aleš sedlák - Výsledky vyhledávání

       

          

        

"Prosím tě..." ptám se malého chlapce na ulici.

"Kudy to vede do Tomášova, tudy vlevo?"

"Ne" odpovídá

"Takže dál rovně?"

"Ne" odpovídá, což je divný, protože žádná jiná možnost není.

"Tak kudy teda?" ptám se znova

"No, to musíte doleva" odpovídá

"Takže je to teda tudy doleva?"

"Ne" odpovídá zase stroze

"Jo aha..., no ty woe, co to je?" koukám se na Lukáše, který se už valí smíchy.

No nic, běžíme tedy vlevo, což je nakonec opravdu správná trasa. Stoupáme nad Mikulášovice směrem zpět k Německu, když v tom si uvědomím.

"Ty woe, je to pryč!"
"Co, je pryč?" ptá se Lukáš
"No ty třísla, už mě nebolej. Už to úplně přešlo!"

Přestalo to jako vždycky kolem 70. kilometru. Paráda. Zase se mi běží krásně a bez bolesti. Pískovcové skály v této části už nejsou, takže uháníme rychle po loukách a kopcích směrem na Sebnitz.

Skály nikde, ale i přesto je tu krásně...

...jen by Lukáš nemusel furt vybíhat všechny ty kopce

Za Sebnitzem pokračujeme na rozhlednu Unger na 83. kilometru. Tam už čeká Honza Sedlák s poslední čipovkou K20 a bohatým občerstvením. Jako vždy u mě ale u Honzy zajímá něco jiného.

"Máš tady ten svůj zabijáckej čaj?"
"Mám, dáš si rovnou zase neředěný koncentrát?" odpoví Honza
"Jasný, jako vždycky neředěný!"
...
"Ááááá, to je panečku lomcovadlo! Teď to poletí samo!" oklepu se po prvním loku

No zas tak nám to už ale neletí. Jak jsem si na občerstvovačce sedl, což normálně nedělám, tak jsem strašně ztuhl a znovu se rozeběhnout je opravdu výzva. Nohy už bolí jako čert a Lukáš na tom není, zdá se, o moc líp.

K20, Unger - Sednout si byla velká chyba.

Nicméně seběhneme zase dolů na druhý konec Sebnitzu a pokračujeme dál zpět do Čech. Už nás čeká vlastně jen rozhledna Tanečnice, pak seběh do cíle do Mikulášovic a máme to za sebou.

To že už jsme zpět v Čechách poznáme snadno. Český lesáci se totiž nezapřou a po těžbě dřeva nám tu přichystali namísto lesních cest doslova bahenní lázně. Jako v Německu taky těžili dřevo, ale cesty všude skoro netknutý. Jak to ty kucí německý dělaj? A proč to tak nedělaj i ty naši?

Cestička jak malovaná.

Každopádně nejen tady, ale po celý závod, jsem rád, že jsem si vzal Inov8 X-Claw 275 z Trailpointu s bezkonkurenčním agresivním vzorkem alá X-Talon. Na tyhle sračky jsou prostě to nejlepší..
"Tak a teď už je to jen něco přes 3 kilometry z kopce." oznamuje Lukáš hned, jak se vydrápem na Tanečnici.
"Skvělý, tak mažem, ať už to máme za sebou." přitakám a rozebíhám se dolů.

Za světla to nakonec stíháme úplně v pohodě s minimálně hodinovou rezervou, protože ještě není ani 7 večer. Seběhnem Tanečnici, vyběhneme z lesa na louku a Mikulášovice jsou na dohled.

Mikulášovice na dohled.

Poslední metry finiše do cíle Foto: Filip Smetana

A je to. Jsme tu.

"Cíl!"

Pomyslnou cílovou pásku 103 km dlouhé tratě protínáme s Lukášem na společném prvním místě v čase 13:44 lehce po 7 hodině večer. No, na to, že mám od ledna naběháno jen necelých trapných 300 km, tak velká spokojenost. Sice ještě 3 dny poté na Velikonoce nemůžu skoro ani chodit, ale i to časem přešlo a zbyly jen super zážitky.

Na 3. místě cca 25 minut po nás dobíhá i skvělý Petr Herejt a pódium je tak kompletní. S Lukášem si při vyhlášení ještě musíme střihnout kámen, nůžky, papír o to, kdo dostane pohár s 1. místem a kdo s druhým. K mé radosti je štěstí konečně na mé straně. Úplně stejně jsme to tu měli totiž i před dvěma lety s Robem Frohnem, taky jsme doběhli spolu na prvním místě a tohle střihnutí si o pohár jsem ale prohrál.

Bedýnka (zleva): já a Lukáš společné 1. místo, Petr Herejt 3. místo

Trofeje

Díky Egonovi a Olafovi za fakt překrásnou trasu obsahující mimo jiné i přesně 8 069 schodů, jak Marta Ernstová pečlivě spočítala a jako vždy za skvělou organizaci závodu. Lukášovi dík, že byl super parťák na trati a doufám, že si zase spolu někde brzy zaběháme a né jako teď až po dvou letech.

Samozřejmě velké díky mým partnerům Kronium a Trailpoint. No a také Filipovi Smetanovi za parádní fotky ze závodu.


Toto byla do července moje poslední stovka. Teď zase zpátky na kolo, abych byl ready 8. června na TransAtlanticWay Race, což je jedno-etapový silniční cyklistický závod bez supportu okolo Irska o délce 2 500 kilometrů. Moje nová výzva na kterou se moc těším a doufám, že mi budete držet palce.

Díky moc, že jste se dočetli až sem a zase někdy, někde čau.


Odkazy

• Stránky závodu Jarním Šluknovskem
• Oficiální výsledky závodu 
• Záznam z mého sporttestru Ambit 3 Peak
• Všechny moje fotky ze závodu

Související články

25.11.2016, Ústí nad Labem


Závěr mé běžecké sezóny má už pár let jasný průběh: Extrémní Kombinace Ultra Trailu! Zkrátka EKUT. Stomílovka domácím Českým Středohořím následovaná 14 dní poté Pražskou stovkou. Ani letos tomu není jinak. Je prostě potřeba si dát před vánočními svátky pořádnou nakládačku, čék by si jinak toho kapra se salátem snad už ani pořádně nevychutnal.

