Blogy

Toto téma už jsme jednou nakously, článek najdete TADY Sportovat se šperky se dá. My preferujeme hlavně náušnice a jen drobné doplňky. Někdy máme náladu na rozpustilé barevné kytičky a jindy zase na elegantní jemné ozdoby. Nedávno jsme objevily internetové klenotnictví eppi a odolat některým kouskům opravdu nešlo. Jak to dopadlo a jak každá z nás vnímá téma šperky a sport?

Lenka

Náušnice jsou moje úchylka. Pokaždé, když si kupuju nové nebo se mi doma nepodaří právě ulovené kousky rychle schovat, tak mě můj kluk vždycky nezapomene pošťouchnout otázkou: "Ty jich máš málo?" Ne, mám jich asi milion, ale pořád lepší náušnice za pár kaček nebo stovek, než třeba kabelky za tisíce, že jo? Já je hodně střídám. Jak podle nálady, tak podle outfitu. Taky koukám při výběru na to, co mě ten den čeká. No a protože většinou po práci nějaký ten sportík nebo trénink, vítězí většinou ty napichovací. Visací moc často prostor nedostanou. K některým mám vypěstovanou dokonce citovou vazbu. Když si je beru, vzpomenu si na místo, kde jsem je kupovala, na člověka, který mi je daroval nebo třeba na náladu, která doprovázela jejich pořízení. Už jich mám tolik, že je to vlastně taková forma deníku :-)

Když mě po tréninku někdy čeká třeba nějaká kulturní akce nebo posezení s kamarádkami, tak volím takové, které jsou vhodné do práce, na sport i do společnosti. Od eppi jsem si pořídila tyhle nádherně jednoduché a elegantní stříbrné kroužky se zirkony, které můžete detailně prozkoumat TADY

Jsou malé, jemné, nepoutají příliš pozornosti, ale mnohé oko o ně zavadí. Mě na 100% vyhovují a hrozně se mi líbí. Jsou na dny, kdy chci být v práci za elegánku, která si jde ale pak i zaběhat a ještě vyrazí do šumu. Tyhle se hodí na všechno.

Radku Vandasovou známe už dlouho. Víme, že je to velká sympaťanda, skvělá trenérka a instruktorka. A ještě ke všemu má srdce na pravém místě. Tedy nejen ona, ale všechny holky, které se kolem ní točí a říkají si Amazonky...Tréninková skupina Amazonek totiž podporuje i ty, kteří se sami hýbat nemohou. 

Je na čase shrnout zážitky z posledních dvou týdnů.

Postupně se mi dařilo snižovat dávky analgetik - zůstal Tramadol 2x denně a sem tam ještě brufen na noc. Po pěti dnech jsem dobral antibiotika a po šesti i antitrombotické injekce. Samozřejmě, aby byla legrace, tak tou poslední jsem trefil nerv, takže stála za to. Největší zážitek ale byl, že jsem mohl konečně definitivně rozbalit nohu, sundat krytí stehů a pořádně se osprchovat. Nádhera... Dlouho se mi nedařilo zvedání napnuté nohy. Svalům se nechtělo, navíc to neuvěřitelně bolelo - což byl dost možná důvod, proč se jim nechtělo. Než jsem rozbalil nohu a sundal krytí, myslel jsem si, že je tak citlivé místo odběru štěpu, ale pak jsem zjistil, že tak strašně bolí holeň. Při odběru štěpu se samozřejmě do okolí kosti vyleje nějaké množství krve - a hematom pak tlačí na co může... Nakonec jsem nefungující svaly vyřešil tak, že jsem si na postelí udělal kladku, nohu chytl do smyčky a opatrně jí zdvihal nahoru na smyčce. Současně jsem se svaly snažil zatínat. Na nějaký pátý pokus se mi to opravdu povedlo a noha i po povolení smyčky zůstala zdvihnutá. Nutno dodat, že jsem pak deset minut funěl jako po maratonu. Důležité však je, že se mi postupně začalo dřit zvládat zdvihání natažené nohy i bez předchozí "aktivace" kladkou. Flexe se také pomalu zlepšovala, ale přes 45 stupnů to šlo dost ztěžka. Ale rehabilitační plán zněl jasně: 2.-5. pooperační den postupně zvyšovat flexi do 60 stupňů. U mě to bylo spíš někde mezi 5. a 10. dnem, největším omezením ve všem byla bolest holeně. Nakonec se však povedlo.

Devátý den po operaci (sobota) jsem to už nevydržel, vytáhnul novou nepromokavou cyklo/běžeckou bundu a vyrazil do deště. Na první pokus jsem ušel 1,2 km za šílených 26 minut. Ale hned druhý den to bylo 2,5 km/51 min, další den to samé, jen o čtyři minuty rychleji a z půlky bez berlí. V úterý jsem už vzal berle rovnou jenom do rukou a začal jsem se snažit: 2,6 km/46 minut, celé bez berlí.

