Aneta Grabmüllerová (2) – Syndromem REDS trpí 25 – 50% sportovkyň

Aneta Grabmüllerová je starší dcerou manželů Iva a Šárky Grabmüllerových a má ještě mladší sestru Natálii. Toto rodinné kvarteto je ve světě triatlonu hodně známé a to nejen na domácí české půdě. Všichni mají na kontě hezkou řádku úspěchů zejména ze zimního triatlonu. A i přesto, že se Aneta ze světa triatlonu na pár let “ztratila”, o to víc, se do něj znova dostala. Bronzová medaile ze štafety na MS v zimním triatlonu v Itálii, nebo první místo na CITY TRIATHLONU z Karlových Varů. Tomu říkáme hvězdný návrat!

Toto je druhý díl našeho povídání ze tří. Určitě si dejte i ten první!

Myslíš si, že pokud je člověk nějaký extra dobrý, tak by se měl “odstěhovat” a trénovat tam? Vzali by tě do nějakého střediska?

Nemyslím si, že je to nutné. V Česku máme určitě lepší podmínky pro triatlon než jaké panují v Norsku. Ani norský tým tu moc času netráví. Ale co podle mě hraje zásadní roli, je mít tréninkovou skupinu. Nedokážu si představit, že bych znovu trénovala sama. Existuje spousta mezinárodních skupin a jejich výsledky mluví za vše. Do těch prestižních asi musíš dostat pozvánku a je to drahá záležitost, ale existuje i spousta ‘normálních’ skupin, do kterých není problém se dostat. Vždyť i já dostala nabídku trénovat s norským týmem!

Vychází to z jejich mentality a vztahu k přírodě, nebo je v tom ještě něco víc?

Oni sportem naprosto žijí. Každý má svou chatu na horách, kde tráví víkendy běžkováním. Momentálně je na jihu Norska jen 5 hodin denního světla, ale ani to je nezastaví. V Norsku se říká, že neexistuje špatného počasí, jen špatného oblečení.

Co se týče běžeckého lyžování, tak tam jsou prostě napřed. Zrovna jsem na Sjusjoenu, kde se koná norský pohár v lyžování. Na parkovišti tu parkuje jeden mazací přívěs vedle druhého a bude to přenášet televize! To se u nás neděje ani v biatlonu. Ten sport má spoustu peněz, mají lepší zázemí, vybavení, techniku – a to ve sportu jako je lyžování hraje obrovskou roli.

Tohle bylo v Norsku vždycky, nebo se to děje nějakých posledních pár let?

To nedokážu posoudit, jsem tu jen 5 let. Myslím, že vztah k lyžování měli vždycky. Teď se začínají prosazovat i v jiných sportech. Ale právě díky obrovské základně lyžařů je tu skvěle propracovaný systém práce s dětmi. Spousta peněz jde i do vzdělání a výzkumu, z toho také čerpají.

Jaký sport je kromě lyžování, běžek a běhu vlastně ještě oblíbený?

Především fotbal a házená, která je populární v celé Skandinávii. Běh hodně zpopularizovali Ingerbritsenové, v norské televizi o nich šel pořad. Naopak takové plavání tu není populární vůbec, bazenů je málo a jsou hrozně drahé. Vstup vyjde na 140 NOK (350 Kč), což je hodně i na Norsko.

Ano, asi žiješ v sociální bublině, ale všichni okolo tebe takhle sportují?

Řekla bych, že ano. Kamkoliv přijdu, okamžitě zmiňuji, že jsem na střední lyžovala. Norové jsou odměření, ale lyžování prolomí všechny ledy! V Oslu jezdí každý na kole a to i v zimě. Mají tu neskutečnou síť cyklostezek a cyklisté mají vždy přednost. Nestalo se mi, že by na mě někdo někdy zatroubil, natož postříkal ostřikovačem! Do běžného provozu se pustí i lidi na kolcích, to je něco, co absolutně nechápu.

Trénuješ tam teď stejně, více, nebo jenom mnohem chytřeji?

Trénuju mnohonásobně méně! Abych to uvedla na pravou míru – já jsem vůbec neplánovala zase začít trénovat! Ale když jsme přijeli do Osla, tak akorát vypukla pandemie koronaviru, nikoho jsme neznali a tři měsíce strávili prakticky v lockdownu. Chtěla jsem si najít přátele, tak jsem se připojila k běžeckému klubu. Na jaře jsem běžela test na 5 km na dráze a mým cílem bylo zaběhnout pod 20. O tom, že bych za půl roku pokořila svůj 7 let starý osobák, se mi ani nezdálo!

