani pumpičku, když ji má rozbitou a s tím mám trochu morální problém.

Při Loudání je externí pomoc či suport také vyloučen, ale né tak mezi jezdci, ti si můžou vzájemně pomoc, pokud chtějí. A jak se říká “V nouzi najdeš přítele”, v rámci Loudání o nouzi není nikdy nouze (smích), takže jako bonus najdeš i spoustu nových stejně postižených přátel, mezi které se pak chceš vracet.

To samé platí i o organizátorech akce, nadáváš na ně, jak je to strašně těžké a místy nesmyslné, posíláš je do… všech možných destinací (smích) a pak jim za to děkuješ, protože ty zážitky jsou nesmazatelné. Je to prostě celé hlavně o skvělé partě lidí a společném dobrovolném trápení se a strádání. (smích).

Chtěl jsi jenom zase “trpět”, nebo jsi prostě jenom chtěl být lepší, než minulý rok?

Foto: Jakub Kozák: https://www.jakubkozak.cz/

Obojí. Rád trpím a ždímu se až na dřeň. Asi tam už je i nějaká závislost na tomto stavu “na hraně”. Zároveň rád závodím a soutěžím a moc dobře vím, jak hodně se do toho umím s mou beraní hlavou zakousnout, takže ambice mám vždy vysoké.

Ambice mě tlačí více na hranu, vše je pak více intenzivnější, riskantnější, napínavější a dobrodružnější než kdybych jel závod prostě jen tak, abych ho dojel. A proto jdu touto cestou, chci být lepší a rychlejší, přináší mi to víc zážitků a naplňuje mě to.

Jak probíhala Covidová příprava? Jezdil jsi asi hodně viď?

Foto: Jakub Kozák: https://www.jakubkozak.cz/

Právě že ne. Respektive najel bych určitě víc, kdybych nemusel pracovat z domova. S Covidem a nařízeným Home Office mi vypadlo pravidelné dojíždění do práce na kole, což je z Roudnice n/L do Prahy na Pankrác 60km. Tzn. 120km tam a zpět. To už je pěkný dvoufázový trénink a ten mi chyběl.

Já když nemusím, tak nerad vstávám brzo, takže během Home Office, jsem chodil na kolo až večer, ale jen cca 50-60km, dlouhé švihy jsem si dával pouze o víkendu. Celkově jsem tedy najel paradoxně o dost míň než třeba loni.

Nicméně na poslední chvíli před Loudáním, jsem chtěl ještě vše dohnat, což se mi pěkně vymstilo a málem jsem kvůli tomu na Loudání ani nenastoupil. 10 dní před startem jsem se totiž při tréninku ošklivě vysekal při sjezdu z Řípu za mokra a kromě jiného si šeredně rozsekl levé koleno. Na šití jsem s tím nešel, protože to bych na Loudání jet nemoh na tuty.

Švy by se na koleni při šlapání roztrhaly. Koleno celé opuchlo a tři dny jsem ho vůbec neohl. Pak se to začalo postupně zlepšovat a po 8 dnech klidu, dva dny před startem, jsem to byl zkusit projet na kole. Až na ten obrovský strup, koleno fungovalo bez problémů. Ještě že ten pád byl aspoň těch 10 dní před startem a rána se stihla dát jakž takž dohromady, i když byla stále ještě trochu živá.

Takže jsem se i přes to postavil na start i když s velkým rizikem. Samozřejmě jsem nemohl vědět, jak se bude rána a koleno chovat při té náloži kilometrů a stoupání, navíc v mokru, ale bylo to v podstatě bez problému. Pohybově úplně v pohodě, takže nejvíc mi vadilo právě to mokro a špína. Udržet ránu v suchu a čistou bylo opravdu komplikované.

Víme, že se do závodu musíš těžce kvalifikovat, nebo dostat divokou kartu. Která varianta pro tebe platila tentokrát?

Stejně jako loni to byl nakonec “divočák” tzn. divoká karta. Já jsem totiž letošní Loudání vůbec neměl jet, měl jsem být na jiném závodě, takže jsem pochopitelně ani neřešil Loudací kvalifikace. Nicméně stejně jako ostatním, i mě Covid všechny moje plány pěkně pocuchal a po zrušení akcí v zahraničí jsem měl najednou úplně volný kalendář. Loudání se blížilo, já jsem doufal a doufal a nakonec to klaplo, za což jsem byl nesmírně rád. Už mi to závodění chybělo.

