Garmin quietly drops the price of Edge 520 to match Wahoo BOLT
The Battle Royale between Garmin and Wahoo on bike computers continues to heat up with each side sending up stronger and stronger serves…all to the benefit of us consumers. After a number of weeks of Wahoo throwing down (first with … Read More Here →
Nábor nováčků, rok narození 2012 a starší
[ Červen 13, 2017; 4:00 pm až 6:00 pm. ] proběhne v termínu 13.6.2017 od 16.00 hod. do 18.00 hod. na stadionu Moravské Slavie, ul. Vojtova.
Obsahem náboru jsou běhy na krátké i dlouhé trati, hod, skok a obratnost.
S sebou je potřeba mít : sportovní oblečení, běžecká obuv, pití, vyplněný Zápisový lístek, náborový příspěvek 50,- Kč
Sraz je v 15.30 hod., tak aby dítě bylo v 16.00 hod. převlečené a připravené.
Pro [...]
Veletržní běh Brnem 2009
Mým momentálním běžeckým cílem je zaběhnout 10km pod 40 min. Závod na 10km jsem ale naposledy běžel začátkem března za 47:17 a to jsem věděl, že není vůbec moje aktuální výkonnost (vzhledem k tomu, že o měsíc později jsem při půlmaratonu měl čas lepší).
Proto jsem hledal nějaký závod, kde bych mohl testnout svoji současnou výkonnost. Volba padla na závod v Brně. Vzhledem k tomu, že tam bydlí ségra s rodinou, zkloubil jsem závod i s návštěvou.
Trať vedla historickým centrem brna se startem i cílem na Náměstí Svobody. Trochu jsem měl strach, že tam budou kostky, ale všude je nová rovná dlažba, po které se běželo bez problémů.
Mělo se běžet na 5x 2km okruhu. Menší změna byla v tom, že se prvně běžel 500m dlouhý okruh a pak až pět velkých okruhů. Měřily totiž dle pořadatelů jen 1,9km. Velký okruh jsem se rozhodl pro zahřátí proklusnout. Celkem nepříjemně mne překvapil profil. Posledních zhruba 700 metrů bylo pořád stoupání, tam mi taky tepovka v každém kole pěkně poskočila nahoru.
Oproti masovým akcím, které jsem běžel v poslední době bylo něco přes 100 startujících vítanou změnou. Žádná tlačenice na startu, pohodička.
Začátek jsem se nechal lehce strhnout, první malý 500m dlouhý okruh jsem měl za 1:50 min, což se mi teda zdálo solidně přepálené :-) Tak jsem zpomalil, aby se mi tepovka pohybovala někde kolem 85% TF max, což považuju za horní hranici na které dokážu déle běžet.
Už po prvním minikole jsem běžel v podstatě sám s běžci na dohled ve vzdálenosti zhruba 50 metrů. A to je přesně to co mi vyhovuje. Lehce mě totiž ruší v koncentraci, pokud vedle mě někdo dupe nebo vůbec dýchá v jiném rytmu než já :-) I když na PIMu mi to zas tak nepřišlo, tady jsem to pociťoval docela dost.
Nějak jsem vždycky zapoměl mačkat mezičasy, tak jsem vůbec nevěděl jak na tom jsem. Ale běžel jsem si svoje tempo a ostatní mi bylo putna. Pěkným zpestřením bylo když jsem ve třetím kole běžel z kopce a za sebou najednou uslyšel dupání, jak kdyby mne honilo stádo slonů. Byla to však jen vedoucí skupinka závodníků co mě brali o kolo :-)
Do posledního kola jsem šel s cílem začít finišovat hned ze začátku. Nasadil jsem do první poloviny kola na tep zhruba 88% a bylo to docela znatelné zrychlení. Předběhl jsem zhruba 5 běžců, pak ale nikdo přede mnou nebyl. Asi 500 metrů před cílem, kde začínalo největší stoupání jsem toho začal mít plný zuby. Ale nepovolil jsem si ubrat a jel na krev. V tom stoupání jsem předběhl dalších asi zhruba 7 lidí. Cílovou čáru jsem protnul v čase 43:35 na tepovce 96%. Vzhledem k času 47:17 před 10 týdny v Kbelích slušný čásek.
Dneska jsem z různých zdrojů a při přeměření trasy zjistil, že trať byla zhruba o 200m delší, o to víc si cením času. Myslím, že na podzim by to pod 40 mohlo jít.
Cílové foto, měl jsem toho plný kecky
Měl jsem i osobní fanklub :-)
Proto jsem hledal nějaký závod, kde bych mohl testnout svoji současnou výkonnost. Volba padla na závod v Brně. Vzhledem k tomu, že tam bydlí ségra s rodinou, zkloubil jsem závod i s návštěvou.
Trať vedla historickým centrem brna se startem i cílem na Náměstí Svobody. Trochu jsem měl strach, že tam budou kostky, ale všude je nová rovná dlažba, po které se běželo bez problémů.
Mělo se běžet na 5x 2km okruhu. Menší změna byla v tom, že se prvně běžel 500m dlouhý okruh a pak až pět velkých okruhů. Měřily totiž dle pořadatelů jen 1,9km. Velký okruh jsem se rozhodl pro zahřátí proklusnout. Celkem nepříjemně mne překvapil profil. Posledních zhruba 700 metrů bylo pořád stoupání, tam mi taky tepovka v každém kole pěkně poskočila nahoru.
Oproti masovým akcím, které jsem běžel v poslední době bylo něco přes 100 startujících vítanou změnou. Žádná tlačenice na startu, pohodička.
Začátek jsem se nechal lehce strhnout, první malý 500m dlouhý okruh jsem měl za 1:50 min, což se mi teda zdálo solidně přepálené :-) Tak jsem zpomalil, aby se mi tepovka pohybovala někde kolem 85% TF max, což považuju za horní hranici na které dokážu déle běžet.
Už po prvním minikole jsem běžel v podstatě sám s běžci na dohled ve vzdálenosti zhruba 50 metrů. A to je přesně to co mi vyhovuje. Lehce mě totiž ruší v koncentraci, pokud vedle mě někdo dupe nebo vůbec dýchá v jiném rytmu než já :-) I když na PIMu mi to zas tak nepřišlo, tady jsem to pociťoval docela dost.
Nějak jsem vždycky zapoměl mačkat mezičasy, tak jsem vůbec nevěděl jak na tom jsem. Ale běžel jsem si svoje tempo a ostatní mi bylo putna. Pěkným zpestřením bylo když jsem ve třetím kole běžel z kopce a za sebou najednou uslyšel dupání, jak kdyby mne honilo stádo slonů. Byla to však jen vedoucí skupinka závodníků co mě brali o kolo :-)
Do posledního kola jsem šel s cílem začít finišovat hned ze začátku. Nasadil jsem do první poloviny kola na tep zhruba 88% a bylo to docela znatelné zrychlení. Předběhl jsem zhruba 5 běžců, pak ale nikdo přede mnou nebyl. Asi 500 metrů před cílem, kde začínalo největší stoupání jsem toho začal mít plný zuby. Ale nepovolil jsem si ubrat a jel na krev. V tom stoupání jsem předběhl dalších asi zhruba 7 lidí. Cílovou čáru jsem protnul v čase 43:35 na tepovce 96%. Vzhledem k času 47:17 před 10 týdny v Kbelích slušný čásek.
