Domů Vyhledávání

zavoral - Výsledky vyhledávání

Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání

Aleš Zavoral – druhé 660km “Loudání” českou krajinou na MTB

0
Aleš Zavoral je tak trochu přírodní úkaz. Dokáže běžet dvacet, třicet, nebo i více hodin v kuse, pak si vezme kolo a jede se...

Aleš Zavoral: Zdolal africký Atlas Mountain Race (1150km, +20 000m) za 4d 20h 20min

0
Extrémního sportovce Aleše Zavorala není potřeba našim čtenářům představovat, pro ty, co ho ale náhodou ještě třeba neznají, doporučujeme přečíst několik rozhovorů o jeho...

Aleš Zavoral a jeho Loudání beskydskou divočinou

1
Aleš Zavoral je tak trochu přírodní úkaz. Dokáže běžet dvacet, třicet, nebo i více hodin v kuse, pak si vezme kolo a jede se...

Aleš Zavoral (2): 4350 km na kole bez supportu za 11 dnů

0
Aleš Zavoral je tak trochu přírodní úkaz. Dokáže běžet dvacet, třicet, nebo i více hodin v kuse, pak si vezme kolo a jede se...

Aleš Zavoral (1): 4350 km na kole z Itálie až na nejsevernější místo Evropy

2
Aleš Zavoral je tak trochu přírodní úkaz. Dokáže běžet dvacet, třicet, nebo i více hodin v kuse, pak si vezme kolo a jede se...

Pražská stovka – 170km, 5000+, 22h běhu a vítězný René Mráz

0
Pražská stovka je dálkový pochod, pro některé terénní ultramaratonský běh. Každoročně se trasa mění, délka i náročnost. Přestože se závod odehrává u Prahy a...

Nedokončená Pražská stovka 2016

0
...silnice z Řevnic, pěknej krpál! Nahoře si aspoň užívám parádní západ slunce nad Brdy. Pak hasičárna a za ní Nazaret. A po něm dlouhý hřeben nad Vltavou. Most Závodu míru a zase nahoru, poslední dva velký kopce. V tu chvíli si ale říkám, že je dobře, že už od Lhotky sedím v autě s naplno puštěným topením...

střih
Čtyři týdny do P100, v pátek se konečně přihlašuju a v pondělí už ležím s nějakou angínou. Bezvadný, akorát když jsem chtěl "vyladit" formu, tak můj nejdelší běh je ke konvici s čajem. Po týdnu je to lepší, ale furt kašlu a tak se na běh dostane až 14 dní před startem. Žádný rozkoukávání a tak běhám pěkně zostra, abych tělo trochu probudil. Možná moc, možná málo...

Kupička před sbalením




střih
Kontrola jízdenek ve vlaku z Plzně, hmmm třikrát prohrabu batoh, kapsy, ale jízdenka z Prahy nikde, tak aspoň podpořím ČD další jízdenkou. Příjezd do Spáleného Poříčí tak proběhl skoro po drátkách. Pomalu se převlékám, registrace, zabalení, odevzdat batoh a dropbag a jdu se protáhnout.

střih
...v týdnu před startem se na Facebooku řeší úzký profil mezi ploty kousek po startu. V diskusi navrhuju, ať tam Olaf dá kontrolu pouze s jedním fixem, že se to tak aspoň pěkně naředí...

střih
Vybíháme jak splašené ovce, abychom hned za první zatáčkou všichni hledali po kapsách karty na první tajnou kontrolu. On si to Olaf snad přečetl, naštěstí fixů je víc a tak hned běžíme dál, ale pole se hned roztrhalo a mezi lidmi jsou 10 - 20 m mezery.

Po pěti kilometrech přichází brod, nemám hůlky a nechce se mi balancovat na kamenech a tak proběhnu ledovou vodou. No, mohlo to být lepší, ale za chvilku na to zapomenu. Stoupání na Kokšín s první kontrolou a prvním náznakem trasy mimo cesty mě pak zahřeje...
Následují dlouhé úseky průseky lesy. Před kontrolou Nad Maráskem nás poprvé trochu obklopuje brdská mlha, ale trasa je jako vždy značena perfektně a tak ani nemusím kontrolovat navigaci. Akorát za kontrolou mi nedojde, že se musím kousek vrátit a tak si navíc přelezu skalku a protáhnu se přes borůvčí.
Pomalu začínáme stoupat na lehce zasněžený Třemšín a k první občerstvovačce. 20 km za 2:18 docela příjemného běhu.
V seběhu od tvrziště Hengst si dokonce dáváme kilometr pod 5 min, jak nám to upaluje. Následuje dlouuuhý táhlý stoupání, pořád rovně za svitem čelovky. Kousek za zatáčkou následuje "překážkovej" úsek. Bláto s ledem, občas strom, částečně to lze obíhat, teda spíš obcházet, lesem, ale taky žádný zázrak. Naštěstí máme pořád dost sil a úsek není dlouhý. Horší jsou pak následující cesty, které na sobě mají ledový film, takže člověk musí běžet zlehka jako kočka a hledat kousky, kde to neklouže. Pak proběhneme kolem Jahodové hory a začínáme stoupat na nejvyšší místo pražské stovky vrchol Praha. Před ním trochu zazmatkujeme v mlze, ale hned jsme zpět na trase. Seběh do Nepomuku na polívku, v serpentinách potkávám vedoucí běžce a jen tak tak vybírám podklouznutí v zatáčce. Inspirován Alešem Zavoralem dávám dosolenou polívku naředěnou z půllitru a vzápětí s ním odcházím zpět na hřeben.
Ve stoupání zpět ke sv. Janu Aleš okomentuje moje holý achilovky, ale v tu chvíli nad tím mávnu rukou, hlavně, že mám ponožky, který držej tam kde maj. Aleš samozřejmě mizí ve tmě a mě čeká první delší úsek o samotě. Teda občas před sebou v dálce zahlédnu čelovku a to mě táhne dál. Před Třemošnou nejdřív zjišťuju, že jsem přeběhl za Nepomukem jednu kontrolu, ale rozhoduji se, že se pro ni vracet nebudu, pak předbíhám zrovna v krizi jdoucího běžce a na kontrole opět dobíhám kluka se kterým jsem běžel dlouhé části v noci. Sbíháme na další občerstvení, tentokrát od Trailpointu. Když Michalovi pochválím, že boty (Inov8 Trail Talon 250) od nich běží krásně, tak mě usadí, že na 150 kiláků jsou dost "lehký"... že by viděl do budoucnosti?
Za Obecnicí už jsem zase sám. Před klesáním do Jinců si už užívám začínající rozbřesk. Dobíhám poměrně v dobrém rozpoložení jak psychicky tak fyzicky do Jinců na občerstvovačku s dropbagem. Tam mě překvapí super servis, podaní dropbagu, doplnění vaku, já jen strkám hodinky a mobil do powerbanky, přebaluju batoh a přitom pojídám dobrůtky ze stolů. Po čtvrt hodině vyrážím na cca 19. místě dál.
Hned za humny mě trochu pozlobí lýtko a tak se ještě pořádně protáhnu. Následuje krásný úsek kolem Plešivce, který jsem si vyloženě užíval a už se těším až si to tam někdy v klidu projdu. Pak seběh a pak nejdelší souvislé stoupání na Písek k meterologickému radaru, nejdřív pozvolna po asfaltu, pak mírně po lesní cestě, pak prudce lesem mimo cestu a pak téměř po čtyrech mezi kameny a kořeny. Uf a vzápětí přichází první krize. Nakonec se mi jí podaří zahnat, když do sebe nacpu pod tlakem tyčinku před stoupáním na Tábor. Z něj sbíháme s Honzou Kotykem a vzpomínáme na 5BV před dvěma rokama, kde oni byli druzí a já s Tomášem Zdvihalem čtvrtí. Bohužel ze vzpomínek se úplně neběhá i když se na ně hezky vzpomíná...
V Malém Chlumci na 90. km, podpořen informací o průběžném 16. místě, shltám polívku, kterou zapiju colou a vyrážím dál, bohužel sám. Na začátku stoupání sice před sebou někoho zahlídnu, ten ale vzápětí nenávratně mizí. Za vrchem Charvát následuje asi 5 km úsek po vrstevnici a z kopce, tady by se mělo běžet, místo toho jak lusknutím prstů na mě všechno dolehlo. Nemůžu běžet, sotva jdu dokonce si i sedám na pařez... Co tady jako budu dělat? Strhávám šátek z hlavy, aby ji chladný vzduch trochu probral, snažím se něco sníst, ale krom gelů nic nedávám a ty nepomáhají. Snažím se loudat dál. Vůbec to ale nejde a pomalu mě začínají předcházet ostatní, nejdřív z kratších tras pak i stovkaři. Od desátého už ani nevnímám kolik jich je. Koukám na hodinky a říkám si, že aspoň tu stovku bych rád dal za 13 hod. Akorát, že poslední 2 km s 100 m+ jsem šel 26 minut. Občas se pokusím někoho chytit, ale vydrží mi to tak 20 metrů a on pak mizí v dáli.

střih
Asi jsem magor do map. Už když Olaf dával na Facebook jen náhled trasy a obecný popis, posunoval jsem myší po mapě a dumal kudy se to poběží, zkoumal vrcholy, apod. A už od začátku jsem nechápal to "zaběhnutí" někam k okraji Zadní Třebáně a nutné motání se po silnicích mimo lesy.

střih
Pomalu začínám nadávat, na trasu, na boty, na slunce, na další a další stoupání, na to že jsem sám a nikdo mi nehučí do hlavy, abych se sebral a běžel dál. Začínám si přát, abych byl už ve Lhotě a současně mě nahlodává myšlenka na konec, která nakonec vítězí. Bohužel mě psychicky dodělává poslední úsek, kdy z Brdského hřebene a lesů a luk odbíháme kamsi přes vesnice po asfaltu. Boty bych v tu chvíli zahodil, vyhledávám cokoliv měkkého na cestě (koně tam naštěstí přede mnou nešli), jen abych ulevil chodidlům, které toho po 100 km s tenkou podrážkou mají evidentně dost. Michal byl prorokem... Ostatní vesele běží z kopce na polívku a já se jen plahočím a chci to mít za sebou, hlavně už nechci dál. Když už si myslíte, že na kontrole musíte být, tak tam ještě nejste, prostě je to ten nejvzdálenější barák od Brd.
Konečně kontrola a konečně konec.
Na posledních 15,5 km/300 m+ jsem měl průměrnou 5,4 km/h, na předchozích 92 km/3100 m+ byla 7,6 km/h.

