Aleš Sedlák. Vítěz nejslavnějšího chorvatského ultra trail závodu 100 miles of Istria z roku 2019

0

Aleš Sedlák patří k našim výborným českým ultra-trailovým běžcům, jeho hlavním velkým úspěchem je zcela jistě vítězství na nejslavnějším chorvatském trailovém závodě ,,100 miles of Istria“ (168 km a 6 539 m+) z roku 2019. Tento rok se Aleš na tento závod vrátil. A nejen o tom bude náš velký rozhovor…

Ještě pořád máš pocit, že lidé co uběhnou 30 km v kuse jsou blázní? (velký smích)

To jsem si myslel dřív. Dneska mám tu hranici lehce posunutou (smích).

Co tak aktivní člověk jako ty dělal dva roky “doma s covidem”? Ano, mohl jsi sportovat, ale těch závodů a možností poměřování bylo jaksi poskrovnu…

Na rok 2020 jsem se přihlásil na hodně závodů v zahraničí, ale všechno bylo nakonec zrušeno nebo odloženo. Zpočátku covidu nebyly závody ani u nás, tak byl čas a síla na hraní (smích). Přeběhnul jsem si na jeden zátah Krušné hory nebo jsem například dvakrát přeběhnul Šumavu v rámci akce „Napříč Šumavou“. Během roku se ale i závody v nějaké omezenější podobě rozjely a mohl jsem si zazávodit na LHUT, Tatranské Šelmě, Baroko Ultra nebo jsem se zúčastnil historického maratonu Praha – Dobříš. Že bych nějak sportovně trpěl nebo strádal, se říct nedá.

Na co se ve svých trénincích nejvíce zaměřuješ? Co bys vypíchnul jako nejdůležitější komponenty běžce na dlouhé tratě?

Nikdy jsem se na nic nějak zvlášť nepřipravoval. Trénoval jsem tak, aby mě to bavilo. Nic víc jsem v žádném tréninku nehledal. V závodech se většinou snažím pohybovat někde v popředí. Baví mě závodit. Během závodění člověk pozná, kde má silné a kde slabé stránky oproti ostatním. Vzhledem k tomu, že moje sbíhání po technickém terénu je vyloženě mizérie, tak se snažím poslední dobou zaměřit na toto. K běhání toho moc člověk sice nepotřebuje, ale bez kvalitních bot a pohodlného oblečení by to šlo rozhodně hůř.

Kdybys měl charakterizovat jaký typ tréninku tě vystihuje, tak bys řekl co?

Tak bych řekl bloudění (smích). Často chodím v terénu, kde jsem ještě nikdy neběžel a zkouším nové cesty, které často uprostřed lesa skončí. Já se nerad vracím, tak se většinou ocitnu v místech, kde běhat nejde a jsem kolikrát rád, že se dostanu domu. Neřídím se žádným běžeckým plánem. Vím jen, že když jsem zdravý, tak vybíhám každý den. Ale nemám předem dané, jestli půjdu do kopců, na silnici, na pás nebo na dráhu. To se rozhoduji až před výběhem podle chuti, a hlavně podle toho, kde zrovna jsem.

Trénuješ se sám, nebo máš už na tvé úrovni nějakého trenéra, nebo někoho kdo tě inspiruje?

Kdybych měl předem naordinováno kolik kilometrů, v jaký den mám naběhat, tak si trochu myslím, že by mě to tolik nebavilo a vytratilo by se to kouzlo, který v tom mám. Kdybych trénoval na silniční maraton nebo čistě silniční stovku, tak bych odpověděl pravděpodobně jinak. Na závodech jsem mohl poznat spoustu lidí a každý kdo se umístil přede mnou, je pro mě určitým způsobem inspirací.

Na STRAVĚ se občas inspiruji, jak trénují ostatní běžci. Většina z nich běhá v horském terénu, ale baví mě i sledovat tréninky například Radka Brunnera, jak se připravuje na hladkou stovku nebo Spartathlon. Občas chodím trénovat s Matejem Oravcem. Kdybych někdy uměl vybíhat kopce tak jako on, byl bych hodně spokojený. Takže i Mates je pro mě v tomhle inspirací.

O jakém objemu se u tebe bavíme?

Záleží na období, jaké zrovna je. V zimě, když je sníh, toho moc nenaběhám, ale jsem skoro každý den na běžkách. V půlce února po Jizerské 50 začínám obvykle už jen běhat a mívám objemy okolo 140 až 160 km. V období závodů je to nižší okolo 120 km za týden. Občas jedu s někým na soustředění, tak je to zase o něco vyšší. Naposledy jsme byli na Mallorce a během týdne jsme naběhali 250 km s 12 000 m převýšením.

Trénuješ určitě i na dráze, viď? Souhlasíš s námi, že i trénink na dráze má proč sportovce jako jsi ty smysl?