Dneska jsem z různých zdrojů a při přeměření trasy zjistil, že trať byla zhruba o 200m delší, o to víc si cením času. Myslím, že na podzim by to pod 40 mohlo jít.
IAmRunbox Backpack Pro – batoh na běhání do práce s notebookem
Běhání do/z práce má zelenou. Dorazil mi batoh, do kterého nacpu oblečení i notebook a dá se s ním běžet z práce či do práce a všechny propriety odtransportovat, aniž byste pak vypadali, jako krávězhuby vypadlý vandrák. Zatím první dojmy a pár úvah?
Myslel jsem, že problém "dobíhání" do práce řeší kdekdo a nabídka dobíhacích batohů na trhu bude obrovská. Houby houby zlatá rybko. Najdete batohy, které mají kapsu na camelbag, jenže ta je hodně úzká. Prošel jsem Ospreye, Salamony - a třináctipalcový Macbook Air se do těch kapes nevejde. Což je samozřejmě škoda, protože je potřeba, aby notebook byl na zádech, ne na přední straně batohu, kvůli pádu i kvůli poskakování a těžišti. Batohy, které měly kapsu ne na zádech, ale na přední stěně, jsem ani neuvažoval.
Pak jsem u 12Honzy zahlédl odkaz na IAmRunbox, zjistil jsem, že dávají slevu 30% z vysoké ceny, čímž se cena stává pro mne únosnou. A šel jsem do toho. Koupil jsem si největší model Iamrunbox Backpack Pro za 155 euro (mínus sleva).
K batohu jsem si ještě přikoupil pytel na boty, který se dá přidělat gumicukama na batoh a měl by pojmout druhé boty nebo třeba právě bundu. Neplánuji to příliš používat, snažím se brát si stejné boty na chození i běh, ale ještě uvidíme.
Tož tak. Uvidíme odpoledne, až se proběhnu. Pokud máte nějaké zkušenosti s batohy na dobíhání do práce, dejte samozřejmě vědět.
V létě jsem běhal s malým cyklobatohem značky Nokia. Vešly se do něj pláťáky a tričko a šel pak i dopnout. měl bederní i hrudní pásek, takže moc na zádech nelítal a když jsem si někde v práci nechal notebook, byl to úplný luxus v prostoru šesti litrů. Pro studená rána stačilo připnout mikinu do úvazů a při troše elaborování s sebou moc neházela.
Zima je problém, mnoho vrstev navíc, malý batoh nestačí
Pak přišla zima a nutnost mít sebou tlustší kalhoty, zimní bundu, svetr. A někdy i notebook. Cyklobatůžek Nokia byl rázem ze hry. Chvíli jsem zkoušel běhat s mým běžným batohem na notebook, ale to se nedá víc jak pár kilometrů, doběhnu s tím ze Zelenče do Brandýsa, tedy těch sedm osm, ale od poskakování batohu na zádech jsem rozlámaný.Myslel jsem, že problém "dobíhání" do práce řeší kdekdo a nabídka dobíhacích batohů na trhu bude obrovská. Houby houby zlatá rybko. Najdete batohy, které mají kapsu na camelbag, jenže ta je hodně úzká. Prošel jsem Ospreye, Salamony - a třináctipalcový Macbook Air se do těch kapes nevejde. Což je samozřejmě škoda, protože je potřeba, aby notebook byl na zádech, ne na přední straně batohu, kvůli pádu i kvůli poskakování a těžišti. Batohy, které měly kapsu ne na zádech, ale na přední stěně, jsem ani neuvažoval.
Pak jsem u 12Honzy zahlédl odkaz na IAmRunbox, zjistil jsem, že dávají slevu 30% z vysoké ceny, čímž se cena stává pro mne únosnou. A šel jsem do toho. Koupil jsem si největší model Iamrunbox Backpack Pro za 155 euro (mínus sleva).
Iamrunbox původně proběhl kampaní na Kickstarteru, ale batohy už byly vyrobeny, zaplatil jsem a rovnou se mi odesílal. Co selhalo, byla přeprava, protože pošta mi zapomněla hodit do schránky lístek o tom, že mě nezastihla (jako vždy) a až po týdnu se mi podařilo balík dohledat. Takže včera jsem vybaloval a dneska jsou tu první dojmy.
Batoh je z takové té lehké skořepiny, co nevím, jak se jmenuje. To znamená, že více méně pořád drží tvar, nejde nedestruktivně zmačkat. Znamená to, že ho nelze příliš přifouknout, na druhou stranu se v něm věci ale taky nezmačkají a vypadá stále pěkně. Koupil jsem černo-oranžové provedení, přiznám se, že bych očekával, že prostor na povrchu se více využije pro reflexní plochy. Reflexní jsou jen poutka na stranách pro gumicuk, v podstatě nejsou vidět. Trochu škoda, ale nic, co by nespravila reflexní nálepka, jen když už se klade důraz na design a funkčnost, mohlo to být pořešené v základu.
Co do batohu nacpete
Tak za prvé. Žena se divila, zda se mi "tam" oblečení vejde. Inu, není to batoh pro bordeláře, což naznačuje i cedulka s návodem, jak do batohu skládat oblečení, přičemž cedulka slouží také jako sheldonovská šablona. Stála deset éček, jen tak bajdevej.Batoh je z takové té lehké skořepiny, co nevím, jak se jmenuje. To znamená, že více méně pořád drží tvar, nejde nedestruktivně zmačkat. Znamená to, že ho nelze příliš přifouknout, na druhou stranu se v něm věci ale taky nezmačkají a vypadá stále pěkně. Koupil jsem černo-oranžové provedení, přiznám se, že bych očekával, že prostor na povrchu se více využije pro reflexní plochy. Reflexní jsou jen poutka na stranách pro gumicuk, v podstatě nejsou vidět. Trochu škoda, ale nic, co by nespravila reflexní nálepka, jen když už se klade důraz na design a funkčnost, mohlo to být pořešené v základu.
 |
| Takhle vypadá můj Runbox v praxi. Dva notesy (kalendář a poznámky), mezi nimi nabíječka macka a pod tím Mac Air. Vpravo pak kompletní běžecké oblečení. Pokud běžím domů, vejde se tam celé oblečení civilní, jen bundu musím dávát do pouzdra původně určeného na boty... |
Iamrunbox má dvě oddělení. Do toho prvního, jištěného plochými gumami, lze bez potíží uchytit 13,5 palcový notebook, Macbook Air měl kolem sebe ještě místo, mírně větší by se taky vešel. Bál jsem se, že budu muset notebook nějak kolem zajistit, v prázdném batohu mi poskakoval. Kromě toho jsem potřeboval do oddělení nacpat plochý čtvercový zdroj macbooku a dvě ápětkové knihy (diář a zápisník). Čtvercový zdroj musel jít na Macbook, ale ke knížkám se vešel, vyzkoušel jsem zdroj od Lenova, který je protáhlý a ten se i s kabelama pohodlně vešel pod notebook.
