Krakonošova pětadvacítka, 25. ročník behu na 25 km – 1.diel
V sobotu 21.6.2008 krátko pred 11. hodinou stojím pred otvorenou bránou Domu detí a mládeže Pelíšek vo Vrchlabí ozdobenou transparentmi k diaľkovému pochodu Krakonošova stovka, ktorý tu začal včera podvečer a dnes poobede by mali z neho prikvitnúť prví turisti - diaľkoplazy. Ja si idem vyskúšať spolu s 20 prevažne miestnymi bežcami v rámci behu na 25 km zlomok turistickej trasy a hlavne prevetrať pražským smogom zamorené pľúca. Na hrudi a chrbte sa mi skvie červené látkové štartovacie číslo spojené šnúrkami na pleciach a zaviazané na bokoch mašličkou.
Organizátor víta účastníkov: „ ....ako všetci vieme, nejedná sa o klasický bežecký závod. Trať nie je špeciálne označená,....“ Panebože!, prebleskne mi hlavou, o tomto detaile nebola v propozíciách ani zmienka. Ja som sa vlastne nevedome prihlásila na kvázi orientačný beh! Ja, ktorá musím chodiť do práce i z práce po rovnakých uliciach, aby som nezablúdila! „...pri registrácii ste obdržali náčrt trasy. Beží sa po turistických značkách, neznačených úsekoch a miestami po vlastnom značení. Minulý rok sa sťažoval jeden pretekár na nepostačujúce značenie a že zablúdil. Takéto námietky neprijímame...“ No paráda, to znie stále lepšie a lepšie, ešte že som podpísala papier o účasti na vlastné nebezpečie. „..Kto je tu dnes prvý krát, odporúčame sa držať niektorého skúsenejšieho pretekára...“ Rada nad zlato. To napadlo i mňa. Kam som to dnes vliezla? Ja, zhýčkané mestské dieťa zvyknuté behať prípadné krosy s fáborkami na každom strome, na múkou na zemi vysypanými šípkami označujúce každé odbočenie, zmenu smeru, navádzajúcich organizátorov za každým bukom. Vitajte u pravých drsných horalov v Krkonošiach.
Švihnem panický pohľad po tiež bežiacom manželovi. S vražedným humorom sa ma pýta: „ Keď sa do 3 hodín od štartu nevrátiš, môžem ísť domov?“ A ja bláhová som si myslela, že ma pôjde hľadať. Sekundu uvažujem o vrátení čísla a nenastúpení na trasu, nakoniec strach oblbnem presvedčením, že to na trase nebude až tak zlé, organizátor len blafuje, čapnem si nejakého skúseného borca a dajako dobehnem do cieľa. Odborným okom prebehnem štartovacie pole: mladí junáci, ostrieľaní a na mňa veľmi čiperní veteráni, olympijská víťazka v behu na lyžach Blanka Paulů, jedna pekná blonďavá deva s vrkočom pôsobiaca nadupaným dojmom a drobný postarší pánko. Poberiem sa k nemu s dotazom, za ako dlho zvykne Krakonošovu pětadvacítku bežať a či sa môžem k nemu pridať. Skromne odvetí, že on sa do kopcov neponáhľa a minulého roku bežal 2:30 hod. To sa mi zdá pomalé, pomýšľam na čas 2:15 hod. Vodiča budem riešiť za chodu na trati.
Odštartujú nás a my vyrážame rozkopanou ulicou s hlineným podkladom hore ku zrúcanine kostola po žltej turistickej značke. Držím sa vzadu, pár krokov pred „deduškom“. Po chvíli vbiehame na asfaltku vinúcu sa hore do polí lemovanú stromami. Prvých 6 km by sme mali prudko stúpať na Žalý a potom ešte ďalšie dva km s celkovým prevýšením od štartu 900 m. Predo mnou beží mladý chalan s fľaštičkami na opasku. Vidím i blondínu, je posledná zo vzďaľujúcej sa skupinky. Jej náskok stále narastá. Do kopca mi to veľmi nejde, bežím pomaly. Chalan zastavuje a čaká kamaráta. Zatiaľ mám v dohľade pretekárku pred sebou. Stromy hustnú, serpentíny. Dychčím a zvoľna kladiem nohu pred nohu. Je to makačka.
