Brooks Running Shoes: the Definitive Guide 2016
Zátopkovy běžecké trasy po ibáči
Je to až za dálnicí, za Vesteckou. Zátopkovy běžecké trasy. Zaparkoval jsem, rozhlédl se, uviděl jsme značky tras, tak jsem si vybral modrou a vyběhl.
Jenže už za pár metrů mi bylo jasné, že dneska to nebude ono. Možná příliš brzo po nymburské půlce, taky přežrání. Kroutil jsem se jak had a říkal jsem si, že to dneska vzdám. Že se otočím a půjdu zpátky k autu. Pak jsem za sebou uslyšel ten hlas.
“Přidej!”
To víš, že jo. Nějaký chytrák za mnou bude vopruzovat. Ani jsem nepovažoval za nutné mu odpovídat nahlas, jen jsem si v duchu pomyslel, že kdyby běžel den před tím půlku, taky by si nevyskakoval.
“A teď zase přidej, ztrácíš tempo!”
Značka. Uhýbám. To je ta cesta, na jejímž konci mám auto, tak doběhnu to kolo.
“To už jde,” konstatuje hlas za mnou. “V tomhle tempu dej druhý kolo, ať se prohřeješ.”
Leda hovno. Nahmatávám klíč od auta v kapse.
“Dobrý, teď volnějc. A bacha na kořeny, tady jsem si párkrát namlel,” a já zdvíhám výš nohy, abych se nenatáhl o kořeny.
“Vyprávěj mi o těch Helsinkách. Ale ne jako každýmu… Jako běžci.”
“Jo, to bylo tak… “
Poslouchám. Má to fakt nacvičený. A stojí za to si to poslechnout.
Na stromě je modré F. Přidávám. Pořád mi není dobře, cítím žaludek i olověné nohy, ale kolem cedule prolétám na své poměry vkusnou rychlostí.
“Dobrý to bylo! Zvu tě na to pivo!”
“Leda hovno. Ale dík. Za ty Helsinky.”
Když projíždím zatáčkou nad Vestcem, vidím ceduli té hospody. No, jedno, na spláchnutí té pachuti, bych si dát mohl. Objednávám si nealko. Hospodský vrtí hlavou, ale vytahuje flašku birela a sklenici. Já lovím ve šrajtofli kilčo.
Vrtí hlavou.
“To nechte. Ste zvanej. Na to běhání.”
Dívám se zapraseným oknem na Boleslavský les a zdvíhám hnědou lahev proti zbytku slunečního světla. Na zdraví. Na Helsinky. Na nás. A zase příště, Emile.
Nikdy si nedávejte osmistovku ibuprofenu před běháním.
“Přidej!”
To víš, že jo. Nějaký chytrák za mnou bude vopruzovat. Ani jsem nepovažoval za nutné mu odpovídat nahlas, jen jsem si v duchu pomyslel, že kdyby běžel den před tím půlku, taky by si nevyskakoval.
“Já běžel pětku, desítku a maraton taky hned po sobě, tak se nevymlouvej a přidej.” ozval se hlas za mnou a to už jsem se otočil.
Za mnou nikdo neběžel. Za mnou vůbec nikdo nebyl. To je v pořádku, normální halucinace.
“Jsem spíš přežranej,” konstatoval jsem smířlivě a pokusil jsem se přestat kroutit a trochu srovnat krok.
“Nojo, dva dortíčky od syna a pak jdeš běhat, hovadina.”
“Neser!”
“Přidej.”
Přidal jsem. Ne snad, že bych poslouchal halucinaci, ale řekl jsem si, že to přeci jenom nevzdám a vracet se odsud pěšky k autu by bylo trapný a krom toho dlouhý. DOběhnu kolo k autu a pojedu dom. Cítil jsem, jak se mi okamžitě zdvihá žaludek.
“Když já se přežral a bylo mi ekl, tak jsem se vyblil k támhle tomu doubku,” řekl hlas a já zahlédl v zatáčce u cesty vzrostlý strom.
“Buku,” opravil jsem ho automaticky a zlomil se v pase.
“Ne tady k tomu, támhle k tomu,” opravil mě hlas. “Ale jo, nemusíme blít ke stejnýmu,” konstatoval pobaveně.
Otírám si pusu a přemýšlím, co dál.
“Tak snad to doběhneš, ne?”