Až potud jsem batohu věřil a nečekal větší nehody. Potíže jsem čekal v druhém oddělení, kam se má dávat oblečení na převlečení. Velikost batohu nasvědčuje tomu, že se předpokládá pohublý běžec a velmi tenké hadříky. Tohle oddělení se fixuje síťovanou přepážkou na zip, aby se oblečení nemačkalo a nelétalo z batohu při otevření, což ale také znamená, že tam nemůžete všechno házet jen tak, abyste nevytrhali zip.
Složil jsem vzorově džíny, tričko, svetr, slipy a normální ponožky a spolu s páskem jsem to do oddělení naskládal a zapnul zip. Zpáteční cesta tedy jde. Drobnou nevýhodou je jen nutnost vyndat můj pásek, má velkou kovovou sponu a těžko se ohýbá, tím by se kalhoty staly neskladnými. Pásek zamotaný a samostatně uložený byl v pohodě. Co se samozřejmě do batohu nevejde, je zimní bunda. Zakoupil jsem s ohledem k běhání v Decathlonu takovou tu buřtovou péřovku, která se dá nacpat do obalu a má pod kilo váhy, přitom je mi v ní dobře do mínus deseti. Tu holt budu nosit přidělanou na batohu.
Za druhé jsem vyzkoušel, zda se vejde běžecké oblečení. Takže dvě trika (spodní Moira s dlouhým, svrchní s krátkým rukávem, k tomu dlouhorukávová mikina Salamon Trail Runner Warm. Pak dlouhé kalhoty na běhání, tlusté ponožky, čepice, hrudní pás, tenké rukavice a čelovka Fenix HL55 s blikačkou. To všechno se tam vešlo. Zapnuto, připraveno k odpolednímu výběhu z práce.
K výběhu zatím nedošlo, takže jen zkušenost z transportu do práce. Batoh sedí. Na popruhách jsou další kapsy, kam jsem narval tuby s krémama na ruce a na pusu - to je po jedné kapse na každé straně bederního pásu. Na ramenních popruhách je malá kapsička také na zip a jedna otevřená stahovací, asi na softlasky a tak. Zatím jediné, co mě mrzí a je viditelné hned, je chybějící gumička kolem hrudního pásu, takže si nemůžu zadělat odstávající konec popruhu pod gumičku. Všude jinde jsou - a zrovna lítání konečku hrudního popruhu nemám rád.
Až vyběhnu, dám vědět. Celý batoh má být samozřejmě nepromokavý (uvidíme, na to bude dobrý výběh někde v Liberci), má i zipy zatřené silikonem, takže se na to snad myslelo důkladně.
Až potud jsem batohu věřil a nečekal větší nehody. Potíže jsem čekal v druhém oddělení, kam se má dávat oblečení na převlečení. Velikost batohu nasvědčuje tomu, že se předpokládá pohublý běžec a velmi tenké hadříky. Tohle oddělení se fixuje síťovanou přepážkou na zip, aby se oblečení nemačkalo a nelétalo z batohu při otevření, což ale také znamená, že tam nemůžete všechno házet jen tak, abyste nevytrhali zip.
Složil jsem vzorově džíny, tričko, svetr, slipy a normální ponožky a spolu s páskem jsem to do oddělení naskládal a zapnul zip. Zpáteční cesta tedy jde. Drobnou nevýhodou je jen nutnost vyndat můj pásek, má velkou kovovou sponu a těžko se ohýbá, tím by se kalhoty staly neskladnými. Pásek zamotaný a samostatně uložený byl v pohodě. Co se samozřejmě do batohu nevejde, je zimní bunda. Zakoupil jsem s ohledem k běhání v Decathlonu takovou tu buřtovou péřovku, která se dá nacpat do obalu a má pod kilo váhy, přitom je mi v ní dobře do mínus deseti. Tu holt budu nosit přidělanou na batohu.
Za druhé jsem vyzkoušel, zda se vejde běžecké oblečení. Takže dvě trika (spodní Moira s dlouhým, svrchní s krátkým rukávem, k tomu dlouhorukávová mikina Salamon Trail Runner Warm. Pak dlouhé kalhoty na běhání, tlusté ponožky, čepice, hrudní pás, tenké rukavice a čelovka Fenix HL55 s blikačkou. To všechno se tam vešlo. Zapnuto, připraveno k odpolednímu výběhu z práce.
K výběhu zatím nedošlo, takže jen zkušenost z transportu do práce. Batoh sedí. Na popruhách jsou další kapsy, kam jsem narval tuby s krémama na ruce a na pusu - to je po jedné kapse na každé straně bederního pásu. Na ramenních popruhách je malá kapsička také na zip a jedna otevřená stahovací, asi na softlasky a tak. Zatím jediné, co mě mrzí a je viditelné hned, je chybějící gumička kolem hrudního pásu, takže si nemůžu zadělat odstávající konec popruhu pod gumičku. Všude jinde jsou - a zrovna lítání konečku hrudního popruhu nemám rád.
Až vyběhnu, dám vědět. Celý batoh má být samozřejmě nepromokavý (uvidíme, na to bude dobrý výběh někde v Liberci), má i zipy zatřené silikonem, takže se na to snad myslelo důkladně.
Různé modely
Bacha ovšem na to. Já jsem si koupil největší model batohu o objemu 10 litrů. Iamrunbox se prodává ve dvou provedeních, jako vsádka do batohu existujícího a jako samostatný batoh. A každé provedení má dvě velikosti. Vsádky fungují prostě tak, že si je vložíte do batohu, který už máte - a v nich máte hezky srovnané oblečení. Jsou dost malé. Batohy jsou ve velikosti bez a s přihrádkou pro notes, tedy 8 a 10 litrů. Osobně bych řekl, že pokud nepotřebujete tahat notes, seženete levnější a na běhání stejně příhodný batoh, jen se vám v něm bude oblečení víc mačkat.
K batohu jsem si ještě přikoupil pytel na boty, který se dá přidělat gumicukama na batoh a měl by pojmout druhé boty nebo třeba právě bundu. Neplánuji to příliš používat, snažím se brát si stejné boty na chození i běh, ale ještě uvidíme.
Tož tak. Uvidíme odpoledne, až se proběhnu. Pokud máte nějaké zkušenosti s batohy na dobíhání do práce, dejte samozřejmě vědět.
24 hodin na WC
 |
| Počasí v Belfastu podle Osla (yr.no) |
Posledních pět týdnů uteklo šíleně ... sotva jsem se zregeneroval po Stromovce, jeden týden si zaběhal více a už přišel zase útlum, tapering, regenerace, anebo jak se to správně nazývá.
Počasí v Belfastu zatím vypadá nadějně a kdyby mě v práci nezneklidňoval konec kvartálu, na plosce malý puchýř a několik nehtů těsně před upadnutím, tak bych prožíval téměř předzávodní idylku.
Do Belfastu se hrozně moc těším. Je to jeden z mála závodů, kde má člověk na půl splněno už na startu. Podobně jako na Spartathlonu si člověk musí účast vyběhat, nikoliv (jenom) zaplatit. Sestava, co se sejde na startu je hvězdná, ohromující, neskutečná ...
 |
| Výbavička na čtyřiadvacetihodinovku |
V pondělí mi napsal Zdeněk Kučera několik otázek pro facebook Maraton klubu Kladno. Je to od něj hezké, a jako skvělý běžec s literárním talentem přesně ví, na co zeptat, respektive, o čem asi tak přemýšlím a o čem jsem chtěl sám na blog psát. Takže tentokrát nepíšu, ale odpovídám.