Tento rok ale měl být tvůj “highlight” někde jinde viď?

Foto: Jakub Kozák: https://www.jakubkozak.cz/

Ano, letošní highlight měl být můj vůbec nejdelší závod bez suportu a to teprve druhý ročník nového závodu Bike Nonstop US napříč USA od západního pobřeží z Portlandu k východnímu pobřeží do Washingtonu. Celkem 5 700 km. Závod je organizován stejným organizátorem jako slavnejší čistě silniční závod Trans American Bike Race.

Bike Nonstop US je jeho alternativou, která kromě silnice zahrnuje i čistě gravelové pasáže dlouhé i několik stovek km. Moc jsem se na to těšil. Nebylo lehké vše zařídit, abych se mohl závodu zůčastnit, ale pak přišel Covid a závod byl, stejně jako spousta jiných, pro letošní rok kompletně zrušen. Uvidíme příští rok, pokud to bude možné, určitě bych jej chtěl absolvovat. Startovné nám nevrátili, ale odložili na 1 nebo 2 roky dle preferencí.

Věděl jsi, co tě čeká, že bude v podstatě celý závod pršet?

Věděl jsem to, ale nechtěl jsem si to připouštět. Start byt ve středu 17. 6. v 22:00 a dle předpovědi mělo pršet hlavně ve čtvrtek. Nicméně během závodu se situace i předpověď ještě zhoršila a v podstate s krátkými přestávkami pršelo od čtvrtka až do neděle do rána.

A ani to tě neodradilo?

Foto: Jakub Kozák: https://www.jakubkozak.cz/

Vůbec ne, měl jsem jen takové příjemné mrazení a očekávání, že díky tomu dešti to bude stát určitě za to a že to nebude rozhodně lehké. “Co je lehké, není zajímavé” řekl jsem v jednom rozhovoru a tak to je. Mě navíc nepříznivé podmínky hrají do karet, ať už v cyklistice nebo v běhání ultra, vždy mi to ve výsledku spíše pomohlo. Né všichni tyto podmínky jednoduše akceptují, takže časem zpomalí či zastaví a to je příležitost pro mě, zapínám berana v hlavě a jdu na ně (smích).

Jak moc to změnilo karty ve hře?

Foto: Jakub Kozák: https://www.jakubkozak.cz/

Co se týče výbavy tak dost. Původně jsem chtěl jet maximálně na lehko bez věcí na spaní pouze s termo folií. Ale předpovídaný déšť a také zraněné koleno mi změnilo plány a já musel kromě bundy do deště přibalit i žďárák a lehký spacák.

To znamená, že v porovnání s předchozím rokem jsem jel více na těžko. Loni jsem měl také veškerou výbavu včetně spaní v batohu na zádech. Letos jsem kvůli dešti musel dát spaní do vodotěsné podřidítkové brašny Apidura, protože nemám vodotěsný batoh a potřeboval jsem věci na spaní udržet suché. Každopádně tak byl pohyb s kolem, zejména stoupání a tlačení těžkým terénem, o dost těžší než loni. Loni jsem na kole vůbec nic neměl a místo tlačení jsem jej v těchto případech nosil na zádech.

Co se týče průběhu závodu, tak bez deště a vzniklého všudypřítomného bahna, by byl závod určitě o dost rychlejší. Zároveň by byly nůžky mezi mnou a pódiem ještě více rozevřené, ten odstup by byl určitě o hodně větší, kdyby byly podmínky ideální. Těm vlčákům vpředu, co jezdí celý život na MTB, nemůžu v technice jízdy absolutně konkurovat (na MTB jezdím intenzivně teprve rok) a bahno je alespoň trochu přibrzdilo.

Změnil jsi něco v přípravě? Výběr kola, navigace, strava, nebo něco jiného?

Asi největší změna byla, že jsem měl brašny na kole. Dost mi to pak zkomplikovalo život. Pokud pojedu Loudání příště, určitě se budu snažit zase zabalit, jako na moje první Loudání, kdy jsem měl vše v batohu na zádech a kolo se tak dalo velmi snadno nosit.

Jinak kolo zůstalo stejné: full mtb Koba Sentiero UL od BikeBrothers. Oproti loňsku jsem jej ale dovybavil novým předním kolem DT SWISS od Bottico se 180mm koutoučem na místo původního 160mm a také zapleteným dynamem v nábě SON28 od Azub. Dále jsem po Atlas Mountain Race v Maroku musel řešit ještě gripy, protože jsem měl zase problémy s ulnárními nervy v rukou. Osadil jsem ergonomické Ergon GS2 s integrovanými rohy a byla to skvělá volba. 