108 km | 3500 m+ | 15 hod 03 min | 8:23 min/km | 7,2 km/hod
Strava aktivita a mapa zde.
Jednotlivé kontroly zde.

Olaf si zaslouží pochvalu za skvělou organizaci. I když tu kritiku úseku před a za Lhotkou si neodpustím. Značení, kontroly, občerstvení, zázemí startu, bylo tak jak má být. A mnohé úseky stály za to a vím, že se díky tomu do Brd opět podívám...

střih
Ještě k těm holejm achilovkám. V neděli mě samozřejmě stehna bolí, ale v pondělí už jsou v pohodě. Co je ale totálně nefunkční jsou achilovky! A taky ve mě hlodají myšlenky zda jsem měl končit předčasně, ale spíš jo... Myslím, že ve Lhotce bych se nedal natolik dohromady, abych to dokončil v nějakém rozumném stavu a času. Když mi za světla a vlastně s minimem stoupání a v lehkém terénu 15 km trvalo 3 hodiny, jak dlouho by mi trval další marathon...
I když je mi to stejně trochu líto, následující úsek, hlavně ten od Černolických skal znám nazpaměť. Asi si ho budu muset zas zaběhnout někdy sám po Novém roce...

Kysucká 100 – Zpackaný začátek, překvapivý konec

0
11. 3. 2016, Kysucké Nové Mesto, Slovensko

Přiznávám se bez mučení, že letos jsem Kysuckou stovku (127 km, +5 560m) v plánu opravdu neměl. Nová sezóna měla začít Ledopády a pokračovat Šluknovskem, ale bohužel o Ledopády jsem byl marod. Musel jsem tedy pozměnit plány a najít nějakou náhradu, abych dohnal body do ČSUT a nedopadl jako loni. Okopávát bramborovou medaili se mi už nechce.

Vzhledem k termínovce přiházela v úvahu pouze Letecká nebo Kysucká stovka. Letecká je ale týden před Šluknovskem a to bych nestihl zregenerovat. Kysuckou jsem běžel poprvé loni a moc nadšený jsem z ní nebyl. Respektive z trasy ano, ale ze závodu jako takového vůbec. Vše jsem popsal loni ve svém reportu a nemá smysl se k tomu znovu vracet. Teď už mám nutné know-how, jak a kudy se to běhá, kde a jak jsou dělané kontroly, atd.. Vím už do čeho jdu, takže se rozhoduji pro Kysuckou. A těším se, forma je dobrá, tak snad ji prodám. I když při pohledu na startovku je mi jasné, že to nebude vůbec jednoduché.

Před devátou večer se všichni společně přesouváme ze sportovní haly, kde je zázemí závodu, na start v obci Radoľa. Než odbije devátá, kdy má být start, odchytnu hlavního orga Romana. Zjišťuji, jak je to s tím Bobovcem, s kterým jsem měl loni největší problém. V itineráři je totiž stále napsáno, že nejdřív se musí běžet k orloji do Bystrice a až teprve potom na Bobovec. Všichni ale běželi vyjma mě přímo.

"Beží se priamo na Bobovec." odpoví Roman
"Ok, díky."

Tak všechno konečně jasný, jdeme na to. Je přesně devět večer. "Start!"

Však on tě smích za chvíli přejde panáčku!
Hned od startu se odtrhne cca 8 členná skupinka v které se držím. Tempo neudává nikdo jiný než Vítek Otevřel s čímž jsem počítal. Jasný favorit. Po prvních 5 kilometrech si říkám, "je to rychlé", ale držím se. Po 15 km si už říkám "je to ale kurva rychlé" a držím se dál. Běží se bez pardonu vše, jen v tom nejprudším stoupání se na chvilku přepne na rychlou chůzi. A právě při chůzi do kopce zjišťuji, že stehýnka už nějak tuhnou a odumírají. Přesto se držím stále dál ve vedoucí skupince. V kopci někde po 20km (+800m), které jsme dali za 2:04, už to ale nejde. Odpadám. Jako první z vedoucí skupinky. Stehna úplně odpálený. 7 statečných s čele s Víťou mi mizí ve tmě a jsem najednou sám jako kůl v plotě.

Musím hodně zpomalit. Něž se doplácám k první občerstvovačce v Dolném Vadičově, přeženou se přede mě další lidi. Občerstvení zkracuji opravdu jen na nutné minimum a vyrážím sám před ostatními na Ľadonhoru. Tady to stoupání mi nechutnalo ani loni natož letos. Jsem ostudně pomalý a všichni, před které jsem se dostal rychlou občerstvovačkou, už jsou dávno přede mnou. Aspoň nemusím hledat cestu, nahoře je mlha jako z Rákosníčka. Není vidět nic.

"Seběh dolů bude fajn, tam je předběhnu." říkám si po označení vrcholové kontroly.

Pouštím to dolů, ale s čelovkou na hlavě je v té mlze vidět ani né na metr. Vůbec nevím kam šlapu a klouže to.

„Au“ první mrcha.

Posbírám se a pouštím to dál.


„Au“ druhá mrcha. „Takhle to dál nepůjde!“ 

Sundám čelovku z hlavy a držím ji v ruce, pokoušejíc se mlhu podsvítit ze spod jako mlhovky na autě. Je to o dost lepší. Zrychluju.


„Au“ třetí mrcha.

No jo, ale když mám čelovku v ruce, tak zase nemůžu rukou držet při seběhu balanc a stejně letím k zemi. Musím hold hodně brzdit, na což z kopce nejsem vůbec zvyklej. Stehna zase trpí.


„Au“


Obouchanej a vyšťavenej jako vymačkanej citrón, jsem dole. Poměr „běhu“ a sjezdu v pádu po boku či zadnici byl asi fifty fifty. Rozebíhám se, ale vůbec to nejde. Krom vyšťavení začínám být i pěkně unavený. Moc jsem toho za předchozí dvě noci nenaspal, k tomu ještě 5 hodin za volantem. Už si to vybírá svojí daň. Každou chvíli musím zastavit. Dřepnu si na nějaký pařez, hlavu do klína, zavřu oči a pokouším se vydýchat krizičku a neusnout u toho. Když mě někdo předběhne zkouším ho uviset, ale prostě to nevydržím a zas někde dřepím a odpočívám na pařezu. Závoďák jak sviň. A to jsem si dělal zálusk na bednu. Tímhle stylem budu rád, když vůbec doběhnu. Navíc zjišťuju, že sem někde ztratil i fixu na označování kontrol. No to je fakt bída toto. Ještěže mám foťák, tak si je hold budu fotit. 

Běžím indiánem dál po červený směrem na sedlo Rovný, když v tom v protisměru běžec s čelovkou.


„Čau, kam běžíš, proč se vracíš?“ ptám se ho.
„Já se nevracím, ty se vracíš. Běžíš v protisměru!“ oponuje
„Né, já běžím správně, celou dobu po červený směrem na Rovný. Ty běžíš blbě!“
„Ale Rovný je na druhou stranu, jak běžím já.“ zase oponuje
„To není možný!“ nevěřím mu ani slovo.


Nakonec se nijak nedohodneme, každý má svojí pravdu a každý si dál pokračuje ve svém směru. Tak jako vrtá mi to hlavou, ale jsem si na 100% jistý, že jdu dobře. Nikde jsem se neotáčel. Mrknu na Ambity, odtáhnu mapu a…

„Kurva, já jdu fakt v protisměru! To snad není možný!“


Nevěřím. Ještě jednou to kontroluju i na mobilu a je to opravdu tak. Nechápu nic. Absolutně netuším, že jsem se někde otočil. A kolik kiláků se už takhle vracím? To je úplně v háji. Já na to snad na nejbližší občerstvovačce prdim. Počkám na Fojťase a půjdu s ním na pohodu pěšo, žádný závodění, budeme si dávat všude pivko a bude klid. Dneska fakt nemám den.


Pozn.: Po závodě při kontrole záznamu z hodinek zjišťuju, že jsem se vracel cca 1km. Tzn. tam a zpět kufr o délce přes 2km.


S nechutí dobíhám do Kubiny, kde je další občerstvovačka. Vůbec netuším, kam až jsem se v pořadí propadl. Tak 15. místo, ale spíš ještě horší. Nicméně k mému velkému překvapení jsem prý osmý.


„Tý jo, to není zas tak špatný. Nechápu, ale díky!“ loučím se s kontrolou a s o trošku lepší náladou se rozebíhám dál.

Na Bobovci, na který vyjdu na přímo, bez orloje v Bystřici, zase bojuji s únavou. Za chvíli ale začne svítat, tak mě to snad nakopne, konečně se té únavy zbavím a rozeběhnu se. Pro jistotu do sebe kopnu ještě ampuli kofeinu a mířím dolů do Bystrice k orloji.


Orloj ve Staré Bystrici 
A opravdu. Svítá, já stoupám svižně na Velkou Raču a únava je zdá se ta tam. Najednou to zase jde. Konečně začíná taky nějaký sníh. Nazuji Microspikes, když už je s sebou táhnu, a bez sebemenšího podklouznutí jsem za chvilku až nahoře.

Teď už to klouzat nebude

Polská chata na Vysoké Rači. Jsem skoro na hoře.

Vysoká Rača (1236 m.n.m)

Tady ještě panuje zima.

Rozebíhám se dolů. Po dlouhé době zase parádní běh, únava pryč, řetězy drží a dolů to letí skvěle. U lanovky Laliky ještě horská služba není. Jsem tu moc brzo. Razítko do výkazu mi dá přímo obsluha lanovky. Vyžebrám od uja i ohřátou vodu k pití, která mi už dochází.


Kontrola Príslop Zadedova aneb spočítej sochy.
Přes Zadedovou, kde je další kontrola se 4 sochami, dorážím po žluté až do bufetu U Medveda. Je tu občerstvovačka. Sedí tu dva kluci. Po chvíli zjišťuji, že jeden z nich je Majo, se kterým jsem se přesně tady potkal i loni. Dobrá náhoda. Běželi jsme spolu pak několik desítek následujících kilometrů. Ne tak letos. Po rychlé polívce se rozebíháme všichni tři spolu, ale ještě než doběhneme po silnici do Oščadnice, tak při ohlédnutí se zpět zjišťuji, že jsem jim utekl. 

"Ono mi to zase pěkně běhá!" raduji se v duchu.

Od teď jde vše rychle a naprosto bez problému. Z Oščadnice se vydrápu podél vleku zpět na hřeben a přes krásně běhatelné, měkké a zabahněné louky si to valím zpět dolů až k řece Kysuci.