Co už taky. Jsem dva kiláky od auta, tak holt doběhnu. Zrychluju.
“Eště přidej.”
“Běhám pomalu,” vrčím.
“Běháš, jak já chodím.” vrčí hlas zpátky.
“Leda hovno. Máš zánět nervů, belháš se o holi,” nasírám se.
“Však ty taky.”
Přemýšlím, co tím bylo myšleno.
“Jo promiň, to není hůl, to je noha… a já furt, proč že tak pajdáš,” posmívá se mi hlas. Aha, tak to byl fórek…
“Prostě na pravou pajdám, no,”
“Tak ji tak nevytáčej do strany a přidej.”
Zkusím to, aby halucinace držela hubu.
“Vidíš, že to jde.”
Mlčím, běžím.
“Jsem spíš přežranej,” konstatoval jsem smířlivě a pokusil jsem se přestat kroutit a trochu srovnat krok.
“Nojo, dva dortíčky od syna a pak jdeš běhat, hovadina.”
“Neser!”
“Přidej.”
Přidal jsem. Ne snad, že bych poslouchal halucinaci, ale řekl jsem si, že to přeci jenom nevzdám a vracet se odsud pěšky k autu by bylo trapný a krom toho dlouhý. DOběhnu kolo k autu a pojedu dom. Cítil jsem, jak se mi okamžitě zdvihá žaludek.
“Když já se přežral a bylo mi ekl, tak jsem se vyblil k támhle tomu doubku,” řekl hlas a já zahlédl v zatáčce u cesty vzrostlý strom.
“Buku,” opravil jsem ho automaticky a zlomil se v pase.
“Ne tady k tomu, támhle k tomu,” opravil mě hlas. “Ale jo, nemusíme blít ke stejnýmu,” konstatoval pobaveně.
Otírám si pusu a přemýšlím, co dál.
“Tak snad to doběhneš, ne?”
Co už taky. Jsem dva kiláky od auta, tak holt doběhnu. Zrychluju.
“Eště přidej.”
“Běhám pomalu,” vrčím.
“Běháš, jak já chodím.” vrčí hlas zpátky.
“Leda hovno. Máš zánět nervů, belháš se o holi,” nasírám se.
“Však ty taky.”
Přemýšlím, co tím bylo myšleno.
“Jo promiň, to není hůl, to je noha… a já furt, proč že tak pajdáš,” posmívá se mi hlas. Aha, tak to byl fórek…
“Prostě na pravou pajdám, no,”
“Tak ji tak nevytáčej do strany a přidej.”
Zkusím to, aby halucinace držela hubu.
“Vidíš, že to jde.”
Mlčím, běžím.
“A teď zase přidej, ztrácíš tempo!”
Značka. Uhýbám. To je ta cesta, na jejímž konci mám auto, tak doběhnu to kolo.
“To už jde,” konstatuje hlas za mnou. “V tomhle tempu dej druhý kolo, ať se prohřeješ.”
Leda hovno. Nahmatávám klíč od auta v kapse.
“Když dáš druhý kolo, pozvu tě na pivo.”
“Seš mrtvej,” konstatuju s lítostí, protože to taky znamená, že ho nemůžu zabít.
“Sem, ale to neznamená, že si nemůžeš dát druhý kolo.”
“To znamená, že mě nemůžeš pozvat.”
“To teda můžu!” ozývá se hlas dotčeně.
Kousek přede mnou je na stromě F.
“Tady to rozbal. F je finiš, za dvěsta je další kolo.”
Leda hovno, balím to. Ale přidávám. Přeci jenom je to poslední možnost propálit pár kalorií. Probíhám kolem cedule s mapou Zátopkových tras, kousek od ní vidím zaparkované na asfaltce auto, pak znovu uhýbám doprava do lesa. Čert to vem, už je mi líp, aspoň těch pět, ať jsem neprojel naftu kvůli pár metrům.
“Seš mrtvej,” konstatuju s lítostí, protože to taky znamená, že ho nemůžu zabít.
“Sem, ale to neznamená, že si nemůžeš dát druhý kolo.”
“To znamená, že mě nemůžeš pozvat.”
“To teda můžu!” ozývá se hlas dotčeně.
Kousek přede mnou je na stromě F.
“Tady to rozbal. F je finiš, za dvěsta je další kolo.”