Se skupinou prý běháme podle Ingerbritsenů – každý trénink je tempový a v závodní rychlosti se pohybujeme jen minimálně. Nechápu jak, ale funguje to (smích). Obrovský rozdíl dělá především skupina. Na každém tréninku se nás sejde okolo 10 běžkyň se stejnou výkonností, vzájemně se podporujeme a motivujeme. Běh je pro nás jen koníčkem, takže mezi námi není žádná rivalita a úspěch si přejeme.

Můžeš dát nějaký týdenní tréninkový plán?

Třikrát týdně běhám se skupinou. Abych ušetřila za hromadnou dopravu, tak na každý trénink běhám, dohromady to dá tak 10-15 km. S plaváním to bylo letos složitější, ale víc jak 1-2x týdně neplavu a musím se hodně motivovat, aby to bylo delší než 2 km. Letos na podzim jsem si předsevzala, že budu plavat třikrát.

No a pak mi zavřeli bazény, tak zas nemusím (smích). Na kole jezdím třikrát týdně – v úterý na hoďku místo obědové pauzy, ve středu mám skupinový trénink s triatlonisty a o víkendu jezdíme s přítelem na kafe (smích). Vždycky si vyhlídneme nějakou turistickou chatu nebo a kavárnu, a pak tam jedeme. To je můj nejoblíbenější trénink! Jen teď budeme muset vyměnit kolo za běžky.

Je to v kvalitě, kvantitě, hraní s čísly, nebo kombinací všeho?

Je to především o psychické pohodě a konzistenci. Já si ani napamatuji, kdy jsem naposled strávila celý rok na jednom místě a nestěhovala se! Ono se to nezdá, ale hraje to obrovskou roli. Také teď mnohem míň pracuju. Kvůli koroně jsem od března na home officu a mám velice flexibilní pracovní dobu. Dlouho jsem kombinovala studium s prací, teď dělám ‘jen’ doktorát a mám pár klientů, kterým se starám o sociální sítě. A v neposlední řadě, mám úžasného partnera, který mě bezpodmínečně podporuje a občas trochu brzdí (smích).

Ale teď trochu zpět ještě v čase…

Poslední plnohodnotnou závodní sezónu jsi absolvovala v roce 2013 a pak se něco stalo…

Vše začalo už v roce roku 2009, kdy jsem přestala trénovat s rodiči a dostala se do rukou pana Formánka. Pan Formánek je určitě dobrý trenér a fajn člověk, ale se mnou to moc neuměl. Po půl roce naší spolupráce, kdy mě neviděl, mi řekl, že jsem se zvětšila. Bylo mi 16, dospěla jsem a jeho slova jsem si vzala hodně osobně. Přestože jsem to vůbec nepotřebovala, uvěřila jsem, že musím zhubnout.

O výživě jsem ale nic nevěděla, a tak jsem jedla míň a míň. Dostala jsem se k výživovému terapeutovi Petrovi Havlíčkovi, který se mi snažil vysvětlit, že zhubnout nepotřebuju, ale já si trvala na svém. Poslal mě k psycholožce s podezřením na poruchu příjmu potravy. Té jsem však vysvětlila, že nechci hubnout, protože si připadám tlustá, chtěla jsem jen běhat rychleji! Poslala mě zpátky k Havlíčkovi, ale ten se mnou přestal komunikovat.

Po intenzivním soustředění s panem Formánkem jsem začala mít problémy s okosticemi, pak přišel pásový opar a nepovedená nominace na Youth Olympics. Spolupráci jsem ukončila a oslovila Lenku Kovářovou. Svěřila jsem se jí se svým problémem, ale ona na to nezareagovala a později naší spolupráci podmínila tím, že zhubnu.

Vyhledala jsem tak další výživovou poradkyni, Ivu Veselou, která mi připravila velmi striktní plán na 6900 KJ. To je pro někoho, kdo trénuje 4-5 hodin denně, strašně málo! Zhubla jsem 6 kg během 2 měsíců, ale udržet tu váhu bylo nemožné. Na začátku roku 2014 jsem utrpěla únavovou zlomeninu, měla jsem výrůstky na patě, hypofunkci štítné žlázy, anémii a amenoreu.

Bohužel jsem se s každým zdravotním problémem léčila zvlášť, a tak nikdo nebyl schopen diagnostikovat naprosto očividné příznaky Female Athlete Triad (REDS). Přišla jsem o celou sezonu a vyřadili mě z reprezentace. Zkoušela jsem se do sportu vrátit, ale měla jsem 10 kg navrch a byla pořád zraněná. A tak jsem v roce 2015 odjela studovat do Norska a na triatlon na pár let zanevřela.