Bláta je dost pro všechny.

Tady to letělo úplně samo.

Lávka přes řeku Kysuci k žel. stanici Oščadnica 
Ještě jeden kopeček nahoru, parádní seběh dolů a už jsem v Čadce na předposlední občersvovačce.

"No konečně někdo!" vítá mě obsluha. "Jsi druhý nebo třetí."
"Cože?"

Zatím sem doběhl prý pouze Víťa na prvním místě a pak ještě někdo kolem proběhl, ale nezastavil se. Asi to byl nejspíš nějaký běžec mimo závod. Ale i tak. Kde jsou ostatní? Byl jsem po noční krizi osmý, pak jsem předběhl dva běžce a najednou jsem už druhý? To je zabiják ten Víťa. Ti ostatní co svým tempem s sebou strhl, to asi přepálili tak, že pak už rovnou odstupovali ze závodu nebo fakt nevím. Ještě, že jsem odpadl jako první a dokázal se z toho ještě nějak oklepat.

Běžím dál. Už je to jen kousek. Vrtá mi hlavou jestli jsem teda druhý nebo třetí a tak si v rámci zabavení sebe sama hraju na stopaře. V blátě přede mnou vidím dvoje běžecké boty, jedny Salomony a jedny Inov8 X-Talony. Tak že bych byl teda třetí? Ty Salomony to je určitě Víťa, ale čí jsou ty Talony? 

Pozn.: V cíli přijdeme na to, že ty X-Talony patřili Romanovi, který tam nadělal stopy, když značil trať.

Víťovi na stopě. Za chvilku ho mám... 
Na Chotárnym kopci, kde je netknutý sníh se to nakonec vyřeší. Stopy jsou přede mnou už pouze od těch Salomonu. Je to jasný přede mnou je fakt už pouze Víťa a já jsem skutečně druhý. Podle toho jak jsou stopy ve sněhu čerstvě vykrojené a neokoralé zkušeně odhaduji, že je přede mnou tak hoďku max hoďku a půl. Vesele běžím dál a bláhově si fandím, že ho třeba ještě o něco stáhnu.

Rozhledna na Marťákovskom kopci

Horská blecha
"Kolik má na mě první náskok?" ptám se hned jak doběhnu na poslední občerstvovačku v Nesluši.  
"Jó hóóóódně. 3 hodiny a 40 minut." odpovídá kontrola a vrací mě do tvrdé reality. 
"No ty woe. To je ostuda."

Poblouzněné nadšení amatérského stopaře je ta tam. Zůstává to už jen dotáhnout. Už tam chci konečně být, takže běžím dál vše, co alespoň trochu jde. Přes Majtánky šup na poslední kontrolu na kopci Tábor. Koukám, že tu od loňska vyšvihli fungl novou rozhlednu. 


Poslední kopeček Tábor (697 m.n.m)

Tábor, nová rozhledna
Už už se odhodlávám to pustit dolů do Kysuckého Nového Mesta. Ale co to? Kde jsou ty bahenní lázně ve zničených cestách od lesáků? Tady to bylo loni úplně nejhorší a letos naprostá pohoda. Pustím to tedy s chutí dolů a v cíli ve sportovní hale jsem za chvilku coby dup.

Konečně cíl. Čas 17:55. O dvě hodiny rychlejší než loni. I přesto, že mě hned Roman napíše na výsledkovou tabuli na druhé místo, stále tomu zvratu z noční krize nějak nemůžu uvěřit. Byl jsem úplně prošitej, bloudil jsem aniž bych o tom věděl, propadal se v pořadí, pak přišlo svítání a všechno šlo najednou úplně skvěle. Ztráta na Víťu už byla sice ohromná, ale co mám radost, že jsem to nevzdal. Víťa nakonec vyřešil i zbytek. Všechny úplně oddělal, zabiják. Nakonec to dopadlo skvěle.


No jo, fakt jsem druhý.
Moc se mi to líbilo. Trasa Kysucké stovky je fakt nádherná a na jaře velmi rozmanitá. Letos sice nebylo tolik sněhu jako loni, ale alespoň nějaký byl a na to jsem se těšil. Naštěstí bylo i méně bahna a když už ho někde bylo hodně, dalo se to v pohodě oběhnout. Takže to bylo pěkně rychlé. No nebýt té krize a mlhy v noci, tak ještě rychlejší.


Družný rozhovor v cíli.
"A ty si ako kto?" ptá se Emil (vpravo, 3. místo) nevěřícně Vítka (uprostřed, 1 místo)

Vítězové Kysucké stovky 2016
1. místo: Vít Otevřel (CZ), čas 14:50
2. místo: Aleš Zavoral (CZ), čas 17:55
3. místo: Emil Páleník (SK), čas 18:33  

Zase něco do vitríny.
Díky Romanovi a celé jeho partě organizátorů za krásný závod. Skvěle jsem si ho užil. Změna systému kontrol závodu určitě prospěla, akorát bych v itineráři už konečně smazal tu pasáž s orlojem před Bobovcem. ;)


EKUT: Pražská stovka 2015 – odstoupit nebo pokračovat?

0
Těsně před favoritem, dilema „drop bag“, jdeme na to

„Jméno?“ ptají se mě u pořadatelského stolu na chodbě základní školy v Berouně.

Předávám vyplněný formulář, dostávám propozice a čip.

„Jméno?“ táže se hlas automaticky dalšího závodníka.

„Radek Brunner,“ ozve se za mnou.

Otáčím se a opravdu, stojí tam největší favorit letošní Pražské stovky, pokořitel legendárního Sparthatlonu, ultramaratonu z Athén do Sparty a vítěz mnoha velkých akcí.

Jo, kdyby tak pořadí při prezenci bylo i pořadím ve výsledovce :-)


V rušné tělocvičně rozbaluji základní tábor vedle Honzy Šedy a Petra Dvořáka, za pár minut se přidává ještě Honza Pačes. Vytváříme koutek dogtrekařů bez psů :-)

„Budete si tady nechávat batohy?“ ptám se kluků.

„Určitě, chci si pak vyměnit nějaký věci,“ odpovídá Petr.

Pořadatel letos nabízí účastníkům službu „drop bag“, převezení zavazadel do cíle. Stačí, když mu je předáte do zítřejšího poledne (tzn. kdykoliv od teď do 12,5 hodin po startu). Tím, že trasa začíná šedesátikilometrovým okruhem, po jehož absolvování se vracíme sem, a až následně pokračuje sedmdesátikilometrovou štrekou do Prahy, otevírá se možnost využití školy jako depa a po první části se tu převléknout, vyměnit baterky v čelovce, doplnit nové jídlo a pití, odložit nepotřebné věci. Jenže, co když se nestihnu vrátit z okruhu včas? Mám tady sebou krosnu s karimatkou a spacákem, abych se mohl v cíli vyspat, přece s ní nepoběžím celou druhou polovinu závodu. Nebude jistější ji odevzdat už dnes a o výhodu depa se raději připravit?

„Dorazit sem až zítra odpoledne, tak to balím.“ Petrovo holé konstatování pronesené s údivem, nad čím vším přemýšlím, ukončuje během vteřiny mé týdenní dilema, úmorné analyzování trasy, propočítávání kilometrů a odhadování průměrné rychlosti. Krosna na mě počká tady v tělocvičně!


Ve frontě podobně postižených bláznů (celkem nás je 261) postupuji ke dveřím. Venku za nimi, ve tmě křivoklátských a karlštejnských lesů, v kopcích dávajících v součtu převýšení 5 350 m, se klikatí odrazkami, pořadatelskými a turistickými značkami vytyčená trasa Pražské stovky. 130 km nezapomenutelných zážitků, ale také bolesti a boje se sebou samým. Trasa akce, jenž si každoročně vybere vysokou daň v počtech účastníků, obluda nasycená až tehdy, kdy za ní zůstane pořádná DNF spoušť. Také letos popadá na téhle Olafově pekelné deskovce několik figurek, první už nad Berounem, ale teď jsme v osudí ještě všichni. Za přísného dohledu notářky Vůle roztáčí rozverné Štěstí losovací buben. Třicet minut před páteční půlnocí se ozývá před základní školou „Start!“ Kraťoučké slůvko, jímž gradují celoroční diskuze a žití tohoto jedinečného svátku na internetu a v myslích účastníků. Těleso ultra nadšenců se dává do pohybu, vstříc víkendu, užít si advent a mikulášskou nadílku kilometrů. Kolik z nás se dostane až do Prahy?




pátek 4.12. 2015, 23:30, Beroun, start 22. Pražské stovky, foto Jirka Januška


Ortopedický okruh Beroun – Beroun


Úvodní kilometry vedou do kopce, stoupáme na Děd. Během závodu budu mít možnost shlédnout tenhle kopec v několika denních částech – v noci, ráno, v poledne. Nahoru polezeme třikrát. Ještě v berounských ulicích mi dochází, na co jsem zapomněl před startem – nastavit si hole. Zpomaluji, pod lampami půjde montování lépe, než nahoře v lese. V nahuštěném poli znamená krátké zajetí do servisního boxu propad asi o deset příček. Mě ale v  průvodu světýlek zajímá zhruba jen čtyřicet čelovek na hlavách těch, kteří sem přijeli dokončit seriál Extreme Ultra Trail Combination 2015 (EKUT), prostě těch, jimž nestačilo 170 km dlouhé listopadové Loučení s turistickým rokem v Českém středohoří a usoudili, že „je čas udělat pá pá“ za sezónou dálkových pochodů ještě tady. Najdete tu tedy běžce odpočaté pro tento konkrétní závod a běžce, kteří se snažili více či méně úspěšně odpočinout během posledních dvou týdnů. Ukáže se, že i ti nejlepší z druhých dokáží konkurovat prvním, já budu mít však co dělat sám se sebou a brzy se pro mě smísí všechny soutěže v jedinou – hlavně neodstoupit.



 profil křivoklátského okruhu z Berouna do Berouna

Na Loučení jsem si pochroumal obě holeně. Podle internetové diagnózy zánět okostice. Dva týdny neběhat, poté pozvolný návrat. Výborně, odpočinek dodržím a pak si dám pozvolně Pražskou stovku. Zaslepen jediným problém se, kromě vydatného spánku, chybně zaměřuji v regeneraci jen na holeně. Běžecké diskuze si protiřečí a tak pro jistotu zkouším všechno - zahřívání, ledování, mazání, lehké protahování a zabavuji našim psům speciální polštář s keramickými vlákny urychlujícími hojení. Něco z toho se nejspíš mezi sebou bije, něco možná působí jako placebo, každopádně nyní sbíhám z Dědu a bolí mě ruce, záda, kolena a mám totálně prošité stehenní svaly, ale holeně jsou v pořádku :-)


Za Královým Dvorem zdoláváme Koukolovou horu. Při seběhu dolů se vlevo otevírá pohled na osvětlená monstrózní těžební zařízení Velkolomu Čertovy schody. Vést trasa tam, připadám si jako Frodo nesoucí prsten do Mordoru. Brzy ke mně doléhá cinkot zvonce. Že by obyvatelé Lounína zapomněli zahnat na noc krávy z pastvin? Ne, to jen Honza Bartas, skyrunner reprezentující Českou republiku na světových akcích, upozorňuje v rámci výpomoci pořadatelům na blížící se občerstvovačku. Drobnost zpestřující závod. Jako turista popobíhající po české kotlině mohu nasát atmosféru pyrenejských ultratrailů.


