RAW VEGAN ENERGY BALLS
Krásný nedělní večer! Kdo z Vás viděl video z červencovýho Spartana v Polsku, možná si všiml, že jsme se s Majdou před závodem doslova ládovaly veganskýma kuličkama. Majda je totiž co se veganskýho vaření a pečení týče absolutní masterchef (což se o mně říct rozhodně nedá) a já bych nikdy nevěřila, že to může být tak […]
Garmin fenix – game changer?
Jako game changer označuje Garmin svůj nový model hodinek s GPS. Bezesporu na tom něco bude. Game changer to taky může být pro OB. Poprvé se objevují GPS hodinky, které umí opravdovou navigaci, zobrazovat mapu (byť zatím v dost chabé formě) a zobrazovat trasu… Navíc jako třešinka barometr, výškoměr a teploměr. K tomu všemu 50 […]
Maratón pohádkou máje aneb rozsviťte světla
aneb Místo novinek vzpomínkaAby se tu zase trochu něco hnulo, přidám jeden zápisek z února, kdy ještě byla v plné síle zima... Byl to běžecký výlet - jakési odčinění neúčasti na maratónu v Ostravě...Předně musím upřesnit, že...
ZE ŽIVOTA STUDENTA PRÁV – ŽIVOT V ADVOKÁTCE
V průběhu studia na právnický (a asi jakýkoliv další fakultě) asi u každýho přijde ten moment, kdy se dřív nebo později jako student rozhodne jít pracovat někam do oboru. Ať už je to advokátka, notářská kancelář, exekuční nebo jakákoliv jiná. A pokud nemáte rodiče, strejčky a tetičky nebo sourozence kdesi v oboru, musíte si projít […]
Zaběhnout si maraton v Plasích
Tak je to tam.
Jsem v cíli. Trochu potlučenej během a bolavej, křečemi pronásledovanej, ale do cíle jsem to dotáhl.
Od začátku to šlo celkem v pohodě, ale na konci jsem vytuhnul :-)
Start už bývá v Plasech celkem masovka (navíc se letos přidali i "desítkáři") a tak v zaváděcím kolečku kolem louky není kam spěchat.
První stoupání jsem v pohodě zvládal. Se seběhy to ale bylo horší, protože celý
Celkově nekorektní glosa
Vlastně mi ani nevadí návštěva Čínského prezidenta, stejně jako mi nevadila návštěva prezidenta Obamy. Prezident z východu nebo prezident ze západu zase tolik rozdílu v tom není. Čína je známa svým vztahem k potlačování lidských práv, pokud slovo potlačování lze vůbec užit v tomto smyslu. (Tibet, FalunGong atd.) USA co se občanských svobod taky nemají čistý štít. Guantanamo nebo OSN neschválená invaze do Iráku. Ano svět není dokonalé místo na východe, západě, severu ani jihu. Někde je to lepší a někde horší, ale problémy jsou všude. Místo kde by všem lítali pečení holubi do huby 3x denně není. Makat se musí všude a ještě nějakou dobu bude.
I když se nám tu Luftjaarda Tvrdík, snaží vytvořit staroslovanskou legendu o velkém žlutém muži z východu, který přijde na pomoc Českému národu až bude trpět pod krutovládou tyranů (To by vysvětlilo Klause, Zemana, Grosse, Paroubka, Topolánka, Babiše a zase Zemana i ty komunisty a možná i nacisty), ale není tomu tak. Nikdo jiný naše problémy spásným zázrakem nevyřeší. Nezbohatneme tím, že sem přijde bohatý šejk, císař a prostě to tady dá pořádku. Jestli něco může nastartovat ekonomiku a růst díky návštěvě cizí hlavy státu tak jedině to, když mu prodáme to v čem jsme nejlepší. Nejsme tady zaostalí, debilní ani neschopní, ale přesně naopak. Umíme toho spoustu a umíme v tom být světová špička. Ekonomiku nespasí brázda plná vody přes celou republiku, kterou vykope Čínská matka, kontrolovaná Čínskou rozvědkou, ani nějaké EET.