Minulý rok jsi dojel na sdíleném 6 místě a v oficiální klasifikaci po udělení časových penalizací si byl nakonec sedmý. Jaké byly ambice teď?

Hlavní cíl bylo posunout se pořadím a dojet na lepším umístění než loni. Pokud né, tak se alespoň pohybovat v TOP10. Pokud ani to ne, tak alespoň dojet do neděle do večera, abych mohl v pondělí do práce a nemusel si brát další den či více dovolené (smích). Nakonec jsem všechny cíle neoficiálně splnil, za což jsem moc rád.

Neoficiálně říkám, protože oficiální výsledky budou až po kontrole průjezdu trasy a přidělení případných loudalizací tzn. časových penalizací za nesprávné projetí trasy. Vím minimálně o 3 až 4 místech, kde jsem to neprojel správně, takže nějaké loudalizace určitě dostanu.

Očekávám a doufám, že se posunu v pořadí snad pouze o jedno místo tzn. na 6. místo. Vzhledem k tomu, že za námi s Ondrou Mohylou byl další jezdec s více než 4 hodinovým zpožděním. Doufám, že to jako polštář na časové penalizace bude stačit.

Jak sis nakonec vedl a jak závod probíhal den po dni?

Foto: Jakub Kozák: https://www.jakubkozak.cz/

Začátek úplně stejný jako loni, čelo vystartovalo jak na časovku a já jsem v podstatě vůbec nevěděl, kde na mapě jsem (smích). Snažil se jich držet, ale to tempo bylo šílené a po čase jsem odmítl jej akceptovat. Jako trest přišlo bloudění a propadání se v pořadí.

Já už začínám vidět špatně na blízko plus přesvícená mapa čelovkou v noci, no zkalibroval jsem se asi až na 5. mapovém listu, což byl úspěch, protože loni to bylo až na 10. listu, kdy už jsem začal tušit, kde to vůbec jsem (smích).

Dál jsem jel chvilku sám, chvilku s někým, což bylo pro mě kvůli navigaci jednodušší. První noc jsem projel celou nonstop. Bylo teplo, nepršelo, jel jsem pouze v šortkách a dresu s krátkým rukávem. Přes den jsem se sjel se skupinkou 5 – 6 jezdů, která měla podobné složení jako loni a pokračovali jsme spolu.

Několikrát jsem se pokoušel sice trhnout, protože ta skupina byla moc velká na to, aby byla efektivní, vždy jsem ale udělal hned několik chyb v navigaci a musel se vracet až mě zase potupně dojeli. Po xtém pokusu jsem to vzdal, sklopil uši a dál už postupoval poslušně s nimi ve skupině. Pohybovali jsme na cca 8.-14. místě.

Přes den začalo mocně pršet a s přicházející nocí to ještě více gradovalo. Našli jsme si proto ubytování v pezionu v Kryštofových Hamrech, kde jsme celá skupina přespali. Horká sprcha, rozpalený krb, jídlo. Moc příjemné. Spali jsme 4h. Spolu s Ondrou Mohylou (aka Mohy), jsme byli první sbalení a tak jsme vyrazili chvilku po čtvrté do pátečního ranního deště sami napřed. V tu chvíli už na sdíleném 5. místě, protože tam spala ještě další skupinka 4 jezdců, kteří dorazili ještě před námi.

V podstatě celý den pršelo, přejeli jsme zbytek Krušných hor, pár kluků nás dotáhlo, ale my pokračovali stále spolu s Mohym. Na večer jsme dojeli do Ústí nad Labem a před námi bylo výživné České Středohoří. Moje domovina. Strašně lilo, úplné provazy vody, takže jsme se jen v Ústí najedli a pokračovali dál. Spekulovali jsme, že někde v suchu přespíme třeba na rozhledně na Varhošti, ale nakonec jsme jeli/šli celou noc nonstop bez spaní. V tom silném dešti to bylo nejlepší řešení. Tím jsme se dostali zpět na to 5. místo a navíc získali před ostatními i komfortní náskok okolo 6 hodin.

Dál jsme postupovali spolu přes zbytek Středohoří, výživné Sedlo, zabahněné Kokořínsko a pomaličku se blížili k cíli. V noci na neděli, ale přišla už spánková krizička, tak jsme si dali pouze hodinku “kvalitní” spánek pod širákem a ve třičtvrtě na jednu ráno vyrazili dál na posledních víceméně nenáročných cca 70 km do cíle do Slaného, kam jsme dorazili před 7 ráno. Celkově jsme to tedy zdolali za 3 dny 8 hodin a 42 minut.

