Aneta Grabmüllerová (1) – Královna zimního triatlonu

1

Aneta Grabmüllerová je starší dcerou manželů Iva a Šárky Grabmüllerových a má ještě mladší sestru Natálii. Toto rodinné kvarteto je ve světě triatlonu hodně známé a to nejen na domácí české půdě. Všichni mají na kontě hezkou řádku úspěchů zejména ze zimního triatlonu. A i přesto, že se Aneta ze světa triatlonu na pár let “ztratila”, o to víc, se do něj znova dostala. Bronzová medaile ze štafety na MS v zimním triatlonu v Itálii, nebo první místo na CITY TRIATHLONU z Karlových Varů. Tomu říkáme hvězdný návrat!

Ačkoliv jsi vyrůstala v rodině velkých sportovců, tak ke sportu tě prý nikdo nenutil…

Je to tak! Rodiče mě vedli hodně všestranně. Chodila jsem do umělecké školy, hrála jsem na hudební nástroje… Hodně jsme s rodiči cestovali po závodech. Milovala jsem tu triatlonovou komunitu, a tak nebylo velkým překvapením, že jsem si nakonec vybrala sport. Jediný sport, do kterého mě rodiče museli nutit, bylo běžkování. Jako dítě jsem to nesnášela a na pár let jsem jim s tím taky sekla. Pak jsem ale na střední byla vedena jako běžec na lyžích a hrozně mě to chytlo! Dodnes je to můj nejoblíbenější sport.

Dětství teda nebylo celé o “těžkém sportovním drillu”?

Rozhodně ne. Vlastně dokud mě trénovali rodiče, tak to žádný drill nebyl. Pamatuju si, jak mě trenéři žákovského výběru naváděli k tomu, abych trénovala víc, ale já jim odpověděla, že dokud vyhrávám, tak trénovat víc nemusím (smích). Ten drill nastal až když mě rodiče v 15 letech předali do rukou pana Formánka a byla jsem zařazena do juniorské reprezentace.

Kdy sis začala říkat jo, asi tam nějaké geny jsou, tohle mi opravdu půjde?

To jsem si asi nikdy neřekla (smích). Možná jsem tomu věřila jako dítě, ale s věkem a množstvím trenérů, kteří se na mně podepsali, jsem tomu věřit přestala. Jsem člověk, který je motivován pozitivním feedbackem. Když mi trenér řekne, že tuhle stovku jsem zaplavala dobře, tu další poplavu ještě líp. Bohužel většina trenérů, se kterými jsem spolupracovala, uplatňovali opačnou metodu. Říkali mi, tohle ti nejde, a čekali, že mě tím motivují se zlepšit. Místo toho jsem ale o sobě začala pochybovat a nakonec uvěřila, že žádný talent pro sport nemám.

Jaké jsou vlastně tvoje osobáky? Na triatlon a nějaké základní tratě?

Časy v triatlonu vůbec nesleduju, na krátkých tratích nejsou moc porovnatelné. Když jsem ještě plavala, tak jsem byla prsařka. Můžu se tak pochlubit dvoustovkou za 2:48 či stovkou za 1:18 (smích). 400 m kraulem mám asi za 4:50. Nejsem dobrý bazénový plavec, na volné vodě mi to jde mnohem lépe. Letos v listopadu jsem si zaběhla osobák na 5 km, v silničním závodě jsem běžela 18:31.

Střední triatlon jsi vlastně někde absolvovala?

Neabsolvovala. Ale každý se mě na to ptá, tak možná už je na čase (smích).

Jak ses dopracovala až k triatlonovým olympijským distancím?

Pro mou generaci asi trochu netradičně. Nepřešla jsem k triatlonu z plavání nebo běhu, vždy jsem chtěla být triatlonistkou. S rodiči jsem objížděla jihočeský pohár. V žácích jsem naskočila do českého poháru. V juniorkách jsem závodila v evropském poháru a s přechodem do kategorie do 23 let přirozeně přišly olympijské distance. Ale hned druhý rok jsem se jako třiadvacítka zranila, takže jsem těch závodů na olympijských tratích vlastně moc neabsolvovala.

Kromě olympijského triatlonu jsi ale známá zimním triatlonem. Co si pod tím mají čtenáři představit? To jsou boby, běžky a sáňky? (velký smích)

Skoro! (smích) Začíná se během, pak se jede na kole a nakonec jsou běžky. Všechny disciplíny se absolvují na sněhu. Je to strašně náročné! Je to malý sport, kterému se věnuje pár nadšenců na světě. Všichni se známe a na závodech panuje přátelská atmosféra. Když mamka vloni prohlásila, že už závodit nebude, hrozilo, že se pojede zimní triatlon bez Grabmüllerů na startu. To jsem nemohla dopusit! A tak jsem se vrátila k závodění.