Zpětně mě mrzí, že jsem se o trénink a výživu nezajímala sama víc a vždy spoléhala na pomoc ostatních, která se mi nedostala. Nikdy jsem se o svých problémech netajila, přesto mě nikdo v mém destruktivním chování nezastavil.

Můžeš se prosím teď o REDS trochu více rozepsat? Co přesně to je a jak mohou naše čtenářky zjistit, že tímto syndromem trpí?

Nejsem specialista, určitě by to někdo dokázal vysvětlit lépe, ale jedná se o syndrom relativního nedostatku energie. Jde o to, že spousta sportovkyň dbá na to, co jí a nevědomky se tak omezují příliš. Jí méně než jejich tělo potřebuje. Nemusí to být vůbec záměrné. Dlouhodobě to má fatální důsledky. Ženy ztratí menstruaci, což ovlivňuje hladinu estrogenu a s tím hustotu kostí. Proto to množství únavových zlomenin.

REDS mohou mít ale i muži a málo se o tom ví, natož otevřeně mluví…

Ano a řekla bych, že jejich počet přibývá. Tlak na hmotnost u vytrvalostních sportovců je obrovský a nevyhýbá se ani mužům.

O REDS se píše v zahraničí už nějaký pátek u nás “v podstatě nic”. Čím myslíš, že to je?

O REDS se píše hlavně v odborné literatuře – tudíž především anglicky. A co si budem povídat, znalost angličtiny u nás stále není samozřejmostí natož té akademické.
Překvapilo mě, jak vysoká povědomost o tom panuje v Norsku. Když jsem se zmínila fyzioterapeutovi o své únavové zlomenině, hned se mě na to zeptal. V mém studentském klubu máme na toto téma pravidelné setkání s odborníky – pro ženy a muže zvlášť.

Vysvětlují nám, jak přistupovat k tréninku, výživě nebo specifickým problémům jako je v Norsku nedostatek světla a s tím spojený nedostatek vitaminu D. Můžeme se také na cokoliv anonymně zeptat. Norská triatlonová federace na toto téma také pořádala přednášku pro rodiče a trenéry. To je něco, co mi v Česku opravdu chybí, a co bych chtěla změnit.

Máš tušení, kolik českých (nejen) atletek, tímto syndromem může trpět? Bavíme se o stovkách, nebo desítkách?

V Česku nemám tušení, ale mezinárodní výzkumy, které jsem četla, mluví o 25 až 50 % sportovkyň. A zdaleka se to netýká jen profesionálních sportovců, trpí tím i spousta ‘hobby’ sportovců.

Bavíme se tady o ztrátě menstruace, řídnutí kostí, totálním vyčerpání. Jak se z tohohle dostat ven?

Asi záleží na tom, jak daleko to necháš zajít a zda jde o vědomý či nevědomý nedostatek. Dle výzkumu zhruba polovina těchto žen trpí poruchou příjmu potravy. Já jsem byla asi někdy na pomezí. Nikdy jsem nechtěla hubnout, protože jsem si přišla tlustá. Já jsem jen chtěla být dobrá v tom, co dělám.

Ale postupně jsem si vytvořila velice nezdravý vztah k jídlu. Kdyby mi někdo vysvětlil hned na začátku, jak se správně stravovat a jak fatální následky REDS jsou, tak jsem přesvědčená, že jsem tomu mohla předejít. Porucha příjmu potravy se řeší úplně jinak, tam je často problém úplně jinde než v jídle.

Nevím, jestli existuje univerzální nástroj, jak se z toho dostat ven. Je to běh na dlouhou trať. Mně pomohlo se odstěhovat do zahraničí, dostat se z mé bubliny a uvědomit si, že můžu být šťastná i když mám 10 kg ‘nadváhu’ a zrovna nevyhrávám. První semestr jsem v Norsku bydlela s 5 spolubydlícími. Díkybohu měly všechny zdravý vztah k jídlu a mě to hrozně otevřelo oči.

Zjistila jsem, že můžu jíst i něco jiného než salát a lidi mě budou mít stále rádi. Přestala jsem se vážit, počítat kalorie a vnímat jídlo jako sacharidy, tuky a proteiny. Bude to znít jako klišé, ale začala jsem poslouchat své tělo. Nevědomky a bez jakéhokoliv úsilí jsem pak během dvou let zhubla 10 kg. Jím co chci, kdy chci. Jíme s přítelem relativně zdravě, ale vůbec se neomezuji. Klidně si dám svíčkovou nebo mekáč a druhý den pečenou petržel.