Leda hovno, balím to. Ale přidávám. Přeci jenom je to poslední možnost propálit pár kalorií. Probíhám kolem cedule s mapou Zátopkových tras, kousek od ní vidím zaparkované na asfaltce auto, pak znovu uhýbám doprava do lesa. Čert to vem, už je mi líp, aspoň těch pět, ať jsem neprojel naftu kvůli pár metrům.
“Dobrý, teď volnějc. A bacha na kořeny, tady jsem si párkrát namlel,” a já zdvíhám výš nohy, abych se nenatáhl o kořeny.
“Vyprávěj mi o těch Helsinkách. Ale ne jako každýmu… Jako běžci.”
“Jo, to bylo tak… “
Poslouchám. Má to fakt nacvičený. A stojí za to si to poslechnout.
Na stromě je modré F. Přidávám. Pořád mi není dobře, cítím žaludek i olověné nohy, ale kolem cedule prolétám na své poměry vkusnou rychlostí.
“Dobrý to bylo! Zvu tě na to pivo!”
“Leda hovno. Ale dík. Za ty Helsinky.”
Když projíždím zatáčkou nad Vestcem, vidím ceduli té hospody. No, jedno, na spláchnutí té pachuti, bych si dát mohl. Objednávám si nealko. Hospodský vrtí hlavou, ale vytahuje flašku birela a sklenici. Já lovím ve šrajtofli kilčo.
Vrtí hlavou.
“To nechte. Ste zvanej. Na to běhání.”
Dívám se zapraseným oknem na Boleslavský les a zdvíhám hnědou lahev proti zbytku slunečního světla. Na zdraví. Na Helsinky. Na nás. A zase příště, Emile.
Nikdy si nedávejte osmistovku ibuprofenu před běháním.
No.
Nebo dávejte…
Power2Max NG Power Meter In-Depth Review
Last August at Eurobike, Power2Max announced their latest power meter – the Power2Max NG. This power meter would be their first unit with dual ANT+/Bluetooth Smart, while also tweaking their underlying measurement design to increase accuracy. While they had anticipated … Read More Here →
ACL – dva týdny po operaci
Je na čase shrnout zážitky z posledních dvou týdnů.
Postupně se mi dařilo snižovat dávky analgetik - zůstal Tramadol 2x denně a sem tam ještě brufen na noc. Po pěti dnech jsem dobral antibiotika a po šesti i antitrombotické injekce. Samozřejmě, aby byla legrace, tak tou poslední jsem trefil nerv, takže stála za to. Největší zážitek ale byl, že jsem mohl konečně definitivně rozbalit nohu, sundat krytí stehů a pořádně se osprchovat. Nádhera... Dlouho se mi nedařilo zvedání napnuté nohy. Svalům se nechtělo, navíc to neuvěřitelně bolelo - což byl dost možná důvod, proč se jim nechtělo. Než jsem rozbalil nohu a sundal krytí, myslel jsem si, že je tak citlivé místo odběru štěpu, ale pak jsem zjistil, že tak strašně bolí holeň. Při odběru štěpu se samozřejmě do okolí kosti vyleje nějaké množství krve - a hematom pak tlačí na co může... Nakonec jsem nefungující svaly vyřešil tak, že jsem si na postelí udělal kladku, nohu chytl do smyčky a opatrně jí zdvihal nahoru na smyčce. Současně jsem se svaly snažil zatínat. Na nějaký pátý pokus se mi to opravdu povedlo a noha i po povolení smyčky zůstala zdvihnutá. Nutno dodat, že jsem pak deset minut funěl jako po maratonu. Důležité však je, že se mi postupně začalo dřit zvládat zdvihání natažené nohy i bez předchozí "aktivace" kladkou. Flexe se také pomalu zlepšovala, ale přes 45 stupnů to šlo dost ztěžka. Ale rehabilitační plán zněl jasně: 2.-5. pooperační den postupně zvyšovat flexi do 60 stupňů. U mě to bylo spíš někde mezi 5. a 10. dnem, největším omezením ve všem byla bolest holeně. Nakonec se však povedlo.
 |
| Ještě před vytažením stehů: jeden steh vlevo, velký vpravo. Tečka nahoře na stehně je místo, kudy vyšel ven zaváděcí vrták při vrtání stehenní kosti. |
Devátý den po operaci (sobota) jsem to už nevydržel, vytáhnul novou nepromokavou cyklo/běžeckou bundu a vyrazil do deště. Na první pokus jsem ušel 1,2 km za šílených 26 minut. Ale hned druhý den to bylo 2,5 km/51 min, další den to samé, jen o čtyři minuty rychleji a z půlky bez berlí. V úterý jsem už vzal berle rovnou jenom do rukou a začal jsem se snažit: 2,6 km/46 minut, celé bez berlí.