Snažím se zvyknout na větší počet lidí, než bylo na Loučení. Přes třináct kilometrů v nohách a stále se pohybuji v řadě běžců. Dokonce i bloudění se tu stává mainstreamovou záležitostí. V lukách za Zdicemi se do jedné takové masové šlamastiky zaplétám. Značky náhle mizí a odhadem tak dvacet lidí zjišťuje, kudy dál. Někoho napadne řešení, další tři ho rozstřílí argumenty, září displeje GPS navigací, okolí pročesávají kužely čelovek. Jo, kde jsou ty časy, kdy si člověk sám sešel z cesty a s nezměrnou důvěrou ve své orientační schopnosti indiánského stopaře vyrazil nevědomě opačným směrem :-)


Nad temné hvozdy zvedá se Vraní skála, kamenný obr střežící jihovýchodní část Křivoklátska. Tam vedou po úspěšném nalezení trasy naše kroky. Po rozbahněné vracečce míjejí se závodníci. Jedni letí s rezignací na techniku střemhlav dolů, druzí, snažíc se zatím nemyslet na sestup, šplhají proti nim vzhůru. Na vyhlídkové plošině se kumulují lidé, všichni si chtějí rychle zaškrtnout fixou kontrolní políčko. Začínám mít nepříjemný pocit, že nás nově příchozí vytlačí přes okraj skály. Obavy jsou ale zbytečné, i v počtu necelých tří stovek zájemců o noční výhled, zafunguje kolegiálně řízená obousměrná doprava.


Na dvacátém sedmém kilometru před Kublovem se rozhodl povzbudit závodníky Michal Dobiáš a zřídil tu pod hlavičkou svého běžeckého obchodu Trailpoint bonusovou občerstvovačku. Cinkot kravského zvonce ve mně vyvolává dobrou náladu. U Lounína jsem si pochutnal na vynikajícím domácím perníku, teď se tělo hlásí pro změnu o slané. A je tu z čeho vybírat. Z velkých plastových beden si beru několik kostek tvrdého sýra, pár koleček klobásy a zapíjím limonádou. Tvoří se tu pořádný hlouček závodníků, panuje přátelská atmosféra, ale do Berouna ještě daleko, není čas se příliš zdržovat.


Přes Velíz se dostávám na Krušnou horu, nejvyšší bod závodu. Stoupání není náročné, ale sestup se mění v bolestivá muka. Na špatně zregenerované stehenní svaly si už zvykám, kolena se však ozývají čím dál tím více. Do restaurace v Novém Jáchymově (38,7 km), první vnitřní občerstvovačky, dokulhávám dvě minuty před pátou hodinou ranní, což je mnohem dříve, než jsem očekával. Trasa mě baví a přes lehkou ospalost mám i energii, jenže vše přebíjí problém s koleny, ten mě vnitřně rozkládá. Bolest se zhoršila. Má cenu pokračovat dál? Dávám si polévku, malé pivo, kávu a tupě sleduji dění v místnosti. Někdo hází do placu vtipné hlášky, jiný prochází krizí, zaznamenávám i moment, kdy jeden ze závodníků odevzdává čip a ptá se pořadatelů na cestu k vlaku. Mezitím se uvnitř mé hlavy odehrává souboj dvou znesvářených rivalů.  

„Woe, pusť ho aspoň do Berouna, pak se uvidí, co dál.“

„Oukej, ale i ten kousek mu dám pořádně vyžrat!“


Z Nového Jáchymova na Červený kříž vede trasa do kopce, pak na Hrachovku mírně dolů. V tomhle terénu to s pochroumanými koleny jde. Oblíbená občerstvovačková trojkombinace mi dodala síly. „Teď hlavně žádné negativní myšlenky,“ říkám si a dobíhám slovenského závodníka, který místo pozdravu hned zahlásí: „Končím, odstupuju, podkolení šlacha, ještě jsem to zkusil, ale nemá to cenu!“ Chvíli jdu s ním. Bavíme se o vhodnosti kolagenu jako výživy pro klouby, o nutnosti vytvořit si základy pro ultra kratšími závody a postupně se dostávám do stádia, kdy už neřeším Pražskou stovku, ale to, jestli se mám vůbec nadále věnovat běhání. Věřím, že za normálních okolností bychom si skvěle pokecali, ale dnes je to pro mě cesta do pekel, nemůžeme spolu dorazit do Berouna, jinak to zabalím. Za vyhlídkou Čerchov se trhám. Z prudkého klesání od zámku v Nižboru slézám velmi opatrně a za podpory holí. Kolem posledního stavení procházím ve chvíli, kdy se odtud ozve zoufalé kvičení prasete. Skrz otevřená vrata vidím řezníka a začátek zabíjačky. Nejsem vegetarián, podobných akcí jsem se několikrát zúčastnil, ale nikdy se mi nenaskytl přímý pohled na samotný akt. My si tu vychutnáváme v ranním svítání výlet a pro něj dneškem vše končí. I tohle upadnutí do sentimentu mi jasně signalizuje, že se má psychika přes noc změnila v domeček z karet. Zbývá si sednout na pařez a rozbrečet se nad nespravedlností světa.


Ze stradonického keltského oppida se otevírá nádherný výhled na vrcholky Českého krasu čnící z inverze. Ještě dolů k řece a pak cestou necestou na Děd a do Berouna. Na posledních dvou kilometrech potkávám v protisměru několik soupeřů ze seriálu EKUT, vydali se již do Prahy. Už mě nerozhazuje jejich náskok ani celkové pořadí, ale závidím, že jim to jde. S každým klesajícím metrem ze mě vyprchává kousek vůle a před školou jsem si jistý, že se pro mě letošní Pražská stovka stala minulostí.




sobotní ráno na stradonickém hradišti, foto: nahoře Radek Beneda, dole Gábor Hevér


Žádné bahno, kameny nebo kořeny, ale parkety

Sobota, deset hodin dopoledne. Sedím na zemi u své krosny v poloprázdné tělocvičně v Berouně, na sobě převlečené triko do vlaku, elasťáky si ještě nechávám. Noční okruh mě vytrestal, neodpočaté tělo z Loučení zaprotestovalo, střídání krizí se šťastnými chvílemi obvykle počítané na hodiny se změnilo v prudce kmitající houpačku, kdy člověk zůstal nahoře pár minut a hned zase letěl dolů. Jsem unavený. Popíjím kávu od pořadatelů a příprava na odjezd domů probíhá velmi pomalu. Mezitím se tu neustále míjí ti, co odjíždějí, s těmi, co pokračují. Smířlivé myšlenky v hlavě vytlačují protiargumenty a naopak.


Do oběda budu doma, vyspím se, ráno vyrazím podpořit přítelkyni Páju a Berryho na canicross. Zafandím jim a přitom vyvenčím našeho druhého psa Badyho.


Celý rok se těším na atmosféru Pražské stovky. Bydlím ve Středočeském kraji, tohle je skoro domácí závod.


Ne, nemá to smysl, v tomhle stavu se budu do Prahy ploužit celou věčnost a z obyčejného namožení vznikne chronický problém.


Do Loučení jsem dal před dvěma týdny hodně, z tři sta kilometrů zbývá sedmdesát a zapíši se do tabulky borců, kteří dokončili celý EKUT, akci, na niž mi ještě loni pokora nedovolila ani přihlásit se.


Můžu to zkusit příští rok, lépe připravený, s většími zkušenostmi.


Čekat další měsíce, abych mohl zažít ten pocit v cíli?


Doma je teplo a pohoda.


Minuty plynou a už dávají dohromady přes půl hodiny. Rozbahněné cesty, kameny, kořeny… Ani ve snu by mě před startem nenapadlo, že ze všech terénů bude nejnáročnějších těch několik parket, na kterých právě sedím. Bezmyšlenkovitě koukám do propozic. Z přejíždění písmenek očima se stává četba u ranní kávy a z ní analýza čísel. Kolena bolí při sestupech, do kopců je necítím, po rovinách se dá dokonce běžet. Do Prahy je to sedmdesát kilometrů, ale jen část z nich připadá na seběhy. Odevšad blízko na vlak. Odhrnuji nohavice elasťáků. Žádné nateklé místo. Vzpomínám na noc. Od restaurace v Novém Jáchymově se bolest nezhoršuje. V krosně mám protizánětlivou mast, sluchátka s hudbou na povzbuzení, venku svítí sluníčko…


Jsou chvíle, kdy je lepší odstoupit. Jenže, co když ta moje ještě nenastala?


Já jdu do Prahy po svých, můj batoh (zelená krosna v druhé řadě od podlahy) se veze autem, foto Jaroslav Koptiš


Tažení na Prahu


Potřetí stoupám na Děd. Prosincové Berounsko zahřívají sluneční paprsky, začíná nádherný den evokující přelom zimy a jara. Jako kdyby ze mě s rozhodnutím v tělocvičně spadlo těžké břemeno, kilometry, čas, to vše se z mysli vytratilo a zůstal jen přítomný okamžik, ve kterém mám znovu radost z pohybu, krajiny a lidí prožívajících to podobně. Dvou z nich, Petra Kostky a Zbyňka Fraie, se chytám. Nejprve zpovzdálí, ale brzy zjišťuji, že mi jejich tempo vyhovuje, proto na konci Brdatky přijímám nabídku a dávám se s nimi dohromady. Rozhodnutí, které dělá tlustou čáru za dosavadním průběhem závodu a jednou provždy vyhání běsy z mé hlavy. V téhle společnosti se rozhodně nudit nebudu a tak hurá do Prahy.



profil karlštejnské části z Berouna do Prahy

Kluci bydlí v Ostravě, jejich zážitky z beskydských akcí se poslouchají dobře, nikdy jsem tam nezávodil, budu se muset zamyslet nad plánem pro příští sezónu. Kromě běhání a probírání života tvoří drtivou většinu konverzace fórky typu, jak je ten most přes Berounku v Hýskově, kam slézáme, nízko, Plešivec naopak vysoko, vzájemné slovní popichování s běžcem a běžkyní, s nimiž se neustále míjíme, no a vzhledem k tomu, že nám do Prahy zbývá celé sobotní odpoledne, večer, noc a kousek nedělního rána, slaví největší úspěch hlášky, kdy byl na jakém místě trasy vítěz letošní Pražské stovky Radek Brunner a co všechno už stihl od doby, co doběhl do cíle :-) Zpráva o jeho úspěchu se velmi rychle roznáší napříč polem. Ve Vráži se ještě Petr fotí u silničního ukazatele „Beroun 5 km“, ke kterému přicházíme po 25 km chůze a běhu z Berouna :-) , a pak už zalézáme do restaurace s další občerstvovačkou.


