Blogy

Tento model jsem získal na testování již minulou sezonu. Nebudu lhát, nebyla to žádná láska na první pohled. První dlouhý výběh, já si příliš utáhnul tkaničky a byla z toho odřenina kotníku. Hodil jsem je do kouta, že to teda ne. Nenechám si vzít své Terra claw. Rok se s rokem sešel, bahno a sníh si pronajalo naše okolí na několik měsíců a rok nenošené X-claw na mě z kouta pošilhávají. “Dobrá, dám vám ještě šanci, ale poslední!”

A od té doby jsem je z nohou nesundal. Myslím, že málokterá bota splňuje All terrain tolik, jako právě X-claw. Na dráhu si je tedy neberu, po asfaltu toho příliš nenaběham. Také to nejsou žádné trhače rychlostních rekordů. Vyrazím do hor, zaparkuji auto, nazuji boty, utáhnu, 5 hodin běhám po Krkonoších či Beskydech, vyzuji u auta a jedu domů. Střídání povrchů (asfalt, štěrk, les, bláto, sníh, kámen…) o botech nevím a to je asi to nejdůležitější, co od bot čekám.

X-claw 275 mají podrážku velmi podobnou X-talonům. Mají ale více materiálu mezi podešví a chodidlem. Když běžíte z kopce a narazíte na kámen, nemáte pocit, že vám projel chodidlem až k nártu. Na druhou stranu v mazlavém blátě, sněhu či po mokrých kamenech se pohybují velmi dobře.

Na měkkém povrchu je příčina jasná, mají hrubý vzorek. Ten je z měkké směsi, což je důvod, proč drží na kameni. Výhodou měkkosti je i to, že po asfaltu nebude klapat. Ano, asfalt není krevní skupinou pro tuto podrážku. Nemůžu ale říci, že bych během těch nutných přeběhů nadával, nebo si všiml nějakého nepohodlí.

U Inov-8 mi chyběl model, který by více chránil nohu a byl vhodný pro těžké závody v horách. Třeba i tam, kde musíte připnout nesmeky. Pěvnější kontrukce boty připnutí umožňuje. Navíc mají X-claw obehnanou špičku tvrdší gumou. Zakopnutí si samozřejmě všimnete, ale černý nehet vám to nebude dalších 5 měsíců připomínat. To vše při příznivé váze k 275g, kde konkurence (např. La Sportiva Mutant) jde k 310g při podobných vlastnostech.

Zatím všechny modely Inov-8, které jsem měl možnost vyzkoušet neměly tendenci nasáknout příliš vody. Proběhl jsem potokem, chvíli to čvachtalo, ale potom, co voda odtekla je pohoda. Vlhko, ale pohoda.

Pokud hledáte ideální botu na delší výběhy do hor, do nepohory, doporučuji X-claw. Plánuji si ji vzít letos na High Trail Vanoise, na Royal Skymarathon Gran Paradiso. Nejvíc se ale samozřejmě těší domů, až je vezmu na 100km dlouhý závod skotskou divočinou Ben Nevis Ultra.

Jedna z věcí, které jsem se bála, když jsem končila s házenou a začala běhat, byla že budu sama. Běh je individuální sport a v kombinaci s mou introvertní povahou a mateřskou dovolenou to byla myslím celkem opodstatněná obava. Většinu času kolem sebe nepotřebuju moc lidí, ale byla jsem zvyklá, že jsme občas (spíš často) po zápase zašly s holkama na večírek nebo prostě jenom po tréninku zůstaly dýl v šatně, pokecaly, ponadávaly nebo naopak společně slavily vítězství. A přestože už mi to někdy lezlo na nervy, protože jsem takhle trávila spoustu času i s lidmi, se kterými jsem nechtěla, zároveň jsem věděla, že mi to bude chybět.