Ve středu jsem měl pobíhací den. Ráno návštěva u mého praktického lékaře (MUDr. Páša), kde jsem si nechal ukončit neschopenku. Stejně v práci dobře třetinu (a víc) času sedím, tak lepší než sedět doma a nudit se - navíc úkoly se samozřejmě postupně hromadí koleno nekoleno... V poledne pak kontrola u pana doktora Maurera. Vytáhnul mi stehy (a peníze z peněženky), zkonstatoval, že koleno vypadá dobře (flexe už skoro 90 stupňů - postupně koleno trochu povoluje i samo) a že se tedy uvidíme přibližně za dva měsíce (10. týden po operaci). Ještě jsem se dozvěděl, že rehabilitaci záměrně nepíše. Do 10. týdne prý není dobré nechat si na koleno sahat od kohokoliv cizího, pouze je třeba cvičit podle rozpisu. Moc násilná "rehabilitace" zhoršuje vhojení štěpu. A po deseti týdnech, pokud pojedu podle rozpisu, tak nebudu potřebovat ani tak rehabilitaci, jako už posilovnu, abych dostal nohu zpět do formy.
V pátek jsem absolvoval první pracovní den (peklo) a první poúrazovou kryosaunu, v sobotu fotil na ŠUTRu a neděli jsem strávil v botanické zahradě, ve Stromovce, v kryosauně a na Vyšehradě. Celkem nachozeno (ne moc rychle, zato zcela bez berlí) nějakých 12 kilometrů. Jedinou vadou na kráse pořád ještě zůstává hodně pomalu se vstřebávající hematom u holeně - pořád ještě mě to občas v noci dokáže vzbudit a nějakou dobu držet vzhůru. Co člověk nadělá...
Teď opatrně zvládnout pořádně těch 90 stupňů, abych mohl jezdit na rotopedu - a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty ;-)
Amazonky nafotily nový kalendář!
Radku Vandasovou známe už dlouho. Víme, že je to velká sympaťanda, skvělá trenérka a instruktorka. A ještě ke všemu má srdce na pravém místě. Tedy nejen ona, ale všechny holky, které se kolem ní točí a říkají si Amazonky...Tréninková skupina Amazonek totiž podporuje i ty, kteří se sami hýbat nemohou.
Skupina Amazonek oficiálně vznikla před třemi lety v drsné tělocvičně Primmat Gym, kdy se k výjimečným kruhovým tréninkům určeným pro ženy, postupně přidávali i místní fighteři. Když zjistili, že tréninky nejsou žádné „leháro“, začali skupině holek říkat Amazonky. Skupina trénující s Radkou Vandasovou ale existuje již daleko déle, první „Amazonky“ cvičí s Radkou už téměř deset let, nejde však o žádnou uzavřenou skupinu, naopak nové tváře tréninky obohacují. Více na FB Amazons gym (@AmazonsGym).
I letos chce cvičební skupina Amazonek pomáhat. Nafotila proto již druhý charitativní kalendář, kterým chce podpořit někoho, kdo se bohužel hýbat nemůže. Výtěžek z prodeje bude letos věnován Ondrovi, jenž v pěti měsících onemocněl zánětem mozku a od té doby je nepohyblivý.
Holky tak navázaly na předloňský úspěch, kdy byl výtěžek z kalendáře v hodnotě 30 tisíc korun rozdělen na pomoc handicapované holčičce Zuzance a psímu útulku.
„Amazonky jsou moje parta holek. Cvičíme spolu, bavíme se životem, navzájem se podporujeme, a když můžeme, pomáháme. Proto jsme se i letos rozhodly nafotit charitativní kalendář Amazons Gym 2017 s cílem podpořit někoho, kdo nemá v životě možnost se hýbat tak jako my. Výtěžek věnujeme Ondrovi, kterému tak chceme pomoci k lepšímu životu,“ vysvětluje Radka.