V sobotu ve 12 hodin místního času startuje 11 českých ultramaratonců v Belfastu na IAU 24h WC (tedy Mistrovství světa v běhu na 24 hodin, kdyby ještě někdo nevěděl). Držte palce a sledujte nás tady: http://www.iau-ultramarathon.org/
Jak si při běhu nejlépe zapíchnout holenní kost do zadku …
Přes velikonoce jsme jeli na Šumavu a to byla pro mne vzácná příležitost vyběhnout do kopců, takže jsem si vymínil čas na desítku kolem Vacova. Vznikla z toho celá řada poznatků k free ride...
Za prvé je dobré mít dopředu rozmyšlenou trasu, protože člověk ztrácí hromadu času tím, že za běhu studuje mapu. Tohle jsem tušil, ale podcenil a řekl jsem si, že někam doběhnu a kdyžtak se vrátím tou samou cestou zpět. To se mi ale pak nechtělo, takže jsem to ladil za běhu a zdržuje to i rozptyluje. Na druhou stranu, co už, nebyl to závod.
Za druhé jsem se rozhodl, že když je hezký a slunný den, není třeba běhat v čepici ani čelence. Až později jsem si vzpomněl, že s čelenkou běhám ne proto, abych byl frajer, ale proto, že jinak mi chčije pot do očí, ty si furt vytírám, paří se mi brýle a obecně pozornost věnovaná trati je menší. Což se mi následně vymstilo, ale o tom později.
Za třetí jsem si uvědomil, o co je běh přes den, za světla, zábavnější, než v noci. V Brandýse mám svých pár tras, v podstatě je moc neměním, protože je s nima dobrá zkušenost stran náměru a z části jsou po světle. Všude jinde je tma, není nic vidět a terén je tam stejný. Krom toho se upřímně bojím psů, od posledního konfliktu, kdy pravda je, že ho ten debil před hospodou na mě pustil jen tak z prdele, takže to nebyl žádný potulný pes - a naštěstí měl ten pes dost rozumu, aby se zastavil, když zjistil, že mám nůž. Ve dne je na co se dívat - funguje mikropohled, kdy člověk má čas přemýšlet o věcech, které autem mine, aniž by je v té rychlosti stihl vnímat.
Za čtvrté mě zaujalo, jaký je na turistických cestách na Šumavě provoz. Pravda je, že pěšího jsem nepotkal nikoho, ale jednoho a dva motorkáře, kteří po trace jezdili na nějakém stroji za masivního řevu motorů. Ale byli slušní, poděkovali, když jsem je registroval a uhnul jim z cesty.
A za páté - kopce jsou něco jiného, než rovinka. Na rovince už jsem schopný držet vcelku ucházející rychlost 5:20-5:40 minut na kilometr deset kilometrů, ale do kopce nevydržím s dechem a musím prakticky okamžitě zpomalit na rychlost chůze, jinak emuluju leklou rybu. Sice to nebylo tak dramatické, jak vypovídají výsledky, několik minut jsem ztratil ohledávkou škod, ale rozhodně na velké rychlosti v terénu aspirovat nemůžu :(
Pokus promítnout trasu do Google Maps import z GPX - ten mimochodem funguje parádně.
A na čem jsem zhavaroval? Na nepozornosti. Pořád jsem studoval mapu, furt mi tekl pot do očí a jednou jsem opravdu blbě došlápnul. Pravou nohou na plochý kámen, který se svažoval po svahu k levé noze. Pravá noha mi uklouzla, jak byl porostlý řasama a mokrý, fláknul jsem sebou, kolenem do skály, něco pode mnou křuplo, pak pekelná bolest a krev ve vodě. Ležím tam v tom bahýnku, sbírám síly, uvědomuju si, že mě něco píchá do zadku a říkám si, co já asi tak kurva budu dělat, jestli jsem si zlomil haxnu a teď mě holenní kost píchá do prdele. Jsem v lese, ve svahu, tři kilometry na obě strany je jen lesní pěšinka. Ještě budu prosit ty maníky na motorkách, aby mě vzali na rám a odvezli, když jsem před chvílí přemýšlel, jestli to náhodou nejsou nějací lumpové, co ničí přírodu, že jo.
Nakonec se samozřejmě ukázalo, že prdla nějaká větev a tu jsem si zapíchl do zadku a krev je z kolene, které jsem si sedřel a trocha té kůžičky pouští krve, jako by prase podřezávali, jak jinak. Za chvilku jsem se usebral a aj koleno jsem rozhýbal, krom sedřeniny kolena snad bez následků, i když jsem pajdal zbytek běhu.
Ponaučení? Trojí:
Obnovit projekt Zeleneč a tedy začít běhat domů z práce.
Pořídit výběr pokrývek hlavy či čelenek, aby mi neteklo do očí.
A soustředit se na trasu, nemyslet si, že když uběhnu deset, tak je musím taky uběhnout ve zdraví jako samozřejmost…
Brtnické ledopády po maďarsku
31.1.2014, Valdek, Severní Čechy
"Slušný otvírák sezóny" říkal jsem si o Brtnických ledopádech, když jsem plánoval svůj kalendář na tento rok. Na akci organizované lidmi okolo Olafa bude určitě sranda a bude to i taková náplast za mojí neúčast na jubilejní 20. Pražské stovce, kterou jsem ze zdravotních důvodů musel bohužel odpískat.
"Slušný otvírák sezóny" říkal jsem si o Brtnických ledopádech, když jsem plánoval svůj kalendář na tento rok. Na akci organizované lidmi okolo Olafa bude určitě sranda a bude to i taková náplast za mojí neúčast na jubilejní 20. Pražské stovce, kterou jsem ze zdravotních důvodů musel bohužel odpískat.
Termín se pomalu blížil a já se čím dál tím víc těšil. Koleno už bylo zase ok, záda stále drží, forma víc než dobrá. Až bych se lekl, že pro jednou nastoupím do nějakého závodu 100% ready. Naštěstí jsem pár dní před startem chytl smrtelnou rýmičku, takže alespoň něco bylo špatně a to je pro mě vždycky dobré znamení.
Teď už se řítíme v autobuse, kterým nás organizátoři převážejí z Valdeku, kde bude cíl, do německého Waltersdorfu na start závodu. Je mi zima a strašně mi mrznou palce u nohou. V nevytopené "tělocvičně" v campu ve Valdeku, kde jsme se převlékali, byla snad ještě větší kosa než venku. Od té doby jsem se už nějak nedokázal zahřát a to ani při pohledu na úžasný old school initerář, podle kterého budeme běžet. No nic, snad se během zahřeju, říkam si a bus už zastavuje ve Waltersdorfu.
Teď už se řítíme v autobuse, kterým nás organizátoři převážejí z Valdeku, kde bude cíl, do německého Waltersdorfu na start závodu. Je mi zima a strašně mi mrznou palce u nohou. V nevytopené "tělocvičně" v campu ve Valdeku, kde jsme se převlékali, byla snad ještě větší kosa než venku. Od té doby jsem se už nějak nedokázal zahřát a to ani při pohledu na úžasný old school initerář, podle kterého budeme běžet. No nic, snad se během zahřeju, říkam si a bus už zastavuje ve Waltersdorfu.