Časem jsem ale zjistila, že i když člověk běhá, nemusí být vůbec sám, protože se může krásně zařadit do běžecké komunity. Výborná příležitost, jak se seznámit s ostatními běžci jsou běžecké skupiny, o kterých jsem psala minule. Další možností jsou potom běžecké blogy. A nejlíp si jeden svůj založit :-) Minulé léto, když jsem si sama běhala po parku a pravidelně četla jeden jediný blog, newyorskou Paleo Running Momma, mi připadalo neskutečné, když v jednom článku psala, že se díky blogování seznámila se spoustou zajímavých lidí a běžců. Říkala jsem si a to jako jak? To není možné. A teď tady sedím a musím napsat úplně to stejné :-) Občas mě někdo pozná a osloví na závodech a nebo jsme se potkali přímo s lidmi, kteří taky píšou. A nebo se známe jenom z instagramu nebo komentářů na jednotlivých blozích.

K napsání tohoto článku mě nakopnul Eda Kožušník, který napsal článek 5+2 mých oblíbených běžeckých blogů a poslal nám na něj odkaz. Ten email měl nadpis Musíme držet spolu :-) a já souhlasím a ráda tento článek pošlu dál, protože se mi ta myšlenka moc líbí.

Začnu samozřejmě Edovým blogem Prostě běž a 66 běžeckých rad

Blog i facebookovou stránku určitě znáte. Najdete tam tréninkové plány pro začátečníky, rady ke stravování, výběru bot, oblečení a všeho, co jako běžec potřebujete vědět a mít :-) S Edou jsme se potkali před Ostravským maratonem a doufám, že to nebylo naposledy.

A tohle je Edův seznam oblíbených blogů a Utíkej mami utíkej je mezi nimi. Děkuju, děkuju, mám z toho radost :-)

O Verče jsem psala už v létě, když jsem běhala její Letní výzvu pro srdcaře. Ona je pro mě trošku z jiného světa a její cílevědomost, pracovitost a píli upřímně obdivuju. Pokud potřebujete motivovat, určitě se zapojte do některé z jejích výzev. Naživo jsem Verču viděla jednou na pár vteřin, když jsme se míjely na zhruba 19.kilometru Olomouckého půlmaratonu :-)

S Markem jsme se seznámili na instagramu v době, kdy jsme se připravovali na Pražský maraton 2015 a jsme oba z Ostravy, takže jsme držely spolu ještě před Edovým emailem :-) Marek byl schopný v přípravě naběhat pro mě neuvěřitelné množství kilometrů (co obdivuju) a já jsem si proti němu celou dobu připadala jako lenoch líný :-D

Evin blog jsem objevila až díky Edovi, takže ho nemám ještě pořádně pročtený. Super byl článek o sportovní psychologii. Ten si jdu přečíst ještě aspoň jednou :-)

Viděli jste někdy na závodě bosého muže v sukni? Tak to je on :-) Já jsem se ho marně snažila dohnat na Pražském maratonu a jenom jsem si říkala "že mu ty kostky a koleje nevadí". Jestli vadí nebo nevadí se můžete dočíst u něj na blogu.

Barčin blog jsem měla zařazený jako "ta hodně rychlá a cool běžkyně" a trvalo mi dlouho, než jsem se odvážila vůbec napsat k ní na blog první komentář. Když jsme se měli potkat poprvé osobně (na Olomouckém půlmaratonu), byla jsem nervózní víc než před samotným závodem, no a ono to bylo úplně v pohodě :-D Teď plánujeme společný team na Nomen run a jestli vyjde i loterie o New york City Marathon, bude to bomba.

První článek, který jsme u Babety četla byl Dva půlmaratony ve dvou dnech a dvou zemích. Cože?Článek jsem přečetla jedním dechem a už jsem u ní na blogu zůstala :-) Babeta je vtipná a pozitivní a doufám, že konečně klapne naše domluva a zajdeme si spolu zaběhat.

Blog Soni a Michala je nejnovější a nepůsobí na mě úplně jako blog, ale spíš jako časopis o běhání. Moc se mi líbily rozhovory se sprinterem Pavlem Maslákem a překážkářkou Denisou Rosolovou.

No a já k Edově sedmičce přidám ještě svou trojku :-) 

Jitka běhá maratony a ultramaratony v horách a nádherně o nich píše. Když jsem četla o tom, jak běžela Kaiser Marathon, nejdřív jsem se smála, pak jsem měla husí kůži a nakonec zatlačovala slzy. A taky je ukecaná a vtipná a má holčičky v podobném věku jako já kluky :-)

Nenechte se zmást názvem blogu, protože Verča sice cestuje, ale také čím dál víc píše o běhání. A je to krásné a dlouhé čtení, protože Verča běhá hooodně dlouhé závody :-) S Verčou se osobně neznám, ale věřím, že to napravíme.