Z Vráže na Karlštejn to není daleko, ale trasa Pražské stovky nevede nikdy přímo a Olaf se rozhodl důkladně nás provést po kopcích v okolí Svatého Jana pod Skalou.

„Jo, tak sem jsem se chtěl vždycky podívat,“ komentuje ironicky doubek rostoucí v malé ohrádce a dřevěné turistické posezení běžec, s nímž se potkáváme na konci kilometrové odbočky vedoucí přes vrstevnice k Dubu na Herinkách. Další, podobně dlouhá sranda šplhá do ještě prudšího stoupání z obce na Svatojánskou skalní stěnu. K dřevěnému kříži na vyhlídce vylézáme těsně po setmění, i tak si ale výhled na zalesněné údolí a klášter pod námi stihneme ještě vychutnat. Vracečky dělají tento úsek zajímavým, neustále někoho potkáváme a příjemně se běží, když je se na koho dotahovat. Od Vráže se několikrát míjíme i s paní Janou Jindrovou, které loni fandila celá ultra komunita. Víkend dávno skončil, všichni jsme byli již doma, stihli několik pracovních směn a tato žena navzdory spánku a únavě dál bojovala  s útrapami trasy. Nevzdala a po 76 hodinách došla až do cíle. Letos vyrazila jen na zkrácenou verzi 70 km, ale i to je obdivuhodný výkon. Kéž bych měl v jejím věku tolik elánu a vůle.



Paní Jana Jindrová a náš stůl (já, Petr, Zbyněk) v restauraci ve Vráži, foto Petr Šmidrkal

Je sobota čtvrt na sedm večer a v restauraci Pod Dračí skálou v Karlštejně panuje pravá stovkařská atmosféra. Všechny stoly jsou obsazené utrmácenými, zabahněnými závodníky, z nichž kupodivu spousta, přes fyzické a psychické vypětí, srší veselou náladou. Jako bychom se dostali přes určitý bod do fáze, kdy nám je už všechno jedno. Brzy přijdou ale ještě těžké chvíle! Posilněny polévkou, velkým pivem a kávou, vnitřně nakopnutí dobrou náladou, na níž má velký podíl také příjemná obsluha tohoto podniku, vyrážíme s Petrem a Zbyňkem znovu do tmy.


Přes hrad, Mořinku, Dobřichovice, přírodní památku Krásnou stráň, kudy vede nejprudší turistická stezka v okolí Prahy, a Vonoklasy do Černošic. Poslední vnitřní občerstovačka. Obsluha vázne, ale lepší, než kdyby tady byl jen na rozcestníku přidělaný kontrolní fix. Do půlnoci zbývají dvě a půl hodiny, do cíle v pražských Modřanech necelých 17 km. Naivně se utěšuji tím, že blízko metropole nemůže být na trase žádná šílenost a bude to určitě brnkačka. Zcela nová část Pražské stovky po levém břehu Vltavy, žádná Zbraslav, žádná Závist ani Šance.


Venku dostávám facku od zimy. Celou dobu běžím v triku a lehké šusťákovce, na poslední úsek přidávám mikinu, přesto vyčerpané tělo ne a ne se zahřát. Staňkova, Radotín, Radotínské skály, Velká Chuchle, pořád nahoru a dolů. Teprve teď poznávám Olafův rukopis. Nalákat křivoklátským okruhem na rychlý závod, utrmácet u Karlštejna a totálně dorazit na dohled od cíle. Ku Praze se plouží desítky závodníků, nikdo z nich nic neříká, každý se pere sám se sebou. Hůlky se zapichují laxně do strání, které tady vyrostly snad jen pro tuhle jedinou akci. V domech okrajových čtvrtí usínají lidé a kolem jejich oken táhne průvod zombie. Ne, tohle by nedokázal napsat ani Edgar Allan Poe. Od Malé Chuchle klene se přes Vltavu Most Inteligence, druhý konec v nedohlednu, z řeky stoupá chlad a převozník Charón dostal výpověď, na druhou stranu musíme po svých. Zase do svahu a ze svahu, sídliště v Hodkovičkách. Druhá noc na cestě. Napůl spánek, napůl bdění. Tělo jdoucí samo, bez mysli, úplná haluz. A pak nás tahle psycho atrakce vyplivne v Modřanech, vyždímané, s malými zbytečky energie na dojití, na otevření dveří u základní školy.


Je neděle, pět minut před druhou ranní a my to se Zbyňkem a Petrem dokázali. Podáváme si ruku s Olafem, dostáváme diplomy a já medaili, jako vzpomínku na zvládnutých 300 km s převýšením 13 200 m, na zvládnutý EKUT. Nic z toho se však nevyrovná tomu hlavnímu, tomu, co se opět odehrává uvnitř, tomu nádhernému pocitu, že jsem vyhrál sám nad sebou a přes všechny problémy si to užil až do konce.



Cílové foto: Petr, Olaf, já a Zbyněk, neděle 2:00 ráno v Praze Modřanech


pamětní list za zvládnutých 130 km na Pražské stovce 2015


profil celé Pražské stovky 2015

A propos


Na dlouhou trasu Pražské stovky odstartovalo 261 závodníků, z nichž 189 úspěšně dorazilo až do cíle. S Petrem a Zbyňkem jsme doběhli a došli po 26 hodinách a 25 minutách na 104.-106. místě.


V seriálu EKUT (Loučení 170 km + Pražská stovka 130 km) odstartovalo 70 závodníků, z nichž 38 úspěšně dokončilo všechny etapy. S časem 60 hodin a 40 minut jsem obsadil jako nováček v tomto podniku 14. místo.


Bolest kolen se v druhé části Pražské stovky již nezhoršovala. Do týdne od závodu odezněla z pravého kolene, s levým mám stále problém. Chůze v pohodě, běhání omezeně – dva, tři kratší výběhy týdně. V minulé sezóně mě běhání upozornilo na propadlé příčné klenby, letos na nutnost zpevnit kolena posilováním. Sedět u televize, tak o těchto dysbalancích nevím a nemohu na nich ani zapracovat. Neodstoupení v Berouně nepovažuji za chybu, být tam nyní znovu, rozhodnu se stejně.


Velké díky Olafovi a všem jeho pomocníkům za trasu se spoustou zajímavých míst, s minimem civilizace a asfaltu, za ukázání nových cest u Prahy a za po všech stránkách skvěle fungující akci.


Velké díky Petrovi a Zbyňkovi, setkání s nimi značně zvýšilo mé šance na dokončení, závod v jejich společnosti příjemně ubíhal a pokec s nimi mě obohatil o další pohledy na tenhle sport.



úspěšně dokončený celý EKUT 2016, 300 km s převýšením 13 200 m během dvou týdnů

Stránky Pražské stovky ZDE, kompletní výsledky z Pražské stovky ZDE, kompletní výsledky EKUT ZDE.

Profesionální fotky od Jirky Janušky najdete na tomto ODKAZU.

Odkazy na články bloggerů:

Radek Brunner (vítěz Pražské stovky): Pražská stovka 2015
Zuzka Urbancová (vítězná žena Pražské stovky): Ryzí pražské ultra
Vláďa Kádner: Pražská stovka - EKUT 3
Eliška Majorová: Pražská stovka 2015 (EKUT 3)
Patrik Hrotek: Pražský reparát
Lukas Pawlowski: Pražská stovka 2015
Dušan Horbaj: Pražská stovka 2015
Tonda Hejkrlík: Pražská stovka 2015
Lukáš Šichta: Pražská stovka 2015
Magda Vančáková: P100 - dětská trasa




Podzimní sklizeň na 100 mílovém Loučení

0
20.11.2015, Ústí nad Labem

Celý rok se na to těším a konečně je to tady. Loučení. Domácí závod v mém milovaném Českém Středohoří. V kombinaci s Pražskou stovkou (130 km, +5350 m ) za 14 dní tvoří Loučení (170km, +7900m) první část etapového závodu EKUT (Extrémní Kombinace Ultra Trailu). Jedná se o nějakých 300km a přes +13tis metrů převýšení ve dvou víkendech 14 dní po sobě. Loni se mi podařilo skončil v EKUTu na 3. místě. Byla to má první bedna v běžecké kariéře. Letos mi to ale běhá ještě líp, že můj cíl je 3. místo v EKUTu minimálně obhájit, ale raději být ještě lepší.

Na domácí Loučení mám taktiku jasnou. První etapu maximálně napálit a co nejvíc pak využít možnost odpočinku mezi 1. a 2. etapu doma ve své posteli. Druhou etapu se pak chci držet co nejvíc vpředu s těmi, kteří běží celý EKUT. Několik dní před startem sleduji startovní listinu, abych věděl s kým se budu po Středohoří nahánět. Čím víc se blížil start, tím víc přibývá jmen, které ve mě budí respekt. Na startovce nechybí loňští šampióni EKUTu Gábor Nyakás (1.) a Martin Šebánek (2.), dále slovenský rychlík Patrik Hrotek, Lukáš Pilař vítěz loňské 2. etapy Loučení a další a další. No uvidíme.

1. Etapa, EKUT 1 (55km, +2550m)

Start v pátek 20. listopadu v 5:15 ráno z Těchlovic. Na registraci do Ústí jedu až ráno před startem. Ostatní "spí" v tělocvičně v pionýráku na karimatkách, já doma v posteli. No není to paráda? Ve 2:50 budíček. Rychlá snídaně, převléknout se do závodního a šup do auta. V Ústí jsem kolem čtvrté ráno, 15 minut před koncem registrace. Po registraci společný přesun busem MHD do Těchlovic na start. A jde se na to, čék ani nestačí být nervózní.