Start je strašně rychlý, žádné otálení, tak tak jsem si stihl ještě odskočit a už Olaf odpočítává "... 3, 2, 1, Start". Zařadil jsem se tedy až někam na konec startujících a už všichni mažeme vstříc první polovině závodu vedoucí přes Lužické hory.
Překvapuje mě, kolik tu je na německé straně Luže sněhu a tak si tak přemýšlím jestli letní Inov8 Roclite, byla dobrá volba obutí. Sníh ale zvládají v pohodě návleky, jen mi to občas ve stoupání podklouzne, tak na vrcholu Luže u prvniho CP nasazuju ještě microspikesy.
Seběh dolů je parádní. Stromy ohlé pod tíhou sněhu a námrazy vytvářejí přírodní korálové závěsy, které cinkají pokaždé, když o ně při podlézání zavadím.
Sníh krásně tlumí došlap, když tu se mi pod ním vzpříčí o botu klacek a už letím "Uááááá". Krásný tygr plavmo s hladkým přistáním do sněhu. Bum. První mrchu mám za sebou. Oprašuji ze sebe sníh, aby na mě neroztál a nezábl a vyražím dál.
Seběh dolů je parádní. Stromy ohlé pod tíhou sněhu a námrazy vytvářejí přírodní korálové závěsy, které cinkají pokaždé, když o ně při podlézání zavadím.
Sníh krásně tlumí došlap, když tu se mi pod ním vzpříčí o botu klacek a už letím "Uááááá". Krásný tygr plavmo s hladkým přistáním do sněhu. Bum. První mrchu mám za sebou. Oprašuji ze sebe sníh, aby na mě neroztál a nezábl a vyražím dál.
Ani to moc netrvalo a už jsem na Tolštejnĕ na 10. km, kde je kontrola v restauraci s občerstvením a časovou kontrolou. "Píp". Načetl se můj čip a v pořadí jsem se ukázal na 27. místě. To není špatný, ale jako cíl jsem si dal být nejhůř v top 20. Takže se nezdržuji, malá studená kofola šup do chřtánu a mažu dál. Celkem zdržení něco kolem 2 minut.
Nicméně na Klíč dobíhám sám a už si to stoupám serpentinami nahoru, když proti mě sbíhá dolu vedoucí grupa. "Vžžžžum" a byli pryč a další "vžžžum, vžžum", to jsou fofry to čumím. Pozdě ale přece mě napadlo, že bych si je mohl počítat, abych věděl jak na tom jsem, ale pozdě. Nicméně odhaduji tak do 15 šílenců. Jsem nahoře, zápis CP, fotečka do památníčku a mažu za nimi. Snad někoho doženu.
Peláším jak můžu, ale za celý zbytek smyčky přes Lužické hory z Klíče až zpět na Tolštej jsem dohnal asi jen dva. Pod Ptačincem se napojuji znovu na stezku vedoucí na Tolštejn po které se již běželo. Dobíhám na silnici v Lesném a přesto, že jsem tudy už před čtyřmi hodinami již běžel, nepochopitelně nemůžu najít cestu kudy se stoupá k Tolštejnu a zakufruju. Ač mi to za chvilu trkne, že jdu blbě, stačilo to na to, aby mě ty dva zase předběhli.
Trošku rozladěnej stoupám k Tolštejnu, když mě dohání někdo další a hned jak je na dostřel, začne se vyptávat jak to jako nahoře na občerstvovače funguje a co dobrýho tam prý dostane atd. Otočím se co je to za zelenáče a on to Kuba Řídel. "Nazdár, tak tebe jsem viděl naposledy před půl rokem na občerstvovačce v Arnuvě na UTMB" vítám ho. Funíme spolu do kopce skoro stejně usilovně jako funí proti nám studený vítr a probíráme naší účast a útrapy na loňským UTMB.
"Píp, píp" skenují nám čipy v hospodě pod Tolštějnem. 38. kilometr, 12. a 13. místo, to už je lepší. Hážem do sebe rychle polívku, já doplňuju ještě ionťák do camelu a Kuba mezitím už mizí dál. Přidává se k němu i Gábor, který ani nevím, kde se tu zase vzal. "To je kurva kosa" kleju když vylezu na mráz, který přiživuje orkán, objedaný Olafem v ceně zájezdu. Nezbývá než se rozeběhnout a zahřát se, alespoň dohoním kluky. Za chvíli už je mám a je mi zase teplo.
Z Tolštějna až do Krásné lípy valíme všichni víceméně spolu. Občas jsme trochu roztahanější, ale na dalším CP jsme zase všici pohromadě a ani lahůdkový výstup po sjezdovce k vysílači na Jedlové nás nijak nerozhodí.
V Krásné Lípě je kontrola a zároveň konec první poloviny tratě v restauraci U Kukurce. Přivítá nás Olaf "píp" a odpípne si nás na 13. místě. Rovnou nám vrazí do rukou také itinerář na druhou polovinu tratě.
Uvnitř se vyhřívá celkem početná skupinka borců, Honza Suchomel a další. Ale co mě nejvíc zaujalo, podává se tu pořádná porce voňavého guláše. "Mňam", hodím ho do sebe a jdeme dál. Vyrážíme všichni najednou a je nás skoro půl tuctu, jen Gábor ještě zůstal. Venku je stále ještě tma. "To je fajn vyrážet do druhé poloviny ještě za tmy" říkám si. Trošku bloudíme po Lípě a hledáme červenou, což nás trošku roztahá, takže dál už pokračujeme zase jen s Kubou a kluci jsou někde kousek před námi.
Ledopády, které nás čekají, jsou slíbená nejhezčí část trati. Ačkoliv to tu dobře znám, na střední jsem chodil do Varnsdorfu, v zimě jsem tu nikdy nebyl a tak jsem na to fakt zvědavej. Začíná to slibně, žebříky nahoru dolu, zledovatělé schody a pěšinky po římsách skal. Mezitím se rozednilo, takže jsme už vypli čelovky.
Postupně to Jakubem vše probíháme a několikrát doženeme skupinkou v čele s Honzou Suchomelem, kteří někde prošvihli jeden CP, tak se k němu museli vracet.
Škoda jen, že mrazu bylo málo a všechny ty ledopádové výjevy jako Varhany, Velký ledový sloup, Opona atd. nejsou ještě úplně ve formě, ale i tak je to paráda.
V Krásné Lípě je kontrola a zároveň konec první poloviny tratě v restauraci U Kukurce. Přivítá nás Olaf "píp" a odpípne si nás na 13. místě. Rovnou nám vrazí do rukou také itinerář na druhou polovinu tratě.
Uvnitř se vyhřívá celkem početná skupinka borců, Honza Suchomel a další. Ale co mě nejvíc zaujalo, podává se tu pořádná porce voňavého guláše. "Mňam", hodím ho do sebe a jdeme dál. Vyrážíme všichni najednou a je nás skoro půl tuctu, jen Gábor ještě zůstal. Venku je stále ještě tma. "To je fajn vyrážet do druhé poloviny ještě za tmy" říkám si. Trošku bloudíme po Lípě a hledáme červenou, což nás trošku roztahá, takže dál už pokračujeme zase jen s Kubou a kluci jsou někde kousek před námi.