S výsledkem jsi tedy spokojený?

Ano, maximálně. Pokud se nějak výrazně nezlepším v navigování z map nebo v technice jízdy, hlavně v rozbitých prudkých kamenitých nebo bahnitých sjezdech s dropy, kde se prostě bojím, tak si myslím, že je to maximum, co ze sebe dokážu nyní vymáčknout. Nicméně prostor na zlepšení tam je, vím, kde jsou moje slabiny, kde se musím zlepšit, takže je potřeba na tom zamakat a příště hin sa hukáže! (smích)

Kolik jsi nakonec spálil a změnil jsi nějak stravu s ohledem na absolvovaný minulý ročník?

Strava při těchto závodech změnit nelze, prostě musíš jíst, co je, co kde koupíš a co žaludek zvládne. Můj zvládne naštěstí naprosto všechno a nikdy jsem neměl problém, že by mi bylo při těchto vytrvalostních šílenostech třeba špatně nebo neměl chuť k jídlu. Jsem taková popelnice (smích).

Navíc mám v hodinkách nastavené pípání po 2h, které mi připomíná, že se musím najíst, abych to neprošvihl a nedostal se do fáze “hlaďáku”, kdy ti prostě dojde energie a pak je těžké a dlouhé se zase doplnit energií a nahodit do požadovaného tempa.
Nicméně, kdyby si si měl na kole vést přesně to, co k závodní stravě potřebuješ, na co jsi zvyklý, v množství, které na 660km potřebuješ, tak to by si musel mít za kolem přívěs (smích). Já toho sním při závodech strašně moc a je to také jeden z důvodů, proč mě to tak baví. Strašně rád jím. (smích)

Takže nechyběly bagety, klobásy, guláš v hospodě, několik větrníku k snídani v cukrárně v Úštěku a spousta Snickers, MilkyWay a 7Days z prodejen potravin po cestě. Pil jsem převážně ice-tea z 2l camelu USWE na zádech.

Během závodu jsem spálil přes 31 000 kcal, ale vím, že mi na chvilku vypadl tepák, takže to v reálu bylo ještě o něco víc.

Můžeš nám zase ukázat tvoje logy ze Stravy a trochu je i popsat?

Závod měl dle propozic 660 km a +16 600 m převýšení a já to projel následovně:

1. Den
– start ve 22:00
24h nonstop, 270 km, +6 050 m, 13 344 kcal
– noc bez srážek, přes den převážně déšť
– 4h spánku v penzionu

2. a 3. Den (STRAVA log zde a zde)
– start ve 4:12 ráno
42h nonstop, 344 km, +9 250 m, 15 660 kcal
– většina už na bahně ve střídajícím se větru a dešti, který se na noc ještě stupňoval
– 1h spánku pod širákem na pískovcové skále

4. Den (STRAVA log zde)
– start v 0:51 “ráno”
6h, 68 km, +530 m, 2 348 kcal
– zbytek zabahněného Kokořínska už naštěstí bez deště a pak nenáročný dojezd do cíle ve Slaném

Celkem tedy i s tím mým blouděním přes 680 km za 3D 8H 42M (80:42), 5h spánku, 31 000 kcal, při průměrném tepu 104 t/min.

Kolik ti dal tento rok vítěz a byl to zase legenda Štěpán Stránský ?

Foto: Jakub Kozák: https://www.jakubkozak.cz/

Štěpán tento rok bohužel nejel a vítězství si tak, zatím neoficiálně, vybojoval Martin Vít (aka Mavit), který dojel do cíle cca 11 hodin před námi. Pokud se nepletu, tak se tímto stal historicky nejlepším jezdcem s nejvyšším počtem vítězství na Loudání a dostal se tak i před Štěpána Stránského.

Co je Mavit zač a jak je možné že Vám všem dal tolik?

Mavit je prostě legenda Loudání. Všestranně vybavený a zkušený MTB biker, který toho při závodě moc nenaspí, jen tak nezabloudí a je pekelně rychlý. Navíc je to sympaťák a dobře se s ním v cíli u pivka pokecá (smích).