Všechny prostředky získané prodejem kalendáře Amazonky darují Ondrovi na nákup polohovacího zařízení, které mu zjednoduší každodenní život a péči o něj. Prodej bude zahájen křtem, který proběhne 10. prosince v Praze. Objednávky na kalendář je možné zasílat prostřednictvím facebookového profilu Amazons Gym (@AmazonsGym). Minimální cena kalendáře je 450 korun.
Kalendář Amazons Gym 2017 nafotil v dejvickém ateliéru Tomáš Pospíšil. O make-up se postarala vizážistka Gabriela Klapková, vlasový styling zajistila Žaneta Gi.
Běhat jako Forrest Gump
Scénu, jak se malý Forrest Gump rozběhne a odpadávají z něj dlahy a podpěry (nebo co), považuji za jednu z nejzásadnějších v historii světové kinematografie. Vyrovnají se jí snad jenom některé pasáže z filmů Casablanca a Jako jed.
Tahle scéna trvající pár vteřin řekne o běhání víc než oscarové Ohnivé vozy. Víc než Dlouhá míle. Ano, i víc než Unbreakable.
Líbila se mi vždycky, ale i tak jsem ji plně docenil až v posledních letech – pokaždé, když jsem se po delší pauze znovu rozbíhával. Nikdy to není jednoduché, ať jsou důvody pauzy jakékoli. První den je to hrozné. Druhý den taky. I ten třetí. Vlastně i čtvrtý, pátý a šestý den. Ale při sedmém výběhu, jako by najednou něco prasklo a začaly odpodávat dlahy, trubky a další haraburdí. Pohled pod nohy a překvapení, že to zase jde.
To je pravé poselství Forresta Gumpa.
Tahle scéna trvající pár vteřin řekne o běhání víc než oscarové Ohnivé vozy. Víc než Dlouhá míle. Ano, i víc než Unbreakable.
Líbila se mi vždycky, ale i tak jsem ji plně docenil až v posledních letech – pokaždé, když jsem se po delší pauze znovu rozbíhával. Nikdy to není jednoduché, ať jsou důvody pauzy jakékoli. První den je to hrozné. Druhý den taky. I ten třetí. Vlastně i čtvrtý, pátý a šestý den. Ale při sedmém výběhu, jako by najednou něco prasklo a začaly odpodávat dlahy, trubky a další haraburdí. Pohled pod nohy a překvapení, že to zase jde.
To je pravé poselství Forresta Gumpa.
Jak vše stíhat a nezbláznit se z toho?
Občas se mě kamarádi, známí, kolegové ptají, jak to všechno stíhám.
Chvíli přemýšlím nad tím, co tím jako mají na myslí, všechno stíhám? Dělám snad něco jinak než ostatní? Jsem zpomalená nebo naopak přefrčená?
Odpověď zní, jsem zdravě nadšeny blázen, který sedí jedním zadkem na 10 židlích a celý život se snaží naučit říkat ne.
No a když máte jeden zadek a 10 židlí, je potřeba si rozvrhnout čas tak, abych na každé židli strávila odpovídající počet času.
Někdo tomu říká správný time management, někdo denní režim, jiný zase to do list.
Každému vyhovuje něco jiného a nemá smysl dělat přesně to, co píšou příručky, ale najít svůj ideální režim a způsob organizace času.
Podělím se s vámi o tom, jak to dělám já, jak si organizuji čas a třeba se něco zalíbí i vám.
Priority:
To není nic nového, ale aby váš den/týden/měsíc/rok byl efektivní je potřeba si říct, co je pro vás opravdu důležité.
Samozřejmě, že pro většinu z nás je nejdůležitější zdraví a osobní život. Pro koho ne, tak by se měl nad sebou zamyslet….
Já si priority určuji ve více oblastech a postupně se je snažím všechny plnit. Takový plán je spíše dlouhodobý, řekněme na půl roku, na rok.
Mé priority se dělí do těchto oblastí:
Osobní život, Škola (bohužel stále bojuji), Práce, Blog, Sport
Vždy si určím maximálně tři cíle/priority a snažím se knim dodat vždy konkrétní plán, úkoly co musím a hlavně chci udělat.
Čas:
Ten si bohužel nekoupíme, denní dobu neprodloužíme…jediné co můžeme udělat, je ho lépe a efektivněji využívat. Není to hned, mě to trvalo několik let, než jsem si času začala opravdu vážit a využívat každé minuty.
