Blogy

Nadešel čas pro běžky:)Běh na lyžích je v zimním období nejideálnější alternativní trénink pro běhy do vrchu...Výborně rozvíjí svalové skupiny celého těla a jako součást objemové přípravy je pro mne ,jakožto bývalého lyžaře neodmyslitelný!Nyní stále trénuji jen na půl plynu a postupně si zvykám na zátěž...Od začátku února uberu v zaměstnání a trénink už začne mít hlavu a patu..předpokládám zhruba 500 kmc v druhém cyklu(únor)...

Po mém posledním závodu v roce 2016 na konci listopadu jsem 3 týdny jen odpočíval a šetřil energii na začátek přípravy na další sezónu. V průběhu těchto 3 týdnů jsem běhal většinou jen klusy mezi 8 a 12 km v pomalém tempu nejčastěji okolo 5:00 – 5:10 min/km. Příjemným zpestřením bylo i perfektně načasované víkendové […]

Příspěvek Trénink prosinec 2016 pochází z UltraMaratonec.cz

Ahoj! Je tu nový měsíc a tentokrát jeden z mých oblíbených! Měsíc, kdy se počasí přibližuje každým dnem k tomu letnímu, škola pomalu ale jistě končí a to znamená jediné - prázdniny. Bohužel zkouškové narušilo veškerý můj denní režim a to včetně tréninků. V květnu veškeré pokusy o navrácení k nějakému pravidelné režimu selhaly a veškeré tréninky byly spíše zoufalým pokusem o únik ze světa učebnic a skript. Proto jsem se po dlouhém rozmýšlení rozhodla uspořádat sama sobě na červen běžeckou výzvu. A kdyby se chtěl někdo přidat, budu jedině ráda!

Dalo by se říct, že se kruh se uzavřel. Před 13 lety jsem získal v Italském Trentu na ME v běhu do vrchu bronz v jednotlivcích a další bronz získal náš mužský tým ve složení já, Honza Havlíček, Pavel Faschingbauer, Míra Vítek. Po dlouhých 13 letech se ME konalo kousek od Trenta v Arcu:-) Musím napsat, že mě můj výkon moc příjemně překvapil a že se ve svých skoro 38 letech stále držím v elitní evropské vrchařské desítce je ufo:-)Navíc, když se běží stylem nahoru dolu, tak už pro mě není uplně...

As with most things in the tech realm – announcements from companies at CES usually fall into one of two camps: software or hardware.  This year we saw many software focused announcements in the fitness/sports technology space.  I suspect in … Read More Here →

100km českých (československých)

Zatím jsem měl každý běžecký rok úplně jiný. V loňské roce jsem měl dobrý prostor hltat kilometry, letos mám pro změnu pracovní přesčasové objemy, které si nezadají s těmi běžeckými. S tím se nedá nic moc dělat, leda to občas rozběhat. V tomto rozpoložení jsem se na konci března zúčastnil MČR v běhu na 100km v Plzni. Stovku jsem ještě nikdy neabsolvoval a správně jsem tušil, že bude hodně bolet. Očekávání jsem neměl žádná, ale věděl jsem, že z mezičasů na jiných závodech bych se pod 9 hodin dostat měl, a to, co bude méně, tak bude jenom lepší. Nakonec jsem svůj limit odhadl velmi dobře, čas 8:27:42 (průměrné tempo 5:05) je moje maximum, se svou "maximální" rychlostí se už dál nedostanu. Stovka je specifická, rozběhl jsem ji svižně, dokonce v mém druhém nejlepším maratonském čase 3:16:52, 50km jsem měl pod 3:56, až kolem 60.km jsem začal zpomalovat a běžel tempem lehce nad 5:20. Čas je na této trati neúprosný, každé zpomalení tempa na pár kroků se trestá minimálně sekundou v průměrném tempu, snažil jsem se proto radši ani moc nepít a nejíst. Velkou radost mi udělalo jak překonání hranice 8,5 hodiny tak i skutečnost, že jsem se tentokrát dokázal bezchybně připravit, zmáčknout a udržet stejný výkon od začátku do konce. Nepřekvapilo mne, že při neúčasti zraněného Radka a odstoupení Dana vyhrál s velkým přehledem Ondra. Překvapilo mne a je skvělé sledovat, jak v českém ultra roste konkurence a že je tu dost mladších kluků, kteří se budou zlepšovat. Jenom pohled na výsledky z minulých let a na poslední dva ročníky dokazuje obrovský skok, před pár lety by mi můj podprůměrný výkon stačil dokonce na bednu, letos jsem byl ale "až" devátý. Jsem přesvědčený, že Česko bude v příštích letech ultramaratonská velmoc, a mám radost, že u toho aspoň na chvíli tak trochu jsem :-)

Poslední kola - okruh se běžel 66,667x (foto: Dan Orálek)

Stovka ale není mojí letošní prioritou. Nezadržitelně se blíží 2 hlavní akce letošního roku, takže musím zvýšit objemy a naběhat potřebnou kilometráž. Zrychlené pracovní tempo, které zažívám poslední rok, nejde bohužel úplně dohromady s podobnou přípravou. Na druhou stranu platí, že bez téhle "vytrvalostní kompenzace" a pravidelného tréninku bych vůbec pracovní nápor nezvládl. Hledání rovnováhy je složité a už několikrát jsem v posledních měsících musel udělat kompromis a plánované kilometráže redukovat. Prostě jsem se ocitl na hraně anebo dokonce i za hranou vlastních sil a přednost dostal odpočinek. Oblíbenou formou, jak skloubit několik věcí dohromady v co nejmenším časovém prostoru, jsou tak běhy odněkud někam, anebo běhy pro auto. Minulý týden jsem vmáčknul do 18 hodin: společenskou akci MK Kladno, pití piva, setkání s MM, B2B 2 dlouhé běhy (72km) a spánek. Po pátečním večírku a nočním návratu po svých vybíhám tedy ráno zpátky pro auto, tentokrát i s MM, který vybral zajímavější trasu (do Prahy jsem běžel po staré karlovarské) a hlavně byl skvělým a zábavným společníkem. Podobný přístup má své výhody, ale taky limity. V sobotu jsem se totiž sice vrátil domů skoro včas a dokázal odpoledne absolvovat výlet s rodinou, ale v neděli jsem byl už fakt vyčerpaný a radši se jen vyklusal. Navíc jsem měl na úterý naplánovanou jinou akci spojenou pro změnu s pracovními povinnostmi a v pořadí už šestou návštěvou chorvatského Zagrebu v tomto roce.

Takhle je vidět Zagreb z výšky 1040 metrů

Nad Zagrebem se impozantně rozkládá rozlohou malé pohoří Medvědnica s nejvyšším vrcholem Sljeme (1035 m.n.m), kde se jezdí dokonce i Světový pohár v lyžování. V Zagrebu teď běhám docela často, většinou kolem Jarunu, kde je veslařský a koupací areál, v lednu jsem Zagreb i okoloběhnul. Do těch hor mě lákalo se podívat už od loňska, kdy jsem zde byl poprvé, obtížné bylo jen najít ten správný okamžik, abych po nočním výletu byl ráno schopen v práci fungovat. Ta příležitost konečně nastala, po rychlé večeři jsem už téměř za tmy vybíhal městem vzhůru podle trasy nahrané do hodinek. V Zagrebu se jezdí především autem, prokličkovat se přes všechny industriály, nadjezdy a podjezdy vyžaduje určitou zkušenost, zručnost a taky drzost, kterou při vší skromnosti disponuju. S počínajícím stoupáním doprava slábne a s menšími obavami koukám na hory před sebou. Celou dobu slabě prší, jak je asi nahoře? Nevzal jsem si ani vodu, ani hroznový cukr (ani občanku, ani mobil), před během jsem do sebe nasoukal pizzu a dvě piva, říkám si, že aspoň potrénuju žaludek na 24hodinovku. Doufám, že u vysílače bude nějaká hospoda ... Otevírají se krásné scenérie zářícího města, později je vidět i nasvícený Grad Zagreb, který jsem obíhal přes údolí, a teď je na menším vrcholku pode mnou.

Grad Zagreb jsem obíhal údolím

Na Sljeme je zima a otevřená liduprázdná hospoda, dám si dvě koly, půl litru vody a běžím zpátky. Volím stejnou cestu po kulturním povrchu, do terénu, který jsem měl naklikaný zpátky si po tmě nakonec netroufám. Překvapuje mě, že jsem nenarazil na jediného běžce, cyklistu, za 3 hodiny jsem potkal pouhá 2 auta. Seběhy jsou mojí slabou stránkou; je to s nimi podobné jako když jsme jako děti chodili na třešně. Nahoru dobrý, třešně dobrý, ale ze stromu dolů strach a hrůza. Teď to hrůza nebyla, tedy kromě zážitku s "něčím", co se mnou paraleleně běželo minutu lesem, hlasitě funělo asi jako vlčák když se vás chystá roztrhat. Podle zvuků to byl asi opravdu větší pes, i když co může nepřipravený cizinec na Medvědnici čekat za zvíře je otázka. Po vyhodnocení situace jsem pořádně přidal a ještě po pěti minutách jsem se opatrně ohlížel dozadu, jestli jsem pořád sám ... Fuj! Je zajímavé, jak je strach iracionální: nevadí mi být sám v lese v noci pokud běžím a jsem běžec, pokud bych měl jít na to samé místo chůzí sám třeba na houby, tak mi to bude hodně nepříjemné. Po krátkém průběhu městem jsem zpátky v hotelu ještě před půl dvanáctou, je ještě čas na vyřízení emailů, jedno pivo a pár hodin spánku. Druhý den mi kolegové v práci říkají, že se do těch kopců teď nechodí, protože na Medvědnici je momentálně rozšířený výskyt infikovaných hlodavců. Tak mě asi nevyděsil medvěd, ale funící hlodavec.

Pohled na Sljemje (vysílač vlevo) z kraje Zagrebu

Mapa trasy

Profil trasy

Opět po roce nastal čas vyrazit do Bratislavy na místní maraton. Proč zrovna tam? Loni tam bylo mé poprvé na klasickém silničním maratonu, takže částečně z nostalgie. Těch důvodů bylo samozřejmě víc: dobrá dopravní dostupnost, skvělá organizace, přiměřená trať, dobře zásobené občerstvovačky… Při pohledu na startovní listinu je zřejmé, že nejsem sám, protože se běžci z Moravy a Čech jen hemžilo...(více)