Ve světě triatlonu má Česko jednu velmi silnou jistotu – Terezu Zimovjanovou. Když se postaví na start světového poháru nebo mistrovství světa, málokdo tuší, že za jejími výkony stojí roky tréninku často na vlastní pěst, v podmínkách, které mají ke světovým standardům daleko. I přesto už ve své kariéře dokázala víc než většina českých triatlonistů a triatlonistek v historii. Doma má sbírku medailí ze závodů Světového poháru a Amerického poháru, v Evropském poháru ale byla dosud nejlépe čtvrtá. Minulý víkend se jí podařilo tuto bilanci výrazně zlepšit díky vítězství na olympijské distanci v Řešově (a i o tom bude část tohoto velkého rozhovoru).
Tereza ale chtěla víc – a věděla, že sama v pražském bazénu s jedním trenérem a vlastním plánem už dál růst nemůže. V roce 2024 udělala zásadní krok: připojila se ke špičkové tréninkové skupině na Loughborough University ve Velké Británii. Trénuje bok po boku s olympijským vítězem Alexem Yee, s hvězdami jako Olivia Mathias, Sophie Coldwell nebo kde dříve působila i Cassandra Beaugrand.
V tomto rozhovoru jsme s Terezou neprobírali jen změnu tréninkového prostředí, ale i to, proč je český mužský triatlon pozadu, proč se u nás nedokáže běžet desítka pod 30 minut a jestli je rozdíl mezi karbonovou výbavou a reálným výkonem opravdu tak zásadní, jak tvrdí Filip Vabroušek.
Sledujte cestu Terky určitě i na Instagramu.
Tvůj přechod do Loughborough neproběhl ze dne na den. Co tě k tomu kroku definitivně přimělo?
Rozhodování to nebylo jednoduché. Ale “tíha” okolností, že v Praze to není ideální, že trénovat 98% času sama není ideální, to vše opravdu nakonec převážilo, a večer po posledním možném kvalifikačním závodě na olympiádu. Definitivně mě k tomu přimělo nenominování se na olympiádu v Paříži. O nějaké změně jsem už přemýšlela určitě aspoň rok či dva, ale “do Paříže” jsem to chtěla dotáhnout s mým trenérem Danem (Danielem Noahem). Myslím, že jsme se oba snažili, co to šlo, ale občas se prostě věci nestanou tak, jak bychom chtěli. Dan byl ale úžasný trenér, udělal ze mě skvělou běžkyni, cyklistku, díky němu a jeho tréninku a ciálně, že to nevyšlo – tak jsem si řekla, ok, půjdu do světa. Odcházím. Musím vypadnout.
Jak vypadal výběrový proces – zní to jako přijetí na univerzitu, ne do tréninkové skupiny…
Výběrový proces je zde zajímavý, oni obecně Britové podle mě milují procesy a postupy na úplně cokoliv. Po tom zmíněném večeru na konci května, po tom posledním závodě, jsem se teda rozhodla pro Loughborough – měla jsem i nabídky z jiných skupin, bavila jsem se v posledních letech s trenéry z USA, Španělska, Belgie, Švýcarska, ale nějak mě to nejvíc táhlo do té Anglie, kde jsem teda vůbec nikoho neznala.
Věděla jsem pouze, že mají dvě hlavní triatlonové centra, Leeds a Loughborough, v Leedsu jsem byla kdysi na závodech a moc se mi to město/místo nelíbilo, tak jsem si řekla, OK zkusím Loughborough. (reálně, já jsem si v ten večer po závodě, po tomhle přemýšlecím procesu, řekla, OK jdu do Loughborough, se 100% jistotou, oznámila jsem to i druhý den přítelovi, že jdeme do Lboro, a on říká, a co když já nechci do Lboro?? Tak jsem mu řekla, že chápu, že se s tím teď bude muset pár dní srovnat, ale že za pár dní očekávám, že mi potvrdí, že se přestěhuje se mnou do Lboro (smích).
Našla jsem si jejich webové stránky, tam email na hlavního trenéra, napsala jsem email, kdo jsem, jaké mám výsledky, že v Česku je triatlon docela malý sport a abych se rozvinula ještě dál, tak potřebuju jít do nějaké skupiny, a že Anglie je v triatlonu bomba atd., po dvou týdnech jsme se domluvili na zoom call, ten jsem měla s hlavním trenérem a ještě druhým trenérem, přišli mi oba fajn a domluvili jsme se, že přijedu na týden v létě se podívat, jestli by mi to tam vyhovovalo, a zároveň, jestli bych se jim líbila.