Ledopády, které nás čekají, jsou slíbená nejhezčí část trati. Ačkoliv to tu dobře znám, na střední jsem chodil do Varnsdorfu, v zimě jsem tu nikdy nebyl a tak jsem na to fakt zvědavej. Začíná to slibně, žebříky nahoru dolu, zledovatělé schody a pěšinky po římsách skal. Mezitím se rozednilo, takže jsme už vypli čelovky.
Postupně to Jakubem vše probíháme a několikrát doženeme skupinkou v čele s Honzou Suchomelem, kteří někde prošvihli jeden CP, tak se k němu museli vracet.
Škoda jen, že mrazu bylo málo a všechny ty ledopádové výjevy jako Varhany, Velký ledový sloup, Opona atd. nejsou ještě úplně ve formě, ale i tak je to paráda.
Postupně se zase všichni doženeme, přecházíme do chůze a kecáme. Hlavně Kuba nám dopřává zajímavé přednášky o americkém vs buddhistickém přístupu k běhu. Celkem vážnější téma se rychle otočí a najednou nás seznamuje pro změnu s existencí a taji japonského chobotnicového porna. "Hmmm, pán je asi znalec" řekl by klasik.
Přestože už mám můj cíl, zdá se, splněný (pohybuju se v top20), síly mám ještě dost a už se mi dál nechce pouze jít. Na CP, kde si kluci s Honzou sedají, se trhám a jdu dál. Přidává se ke mně pouze Kuba, ale i ten nakonec zpomaluje tak, až jsem nakonec sám a s kluky se potkáváme jen při vracení z jednotlivých CP od kterých se odchází stejnou cestou jako přichází.
Vybíhám z lesa a přede mnou vesnice Kopec, kde je kontrola na 69. km. Bohužel zatím pouze v autě, protože do restaurace se kontrola přesune až v deset až otevřou a já tu sem moc brzo. Seznamuje mě s tím jak se věci mají slečna na kontrole. "Píp" 7. místo objeví se na kompíku. Tý jo. Pěkný. Dolejvám si do camelu "pure Kofola", když k CP se řítí Gábor. "Kde ten se tu zase vzal?". No nic, hodím vestu s camelem na záda a zdrhám.
Běžím bez přestávky ve více než slušném tempu až k Zadní Doubici a pokračuji dál podél pravé strany potoka. Říkám si sám sobě "Jó seš kabrňák, teď si si na něj udělal fakt pěkný náskok!". Pro jistotu se otočím zda tam někde za mnou není...
"To není možný!" vykřiknu. On je hned za mnou, ani ne 50m. Ale co to, kurňa, co to? Gábor si v klídku běží na druhé straně potoka než jsem já! Jak to? Něco je špatně... Vytahuju itinerář. "Já sem takovej debil!". Měl sem běžet po modrý značce po levý straně potoka, ale já si běžím po žlutý značce po pravý straně potoka, kudy se budeme vracet až obkroužíme smyčku k 19. kontrole. Potok je spíš říčka, který suchou nohou rozhodně nedám a asi bych tam zahučel minimálně po kolena, jak je hluboký. Žádný můstek či lávka v dohledu. No nic, potupně se otáčím a valím zpět. V tý kose to brodit nebudu. Doběhnu zase zpět do Zadní Dubice a vidím most přes potok, turistické návěští a u něj Honza Suchomel s kolegou. "Tak tomu říkám trhák!" řek by klasik.
Kluci na mě koukají, kde jsem se tam vzal a hlavně odkud to přibíhám. Nj stane se. Prohodíme pár slov a protože kluci už běžet dál asi nechtějí, běžím dál sám. Zatím to jde stále dobře a tak někde za hranicí již v Německu dobíhám Gábora. Dál už běžíme spolu. No spolu, Gábor je neustále přede mnou a svým strojovým tempem se jako lokomotiva žene bez jakéhokoliv zastavení či odpočinku stále dopředu.
Vbíháme do soutěsek Saského Švýcarska, kde je to fakt nádhera, mají tu v létě i lodičky jako jsou v soutěskách v Hřensku. To jsem ani nevěděl. Gábor uhání a já se pokouším taky něco nafotit. Každá fotka mě stojí zdržení a on je hned v nedohlednu.
Taky ani chvíli nepostojí, nezapózuje, nic. To je houby modelka toto.
Zkusím tedy vyfotit alespoň sebe. Taky žádná hitparáda. No nic, raději toho nechám, Gábor už je zase někde v nedohlednu.
Doženu ho až na schodech a žebřících stoupajících strmě od potoka na vrchol skal k chatě Hermannsek. Jedny schody ve těsné skalní soutěsce jsou tak úzký, že je to spíš připomíná uzounký tunel. Sotva se tam protáhnu. Lituju lidi co to jdou s velkými batohy, to bych chtěl vidět jak se tímto protáhnou.
I pohled zpět po schodech dolu je zajímavý, takový schody do pekel. Nahoře si zapíšeme fixem kontrolu CP19 a mažeme dál přes CP20 po celkem dlouhý pasáži až zpět do obce Kopce, kde hospoda již dávno otevřela, takže kontrola nyní na 86. km je už schovaná uvnitř v teple.
Vybíhám z lesa a přede mnou vesnice Kopec, kde je kontrola na 69. km. Bohužel zatím pouze v autě, protože do restaurace se kontrola přesune až v deset až otevřou a já tu sem moc brzo. Seznamuje mě s tím jak se věci mají slečna na kontrole. "Píp" 7. místo objeví se na kompíku. Tý jo. Pěkný. Dolejvám si do camelu "pure Kofola", když k CP se řítí Gábor. "Kde ten se tu zase vzal?". No nic, hodím vestu s camelem na záda a zdrhám.
Běžím bez přestávky ve více než slušném tempu až k Zadní Doubici a pokračuji dál podél pravé strany potoka. Říkám si sám sobě "Jó seš kabrňák, teď si si na něj udělal fakt pěkný náskok!". Pro jistotu se otočím zda tam někde za mnou není...
"To není možný!" vykřiknu. On je hned za mnou, ani ne 50m. Ale co to, kurňa, co to? Gábor si v klídku běží na druhé straně potoka než jsem já! Jak to? Něco je špatně... Vytahuju itinerář. "Já sem takovej debil!". Měl sem běžet po modrý značce po levý straně potoka, ale já si běžím po žlutý značce po pravý straně potoka, kudy se budeme vracet až obkroužíme smyčku k 19. kontrole. Potok je spíš říčka, který suchou nohou rozhodně nedám a asi bych tam zahučel minimálně po kolena, jak je hluboký. Žádný můstek či lávka v dohledu. No nic, potupně se otáčím a valím zpět. V tý kose to brodit nebudu. Doběhnu zase zpět do Zadní Dubice a vidím most přes potok, turistické návěští a u něj Honza Suchomel s kolegou. "Tak tomu říkám trhák!" řek by klasik.
