Zegama není jen závod. Je to zkouška nervů, techniky, odvahy a schopnosti vydržet hluk, bahno i vlastní pochybnosti. A právě tady se Barboře Bukovjan povedl životní výsledek: 7. místo na legendární Zegama-Aizkorri v rámci Golden Trail World Series. V závodě, kde Tove Alexandersson přepsala traťový rekord a kde každé místo stojí kus duše, doběhla Češka v čase 4:39:22. A hlavně ukázala, že i český trail může běhat v kontaktu se světovou elitou.
Jsou závody, které se dají shrnout výsledkovkou. A pak jsou závody, kde výsledkovka nestačí ani zdaleka. Zegama-Aizkorri patří do té druhé skupiny. Jméno, které v trailovém světě vyvolává respekt samo o sobě. Bahno, kluzké kameny, technické seběhy, slavný výstup na Sancti Spiritu, fanoušci namačkaní kolem trati tak blízko, že máš pocit, že běžíš tunelem z hlasů. A k tomu vědomí, že nestojíš na startu obyčejného závodu, ale jednoho z nejikoničtějších horských maratonů planety.
Právě tady doběhla Barbora Bukovjan sedmá. Výsledek, který by obstál sám o sobě, ale v kontextu Zegamy získává ještě větší váhu. V ženském závodě vyhrála Tove Alexandersson v rekordním čase 4:08:09, za ní doběhly Malen Osa a Sara Alonso, a Barbora se v čase 4:39:22 vešla do elitní světové desítky. Před ní jen jména, která trailová komunita dobře zná. Za ní další silné běžkyně. A uprostřed toho všeho Češka, která ještě před startem sama přiznávala, že na takhle prestižním závodě ani nepomyslela na top 10.
Zegama 2026 navíc nebyla jen „rychlá a slavná“. Byla i tvrdá. Letošní podmínky byly opravdu těžké: bahno, kluzké kameny, technické výběhy a seběhy, tedy přesně ten druh horské divočiny, který prověří nejen fyzičku, ale i schopnost improvizace a práci hlavy pod tlakem. Barbora sama napsala, že až po zvládnutí technického Aizkorri a nejvyššího bodu Aketegi pochopila, jak v tom bahně běžet, získala zpět sedmou pozici a udržela ji až do cíle. To je přesně ten detail, který dělá ze sedmého místa něco víc než jen číslo. Je v tom čtení závodu. Adaptace. A klid ve chvíli, kdy by člověk mohl začít panikařit.
A právě o tom má být tenhle rozhovor. Nejen o výsledku, ale o Zegamě jako zážitku, o tom, jak se běží závod, kde tě dav nese i dusí zároveň, co dělá s člověkem konkurence Golden Trail World Series a co znamená být součástí světové trailové špičky ve chvíli, kdy ještě před rokem nebo dvěma spousta lidí ani netušila, jak vysoko se Barbora může dostat. Protože v trailu jsou dny, kdy nevyhraješ – ale stejně uděláš něco, co si budou pamatovat i ostatní. A sedmé místo v Zegamě mezi ně rozhodně patří.
Barboro, ještě pořád to v tobě doznívá? Co byl úplně první pocit, když jsi v cíli zjistila, že z toho je 7. místo v Zegamě?
Můj první pocit byl asi něco jako: „Cože? Já fakt doběhla top 10?“ Do které mě vlastně nečekaně i zařadili den předem, kdy v sobotu bylo takové uvítání těch nejlepších trailových běžců, co se účastnili nejen GTWS, ale tak celkově, nebo co mají nějaké výsledky. A vlastně mě tam zařadili taky, tak jsem z toho byla hodně překvapená a vůbec se mi tomu nechtělo věřit. Takže první pocit byl jakože wow, co se děje.
Sama jsi psala, že jsi na tak prestižním závodě ani nepomyslela na top 10. Kdy se během závodu tenhle vnitřní dialog začal měnit?
Nemyslela jsem si na top 10. Říkala jsem si, že top 20 by bylo fajn, i v rámci třeba nějakých těch bodů do té světové série, protože když už jsi nad 20, tak ty body úplně nemají takovou váhu.Ten vnitřní dialog… Věděla jsem, že jsem v té desítce, ale dost mě překvapil výstup na Aizkorri, nebo spíše na Aketegi, a vlastně tam ta technická pasáž, kdy mi absolutně boty nedržely. To vlastně všem, ale já musím říct, že si myslím, že by možná byla ještě lepší obuv na tohle.