Za jednou zákrutou asfaltka prestane stúpať, smeruje k domčekom. Na pravo je vyšliapaná prudká cestička skrz pole. Nikde nikoho. Pod pretekármi akoby sa zem zľahla a to mi pred chvíľou nepripadali až tak ďaleko. Značka nikde. Zmena smeru by mala byť oznámená. Kadiaľ pokračovať? Do terénu sa mi nechce a hádam by som na poli niekoho videla, ak by odbočili, alebo mi už tak veľmi utiekli? Oproti po ceste sa vezie dievčina na koni a vedľa nej kráča druhá. Pobehnem k nim, pýtam sa, či tadiaľto bežali nejaký bežci. Obe na mňa vystrúhajú udivený ksicht, neodpovedajú, ani slovko zo seba nevydajú. Sú nemé, alebo nerozumejú? Počkám na mládencov. Pobežím radšej s nimi. Stojím na mieste a pripadá mi večnosť, než sa objavia. „Kam mám bežať?“ kričím z diaľky. Fľastičkový odpovedá:“ Neviem, ja to bežím po prvý krát.“ „Ja tiež. Dokelu, toto dnes pekne začína,“ uľavím si. Poberám sa na prieskum po asfaltke. Ostrím zrak a hľadám žltú značku, obzerám sa i za seba, či nie je v protismere. Nikde nič. Mládenci sa vydajú za mnou. Po nekonečných minútach ju nájdem na strome. Volám za seba:“ Značka, žltá značka!“ Kameň mi padol zo srdca. Fľaštičkový mladík opúšťa kamaráta a trieli za mnou kamarát nekamarát.
Míňam samoty a vbieham na cestu pre motorové vozidlá. A je to tu, stratila som sa. Veď ja mám bežať lesom v teréne a nie plácať sa tu po ceste s autami. Budem zrejme držať rekord preteku, 2 – 3 km od štartu sa im ešte nikto naisto nestratil. Slovenská Pražanda v krkonošských lesoch, to nemohlo dopadnúť dobre. Naštvaná bežím ďalej po vozovke, netuším, čo od toho očakávam, ale stáť na mieste, prípadne vrátiť sa, zatiaľ neprichádza v úvahu. Po pár metroch zbadám v protismere turistickú značku smerujúcu na asfaltku, z ktorej som dobehla. Sláva, ja som na značke! Ešte šťastie, že sa stále obzerám a pátram po značení. Je mi však divné, že trasa vedie po ceste pre motorové vozidlá. V mojom smere ma míňajú bielymi stužkami vyzdobené autá, svadba, trúbia. Musím vyzerať ako idiot, sama s veľkým červeným číslom, a možno si myslia, že som prvá, veď kúsok za mnou beží Fľaštičkový. Treba si užiť chvíle i keď len fiktívnej imaginárnej slávy. Vystrúham úsmev.
Vyťahujem náčrtok A4 od organizátorov poskladaný ma malý štvorček a zastrčený do minikapsičky bežeckých trenírok. Ak sa budem naďalej takto potiť, tak onedlho nebudem mať kam pozerať. Sáčok ani obal nemám, bežne si takéto veci na pretek nenosím. Cesty pre motorové vozidlá alebo typ povrchu zakreslené nie sú, len žltá čiara z Vrchlabí na Žalý s údajom 6,3 km. Cupitám si to hodnú chvíľu po vozovke hore s miernym stúpaním. V diaľke zbadám turistický rozcestník. Paráda, mrknem na ňom, kde som, kopec Žalý by tam mal byť vyznačený. Neďaleko postávajú cyklisti, ako ma zbadajú s papierom v ruke škúliacu po rozcestníku, volajú, že ostatní bežci bežali v pravo hore po úzkej cestičke. Za nimi!