Oni tam opravdu nemají moc cizinců, z padesáti lidí tam jsme asi tři, z toho jen já nejsem student. V létě se mi to líbilo, já jim asi také, pak mi poslali link na přihlášku do skupiny, kterou jsem vyplnila v září a pak jen čekala, čekala, čekala – nejdřív jsem si myslela, že bych se už třeba v řijnu stěhovala, ale nakonec jsem výsledky dostala až ke konci listopadu (!), takže to bylo dost nekonečné a párkrát jsem si už v hlavě spřádala plány B, jako odstěhuju se do Livigna a budu pracovat v bike shopu nebo jako aupair u jedné rodiny, co tam znám, nebo zpátky do USA trénovat ve skupině u Katie Zaferes (to ani nevím, jestli se nakonec rozjelo), a tak dále. Naštěstí jsem pak dostala email, který teda začínal slovy “bohužel”, ale bylo to jen, že mi teď nemohou pomoct s vízy, ale mohu přijet na tři měsíce na zkoušku, a pak se domluvíme dál.
Jsi jediná Češka mezi samými Britkami – cítila ses zpočátku jako outsider, nebo tě přijali hned jako sobě rovnou?
Z holek tam jsme já a jedna Italka, která je teda o deset let mladší a je v prvním ročníku na univerzitě.Některé lidi jsem už rovnou poznala v tom létě, byla jsem tam asi dva týdny po olympiádě v Paříži, takže nervózní jsem byla strašně, protože najednou to byla skupina s dvěma čerstvými olympijskými vítězi. První den jsem přišla ráno na bazén a naštěstí mě viděl ve dveřích hlavní trenér, tak za mnou přišel a říká, “Ahoj, Tereza, tamhle v té místnosti se všichni rozcvičují před plaváním, tak tam můžeš jít a všechny pozdravit”, takže jsem tam šla, otevřela dveře, vešla dovnitř, a tam Alex Yee, a dalších dvacet lidí, nevydala jsem ze sebe ani slovo, zase došla k těm dveřím a odešla zpátky na bazén (smích) doufám, že si to nikdo z nich už nepamatuje.
Ale hned na tomhle prvním plavání, když jsme měli předtréninkový “meeting” u tabule, o tom, co se bude plavat, ke mě sama od sebe přišla Olivia Mathias, přítelkyně Alexe, a říká, “Ahoj, vítej v Loughborough, moc rádi tě tu vidíme”, nebo něco takového, a to mi nemusela říkat přece vůbec, vůbec nic. Přišlo mi to od ní tak hrozně hezké a opravdu mi to hrozně pomohlo aspoň nebýt tak nervózní a nějak tam “zapadnout”. Také v tom létě měla celá ta skupina jeden večer tajnou oslavu pro Alexe v takové hezké restauraci a vzali mě tam s sebou, přišlo mi to úplně surreální, že jsem tam a hrozně jsem doufala, že se sem budu moc vrátit.
Co tě na jejich přístupu překvapilo nejvíc – je to v hlavě, v systému, nebo prostě v objemech?
Nejvíc asi to, že jsou opravdu velmi “bez emocí”. Prostě tady je trénink, a jedem. S tím se ale váže i to, že nejsou “naštvaný”, když si ten trénink zkrátíš, odejdeš dřív, odběháš míň, protože vědí, že přece musíš mít nějaký důvod (jsi unavený, škola, atd.). Taková vzájemná důvěra, bez zbytečnýho vyptávání se, otázek, emocí, póz. V něčem je to takové osvěžující. Maximálně se zeptají, jestli “seš ok”. Ještě mě překvapily bežecké tempáče v kopcích, to jsem neběhala skoro nikdy a oni tam milují kopce. A že plavání je hodně silové. Obecně je to takové asi hodně silové. A že nikdy nemají to volno!!!
Můžeš popsat, jak vypadá tvůj typický tréninkový den v Loughborough?
Tak každý den je jiný. Většinu dní jsou jen dva tréninky, teda v sobotu je jen dlouhý kolo a pak ve středu jsou tři. Většinou prostě jeden trénink dopo, jeden odpo.
Co tě zatím ve skupině posunulo nejvíc – intenzita, systematičnost, týmová dynamika? Řešíte Moxy, spiro nebo laktát?
Tady bych jen asi řekla, že jsem stále “guest” ve skupině a ne oficiální člen, tudíž kromě trenérů se o mě už nikdo další “nemůže” starat. Míváme občas (hlavně na bězích) na trénincích další lidi, kteří odebírají laktáty, skoro nikdy tohle nedělají trenéři. Nebere se laktát vždy, řekla bych, že tak jednou do měsíce, nebo když mají pocit, že si potřebujou u někoho zkontrolovat, jestli netrénuje asi moc tvrdě nebo tak, tak se přijde měřit laktát jen třeba jednomu, dvěma sportovcům.
Jinak testování měli (oni, já se do toho opět nemohu zapojovat) docela hodně, hlavně třeba ten prosinec/leden/únor, běžecký i cyklistický, to asi podobný, jako máme my, možná co měsíc chodili na testy, aby i věděli, v jakých tempech běhat, jaký watty na kole jezdit, atd. Opět, když nějakému trenérovi přijde, že je třeba někdo přetrénovaný, pošle ho na testy – a tím, že jsme u tý univerzity, tak ty testy dělá někdo úplně jinej, trenér jen pak koukne na výsledky, zhodnotí to s nimi, rozhodne, co dál se sportovcem. Ta dostupnost je tam neuvěřitelná, v pondělí se trenérovi nezdáš, a ve středu už můžeš bejt na testech. Ta propojenost s tou univerzitou je tam opravdu zásadní.