Anetu už jsem tady zmiňovala několikrát a udělám to znovu :-D Runheart mám moc ráda, protože si tady počtete nejen o běhání, ale taky o cvičení a knížkách, což je skvělá kombinace. Když jsme se viděly poprvé, chtěly jsme uběhnout tak deset kilometrů a popovídat si u toho. Těch kilometrů bylo nakonec 16 a že to nebylo ještě víc, mělo jediný důvod - musely jsme zpátky k dětem :-)

Běhání a psaní o něm zdar :-)

A.

Po třech čtvrtinách roku.

I když on ten nadpis kulhá na obě nohy. Zaprvé používám na tréninky i závody jedny a tytéž boty. Něco jako závodní boty tedy vůbec nevedu. A za druhé slovo ZÁVODNÍ, naťukané mými prsty do klávesnice považuji v kontextu s mými posledními výsledky za hodně drzé.

19. října jsem se vypravil na Běh podél Halštrova. Mám ten běh rád, vede pěknou krajinou a je na něm příjemná atmosféra. Každý rok podlehnu iluzi, že při startu v nadmořské výšce 708 m n. m. a cíli o 153 nadmořských metrů níže je celý závod z kopce. Nicméně ten jeden náročný kopec se dá přežít, a když se povede počasí, jako letos, bývá to fajn zážitek. Bývá!

Ne tak s mou momentální indispozicí. Můžu svádět svůj výkon na třetinu trasy rozježděnou od těžké techniky tak, že ty lesní bahenní koupele připomínaly daleko více než běžeckou trasu, prostor vojenského cvičiště. Můžu svádět svůj výkon na smradlavý kouřící traktůrek, stojící v tom nejtěžším kopci ještě škodolibě pokrytém tou největší vrstvou bahýnka. Ale tím, co stojí s určitostí za mým mizerným výkonem, je moje současná hmotnost blížící se devadesáti kilogramům. Alespoň té z větší části přikládám můj propadák. Kdybych ho měl hledat někde jinde, asi bych se musel začít obávat nějakých skrytých zdravotních problémů. Musím sice přiznat, že nedostatkem času jsem toho mnoho tréninkově neodběhal, ale abych šoupal necelou a relativně snadnou desítku téměř 52 minut, za tím už musí být něco jiného. V tomhle případě, dle mého, zbytečných deset kilo sádla.

Prostě a jednoduše: Nic zvláštního jsem od sebe nečekal, ale že to bude "takovejhle vejbuch"…? A přitom jsem se cítil jako Pheidippidés právě doběhnuvší do Atén.

O patnáct dní později jsem se rozhodl otestovat na dalším z mých oblíbených regionálních závodů, na Slavkovském podzimním krosu, jestli náhodou nešlo jen o ojedinělý propadák a nyní už budou moje výkony pouze slabé. Test dopadl jednoznačně: O ojedinělý propadák opravdu nešlo! Tentokráte jsem na 9,3 km dlouhé trati, byť o málo náročnější než je ta halštrovská, nedokázal srazit čas pod 50 minut. Závod jsem (ne)zvládl tempem ještě o 4 vteřiny na kilometr pomalejším než před půl měsícem a "závodní" tempo 5:24/km se skoro zdráhám svěřit virtuálním prostoru.

Už od začátku jsem uzavíral startovní pole. Prostě zametal. Kdyby byl tenhle závod silničním, mohla by za mnou jet obligátní sanitka či sběrný vůz. A že bych je mnohdy potřeboval.

Tyhle dva "prima" zážitky mě utvrdily v jediném. Dokud nějaké to kilo neshodím, nemá pro mě cenu se závodů účastnit. Leda by byly něčím výjimečné.

Výsledky z Horního Slavkova, které jsem (raději) viděl poprvé až při vkládání odkazu k tomuto příspěvku. Nicméně organizátoři ke mně byli milosrdní a ve výsledcích chybím.