Organizátor víta účastníkov: „ ....ako všetci vieme, nejedná sa o klasický bežecký závod. Trať nie je špeciálne označená,....“ Panebože!, prebleskne mi hlavou, o tomto detaile nebola v propozíciách ani zmienka. Ja som sa vlastne nevedome prihlásila na kvázi orientačný beh! Ja, ktorá musím chodiť do práce i z práce po rovnakých uliciach, aby som nezablúdila! „...pri registrácii ste obdržali náčrt trasy. Beží sa po turistických značkách, neznačených úsekoch a miestami po vlastnom značení. Minulý rok sa sťažoval jeden pretekár na nepostačujúce značenie a že zablúdil. Takéto námietky neprijímame...“ No paráda, to znie stále lepšie a lepšie, ešte že som podpísala papier o účasti na vlastné nebezpečie. „..Kto je tu dnes prvý krát, odporúčame sa držať niektorého skúsenejšieho pretekára...“ Rada nad zlato. To napadlo i mňa. Kam som to dnes vliezla? Ja, zhýčkané mestské dieťa zvyknuté behať prípadné krosy s fáborkami na každom strome, na múkou na zemi vysypanými šípkami označujúce každé odbočenie, zmenu smeru, navádzajúcich organizátorov za každým bukom. Vitajte u pravých drsných horalov v Krkonošiach.Švihnem panický pohľad po tiež bežiacom manželovi. S vražedným humorom sa ma pýta: „ Keď sa do 3 hodín od štartu nevrátiš, môžem ísť domov?“ A ja bláhová som si myslela, že ma pôjde hľadať. Sekundu uvažujem o vrátení čísla a nenastúpení na trasu, nakoniec strach oblbnem presvedčením, že to na trase nebude až tak zlé, organizátor len blafuje, čapnem si nejakého skúseného borca a dajako dobehnem do cieľa. Odborným okom prebehnem štartovacie pole: mladí junáci, ostrieľaní a na mňa veľmi čiperní veteráni, olympijská víťazka v behu na lyžach Blanka Paulů, jedna pekná blonďavá deva s vrkočom pôsobiaca nadupaným dojmom a drobný postarší pánko. Poberiem sa k nemu s dotazom, za ako dlho zvykne Krakonošovu pětadvacítku bežať a či sa môžem k nemu pridať. Skromne odvetí, že on sa do kopcov neponáhľa a minulého roku bežal 2:30 hod. To sa mi zdá pomalé, pomýšľam na čas 2:15 hod. Vodiča budem riešiť za chodu na trati.
Odštartujú nás a my vyrážame rozkopanou ulicou s hlineným podkladom hore ku zrúcanine kostola po žltej turistickej značke. Držím sa vzadu, pár krokov pred „deduškom“. Po chvíli vbiehame na asfaltku vinúcu sa hore do polí lemovanú stromami. Prvých 6 km by sme mali prudko stúpať na Žalý a potom ešte ďalšie dva km s celkovým prevýšením od štartu 900 m. Predo mnou beží mladý chalan s fľaštičkami na opasku. Vidím i blondínu, je posledná zo vzďaľujúcej sa skupinky. Jej náskok stále narastá. Do kopca mi to veľmi nejde, bežím pomaly. Chalan zastavuje a čaká kamaráta. Zatiaľ mám v dohľade pretekárku pred sebou. Stromy hustnú, serpentíny. Dychčím a zvoľna kladiem nohu pred nohu. Je to makačka.
Za jednou zákrutou asfaltka prestane stúpať, smeruje k domčekom. Na pravo je vyšliapaná prudká cestička skrz pole. Nikde nikoho. Pod pretekármi akoby sa zem zľahla a to mi pred chvíľou nepripadali až tak ďaleko. Značka nikde. Zmena smeru by mala byť oznámená. Kadiaľ pokračovať? Do terénu sa mi nechce a hádam by som na poli niekoho videla, ak by odbočili, alebo mi už tak veľmi utiekli? Oproti po ceste sa vezie dievčina na koni a vedľa nej kráča druhá. Pobehnem k nim, pýtam sa, či tadiaľto bežali nejaký bežci. Obe na mňa vystrúhajú udivený ksicht, neodpovedajú, ani slovko zo seba nevydajú. Sú nemé, alebo nerozumejú? Počkám na mládencov. Pobežím radšej s nimi. Stojím na mieste a pripadá mi večnosť, než sa objavia. „Kam mám bežať?“ kričím z diaľky. Fľastičkový odpovedá:“ Neviem, ja to bežím po prvý krát.“ „Ja tiež. Dokelu, toto dnes pekne začína,“ uľavím si. Poberám sa na prieskum po asfaltke. Ostrím zrak a hľadám žltú značku, obzerám sa i za seba, či nie je v protismere. Nikde nič. Mládenci sa vydajú za mnou. Po nekonečných minútach ju nájdem na strome. Volám za seba:“ Značka, žltá značka!“ Kameň mi padol zo srdca. Fľaštičkový mladík opúšťa kamaráta a trieli za mnou kamarát nekamarát.