"3.., 2.., 1.., START!" odstartuje Olaf a všichni vyrážíme vpřed.

Kuře se dere hned vpřed, já za ním a vedle mě Jožo. Sestavička, která se dala víc než očekávat. Na první kontrole u Mauzolea, ještě není umístěná kontrola. Jsme tu moc brzo. Chvíli jí hledáme, ale Kuře strašně chvátá a hned pokřikuje:

"To je jedno, běžíme dál. Poďme, poďme!" a je v trapu.

Alespoň vytáhnu mobil a Mauzoleum vyfotím. Já jsem taková poctivka. Foťák sebou ale dnes netáhnu, prté na ty muší váhy Joža s Tomem, je záhodné odpustit si každý zbytečný gram navíc. Nicméně hůlky, hůlky ty s sebou naštěstí mám.

Kluci už funí v prudkém stoupání na Sedlo a já si krásně vyšlapuji a pomáhám si hůlkami. Zatím je v pohodě je stíhám. Jen houstnoucí mlha mi kazí na ně výhled. Nahoře je už tak hustá, že nemůžeme najít ani kontrolu.

"Halóóóó, halóó, tady!" ozve se z mlhy kontrolor Petr Řehánků
"Já nemůžu najít v té mlze vrchol, kam mám tu kontrolu umístit!" stěžuje si vysmátě, přestože je ani né 20 metrů od vrcholu.

Označíme kontrolu a pokračujeme dál. Běžím první. Přestože to tu znám v mlze a padlém listí je to těžké. Je vidět tak na dva metry max. Nějak prokličkujeme hřeben, ale v následném klesání úplně seběhneme z cesty. Valíme to dolů přes šutry, větve, klády a listí prostě cestou necestou.

"To v Beskydech nezašiješ!" ječí Tomáš a maže zhurta dolů vstříc neprostupné mlze.

Směr držíme jen díky GPS, nakonec naběhneme na úpatí Sedla zpět na cestu a pokračujeme na Kalich a první občerstvovačku v Třebušíně. Následuje Trojhora, kopec na kterým jsem nikdy nebyl, přestože tady všude okolo často běhám. On je to od pohledu takovej malej nevinnej kopeček, že mi to ani nikdy nestálo za to k němu odbočit. Jaká chyba. Je parádní. Hřebínek jak v Tatrách a navíc další živá kontrola.

Škrábání se na Trojhoru Foto: Honza Sedlák

Trošku jsem se zapotil. Trojhora Foto: Honza Sedlák

Pod Trojhorou už je vidět a tak vypínám čelovku. Na ranní etapu jsem si vzal oblíbený Fenix HL50. Malá, ale výkonná čelovka, která nezabere žádné místo, když už není potřeba. Ideální na tréninky nebo ranní závody, které jsou po tmě jen pár hodin.

Jožo na Trojhoře přemýšlí, kam se půjde ještě proběhnout.

Stoupáme na Dlouhý vrch. Snažím se kluků udržet, ale přes 20 km už máme v nohou a stále běžíme vše i kopce. A mě už dochází sil. Ztrácím je.

"Na ty dva prcky ve stoupání prostě nemám!" stěžuji si Robovi na další čipovce v Mentaurově
"Jak to? Vždyť tu si první?" odpovídá
"Fakt? Aha, tak museli zakufrovat! Ha ha." směji se

No jo výhoda místňáka, já ani nevytahoval rozpis. Nicméně kluci přibíhají ještě dřív než si stačím doplnit fofolu do flašky, takže vzhůru na Hradiště funíme zase spolu.

Jsem první, alespoň pár vteřinek! :) Mentaurov Foto: Robert Frohn

Děcka už mě doběhli, můžeme dál. Foto: Rober Frohn

"Jožo, ty si prostě největší king!!!" volám na Joža v seběhu z Hradiště, když vidím co provádí.

Valí to z kopce a přitom normálně za běhu čůrá. Teda jako má to fakt vychytaný a očividně to nedělá prvně. Úplný profesionál. To čumím. Není se čemu divit, není čas na zdržování. Tempo je stále maximální, kdo se zpozdí a odpadne z naší trojce, už nemá šanci.

Bohužel jsem to ale nakonec já. Po seběhu do Sebuzína přes Krkavčí skálu následuje dlouhé a příkré stoupání na Varhošť, nejtěžší na ranní trase. Snažím se kluků za každou cenu udržet, odrážím se ze všech sil holemi, ale stejně je mi to prd platné. Kluci, kteří mají oba snad o 20 kilo míň než já, stoupají do kopce s naprostou lehkostí a já jen koukám, jak se někde v půli stoupání mezera mezi námi dál a dál natahuje. Za chvíli jsou v trapu. Přesto se snažím rvát to nahoru co nejrychleji. Tajně doufám, že se budeme míjet alespoň na hoře na rozhledně. Tam už jsou ale dávno pryč. Dole na čipovce pod Varhoštěm už mají 5 minut náskok. Bééé.

Rozebíhám se tedy už nadobro sám do posledních 15 kilometrů trasy. V podstatě zvlněná rovina a pak dlouhé klesání okolo Vysokého Ostrého, Střekova až do cíle do Ústí. Varhošť mě pěkně vyšťavil a nejde mi se rozeběhnout do takového tempa, které by bylo potřeba. Hodně tady ztrácím. Klesání do Ústí nádhernou pěšinkou nad Střekovem je pak už zase paráda a seběh si skvěle užívám. Zato z puchu ve Střekove, to se mi normálně regulérně zvedá kufr.

"Tak to máš taky pod 6 hodin!" vítá me Olaf v cíli

Tak sem chtěl protáhnout děcka po Středohoří, ale nějak mi utekli. Výsledky 1. Etapy (53km, +2 200m): 1. Tomáš Štverák (uprostřed) - 5:41:31 2. Jožo Harčárik (vlevo) - 5:42:25 3. Taťka Já - 5:58:06

Uff. Super. Mám to za sebou. 53km s +2200m za 5:58 slušný kvapík a 3. místo. Tomáš mi dal 17 a Jožo 16 minut. Jsem moc spokojený, bál jsem se, že to bude ještě víc. Registrace druhé etapy je až do deseti večer, takže mám cca 10 hodin na to, dát se zase do kupy.

Pauza mezi etapami

Posbírám si věci, diplom a šup domu do Roudnice. Oběd, horká vana, odoperování jednoho odchlíplého černého nehtu po BLK a ve dvě odpo už chrním v posteli. Zzzzzzz až skoro do sedmi do večera. Ale snad ani neusnu, jen odpočívám a lítám na záchod prté mě trápí průjem a asi i horečka z tý horký vany. Před odjezdem na start druhé etapy ještě oddávám oblíbenému vyšívání neb si na poslední chvíli všimnu, že mi v rozkroku prdly kompresní šortky od Compressportu. Zase. Nejen běhání je můj koníček, miluji i entlovací stehy, je to prostě děsně uklidňující. Hotovo, zašito a jedu.

V deset večer jsem zpět v Ústí. Registrace, přesun na vlakáč a už nastupujeme všichni do vlaku směrem na Želenice u Bíliny, kde je start druhé etapy. V břiše se mi to porát mele a tak se ještě na poslední chvíli rozhodnu vylít z flašky ionťák a koupit si namísto něj kolu. Ta mě snad napraví. Ve vlaku při přelejvání koly do flašky kecám s Pavlem Kvasničkou. Koukám, má stejný elasťáky, stejnou blikací reflexní pásku, stejný rukavice. Když mu o tom řeknu, odvětí s úsměvem:

"A to ještě nevíš všechno. Já jsem totiž taky beran a taky jsem se narodil 12. dubna. Jako ty."  
"No ty woe, tak to je dobrý! :)" nechápu, to jsou věci.

Jsme na místě. Start je za pár minut ve 23:15.

2. Etapa (125 km, +5 500 m)

"Start" zařve Olaf do noci a druhá etapa Loučení je odstartovaná.

Hned po startu se cukneme od ostatních v naší kompletní ranní sestavě já, Tomáš, Jožo a ještě se k nám přidal mě neznámý kluk. Docela to drtí většinou s Tomem vpředu a tak je hned potřeba si v tom udělat jasno.

"Hele, ty si ráno neběžel první etapu, viď?" ptám se ho
"Ne neběžel, mě se nemusíte bát."
"Ok, super" oddechnu si

Tuhle část Středohoří okolo Bíliny vůbec neznám. Na Bořeni, třetím kopci na trase, jsem ještě nikdy nebyl, ale hodně jsem o něm slyšel. Je docela výživnej. Nicméně Tom letí nahoru jak tryskomyš nebo spíš tryskokuře a ani Jožo natož já jeho nástup na trhák nezachytneme. Než se vydrápeme na vrchol, kde na nás čeká Honza Sedlák s živou kontrolou, Tomáš už to dávno valí dolů. To je naposled co ho vidíme. Na první čipovce na 16. kilometru nám dává už 10 minut. No pěkný začátek.


V seběhu z Hradišťan, další mě neznámý kopec, se Jožom trhneme NeEkuťákovi a dál běžíme jen sami. Začíná se mi zase ozývat břicho a je mi jasný, že dneska to fakt nebude ono. Není mi špatně, ale ctím se strašně nafoukle a tlačí mě žaludek. Skočil bych si na velkou, ale nejde to. Přes Lipskou horu se dostáváme na Medvědí vrch, kde následuje sestup v těžkém nestabilním terénu. Nedá se v tom ani jít natož běžet. Poté co si v šutrech 2x ustelu dokonce vybalím na sestup i hole, což nedělám už od 100Miles of Istria, kde jsem si dal v seběhu s holemi 2x strašně hubu. Ale na toto se fakt hodí.

"Tady to kolečko okolo Milešovky přes Velkou Jedli bylo i loni a byla to pohoda." uklidňuji Joža a hlavně sebe poté co opouštíme Robovu čipovku v Milešově.
"Teď už to bude jednoduchý terén, loni jsem to měl oběhnuté kolem hoďky a něco."

Pravda je, že jsem si tuhle část trasy moc nenastudoval resp. při studování nepřiblížil mapu tak, aby zjistil, že to jde letos "trošičku" jinak.

"Ty woe, co to jééééé!? Tak to loni nebylo!"

Zjišťuji svůj zásadní omyl v těžkém stoupání mimo jakoukoliv cestu kolmo na vrstevnice Milešovského Kloce. Černé "Olafošipky" od hl.orga Petra se pod svitem čelovek linou prudce a přímě snad až do hvězd nad námi. Na rozdíl od ranní etapy teď v noci je úplně jasno, mrazivo a po mlze ani památky.

"Teď poběžíme rovně k Velké Jedly a pak už dolů do Černčic a na horu na Milešovku."

Uklidňuji nás oba, když opouštíme Kloc, ale opět vedle jak ta Vysoká Jedle. Cesta nezahýbá vpravo na Černčice ale vlevo a prudce dolů. Když už jsme snad úplně dole. Zastavuji se.

"Do pr...le. Nééé!"

Z lesní cesty po které jsme seběhli míří vlastní značení vpravo zase kolmo na vrstevnice prudce nahoru mimo jakoukoliv cestu. Šutry, stromy, listí, větve, extrémně příkré stoupání až na vrchol Pařezu po vlastním zančení. Stoupání tak náročné, že po dlouhé době se mi v hlavě zase hodní myšlenky o smyslu tohoto počínání. Proč to vlastně dělám? Mám to vůbec zapotřebí? Dlouho se mi to už nestalo. Ale tak zase bude na co vzpomínat, až to přejde.

Po zdolání Pařezu, následuje už jen menší zlo Zvon, kde se nám nedaří najít hned cestu, ale nejsme v to sami. Když už se vracíme ze Zvonu zpět na cestu, jde pro ti nám NeEkuťák.

"Našli jste někde ten Zvon? Já ne, tak se vracím." ptá se.

Poradíme mu s cestou ke kontrole a pádíme dál. Konečně doopravdy klesání až do Černčic. Následný výstup po, světe div se, normální turistické značce až na vrchol Milešovky je proti Klocům, Pařezům a Zvonům úplně zadarmo a opravdu odpočinkový.

Vychutnání výborné zelňačky na vrcholu Milešovky nám pak už kazí jen fakt zjištění, že Tomáš už nám dává přes hodinu na frak. Na to, že jsme teprv na 45. km je to fakt nářez. Nevím jak Jožovi, ale mě to úplně sebere jakoukoliv chuť, se pokusit s tím ještě něco dělat.

Během seběhu z Milešovky už svítání pokročí tak, že na Paškapole můžeme vypnout čelovky a za již denního svitu se pustit na Kletečnou. Na druhou etapu jsem si vzal testovací Fenix HL60R oproti HL50 je sice větší a těžší, ale výkon až 980lm a nekompromisní výdrž to v těžkém terénu a dlouhé noci plně vynahradí. Když si ji člověk na hlavě pomocí řemenů pořádně zafixuje a utáhne, ani o ni neví.

Přesně v 9 ráno se s Jožem vydrápeme na vrchol Lovoše. Těsně předním se před námi napojuje na trasu Eliška, která jde letos jen krátkou denní trasu startující z Lovosic. My máme Lovošem půlku druhé etapy za sebou a tak vzhůru do druhé. Nejdřív se ale dáme trošku do kupy, doplníme pití, vdechnem párek a vydáme se pronásledovat Elišku, která už je dávno v trapu.

Lovoš a čekání na párek aneb máme to na párku ;) Foto: Eliška Majorová

Seběh z Lovoše je parádní, zase nám to pěkně běží. Stejně tak úsek přes oblíbenou cestu na Portu Bohemicu zase vrátí dobrou náladu. S Jožem se krásně doplňujeme, každý chvíli drží vpředu tempo a postupujeme tak relativně bezbolestně vpřed.

Porta Bohemica

Nicméně Elišku doženeme až na rozhledně Radejčín, kdy celou trasu míjíme čerstvé a ještě nezablácené účastníky denní trasy.

Vzhůru na rozhlednu Radejčín! Pojďte taky! Foto: Ivana Čahojová

Foto: Ivana Čahojová

Jožo běží první, on je tak malý, že ani není vidět. Já samozřejmě ano. Foto: Ivana Čahojová

 V Dubičkách tradičně v restauraci U Svaté Barbory je další čipovka a občerstvovačka. Vývar je výborný, ale trávení i na něj protestuje. Mám úplně nafouklé břicho a pocit, že když to nepůjde normálně spodem, tak to snad za chvíli vyletí vrchem. Skočím si proto na wc, zkusit na to zatlačit, ale bez úspěchu. Takže břicho bolí dál.

Malej a velkej Dubičky Foto: Eliška Majorová

Já už bych snad nejraději jen seděl. Mynářův kříž Foto: Eliška Majorová

Pokračujeme dál Eliška se s námi udrží ještě přes Mynářův kříž, ale v klesání od Moravanských vodopádů už nás nestíhá a s Jožem se trhneme. Následující úsek už je z předchozích ročníku notoricky známý a přitom stále parádní k proběhnutí. Naučnou stezku za Chvalovem, Pod Panenskou skalou až na konec Pohádkového lesa proletíme jako nic. Oproti tomu nepříjemné stoupání a pak těžce bahnité klesání ke skalním útvarům Milenci, jsem ještě neznal a klidně bych si to i odpustil.

Na Soudném vrchu nás mile překvapí namísto samoobslužné kontroly, jenž je v rozpisu, Egonovo auto plné dobrot a hlavně dobrotivý Egon, který by nám nejradši rozdal všechno, co tam má.

Bohužel mě břicho bolí už tak, že nemám na nic k jídlu ani pomyšlení. Jíst ale musím. Zkusím tedy alespoň banán a už je to tady. Jen do něj kousnu nakopne mě žaludek tak silně, že se málem pozvracím. Chvíli mi trvá než to rozdýchám. Zkusím pak ještě jablko a to testem chuťových pohárků naštěstí projde. Tak aspoň něco sním.

Rozloučíme se s Egonem a sbíháme přes Větruši dolu do Ústí. Máme 100 kiláků za sebou a chybí nám ještě poslední dva kopce v rámci 25 km kolečka na pravé straně Labe, kam se dostaneme přes železniční most. Je čtvrt na čtyři odpoledne a je jasné, že za světla to celé už nestihneme.

A tak to taky je. Na vrcholu Vysokého Ostrého už musíme nasadit čelovky. Než tak udělám ještě se přesvědčím kolik má HL60R šťávy. Blikáním červená bílá indikuje ještě 50% akumulátoru, tak to je pohoda, to můžu svítit i těmi výkonnějšími módy bez omezení protože do 2 max 3 hodin jsme doufám v cíli.

Seběh Průčelskou roklí až dolů k Labi do Brné je jako vždy parádní, zato stoupání zpět nahoru do Němčí mě úplně rozseká. Ženu první v nouzovém módu na berana protože už to chci mít za sebou, v tom mě ale přepadne z rychlého tempa a studeného vzduchu kašel. Jak se rozkašlu, strašně mě to kopne od žaludku. Tak silně, že se málem zase pozvracím.

"Čo je, čo je? Si v poriadku?" kontroluje mě zavěšeného v hůlkách Jožo.
"Asi bych se... i poblil, kdybych věděl...  jak na to.... už 20 let jsem to nedělal." odplivávám při přerušované odpovědi.

Jj, je to tak, naposledy v 18ti na pomaturitním večírku 20 let nazpět. Stačilo k tomu 2 litry červeného vína na ex. Nicméně dnes to asi nedopadne, ikdyž by mi to v tomto stavu určitě pomohlo. Ale kde tak teď sehnat 2 litry vina. Nakonec to nějak to rozdýchám a pokračuji dál.

Konečně to máme za sebou. Poslední stoupání za námi a jako odměna poslední občerstvovačka v Němčí.

Zdrávi a svěží přicházíme do Němčí Foto: Honza Sedlák

Vojenská Vejtřaska (Praga V3S), oheň, teplý čaj a parta objetavých maskáčovců včele s Honzou Sedlákem je dokonalost sama. Dokonce se mi podaří do žaludku vpravit trochu teplého vývaru, který není odmítnut a příjemně v břiše hřeje. Člověk by tu nejraději krásně vytuhnul, ale ještě raději to chceme mít už s Jožom za sebou a tak zase valíme dál. Teď už je to jen z kopce až do Ústí.

Seběhy jsou vždycky zadarmo, tak pouštíme tak rychle, jak jen nohy ještě dovolí. Po silnici a pak po táhlé dlouhé louce, kudy se běželo i loni, spadneme rychle dolů do Olšinek na Střekov a dobíháme ke starému mostu. Jožo mrkne na hodinky.

"Keď to dáme za 6 minút do cieľa, budeme to mať celé pod 20 hodín. Poďme!"
"Dobře." odpovídám spíš znechuceně, radost z toho fakt nemám.

Jožo zařadí snad světelnou rychlost a já za ním vlaju jak na špagátu. Tak tak stíhám, ale málem mi bouchne pumpa. Za mostem přeletíme křižovatky cik cak mimo přechody, semafory úplně ignorujem a už dupeme do stoupání v Důlcech k pionýráku. To už vidím úplně rudě. Teprv těsně před pionýrákem zpomalíme, když už je jasné, že to stihneme. Jsme tu. Cíl! Já se z toho snad po.. zvracím.

"Stihli jsme to pod dvacet?" ptáme se
"Jo a ještě s rezervou. Máte to za 19:58." potvrzuje nám Olaf společné 2. místo. "Tak gratulace!"

Potřeseme si rukou a přidá se i vítěz "Kuře" Tomáš, který je samozřejmě už vysprchovaný, vyvoněný, odpočatý a v dobré náladě. Nakonec nám dal na 125km a +5500m převýšení přes 2 hodiny výprask a nezbývá než mu opravdu, opravdu smeknout. Skvělý výkon Tome, klobouček!

Váhově i velikostně jsme na tom v podstatě stejně ;) Výsledky 2. Etapy (125km, +5 500m): 1. Tomáš Štverák (uprostřed) - 17:45:46 2. Jožo Harčárik (vlevo) a Já(vpravo) - 19:58:19 Celkové pořadí za první dvě etapy EKUTu: 1. Tomáš, 2. Jožo, 3. Já

Díky všem organizátorům v čele s Petrem Malým a Olafem za jako vždy nádherný a těžký závod přes krásné domácí České Středohoří. Díky moc Jožovi za skvělou společnost na trase a podporu v mých krizičkách. Do příště se naučím zvracet a bude to zase ok, uvidíš! ;).

Díky Kronium.cz za zapůjčení skvělé čelovky Fenix HL60R.

Na Pražské stovce, závěrečné etapě EKUTu, čau!

Odkazy

• Stránky závodu Loučení s turistickým rokem
• Oficiální výsledky první a druhé etapy Loučení 2016
• Záznam první a druhé etapy z mého sporttestru Ambit 3 Peak   

Zaregistrováno. Společně se přesuneme na vlakáč a odtud zase busem na start. Nyní pro změnu do Sebuzína. Místa kudy vedla ranní trasa první etapy jsem moc neznal, tak maximálně 15%. 2. etapa je ale úplně jiné kafe, tady budu opravdu doma. Odhadem tak přes 80% trasy znám a pravidelně v těch místech trénuji. Snad se mi to podaří zúročit. Jdeme na to.

Start 2. etapy Loučení.

"3, 2, 1, Start!" odstartoval Olaf přesně v jedenáct v noci 2. etapu.

Rozebíhám se na tlačím se rovnou úplně dopředu. Trošku sem se obával, jak se budu po ranních 55km cítit, ale je to fajn. Loni mi začátek druhé etapy moc nechutnal, ale teď je to dobré, cítím se výborně. Zaplať pán Bůh, protože startovní tempo je opět nemilosrdné. Ve předu nejsou kdo jiní, něž slovenští bratia Dušan s Patrikem. Já běžím třetí a za mnou se ještě drží Tomáš Štverák.

Mapa a profil 2. etapy Loučení 2015

Víceméně společně dobíháme na Krkavčí skálu, kde je první fixková kontrola K1. Další kopec je můj oblíbený tréninkový cíl Varhošť, který si nejdříve musíme nadběhnout po loukách směrem ke Lbínu. Dušan na to tlačí pěkně zostra a za chvilku zdrhá v nedohlednu. Partik trošku zpomalí, tak jdu před něj a vydávám se sám stíhat Dušana. Na první čipové kontrole K3 pod Varhoštěm na 8. kilometru ztrácím na Dušana už 4 minuty. On se asi zbláznil, jak chce tohle tempo vydržet?!

"Dušan tu prolít jak nic. Skoro ani nezastavil. Nahoru (na Varhošť) to celé běžel. Máš co dělat!" hecuje mě Olaf na kontrole.

Označím, vytáhnu hole a jdu nahoru. Neběžím. Nejsem blázen. Na druhou stranu, po označení kontroly K4 na rozhledně, to pustím dolů pěkně zostra. Nesleduji ale itinerář. Místo abych pod kopcem odbočil na zelenou vpravo, běžím jako vždycky, když tu běžím, po zelený vlevo směrem zpět na Krkavčí skálu. 

"Kurva!" zanadávám si, když zjistím svou chybu na Ambitech

Takže zpět. Když se vrátím na správnou cestu, akorát se připojím k Tomášovi a Patrikovi, kteří zrovna probíhají. Jdu před ně a pálím to dolů k odbočce na Rytinu soutěsku. 

"Někdo tu ztratil Salamon flašku. Asi ten první." volá na mě hlavní org Petr u kontroly K5. 

"Jj, to bude Dušana. Já jsem druhej, nikdo jiný než on tu ještě neběžel."

"Vezmu mu jí na další kontrolu, tak mu to když tak řekni, když ho uvidíš."
"Ok"

Rozebíhám se nahoru do soutěsky, když už je to moc prudké, přecházím do chůze s holemi. Za chvilku se proti mě žene dolů čelovka. Aha Dušan.

"Nenašel si mojí... ?" 

"Má jí Petr dole na kontrole."

"Ok" odpoví Dušan a sprintuje dolů.

Za pár minut za mnou dusot a funění. Dušan sprintuje zase nahoru, pozdravíme se, předběhne mě a běží dál do kopce. Koukám na něj, jak na přírodní úkaz.

"Hmm, hmm, hmm, to jsou věci, mrkev v zimě." řeknu si v duchu a v klídku valím svým tempem dál. Jsem zvědavej, za jak dlouho se Dušan takhle odpálí.

Vyškrábu se na konec Rytiny soutěsky a hned se rozebíhám na Němčí. Tam se těším, protože pak následuje parádní technický seběh Průčelskou roklí, až skoro dolu k Labi do Brný. 

"Hezky! Jsi tu první!" vítá mě Olaf, když seběhnu na čipovku do Brný.

"Jak první? On tu Dušan ještě nebyl?"

"Ne, říkám, si tu první."

"Tý jo, tak to musel někde zabloudit."

No tak super. Někdy to jde prostě samo a čék se nemusí ani moc snažit. Doplním pití, něco pojím a rychle ocaď pryč. Další cíl Vysoký Ostrý. Nad Brnou potkávám Dušana a kousek za ním i Patrika s Tomem. Ukážu jím kudy ke kontrole a valím hore.

Když se vydrápu na Ostrý, akorát za něj zachytí nějaký mrak. Z mraku nejdřív chvilku prší, ale pak to přejde do husté smršti ledových krupek a sněhu. Označím kontrolu a běžím z toho nečasu rychle pryč. Je to zvláštní, pod světlem čelovky je najednou všude bílo. Zima je tady! 

"No pozeraj na to, je to taká ľadová omrzlica!" ukazuje mi Dušan dlaně plné sněhu, když se míjíme.

Koukám do itineráře. Teď musím po zelené a pak odbočit na červenou ke Střekovu. Běžím, běžím, ale pak zjištuju, že sem tu odbočku už asi přeběhl. 

"Kurnik! Zase!" nadávám si v duchu.

Pravda je, že sem spoléhal na reflexní značení. Při ranní etapě to bylo reflexkami proznačené tak, že snad ani nemělo cenu zapínat na Ambitech navigaci. 2. etapa ale reflexkami doznačená v podstatě není. No, budu si muset dávat víc pozor. 

Domotám se nějak zpět na odbočku na červenou a dál už běžím bez problému. Nikdo mě nedohonil, ale čelovky už byly na dohled. Míjím Střekov. Dole u zdymadel čeká Petr s Egonem s tajnou kontrolou a jídlem. Super, už jsem byl skoro na suchu.

Koukám na oblohu, jak se během chvilky z Ostrého úplně vyjasnilo. Jsou vidět všude hvězdy a pěkně přituhuje. Asi i mrzne. S vyndáním rukavic se nechci zdržovat. Běžím dál. Když se dostanu přes Labe po zdymadle, vidím z druhého břehu, jak dobíhají další lidi na tajnou kontrolu. Musím s sebou mrsknout. Náskok mám stále minimální. 

Nicméně cestou k Vrkočským vodopádům místo toho dvakrát zakufruju. Pokaždé přehlédnu odbočku a pokaždé je to zacházka cca 400m. Takže čelovky pronásledovatelů jsou zase blíž a blíž.

Pod Panenskou skálou odbočuju už správně na Chvalov, ale po pár kilometrech, začínám pochybovat.

"Neminul jsem kontrolu K11?"

Ta je sice až přímo u Chvalova. Ale asi únava, nervozita nebo nějaká noční demence, nicméně se vystíhuji tak, že se dokonce otáčím a rozebíhám zpět kontrolu hledat. V protisměru přibíhám ke klukům. 

"Máte K11?" ptám se

"Ne. Nemáme. Ta ještě nebyla, né?" 

"Musela už být!" trvám si na svým

Nakonec jsem musel zavolat dokonce hl. orgovi Petrovi, kde ta kontrola je. Petr ale vůbec nechápe, proč se na to ptám, vždyť je to v itineráři napsané úplně jasně. Od odbočky 2 kilometry až před Chvalov, kde je kontrola K11. No jo no. Říkám prosně nějaká únavová demence. Přidávám se tedy ke klukům a dál běžím už radši ve skupině s nimi. Slovenští kluci, Tom a k mému milému překvapení i Robert Frohn. Ani mi to nevadí, už mě to mé bloudění štvalo a víc hlav víc ví a vidí.

Někde před Moravanskými vodopády se naše skupinka zmenší pouze na mě, Roba a Dušana. Vodopády, které ještě neznám, jsou i v noci fakt parádní. Skvělý, zase mám nový cíl, kam se jít někdy proběhnout.

Další cesta kopíruje to, co se běželo loni, ale v protisměru. Jak to člověk zná, tak to i rychle ubíhá. Přes vyhlídku Mlynářův kříž a výbornou polévku na čipové kontrole v Dubičkách, jsme doběhli všichni tři stále spolu až na rozhlednu Radejčín. To je hrozný kolik to má schodů!

Začíná konečně pomalu svítat. Přesně v čas, protože mi akorát došla baterka v čelovce. Nicméně raději ji ještě vyměním. Spíš něž abych viděl, abych byl vidět, protože běžíme po silnici směrem na Litochovice. Na vyhlídce Porta Bohemica jsme přesně v 7 ráno. Už je vidět, čelovky jdou definitivně do batohu. Celou dobu co běžíme po skalicích nad Labem běžím s Robem vpředu. Dušan je furt na konci našeho vláčku a přijde mi, že trochu tuhne. Napadá mě hříšná myšlenka. Oslovit Roba, aby jsme se mu spolu pokusili trhnout. Potřebuji si na Dušana udělat nějaký náskok, když jsme ráno doběhli na prvním místě spolu.

Vyhlídka Porta Bohemica. Ještě s Dušanem a Robem.

Nicméně nakonec k tomu ale ani nedojde, protože vše vyřeší stoupání na Lovoš. Tudy ze strany po žluté to sice neznám, ale jen po rozcestí modré se žlutou. Odtud můžu klidně vypnou navigaci a dalších 40 km běžet jen tak. Tudy vede totiž mé oblíbené tréninkové kolečko. Jak si tak libuju, jak to tu znám, opřu se hůlek a svižně stoupám na Lovoš v domnění, že kluci jsou hned za mnou. Když se ale otočím, koukám, že se kluci nějak zadýchali a nestíhají. No vida, jde se do trháku. Opřu se do toho ještě svižněji a už jsou v nedohlednu. To bych fakt nečekal, že se zrovna Dušanovi trhnu ve stoupání.

Lovoš. Jsem nahoře. Je kolem čtvrt na devět ráno. Turistická restaurace je ještě zavřená, takže místo razítka označuji kontrolu fixem a jdu na seběh. Jestli mám nějaký vrchol ve středohoří nejvíc naběhaný i sběhaný, tak je to právě Lovoš. Pouštím to rutině v plné rychlosti dolů. Na křížení modré se zelenou těsně pod vrcholem míjím kluky. Pak ale ještě zastavím. Je tak nádherně. Mrazivé jasné ráno s krásnými výhledy. Musím nastřílet pár fotek, protože to se tu často, a obzvlášť na podzim, nevidí.

A sprintem z Lovoše dolů.

Boreč a spol. Tam dnes ale neběžíme.

Letím dál dolů a na úpatí Lovoše potkávám Fojtíky, kteří jdou jen ranní trasu. Nechce se mi v té rychlosti brzdit, tak na ně jen houknu a mávnu rukou. Dochází mi pití. Další čipová kontrola s jídlem je ale až na Milešovce. No to bude drsný bez pití až tam. Naštěstí mě ale zachrání Olaf a jeho tajná kontrola v Opárně.

"Já tě tak rád vidím! Máš tu i pití?" volám na něj už z dálky.

Doplněno. Rychle pryč. Později dostávám echo po telefonu, že tu mám náskok už 8 minut. Přes další kontrolu na Opárenském hradu mířím na Milešovku. Je to do mírného kopce. Snažím se běžet opravdu vše, ale občas to prostě nejde musím se zastavit a něco si vyfotit. Takhle pěkný světlo, to by byl hřích si to nevyfotit.

Pod Lovošem. Další cíl 2x Milešovka (vlevo) a Kletečná (vpravo)

Dálniční most (D8) přes Opárenské údolí

Stoupání na Milešovku od Velemína není zadarmo. I s hůlkami si pěkně zafuním, než se vydrápu na vrchol. Koukám, že sběh tudy po druhém výstupu nebude jednoduchý. V rigolech, kudy vede pěšina, jsou hromady spadaného listí, které zakrývá zákeřné velké kameny. No uvidíme.

Výstup na Milešovku

"No, konečně někdo dorazil!" vítá mě obsluha čipové kontroly v Chatě Milešovka.
"Tady máš kupón na polévku."

Polévku zředím vodou a vypiju jí rovnou z talíře. Lžíci vracím nepoužitou. Dotankuju plnou nádrž kofoly a klidím se odtud. Seběh do Milešova je můj nejoblíbenější, takže to zase pěkně napálím. Předbíhám několik běžců kratších tras.

Milešovka od Milešova. Je si tady něco ještě oběhnu a vzhůru na ní podruhé.

Smyčku přes Vysokou jedli dávám celkem na pohodu. Nicméně pohodu mi trochu rozhodí smska, že na Milešovce byl druhý 10 minut po mě maďarská mašina Gábor Nyakás. Vítěz loňského EKUTu. Celou dobu na mě ztrácel skoro půl hodiny a najednou je druhý 10 minut za mnou? Kde je Dušan s Robem?
To se mi nelíbí. Kopnu do vrtule a sbíhám v panice do Černčic, abych se odtud vydal podruhé na Milešovku. Výstup touto cestou je o dost lehčí než od Velemína, takže jsem za chvilku nahoře. Akorát se míjím s Honzou Suchomelem a dveře od chaty Milešovka mi podává Tomáš Zaplatílek. Oba vyrážejí poprvé z Milešovky dolů na smyčku, kterou já už mám naštěstí za sebou.

Nová, ale fotogenická překážka na sestupu z Milešovky.

Rychlý zápis kontroly od obsluhy. Vyexnout polévku, dolit kofolu. Zdržení minimální. Letím dolů po cestě k Velemínu, po které jsem se před 2,5 hodinami škrábal poprvé nahoru. V rigolu míjím první ženu, nezničitelnou Katku Šoubovou, kterou doprovází Přema.

Vystup na Kletečnou: Najdi si svou cestu. Prostě mazej nahoru a neřeš to.

Výstup na Kletečnou je stejný jako loni, ten nejhorší možný. Cestou necestou přímo kolmo nahoru. Fantazii se tu meze nekladou, takže je to prostě alá "dostaň se nějak nahoru". Přes balvany, větve, listí, pařezy. Dělej co umíš. Nahoře chvilku pokecám s kluky, kteří se sem akorát vydrápali z druhé strany. Nevěřícně na mě zírají, že i s 1. etapu mám v nohách už 145 km a dalších 25 do cíle zbývá.

"No, nic chlapci. Musím letět nahání mě Maďar." loučím se s nimi a oni dál zírají.

Vrchol Kletečné. "Tak co kluci, poběžíte se mnou?"

Kletečná byl poslední velký kopec, dál už to jsou jen takový bobánky. Musím za to zatáhnout, protože tady bude Gábor určitě hodně zrychlovat. Však já ho už znám kluka jednoho maďarského. Potřebuji ale nějak nakopnout. Kofeinová ampule Speed8 letí do krku spláchnutá kofolou. Zase si postesknu, proč už Nutrend nevyrábí mou oblíbenou Shlehu. Ach jo, taky vám tak chybí? Do uší narazím ještě sluchátka, zapnu pořádný nářez a vzhůru na posledních cca 20km. Je půl druhý, tak to snad stihnu do cíle ještě za světla.

Dobíhám na poslední čipovku v Moravanech. Odpípnout, dolít fofolu, popadnout jeden chleba s paštikou. Bič a pryč. Akorát když vyrážím, přijíždí na kontrolu Olaf.

"Gábor jde po tobě. Mluvil jsem s ním, chce tě dohnat." varujeme mne hned, jak mě vidí.
"Já vím, ale teď jsem za to v sebězích zatáhl. Určitě mám slušný náskok." věřím si.
"Tak já ti brnknu, až tu bude, abys věděl."
"Ok. Super. Díky." běžím dál.

Sotva vydupu kopec nad Moravany, Olaf už volá.

"Gábor 10 minut za tebou. Dušan 12."
"A sakra!"

Žádný náskok jsem si neudělal, ale na druhou stranu ani Gáborovi se mě nedaří dotáhnout. Stav je setrvalý, pořád ztrácí 10 minut, jako na Milešovce. Myslel jsem, že posledních 14,5 km už bude pohoda, ale opak je pravdou. Musím ze sebe ještě vyždímat opravdu vše. Zapínám v hlavě režim beran a jdu na to.

Daří se až ke klesání k vyhlídce Josefínka. Letím dolů po blátě jak kamikadze a vůbec se mi nelíbí, o kolik se sklesává. Cestou zpět se s Gáborem určitě potkáme a to mu určitě psychicky pomůže. Přístup na Josefínku je kapitola sama pro sebe. Jdu tu první, ale ve strmém svahu to klouže jak sviňa, dokonce musím vyndat hůlky, abych to vůbec nějak prošel. Pak následuje horolezecký přelez až na konec sklaního výšvihu. Opravdu libůstka. Označeno, teď rychle zpět. S několika podkluzy se dostávám zase na cestu a začínám stoupat vracečkou zpět. Za druhou zatáčkou už se proti mě řítí Gábor, za ním Dušan a ještě někdo z krátké trasy. Přijde mi, že mě strašně stáhli a v duchu odhaduji, kolik mi mohla cesta odtud ke kontrole trvat. Tak 7 maximálně 9 minut, víc ne.

"Aleši, musíš!" hecuji se v duchu a lituji, že se nejmenuji Karel. Zní to líp.

A jde to. Vydrápu se zpět nahoru na modrou a dál následuje klesání nádhernou kamenitou pěšinou až dolů do Vaňova. To je přesně terén pro mě. Zařazuji max rychlost a letím dolů. Jde to skvěle, až na nakopnutý šutr. Zařvu bolestí jak zvíře. Tři kroky odpajdám, konec fňukání, letím dál. Jsem dole. Vaňov se sebezapřením celý přeběhnu a zastavím se až u odbočky k Vrkočským vodopádům. Celou dobu se ohlížím, zda za sebou kluky neuvidím. Je to dobré. Nevidím je.

Vytasím hůlky a mažu co nejrychleji nahoru k vodopádům. Pak po zelené až nad ně. Odtud je vidět skoro až dolu do Vaňova. Gábor nikde. Je to dobrý, ale nepolevit. Dva kiláky k Soudné hoře, kde je poslední fixková kontrola prolítnu po nádherné stezce v traverzu jak nic. Teď už jen dolů do Ústí přes Větruši. Takhle rychle jsem to tu snad ještě nikdy neběžel. Větruše za mnou a už se motám ulicemi po Usteckém nábřeží směrem k hlaváku a dál do Důlců do cíle. Je kousek po čtvrté odpoledne. Stále je ještě světlo, paráda. Otáčím se, nikdo za mnou. Ono to klapne, už je to jasný.

Před pionýrákem už vyčkává fotící Olaf a spolu doběhneme až k čipové kontrole v cíli.

"Jó. Je to tam!"

Podařilo se! Jsem první v čase 17 hodin 11 minut. Mám obrovskou radost. V to jsem vůbec nedoufal. Svalím se spokojeně do židle a mám toho plné kecy.

"O kolik to bude? Utekl jsem Gáborovi nebo mě stáhl?" honí se mi hlavou.

10 minut a stále nikdo nikde. Skvělý, takže jsem si zvětšil náskok. Teď už jen o kolik. Otevírají se dveře a Gábor je tu. Nakonec rozdíl 12 minut. Super.

"Good fight man!" gratuluji Gáborovi a třesem si rukou.

Na třetího Dušana čekáme ještě déle. Dobíhá nakonec se ztrátou přesně 40 minut. Byl to pěkný mezinárodní souboj na závěr. Vítězství mě těší o to víc, když se při vyhlašování dozvím, že Čech tento závod ještě nikdy nevyhrál. Až nyní v sedmém ročníku. Vždy tu vyhrávali jen Slováci a Maďaři viz síň slávy Loučení. Stejně tak celý EKUT, Čech ho zatím ještě nevyhrál, ale to jsem už věděl.

A jak s tím letošním EKUTem vypadá? Před Pražskou stovku, třetí etapu EKUTu, na mě ztrácí druhý Gábor (HUN) celkem 33 a třetí Dušan (SLK) 40 minut. No, to není špatná výchozí pozice. Ale i tak to bude určitě ještě těžký boj. Už teď se na něj těším. Uvidíme. Třeba to klapne.

Spolu s orgy při vyhlášení. Olaf vlevo a Petr vpravo.

Vyhlášení vítězů:  3. místo Dušan Krajčovič (SLK, čas 24:04), 2. místo Gábor Nyakás (HUN, čas 23:57), 1. místo já Aleš Zavoralů (CZE, čas 23:24). I podle velikosti to sedí ;)

Díky Petrovi za vymyšlení opravdu skvělé a náročné trati. Stejně jako loni mi dala spoustu nových tipů, kam se po Středohoří rozeběhnout. Dále díky Olafovi, Honzovi Sedlákovi a všem ostatním organizátorům, stejně jako závodníkům na trati. Bylo to super! Ahoj na Pražský stovce.