Možná, že v hlavě Tvrdíka a Zemana se obchod dělá tak, že stáhnete kalhoty a vystrčíte zadek, ale reálně se dělá obchod tak, že vstoupíte do obchodního vztahu s protější stranou a prodáte ji to co máte, ona nemá a obráceně. A rozhodně nemám pocit, že nám chybí rýže nebo další montovna aut. Vím, že nám chybí páteř, rovná páteř a charakter, názor a schopnost s ním jít ven.
A k Andrejovu Hnízdu? Když jde někdo po politiky s tím, že je nekuřák a všichni kuřáci musí být potrestáni, protože je to nezdravé a drahé, ale pak je chycen jak kouří doutník za 50 mio a vysvětlí to ve stylu. Kouřil jsem, ale nešlukoval, tak je to vlastně jen bezcharakterní zatípnutý vajgl.
A je tu konec. Chleba nezlevnil, problémy se nevyřešili, ale přestal jsem se vnitřně užírat z toho co se kolem děje. Jdu zase makat a brzy čekám napíchnutý telefon rozvědkou(čínskou) a několik kontrol z finančáku. Mějte se.
I když se nám tu Luftjaarda Tvrdík, snaží vytvořit staroslovanskou legendu o velkém žlutém muži z východu, který přijde na pomoc Českému národu až bude trpět pod krutovládou tyranů (To by vysvětlilo Klause, Zemana, Grosse, Paroubka, Topolánka, Babiše a zase Zemana i ty komunisty a možná i nacisty), ale není tomu tak. Nikdo jiný naše problémy spásným zázrakem nevyřeší. Nezbohatneme tím, že sem přijde bohatý šejk, císař a prostě to tady dá pořádku. Jestli něco může nastartovat ekonomiku a růst díky návštěvě cizí hlavy státu tak jedině to, když mu prodáme to v čem jsme nejlepší. Nejsme tady zaostalí, debilní ani neschopní, ale přesně naopak. Umíme toho spoustu a umíme v tom být světová špička. Ekonomiku nespasí brázda plná vody přes celou republiku, kterou vykope Čínská matka, kontrolovaná Čínskou rozvědkou, ani nějaké EET.
Možná, že v hlavě Tvrdíka a Zemana se obchod dělá tak, že stáhnete kalhoty a vystrčíte zadek, ale reálně se dělá obchod tak, že vstoupíte do obchodního vztahu s protější stranou a prodáte ji to co máte, ona nemá a obráceně. A rozhodně nemám pocit, že nám chybí rýže nebo další montovna aut. Vím, že nám chybí páteř, rovná páteř a charakter, názor a schopnost s ním jít ven.
A k Andrejovu Hnízdu? Když jde někdo po politiky s tím, že je nekuřák a všichni kuřáci musí být potrestáni, protože je to nezdravé a drahé, ale pak je chycen jak kouří doutník za 50 mio a vysvětlí to ve stylu. Kouřil jsem, ale nešlukoval, tak je to vlastně jen bezcharakterní zatípnutý vajgl.
A je tu konec. Chleba nezlevnil, problémy se nevyřešili, ale přestal jsem se vnitřně užírat z toho co se kolem děje. Jdu zase makat a brzy čekám napíchnutý telefon rozvědkou(čínskou) a několik kontrol z finančáku. Mějte se.
Také fajne vedro, až to srovnalo kopce. Půlmaraton Rohov – Kietrz
Konečně je tedy léto. Slunečno a vedro. Pro mě ideální podmínky pro běhání. Fakt nekecám.
Přesně takové podmínky panovaly v sobotu 7.6. na půlmaratonu Rohov- Kietrz. Vzadu v hlavě mi cosi našeptávalo, že: „dneska by to šlo“. Na závod jsem vyrazila se Zdeňkem z konkurenčního oddílu a jel i Robert, protože jsem ho prostě přihlásila J J J.