I já občas zajdu na dráhu, kde je dokonale rovný povrch. Je to příjemná změna tréninku. I u dlouhých trailových běhů je důležité rozvíjet rychlost, tak na dráhu chodím běhat kratší intervaly.

Nejrychlejší maratón máš z roku 2019 (2:47:05). Myslíš, že bys to teď dal ještě rychleji?

Rád bych řekl, že jo (smích). Myslím, že jsem se od roku 2019 docela posunul výkonnostně vpřed, ale na druhou stranu silniční maratón je jiná disciplína a mám před ní velký respekt. Takhle na 100 km závodě v horách se nějaká větší krize ve výsledném čase většinou ztratí, ale v silničním maratonu člověk neustojí jednu krizi a je po závodě nebo alespoň po vytouženém cílovém čase.

Co bys kromě 100 miles of Istria vypíchl jako svoje největší sportovní úspěchy?

Je otázka, co považovat za sportovní úspěch. Většinou beru jako sportovní úspěch, když se sejde velká parta lidí, všechny to nějakým způsobem bolí, ale zároveň je to naplňuje a po závodě se společně posedí. Když k tomu ještě mám dobrý pocit ze svého běhu, tak je to nejlepší. Takový pocity jsem měl každý rok v Chorvatsku na Istrii, minulý rok na B7, kde jsem skončil na druhém místě (tam jsme se mlátili v závodě celý závod s Radkem

Chrobákem o druhé místo, tak na to rád vzpomínám). Asi nemám žádný závod, který bych vypíchl jako největší úspěch. Závody, kde jsem vyhrál a trochu víc se mi vryly pod kůži, jsou třeba Baroko ultra, Krakonošova stovka nebo Horská výzva na Pálavě. Spokojený jsem byl celkem s tím, jak jsem přeběhl Šumavu v rámci akce „Napříč Šumavou“. To jsem zaběhl 160 km po kopcích za 17 hodin.

Ten závod opravdu miluješ a dost se na něj i vracíš. Čím ti tak moc učaroval?

Je pravda, že už jsem tam byl už třikrát. Poprvé jsem běžel trasu 110 km a podařilo se mi jí vyhrát. Další rok jsem první místo obhájil na stejné trase, pořadatelé ji tedy prodloužili na 130 km. No a letos jsem si chtěl vyzkoušet tu trasu plnotučnou na 168 km. Neřekl bych, že by mě závod učaroval, ale hned napoprvé se mi líbil styl jejich přátelské organizace. Trasa závodu je dost pestrá.

Pořádný kopce jsou v první třetině závodu, pak už je trasa hodně běžecká s několika kopci, které ještě umí ale pěkně štípnout. Letos jsem říkal, že už tam jedu naposledy. Ne, že bych už tam jezdit nechtěl, ale rád poznám něco nového. Příští rok bych chtěl v tomhle termínu jet na MIUT (Madeira Island Ultra Trail).

S ohledem na tvůj úspěch v roce 2019… je něco, co ses naučil, nebo zjistil a aplikoval do svého tréninku?

Od 2019 jsem mohl odběhnout několik desítek závodů, a tak se každá zkušenost, ať už povedeného nebo nepovedeného, určitě počítá. Od té doby jsem se naučil lépe stravovat. V porovnání s prvním závodem jsem letos měl víc energie v poslední třetině závodu. Vzhledem k tomu, že většinu trasy jsem znal a věděl jsem, že trasa bude o 40 km delší než minule, rozhodl jsem se vzít si hole. Ty mi v kopcích určitě pomohli.

Máš ponětí, kolik Čechů se každý rok na start podívá?

Přesný počet Čechů neznám, ale je hezký potkat se s tolika známými tvářemi přitom celkem daleko od domova. V letošním roce závod spadá pod UTMB World Series, což určitě přilákalo několik běžeckých es na všech tratích závodu, a to nejen českých.

Jak tenhle ročník rok závod probíhal?

Bylo mi jasné, že vzhledem ke kvalitnímu obsazení, bude letošní závod o dost rychlejší než minulý ročník. I tak jsem si před závodem napsal mezičasy loňského vítěze Toma Štveráka, který to měl za cca 21:15 hod. Moc zkušeností s tak dlouhým závodem nemám, tak jsem rozhodně nechtěl začátek přepálit a popravdě mě ta vzdálenost před startem děsila. Prvních pět kiláků mi trvalo, než jsem se dostal do závodu. Přišlo mi to dost rychlé, tak jsem je nechal běžet. Pak jsem běžel chvilku s našimi kluky (Lukášem Ďopanem a Tomem Štverákem).