Mapa a profil 1. etapy Loučení 2015
"Start!"

Vybíhá se v podstatě hned do kopce po silnici směrem k první vrcholové kontrole na zřícenině hradu Vrabinec.Velmi záhy se z úvodního chumlu vykřesá čelní skupinka. Tempo je totiž opravdu kurevsky rychlé. Nicméně, držím se zuby nehty na třetím místě. Přede mnou dva drobní Slováci. Poznávám jen Patrika Hrotka, jeho kolegu Dušana Krajčoviče ještě neznám.

Ve výstupu na Vrabinec začíná první bahenní klouzačka. Bahýnko je kvalitní. Celou noc pršelo. Mé, již značně sjeté X-Talony, mi podkluzují tak, že ve stoupání musím na všechny čtyři. Přemýšlím jestli to byl dobrý nápad, si na první etapu nebrat hůlky. No nic, teď už s tím nic nenadělám. Hrabu se rukama v bahně a tlačím se nahoru.

Kontrola označena. Rozebíhám se dolů. Vidím slovenský kluky přede mnou. Při seběhu nacvičují nějaké nové taneční kroky do Star Dance, doplněné skluzy v bahně. Nějak se s tím ale crcaj, musí si to ještě pořádně natrénovat, takže jsem hned před nimi a letím dolů zpět do Těchlovic sám.

"Vyhlašuji prémii pro toho, kdo tohle dokončí s čistým zadkem!" volám na Olafa při doběhnutí na tajnou kontrolu v Těchlovicích.
"Klouže to všude jak na ledě!"

Pokračuji dál z Těchlovic k dalšímu kopci se zajímavým názvem Stříbrný roh. Ještě než cesta z vesnice zahne do lesa, slyším za sebou dvojité kroky běžců.

"Klap, klap. Klap, klap."

Bratia slovenský už mě mají a jdou přede mne. Vypadá to, že na rovinkách a ve stoupání to s nimi nebude lehké. Odbočujeme vpravo z cesty a před námi snad kolmé stoupání nahoru na Stříbrný roh. Šutry, větve, listí. Pod pod ním bahno, které klouže jak vazelína. Kouknu nad sebe a kluci už mají v kopci znatelný náskok. Stoupají lehce jak veverky, zatím co mě snad bouchne pumpa a vyskákají mi všechny ventily z válců. Musím se i zastavit a popadnout dech. Nevěřícně kroutím hlavou, kam nás to ti blázniví orgové ženou. Jsem nahoře. Kluci už mají označeno a míří dolů. Označím také a chci se rozeběhnout za nimi. Je to ale tak prudké, plné kamení a listí, že se v tom běhat prostě nedá. Skočím do toho z hrany kopce a sklouzávám se v bobku dolů. Bratia to řeší zase s velkou opatrnosti, takže je po chvilce předjíždím ve skluzu zleva. Všichni strháváme kusy kamení, které se dává do pohybu dolů na ty, kteří se teprv drápají nahoru.

"Musíme víc vlevo nebo to kamení někomu spadne na šišku!" volám na kluky.

Tři kroky. Do bobku. Jednu nohu před sebe. Vžžžžžum. Sjezd kam až to jde, zase na nohy a takhle stále do kola. Za chvilku jsem níž, kde se to už dá udržet na nohou a pustím to dolů. Parádní technické orgie. Přeskakuju šutry a větve jako Skippy. Jsem dole. Tohle byl teda zlatý hřeb večera vlastně rána. To si musím dát někdy ve dne ještě jednou.

Kluci nikde. Jsem první a sám. Je to jasný z kopce mám na ně na vrch, ale do kopců a na rovině mě budou asi zase dotahovat. Náskok se mi ale daří udržet. Přes další kotrolu K3 na hradě Vraty, dorážím na čele na první čipovou kontrolu na Bukové hoře.

Foto: Jan Sedlák
Při seběhu do Malého Březa se v duchu chválím, jak mi to pěkně jde. Když v tom najedou....

"Brk!", zakopnu o kořen pod listím a už se válím z kopce v kotrmelcích.

Naštěstí pád do hromad listí je snad ještě měkčí než do sněhu, jako do bavlnky. Zvedám se a rozebíhám dál. Po chvilce mám možnost zjistit, kdo je tady v sebězích opravdový pán. V jedné pasáži vyruším stádo muflonů, které to metelí přímo přede mnou dolů lesem cestou necestou. Krásná podívaná, je jich snad přes 30 kousků včetně několika statných beranů. Zkouším se chytnout za ně do háku, ale tihle berani jsou prostě jiná liga.

"No tys to z té Bukovky pěkně rychle seběhl. Zrovna jsem přijel a ještě nemám ani zapnutý noťas!" vítá mě Olaf na čipovce v Malém Březně.

Než to nastartuje, doleju si pití a zbouchnu jednu sušenku.

"Píp" očipováno a běžím dál.

Rovinka po silnici a pak stoupání zpět na Bukovku. Je to táhlé a dlouhé. Ani se moc nedivím tomu, když za chvilku za sebou nejdříve slyším a pak už i vidím kluky slovenský. Zrychlím. Zjišťuji, že klus do kopce je stále ok, takže tam, kde to jde, běžím a běžím, až jsem na zpět na kontrole na Bukovce. Cestou míjím ostatní povzbuzující závodníky, co se teprve vydávají dolů do Malého Března.

"Kde se mám označit? Jsem tu už po druhé." ptám se kontroly.
"Už po druhé? Ježíš, já to ještě nemám zapnuté!" panikaří obsluha.

Ach jo, už zase. Asi budu muset zpomalit. Nacpu zatím do sebe kousek od všeho, co je tu na bohaté občerstvovačce připraveno. A že těch dobrot tady je. Nejvíc mě ale jako vždy uchvátí Honza Sedlák respektive jeho silný čaj ze samovaru. Ten je prostě vždycky luxusní. Dnes se podává Gruzínský.

"Si to zřeď vodou woe, vždyť ti bouchne pumpa!" varuje Honza.
"Nn, tak je to nejlepší!" a leju do sebe další horký šálek.

Přibíhají kluci. Čipovka už je nastartovaná, takže povinné "píp" a rychle jim zdrhám dál.

Dobíhám na jeden z posledních větších kopců 1. etapy, na Magnetovec. Když se vyškrábu nahoru, kontrola K12 nikde. Projdu celý vrchol, ze strany na stranu, dolů, nahoru, zkotroluju každý strom, ale kontrolu nikde nevidím. Zdržení takové, že mě dotáhnou bratia. Hledáme dál spolu, ale fakt nikde není. Nakonec vytáhnu telefon a volám Olafovi, kde ta zpropadená kontrola je.

"Ta není na vrcholu, musíte až na konec té smyčky kolem Magnetovce. Je tam dole v tom nejzazším bodě." radí Olaf, přítel na telefonu.
"Je někde dole." volám na kluky a rozebíhám se dolů.

"Tady je ta mrška." označím se a zapískám na kluky, že jsem jí našel.

Zpět z Magnetovce se ale nějak zamotám, takže se dole zase seběhnu s kluky. Můj náskok je definitivně pryč. Dál pokračujeme spolu. Přichází pěkný dlouhý seběh. Zkusím na to zase šlápnout a trhnout se, ale bohužel to nejde. Není to nic technického. Jednoduchý seběh, takže Dušan a Patrik to valí v pohodě těsně za mnou a žádný trhák se nekoná.

Ve Velkém Březně čeká na další čipové kontrole v hospodě hlavní org Petr Malý a má pro nás i kupóny na polívku. My ale jen doplníme vodu a běžíme dál. Do cíle je to už jen kousek, tak to zdržení s polívkou nestojí za to. Nějakých deset nenáročných kilometrů, kde už se nic nemění, ani nestane. Všichni tři tak společně nakonec dobíháme až do cíle v Ústí nad Labem na společném sdíleném 1. místě v case 6:12:29. No vida, nakonec to ani nebolelo. Škoda, že mě kluci na Magnetovci dotáhli, ale i tak maximální spokojenost.

Vítězové 1. etapy Loučení. Zleva: Dušan, Patrik a já
Foto: Olaf Čihák
V cíli se nijak nezdržuju. Posbírám si svých pět švestek a jedu domu. Postel už čeká. Cestou do Roudnice se stavím ještě na oběd. Doma horká vana, svačina a už už se chystám do postele. Jenže po omytí zablácených bot zjistím, že se mi u obou roztrhla obsázka. Když s tím něco neudělám, druhou etapu by X-Talony už nemusely vydržet. Se žralokem by se běhalo blbě. Takže spaní musí ještě počkat. Nejdříve ještě jehlu a nit a obě botky zašít. Alespoň si při tom zapnu do stehen elektroléčbu. Naklepu řízky 40 minut regeneračním programem, došiju boty a pak jdu kolem 4 odpoledne konečně spát.

Najdi dva rozdíly aneb švadlenka zasahuje.
"Zzzzzzzz zzzzz zzzzz"

No vůbec jsem neusnul, ale odpočinul jsem si dobře. Určitě líp než ostatní v tělocvičně. Jo jo není nad domácí zázemí. Ve čtvrt na deset vyrážím zpět do Ústí, abych stihl registraci na 2. etapu.

2. Etapa (115km, +5200m)

Zaregistrováno. Společně se přesuneme na vlakáč a odtud zase busem na start. Nyní pro změnu do Sebuzína. Místa kudy vedla ranní trasa první etapy jsem moc neznal, tak maximálně 15%. 2. etapa je ale úplně jiné kafe, tady budu opravdu doma. Odhadem tak přes 80% trasy znám a pravidelně v těch místech trénuji. Snad se mi to podaří zúročit. Jdeme na to.

Start 2. etapy Loučení.
"3, 2, 1, Start!" odstartoval Olaf přesně v jedenáct v noci 2. etapu.

Rozebíhám se na tlačím se rovnou úplně dopředu. Trošku sem se obával, jak se budu po ranních 55km cítit, ale je to fajn. Loni mi začátek druhé etapy moc nechutnal, ale teď je to dobré, cítím se výborně. Zaplať pán Bůh, protože startovní tempo je opět nemilosrdné. Ve předu nejsou kdo jiní, něž slovenští bratia Dušan s Patrikem. Já běžím třetí a za mnou se ještě drží Tomáš Štverák.