Půlmaraton na pomezí Česka a Polska jsem běžela už po třetí. Trasa je převážně asfaltová, po silnicích, asi tak 15 procent tvoří lesní stezky a pole se zpevněným povrchem. Hlavně se jedná o trasu kopcovitou, nahoru a dolů. Ale pokud se to zprůměruje, jedná se vlastně o „lautr rovinu“.
Na startu v Kietrzi nás stálo něco kolem 410 běžců. Zatím jsem od pražského maratonu systematicky neběhala, jen si chodívám cca 4 x do týdne vyklusat a na „účast“ absolvovala dva závody. Nečekala jsem tedy od půlmaratonu nic, jen radost z běhání a první cenu v tombole (smířená jsem byla i s druhou, nejhůř však třetí).
Nevím, co se to stalo. Od prvního kilometru v 10:00 hodin až do cíle se mi běželo lehounce, nic mě nebolelo, žaludek se nehoupal, vedro mě nevysilovalo, ale nakopávalo. Robert běžel vedle mě a původně se chtěl trhnout už na 10-tém kilometru. Nějak mu to ale nešlo, nějak se mu do toho nechtělo. Říkal, že ho to vedro úplně vysává..
Nevím, co se to stalo. Od prvního kilometru v 10:00 hodin až do cíle se mi běželo lehounce, nic mě nebolelo, žaludek se nehoupal, vedro mě nevysilovalo, ale nakopávalo. Robert běžel vedle mě a původně se chtěl trhnout už na 10-tém kilometru. Nějak mu to ale nešlo, nějak se mu do toho nechtělo. Říkal, že ho to vedro úplně vysává..
Zprvu se běží po rovince a z kopce. Někde kolem desátého kilometru se z Polska dostáváme lesní stezkou a pak přes pole do Česka. Říkám Robertovi „a teď přijde ta horší část, nekonečné stoupání a asfalt“. Proběhli jsme Rohovem a kopec nikde. Běžíme dál. „Aha, ten pravý kopec vlastně začíná až v Sudicích. Nejprve bude letadlo, zatáčka s občerstvovačku a pak táhlý dlouhý kopec“. Proběhneme zatáčkou, běžíme dál, já úplně lehounké nohy, valím. Fajne horko, slunko, ještě se i opálím, no konečně letos nějaké UV záření. Ruce a záda namazané faktorem 30, tuž to se mi nic nepřipálí. Léto je tak bezva. Odložte mikiny, košile, saka, leto je tu, leto nás čaká…V cíli si dám pivko, bože no chybí mi něco?
„Bobe, bylo už to letadlo? Za ním začíná kopec“, ptám se manžela, abych zachovala nějakou tu manželskou konverzaci. Není lehké najít téma, po 15-ti letech…JJJ „Ježiš Leňulo, to letadlo bylo cca před 2-mi kilometry a my běžíme už dlouho do kopce, ty nějak nezpomaluješ“.
16-tý kilometr. „Leňulo, tak já tedy zkusím přydat“. A byl to Robert, kdo mě jako poslední předběhnul. Od 16-tého kilometru jsem začala předbíhat i já. Zase valím a říkám si: „Kurňa, tady byl loni brutální kopec, dlouhý a táhlý...hm to je divné, tady jim ta silnice asi poklesla nebo co. Vždyť já furt někoho předbíhám...No jo, že oni ty silnice vystavěli z nekvalitního čínského stavebního materiálu a teď jim to asi nějak propadá nebo co. Aha, tak to ten kopec bude až v té příští vesnici...Ty vole, kde je ten kopec...lautr rovina...to je divné...Ty jo, já už jsem v cíli. Proč mě nebolí nohy?“
1:54:44 čistý čas. O pět minut lépe než loni. Není mi špatně, cítím se báječně, svěže, nic mě nebolí, škoda, že to není maraton, ještě se mi chce běžet. Akorát na ex vypiju 1,5 litru minerálky. Robert byl nakonec rychlejší jen o 2,5 minuty. Jemu to vedro nesvědčí. Nohy mě začaly bolet vlastně až po masáži, na kterou jsem si cestou do šaten zašla. Byla důkladná, určitě minimálně 10-ti minutová!