Kolik treter sis sebou vzal tento rok? Nebo byl jen Duck Tape? (velký smích)

Vzal jsem si pouze jedny (smích) a byl jsem s nimi naprosto spokojeny. Poučen z minulého roku, kdy se mi podařilo při neustálém chození do příkrých kopců zlomit karbonovou tretru, jsem pořídil tretry, které jsou pro Loudání a zvláště pro to letošní bahnivé snad stvořené: Fizik X2 Terra Clima.

Podrážka z Vibramu s agresivním vzorkem, nohavičky, weatherproof, tuhost tak akorát, aby se s nimi dobře šlapalo i chodilo. Lebedil jsem si v nich i v mokru a ve stoupání na bahně skvěle podržely.

Jediný problém byl, že byly fungl nové a nestačil jsem si je prošlápnout. Před Loudáním jsem v nich vyjel jen jednou, když jsem vysekal v tom sjezdu z Řípu (smích), pak už jsem jezdit kvůli rozseklému koleni nemohl. Takže jsem v nich při Loudání trošku bojoval s puchýři na patách, ale naštěstí jsem si je včas zalepil náplastí a pak už to bylo bez problému.

Tento rok jsi skoro nic nezničil a nic ti neodešlo… Jak je to možné?

Kolo (Koba Sentiero UL) dostalo zase strašný kouř, ale vše absolutně bez problému. Přes všechny ty pády, bahno, déšť a drsný terén jsem s kolem neměl sebemenší problém, dokonce jsem ani nepíchl. Fungovalo na 100% a jsem za to moc rád. Samozřejmě jsou skoro sjeté destičky, asi i řetěz, ale to je prostě spotřební zboží, které se po závodě zase vymění.

Přeci jen jsem ale něco zničil a to mojí oblíbenou bundu do deště Monatne Minimus Jacket. Roztrhal jsem jí na zádech někde na Kokořínsku, což mě mrzelo, protože celou dobu nic a na posledních pár kilometrech v těžkém terénu jí roztrhnu o větev ohlou pod tíhou deště.   

A soupeři o kterých jsi věděl na tom byli stejně? Vždyť to počasí bylo naprosto šílené!

Mohy s kterým jsem jel převážnou část závodu, bojoval s vodítkem řetězu, které se mu ucpávalo bahnem a pak neustále povolovalo. Poslední noc ho utahoval snad každou půlhodinu. Také mu zatekla voda do kabelů od čelovky a ta mu postupně přestala svítit. Měl štěstí protože kromě mé oblíbené čelovky Fenix HM61R Amber jsem pro jistotu vezl ještě malou záložní čelovku Fenix HL50 na tužkové baterie, kdybych nestíhal dobíjet hlavní čelovku z dynama. Takže jsem mu jí půjčil, aby mohl pokračovat dál, protože bez světla by to prostě v noci nešlo.

Doslechl jsem se také o jednom borci, kterému praskla zadní stavba někde u přehazovačky. Udělal si dlahu z větve, kterou zafixoval zip páskami a závod takto dojel. Loudání se prostě nevzdává (smích).

Udělal bys třeba něco jinak? Vždyť jenom to trasování tě už třeba druhý ročník mohlo stát bednu (smích)

Ano, ta navigace je moje slabina. Bude to chtít vyrazit za nějaký MTBO závod, abych si tu práci s tištěnou mapou více zažil. Je to težký, já žádný orientační závody nikdy nedělal a v podstatě skoro 10 let už závodím s GPS navigací, kde mám trasu v hodinkách či v cyklo-počítači a tím orientaci vůbec neřeším.

Poděl se s námi znova o nějaký fakt zajímavý příběh z trasy!

V sobotu navečer jsme dorazili do nějaké vesničky, kde jsme potřebovali dát večeři, abychom zvládli noc a posledních 90 km do cíle. Dělali tam bagety s klobásami a my tam dorazili už v dost zbídačeném stavu. Bahno od hlavy až k patě o kolech nemluvě, mokří, odření a správně vyloudaní. Seděli tam na pivku 4 cyklisti, čisťonký a voňavoučký. Když nás viděli kouleli očima, jak jsme jetý.

“Teda vy vypadáte. Odkud jedete a kolik máte najeto?” zeptali se po chvilce ostýchání
“Tak to si schválně zkuste tipnout.” odpovídám, když na ně tak koukám
Znovu si nás a naše kola přeměřili přísným pohledem.
“Podle toho, jak vypadáte, tak jste museli dát tak aspoň 80 kilometrů!” odpovídají znalecky
“Nn, bylo to trošku víc. Teď máme 570 kilometrů” odpovídám
“Cožéééééé?”