Míňam samoty a vbieham na cestu pre motorové vozidlá. A je to tu, stratila som sa. Veď ja mám bežať lesom v teréne a nie plácať sa tu po ceste s autami. Budem zrejme držať rekord preteku, 2 – 3 km od štartu sa im ešte nikto naisto nestratil. Slovenská Pražanda v krkonošských lesoch, to nemohlo dopadnúť dobre. Naštvaná bežím ďalej po vozovke, netuším, čo od toho očakávam, ale stáť na mieste, prípadne vrátiť sa, zatiaľ neprichádza v úvahu. Po pár metroch zbadám v protismere turistickú značku smerujúcu na asfaltku, z ktorej som dobehla. Sláva, ja som na značke! Ešte šťastie, že sa stále obzerám a pátram po značení. Je mi však divné, že trasa vedie po ceste pre motorové vozidlá. V mojom smere ma míňajú bielymi stužkami vyzdobené autá, svadba, trúbia. Musím vyzerať ako idiot, sama s veľkým červeným číslom, a možno si myslia, že som prvá, veď kúsok za mnou beží Fľaštičkový. Treba si užiť chvíle i keď len fiktívnej imaginárnej slávy. Vystrúham úsmev.
Vyťahujem náčrtok A4 od organizátorov poskladaný ma malý štvorček a zastrčený do minikapsičky bežeckých trenírok. Ak sa budem naďalej takto potiť, tak onedlho nebudem mať kam pozerať. Sáčok ani obal nemám, bežne si takéto veci na pretek nenosím. Cesty pre motorové vozidlá alebo typ povrchu zakreslené nie sú, len žltá čiara z Vrchlabí na Žalý s údajom 6,3 km. Cupitám si to hodnú chvíľu po vozovke hore s miernym stúpaním. V diaľke zbadám turistický rozcestník. Paráda, mrknem na ňom, kde som, kopec Žalý by tam mal byť vyznačený. Neďaleko postávajú cyklisti, ako ma zbadajú s papierom v ruke škúliacu po rozcestníku, volajú, že ostatní bežci bežali v pravo hore po úzkej cestičke. Za nimi!
Malá kunratická – je opravdu tak malá?
V neděli 25. října jsem zavítal jako již tradičně do Prahy na další závod, letos už jednadvacátý. Navzdory tomu, že před týdnem sněžilo, bylo tuto neděli slunečné počasí. Závod s názvem Malá kunratická se konal ve stejnojmenném lese. Jak většinu běžců ví, každý rok se tu koná závod Velká kunratická, který má již dlouhodobou tradici. Avšak Malá kunratická je závod s zcela odlišnou tratí, jen některé úseky se shodují s VK. Když bych měl specifikovat tento běh základními parametry, tak asi takto: délka 3250 m, dva kopce, a z mého pocitu bych trať hodnotil jako středně těžký kros.Na místo startu jsem dorazil s velkým předstihem, což nebývá u mě zvykem. Leč bylo slunečno, do údolí kunratického potoka mnoho slunečních paprsků neprošlo, ale na běh bylo ideální počasí. Po prezentaci a převlečení jsem se proběhl. Běželo si mi lehce, až mě to překvapilo. Na závod jsem se těšil a netrpělivě jsem vyčkával na povel ke startu. Hned po výstřelu jsem se držel na čtvrtém místě. Ze začátku byl rovný úsek, přesto jsem se nikam nehnal, věděl jsem, že terén je dosti členitý. Odhadem po 500 metrech přišlo první stoupání do kopce, nebyla tu žádná cesta, prostě taková stráň. Pod nohami to trochu ujíždělo, tak jsem moc nebláznil a v klidu jsem to vyběhl. S každým podklouznutím je totiž ubráno dost sil a posun kupředu žádný. Po vystoupání následoval rovný úsek s následným klesáním k potoku. Na rozdíl od VK byl přeběh potoku absolvován přes dřevěný můstek, takže suchou nohou. A následovalo další stoupání, tentokrát však delší a prudší. V tomto místě je potřeba se zakousnout a kopec vyběhnout, byť nohy tuhnou, protože jakýkoliv přechod do chůze nahrává soupeřům a následně se ztrácí aktuální pozice. Po výběhu to však nekončí. Nohy si do kopce mákly a jsou těžké, přesto je potřeba stále běžet a držet tempo a pokud možno zrychlovat. Tohle všechno se mi povedlo a v tuto chvíli jsem držel devátou pozici, kterou jsem udržel až do cíle. Závěr závodu je totožný s Velkou kunratickou, tedy seběh do cíle po úzké cestě na stráni. Mým výkonem jsem nebyl zklamán ,ale zároveň jsem ani neoslnil, prostě takový standartní výkon. Důležité bude to, co předvedu 8.11. na Velké kunratické. Kdyby bylo takové počasí jako dnes, mile rád bych ho uvítal. Jenže počasí v České republice je takové rozmanité, takže nabírám pocitu, že už by i klidně v srpnu mohlo sněžit, aniž by mě to překvapilo.