Jak se na tohle trénuje? Úplně stejně jako na normální triatlon?

Je jen pár čistě zimních triatlonistů. Většina z nás to kombinuje s jiným sportem. Marek Rauchfuss je třeba cyklista, spousta jezdí Xterru, někteří jsou lyžaři. Je nutné se naučit jezdit na kole na sněhu a občas ve strašné zimě. Hodně specifický je přechod z kola na lyže. Pokaždé mám pocit, že vůbec neumím lyžovat. Ale to je něco, co se velice složitě trénuje.

Kolik let ses v tomhle “cirkusu” pohybovala? Nelituješ těch hodin?

Vlastně celý život (smích). Rozhodně nelituji, i když jsem nebyla schopná to množství hodin tréninku tak úplně prodat, tak mi to přineslo spousta možností, které bych asi jinak neměla. A o tom množství zážitků a přátel ani nemluvím!

Těch úspěchů bylo ale opravdu hodně. Pojď nám nějaké vypíchnout prosím…

Úspěch je relativní. Vyhrála jsem sice dvakrát juniorské mistrovství světa v zimním triatlonu, mám medaile z evropského poháru juniorů, jsem několikanásobná mistryně české republiky, ale paradoxně si nejvíc vážím úplně jiných výsledků. Třeba letošní vítězství ve Varech, které nikdo nečekal. Rodiče jsem musela přemlouvat, abychom tam vůbec jeli. Na trati mi po dlouhé době fandil děda.

A já jsem vlastně nikdy český pohár dospělých nevyhrála, takže jsem měla velkou radost, že se mi to povedlo teď, když už je sport jen mým koníčkem. Vážím si třeba i 6. místa na evropském poháru v Portugalsku, kde jsem porazila Georgii Taylor-Brown nebo medaile z mistrovství České republiky v běhu na lyžích. Vážím si závodů, ve kterých jsem podala dobrý výkon – to ale ne vždy znamená dobrý výsledek a naopak.

Tvoji oba rodiče jsou ale také oba velká sportovci, pojď nám je prosím oba představit (včetně jejich úspěchů)

Oba byli běžci na lyžích, mamka byla třetí na mistrovství Československa. olyMá na kontě 5 medailí z mistrovství světa v zimním triatlonu, 4 vítězství ve světovém poháru. S elitou se rozloučila až vloni ve 49 letech! Taťka by se určitě radši pochlubil svými horolezeckými výkony. Vylezl na nejvyšší horu každého kontinentu (tzv. Seven summits) včetně Mount Everestu.

To jsi po tátovi nezdědila?

Zdědila! Vylezli jsme společně na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc. Máme i další plány, ale není to zrovna levný koníček. Navíc taťka na Everestu přišel kvůli omrzlinám o pár prstů a je teď náchylnější na mráz.

Odjela jsi studovat a zase ses vrátila kvůli organizaci Challenge Prague. To tě bavilo?

Mám vzdělání v marketingu a sportovním managementu, takže práce pro Challenge Prague byla přesně to, co jsem vystudovala. Neměla jsem v plánu se do Prahy vracet, byla jsem v posledním ročníku magisterského studia, ale nabídku jsem nakonec nedokázala odmítnout a jsem za to moc ráda. Pracovní tým Challenge Prague byl dream team! Lidsky i pracovně jsme si sedli. Vím, že Challenge ležela spousta lidem v žaludku, ale ti lidi, kteří na tom závodě pracovali, do toho byli neskutečně zapálení a pro jeho úspěch a spokojenost závodníků by udělali cokoliv.

No a teď už tu zase nejsi a jsi v Norsku. Co tam děláš a jak se ti tam líbí?

Už když jsem studovala magistra, počítala jsem s tím, že bych chtěla pokračovat na doktorát. Zároveň jsem věděla, že ho chci studovat v Norsku. Na první pokus to nevyšlo, přítel se za mnou přestěhoval do Prahy a oba jsme nastoupili do nové práce. No a po pár týdnech jsem dostala nabídku na pozici v Oslu. Dlouho jsme ale nepřemýšleli, vše v Praze prodali, dali výpověď, zase se sbalili a během měsíce jsme byli zpátky v Norsku.

Já pocházím ze Šumavy, přítel z malé horské vesničky ve Švýcarsku, v centru Prahy jsme byli nešťastní. Oslo je sice také hlavní město, ale s Prahou se to nedá srovnat. Bydlíme na úplném okraji města, metrem jsem za 20 minut v centru, ale zároveň přejdu ulici a můžu nasadit běžky a dojet na nich třeba až do Lillehammeru. Jsme blízko přírodě a to je pro nás velice důležité.