A tam jsem si nebyla vůbec jistá a bála jsem se právě, že mě tam dost lidí předběhne, protože jsem měla kousek před sebou Judith Wyder, ale tam mi vlastně utekla a pak mě předběhla francouzská Lucie Germain v tom seběhu. Ale já jsem potom stále měla energii a už jsem věděla, že jsou to spíš běžecké pasáže, tak jsem prostě věděla, že každá minuta tam znamená pozici, takže jsem prostě neuvažovala a běžela jsem, co to šlo.
Zegama je pověstná atmosférou, kterou prý nejde popsat. Tak zkus aspoň přiblížit: co člověk vnímá na trati nejvíc – hluk, fanoušky, emoce, nebo spíš chaos?
Já jsem do toho šla s tím, že to bude prostě kotel. A byl to kotel. Já jsem vlastně chvíli měla pocit, že jsem snad v komatu, hlavně teda na tom pověstném Sancti Spiritu, kdy kolem vás hučí zvony, fanoušci volají „Opa“, „Barbora“, „Vamos“, „Venga“… a to je prostě něco úžasného. A vlastně upřímně se mi to vrylo až tak moc do těla, že když jsem se byla dnes proběhnout, tak furt slyším ty hlasy.
To je něco neuvěřitelného, co člověk fakt tam zažije. To nejde opravdu popsat. V tobě zůstane nějaký hlas těch lidí. A možná pro někoho by to mohlo být i trošičku nepříjemné. Já už jsem pak měla chvíli taky pocit, že už je toho celkem dost, že už z toho málem omdlívám. Ale je neuvěřitelné, jakou sílu to dá, běžet tam nebo běžet fakt rychle. Měla jsem pocit, že jsem tam fakt měla sílu, a to bylo úžasné.
Když jsi stála na startu prvního závodu Golden Trail World Series, cítila jsi víc respekt k trati, nebo ke startovní listině?
Můj první závod v rámci GTWS bylo vlastně oficiálně právě Ledro, kde jsem šla s úplně čistou hlavou, protože jsem od sebe neměla nějaké očekávání. Byla jsem spokojená s mým výsledkem na mistrovství světa v Canfrancu a vlastně jsem cítila respekt k té startovní listině, protože jsem věděla, že ty holky jsou prostě topka.
Ale zároveň jsem věděla, že po tom Canfrancu už mám celkem odolnou hlavu i tělo, takže jsem se trati vlastně vůbec nebála a v Ledru jsem si to užila. Co se týče Zegamy, tak tam jsem spíš cítila respekt, abych pravdu řekla, ke startovní listině, protože jsem u té trati úplně extra nevěděla, co mě čeká, a věděla jsem, že to bude bahno a tak, ale nikdy jsem v tomhle neběžela. A vlastně ta technická pasáž mě celkem taky dost zaskočila, protože jsem nevěděla, že to bude až tak technické.
Letos byly podmínky opravdu těžké: bahno, kluzké kameny, technické seběhy i výběhy. Co bylo pro tebe nejtěžší pasáž dne?
Jak už jsem řekla, nejtěžší pasáž pro mě jednoznačně bylo prostě Aizkorri. Do kopce mi to vůbec nevadilo, tam jsem mohla skvěle i po té skále, dá se říct, to mě strašně bavilo. Ale pro mě bylo nejtěžší, když se to narovnalo a lezeš po té skále jakoby zešikma, a pak ten trochu seběh, protože tam ty boty vůbec nedržely. A já jsem tam strašně měla pocit, že najednou… nebála jsem se úplně, protože kdybych to šla asi mimo závod, tak bych byla úplně, s prominutím, posraná.
Ale já v závodě umím dost vypnout a neřeším, že jsem tam na skále. Bylo to tam ale takové nepříjemné, že jsem věděla, že se nechci zranit, protože bych nechtěla přijít zase i o tu svou pozici, ale zároveň jsem prostě věděla, že nemůžu úplně extra zrychlit. Takže tam to bylo fakt nepříjemné a asi jsem na to nebyla tak psychicky připravená, možná proto mě to tak zaskočilo.
Psala jsi, že až po zvládnutí technického Aizkorri a nejvyššího bodu Aketegi jsi pochopila, jak v tom bahně běžet. Co to v praxi znamená? Změnila jsi techniku, tempo, nebo hlavně mindset?