Kluci na mě koukají, kde jsem se tam vzal a hlavně odkud to přibíhám. Nj stane se. Prohodíme pár slov a protože kluci už běžet dál asi nechtějí, běžím dál sám. Zatím to jde stále dobře a tak někde za hranicí již v Německu dobíhám Gábora. Dál už běžíme spolu. No spolu, Gábor je neustále přede mnou a svým strojovým tempem se jako lokomotiva žene bez jakéhokoliv zastavení či odpočinku stále dopředu.
Vbíháme do soutěsek Saského Švýcarska, kde je to fakt nádhera, mají tu v létě i lodičky jako jsou v soutěskách v Hřensku. To jsem ani nevěděl. Gábor uhání a já se pokouším taky něco nafotit. Každá fotka mě stojí zdržení a on je hned v nedohlednu.
Taky ani chvíli nepostojí, nezapózuje, nic. To je houby modelka toto.
Zkusím tedy vyfotit alespoň sebe. Taky žádná hitparáda. No nic, raději toho nechám, Gábor už je zase někde v nedohlednu.
Doženu ho až na schodech a žebřících stoupajících strmě od potoka na vrchol skal k chatě Hermannsek. Jedny schody ve těsné skalní soutěsce jsou tak úzký, že je to spíš připomíná uzounký tunel. Sotva se tam protáhnu. Lituju lidi co to jdou s velkými batohy, to bych chtěl vidět jak se tímto protáhnou.
I pohled zpět po schodech dolu je zajímavý, takový schody do pekel. Nahoře si zapíšeme fixem kontrolu CP19 a mažeme dál přes CP20 po celkem dlouhý pasáži až zpět do obce Kopce, kde hospoda již dávno otevřela, takže kontrola nyní na 86. km je už schovaná uvnitř v teple.
"Jste tu poprvé nebo už podruhé?" ptá se obsluha. "Naštěstí už podruhé" odpovídám. "Tak si pojďte vedle". "Píp". "Jste šestý". Zajímací, nikoho jsme nepředběhli a máme posun o jednu pozici vpřed. "Někdo za špičky odpad" bylo nám vysvětleno. Gábor si sedá a vytahuje svoje plněný rohlíčky z listového těsta. To by mě zajímalo čim to má plněný, nic jiného jsem ho jíst zatím neviděl. Kupuju 1,5l láhev pure Kofola a skoro celou ji přelejvám do poloprázdného camelu. Zbytek nabízím Gáborovi, který si ji přelívá do 0,5l PET lahvičky, kterou používá celou dobu. Moc toho nepotřebuje kluk jeden, je to pravý minimalista. Ještě do sebe nasoukám studenou vodou naředěný hovězí vývar a koukám, že Gábor na mě mrká, že jdeme. Oki. Venku přichází spousty závodníků, kteří tu jsou poprvé a čeká je ještě to celé ani ne tak dlouhé (17 km) , ale velmi náročné kolečko, které my už máme naštěstí za sebou a vůbec jim to nezávidím.
Gábor zatopí pod kotlem a jeho strojové tempo se zase neúprosně rozjede, běžíme úplně vše co jde, chůzí jen prudké kopce. Vlaju za ním jako kačer na provázku, do kopců ho nestíhám vůbec. Ještěže na vrcholcích všech kopců je vždy fixková kontrola, která ho alespoň trošku zdrží, když loví kontrolní list pro označení v batohu. Čék si s ním ani moc nepokecá, anglicky moc neumí, takže naše komunikace se tím zúžila pouze na víceméně posunkové dohadování se u křižovatek kudy kam. Jakmile se dohodneme, usměje se a běžíme zase dál on stále přede mnou jako stroj co se nikdy nezadře. To mě už aspoň začínají bolet kolena, na což mu poukazuji, ale on bez slitovaní pádí dál.
Poslední čipovou kontrolu na 91. km úplně vypouštíme, máme vše co potřebujeme a už je to jen kousek. Necháme se jen oscanovat "Píp" a hned vylézáme z pošty v Brtníkách a pokračujeme dál. Už je to jen posledních 16 km, je krásně kolem 3/4 na dvě, svítí sluníčko a vše taje.
Vím že Maďaři jsou fakt mašiny, ale zažít to na vlastní kůži je fakt síla. Gábor maže a maže resp. vůbec se s tím nemaže a pořát jen běží dál. Uviset ho se mi bez problému daří pouze z kopce, jinak mi většinou utíká. Dělá malý krůčky, ale strašně rychle, přitom jakoby bez úsilí. Naštěstí ho zastaví alespoň elektrický ohradník kousek za nádražím v Panský. Gábor se ho snaží přelézt, což se mu ale nedaří, tak ho podlézá, ale vyzkoušejte si to, po skoro 100 kilometrech se ohnout až na čtyři na zem. To se mi teda nechce. "A vůbec vždyť je zima, určitě v tom ani není proud!" říkám si a jal jsem se to vyzkoušet. "Áúúúúúú, kurvááá!" dostal jsem pecku jak baseballkou. Jak jsem byl propocený, tak to koplo až někam do ramene "Au". Potupně jsem ohradník také podlez po čtyřech jako Gábor, který už byl zase fuč.
Cíl už byl jen kousek. Přes Zelný kříz, vrchol Hrazený a Čitkův mlýn jsme se vydrápali na poslední vrchol Vlčice, kde byl poslední CP27. "Odtud už je to z kopce až do cíle" snažím se Gáborovi ukázat na vytisknutém profilu trati. Myslel jsem to jako "Klídek, pohoda už je to jen z kopce, můžem zvolnit", ale Gábor to asi (ne)překvapivě pochopil přesně naopak, rozběhl se a nasadil tempo, který bylo fakt vražedný. "On se chce snad ještě nakonec trhnout!?" napadlo mě. Naštěstí nakonec ho zastavili klasické Olafošipky, které jsou před závěrem většiny jeho tras a zahrnují bloudění pokud možno hustými křovinami, bažinami, vodou a jinými vychytávkami. Tak sem Olafa blahořečil, že mi Gábora zpomalil a proklínal zároveň, protože jsem se propadl sněhem do tý bažiny nebo co to bylo a měl botu plnou strašně ledové vody.
I z toho jsme se ale vymotali. Ale že to dalo práci a to bylo ještě denní světlo, ty co to půjdou po tmě lituji. Vyběhli jsme z lesa, před námi louka, stavení a vpravo konečně cíl! Kemp Valdek.
"Píp". Olaf nás přivítal a sejmul čtečkou v čase 19:15:14 přesně v pět odpoledne. To jsem fakt nečekal, ale stihli jsme to ještě za světla na krásném 6. místě. Podal jsem Gáborovi s díkem ruku, protože to byla hlavně jeho zásluha. Jel jak mašina a jsem rád, že sem to mohl dát s ním.
Díky organizátorům za krásnou trasu, všem s kterými jsem běžel za skvělou společnost a speciálně Gáborovi za tuto Maďarskou lekci.