Vůbec si neumím vysvětlit, jak je to možné, ta lehkost v nohách. Že by se nějak dodatečně projevil trénink v kopcích na Lysacup? Nebo se projevilo, že za poslední 3 měsíce mám naběháno pokaždé cca 230 kilometrů? Nebo se projevilo, že více jezdím na kole? Nebo mi tak sedlo to slunečné a horké počasí? Že by nějaká kouzla a magie – no je fakt, že jsem běžela v novém běžeckém oblečku, který jsem si zakoupila na maratonském expu….Pak jsem si vzpomněla na jednoho kolegu, který mi poradil ať si cca 3 týdny po maratonu zkusím zaběhnout nějaký závod, že bych měla být v té nejlepší formě.
Vůbec si neumím vysvětlit, jak je to možné, ta lehkost v nohách. Že by se nějak dodatečně projevil trénink v kopcích na Lysacup? Nebo se projevilo, že za poslední 3 měsíce mám naběháno pokaždé cca 230 kilometrů? Nebo se projevilo, že více jezdím na kole? Nebo mi tak sedlo to slunečné a horké počasí? Že by nějaká kouzla a magie – no je fakt, že jsem běžela v novém běžeckém oblečku, který jsem si zakoupila na maratonském expu….Pak jsem si vzpomněla na jednoho kolegu, který mi poradil ať si cca 3 týdny po maratonu zkusím zaběhnout nějaký závod, že bych měla být v té nejlepší formě.
Skončila jsem cca v polovině startovního pole, ale to nemám ještě zcela ověřené. Jsem opravdu nadšená...I když vím, že je stále co zlepšovat...a že KURDE MUSÍM PŘYDAT.
Manželovi jsem po doběhu furt dokola omýlala, že jsem se asi nějak spletla, že se nějak ztratily ty kopce. Podíval se na mě a říkal: "Neblbni, víš, co jich tam bylo? Tys byla v tranzu, ty jsi zrovna do těch kopců zrychlovala nejvíce, jsem si myslel, že už se ani netrhnu..." (to by asi polechtalo jeho mužské ego, tak se nakonec přece jenom urval).
Jo a v tombole jsem nevyhrála nic. Nicméně za 200 Kč startovného: koláčky, káva, čaj, ovoce, vody, pivo, čokoláda, taška, ručník, šátek, polévka, klobása, krásná medaila, masáž po doběhu....No neběžte to, když je to tak výhodné. Za rok musím zas. Zkontrolovat ty kopce přeci!
Běh Vidrholcem aneb Pivo si musíš zasloužit
Z bohatých závodních zkušeností víme, že se v termínovce nachází celá řada atraktivnějších, prestižnějších bohatších či originálnějších pouťáků. Běh Vidrholcem má ale pro Svěrák zvláštní kouzlo. Právě na tomto podniku jsme se poprvé představili v klubových fialovo-šedých barvách a zároveň jsme zde urvali i premiérový triumf. Proto se do Klánovického lesa rádi vracíme. Nejlepší trénink je závod.…
Šedesát je málo
Základní jednotka je deset kilometrů. Cokoliv méně je pod rozlišovací schopnost milovníka dálek. Po dvou letech občasného potácení se z ní stal etalon kondice dát ji pod hodinu.
Můj projekt uplynulých čtyř let má neodolatelný úsměv, čistou mysl a žije bez plánů na zítřek. Copak lze vůbec vnutit dítěti dospělou myšlenku, že žít (hrát si) se bude zítra, za týden? Začal jsem i tak běhat. Bez plánu, kdy se mi chtělo a výsledek se plíživě dostavil. Z desítek se staly jednotky, ze šesti výběhů za týden sotva dva. Dva roky jsem si nekoupil boty.