Když jsem chodila do školy, bydlela u rodičů a neměla žádné závazky kromě tréninků a brigád, čas mi utíkal mezi prsty, moje máma to nazývala lelkováním. Řekla jsem například, že se budu o víkendu učit, ano byla jsem o víkendu zavřená doma, ale z celkového času jsem se učila třeba jen 4 hodiny a zbytek času jsem lelkovala. Tehdy jsem si to mohla dovolit, dnes už ne. Kromě toho, kdy danou věc budu dělat, se snažím doplnit i od kolika do kolika jí budu dělat. Mám pak větší přehled o celém dni a dokážu stíhnout více věcí, než se zdá.
Plánování:
V plánování jsem expert, ale v dodržování plánu dost pokulhávám. Mívám často velké hladové oči, které mají pocit, že zvládnou nemožné. Den/víkend/týden naplánuji sice zajímavě, akčně a nabitě, ale nedochází mi, že do toho ještě potřebuji chodit do práce, spát a na chvíli si sednout.
I to jsem se musela naučit, své ambiciozní plány vidět realisticky a umět plánovat dle reálných časových možností. Většinou svůj plán zkrouhnu na polovinu a i tak mám co dělat, abych to vše stihla :)!
To do list:
A teď to nejdůležitější a dle mého názoru nejužitečnější, to do list. Oblíbila jsem si tento systém a musím říct, že to fungujue. Mám ráda tradiční sešity s pevnýma deskama, kde si člověk vše napíše ručně, protože co je psáno, to je dáno. Nevím proč, ale věci, které jsou napsané rukou pro mě mívají větší váhu a důležitost, než když je něco napsáno na počítači či jen poznamenáno v elektronickém kalendáři. Potřebuji, aby se mi sešit líbil a hezky se mi do něj psalo, pak se mi všechny mé ukoly a plány budou plnit s radostí.
Mám to do list pracovní a to do list osobní. Do pracovního listu si píši vše, co souvisí s prací a je potřeba udělat. Co v ten den nestihnu, přepíšu do dalšího dne, abych na úkol nezapomněla. Je to skvělý pocit, když za den postupně škrtáte řádky s úkoly a na konci dne vám už zbývá jen pár řádku a někdy se poštěstí, že je přeškrtáno dokonce vše.
Osobní to do list dělím na blog, školu a zbytek. Píšu si tam všechno, že se mám vidět s kamarádkou, zavolat babičce, dojít vyzvednout lístky do divadla, nakoupit nebo zamluvit restauraci na večeři. Zní to možná divně, že si musím zapisovat zavolání kamarádce a babičce, ale raději si to zapíšu a udělám, než na to zapomenout.
Naučila jsem se si vše zapisovat a díky tomu jsem se i zlepšila v efektivnosti a plnění úkolů.
Kromě papírového to do listu ctím i papírový calendar, který nosím vždy sebou. Nezapisuji si do něj pracovní schůzky v práci, na to mám kalendář elektronický, ale píšu si tam, že mám jít běhat, cvičit, kafe s kamarádkou, na večeři, či že jedu na dovolenou. Opět vnímám větší důležitost daných schůzek a úkolů a to protože jsou sepsány ručně na papíře.
Návod na to, jak vše stíhat, báječně u toho vypadat, být všemi milována a být proště nejlepší k dispozici nemám. A víte proč? Protože neexistuje a to je jedině dobře! Všichni by se pak snažili být dokonalí a nejlepší ve všem a na světě by byla dost nuda.
Je potřeba si řící, v čem konkrétně chcete být nejlepší a na to se zaměřit.
Já osobně se teď soustředím na to být úspěšná v práci, běhat a cvičit co to jde, dodělat školu, trávit víkendy s Honzou a ve volných chvílích psát články na blog. Pro někoho jsem až moc ambiciozní a sobecká, pro jiné jsem motivací a inspirací. Někdo mě za to odsuzuje, jiný mě zase obdivuje….Je to ale můj život, životní rytmus a cesta, kterou jsem se vydala a je jen na mě,jak to vše zvládnu a zda-li se mi mé plány povede uskutečnit.
Jen doufám, že se mi nohy u židlí nezačnou podlamovat a já neskončím na zemi…..