Většina žen, když s tímhle šla někde ve světě venku ještě nějaký pátek zpět, hodně zle skončila… Tys o tom začala mluvit dokonce až nedávno. Proč až teď?

Protože jsem se vrátila ke sportu, což přineslo zpátky spoustu nehezkých vzpomínek. Když jsem se odstěhovala do Norska, tak jsem na triatlon zanevřela a pár let ho ani nesledovala. Najednou se všechny ty negativní emoce začaly vracet.

Dlouho jsem ani nechtěla říkat, že jsem triatlonistka nebo si přiznat, že zase závodím. To označení pro mě v minulosti znamenalo hodně utrpení. Zároveň jsem to tentokrát chtěla udělat správně. Začít o tom mluvit bylo spontánní rozhodnutí. Ve chvíli, kdy jsem napsala svůj první příspěvek, tak jsem ho okamžitě chtěla smazat.

Asi největší šok nastal, když jsem našla své staré fotky. Ukázalo mi to, jak pokroucené vnímání těla jsem měla. Ať jsem měla 55 nebo 70 kg, připadala jsem si stejně. Taky jsem našla fotky z doby, kdy mi trenéři říkali, ať zhubnu. Nechápu to, vždyť já to vůbec nepotřebovala!

Ale je to pro mě určitá forma terapie a doufám, že tím trochu přispěju k osvětě. Ani po těch letech to ale pro mě není snadné téma. Za svou kariéru jsem si toho spoustu vyslechla. Když ti anonym na blog napíše, že to s tím velkým zadkem nikam nedotáhneš, tak to snadno hodíš za hlavu, ale když ti něco takového řeknou tví nejbližší, tak se to zaryje hodně hluboko. Já teď závodím s váhou, ze které mě kdysi nutili hubnout.

Upřímně kdybych si sama sobě nedokázala, že s tím ‘velkým zadkem’ můžu běhat rychleji, než když jsem měla o 6-8 kg méně, tak se k tomu asi nikdy neodhodlám. Je mi jasný, že když bych měla o 10 kg víc a nezávodila, tak můžu být sebevíc v pohodě, ale asi mi to moc lidí věřit nebude.

Můžeš nám sem prosím ten text toho příspěvku dát?

Můžete ho najít tady.

“To post these pictures takes a lot of courage. It took me 10 years to be able to talk about it openly and I am still not comfortable but it’s so important we address this issue that is so common in our sport. When I was 16, my coach told my dad that I got ‘bigger’. This stupid comment caused 7 years of struggling, self-hate, starving and basically living on the edge of an eating disorder. It all blown up in 2014 when I had stress fracture, heel spur, and thyroid hypofunction. Only later I’ve learned that what I went trough is called ‘female athlete triad’ and it is not uncommon in women’s sport. Following 2 years, I wasn’t able to train for more than a month without getting injured. I was kicked out of the national team and from one day to another abandoned by my coach (who I trained with for more than 5 years). I quietly left the world of triathlon disgusted.

All of sudden I was outside of the bubble of professional sport and realised my happiness is not dependant on my weight or my performance. I focused on my studies, work, enjoyed being outdoor, active and finally listened to my body. I went from a person who would count calories on everyone’s plate to a person who would eat fries with ice cream at 10 pm and wouldn’t give a damn. Then one day, I saw a scale in bathroom and I stepped on it. For the first time in few years, actually. I lost 10 kg. With zero effort. Eating more, training less. Since then I lost some more but way more importantly, I am healthy. I found my joy in sport again and I couldn’t be more thankful to my body for what is capable of. Listen to your body, not your stupid coach.”

Pomůže tedy psycholog, výživový poradce a “neřešit” váhu ani “výkony”? Nebo…

K výživovým poradcům jsem po své zkušenosti velice skeptická. A bohužel ani dobrá reference není zárukou kvality. Já jsem kdysi paní Veselou také doporučila spoustě svých přátel, za což se jim velice omlouvám! Když jsem později byla na výživovém kurzu na FTVS, její jídelníčky tam ukazovaly jako ostrašující příklad. Ale věřím, že jsou i dobří výživoví poradci, jen bych si ověřila jejich vzdělání a zda se věnují vrcholovým sportovcům.

Neřešit váhu a výkon se snadno řekne, hůř udělá, ale právě s tím nám může pomoc psycholog. Přála bych si, aby to v Česku nebylo takové tabu. Když nás bolí záda, taky vyhledáme fyzioterapeuta, tak proč nevyhledat psychologa, když nám je pod psa?