Období bezcílného pobíhání a kynutí se před rokem (přesně 19.6.2015) změnilo v denní běhání. Pomohla mi k tomu kniha "Mnich, které prodal své Ferrari". Motivační knihy se přou s knihami duchovních nauk o tom, kolik dní trvá zakořenění návyku. Jako minimum je uváděn dvacet jeden den, počty rostou až ke sto osmi. Číslo 108 má základ ve šťastné čínské osmičce (vzpomeňte na Olympijské hry v Pekingu, které začaly 8.8.2008 v 8:08 hodin), přestože magická 108 není osmi dělitelná. Opravdoví mistři sebepřekonávání (například Petr Říman nebo Pranjal) dávno překonali 108 dní „daily mile“ a většinou je jejich denní kilometráž daleko delší.
Rozhodl jsem se dát svému pobíhání po krajině zase nějaký řád. Měl jsem pro to ideální podmínky: světlo, teplo (i když v červnu podpořené zimní bundou) a chuť. Však také kdo jednou zaslechl volání dálek, je lapen navždy. Na vlastní nohy a především mysl jsem si ověřil, že vytvoření návyku netrvá pouhý dvacet jeden den, ani šedesát dní. Teprve s příchodem tmy po prázdninách (ve všední dny jsem vybíhal ráno tak, abych byl do šesti zpátky) se ukázalo, jak je nový návyk pevný. Byl. Téměř půl roku jsem vybíhal denně, než se začal díky večerní práci hlásit spánkový deficit. Nicméně návyk dát řád svému běhání, i když cíl nebyl vlastně žádný, mi zůstal.
Z potácení po lese se začala klubat radost z posouvání vzdáleností a sem tam rychlejších běhů (čti pod 6). Neměl jsem žádný pevný rozpis, řídil jsem se podle času, který se mi na běhání dostával. Neřešil jsem rychlost a běhal podle pocitů. Místo smutnění po minulých zážitcích se mi do hlavy začaly vkrádaly myšlenky, co kdybych se zase někam vydal. Rozhodnutí zase olíznout chuť dálek ulehčilo pravidelné vyšetření, které ukázalo, že jsem na tom úplně stejně jako tehdy, když jsem žádal o potvrzení na Magredi 100 mil. Navíc mi pomohl můj přítel se svou prosbou o doprovod:
Twitter Kaczer odkaz směřuje na: Záznam Strava
Začal jsem hledat vhodný závod, kde se mi splní všechny mé touhy: běžet krajinou, ne zas moc daleko, ale přesto za světla, bez dlouhého cestování. Našel jsem jedinečný Strom ultra maraton Dušana Koutníka z Vlastibořic. Ze zážitku tohoto podzimního běhu (byl jsem skoro poslední, tak jsem si dopřál i odbočku z trasy k jednomu z památných dubů), byl už jen krůček k přihlášce na další přenádherný závod v červnu 2016. K němu začala směřovat má příprava spočívající v zařazování delších víkendových běhů.
Přihlásit se na 12h do Stromovky bylo vnuknutím, v plánu jsem nic takového neměl. Po zaplacení registrace jsem se začal přesvědčovat, že Stromovka bude ideálním tréninkem na červnovou akci, kde poběžím 80 km. Radce jsem říkal, že poběžím tak 7 hodin a pak uvidím. Když to dál nepůjde, trénink ukončím a těch 60 km mi bude jako příprava stačit. V sobotu jsem ale do auta k Vláďovi Chvátalovi nasedal už s tím, že stovka by byl splněný sen. A sny se plnit mají.
Měl jsem obrovskou radost, že ve Stromovce opět vidím známé tváře, i když jsem dvěma popletl jména. Zase jsem nasával jedinečné předstartovní očekávání a těšil se na nejjednodušší ultra, které jsem kdy běžel. Absolutní placka, kde stačí jen posouvat nohy, možnost napít se a najíst kdykoliv se zachce, ideální místo na běh v meditaci se zavřenýma očima. Ranní Stromovka je úchvatná. Ničím nerušená síla korun stromů nad hlavami, příjemná teplota, radost z toho, že můžu být a plout prostorem aniž by mě k zemi složil kořen. Ideální místo k ultra, kde stačí jen trenky, triko a trocha vazelíny. Sebou jsem přibalil ještě 3 petky (čaj, pivo a kofolu) a pro jistotu energetické tablety a magnezium.