Mapa a profil 2. etapy Loučení 2015
Víceméně společně dobíháme na Krkavčí skálu, kde je první fixková kontrola K1. Další kopec je můj oblíbený tréninkový cíl Varhošť, který si nejdříve musíme nadběhnout po loukách směrem ke Lbínu. Dušan na to tlačí pěkně zostra a za chvilku zdrhá v nedohlednu. Partik trošku zpomalí, tak jdu před něj a vydávám se sám stíhat Dušana. Na první čipové kontrole K3 pod Varhoštěm na 8. kilometru ztrácím na Dušana už 4 minuty. On se asi zbláznil, jak chce tohle tempo vydržet?!

"Dušan tu prolít jak nic. Skoro ani nezastavil. Nahoru (na Varhošť) to celé běžel. Máš co dělat!" hecuje mě Olaf na kontrole.

Označím, vytáhnu hole a jdu nahoru. Neběžím. Nejsem blázen. Na druhou stranu, po označení kontroly K4 na rozhledně, to pustím dolů pěkně zostra. Nesleduji ale itinerář. Místo abych pod kopcem odbočil na zelenou vpravo, běžím jako vždycky, když tu běžím, po zelený vlevo směrem zpět na Krkavčí skálu. 

"Kurva!" zanadávám si, když zjistím svou chybu na Ambitech

Takže zpět. Když se vrátím na správnou cestu, akorát se připojím k Tomášovi a Patrikovi, kteří zrovna probíhají. Jdu před ně a pálím to dolů k odbočce na Rytinu soutěsku. 

"Někdo tu ztratil Salamon flašku. Asi ten první." volá na mě hlavní org Petr u kontroly K5. 
"Jj, to bude Dušana. Já jsem druhej, nikdo jiný než on tu ještě neběžel."
"Vezmu mu jí na další kontrolu, tak mu to když tak řekni, když ho uvidíš."
"Ok"

Rozebíhám se nahoru do soutěsky, když už je to moc prudké, přecházím do chůze s holemi. Za chvilku se proti mě žene dolů čelovka. Aha Dušan.

"Nenašel si mojí... ?" 
"Má jí Petr dole na kontrole."
"Ok" odpoví Dušan a sprintuje dolů.

Za pár minut za mnou dusot a funění. Dušan sprintuje zase nahoru, pozdravíme se, předběhne mě a běží dál do kopce. Koukám na něj, jak na přírodní úkaz.

"Hmm, hmm, hmm, to jsou věci, mrkev v zimě." řeknu si v duchu a v klídku valím svým tempem dál. Jsem zvědavej, za jak dlouho se Dušan takhle odpálí.

Vyškrábu se na konec Rytiny soutěsky a hned se rozebíhám na Němčí. Tam se těším, protože pak následuje parádní technický seběh Průčelskou roklí, až skoro dolu k Labi do Brný. 

"Hezky! Jsi tu první!" vítá mě Olaf, když seběhnu na čipovku do Brný.
"Jak první? On tu Dušan ještě nebyl?"
"Ne, říkám, si tu první."
"Tý jo, tak to musel někde zabloudit."

No tak super. Někdy to jde prostě samo a čék se nemusí ani moc snažit. Doplním pití, něco pojím a rychle ocaď pryč. Další cíl Vysoký Ostrý. Nad Brnou potkávám Dušana a kousek za ním i Patrika s Tomem. Ukážu jím kudy ke kontrole a valím hore.

Když se vydrápu na Ostrý, akorát za něj zachytí nějaký mrak. Z mraku nejdřív chvilku prší, ale pak to přejde do husté smršti ledových krupek a sněhu. Označím kontrolu a běžím z toho nečasu rychle pryč. Je to zvláštní, pod světlem čelovky je najednou všude bílo. Zima je tady! 

"No pozeraj na to, je to taká ľadová omrzlica!" ukazuje mi Dušan dlaně plné sněhu, když se míjíme.

Koukám do itineráře. Teď musím po zelené a pak odbočit na červenou ke Střekovu. Běžím, běžím, ale pak zjištuju, že sem tu odbočku už asi přeběhl. 

"Kurnik! Zase!" nadávám si v duchu.

Pravda je, že sem spoléhal na reflexní značení. Při ranní etapě to bylo reflexkami proznačené tak, že snad ani nemělo cenu zapínat na Ambitech navigaci. 2. etapa ale reflexkami doznačená v podstatě není. No, budu si muset dávat víc pozor. 

Domotám se nějak zpět na odbočku na červenou a dál už běžím bez problému. Nikdo mě nedohonil, ale čelovky už byly na dohled. Míjím Střekov. Dole u zdymadel čeká Petr s Egonem s tajnou kontrolou a jídlem. Super, už jsem byl skoro na suchu.

Koukám na oblohu, jak se během chvilky z Ostrého úplně vyjasnilo. Jsou vidět všude hvězdy a pěkně přituhuje. Asi i mrzne. S vyndáním rukavic se nechci zdržovat. Běžím dál. Když se dostanu přes Labe po zdymadle, vidím z druhého břehu, jak dobíhají další lidi na tajnou kontrolu. Musím s sebou mrsknout. Náskok mám stále minimální. 

Nicméně cestou k Vrkočským vodopádům místo toho dvakrát zakufruju. Pokaždé přehlédnu odbočku a pokaždé je to zacházka cca 400m. Takže čelovky pronásledovatelů jsou zase blíž a blíž.

Pod Panenskou skálou odbočuju už správně na Chvalov, ale po pár kilometrech, začínám pochybovat.

"Neminul jsem kontrolu K11?"

Ta je sice až přímo u Chvalova. Ale asi únava, nervozita nebo nějaká noční demence, nicméně se vystíhuji tak, že se dokonce otáčím a rozebíhám zpět kontrolu hledat. V protisměru přibíhám ke klukům. 

"Máte K11?" ptám se
"Ne. Nemáme. Ta ještě nebyla, né?" 
"Musela už být!" trvám si na svým

Nakonec jsem musel zavolat dokonce hl. orgovi Petrovi, kde ta kontrola je. Petr ale vůbec nechápe, proč se na to ptám, vždyť je to v itineráři napsané úplně jasně. Od odbočky 2 kilometry až před Chvalov, kde je kontrola K11. No jo no. Říkám prosně nějaká únavová demence. Přidávám se tedy ke klukům a dál běžím už radši ve skupině s nimi. Slovenští kluci, Tom a k mému milému překvapení i Robert Frohn. Ani mi to nevadí, už mě to mé bloudění štvalo a víc hlav víc ví a vidí.

Někde před Moravanskými vodopády se naše skupinka zmenší pouze na mě, Roba a Dušana. Vodopády, které ještě neznám, jsou i v noci fakt parádní. Skvělý, zase mám nový cíl, kam se jít někdy proběhnout.

Další cesta kopíruje to, co se běželo loni, ale v protisměru. Jak to člověk zná, tak to i rychle ubíhá. Přes vyhlídku Mlynářův kříž a výbornou polévku na čipové kontrole v Dubičkách, jsme doběhli všichni tři stále spolu až na rozhlednu Radejčín. To je hrozný kolik to má schodů!

Začíná konečně pomalu svítat. Přesně v čas, protože mi akorát došla baterka v čelovce. Nicméně raději ji ještě vyměním. Spíš něž abych viděl, abych byl vidět, protože běžíme po silnici směrem na Litochovice. Na vyhlídce Porta Bohemica jsme přesně v 7 ráno. Už je vidět, čelovky jdou definitivně do batohu. Celou dobu co běžíme po skalicích nad Labem běžím s Robem vpředu. Dušan je furt na konci našeho vláčku a přijde mi, že trochu tuhne. Napadá mě hříšná myšlenka. Oslovit Roba, aby jsme se mu spolu pokusili trhnout. Potřebuji si na Dušana udělat nějaký náskok, když jsme ráno doběhli na prvním místě spolu.

Vyhlídka Porta Bohemica. Ještě s Dušanem a Robem.
Nicméně nakonec k tomu ale ani nedojde, protože vše vyřeší stoupání na Lovoš. Tudy ze strany po žluté to sice neznám, ale jen po rozcestí modré se žlutou. Odtud můžu klidně vypnou navigaci a dalších 40 km běžet jen tak. Tudy vede totiž mé oblíbené tréninkové kolečko. Jak si tak libuju, jak to tu znám, opřu se hůlek a svižně stoupám na Lovoš v domnění, že kluci jsou hned za mnou. Když se ale otočím, koukám, že se kluci nějak zadýchali a nestíhají. No vida, jde se do trháku. Opřu se do toho ještě svižněji a už jsou v nedohlednu. To bych fakt nečekal, že se zrovna Dušanovi trhnu ve stoupání.

Lovoš. Jsem nahoře. Je kolem čtvrt na devět ráno. Turistická restaurace je ještě zavřená, takže místo razítka označuji kontrolu fixem a jdu na seběh. Jestli mám nějaký vrchol ve středohoří nejvíc naběhaný i sběhaný, tak je to právě Lovoš. Pouštím to rutině v plné rychlosti dolů. Na křížení modré se zelenou těsně pod vrcholem míjím kluky. Pak ale ještě zastavím. Je tak nádherně. Mrazivé jasné ráno s krásnými výhledy. Musím nastřílet pár fotek, protože to se tu často, a obzvlášť na podzim, nevidí.

A sprintem z Lovoše dolů.
Boreč a spol. Tam dnes ale neběžíme.
Letím dál dolů a na úpatí Lovoše potkávám Fojtíky, kteří jdou jen ranní trasu. Nechce se mi v té rychlosti brzdit, tak na ně jen houknu a mávnu rukou. Dochází mi pití. Další čipová kontrola s jídlem je ale až na Milešovce. No to bude drsný bez pití až tam. Naštěstí mě ale zachrání Olaf a jeho tajná kontrola v Opárně.

"Já tě tak rád vidím! Máš tu i pití?" volám na něj už z dálky.

Doplněno. Rychle pryč. Později dostávám echo po telefonu, že tu mám náskok už 8 minut. Přes další kontrolu na Opárenském hradu mířím na Milešovku. Je to do mírného kopce. Snažím se běžet opravdu vše, ale občas to prostě nejde musím se zastavit a něco si vyfotit. Takhle pěkný světlo, to by byl hřích si to nevyfotit.

Pod Lovošem. Další cíl 2x Milešovka (vlevo) a Kletečná (vpravo)

Dálniční most (D8) přes Opárenské údolí
Stoupání na Milešovku od Velemína není zadarmo. I s hůlkami si pěkně zafuním, než se vydrápu na vrchol. Koukám, že sběh tudy po druhém výstupu nebude jednoduchý. V rigolech, kudy vede pěšina, jsou hromady spadaného listí, které zakrývá zákeřné velké kameny. No uvidíme.