Ve středu jsem měl pobíhací den. Ráno návštěva u mého praktického lékaře (MUDr. Páša), kde jsem si nechal ukončit neschopenku. Stejně v práci dobře třetinu (a víc) času sedím, tak lepší než sedět doma a nudit se - navíc úkoly se samozřejmě postupně hromadí koleno nekoleno... V poledne pak kontrola u pana doktora Maurera. Vytáhnul mi stehy (a peníze z peněženky), zkonstatoval, že koleno vypadá dobře (flexe už skoro 90 stupňů - postupně koleno trochu povoluje i samo) a že se tedy uvidíme přibližně za dva měsíce (10. týden po operaci). Ještě jsem se dozvěděl, že rehabilitaci záměrně nepíše. Do 10. týdne prý není dobré nechat si na koleno sahat od kohokoliv cizího, pouze je třeba cvičit podle rozpisu. Moc násilná "rehabilitace" zhoršuje vhojení štěpu. A po deseti týdnech, pokud pojedu podle rozpisu, tak nebudu potřebovat ani tak rehabilitaci, jako už posilovnu, abych dostal nohu zpět do formy.

V pátek jsem absolvoval první pracovní den (peklo) a první poúrazovou kryosaunu, v sobotu fotil na ŠUTRu a neděli jsem strávil v botanické zahradě, ve Stromovce, v kryosauně a na Vyšehradě. Celkem nachozeno (ne moc rychle, zato zcela bez berlí) nějakých 12 kilometrů. Jedinou vadou na kráse pořád ještě zůstává hodně pomalu se vstřebávající hematom u holeně - pořád ještě mě to občas v noci dokáže vzbudit a nějakou dobu držet vzhůru. Co člověk nadělá...

Teď opatrně zvládnout pořádně těch 90 stupňů, abych mohl jezdit na rotopedu - a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty ;-)

Chtěl jsem sice začít rovnou psát o Jizerském Ultratrailu.  Ale když jsem viděl datum posledního příspěvku, řekl jsem si, že by to chtělo nějaký stručný přehled. Takže...

(pozor, kromě RTG obsahuje jednu fotku divného kolene)

21. 10. 2013 někdy večer Kloužu po Národní třídě a nebržděně dopadám na pravé koleno (ano, to, kde jsem si v březnu přerval ACL). Cesta na pohotovost do ÚVN (tramvají), Dg: Fr. Patellae l dx disl minim.

22. 10. 2013 někdy odpoledne MUDr. Maurer diagnózu potvrzuje a dává mi číslo na MUDr. Kutáčka (Mladá Boleslav). Volám mu a on si mě zve hned na druhý den. Místo na konferenci do Paříže tak pojedu na operační sál...

23. 10. 2013 velmi brzo ráno Jedu do MB, Dr. Kutáček zkoukne rentgeny, pošle mě na příjem s tím, že když jsem ráno nejedl (preventivně nejedl), tak že mě snad stihnou vecpat do denního programu, operovat bude MUDr. Vokrouhlecký, kolem 17:00. Mno, dvanáct hodin o hladu ještě nikoho nezabilo, ale to pití mi krapet vadí.

23. 10. 2013 kolem 13:00 Najednou je na pokoji sestra a že jedeme na sál. Pamatuju si ještě píchnutí oblbováku, po kterém se mi neuvěřitelně zamotala hlava, anestezioložku, která mi vysvětlovala... něco... a pak už nic.

23. 10. 2013 někdy večer probírám se, noha bolí. A bude ještě dlouho. V nemocnici dva dny po operaci a pak ještě týden doma.

24. 10. 2013 někdy před den Rentgen. Vlastní snímky jsem sice v tom okamžiku neviděl, ale z internetu jsem si udělal docela představu.

25. 10. 2013 Konečně domů.

5. 12. 2013 Až do kontroly nesmím na nohu došlapovat, mám jí v dlouhé ortéze a každý den si píchám antitrombotikum. Po kontrole Dr. Vokrouhlecký konstatuje, že vše je dobře srostlé a povoluje postupně nohu zatěžovat. Hurá.

16. 1. 2014 Kontrola. Vše ok, postupně můžu zatěžovat nohu na 100 %. Plavu, jezdím na rotopedu, chodím do kryosauny, posiluju.

8. 3. 2014 Můj první běh po roce! Dvaapůl kiláku za 18 minut. Únava jako po ultra. Ale postupně to půjde...
I když drát pořád vadí (viz foto).

6. 5. 2014 Extractio metalli. Přibyla další jizva, ale jen krátká. Domů jdu hned druhý den, na vytažení stehů o týden později.

18. 5. 2014 ŠUTR 18km nanečisto. Ano, ani ne dva týdny po vyndání drátů.

24. 5. 2014 ŠUTR 18 km načisto.

a finále...19. 7. 2014 Jizerský Ultratrail, 68 km, 8:53, 48. místo. Koleno nebolí. Ani jedno. Jsem skoro zpět, vážení. Ale trvalo to...

Náhoda spolu s trochou všímavosti způsobily, že se mi do rukou dostaly k otestování sandály Barefoot Huaraches od Zdeňka Maděry. Slíbil, že se pokusím průběžně sepisovat dojmy, tak jak budu huaraches průběžně používat a opotřebovávat. Dnes tedy začínám slib plnit.