Závodu se zúčastnilo pěkných 92 závodníků a závodnic ve všech kategorií. Tento běh je velmi pěkný a každému kdo se chystá na VK poprvé, lze určitě doporučit.
5 Random Things I Did This Weekend
Definitely another beautiful and sunny weekend in and outside the city. Here’s what I was up to 1) Fixing shifting and swapping power meters I’m constantly swapping power meters and gear on my bike. Which, can lead to things being … Read More Here →
N60 / 1
Kapitola první
Kde se vzal tu se vzal byl tu nápad
O nějakém závodě na konci roku jsem přemýšlel už od jara. Ve hře byl hlavně Koloběh ale jeho termín přímo kolidoval i s Pražskou stovkou o jejíž části jsem přemýšlel již loni. Nakonec jsme s parťákem na Koloběh takticky prošvihly registraci a dá se říct, že jsme unikly hrobníkovy z lopaty. Takže nakonec tu byla ta Pražská stovka ale ta byla i loni a taky sem tak dlouho váhal až jsem zaváhal. Naštěstí jsou mezi námi ti kteří moc neváhají. První kapky přinesl Honza když i přes množství práce nakonec nevzdal a naplánoval Noční 60ku. No a poslední kapku tomu dala dcerka Lenka která mi na ICQ napsala
Lenka: http://www.dalkovepochody.cz/ps.htm co ten nocni dalkovej pochod ?
já: nevim spis sem to odpiskal
Lenka: asi lenost a strach z te dalky
Lenka: a sam to vis nic moc
Já: copa prestava te bolet koleno a mas roupy ?
........
no takhle nějak to začalo :))
Kapitola druhá
Jdeme na start
Zaregistrovali jsme se zaplatily a začali chystat. Sledování vývoje počasí nás strašilo i ve spaní. Bude mráz. Zase to má jistou výhodu že nebude pršet. A co udělá mráz s unaveným tělem po třeba 10 hodinách to bylo ve hvězdách. Srandovní byla trosku Lenka když prohlásila já čelovku nepotřebuji odejdu to s baterkou v ruce :)) No super to si klidně vezmi tu s tou klikou co máme a nemusíš tahat ani baterie :))) Budeš si celou cestu točit klikou :)) (nakonec jsme tuto baterku braly jako záložní a Lenka měla novou čelovku). Pátek jsem strategicky zvolil dovolenou na poslední nákupy potravin a relaxaci :) Odpoledne jsem vyrazil na registraci s tím že ji vyzvednu vrátím se domu a na start vyrazíme tak akorát aby jsme tam nemrzli:))
Registrace se moc nevydařila :( Asi nestíhaly takže se vše asi o hodinu zdrželo a ve finále jsme dostali pouze startovní listinu s popisem trasy která se jistě dala tisknout z internetu a potvrdit třeba na startu. Nakonec stíhám zpět domu ještě chvilku klídek a vyrážíme. Do bráníka dorážíme v 21.40 . Honza volá že sedí v hospodě ale tu už nestíháme snad se potkáme na startu . Startuje se hned za tunelem . Lidi, čelovky, foťáky, hůlky blikačky a do toho "pět" "čtyři" přidáváme se "tři" "dva" "jedna" "Start"
A je to tady :))
Kapitola třetí
Jako světlušky
Startovní pole se pohnulo. Honzu jsme asi prošvihly co se dá dělat. Vyrážíme rychlým krokem s ostatními co nezačli běžet. Čeká nás 60km (Olafových takže snad to nebude o moc horší :))))