Výstup na Milešovku
"No, konečně někdo dorazil!" vítá mě obsluha čipové kontroly v Chatě Milešovka.
"Tady máš kupón na polévku."

Polévku zředím vodou a vypiju jí rovnou z talíře. Lžíci vracím nepoužitou. Dotankuju plnou nádrž kofoly a klidím se odtud. Seběh do Milešova je můj nejoblíbenější, takže to zase pěkně napálím. Předbíhám několik běžců kratších tras.

Milešovka od Milešova. Je si tady něco ještě oběhnu a vzhůru na ní podruhé.
Smyčku přes Vysokou jedli dávám celkem na pohodu. Nicméně pohodu mi trochu rozhodí smska, že na Milešovce byl druhý 10 minut po mě maďarská mašina Gábor Nyakás. Vítěz loňského EKUTu. Celou dobu na mě ztrácel skoro půl hodiny a najednou je druhý 10 minut za mnou? Kde je Dušan s Robem?
To se mi nelíbí. Kopnu do vrtule a sbíhám v panice do Černčic, abych se odtud vydal podruhé na Milešovku. Výstup touto cestou je o dost lehčí než od Velemína, takže jsem za chvilku nahoře. Akorát se míjím s Honzou Suchomelem a dveře od chaty Milešovka mi podává Tomáš Zaplatílek. Oba vyrážejí poprvé z Milešovky dolů na smyčku, kterou já už mám naštěstí za sebou.

Nová, ale fotogenická překážka na sestupu z Milešovky.
Rychlý zápis kontroly od obsluhy. Vyexnout polévku, dolit kofolu. Zdržení minimální. Letím dolů po cestě k Velemínu, po které jsem se před 2,5 hodinami škrábal poprvé nahoru. V rigolu míjím první ženu, nezničitelnou Katku Šoubovou, kterou doprovází Přema.

Vystup na Kletečnou: Najdi si svou cestu. Prostě mazej nahoru a neřeš to.
Výstup na Kletečnou je stejný jako loni, ten nejhorší možný. Cestou necestou přímo kolmo nahoru. Fantazii se tu meze nekladou, takže je to prostě alá "dostaň se nějak nahoru". Přes balvany, větve, listí, pařezy. Dělej co umíš. Nahoře chvilku pokecám s kluky, kteří se sem akorát vydrápali z druhé strany. Nevěřícně na mě zírají, že i s 1. etapu mám v nohách už 145 km a dalších 25 do cíle zbývá.

"No, nic chlapci. Musím letět nahání mě Maďar." loučím se s nimi a oni dál zírají.

Vrchol Kletečné. "Tak co kluci, poběžíte se mnou?"
Kletečná byl poslední velký kopec, dál už to jsou jen takový bobánky. Musím za to zatáhnout, protože tady bude Gábor určitě hodně zrychlovat. Však já ho už znám kluka jednoho maďarského. Potřebuji ale nějak nakopnout. Kofeinová ampule Speed8 letí do krku spláchnutá kofolou. Zase si postesknu, proč už Nutrend nevyrábí mou oblíbenou Shlehu. Ach jo, taky vám tak chybí? Do uší narazím ještě sluchátka, zapnu pořádný nářez a vzhůru na posledních cca 20km. Je půl druhý, tak to snad stihnu do cíle ještě za světla.

Dobíhám na poslední čipovku v Moravanech. Odpípnout, dolít fofolu, popadnout jeden chleba s paštikou. Bič a pryč. Akorát když vyrážím, přijíždí na kontrolu Olaf.

"Gábor jde po tobě. Mluvil jsem s ním, chce tě dohnat." varujeme mne hned, jak mě vidí.
"Já vím, ale teď jsem za to v sebězích zatáhl. Určitě mám slušný náskok." věřím si.
"Tak já ti brnknu, až tu bude, abys věděl."
"Ok. Super. Díky." běžím dál.

Sotva vydupu kopec nad Moravany, Olaf už volá.

"Gábor 10 minut za tebou. Dušan 12."
"A sakra!"

Žádný náskok jsem si neudělal, ale na druhou stranu ani Gáborovi se mě nedaří dotáhnout. Stav je setrvalý, pořád ztrácí 10 minut, jako na Milešovce. Myslel jsem, že posledních 14,5 km už bude pohoda, ale opak je pravdou. Musím ze sebe ještě vyždímat opravdu vše. Zapínám v hlavě režim beran a jdu na to.

Daří se až ke klesání k vyhlídce Josefínka. Letím dolů po blátě jak kamikadze a vůbec se mi nelíbí, o kolik se sklesává. Cestou zpět se s Gáborem určitě potkáme a to mu určitě psychicky pomůže. Přístup na Josefínku je kapitola sama pro sebe. Jdu tu první, ale ve strmém svahu to klouže jak sviňa, dokonce musím vyndat hůlky, abych to vůbec nějak prošel. Pak následuje horolezecký přelez až na konec sklaního výšvihu. Opravdu libůstka. Označeno, teď rychle zpět. S několika podkluzy se dostávám zase na cestu a začínám stoupat vracečkou zpět. Za druhou zatáčkou už se proti mě řítí Gábor, za ním Dušan a ještě někdo z krátké trasy. Přijde mi, že mě strašně stáhli a v duchu odhaduji, kolik mi mohla cesta odtud ke kontrole trvat. Tak 7 maximálně 9 minut, víc ne.

"Aleši, musíš!" hecuji se v duchu a lituji, že se nejmenuji Karel. Zní to líp.

A jde to. Vydrápu se zpět nahoru na modrou a dál následuje klesání nádhernou kamenitou pěšinou až dolů do Vaňova. To je přesně terén pro mě. Zařazuji max rychlost a letím dolů. Jde to skvěle, až na nakopnutý šutr. Zařvu bolestí jak zvíře. Tři kroky odpajdám, konec fňukání, letím dál. Jsem dole. Vaňov se sebezapřením celý přeběhnu a zastavím se až u odbočky k Vrkočským vodopádům. Celou dobu se ohlížím, zda za sebou kluky neuvidím. Je to dobré. Nevidím je.

Vytasím hůlky a mažu co nejrychleji nahoru k vodopádům. Pak po zelené až nad ně. Odtud je vidět skoro až dolu do Vaňova. Gábor nikde. Je to dobrý, ale nepolevit. Dva kiláky k Soudné hoře, kde je poslední fixková kontrola prolítnu po nádherné stezce v traverzu jak nic. Teď už jen dolů do Ústí přes Větruši. Takhle rychle jsem to tu snad ještě nikdy neběžel. Větruše za mnou a už se motám ulicemi po Usteckém nábřeží směrem k hlaváku a dál do Důlců do cíle. Je kousek po čtvrté odpoledne. Stále je ještě světlo, paráda. Otáčím se, nikdo za mnou. Ono to klapne, už je to jasný.

Před pionýrákem už vyčkává fotící Olaf a spolu doběhneme až k čipové kontrole v cíli.

"Jó. Je to tam!"

Podařilo se! Jsem první v čase 17 hodin 11 minut. Mám obrovskou radost. V to jsem vůbec nedoufal. Svalím se spokojeně do židle a mám toho plné kecy.

"O kolik to bude? Utekl jsem Gáborovi nebo mě stáhl?" honí se mi hlavou.

10 minut a stále nikdo nikde. Skvělý, takže jsem si zvětšil náskok. Teď už jen o kolik. Otevírají se dveře a Gábor je tu. Nakonec rozdíl 12 minut. Super.

"Good fight man!" gratuluji Gáborovi a třesem si rukou.

Na třetího Dušana čekáme ještě déle. Dobíhá nakonec se ztrátou přesně 40 minut. Byl to pěkný mezinárodní souboj na závěr. Vítězství mě těší o to víc, když se při vyhlašování dozvím, že Čech tento závod ještě nikdy nevyhrál. Až nyní v sedmém ročníku. Vždy tu vyhrávali jen Slováci a Maďaři viz síň slávy Loučení. Stejně tak celý EKUT, Čech ho zatím ještě nevyhrál, ale to jsem už věděl.

A jak s tím letošním EKUTem vypadá? Před Pražskou stovku, třetí etapu EKUTu, na mě ztrácí druhý Gábor (HUN) celkem 33 a třetí Dušan (SLK) 40 minut. No, to není špatná výchozí pozice. Ale i tak to bude určitě ještě těžký boj. Už teď se na něj těším. Uvidíme. Třeba to klapne.

Spolu s orgy při vyhlášení. Olaf vlevo a Petr vpravo.

Vyhlášení vítězů:  3. místo Dušan Krajčovič (SLK, čas 24:04), 2. místo Gábor Nyakás (HUN, čas 23:57), 1. místo já Aleš Zavoralů (CZE, čas 23:24). I podle velikosti to sedí ;)

Díky Petrovi za vymyšlení opravdu skvělé a náročné trati. Stejně jako loni mi dala spoustu nových tipů, kam se po Středohoří rozeběhnout. Dále díky Olafovi, Honzovi Sedlákovi a všem ostatním organizátorům, stejně jako závodníkům na trati. Bylo to super! Ahoj na Pražský stovce. 


Odkazy


Nepřehlédněte

Ondřej Rut (1) – Plavání je velmi technické. Voda může pomoci...

0
Ondra pracuje jako trenér moderního pětiboje a plavání. Je to nadšenec do jakéhokoliv sportu a miluje především triatlon. Sportu se věnuje od malička. Jako...

Nejnovější počin z dílen Garminu – Epix Pro a Fenix 7 Pro...

0
Garmin poslední květnový den uvedl novinky ze světa sportovních hodinek. Jedná se o updatované modely řady Fenix 7 se jménem Fenix 7 Pro a...

Matúš Vnenčák. Slovenský skialpinista, výborný trailový běžec a šéf Oberalpu

0
Matúš Vnenčák je výborný slovenský trailový běžec a skialpinista. Kromě toho, že mu jde v podstatě jakýkoliv sport, se věnuje i vynáškám nákladů na...

Běžecká kalkulačka: Stáhněte si naší novou appku!

0
Již přes 5 let máme na webu univerzální běžeckou kalkulačku, kterou mohou naši čtenáři využít pro 20 druhů především běžeckých výpočtů. Stále ji pomalu...

Představujeme multifunkční běžeckou kalkulačku

0
Připravili jsme pro vás na Běhej srdcem novou funkci - univerzální běžeckou kalkulačku, která zvládne vše, co jste kdy chtěli počítat. Potřebujete spočítat tempa, svoji...