V prvním větším kopci jsem se už otřepal a začalo mi to chutnat. Tak jsem klukům utekl a začal stíhat vedoucí trojici Robert Hajnal, Roberto Mastrotto a Sangé Sherpa. To se po chvilce povedlo až na Hajnala. Toho jsem měl chvilku na dohled, po chvíli zmizel v dáli a viděl jsem ho až na vyhlášení v neděli. Za to s italským Mastrottem a nepálským Sherpou jsem se motal celou noc. Takhle jsem si dlouho nezazávodil. Nedarovali jsme si ani metr. Snad 10x jsme prohodili v pořadí a každý z nás se pokoušel nasadit vyšší tempo a utéct. To se povedlo po 100 kilometrech Mastrottovi a na hru kočka – myš jsme zbyli už jen dva. Já a Sangé Sherpa.

Několikrát mi utekl, že jsem ho neviděl ani na kilometr daleko, později jsem zjistil, že Sangemu to moc netáhne do kopce, tak tam jsem ho zdárně naháněl. Ale z kopce jsem oproti ostatním předváděl svoji tradiční bídu, stehna jsem měl zepředu prošitý. Spolu jsme teda toho moc nepobyli. Když to bylo do kopce, byl jsem ve vedení já. Když to šlo dolů, vedl to Sangé. Na rovinách jsme na tom byli dost podobně. Mezi 120. a 150. jsem to několikrát zkusil jít do trháku a doufal jsem, že ho už neuvidím. Nikdy se mi to nepovedlo. Hodně krát tohle zkoušel i on. Během závodu jsme se skoro nebavili. Když jsme se předbíhali, tak jsme se jen pozdravili, obvykle zakroutili hlavou a blbě pousmáli.

Na předposlední občerstvení do Grožnjanu přibíháme zase společně. Sangé tu má support a na chvilku si sedá. Dolil jsem si flašky a chtěl jsem rychle zmizet, než se Sangé zvedne. Poklepal jsem ho po zádech, popřál dobrou chuť a zdrhal. Po pár metrech jsem se ohlédl a už pelášil za mnou. Z předchozích ročníků jsem věděl, že následujících 5 km bude úplná rovina. Rozhodl jsem se podniknout poslední pokus o trhák. To, že mi začali vystřelovat křeče do stehen, jsem se snažil ignorovat, celých 5 km jsem se ani jednou neotočil a snažil se dát do toho vše z posledních sil. Po těch 5 kilometrech se otočím s tím, že jsem si téměř jist, že tam nebude.

Realita byla taková, že usměvavý Sangé je 20 metrů za mnou. To bylo pro mě, jak kdybych dostal tyčí přes nohy. Vyčerpáním trochu zvolním a poprvé za závod se začínáme trochu víc bavit. Sangé přichází s nabídkou, jestli už těch posledních 12 km nedoběhneme spolu. I když jsem byl zralý na ručník, tak mu říkám, že nemám společné doběhy rád, že je lepší běžec, tak ať si to vezme. Je pravda, že tou dobou jsem byl dost dole. Představa, že bych s ním měl běžet tímhle tempem dalších 12 km, bylo strašidelných. Až na poslední občerstvovačku jsme běželi bok po boku a povídali si.

Tempo šlo dost razantně dolů. Z další občerstvovačky jsme vyrazili zase spolu a Sangé se mě zase zeptal, zda nedoběhneme spolu. Teď už jsme si na to plácli a snažili se poslední kousek užít. Věděli jsme, že nás ze zadních pozic nikdo nehoní s výjimkou první ženy. A to ženy s velkým Ž. Hlásili nám na poslední občerstvovačce, že 10 minut za námi je Ragna Debats. Nechalo nás to chladnými, ale občas jsme se po ní otočili, zda ji už nevidíme, protože jsme měli spoustu pasáží, kdy jsme šli úplně pěšky. Na Sangého totiž trochu dolehlo horko před bouřkou, kterou hlásili na večer a závěrečných 10 km mu to moc netáhlo.

Ale rozhodli jsme se tuhle káru dotlačit spolu, tak jsme táhli za jeden provaz. Když mi Sangy chvilku před cílem vypil obě flašky, taky jsem se těšil, až uvidím cíl. Byla to pro mě čest dobíhat právě s ním do cíle. Asi lidi na stadionu čekali velký souboj o třetí místo, i já bych byl radši. Už kvůli tomu, aby to pořadatelé neměli složité s vyhlašováním, alespoň já jako organizátor běžeckého závodu většinou nepočítám s možností sdílených míst a nemám tolik sad medailí pro závodníky. Tak jsem před cílovou čárou Sangého popostrčil a on skončil na třetím místě a já na nepopulárním čtvrtém. Nakonec organizátoři k tomu přistoupili tak, že jsme opravdu byli oba třetí.

Jsi spokojený se svým výkonem?

Mám radost, že bylo vlastně celý závod o co hrát. Díky tomu mě to celou dobu bavilo a neměl jsem tolik možností přemýšlet a přivolávat tím krize. To, že jsem dokončil na třetím nebo čtvrtém místě je pěkná třešnička.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno
Captcha verification failed!
CAPTCHA user score failed. Please contact us!