Prvni 4km jsou po rovince až ke zbraslavskému mostu a pak hned první zahřívací kopeček kolem kaple na závist po žluté. To znám, dokonce v tom kopci mam svoje ztracené plíce když jsem se to pokoušel jednou běžet s Pavlikem. Jo plíce jsou za pátym dubem jak se to točí doprava :)) Ještě nejsme ani u mostu a už vidíme jak se v kopci kroutí had světlušek a některé jsou už až nahoře . Šílený oni snad běží :)) No my to jdem někde na chvostě a o běhu nemůže být ani řeč. Na závisti je první kontrola a nám už není teplo ale vedro i když venku je kolem -6 stupnů. čekáme frontu na barevný fix a zapisujem si první kontrolu .
Blíží se půlnoc a nebe je plné hvězd.
a pokračování zítra.
Kde se vzal tu se vzal byl tu nápad
O nějakém závodě na konci roku jsem přemýšlel už od jara. Ve hře byl hlavně Koloběh ale jeho termín přímo kolidoval i s Pražskou stovkou o jejíž části jsem přemýšlel již loni. Nakonec jsme s parťákem na Koloběh takticky prošvihly registraci a dá se říct, že jsme unikly hrobníkovy z lopaty. Takže nakonec tu byla ta Pražská stovka ale ta byla i loni a taky sem tak dlouho váhal až jsem zaváhal. Naštěstí jsou mezi námi ti kteří moc neváhají. První kapky přinesl Honza když i přes množství práce nakonec nevzdal a naplánoval Noční 60ku. No a poslední kapku tomu dala dcerka Lenka která mi na ICQ napsala
Lenka: http://www.dalkovepochody.cz/ps.htm co ten nocni dalkovej pochod ?
já: nevim spis sem to odpiskal
Lenka: asi lenost a strach z te dalky
Lenka: a sam to vis nic moc
Já: copa prestava te bolet koleno a mas roupy ?
........
no takhle nějak to začalo :))
Kapitola druhá
Jdeme na start
Zaregistrovali jsme se zaplatily a začali chystat. Sledování vývoje počasí nás strašilo i ve spaní. Bude mráz. Zase to má jistou výhodu že nebude pršet. A co udělá mráz s unaveným tělem po třeba 10 hodinách to bylo ve hvězdách. Srandovní byla trosku Lenka když prohlásila já čelovku nepotřebuji odejdu to s baterkou v ruce :)) No super to si klidně vezmi tu s tou klikou co máme a nemusíš tahat ani baterie :))) Budeš si celou cestu točit klikou :)) (nakonec jsme tuto baterku braly jako záložní a Lenka měla novou čelovku). Pátek jsem strategicky zvolil dovolenou na poslední nákupy potravin a relaxaci :) Odpoledne jsem vyrazil na registraci s tím že ji vyzvednu vrátím se domu a na start vyrazíme tak akorát aby jsme tam nemrzli:))
Registrace se moc nevydařila :( Asi nestíhaly takže se vše asi o hodinu zdrželo a ve finále jsme dostali pouze startovní listinu s popisem trasy která se jistě dala tisknout z internetu a potvrdit třeba na startu. Nakonec stíhám zpět domu ještě chvilku klídek a vyrážíme. Do bráníka dorážíme v 21.40 . Honza volá že sedí v hospodě ale tu už nestíháme snad se potkáme na startu . Startuje se hned za tunelem . Lidi, čelovky, foťáky, hůlky blikačky a do toho "pět" "čtyři" přidáváme se "tři" "dva" "jedna" "Start"
A je to tady :))
Kapitola třetí
Jako světlušky
Startovní pole se pohnulo. Honzu jsme asi prošvihly co se dá dělat. Vyrážíme rychlým krokem s ostatními co nezačli běžet. Čeká nás 60km (Olafových takže snad to nebude o moc horší :))))
Prvni 4km jsou po rovince až ke zbraslavskému mostu a pak hned první zahřívací kopeček kolem kaple na závist po žluté. To znám, dokonce v tom kopci mam svoje ztracené plíce když jsem se to pokoušel jednou běžet s Pavlikem. Jo plíce jsou za pátym dubem jak se to točí doprava :)) Ještě nejsme ani u mostu a už vidíme jak se v kopci kroutí had světlušek a některé jsou už až nahoře . Šílený oni snad běží :)) No my to jdem někde na chvostě a o běhu nemůže být ani řeč. Na závisti je první kontrola a nám už není teplo ale vedro i když venku je kolem -6 stupnů. čekáme frontu na barevný fix a zapisujem si první kontrolu .