Musím říct, že ty první seběhy, než jsem se dostala k tomu Sancti Spiritu, byly ještě víc bahnité. Já jsem se tomu furt snažila vyhýbat, ale pak ke konci jsem prostě tím bahnem proběhla a snažila jsem se… říkala jsem si: „Hej, prostě nemysli a běž. Buď spadneš, nebo ne.“ A vlastně mi to dost vycházelo. To, že jsem to pustila. Moje tempo při těch posledních sebězích bylo fakt pod 4 minuty. Dokonce jsem měla poslední dva kiláky za nějakých 3:43 a 3:35.
Takže vlastně jo, dá se říct, že jsem změnila techniku – nebo spíš taktiku: nevyhýbej se a prostě běž. A vlastně mě to strašně bavilo, což bylo na tom to nejlepší. Na začátku jsem byla možná opatrnější, protože jsem se nechtěla rozsekat v těch sebězích, ale myslím si, že by to šlo ještě lépe pustit v tom smyslu, že se prostě tomu bahnu nevyhýbat. I když tam byly situace, kdy člověk šlápl a ta noha mu v tom zůstala, což byla někdy celkem sranda. Takže asi takto.
Je Zegama víc závod o nohách, nebo o hlavě?
To těžko říct. To asi každý má individuální. Někdo bojuje spíš s hlavou. Těžko říct. Já teď měla dobrou formu, vyšlo mi to, takže já jsem vlastně vůbec neměla problém s nohama. S nohama jsem měla problém jenom v tom technickém seběhu, ale aspoň vím, na čem do dalších závodů můžu, nebo se budu snažit v českých podmínkách, natrénovat.
Ale opravdu těžko říct. Může to být pro někoho fakt psychicky náročné v tom smyslu, že se tam fakt ťápete jak kačena v blátě a pro někoho to může být opravdu psychicky náročné, protože vás to nemusí bavit. Mě to třeba bavilo, ale někdo to tak mít nemusí. A jsou tam pak i pasáže, které jsou zase běhavé. Myslím si, že to je u každého individuální záležitost.
Co se ti honilo hlavou ve chvíli, kdy ses dostala zpět na 7. místo a věděla, že teď už to musíš udržet až do cíle?
Na to mám jednoduchou odpověď. Když jsem věděla, že jsem vlastně předběhla Lucii, což bylo asi 4 kilometry před cílem, tak jsem si prostě řekla: „Buď teď, nebo nikdy.“ A zkrátka jsem to řezala, co to šlo.
Před tebou doběhla jména jako Tove Alexandersson, Malen Osa nebo Sara Alonso, za tebou další světové závodnice. Co ti tenhle výsledek říká o tom, kam momentálně patříš?
Upřímně výkon Tove je za mě z jiné planety a já jsem jí strašně fandila. Malen i Sara tu trasu Zegamy moc dobře znají a jsou taky skvělé. Já jsem si vlastně do poslední chvíle nějak neuvědomovala, v jaké konkurenci jsem. Nějak mi to vůbec nedocházelo. A upřímně k nim mám stále obrovský respekt, neboť ty holky mají už hodně zkušeností a hlavně se pohybují ve skyrunningových i trailových závodech v zahraničí, kde mají právě tyto závody nějakou váhu, narozdíl od nás, kde to někteří z atletiky hodnotí jako „dyť to není ani běh“. Takže upřímně jsem moc ráda, že jsem jim mohla i konkurovat, ale ještě to necítím tak, že bych mezi ně patřila.
Vnímáš 7. místo v Zegamě jako průlom, nebo spíš potvrzení toho, že už delší dobu běháš na světové úrovni?
Takhle – já to mám tak, že pokud jsem zdravá, mohla bych to brát jako potvrzení, že běhám na světové úrovni. Protože jediný můj limit je to, že zkrátka ráda se ničím, ale někdy je těžké vychytat takové to, kdy už je to za hranu. Myslím v tréninku. Tím, že jsem se rozhodla tento rok se plně běhu věnovat, abych mohla jezdit na závody GTWS, tak dost vnímám, že opravdu trénovat dokáže každý, ale správně regenerovat a vypozorovat na sobě, co vám tu regeneraci spouští – ať už je to silový trénink, jiný pohyb, prostě jen lážo plážo, sauna atd. – je vlastně další část toho tréninkového celku. A i já se to neustále učím. A svým způsobem po všech mých zkušenostech vím, že můžu konkurovat světové špičce, ale musím vychytat všechny ty části, které do toho tréninku patří, a poté jsem schopna podat kvalitní výkon.
iRunFar tě před závodem zmiňoval jako běžkyni, která začala s trailem teprve v roce 2025, ale už byla 10. na Trail World Championships Short Trail. Cítíš, že jde všechno hodně rychle?