První půlka byla z říše snů. Přeci jen loňskou padesátku a letošní jedinou tréninkovou čtyřicítku si nohy zřejmě ještě pamatovaly a uběhnutá kola rychle přibývala. V pátek jsem měl jen jedno jídlo kolem čtvrté odpolední, což dalo mému běhu kýženou lehkost. Tedy pokud se dá mému stylu postřelené labutě (jak jej v Řásné komentoval Ivo Domanský) nějaká lehkost vůbec přiznat. Po třech hodinách jsem zahnal hlad dvěma malými sendviči a dvě kola prožvanil s první návštěvou, Tomášem Mrázkem. Když se po hodině vracel ze svého výběhu od řeky, byl jsem už jen kolo od maratonu (4:10). Skvěle mi vycházelo tempo kolem 6 minut i s třemi povinnými zastávkami v depu úlevy. Padesátkou (5:00) jsem probíhal už s klíčící myšlenkou, že by ta stovka mohla být reálná.
Před půlkou, tedy před jednou odpolední dorazil synek. Přišel v kanadách, takže to na běžecký doprovod nevypadalo. S jeho příchodem mě začaly bolet nohy (za což myslím nemohl). Byla to bolest čistě z únavy, jako když uběhnete skoro 60 km. Vzpomněl jsem si, jak jsme loni v září ukončili výběh s Tučňákem v půl třetí ráno u nádraží v Klánovicích a zbylé 2 km došli pěšky. Druhý den jsem si cítil tak dobře, že bych padesátku mohl běžet znovu. Zkusil jsem tedy obětovat jedno kolo chůzi. Oběť byla přijata a já mohl tři kola běžet v přijatelném tempu dál. Bylo to však jen dočasné oživení a navíc začala vynechávat i hlava. Kolik času zbývá? Dám tu stovku? Proč nejdu domů, když trénink na červnový závod jsem už splnil? K tomu jsem měl pořád žízeň, i když jsem pil každé kolo.
Jak už to v ultra chodí, každá krize jednou pomine a i ta hlava se nakonec srovná. Došlo mi, že musím také něco sníst, abych neměl žízeň. Došlo mi, že s mým výkonem jde především o naplnění ducha tohoto závodu, kterým je sebepřekonávání, a že vesmíru je úplně jedno zda tu stovku dám nebo ne. Když mi sčítačka po 2 kolech hlásila jen 2 kilometry (vybavuji si to u 42.kola), přestal jsem se tím trápit úplně. Pokračoval jsem svým tempem, chodecké vložky jsem střídal s klusem a používal techniky z Qigongu. Pak to najednou přišlo: „Zbývají ti 2 kola do stovky!“. Je zajímavé, jak moc ovlivní výkon právě hlava. Ačkoliv tělesně jsem byl na tom stejně, běželo se mi rázem lépe. Můj slzou smočený praporek jsem odevzdal pět minut před šestou večerní (10:55). Padlo ještě pár otázek v číslech, ta nejtroufalejší byla: „107?“.
Nakonec se mi splnil ještě jeden sen, který jsem se předem neodvážil ani nevyslovit: „Dám víc, než v roce 2010?“. Dal. O půl kilometru. Přesně 108,966 km. Velikou radost jsem měl i z toho, že jsem nic nepokazil. Tělo nevykazuje žádné odřeniny, puchýře, bolesti či dehydrataci. V neděli regenerační běho-chůze v tempu 7:30 – 6:40 a v úterý se tělu líbilo i 5:20/km.
Nezapomněl jsem, jak se potěšit s ultra.
V horkém počasí se uskutečnil 18.ročník Běhu babího léta
V sobotu 10.září, kdy už od rána rtuť teploměru atakovala tropické hodnoty se uskutečnil v zámeckém parku v Dolních Počernicích 18.ročník Běhu babího léta, který byl zároveň zařazený do akce […]