Blíží se půlnoc a nebe je plné hvězd.
a pokračování zítra.
30x jak na Spartathlon – Od blogu k psychiatrovi (část I.)
Když jsem loni v lednu napsal Bazar běžeckých zkušeností, tak mě nenapadlo, že si do budoucna sám sobě zadělávám na průšvih. V příspěvku jsem si posteskl, jak málo existuje informací k přípravě na takové závody jako je Ultrabalathon, anebo Spartathlon. No a že ti, kteří s tím ty zkušenosti mají, tak se o nic pořádně nepodělí a nechávají si to sobecky pro sebe. Přiznávám, bylo v tom hodně nejistoty, možná trochu emocí a asi i nějaká ta frustrace. Naneštěstí po loňském dokončení slavných UB a SP nemůžu dělat, jako že jsem tam nebyl ...Jak se tedy podle t-birda připravit na Spartathlon, abyste ho doběhli ve zdraví a s úsměvem na rtech a zároveň se nezbláznili před ním ani po něm:
1. Nezakládejte si běžecký blog
2. Když už si ho založíte, tak nikoho k ničemu nevyzývejte, nikdy nevíte, kdy se výzva obrátí proti vám
3. Pokud už máte blog a zároveň jste veřejně něco plácli, tak toho upřímně a veřejně litujte
4. I tak ale v žádném případě nezkoušejte někomu radit
5. A když už budete radit, tak mluvte jen a jen o své zkušenosti ...
6. Která navíc příště vůbec nemusí platit!, protože každý běžec i každý ultra závod je jiný!
7. Abyste předešli případným žalobám, varujte před případnými neblahými důsledky ultraběhání děti, těhotné matky, lidi slabé na srdce a to nejen nejen pod čarou, ale za každou druhou větou
8. Nejen kvůli bodu 7 upozorněte případné adepty ultra na to, aby si urovnali vztahy v rodině a vyřešili majetkové otázky (předmanželská smlouva, závěť)
 |
| Nevěřte všemu, co se píše na webu |
9. Vezměte na vědomí, že při dlouhodobé přípravě na velmi dlouhé závody připravíte o rozum nejen sebe, ale i své blízké
10. Nepokoušejte se ani pomyslet na dosažení hranice vlastních limitů - ty stejně ani neexistují a pokud existují a překonáte je, tak z logiky věci jejich dosažením zemřete