No tak iRunFar asi neví mé výsledky od roku 2021. Kdyby je věděl, tak by věděl, že už nějakou trailovou minulost mám za sebou. Ať už je to vítězství na mistrovství světa ve skyrunningu U23, nebo třeba 2. místo na WMTRC v Thajsku. Ano, jde všechno dost rychle, protože ty časy a vše se neustále posouvají.
Co je podle tebe dnes největší rozdíl mezi domácími závody a akcí typu Zegama? Tempo? Hloubka pole? Fanoušci? Tlak?
Ta Zegama je asi opravdu jedinečná, hlavně tím pověstným Sancti Spiritu, kde ti fanoušci jsou prostě neuvěřitelní. Největší rozdíl je asi atmosféra, ale taky to, že na tom startovním poli jsou většinou opravdu ti nejlepší. A pokud chceš dopadnout do top 30, tak prostě každá minuta tam znamená pozici. Takže vlastně musíš jet na full celý závod – ať už do kopce, po rovině, ale i z kopce.
Kdybys měla závod rozdělit na tři části – kde ses cítila nejlíp a kde naopak nejvíc na hraně?
Myslím, že to už jsem zmiňovala. Když se to narovnalo při výstupu na Aketegi a pak z toho seběhu, kde to bylo prostě klesání 21,5 % a úplně mi to nešlo tak pustit. Ale jinak celý závod jsem se cítila dobře. Je pravda, že ty začátky jsou pro mě asi vlastně nejtěžší část, protože než se to tělo adaptuje, tak mi to trvá, a vlastně většinou se pak cítím silněji po zdolání prvního stoupání. Každopádně nejvíc jsem si užila těch posledních 10 km.
Jak moc jsi během závodu sledovala pozice a jak moc ses snažila běžet „svůj“ závod?
Taktika byla jasná, na které jsme se s trenérem dohodli, a to bylo: „Tvořit si svůj vlastní závod.“ S tím, že jsem si je nechtěla nechat utéct ze začátku. Upřímně jsem raději nad těmi pozicemi moc neuvažovala. To až po tom sestupu z Aketegi, kde jsem si říkala, že ji asi ztratím.
Měla jsi před startem nějakou konkrétní taktiku pro technické pasáže, nebo to v Zegamě stejně nakonec všechno rozhoduje až v reálném terénu?
Věděla jsem, kde jsou ty technické pasáže, ale nevěděla jsem, jak moc technické jsou, takže moje taktika byla: „Nějak se to zvládne.“ A zvládlo. Ale do budoucna určitě budu vědět, jak to vypadá, a myslím, že to může taky hodně pomoci. Případně například zvolit i hole do prudkých pasáží, neboť na Zegamě je to tak, že je můžeš na jakékoli občerstvovací stanici zahodit.
Co tě na Zegamě překvapilo nejvíc? Něco, co zvenku vypadá jinak, než když jsi přímo v tom?
Určitě ten kotel na Sancti Spiritu. I když to vidíte na videu nebo na obrázcích, prostě se to nedá tak prožít, jako když jsi přímo v tom.
Na Instagramu jsi napsala, že jsi vděčná i za to, že jsi mohla ukázat, že i Česko může běhat trailové závody se světovou špičkou. Myslíš, že se to u nás pořád podceňuje?
Určitě se dost podceňují trailové závody, které nabývají popularity čím dál víc. Každopádně co u nás určitě nenatrénuješ, jsou víc exponované technické seběhy. Do kopce to vždycky nějak zvládneš, i ty prudké pasáže najdeš v českých kopcích, ale pro seběhy si musíš vyjet do zahraničí. A taky částečně to musíš mít i v sobě a musí tě to bavit.
V dnešní době si myslím, že nabídka trailových závodů je obrovská a spíš je na člověku, aby si taky vybral, jestli má rád běhavější trail, nebo technický, to už se většinou bavíme o skyrunningu. Ale zase pokud se chce člověk porovnat s tou světovou špičkou, musí si podle toho taky vybrat prestižní závod. Ale myslím si, že máme kluky i holky, které dokážou podávat výkony srovnatelné se světem.