</koleno>
Chtěl jsem sice začít rovnou psát o Jizerském Ultratrailu. Ale když jsem viděl datum posledního příspěvku, řekl jsem si, že by to chtělo nějaký stručný přehled. Takže...
(pozor, kromě RTG obsahuje jednu fotku divného kolene)
 |
| Najděte "chybu"... |
21. 10. 2013 někdy večer Kloužu po Národní třídě a nebržděně dopadám na pravé koleno (ano, to, kde jsem si v březnu přerval ACL). Cesta na pohotovost do ÚVN (tramvají), Dg: Fr. Patellae l dx disl minim.
22. 10. 2013 někdy odpoledne MUDr. Maurer diagnózu potvrzuje a dává mi číslo na MUDr. Kutáčka (Mladá Boleslav). Volám mu a on si mě zve hned na druhý den. Místo na konferenci do Paříže tak pojedu na operační sál...
23. 10. 2013 velmi brzo ráno Jedu do MB, Dr. Kutáček zkoukne rentgeny, pošle mě na příjem s tím, že když jsem ráno nejedl (preventivně nejedl), tak že mě snad stihnou vecpat do denního programu, operovat bude MUDr. Vokrouhlecký, kolem 17:00. Mno, dvanáct hodin o hladu ještě nikoho nezabilo, ale to pití mi krapet vadí.
23. 10. 2013 kolem 13:00 Najednou je na pokoji sestra a že jedeme na sál. Pamatuju si ještě píchnutí oblbováku, po kterém se mi neuvěřitelně zamotala hlava, anestezioložku, která mi vysvětlovala... něco... a pak už nic.
23. 10. 2013 někdy večer probírám se, noha bolí. A bude ještě dlouho. V nemocnici dva dny po operaci a pak ještě týden doma.
24. 10. 2013 někdy před den Rentgen. Vlastní snímky jsem sice v tom okamžiku neviděl, ale z internetu jsem si udělal docela představu.
25. 10. 2013 Konečně domů.
|
|
|
 |
| Ten hrb, tak to je ten kousek zkrouceného drátu na prostřední fotce (viz výše) vlevo nahoře... (ano, s tím fakt jde běhat) |
5. 12. 2013 Až do kontroly nesmím na nohu došlapovat, mám jí v dlouhé ortéze a každý den si píchám antitrombotikum. Po kontrole Dr. Vokrouhlecký konstatuje, že vše je dobře srostlé a povoluje postupně nohu zatěžovat. Hurá.
16. 1. 2014 Kontrola. Vše ok, postupně můžu zatěžovat nohu na 100 %. Plavu, jezdím na rotopedu, chodím do kryosauny, posiluju.
8. 3. 2014 Můj první běh po roce! Dvaapůl kiláku za 18 minut. Únava jako po ultra. Ale postupně to půjde...
I když drát pořád vadí (viz foto).
I když drát pořád vadí (viz foto).
6. 5. 2014 Extractio metalli. Přibyla další jizva, ale jen krátká. Domů jdu hned druhý den, na vytažení stehů o týden později.
18. 5. 2014 ŠUTR 18km nanečisto. Ano, ani ne dva týdny po vyndání drátů.
24. 5. 2014 ŠUTR 18 km načisto.
a finále...19. 7. 2014 Jizerský Ultratrail, 68 km, 8:53, 48. místo. Koleno nebolí. Ani jedno. Jsem skoro zpět, vážení. Ale trvalo to...
Šperky a sport?
Toto téma už jsme jednou nakously, článek najdete TADY Sportovat se šperky se dá. My preferujeme hlavně náušnice a jen drobné doplňky. Někdy máme náladu na rozpustilé barevné kytičky a jindy zase na elegantní jemné ozdoby. Nedávno jsme objevily internetové klenotnictví eppi a odolat některým kouskům opravdu nešlo. Jak to dopadlo a jak každá z nás vnímá téma šperky a sport?