Njn, byla to úplná srážka s mimozemšťany (smích).

Co bylo pro tebe nejtěžší tento rok?

Určitě kluzké strmé sjezdy na bahně. Zatímco loni to bylo v Karpatech o suchu a kamení a já si techniku sjezdu v průběhu závodu zlepšoval a víc a víc si věřil, letos to bylo přesně naopak.

Na mokru a bahně začalo vše víc klouzat, přicházely pády a já se pak víc a víc bál to pustit. Ze strachu jsem pak moc sahal ve sjezdu na brzdy a to na kluzkém bahnu vede nevyhnutelně ke smyku a dalším a dalším pádům. Nejhorší byl asi nenápadný kopeček Korecký vrch, kde jsem šel ve sjezdu 2x přes řidítka a to ač jsem kliďas, tak tam už jsem nadával fakt fest.

Zase jsem ale opravdu řádně otestoval novou helmu R2 Fargo a opravdu nezklamala, svou hlavu jsem dovezl do cíle v pořádku a celou (smích).

Kolik lidí tento ročník nedokončilo?

To přesně nevím, ale vzhledem k náročnosti závodu a hlavně příšerným podmínkám to bylo velmi málo, kolem 10 lidí z 60 na startu. Kvalifikace na Loudání jsou tak těžké, že tím filtrem projdou opravdu jen lidé, kteří jsou schopni toto absolvovat za jakýchkoliv podmínek, takže proto je nedokončivších pouze takto málo. A Loudání se prostě nevzdává! (smích).

Příští rok tedy znova na značkách?

Ano, rád bych, ale rok je dlouhá doba a je tam moc proměnných, abych to byl schopný říct už teď. Pokud to půjde, určitě udělám všechno proto, abych zase jel. To se musí zažít, aby to člověk pochopil (smích).

Co tě ještě tenhle rok čeká, pokud nepřijde nějaká druhá vlna toho nemyslu?

Doufám, že už nic nepřijde. Rád bych jel i letos nějaký silniční dálkový závod bez suportu, protože letos bylo zatím vše pouze na MTB, ale hodně toho bylo kvůli Covidu v zahraničí zrušeno a není moc z čeho vybírat.

Takže jediné, co v teď mám v kalendáři je opět MTB závod Bohemia Divide (750km/+15 000m) na konci září, kde jsem dostal také divokou kartu a velmi se na to těším. Některé části trasy jsem si už v rámci tréninku projížděl a bude to opravdu nádherný, oproti Loudání, i více jezdivý závod. Navíc fixní trasa v navigaci a vede to přes Říp a Roudnici nad Labem, huráááá (smích).  

Dále na konci srpna mě čeká podruhé Czech Adventure Race v Českém ráji. Loni jsem to zkusil poprvé a moc se mi to líbilo, ale výsledek se nám kvůli chybě v navigaci moc nepovedl. Já za to opravdu nemohl, fakt! (smích) 

Letos se to tedy pokusíme, zase s týmem Exit, napravit. 

Četl jsi knížku Mathew Walkera Why We sleep, kde popisuje, že již po jedné noci, kdy nespíš, se ti nenávratně dost poškodí mozek? Pokud ne, tak co na to říkáš?

Nečetl. Ale když jsem byl malý někdo mi říkal, že když budu jíst moc sladké budu mít špičaté a odstáté uši. Sladké mám stále rád a uši mám úplně normální, takže asi tak.
Nevím, mozek ti ničí i pouhé stárnutí, stres, alkohol či špatné životní prostředí a strava.

Myslím, že vytrvalostní aktivní sportovci mají životní styl oproti gaučovým povalečům s pivem v ruce u telky úplně někde jinde a můžou si tyto prohřešky občas dovolit. Navíc nejlepším lékem na správnou funkci mozku či nervové soustavy, je zase tělesná aktivita. Což je dokázáno i třeba na stres, deprese a jiné psychické potíže.

Jestli můžu, rád bych ještě poděkoval všem svým fanouškům, rodině a mým skvělým partnerům, kteří mě podporují. Bez vás by to nešlo. Dále organizátorům za nefalšovaný extrém s počasím na zakázku a v neposlední řadě Mohymu, že vždy věděl kudy a pokud jsme se zrovna nezakecali, vše trefil na první dobrou (smích).

Aleše, jeho závody a dobrodružství můžete sledovat na jeho Instagramu, Facebooku nebo osobním blogu BeranyDuc.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno