Recept
Nedávno jsem psal o plackách z kukuřičné polenty a semínek CHIA. Tzv. Pinole. Zmiňoval jsem se o tom, že mi provedení a recept, co jsem našel na netu, zatím moc nejde pod fousy-chuťově.
A tak jsem improvizoval a stejně jako Skota z Císařova pekaře smíchal vše co se dalo. :-)
Elixír mládí z toho nebyl, ani se to nemazalo a ani cizinec prominout nemusel.
Nazval jsem to CHIA müsli a ukuchtil jsem nám je na Beskydskou sedmičku . :-)
O co tedy jde?
Vzal jsem tento recept. A trošku jej upravil...
Takže co bude potřeba?
Skoro si připadám jak Jirka Babica. :-) A když nemáš kyanid, dej tam cyankáli. :-)
No na výrobu asi 6ti placek toto:
4 lžičky kukuřičné polenty, 2-3 lžičky semínek CHIA, 2-3 lžičky skořice, nebo skořicového cukru a cca 200-250g müsli (klasické třeba EMCO. např. čokoládové a když nemáš čokoládové, tak tam dej jahodové :-) ) To Müsli jsem ale dával od oka. :-) Prostě podle chuti :-)
Na konec tak ještě 250-300ml vřelé vody.
Předem si do misky dáte CHIA semínka, skořici a müsli. Müsli ovšem pěkně drcené, bez velkých kusů.(drceno v misce šprudlákem/kvedlačkou-prostě tou dřevěnou vařekou co má na konci místo "lopatky" hvězdu. Nevím jak se tomu v kterém kraji říká :-))
Kukuřičnou polentu jsem opražil na pánvičce, dokud neměla krásnou karamelovou barvu. (krásně bez jakýhokoliv tuku) Potom odstavíte pánvičku mimo plotnu a vmícháte směs co máte bokem v misce. Opět mimo plotnu přelijete horkou vodou. Postavíte poté na plotnu a na mírným ohni umícháte kaši.
Dáte rozehřát troubu (ne manžela, nebo nadřízeného) na 170°C, na plech dáte pečící papír a uděláte 6ks placek.
No a můžete jít závodit!!
Dobrou chuť přeje Jirka...nikoli ten na B, ale Vaněk :-)
A tak jsem improvizoval a stejně jako Skota z Císařova pekaře smíchal vše co se dalo. :-)
Elixír mládí z toho nebyl, ani se to nemazalo a ani cizinec prominout nemusel.
Nazval jsem to CHIA müsli a ukuchtil jsem nám je na Beskydskou sedmičku . :-)
O co tedy jde?
Vzal jsem tento recept. A trošku jej upravil...
Takže co bude potřeba?
Skoro si připadám jak Jirka Babica. :-) A když nemáš kyanid, dej tam cyankáli. :-)
No na výrobu asi 6ti placek toto:
4 lžičky kukuřičné polenty, 2-3 lžičky semínek CHIA, 2-3 lžičky skořice, nebo skořicového cukru a cca 200-250g müsli (klasické třeba EMCO. např. čokoládové a když nemáš čokoládové, tak tam dej jahodové :-) ) To Müsli jsem ale dával od oka. :-) Prostě podle chuti :-)
Na konec tak ještě 250-300ml vřelé vody.
Předem si do misky dáte CHIA semínka, skořici a müsli. Müsli ovšem pěkně drcené, bez velkých kusů.(drceno v misce šprudlákem/kvedlačkou-prostě tou dřevěnou vařekou co má na konci místo "lopatky" hvězdu. Nevím jak se tomu v kterém kraji říká :-))
Kukuřičnou polentu jsem opražil na pánvičce, dokud neměla krásnou karamelovou barvu. (krásně bez jakýhokoliv tuku) Potom odstavíte pánvičku mimo plotnu a vmícháte směs co máte bokem v misce. Opět mimo plotnu přelijete horkou vodou. Postavíte poté na plotnu a na mírným ohni umícháte kaši.
Dáte rozehřát troubu (ne manžela, nebo nadřízeného) na 170°C, na plech dáte pečící papír a uděláte 6ks placek.
Hmota na pánvičce
Již 6placek na plechu
V troubě pak pečeme cca 30minut. Po 15minutách můžete otočit. Určitě nedoporučuju plech na MUFFINY!! Přijde mi, že v něm se placky nepropečou i uvnitř.
Finální upečené CHIA müsli
No a můžete jít závodit!!
Dobrou chuť přeje Jirka...nikoli ten na B, ale Vaněk :-)
Everything you ever wanted to know: Garmin’s new $1,500 Fenix Chronos Watch Series
Well then, someone in Kansas is feeling ballsy today. Garmin has just announced three new Fenix units, starting from $900 and topping out at $1,500USD. Or, if you’re so fortunate to be living in the land of maple syrup, it’ll … Read More Here →
Pomoc! Nechci běhat sám aneb běžecké skupiny v Ostravě
V minulém článku jsem se psala, že je fajn běhat s běžeckou skupinou. A protože Ostrava je běžecké město a skvěle se tady běhá, tak těch běžeckých skupin u nás funguje hned několik. Každá z nich je trošku jiná a běhá v jiné části města, což je fajn, protože si můžete vybrat, co vám bude nejlépe vyhovovat.
Černé plíce se kromě běhání připravují také na závody Spartan race, Mattoni Free Run je skupina ideální pro začátečníky, v Rungo si můžete vyzkoušet atletickou přípravu na oválu a Starobělské Lurdy zase běhají v krásném prostředí Bělského lesa. Pár věcí ale mají všechny skupiny společné. Jsou zdarma. Jsou přístupné všem, nemusíte se stát členem žádného oddílu nebo klubu. Můžete klidně běhat ve všech skupinách. Jsou pro všechny bez rozdílu výkonnosti, takže se nemusíte bát, že kdybyste nestíhali tempo, všichni vám utečou.
Každá skupina má své pravidelné tréninky, ale doporučuji sledovat jejich facebookové stránky kvůli případným změnám.
A aby si skupiny mezi sebou nezáviděly pořadí, v jakém o nich píšu, vezmu to podle abecedy :-)
Černé plíce
kdy: každou středu od 18:00
kde: centrum, sraz je u lávky ke Slezskoostravskému hradu
Proč běhat s Černými plícemi?
"Běháme hlavně pro radost, nejde nám tolik o nejefektivnější trénink nebo závodní výkony, ale primární pro nás je, aby to všechny bavilo. Jsme přátelští, zábavní a máme pěkná trička :-) Snažíme se, aby trasy i vzdálenosti byly rozmanité a všechno je na domluvě účastníků." (Zuzka)
kontakt: Míša Stachová a Zuzka Salvetová
http://www.cerneplice.cz
https://www.facebook.com/cerneplice/?fref=ts
 |
| zdroj: fb skupina Černé plíce |
Mattoni Free Run
kdy: úterý a čtvrtek v 17 nebo 18:00, čas je vždy upřesněn na facebooku
kde: centrum, sraz je u brány do Komenského sadů, kousek od památníku
Proč běhat s Mattoni Free Run?
"Projekt je založen spíš pro začátečníky, nevím, co by tady dělal kluk, který by třeba běhal 10km za 35 minut. To ať zkusí spíš Terku Šádkovou :-) Maximálně kdyby hledal nové kamarády." (Radim)
"Mattoni je podle mě skvělá pro začínající. Ukáže jim to, že běh může být zábava. Radim se věnuje začátečníkům a podle mě odvádí dobrou práci. Simona se věnuje rychlejším. Samotná trať je pro pokročilejší běžce nudná, takže tam občas chodím, ale spíš za lidmi a zábavou. Po běhu se jde pokaždé na pivo." (Marek, From Pub to Ironman)
kontakt: Simona Kaminská, Radim Šmiřák
https://www.facebook.com/groups/Freerun.Ostrava.KomenskehoSady/
 |
| zdroj: fb skupina Mattoni Free Run Komenského sady |
Rungo
kdy: pondělí v 18:00 atletický trénink (přes zimu v tělocvičně), úterý v 18:00 výběh
kde: atletický trénink ZŠ Mitušova, místo výběhu se mění
Proč běhat s Rungo?
"V Rungo je přátelská atmosféra. Běhání ve skupině rychle uteče, při běhání pokecáš, získáš informace o závodch, oblečení, botách nebo hodinkách. Poznáš další běžce a na závodech už jsi jak doma. A hlavně se teď holky po večerech nemusíme bát :-" (Barča, pravidelná účastnice Rungo výběhů)
kontakt: Tereza Šádková
https://www.facebook.com/groups/1490137094586930/
 |
| zdroj: Jitka Smékalová ISPHOTO, fb skupina Ostrava - Rungo |
Starobělské Lurdy
kdy: středa v 16:00, neděle v 15:00
kde: Bělský les, sraz tady
Proč běhat Starobělské Lurdy?
"Lurdy nabízí pěknou trať, která tě vyvede ze stereotypu. Já si ji oblíbil hodně a zařadil jsem ji do tréninků." (Marek, From Pub to Ironman)
kontakt: Tereza Šádková
https://www.facebook.com/events/145188905836864/
 |
| zdroj: fb skupina Starobělské Lurdy |
Tak takhle se běhá v Ostravě :-) Vybrali jste si? A pokud vám žádná z běžeckých skupin nevyhovuje, co takhle si založit skupinu vlastní? Napadá mě třeba skupinka běhajících maminek, které se podělí o slečnu na hlídání? Co vy na to?
Co vy a běhání ve skupině? A jak jsou na tom s běháním ostatní města? Napište mi :-)
Běhání zdar a doboru noc :-)
A.
Jak jsem začala s ultra, aneb čeho se vyvarovat jako začátečník při ultramaratonu
Začátky ze dne na den
Beskydská sedmička - „však to je jen sedm vrcholů - to bude pohoda :)“ řekla jsem si.
Byl pátek a ten den jsem přijížděla ze školy z Vrbna pod Pradědem a Frenštát byl zaplněn stovkami lidí. „Co to je za šílenství? “ ptám se mamky. „To se jde sedm beskydských vrcholů“ dostane se mi odpovědi. Večer jsem se doma rozhodla, že následující den v sobotu půjdu taky. To mi bylo jen osmnáct let. Tentokrát byl start závodu situován do Frenštátu pod Radhoštěm.
Mladá holka bez zkušeností
Takže jsem se rozhodla. A já, jakožto tvrdohlavý člověk, který si jde vždy za svým, jsem se taky na start závodu postavila. Registraci jsem ale nestihla, takže jsem šla sice mimo závod, přesto pro mě tento okamžik znamenal určitý zlom. Sbalila jsem si menší krosnu a do ní jsem naházela spoustu pro mě v té době důležitých věcí, ve skutečnosti ale zbytečných - mnoho jídla, náhradního oblečení, náhradních bot, spodního prádla, kartáčku na zuby a spacáku. Budete se divit, ale v tu dobu, jsem ho musela mít. Šlo se to přeci přes noc. Co kdyby se mi chtělo spát? Také jsem si s sebou vzala fungl nové trekové boty, které jsem na sobě měla samozřejmě poprvé v den závodu. Spacák jsem nakonec před startem nechala v autě. Správné rozhodnutí.
Vždyť to je jen sedm vrcholů
Atmosféra startu byla samozřejmě úžasná a nezapomenutelná, ale to jsem neměla, ani v nejmenším, zdání, na co jsem se dala a co mě ve skutečnosti čeká. Tvrdé probuzení nastalo v první a zároveň poslední krizi. Z Frenštátu na Javorník se šlo skvěle - jsem přeci doma, že jo. No a poté se pokračuje na Pindulu a směrem na Pustevny. Na Pustevnách jsem přeci doma, stále to zvládám. Vím, ale že nejhorší má teprve přijít. Už tuším o co jde. Ale místy mi připadá, že jdeme pomalu. Chůze mi absolutně nesedí. Mám chuť se místy rozběhnout, ale musím jít společně se svými parťáky a to neznamená nic jiného než monotonní chůze.
Co to sakra dělám?
Z Pusteven procházíme na sedlo Tanečnice a míříme přes Čertův mlýn na Horní Čeladnou - na Podolánky a poté nás čeká stoupání na Smrk. Jsem už na dně. Je to trochu náročnější než jsem čekala. Na nohou mám puchýře ze špatné obuvi. A batoh je s každým kilometrem těžší a těžší. Své kamarády zdržuji. Jsem si toho vědoma. Chůze mě ale vyčerpává více, než bych čekala. Balím to. Na Podolánkách před Smrkem se rozhoduji skončit. Mamka pro mě jede autem. Vzápětí, co vstoupím dovnitř mi říká: „Doufám, že už to víckrát nepůjdeš? “ „Ne, už to nikdy nejdu!“ odvětím.
Následující rok absolvuji Beskydskou sedmičku opět v kategorii sport mix a úspěšně ji s parťákem dokončuji za 21 hodin a nějaké minuty.
Čeho se vyvarovat?
Tahala jsem zbytečnosti, to je všem zřejmé. Navíc se vybavení do těchto závodů dostatečně zdokonalilo. Nasbírali se zkušenosti a nyní už nechodím, ale běhám - tedy co to jde. Do kopce jdu. Seběhy a rovinky běžím. A k běhu potřebuji běžecké boty, ne nějaké trekové, které byli stejně zbytečně těžké a tvořili se v nich puchýře. No a taky používám hole. Ne jen obyčejné trekové, ale nordic walking hole, abych je mohla při běhu i chůzi vypouštět, jako u běhu na lyžích, který jsem deset let provozovala závodně. V současnosti netahám těžký batoh plný jídla a pití, ale sáhnu po malém batohu s camelbagem do kterého podle pokynů v propozicích nastrkám povinnou výbavu a pár tyčinek a gelů a tím to končí. Vymoženosti pro ultramaraton šly nahoru a běhá se téměř na lehko. Já preferuji batoh, někdo běhá třeba dokonce jen s ledvinkou, ne -li jen s dvěma láhvemi vody. Samozřejmě záleží na vzdálenosti a profilu tratě závodu, na rozmístění občerstvovacích stanic a na zkušenostech a pohodlí závodníků. Někdo batoh rád a někdo ne :)
Kdo maže ten (jede) běží!
Mazání problémových partií (pozn. těch co o sebe třou - a víme každý už z hodin fyziky co způsobuje tření, že ano) je velmi důležitou součástí přípravy na ultramaraton. Takže mazat před, během - podle potřeby, ale i po závodě. A co namazat? Nejlépe mast bez obsahu vody - a odpuzující vodu, například vazelína (čistá, lékařská). Vím, že si někdo dělá dokonce vazelínu z konopí. Já používám tu čistou. Existují ale i speciální krémy na určené na tyto účely.
Strava
Jídlo patří mezi další vědu. Každý by se měl stravovat, podle toho, na jaký typ stravy je zvyklý a podle toho, co komu sedí.
Předzásobit tělo sacharidy před ultramaratonem je nutnost. Ideální je den předem. Jestli - že začnete dříve, můžete počítat s tím, že se zásoby uloží do tukových rezerv. Ale my chceme energii na závod. A tukových rezerv v těle, věřte nebo nevěřte, máme každý dostatek.
Při mých začátcích v ultramaratonu jsem měla problém jíst - bylo mi z jídla špatně a bylo to utrpení. Časem jsem se ale naučila správnému stravování. Cílem není se přejíst, ale pokrýt energetický výdej při závodě. Dobré výsledky můžeme podávat jen plní energie. Proto není povinností se na každé občerstvovací stanic přecpat, ale sníst alespoň něco.
Není čas ztrácet čas
Já přiběhnu, popadnu banány, tyčinky, slané výrobky, doplním pití do camelbagu a jím až za běhu nebo za chůze. Každých pět minut ztrávených na občerstvovacích stanicích udělá u závodu s deseti občerstvovacími stanicemi padesát minut ztráty jen na občerstvování. A to zde spousta závodníků tráví delší dobu, než pět minut. Jen si to spočítejte. Tomu, komu jde o dobré umístění se nesmí zdržovat. Nepřišli jsme se najíst, ale závodit.
Technika
Technika hraje při ultramaratonu také velkou roli. Myslím, že každý zkušený ultraběžec mi dá za pravdu, že technika běhu z kopce je velmi podstatná a hraje i vysokou roli při umístění. A kdo má dobrou techniku běhu z kopce - je rychlý, ušetří spoustu energie a předchází zranění. Nic ale nejde bez tréninku. Já se snažím běhat přeš špičky. Běh přes špičky ale nejde zrealizovat ze dne na den. Vyžaduje hodiny a hodiny tréninku na různých typech terénu - od trávy, přes velké kameny, až po štěrk, mokrou hlínu a další. Běh přes špičky je sice náročný, ale o mnoho efektivnější, než běh přes paty. A navíc předejdete zranění. Je to náročné ale jde to.
Ale hlavně tento trénink za tu námahu stojí. Neváhej a začni. Vše jde. Jen se odhodlat.
Něco jiného je, když k běhu přidáte hole - v mém případě nordic walking hole. Při správném použití, kdy hole nepřekáží, je závodníkovi umožněna lepší stabilita při běhu z kopce a lepší zapojení svalových partií na rukou, trapézových, deltových svalů, a dalších. Běh s holemi se tedy stává všestrannějším pohybem. Při stoupání, běhu nebo chůzi do kopce jsou hole také dobrým pomocníkem.
Když už se nenajde jiné využití, tak opření se o ně v určité krizové chvíli je opravdu k nezaplacení.
Vše je v hlavě
Mezi poslední začátečnické chyby patří vysoké ambice nebo též malá sebedůvěra. Je tedy dobré vědět na co mám a hlavně je důležité věřit svému dobrému a kvalitnímu tréninku a svým schopnostem.
V den závodu už nemysli na to, co jsi mohl udělat. Nyní už výsledek neovlivníš. Proto přistupuj k tréninku podle vlastního uvážení, ať si s tím později, v den závodu, nelámeš hlavu. Dobré je umět změnit svůj cíl v průběhu závodu. Umět změnit z cíle vyhrát/ skončit na bedně, na cíl dokončit. Protože dokončit je také obrovský úspěch.
Garmin Fenix 5/5S/5X In-Depth Review
It’s been nearly three months since Garmin first announced the Fenix 5 series, a lineup of three core watch sizes/models (5/5S/5X), that spans 14 variants in total. And that’s before we even talk straps. This line builds upon the Fenix … Read More Here →
Varování! V Jeseníkách byl spatřen MEDVĚD!
Vnikl v přestrojení do autobusu a přesto, že byl jenom MALÝ, vyděsil řidiče natolik, že ten zapomněl trasu a kdyby nebylo duchapřítomných cestujících, ještě teď by s autobusem někde bloudil.
Z Ovčárny vyrazil směrem k pramenům Moravice
pronásledován smečkou odvážných běžců.
Snažil se je sice setřást, ale protože musel dělat přestávky na doplnění tekutin, dařilo se jim jej udržet. Mělo to i své výhody. Třeba když jdete do restaurace ještě před otevřením a majitel uvídí Medvěda, bez řečí vám nalije :-)
Z Ovčárny vyrazil směrem k pramenům Moravice
pronásledován smečkou odvážných běžců.
Snažil se je sice setřást, ale protože musel dělat přestávky na doplnění tekutin, dařilo se jim jej udržet. Mělo to i své výhody. Třeba když jdete do restaurace ještě před otevřením a majitel uvídí Medvěda, bez řečí vám nalije :-)
Velkou šanci na únik měl poté, co zaběhl do lesa, zmátl stopy a chtěl uniknout kopřivama, byl ale dostižen a štván dále po proudu Moravice. Z cesty se mu klidila drobná zvěř i hadi, nezastavily jej ani přehrady.
Pod Kružberkem pronásledovatele vlákal do restaurace a chtěl je tam zrádně opustit. Naštěstí alespoň jeden jeho nástup zachytil a tak byl svědkem jeho dalšího postupu.
Jak s přibývající nocí zavřely všechny hospody, neštítil se přepadat chudáky relaxující chataře, aby je obral o trochu vody. Vrcholem všeho bylo, když se vnutil na oslavu (narození syna), kde mu již mírně unavení účastníci dobrovolně nabízeli jídlo, pití a dokonce i nocleh.
Od jeho dalšího postupu ho neodradil ani déšť a naposledy byl viděn na soutoku řek Moravice s Opavou, kde říkal něco o Praze Kobylisích. Pozor na něj!
Záznam trasy:
Moravici a ultra zdar!
Já, genderfluid
Jsem genderfluid. Co to znamená? Znamená to, že se necítím být ženou, tedy alespoň většinou ne. Jenže se necítím být ani mužem, tedy alespoň ne pořád.
To, o čem tady chci mluvit jsou niterné pocity, extrémně složitě se to popisuje. Gender je něco těžko uchopitelného. Je neviditelný, dokud se nezačne rozcházet s tím, jak vás lidi vidí. Potom to drhne. Začnu popisem toho, jak jsem na to kdy narážela, a na konci se to pokusím nějak shrnout a říct, proč o tom vlastně píšu.
Od začátku
Poprvé jsem si uvědomila, že chci být kluk v první třídě. Bylo to takové triviální. Hráli jsme vybíjenou, takovou tu všichni proti všem. Přirozeně se tvořily různé aliance, a já chtěla být s klukama. Už si to nepamatuju moc přesně, ale vím, že to nevyšlo. Byla jsem přece holka.
“To je nefér! Já chci být kluk!”
A taky jsem si chtěla hrát s klukama na tom koberci se silnicema. Jasně, nikdo mi přímo nebránil, ale něco tam drhlo.
Během svého dětství jsem nabrala spoustu “mužských” zálib. Měla jsem ráda matematiku. Líbilo se mi si sestavovat elektrické obvody, milovala jsem knížku logických úloh (Jak se jen jmenovala? :) ), střílela jsem s tátou ze vzduchovky, byla jsem nadšená z principu ručního vrtáku. A počítač, samozřejmě, to nejdůležitější.
(Než se naštvou kolemjdoucí feministky, chtěla bych upozornit, že si rozhodně nemyslím, že jsou to činnosti, které by nějak intrinsicky patřily k mužům, nebo že by je ženy nemohly dělat nebo cokoli. Jsou jen mužům tradičně přiřazované, a většinou to i odpovídá převažujícím preferencím. Snad si rozumíme.)
Puberta
Přichází puberta, nastupuju na gympl, a počítače a programování se dostávají do středu mého zájmu. Je to tak okouzlující, tolik možností, takový potenciál. Mám pár spolužáků, kteří jsou už v ten věk relativně zkušení programátoři.
“Wow, chci být jako oni.”
Ale puberta znamená i změnu pohledu na ostatní. Najednou je důležitý jak kdo vypadá, holky obzvlášť. Opovrhuju tím. Opovrhuju těma holkama co řeší módu, co se malujou. Když o tom zpětně přemýšlím, říkám si, že jsem jimi mohla klidně opovrhovat i o kousek míň :) Říká se, že jsou dva typy žen, jedny jsou pyšné na to, jak vypadají. A druhé jsou pyšné na to, že na to pyšné nejsou. Byla jsem velmi pevně zakotvena v druhé skupině.
A bylo toho víc. Jsem velmi emocionální člověk, někdy úzkostný, někdy depresivní. A ti kluci, ke kterým jsem vzhlížela takoví, alespoň v mých očích, nebyli. Byli racionální, stoičtí, nenechali se tak snadno vytočit.
“Já chci taky!”
Jasně, idealizovala jsem si to. A nevnímala jsem, že jistě existuje velká skupina kluků, kteří taky zažívají emoční rollercoaster jako já. Vzhlížela jsem k mým idealizovaným geekům. To jsem přesně chtěla, být geek. A taky jsem do velké míry byla. Programování, go, bridge. Byla jsem mezi nimi někdy tak trochu úkaz, ale lidi si zvykli, a dalo se to. Jeden můj kamarád mi kdysi přidělil ocenění “čestný chlap”. Byl to pro mě extrémně šťastný okamžik.
“A… a ještě něco”
Sex. Samozřejmě. Nevím jak vám, ale mě vždycky přišla penis envy jako 100% validní myšlenka :) A čert vem čůrání ve stoje, tam je to jasný. Dokud jsem byla teenager, měla velký problém s orgasmem. Copak v páru, ale já to neuměla ani sama. A to jsem si v nějaké fázi dokonce našla návod a zkoušela to podle toho. Bez úspěchu. A to jsem v hlavě porovnávala s tím, že kolem je plno kluků, co spokojeně zuřivě onanujou, užívají si to, a maj to *tak* jednoduchý.
“To je tak strašně nefér, já chci být chlap!”
Nemluvě o tom, že sex jsem vnímala jako že automaticky zaručuje pozitivní zážitek pro muže, ale u ženy, jen když se to dobře sejde, ví se jak na to a jsou správný skrvny na slunci. Taky mě štval ten hrozně velký rozdíl ve vnímání promiskuitních mužů a žen. A pak celý ty trable s dětma. Chodila jsem po světě a prohlašovala, že nikdy nechci mít děti, a pokud tak jen s někým, kdo bude ochotnej zůstat doma na mateřský. Že já budu klidně vydělávat na oba, ale ať je doma zakopanej on.
“Prostě to maj všechno lepší”
Nevím kdy jsem poprvé aktivně hledala informace o transsexualitě. Určitě někdy ještě před dvacátým rokem. Zjistila jsem, jak je to strašnej a opruznej proces, s výsledkem, který je stejně takovej nedokonalej a řekla jsem si, že to teda ne. Že sice bych v mžiku oka vyměnila tělo, kdyby to šlo, ale na tohle kašlu. Do toho nejdu.
Vztahy
Ještě jsem se nezmínila o vztazích. Vztahy totiž do toho přidávají úplně jiný odstín. Ve vztazích jsem se dlouho situovala do pozice “kámoše”. Myslela jsem si, že jako budu mít zásadní konkurenční výhodu, když nebudu projevovat takový ty typicky ženský vlastnosti, a budeme takový parťáci. V zásadě to docela fungovalo. Přesto v nich občas prosakovaly na povrch tendence, že v tom vztahu chci být holka. Že se chci choulit do náruče, být o trochu víc bezbranná než reálně jsem, nechat jeho ať řeší zásadnosti a já můžu poletovat kolem. A samozřejmě, být submisivní v posteli.
Než se posuneme dál, tak je čas na další vysvětlovací odbočku. Já si samozřejmě nemyslím, že mužům by nějak automaticky patřila dominance a vice versa. Spojuji to tak, protože mě se to tak spojuje v hlavě. Rozhodně nechci dominám brát jejich dominanci, nebo subíkům subíkovitost, ať každý následuje hlas svého srdce. Ale pro mě je to nějak propojené, ty samé vlastnosti a chování které považuji za mužské se mi zároveň spojují s dominancí ve vztahu i v posteli.
Mou postelí prošlo i několik slečen. Vždycky mě přitahovaly takové ty drobounké, štíhlounké, bláznívé typy. Aby byly menší než já. Měla jsem tendenci zaujímat tu mužskou roli. Ale ty postelové zážitky měly takový trpký nádech. Představte si, že máte v posteli krásnou holku. Ty jí chceš, ona tě chce, všechno je jak má být… a najednou si uvědomíš, že ho nemáš.
Story of my life
Julie
Pro další bod příběhu uděláme fast forward do mých 22 let, kdy jsem poznala Julii. Tady to bude trochu složitější. Když jsem Julii poznala, prezentovala se a po všech stránkách vypadala jako muž, tedy jako pohlaví, které ji bylo přiřazeno při narození. Tak to zůstalo až takřka do samotného konce našeho vztahu o čtyři roky později. Na začátku nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být jinak, ani ona sama to tenkrát netušila. Náš vztah byl velký obrat v některých věcech. Já, do té doby přesvědčená subinka jsem začala dominantnit.
Z mého pohledu jsme si prohodily role. Julie někde psala, že své partnerky manipulovala do mužského chování. Já jsem se do toho určitě necítila vmanipulovaná. Ani jedna jsme tenkrát plně vědomě nevěděly, co se děje. Ale tak nějak jsme tušily, že si vyhovujem, protože “já jsem tak trochu kluk a ona tak trochu holka”.
Díky Julii jsem si mohla vyzkoušet sex v mužské roli tak, jak jen se tomu jde přiblížit. A je to silný předpoklad, ale myslím, že se mi povedlo dobře nachanellovat jaký to pro vás, pánové, je.
Samozřejmě že zas mluvím jen o určitém aspektu mužské/ženské sexuality. Kromě té samotné mechaniky pohybů vnímám ten zásadní rozdíl v prožívání. V mužské je mnohem větší akcent síly, divokosti, ovládání situace, rozhodování, braní si, oproti tomu ženskému otevírání se, rozpouštění se v pocitech, dávání. Tak jak to jen jde bez operací jsem zkusila obojí, a můžu srovnat!
Mimochodem, s těmi orgasmy to začalo fungovat. A soudě dle pozorování okolního světa dokonce nadprůměrně dobře. Takže i když jsem toužila zažít sex jako muž se vším všudy, určitě jsem se nechtěla vzdát té hloubky prožitku, který jsem zažívala, když bylo kyvadlo na ženské straně.
Když si ke konci našeho vztahu začala Julie postupně objevovat svoji identitu, stáhla mimo jiné několik knížek k tématu, a já je spolu s ní četla. Znovu jsem silně zvažovala jak to tedy se mnou je. Nejsem já nakonec ten transmuž? Není to něco, co sama před sebou schovávám, a udělalo by mi líp to pustit na povrch? Znovu jsem k tomu byla taková váhavá. Jakože v mnoha ohledech ano. Ale v některých ne.
Nakonec jsme se s Julii rozešly. Jak byl náš vztah vášnivý a silný, tak byl rozchod bolavý. Přestože ten rozchod s Juliinou začínající tranzicí nesouvisel, do jisté míry se mi to v hlavě spojilo, a já si říkala, že mi ta mužská poloha škodí. Že to možná bylo celý nějaký omyl. A nastalo období, o kterém jsem tak soukromě vtipkovala, že po rozchodu se s Julií obě snažíme být více ženské.
Objevování ženské stránky
Někdy kolem té doby jsem si uvědomila, že v sobě mám takové bolavé místo. Dalo by se říct, že právě tu ženskou část své duše. Část kterou jsem celý život zavrhovala, vnímala jsem ji jako zdroj svých problémů, bála jsem se, že když ji projevím, že mě lidi přestanou brát vážně. A hlavně že já se nebudu moct brát vážně. Vždyť se chci chovat neracionálně, jaká hrůza. Ale bylo zjevné, že pokud to nějak nezačnu nějak řešit, že mě to bude pořád táhnout ke dnu, že se ta část taky potřebuje občas projevovat.
Byla jsem se učit líčit, a koupila si své první líčidla. A dokonce je občas používám. A rozbrečela jsem se, když jsem si koupila první hodně holčičí šaty. Tak hluboko ve mě byla “povinnost” touhy po takových věcech potlačovat, protože jejich projevení jsem spojovala s tím, že je to hloupý. A tak úlevný to zjištění že to tak není. A že to můžu chtít.
Ale byly i jiné momenty, kdy má ženská stránka vylézala na povrch už dřív. Když mi bylo asi 24, tak jsem měla období, kdy jsem začla příšerně tikat. Měla jsem tendence myslet na to mít dítě skoro celý den. To bylo samozřejmě v přímém rozporu s tím, co jsem zmiňovala, že jsem si myslela jako teenager. Má mysl mi neustále vykreslovala v živých barvách, jak strašně úžasný by bylo trávit celé dny s miminem. “Léčila” jsem si to mimo jiné tím, že jsem četla mnoho zdrojů o těhotenstvích, porodech a výchově. Myslím, že mám nastudováno víc než mnohé nastávající matky. :)
Nicméně, nebylo to příjemné. Mít v sobě tyhle touhy, a zároveň tím tak strašně opovrhovat. A ještě si myslet, že pokud o tom budu mluvit se svým partnerem, že ho tím příšerně odpudím. Nakonec jsem o tom nějaké slabé chvíli promluvila a byla jsem vlastně překvapena, že to bylo přijato pozitivně, že jako by to šlo. Okolnosti k tomu chtěly, že k mému otěhotnění nedošlo. Ale postupem času došlo k určitému zaintegrování téhle části mě. V současně době to díky bohu zmizelo, a už je z toho jen taková klidná myšlenka, že kdyby se okolnosti dobře sešly tak do toho půjdu, a pokud ne, tak že to taky bude dobré. Znovu, díky bohu, bylo to peklo.
Takže dneska
V současnosti jsou okamžiky, kdy dávám průchod té ženské půlce a s tím spojené rozpustilosti, chuti se zdobit, být opečovávaná. A jsou chvíle kdy si užívám svoji racionální půlku, debaty, systematičnost, a optimalizování. Ten pocit že si musím vybrat nebo to zprůměrovat byl zdrojem problémů.
Je pro mě hrozně divné, když někde v rozhovoru dojde na to, že řeknu, že jsem holka. Jako by se ve mě něco vzedmulo a chtělo protestovat. Ale vždycky si holt připomínám, že tím myslím že mám ženské tělo a že tak bez bližšího zkoumání působím. A to je to co se v naprosté většině případů počítá.
Jak jsem dřív měla pocit, že bych jako se měla přece aspoň trochu snažit směrem k té elegantnosti a hrotit vzhled, tak teď vím, že si to můžu nechat na ty chvíle, kdy mě to bude přirozeně lákat, a ve zbytku času to neřešit. Skutečně můžu chodit oblíkaná jako programátor, kalhoty a trička s vtipným nápisem forever! A ano, mám dlouhý vlasy. Ale viděli jste někdy metaláka? Tak proč bych nemohla já. Btw, kluci s dlouhými vlasy jsou krásní. Tak jakýpak copak.
V práci jsem typicky takřka jen na té mužské půlce. Naštěstí se setkávám s převážně osvícenými spolupracovníky, kteří, kromě těch úvodních zaváhání, mě přijmou jako kolegu a ne jako kolegyni. Jasně, nemluvím o tom, nikomu to nevysvětluju, ale ono to tak vyplyne. Občas v mimopracovních rozhovorech o světě můžu přidat i nějaký insight z druhé strany, nebo nějaký fórek, ale jinak co se týče práce, jsem chlap.
Ženská část se projevuje nejčastěji v kontaktu s určitými typy mužů, na šálách, při bdsm, na psytrancech ale i úplně bezdůvodně.
Tak se to tak mění. Občas jsem tak, občas tak. Někdy je to vyhranění silně cítit, někdy je to neznatelné. Bohužel se ještě občas stává, že jsou ve mě střety těch dvou přístupů, což umí být velmi nepříjemný. Ale lepší se to.
Co se týče vztahů, ještě že mám to polyamory. Teoreticky by mohl existovat jeden člověk, který by byl natolik komplementární, že by se přepínal spolu se mnou, ale ta pravděpodobnost je malá. A já to po nikom nechci chtít. Raději když to dopadne tak, že mám v životě dva lidi, a každý vlastně chodí s jinou půlkou mě.
Pseudovědecky
Soukromně se domnívám, že budu mít víc testosteronu než průměrná holka. Beru to podle takových těch znaků, jako že bych měla obočí jak Frida kdybych to netrhala a podobně.Taky mi rychle narůstá síla když cvičím. A v neposlední řadě ta vášnivost :)
Ve všech možný testech mi vždycky vychází mužský mozek. Mám dobrou prostorovou představivost, rotovat 3d objekty v hlavě mě vyloženě baví :) A umím číst v mapách.
Z hlediska testů existuje ještě jeden zábavný fakt. Vždycky, když jsem si dělala MBTI test, tak mi vycházelo INTJ. To velmi dobře reprezentuje tu mužskou část mě. Jednou mě ale napadlo zkusit ten test vyplnit za “tu druhou”. Bylo to trochu divné, protože to není půlka, kterou by bavilo vyplňování testů. Ale nějak jsme to uválčili, a vyšlo ENFP. Když jsem si přečetla charakteristiky toho typu, tak jako by to celé začlo dávat tak nějak větší smysl. Sedělo to totiž perfektně. Tak mám teď na OkCupidu napsáno, že jsem INTJ/ENFP. Jeden člověk už si stěžoval, že to není možné. By se divil.
Proč genderfluid?
Před nějakou dobou jsem objevila, že existuje i něco jiného než muži, ženy a cis, trans. Že je mnohem víc možností. Celý tenhle dlouhý text jsem psala proto, abych ilustrovala, že to není jednoduché. Že nedokážu říct ani tak, ani tak. A přitom že neodmítám myšlenkou pohlaví úplně. Tím vypadávají možnosti jako neutrois, intergender, agender a podobní. Zároveň se u mě málokdy vyskytuje oboje současně, takže žádný bigender, pangender nebo two spirited. U mně se to tak nějak přelévá. Takže genderfluid.
Nejdřív jsem si to slovo jen tak opatrně zkoušela, ale čím víc ubíhá čas, tím mi to zní líp, jako něco, co mě velmi dobře popisuje. Nikdo si nevšiml, ale mám to na facebooku už nějakou dobu nastavené. A zájmeno them! Máte-li facebook v angličtině tak by to mělo informace týkající se mě ukazovat obojetně.
V téhle části se určitě někteří chtějí říct “Ale na co řešit nálepky? Prostě buď sama sebou” Jasně. Ono je hrozně jednoduché si říct, že není potřeba něco řešit a hrdě to nehrotit, pokud spadáte v tom kterém aspektu do mainstreamu. Pokud se váš přístup shoduje s tím, co je od vás očekávané. Ale pro mě je objevení pojmu, který mi vyhovuje, hrozně cenná věc. Dává to těm složitým pocitům nějaké místo, ve kterém se mohou zformovat. Něco s čím se můžu identifikovat. Takový šuplíček, díky kterému můžu dojít do klidu. “Ha, genderfluid, to existuje a jsem to asi já. Tak super.” Taky by mi to ušetřilo spoustu vysvětlování, kdyby víc lidí vědělo co to znamená.
Proč tenhle text?
Mám pocit, že když tohle bude někdo vědět, že k sobě budeme mít blíž. V zásadě by se dalo říct, že jde o coming out svého druhu. Přemýšlela jsem, proč to tak označuju jen váhavě. Oproti předchozím coming outům, které jsem absolvovala (BDSM, polyamory), je to tak nějak míň nadšené. Předtím to mělo ten nádech, že jsem objevila něco nového a skvělého, co si užívám. Tohle je sice uklidňující myšlenka, ale není to činnost, není to výzva k nějaké změně. Jako kdyby to mělo spíš něco ukončit než začít.
Typicky se k podobným věcem váže žádost o změnu oslovení. Ale já momentálně nechci po nikom chtít, aby mě oslovoval jinak. Jméno jsem si už zvolila, a Fronéma je natolik moje, že já v tom klidně slyším i mužské jméno. Kdyby už existoval nějaký kulturní zvyk používat něco víc než on/ona a byl/byla, tak bych po tom skočila. Ale abych ke všem svým divnostem ještě všechny přeučovala jak o mě mají mluvit, za to mi to zas nestojí. Ale kdyby někoho vyloženě lákalo experimentovat, tak dejte vědět. Jen o mě proboha neříkejte, že jsem programátorka. Já jsem programátor.
Přála bych si, aby na mě lidi neaplikovali takové ty stereotypní představy o ženách, ale která by to nechtěla, že jo. Zvykám si na to, že mě lidi na první odhadnou jako ženu, a podle toho se ke mě chovají. V mužské společnosti někdy musím jít tu extra mile, aby mě začli brát stejně vážně. Někdy je to legrace, někdy je to oser. SeSTimSmířím.
Taky nemám zájem o převlékání se za muže. Mimo jiné proto, že ta mužská půlka nechce strávit ani minutu navíc řešením toho, jak vypadám. Zase, asi by to bylo super, kdyby se to mohlo stát tak nějak samo. Ale ono je to složité. Jednou jsem si koupila obvazy, abych vyzkoušela, jak bych vypadala se staženýma prsama. Tak nečekaně, mužsky to nevypadá, a je to strašně nepříjemný. Nope, nope, nope.
Jedna z věcí, která mi chybí je, že nemám přístup na men-only akce. Když slyším vyprávět o mužských kruzích, nebo zážitkovkách pro muže tak strašně závidím. Fakt by mě lákalo se něčeho takového účastnit. Rozvíjet tu mužskost Deidovského typu. Ale je mi jasné, že to nejde, že bych jim to tam nakonec asi narušovala. Nejsem dostatečně na druhém břehu. A taky mě štve, že nemůžu chodit do mužského KB5 gymu, i když tam to asi bude víc o tom, že ho mám za rohem od bytu, zatímco dámský daleko :)
Samozřejmě by bylo super, kdyby si tenhle článek přečetli mí známí, a pozměnili si u mě nějaké záznamy v hlavě. Bylo by pro mě moc příjemné, kdyby mě víc lidí považovalo za toho “čestného chlapa”. Jasně, nemůžu nikomu říkat co si má o mě myslet. Ale pokud by u někoho chybělo jen postrčení… Bylo by fajn, kdyby tohle byl výkop pro lidi, se kterými přicházím do styku, abychom se o tom třeba někdy pobavili. A samozřejmě to můžeme probrat i tu.Je docela dobře možné, že budu tento text editovat a doplňovat podle reakcí, když zjistím, že jsem něco důležitého zapomněla.
Očekávám plno zajímavých dotazů a těším se na ně.
A btw, pokud by vás náhodou zajímalo, co o mě a našem vztahu psala Julie a jak to celé prožívala ona, přečtěte si to zde https://juliekoubova.net/pamatnicek... (začněte kapitolou Matka a Milenka (2010))
Regenerace po Ultramaratonu
Regeneraci (znovuobnovení) považuji za nedílnou součást tréninku. Dokonce v tréninkových denících má své místo. Velmi úzce souvisí se samotným tréninkem. Je považována jako jeho část. Správná regenerace nám umožní podávat kvalitní výkon a lidské ...
Jak vše stíhat a nezbláznit se z toho?
Občas se mě kamarádi, známí, kolegové ptají, jak to všechno stíhám.
Chvíli přemýšlím nad tím, co tím jako mají na myslí, všechno stíhám? Dělám snad něco jinak než ostatní? Jsem zpomalená nebo naopak přefrčená?
Odpověď zní, jsem zdravě nadšeny blázen, který sedí jedním zadkem na 10 židlích a celý život se snaží naučit říkat ne.
No a když máte jeden zadek a 10 židlí, je potřeba si rozvrhnout čas tak, abych na každé židli strávila odpovídající počet času.
Někdo tomu říká správný time management, někdo denní režim, jiný zase to do list.
Každému vyhovuje něco jiného a nemá smysl dělat přesně to, co píšou příručky, ale najít svůj ideální režim a způsob organizace času.
Podělím se s vámi o tom, jak to dělám já, jak si organizuji čas a třeba se něco zalíbí i vám.
Priority:
To není nic nového, ale aby váš den/týden/měsíc/rok byl efektivní je potřeba si říct, co je pro vás opravdu důležité.
Samozřejmě, že pro většinu z nás je nejdůležitější zdraví a osobní život. Pro koho ne, tak by se měl nad sebou zamyslet….
Já si priority určuji ve více oblastech a postupně se je snažím všechny plnit. Takový plán je spíše dlouhodobý, řekněme na půl roku, na rok.
Mé priority se dělí do těchto oblastí:
Osobní život, Škola (bohužel stále bojuji), Práce, Blog, Sport
Vždy si určím maximálně tři cíle/priority a snažím se knim dodat vždy konkrétní plán, úkoly co musím a hlavně chci udělat.
Čas:
Ten si bohužel nekoupíme, denní dobu neprodloužíme…jediné co můžeme udělat, je ho lépe a efektivněji využívat. Není to hned, mě to trvalo několik let, než jsem si času začala opravdu vážit a využívat každé minuty.
Když jsem chodila do školy, bydlela u rodičů a neměla žádné závazky kromě tréninků a brigád, čas mi utíkal mezi prsty, moje máma to nazývala lelkováním. Řekla jsem například, že se budu o víkendu učit, ano byla jsem o víkendu zavřená doma, ale z celkového času jsem se učila třeba jen 4 hodiny a zbytek času jsem lelkovala. Tehdy jsem si to mohla dovolit, dnes už ne. Kromě toho, kdy danou věc budu dělat, se snažím doplnit i od kolika do kolika jí budu dělat. Mám pak větší přehled o celém dni a dokážu stíhnout více věcí, než se zdá.
Plánování:
V plánování jsem expert, ale v dodržování plánu dost pokulhávám. Mívám často velké hladové oči, které mají pocit, že zvládnou nemožné. Den/víkend/týden naplánuji sice zajímavě, akčně a nabitě, ale nedochází mi, že do toho ještě potřebuji chodit do práce, spát a na chvíli si sednout.
I to jsem se musela naučit, své ambiciozní plány vidět realisticky a umět plánovat dle reálných časových možností. Většinou svůj plán zkrouhnu na polovinu a i tak mám co dělat, abych to vše stihla :)!
To do list:
A teď to nejdůležitější a dle mého názoru nejužitečnější, to do list. Oblíbila jsem si tento systém a musím říct, že to fungujue. Mám ráda tradiční sešity s pevnýma deskama, kde si člověk vše napíše ručně, protože co je psáno, to je dáno. Nevím proč, ale věci, které jsou napsané rukou pro mě mívají větší váhu a důležitost, než když je něco napsáno na počítači či jen poznamenáno v elektronickém kalendáři. Potřebuji, aby se mi sešit líbil a hezky se mi do něj psalo, pak se mi všechny mé ukoly a plány budou plnit s radostí.
Mám to do list pracovní a to do list osobní. Do pracovního listu si píši vše, co souvisí s prací a je potřeba udělat. Co v ten den nestihnu, přepíšu do dalšího dne, abych na úkol nezapomněla. Je to skvělý pocit, když za den postupně škrtáte řádky s úkoly a na konci dne vám už zbývá jen pár řádku a někdy se poštěstí, že je přeškrtáno dokonce vše.
Osobní to do list dělím na blog, školu a zbytek. Píšu si tam všechno, že se mám vidět s kamarádkou, zavolat babičce, dojít vyzvednout lístky do divadla, nakoupit nebo zamluvit restauraci na večeři. Zní to možná divně, že si musím zapisovat zavolání kamarádce a babičce, ale raději si to zapíšu a udělám, než na to zapomenout.
Naučila jsem se si vše zapisovat a díky tomu jsem se i zlepšila v efektivnosti a plnění úkolů.
Kromě papírového to do listu ctím i papírový calendar, který nosím vždy sebou. Nezapisuji si do něj pracovní schůzky v práci, na to mám kalendář elektronický, ale píšu si tam, že mám jít běhat, cvičit, kafe s kamarádkou, na večeři, či že jedu na dovolenou. Opět vnímám větší důležitost daných schůzek a úkolů a to protože jsou sepsány ručně na papíře.
Návod na to, jak vše stíhat, báječně u toho vypadat, být všemi milována a být proště nejlepší k dispozici nemám. A víte proč? Protože neexistuje a to je jedině dobře! Všichni by se pak snažili být dokonalí a nejlepší ve všem a na světě by byla dost nuda.
Je potřeba si řící, v čem konkrétně chcete být nejlepší a na to se zaměřit.
Já osobně se teď soustředím na to být úspěšná v práci, běhat a cvičit co to jde, dodělat školu, trávit víkendy s Honzou a ve volných chvílích psát články na blog. Pro někoho jsem až moc ambiciozní a sobecká, pro jiné jsem motivací a inspirací. Někdo mě za to odsuzuje, jiný mě zase obdivuje….Je to ale můj život, životní rytmus a cesta, kterou jsem se vydala a je jen na mě,jak to vše zvládnu a zda-li se mi mé plány povede uskutečnit.
Jen doufám, že se mi nohy u židlí nezačnou podlamovat a já neskončím na zemi…..
Zátopkovy běžecké trasy po ibáči
Je to až za dálnicí, za Vesteckou. Zátopkovy běžecké trasy. Zaparkoval jsem, rozhlédl se, uviděl jsme značky tras, tak jsem si vybral modrou a vyběhl.
Jenže už za pár metrů mi bylo jasné, že dneska to nebude ono. Možná příliš brzo po nymburské půlce, taky přežrání. Kroutil jsem se jak had a říkal jsem si, že to dneska vzdám. Že se otočím a půjdu zpátky k autu. Pak jsem za sebou uslyšel ten hlas.
“Přidej!”
To víš, že jo. Nějaký chytrák za mnou bude vopruzovat. Ani jsem nepovažoval za nutné mu odpovídat nahlas, jen jsem si v duchu pomyslel, že kdyby běžel den před tím půlku, taky by si nevyskakoval.
“A teď zase přidej, ztrácíš tempo!”
Značka. Uhýbám. To je ta cesta, na jejímž konci mám auto, tak doběhnu to kolo.
“To už jde,” konstatuje hlas za mnou. “V tomhle tempu dej druhý kolo, ať se prohřeješ.”
Leda hovno. Nahmatávám klíč od auta v kapse.
“Dobrý, teď volnějc. A bacha na kořeny, tady jsem si párkrát namlel,” a já zdvíhám výš nohy, abych se nenatáhl o kořeny.
“Vyprávěj mi o těch Helsinkách. Ale ne jako každýmu… Jako běžci.”
“Jo, to bylo tak… “
Poslouchám. Má to fakt nacvičený. A stojí za to si to poslechnout.
Na stromě je modré F. Přidávám. Pořád mi není dobře, cítím žaludek i olověné nohy, ale kolem cedule prolétám na své poměry vkusnou rychlostí.
“Dobrý to bylo! Zvu tě na to pivo!”
“Leda hovno. Ale dík. Za ty Helsinky.”
Když projíždím zatáčkou nad Vestcem, vidím ceduli té hospody. No, jedno, na spláchnutí té pachuti, bych si dát mohl. Objednávám si nealko. Hospodský vrtí hlavou, ale vytahuje flašku birela a sklenici. Já lovím ve šrajtofli kilčo.
Vrtí hlavou.
“To nechte. Ste zvanej. Na to běhání.”
Dívám se zapraseným oknem na Boleslavský les a zdvíhám hnědou lahev proti zbytku slunečního světla. Na zdraví. Na Helsinky. Na nás. A zase příště, Emile.
Nikdy si nedávejte osmistovku ibuprofenu před běháním.
“Přidej!”
To víš, že jo. Nějaký chytrák za mnou bude vopruzovat. Ani jsem nepovažoval za nutné mu odpovídat nahlas, jen jsem si v duchu pomyslel, že kdyby běžel den před tím půlku, taky by si nevyskakoval.
“Já běžel pětku, desítku a maraton taky hned po sobě, tak se nevymlouvej a přidej.” ozval se hlas za mnou a to už jsem se otočil.
Za mnou nikdo neběžel. Za mnou vůbec nikdo nebyl. To je v pořádku, normální halucinace.
“Jsem spíš přežranej,” konstatoval jsem smířlivě a pokusil jsem se přestat kroutit a trochu srovnat krok.
“Nojo, dva dortíčky od syna a pak jdeš běhat, hovadina.”
“Neser!”
“Přidej.”
Přidal jsem. Ne snad, že bych poslouchal halucinaci, ale řekl jsem si, že to přeci jenom nevzdám a vracet se odsud pěšky k autu by bylo trapný a krom toho dlouhý. DOběhnu kolo k autu a pojedu dom. Cítil jsem, jak se mi okamžitě zdvihá žaludek.
“Když já se přežral a bylo mi ekl, tak jsem se vyblil k támhle tomu doubku,” řekl hlas a já zahlédl v zatáčce u cesty vzrostlý strom.
“Buku,” opravil jsem ho automaticky a zlomil se v pase.
“Ne tady k tomu, támhle k tomu,” opravil mě hlas. “Ale jo, nemusíme blít ke stejnýmu,” konstatoval pobaveně.
Otírám si pusu a přemýšlím, co dál.
“Tak snad to doběhneš, ne?”
Co už taky. Jsem dva kiláky od auta, tak holt doběhnu. Zrychluju.
“Eště přidej.”
“Běhám pomalu,” vrčím.
“Běháš, jak já chodím.” vrčí hlas zpátky.
“Leda hovno. Máš zánět nervů, belháš se o holi,” nasírám se.
“Však ty taky.”
Přemýšlím, co tím bylo myšleno.
“Jo promiň, to není hůl, to je noha… a já furt, proč že tak pajdáš,” posmívá se mi hlas. Aha, tak to byl fórek…
“Prostě na pravou pajdám, no,”
“Tak ji tak nevytáčej do strany a přidej.”
Zkusím to, aby halucinace držela hubu.
“Vidíš, že to jde.”
Mlčím, běžím.
“Jsem spíš přežranej,” konstatoval jsem smířlivě a pokusil jsem se přestat kroutit a trochu srovnat krok.
“Nojo, dva dortíčky od syna a pak jdeš běhat, hovadina.”
“Neser!”
“Přidej.”
Přidal jsem. Ne snad, že bych poslouchal halucinaci, ale řekl jsem si, že to přeci jenom nevzdám a vracet se odsud pěšky k autu by bylo trapný a krom toho dlouhý. DOběhnu kolo k autu a pojedu dom. Cítil jsem, jak se mi okamžitě zdvihá žaludek.
“Když já se přežral a bylo mi ekl, tak jsem se vyblil k támhle tomu doubku,” řekl hlas a já zahlédl v zatáčce u cesty vzrostlý strom.
“Buku,” opravil jsem ho automaticky a zlomil se v pase.
“Ne tady k tomu, támhle k tomu,” opravil mě hlas. “Ale jo, nemusíme blít ke stejnýmu,” konstatoval pobaveně.
Otírám si pusu a přemýšlím, co dál.
“Tak snad to doběhneš, ne?”
Co už taky. Jsem dva kiláky od auta, tak holt doběhnu. Zrychluju.
“Eště přidej.”
“Běhám pomalu,” vrčím.
“Běháš, jak já chodím.” vrčí hlas zpátky.
“Leda hovno. Máš zánět nervů, belháš se o holi,” nasírám se.
“Však ty taky.”
Přemýšlím, co tím bylo myšleno.
“Jo promiň, to není hůl, to je noha… a já furt, proč že tak pajdáš,” posmívá se mi hlas. Aha, tak to byl fórek…
“Prostě na pravou pajdám, no,”
“Tak ji tak nevytáčej do strany a přidej.”
Zkusím to, aby halucinace držela hubu.
“Vidíš, že to jde.”
Mlčím, běžím.
“A teď zase přidej, ztrácíš tempo!”
Značka. Uhýbám. To je ta cesta, na jejímž konci mám auto, tak doběhnu to kolo.
“To už jde,” konstatuje hlas za mnou. “V tomhle tempu dej druhý kolo, ať se prohřeješ.”
Leda hovno. Nahmatávám klíč od auta v kapse.
“Když dáš druhý kolo, pozvu tě na pivo.”
“Seš mrtvej,” konstatuju s lítostí, protože to taky znamená, že ho nemůžu zabít.
“Sem, ale to neznamená, že si nemůžeš dát druhý kolo.”
“To znamená, že mě nemůžeš pozvat.”
“To teda můžu!” ozývá se hlas dotčeně.
Kousek přede mnou je na stromě F.
“Tady to rozbal. F je finiš, za dvěsta je další kolo.”
Leda hovno, balím to. Ale přidávám. Přeci jenom je to poslední možnost propálit pár kalorií. Probíhám kolem cedule s mapou Zátopkových tras, kousek od ní vidím zaparkované na asfaltce auto, pak znovu uhýbám doprava do lesa. Čert to vem, už je mi líp, aspoň těch pět, ať jsem neprojel naftu kvůli pár metrům.
“Seš mrtvej,” konstatuju s lítostí, protože to taky znamená, že ho nemůžu zabít.
“Sem, ale to neznamená, že si nemůžeš dát druhý kolo.”
“To znamená, že mě nemůžeš pozvat.”
“To teda můžu!” ozývá se hlas dotčeně.
Kousek přede mnou je na stromě F.
“Tady to rozbal. F je finiš, za dvěsta je další kolo.”
Leda hovno, balím to. Ale přidávám. Přeci jenom je to poslední možnost propálit pár kalorií. Probíhám kolem cedule s mapou Zátopkových tras, kousek od ní vidím zaparkované na asfaltce auto, pak znovu uhýbám doprava do lesa. Čert to vem, už je mi líp, aspoň těch pět, ať jsem neprojel naftu kvůli pár metrům.
“Dobrý, teď volnějc. A bacha na kořeny, tady jsem si párkrát namlel,” a já zdvíhám výš nohy, abych se nenatáhl o kořeny.
“Vyprávěj mi o těch Helsinkách. Ale ne jako každýmu… Jako běžci.”
“Jo, to bylo tak… “
Poslouchám. Má to fakt nacvičený. A stojí za to si to poslechnout.
Na stromě je modré F. Přidávám. Pořád mi není dobře, cítím žaludek i olověné nohy, ale kolem cedule prolétám na své poměry vkusnou rychlostí.
“Dobrý to bylo! Zvu tě na to pivo!”
“Leda hovno. Ale dík. Za ty Helsinky.”
Když projíždím zatáčkou nad Vestcem, vidím ceduli té hospody. No, jedno, na spláchnutí té pachuti, bych si dát mohl. Objednávám si nealko. Hospodský vrtí hlavou, ale vytahuje flašku birela a sklenici. Já lovím ve šrajtofli kilčo.
Vrtí hlavou.
“To nechte. Ste zvanej. Na to běhání.”
Dívám se zapraseným oknem na Boleslavský les a zdvíhám hnědou lahev proti zbytku slunečního světla. Na zdraví. Na Helsinky. Na nás. A zase příště, Emile.
Nikdy si nedávejte osmistovku ibuprofenu před běháním.
No.
Nebo dávejte…