Sandále tvoří vlastně pouze 4 mm tlustá podrážka, vystřižená z obuvnické plotny podle obrysu vaší nohy. Návod na správné obkreslení najdete na stránkách výrobce. Pokud si nejste vědomi toho, že byste měli vysloveně každou nohu jinou, doporučuji zkusit přiložit oba obkresy na sebe a porovnat, případné podivnosti pak pro jistotu zkontrolovat. Vedle podrážky už "botu" tvoří pouze provázek, přesněji vysokopevnostní pletená šňůra PPV Multitex. Ta je v otvoru mezi palcem a ukazováčkem uchycena natavením a zmáčknutím do plošky. Druhý konec je volný a slouží k zavázání huaraches kolem nohy.

Na internetu je celá řada návodů, jak huaraches zavázat. Já použil návod - video - odkazované přímo ze stránek výrobce, nicméně každý si nejspíš časem najde svůj vlastní oblíbený způsob. Důležité je rozhodnout se, jak moc chcete mít posunutou patu dozadu - respektive, kolik podrážky vám bude zbývat před prsty. Já jsem tak nějak postupně došel k tomu, že na chození, kdy přecejen šlapu spíš přes patu, mám nohu posunutou více dopředu, na běhání naopak, aby mi i při odrazu od špičky vždy podrážka trošku lépe chránila prsty. Po tomhle klíčovém rozhodnutí už je vše otázka několika pokusů a omylů, než přijdete na vhodný poměr mezi uškrcenou nohou a plandajícím sandálem. Mě se to podařilo na levé noze napoprvé, na pravé ale asi až na třetí pokus. V každém případě pohodlné zavázání chce svůj čas - i pokud už máte cvik.
Co odlišuje tyto huaraches od jejich konkurence je již zmíněný způsob upevnění šňůry. Ta bývá zpravidla upevněna tak, že je na jejím konci zavázaný více či spíše méně plochý uzlík. V principu si na něj lze zvyknout, ale rozhodně to pohodlí nepřidá. Natavený a do plocha rozmáčknutý konec šňůry se jeví jako mnohem elegantnější řešení.

Zatím jsem v Barefoot Huaraches naběhal nějakých 15 kilometrů. To sice není extrémně hodně, ale na počáteční zhodnocení to stačí.
Dobře míněná rada na začátek: nejprve se v botách projděte, případně lehce popoběhněte, abyste zjistili, že vám míra utažení vyhovuje. Pak teprve vyběhněte. Doporučuji aspoň zpočátku občas mrknout, že se vám volný konec šňůry někde neplácá - přidupnutí druhou nohou by asi bylo mnohem bolestivější, než v případě rozvázaných tkaniček.

Podrážka je opravdu tenká - 4 mm opravdu není mnoho, takže se připravte na to, že každý ostřejší kamínek si jaksepatří vychutnáte. Obavy o padání kamínků dovnitř sandálů se nepotvrdily a pokud výrazně nešoupete nohama, nebo se neboříte po kotníky do písku, nemusíte se bát. Překvapivě není nijak zvlášť nepříjemný ani běh po asfaltu, ale úplně nejvíc si huaraches užijete na lesních cestičkách, trávě a jiném měkkém povrchu. Sandále překvapivě dobře drží na noze a ani v mokru jsem (zatím) neměl problém s podklouzáváním podrážky po terénu (což naopak rozhodně nemohu říci o nejjednodušších Vibram FiveFingers). Vzorek podrážky sice není vysloveně offroadový, ale podle všeho pro nenáročné terény dostačující. O trošku horší to je s klouzáním mokrého chodidla v sandálu - i při pečlivém utažení šňůry mokrá kůže prostě na gumě klouže a je velmi jednoduché odnést to puchýřem. Zde platí, že po prvním běhu (i v suchu) budete vědět, kterou část chodidla je příště potřeba zalepit a kde to naopak nebude problém. Pozor, v huaraches se běhá jinak, než v normální (byť minimalistické) botě, takže i puchýře čekejte jinde. Obavy, že šňůra bude odírat nohu mezi palcem a ukazováčkem, se zatím ukázaly jako zbytečné.

Další drobnou nevýhodu huaraches objevíte po návratu z běhu - pokud nechcete nechávat po bytě špinavé stopy je dobré mít v předsíni ručník na otření chodidel.

Chození s huaraches po měkkém je velmi příjemné - ani po celodennním běžném chození a pobíhání po pikovickém kempu jsem neměl žádné problémy. Naopak do kamenitějšího terénu, či na delší úseky po asfaltu to podle mě není.

Minimalismus - jak běžecký, tak transportní
Na rozdíl od FiveFingers nezůstává tráva a větvičky mezi prsty ;-)

Jak dlouho vydrží uchycení šňůry? Nebude postupně docházet k vytrhávání šňůry z otvorů, kterými je protažená? Jak moc bude docházet k zanášení nečistot do "stélky"?