Určitě se mi líbí být ve skupině, hlavně třeba v plavání, plavat sama je často dost náročný. Ale i na běhu, navzájem si něco s holkama odtaháme, i na kole, dlouhý kolo je taky lehčí ve čtyřech než sama, atd. Na ten faktor skupiny jsem se těšila opravdu hodně a jsem za něj moc ráda. Je to tam ale docela dost rozdělené na kluky a holky, resp. trochu se promícháme, hlavně na plavání, ale spíš trávíš čas se svým pohlavím.
Struktura je super, není žádný den úplně “extrémně” těžký, nezabiješ celý den jen tréninkem (možná kromě středy, kdy máme ty tři a je to asi šesti hodinový den), jseš unavenej ale ne “budu nemocnej” unavenej. Mají to opravdu dobře vybalancovaný. Nikdy se nemění časy tréninku, prostě každý týden to samý, víš s čím počítat, to se mi líbí taky.
Jak se mění tvoje závodní plánování – je to víc podle týmu nebo stále individuální? Víme, že se dozvíš trénink před tím než jdeš trénovat vlastně “nevíš”, co se půjde
Každý sportovec má schůzku se svým trenérem ohledně sezóny a naplánuje si tak s ním závody. Je to spíš “náhoda”, když teda někam jede pár lidí najednou, opravdu to každý naplánuje poctivě sám s trenérem, podle toho, na co má, co jsou jeho silné stránky, atd. Tak jsem to měla i já. A ano, trénink se tu nikdy neví dopředu, třeba na dráze se začíná v 16:15, takže ty se máš sám rozklusat, udělat si svoje abc nebo protahování a v 16:15 stát před tabulí, kde se dozvíš, co se poběží.
Pak jsou tak tři, čtyři minuty, kdy se můžeš domluvit se svým trenérem, jestli něco neupravíte, pak se začíná. Některé tréninky teda víme večer předem, většinou ten bežecký tempáč, protože to se pořád točí dokola několik lokací, takže večer předem dostaneme v skupinovém chatu zprávu, kde se zítra ráno poběží a co se cca poběží.
Jak se teď díváš na své dosavadní výsledky – zpětně – dosáhla jsi toho „navzdory“ prostředí?
Myslím, že to je určitá kombinace. Plavání jsem měla asi nejlepší možný základ na vytrvalostní sporty, prošla jsem nejdřív základkou u pražského USK a pak i celým gymplem pod paní Passerovou, ještě jako 100% plavec, jen poslední rok jsem začala pomalu šufovat do triatlonu. To byl určitě super základ. Na kole jsem se musela “doučit”, protože jsem jezdila vždy jen na horákovi, a běh mě bavil vždy. Byla jsem tři roky v Americe, to mě v lecčem posunulo taky, a pak zpátky v Praze tady začal najednou covid, takže na kolo, běh super, ale plavání mi třeba úplně bohužel odešlo, což se od té doby snažím napravit.
Myslím, že jsem byla prostě velmi motivovaná, aspoň trochu disciplinovaná, skvěle si rozuměla s trenérem, který uměl dobře vycítit, co za trénink potřebuju, co mě posouvá. Což bylo super na kolo a běh, ale na plavání jsem tu měla kombinaci chození plavat s gymplem v USK nebo sama, do přeplněných bazénů, s minimálním plánem, takže, to bylo prostě špatný. Zpětně si ale ani nemyslím, že to šlo udělat moc jinak, protože tady nebyl v Praze ani pořádný “triatlonový” klub, který by se staral o elitní triatlonisty v dospělých kategoriích, což tu teda není furt.
Praha opravduju funguje triatlonově možná do doby, co jste v juniorech. Pak i to nekonečné dojíždění, alespoň pro mě, odebírá čas, co byste mohli strávit tréninkem/odpočinkem, i jen teď co tu jsem poslední dva týdny mám pocit, že pořád nestíhám, ale to je 45 minut dojet do posilovny, 30 minut na bazén, 30 minut na dráhu… jen jedna cesta samozřejmě. Není tu jedno místo, kde by bylo všechno a měli bychom tam přístup, není tu tréninkové “zázemí” elitního rázu.
Byla jsem vyloženě solitér, si myslím. Nevím, jestli “systému navzdory”, tedy asi hlavně proto, že k triatlonu jsem přešla až v 19 letech, tak jsem ani žádným triatlonovým systémem neprošla, ale prošla jsem tím plaveckým. Od prvního roku jsem byla v triatlonové repre a to se nikdy nezměnilo. Myslím, že taky systém pochopil, že si to ráda dělám spíš po svým, a neházel mi klacky pod nohy, a postupně mě začal podporovat i v mé “vlastní” cestě.
Pokračování v dalším díle…