Gábor zatopí pod kotlem a jeho strojové tempo se zase neúprosně rozjede, běžíme úplně vše co jde, chůzí jen prudké kopce. Vlaju za ním jako kačer na provázku, do kopců ho nestíhám vůbec. Ještěže na vrcholcích všech kopců je vždy fixková kontrola, která ho alespoň trošku zdrží, když loví kontrolní list pro označení v batohu. Čék si s ním ani moc nepokecá, anglicky moc neumí, takže naše komunikace se tím zúžila pouze na víceméně posunkové dohadování se u křižovatek kudy kam. Jakmile se dohodneme, usměje se a běžíme zase dál on stále přede mnou jako stroj co se nikdy nezadře. To mě už aspoň začínají bolet kolena, na což mu poukazuji, ale on bez slitovaní pádí dál.
Poslední čipovou kontrolu na 91. km úplně vypouštíme, máme vše co potřebujeme a už je to jen kousek. Necháme se jen oscanovat "Píp" a hned vylézáme z pošty v Brtníkách a pokračujeme dál. Už je to jen posledních 16 km, je krásně kolem 3/4 na dvě, svítí sluníčko a vše taje.
Vím že Maďaři jsou fakt mašiny, ale zažít to na vlastní kůži je fakt síla. Gábor maže a maže resp. vůbec se s tím nemaže a pořát jen běží dál. Uviset ho se mi bez problému daří pouze z kopce, jinak mi většinou utíká. Dělá malý krůčky, ale strašně rychle, přitom jakoby bez úsilí. Naštěstí ho zastaví alespoň elektrický ohradník kousek za nádražím v Panský. Gábor se ho snaží přelézt, což se mu ale nedaří, tak ho podlézá, ale vyzkoušejte si to, po skoro 100 kilometrech se ohnout až na čtyři na zem. To se mi teda nechce. "A vůbec vždyť je zima, určitě v tom ani není proud!" říkám si a jal jsem se to vyzkoušet. "Áúúúúúú, kurvááá!" dostal jsem pecku jak baseballkou. Jak jsem byl propocený, tak to koplo až někam do ramene "Au". Potupně jsem ohradník také podlez po čtyřech jako Gábor, který už byl zase fuč.
Cíl už byl jen kousek. Přes Zelný kříz, vrchol Hrazený a Čitkův mlýn jsme se vydrápali na poslední vrchol Vlčice, kde byl poslední CP27. "Odtud už je to z kopce až do cíle" snažím se Gáborovi ukázat na vytisknutém profilu trati. Myslel jsem to jako "Klídek, pohoda už je to jen z kopce, můžem zvolnit", ale Gábor to asi (ne)překvapivě pochopil přesně naopak, rozběhl se a nasadil tempo, který bylo fakt vražedný. "On se chce snad ještě nakonec trhnout!?" napadlo mě. Naštěstí nakonec ho zastavili klasické Olafošipky, které jsou před závěrem většiny jeho tras a zahrnují bloudění pokud možno hustými křovinami, bažinami, vodou a jinými vychytávkami. Tak sem Olafa blahořečil, že mi Gábora zpomalil a proklínal zároveň, protože jsem se propadl sněhem do tý bažiny nebo co to bylo a měl botu plnou strašně ledové vody.
I z toho jsme se ale vymotali. Ale že to dalo práci a to bylo ještě denní světlo, ty co to půjdou po tmě lituji. Vyběhli jsme z lesa, před námi louka, stavení a vpravo konečně cíl! Kemp Valdek.
"Píp". Olaf nás přivítal a sejmul čtečkou v čase 19:15:14 přesně v pět odpoledne. To jsem fakt nečekal, ale stihli jsme to ještě za světla na krásném 6. místě. Podal jsem Gáborovi s díkem ruku, protože to byla hlavně jeho zásluha. Jel jak mašina a jsem rád, že sem to mohl dát s ním.
Díky organizátorům za krásnou trasu, všem s kterými jsem běžel za skvělou společnost a speciálně Gáborovi za tuto Maďarskou lekci.
„Seitli“ byli na Kubánkově vidět
Běhy na Kubánkov si v klusací komunitě získávají jméno a jejich jarní i podzimní varianta se stávají pevnou součástí termínovek.
Zázemí závodu se na podzim přesunulo na hřiště do Chlebovic a dle mého skromného názoru, to jen prospělo – lepší dopravní dostupnost, více prostoru, možnost celorodinného vyžití a mám to z domu blíž J. Nejdřív přišly na řadu děti, v 11 hodin startovaly 15ky a chvíli po nich 8ky. Se změnou startu a cíle souvisela i změna trasy a nutno říci, že to byla změna k lepšímu. Od startovního oblouku jsme vyběhli nahoru vesnicí a po cca kilometru odbočili „do přírody“. Stoupání sjezdovkou prověřilo připravenost hned v úvodu. Po ní následovalo ve zkratce oběhnutí Kabátnice, Babí hory, výběh na Kubánkov s následným seběhem a výběh na Ostružnou a pak dolů do Chlebovic. Kudy přesně nevím, nejsem znalec místních poměrů ani lesů. Ale bylo to krásné. Nahoru a dolů, lesem i vesnicí, bahýnkem, šotolinou listím i asfaltem. Díky tomu že vyšlo počasí, naskýtaly se krásné výhledy a jeden by se kochal, a tak se kochal a bylo nutné si připomínat, že jsme na závodě a ne tréninku, ale když ty před sebou sotva vidíte a za sebou nikoho nezahlédnete, motivace se hledá hůř. K většímu úsilí mě po pravdě donutil až před cílem dotahující se Standa. Ten kluk, co mě předběhl za Ostružnou mě ani moc nemrzel, seběhy mi prostě nejdou a bude třeba je začít trénovat.
A výsledky? Mezi muži s přehledem stejně jako na jaře místní Marek Causidis (1:06:29), mezi ženami Alena Kollegová (1:17:33). Potěšující pro náš klub je, že modrožluté barvy se neztratily a mezi prvními deseti jsme měli tři zástupce – Dan Šindelek (1:11:53) Martin Hořínek (1:14:46) a Stanislav Kováček (1:14:56). S decentním odstupem doběhl pak Tomáš Lipina (1:22:42) a Martina Metzová (1:43:47).
Martin Hořínek
Foto: https://www.zonerama.com/LukasX-Trail/Album/2339007
Mikulášský dvojzávod a pomoc pro Tomáška
Jak se již stalo tradicí, pořádá náš klub na Mikuláše běžecký dvojzávod. První část, kterou spolupořádáme se Sdružením nezávislých sportovců Jilešovice, startuje v 10:00 hodin v Jilešovicích. Druhý závod, který je zařazen také do pohárů MBP a RYBOST, startuje ve 14:00 hodin na našem stadionu v Ostravě - Martinově. Vyhlašovat se budou nejen jednotlivé závody, ale také prvních 5 mužů a 5 žen, kteří absolvují oba mikulášské běhy. Po závodě můžete zůstat v naší klubovně a posedět. Připraveno bude čepované pivo :-). Propozice najdete v naší termínovce a také na naší facebookové stránce.
Letošní Mikulášsky běh na našem stadionu bude mít podtext benefiční pomoci. Celá částka ze startovného bude věnována postiženému Tomáškovi Boháčovi z Ostravy - Poruby. Peníze vybrané na startovném poslouží jako finanční výpomoc pro nákup mechanického vozíku Avantgarde Teen, který by Tomáškovi velice usnadnil jeho pohyblivost. Více informací o Tomáškovi najdete v přiloženém dokumentu: Tomasek-nadace