Lenka
Lenka
Náušnice jsou moje úchylka. Pokaždé, když si kupuju nové nebo se mi doma nepodaří právě ulovené kousky rychle schovat, tak mě můj kluk vždycky nezapomene pošťouchnout otázkou: "Ty jich máš málo?" Ne, mám jich asi milion, ale pořád lepší náušnice za pár kaček nebo stovek, než třeba kabelky za tisíce, že jo? Já je hodně střídám. Jak podle nálady, tak podle outfitu. Taky koukám při výběru na to, co mě ten den čeká. No a protože většinou po práci nějaký ten sportík nebo trénink, vítězí většinou ty napichovací. Visací moc často prostor nedostanou. K některým mám vypěstovanou dokonce citovou vazbu. Když si je beru, vzpomenu si na místo, kde jsem je kupovala, na člověka, který mi je daroval nebo třeba na náladu, která doprovázela jejich pořízení. Už jich mám tolik, že je to vlastně taková forma deníku :-)
Když mě po tréninku někdy čeká třeba nějaká kulturní akce nebo posezení s kamarádkami, tak volím takové, které jsou vhodné do práce, na sport i do společnosti. Od eppi jsem si pořídila tyhle nádherně jednoduché a elegantní stříbrné kroužky se zirkony, které můžete detailně prozkoumat TADY
 |
| Stříbrné náušnice se zirkony Cletah |
Jsou malé, jemné, nepoutají příliš pozornosti, ale mnohé oko o ně zavadí. Mě na 100% vyhovují a hrozně se mi líbí. Jsou na dny, kdy chci být v práci za elegánku, která si jde ale pak i zaběhat a ještě vyrazí do šumu. Tyhle se hodí na všechno.
Bára
Čím jsem starší, tím více si dávám záležet na tom, jak vypadám a působím na lidi. Nemyslím to tak, že trávím hodiny před zrcadlem, můj nadlidský výkon je dát si občas na oči stíny J, ale snažím se hodně přemýšlet o oblečení a celkovém působení mého zevnějšku na okolí. Dříve jsem to řešila především při běžných činnostech jako byla škola, rande, párty s kamarádkami nebo jen tak procházka po městě. Před lety jsem propadla sportu a to především běhání a kruhovým tréninkům a začala řešit, jak vypadám při sportu. Zjistila jsem, že člověk může vypadat dobře i přesto, že mu z čela kape pot a je rudý jak rak a navíc oblečení může být hezké a funkční zároveň. K úplnému outfitu patří samozřejmě i šperky. Nikdy jsem na šperky nebyla, až ve 12 letech mi po probrečených nocích a sáhodlouhém přimlouvání táty naši dovolili propíchnout si uši. Na tenis jsem mohla mít jen malé pecičky, aby mě to necinkalo když běhám na kurtu. V průběhu let pár dírek přibylo a náušnice jsou jedna z mála věcí, které nosím stále a nesundávám ani na sport. Pro mě je důležité, aby náušnice držely, nevadily mi při cvičení a běhání a aby ideálně ladily jak ke sportovním věcem, tak k běžnému oblečení do práce. Nemyslete si, není jednoduché najít typ náušnic, který splňuje tato všechna kritéria, naštěstí jsem je našla díky firmě eppi a jejich online obchodu se šperky.
 |
| Květinové stříbrné náušnice se safíry Taranga |
Jejich šperky jsou zajímavé, mají velký výběr, rozumné ceny a moc se mi líbí i jejich balení do zelených krabiček s mašlí. Každému vyhovuje něco jiného, často se udivuji když vidím běžkyně s náušnicemi až na ramena, nebo tenistky které mají velké kruhy, ale proti gustu žádný dešputát J! Já mám jasno, méně je někdy více a vím, že i drobnými náušnicemi člověk udělá parádu a bude se v nich cítit dobře ať už běží maraton, nebo sedí vystrojený v kavárně na snídani.
Zajímalo nás, jaké šperky se nejčastěji objevují na krcích, uších a prstech slavných sportovců. Pojďte se s námi podívat :-)
Atletka Zuzka Hejnová nosí celkem decentní řetízek.
Sanya Richards-Ross se zdobí náučnicemi, řetízkem i prsteny.
Gábina Soukalová nosí Flowerski
Eva Samková nosí místo šperků knírek :-)
Novak skrývá pod tričkem dřevěný křížek
I chlapi nosí náušnice :-)
Někdy můžou šperky trochu překážet :-)
A někdy prostě stačí jenom zlatý chrup :-D
Polar M430 In-Depth Review
It’s been a few months since Polar first announced the M430, which builds upon their previously popular M400 GPS watch aimed primarily at the running crowd. While the M430 is a modest upgrade to the M400, it does bring with … Read More Here →