10B. Bod 10. si přečtěte ještě jednou
11. Zkuste přemýšlet o ultra jako o delším výletě, při kterém se dobře pobavíte a proběhnete
12. Běhejte pravidelně ... pravidelně a bez výjimky několik let
13. Podle statistik je pondělí ideální volný den od běhání, prý nejdelší den v práci a navíc po dlouhém běžeckém víkendu
14. Ostatní dny se neflákejte, na rychlosti nezáleží, na objemu trochu, na konzistenci nejvíc
15. Obsedantně dosažená konzistence má jediný význam: sebedůvěru v závodě
16. Pokud se neradi potíte a zadýcháváte, anebo jste pořád zpocení a udýchaní, běhejte pomalu ... dlouho a pomalu
 |
| Nedělní Back to Back v podání dvou medvídků |
17. Když už si budete myslet, že dlouhodobě stojíte na místě, zkuste si rychlý maraton, uvidíte ten fofr!
18. Po maratonském úspěchu si olízejte rány a ranky a vraťte se s pokorou k cupitání, na 200+ musíte mít pěkně natřepané svaly i špeky; vazy a úpony se taky musí etablovat
19. Kolik by to mělo být měsíčně? Neřeknu, to má každý úplně jinak, ale nad kilo týdně počítejte určitě :-)
20. Co s načatým víkendem? Dejte si B2B (back to back), v sobotu 30+ a v neděli místo studia
kamarád dalších 30+, když máte dovolenou, trochu to osolte a dejte si Back to Back klidně víc za sebou
21. Jak se blíží závod, začněte se připravovat na specifické podmínky
22. Běhejte jako magor na otevřeném slunci a v pravé poledne, jak vám je?
23. Vyzkoušejte jak vám sedí boty a oblečení ve slejváku a v bouřce
24. Nepodceňujte běh v noci, aspoň jednou za dva měsíce běžte s čelovkou hluboko přes půlnoc, otevřou se vám temné běžecké obzory
 |
| Cíl je u té levé nohy (napravo) |
25. To vše se v závodě počítá nad ránem, budete pak umět pracovat s únavou a nebudete se jí bát až fakt hustě přijde a budou vás z letargie budit projíždějící auta
26. Vyberte si v okolí nějaký kratší závod s podobnými meteorologickými podmínkami jako má Spartathlon
27. Takový je v Evropě jenom jeden a tím je Ultrabalathon (221km), naštěstí se běží už v květnu
28. A když ho dáte, tak máte reálnou šanci i na Spartathlon (246km), protože tam se stejně běží posledních dvacet kiláků z kopce :-)
29. Nezapomeňte splnit limit!
30. Nezapomeňte s přihláškou poslat potvrzení od lékaře (psychiatra)
V druhém díle se budu věnovat technické přípravě před závodem a samotnému závodu. Splním tak svou "vnitřní povinnost" podělit se o zkušenosti s dalšími "běžci neatlety" (jako jsem já), kteří se třeba už teď připravují do Athén :-) Přihlášky se podávají už za týden!
Vaňkáč Čelindž
Jak už bylo zmíněno v jedné předchozí reportáží, konala se o uplynulém víkendu řada závodů. Jedním z nich byl i druhý ročník akce jménem Vankáč Čelindž. Jeho dějištěm byl hlavně lyžařům dobře známý Vankův kopec. Ten se nachází nedaleko od konečné zastávky tramvaje číslo 5 mezi Budišovicemi a Horní Lhotou...(více)
Perný trailový víkend
V posledních letech rostou další a další závody v horách nejen u nás, ale i v zahraničí. Častěji se tak stává, že se jich v jeden víkend koná více. Ten nadcházející nebude výjímkou a termínová kolize se netýká závodů jen tak ledajakých. O ty největší hvězdy horského ultra se podělí nejstarší stomílovka Western States Endurance...
Takovy zimni zazrak
Vsechno nasvedcovalo tomu, ze vsechno bude spatne. Tucnak s Pulcem to odpiskaly hned na podzim - u Tucnaka to chapu, na horach je pro takove zviratko prece jen lepsi pocasi, ale pro Pulce to dnes mohlo byt idealni, vody byl na trati dostatek :) Fiona n...
First Look: Polar’s new M460 GPS Bike Computer
Today is shaping up to be a rather busy day for announcements! Polar joined the Wednesday new products club with its new M460 bike GPS. This bike computer builds on the M450 unit they announced almost two years ago. Both … Read More Here →
Sezona 2017
Letos se to rozjelo až překvapivě dobře. Jsem zdravý a trénuju si na pohodu. Je z toho super úvod sezóny a výsledky!
Titul mistra ČR v běhu do vrchu ( Cíleně jsem se na tento závod připravoval a vyladil na něj jako mistr :-)
5 místo na skyrunning world series v Livignu ( Druhý vrchol sezóny a velká spokojenost, ikdyž po 3h15min už mi opravdu docházelo a přidávaly se problémy s břichem a křeče. Dokončil jsem ve své SWS premiéře na skvělém 5 místě a to i přesto, že trať v Livignu není úplně...