Co bys chtěla, aby si český fanoušek z tvého 7. místa odnesl?
Asi hlavně to, že i v českých podmínkách se dá natrénovat na takový závod, a pokud něco chceš, tak se jen snaž k tomu dělat ty kroky a taky se snaž tomu uvěřit.
Máme v Česku podle tebe na to, aby podobných výsledků v mezinárodním trailu přibývalo, nebo pořád ještě narážíme na limity systému a zázemí?
Máme na to, ale jak už jsem řekla, ty podmínky, co se týče hor, tak prostě nemáme takové. A já upřímně to mám třeba tak, že tím, že jsem s trailem začínala, tak svým způsobem mám něco i v sobě, co nedokážu ani vysvětlit. Spíš myslím tu techniku v běhu v kopcích, kterou mám nějak vrytou. Ale hlavní problém je zkrátka v tom, že u nás opravdu ani běhy do vrchů nemají takovou váhu jako silniční běh nebo dráha, protože ten systém je tak zkostnatělý, že se ty traily pořád shazují.
Přitom v zahraničí na to nahlížejí úplně jinak. A neumím to sama vysvětlit, čím to je, ale třeba když si vezmu sama sebe, tak moje úspěchy na dráze nejsou nějak extra kvalitní, i na té silnici si myslím, že maraton za 2:35 nebo půlmaraton za 1:13 je sice fajn čas a já jsem za něho opravdu vděčná, ale nějakým způsobem mi to na té silnici nejde jako v tom trailu. A třeba když si vezmu holky teď v Zegamě, tak tam skoro každá z nich má třeba půlmaraton za 1:11 nebo maraton za 2:30 a prostě dokážu jim nějakým způsobem konkurovat v tom trailu.
A to je právě problém toho systému, který neustále srovnává silniční běh, kde je to často jen prostě o tempu, na které můžeš natrénovat, a samozřejmě tam taky může hrát roli talent. Ale u trailu máš prostě víc věcí, které hrají zásadní roli v tvém výkonu – strava během, střídání tempa, technika běhu, terén, počasí… Prostě je to akorát jiná disciplína, ale vlastně stejně náročná, jako když musíš držet určité tempo na silnici.
V tom tvém textu mě zaujala i ta „šťastná sedmička“ – 7. místo, startovní číslo 16, den po narozeninách, sedmý den v týdnu. Jsi typ, co tyhle věci vnímá, nebo to člověku dojde až zpětně?
Nejsem úplně typ člověka který by jako extra úplně vnímal tyto věci ale je pravda že tím že Filda slavil v sobotu 16. května narozeniny a já pak večer dostála startovní číslo 16, tak jsem mu jen tak řekla že doufám že mi to třeba přinese štěstí. No a pak jsem si to po závodě tak dala dohromady (smích) že 1+6, neděle jako 7. den v týdnu, 25. výročí Zegamy a 2+5=7 a ještě k tomu se to běželo 17. května, takže něco na tom asi bude a ta magická 7. mi prostě byla souzena (velký smích).
Hodně jsi děkovala manželovi Filipovi za oporu. Jak velkou roli hraje v takovém týdnu kolem velkého závodu právě to, co se děje mimo trať?
Roli to hraje celkem dost zásadní a mně to asi i dost vyhovovalo, že jsme do Španělska přijeli už týden předem a já jsem se tak mohla nějak pomalu soustředit na sebe. Každý to má ale zase individuální a musí si uvědomit co mu vyhovuje. Mně například vyhovovalo, že jsem nebyla úplně v centru dění a nemusela se porovnávat s ostatními. Možná proto mi ani nedocházelo, s kým na startu stojím (velký smích).
A úplně na závěr: když si Zegamu jednou za pár let připomeneš, co ti naskočí jako první – výsledek, bahno, fanoušci, nebo ten pocit, že ses v tom legendárním „hluku“ neztratila?
Naskočí mi toto: ¡Vamos! = „Jedem!“ ¡Venga! = „Do toho!“ ¡Ánimo! = „Drž se!“ / „Sílu!“ Barbora! ( i když jsem to slyšela i v jiných závodech, prostě tohle se mi vrylo až do kostí a nedokážu to popsat).