Norové mají navíc naprosto unikátní vztah ke sportu a přírodě, jejich kultura je mi velice sympatická. Hodně dbají na balanc mezi pracovním a soukromým životem, mají kratší pracovní dobu a psychická pohoda je tu na prvním místě.

O Norské škole víme opravdu hodně. Málo kdo lidí ale ví, že celou skupinu okolo držitele světového rekordu na 70.3 Kristiana Bluemenfelta našel celou jejich trenér, tak trochu náhodou… To jako fakt?

Věřím tomu! V Norsku je triatlon ještě méně populární než v Česku. Kristiana ani Gustava tu přes jejich skvělé úspěchy nikdo nezná. Kristian byl prý plavec, Gustav zase běžec. To, že se náhodou sešla výjímečná skupina, dokazuje i fakt, že nemají slušnou druhou ženu do štafety ani nastupující generaci juniorů.

Já jsem v roce 2016 dostala nabídku připojit se k jejich týmu v Bergenu, ale pro mě bylo prioritou studovat a na vyhlášenou norskou ekonomku, která v Bergenu připadala v úvahu, bych se nejspíš nedostala. Takže jsem nabídky nevyužila.

Víme, že třeba tahle celá skupina na to jde opravdu hodně moc vědecky. Všechno sleduje a kontroluje…

Tak to tu funguje ale napříč všemi sporty, nejen v triatlonu. Od určitého věku mají velmi profesionální přístup a jejich sportovní škola je jednou z nejlepších na světě. Kamarádka je třeba profesionální cyklistka a momentálně absolvovala biopsii svalu, z které zjišťují vliv ‚heat‘ tréninku na hladinu hemoglobinu. Jezdí na kole v takovém skafandru, který zvyšuje její tělesnou teplotu. Údajně má takový trénink stejný efekt jako pobyt ve výšce!

Ty ale tohle neděláš a vlastně ještě vůbec jsi s tím nezačala (velký smích)

To máš pravdu (smích). Já jsem spíš příroďák, který se řídí pocitem. Třeba sportovní hodinky jsem si pořídila až letos v lednu, kdy jsem usoudila, že úseky se s telefonem fakt běhat nedají (smích). Nicméně s nimi stále měřím jen čas a vzdálenost, na tepovku se nedívám, wattmeter také nemám.

Běhám s místním studentským klubem, kde nám trenér občas měří laktát, ale je to spíš informativní údaj než něco, čím by se trénink řídil. Čeští trenéři mě vždy nutili trénovat podle tepu, jenže já jsem hrozný perfekcionista. Pokud jsem třeba měla běžet trénink na 165 tepech, ale hodinky ukazovali ‚jen‘ 163, hrozně mě to stresovalo! Běžet 400m úsek pomaleji než jsem měla napsáno v plánu? Tragédie!

Přestala jsem si tréninky užívat a jen se stresovala, abych je absolvovala přesně tak, jak mi to někdo naplánoval. Teď už se řídím jen svými pocity. Naučila jsem se být mnohem flexibilnější a nestresovat se, když něco nejde podle plánu. Poslouchám své tělo a pokud mě něco pobolívá nebo jsem unavenější než obvykle, tak trénink vynechám. Už mi nejde o výsledky, takže si tuhle volnost můžu dovolit.

Jaké jsou zásadní rozdíly mezi českou a norskou sportovní přípravou?

Je to obrovský rozdíl. Děti závodí do určitého věku bez hodnocení. Pokud dítě na závodech chcete odměnit, tak musíte odměnit každé stejně – bez ohledu na to, zda vyhrálo nebo bylo poslední. Stejně tak se do určitého věku závodí jen lokálně. Celonárodně se závodí zas až od určitého věku. Dětská příprava je taky sezónní, nedochází tak k předčasné specializaci. Je běžné, že dítě v létě hraje fotbal a v zimě jezdí na běžkách. Třeba i nová norská hvězda v běžeckém lyžování Helene Fossesholm stále uvádí, že je i cyklistkou.

V Norsku také dbají na to, aby byl každý zapojen. Nikoho nesmí z klubu vyřadit, protože na to nemá. V mé tréninkové skupině trénují společně lidi, kteří mají desítku pod 30 s těmi, co jí mají za 50. Na trénincích se nás schází okolo 60, máme jednoho trenéra a stejně to funguje! Nikdo z nás nemá žádný individuální přístup a přesto mám pocit, že žádnému trenérovi na mě nezáleželo víc.

Celou kariéru mi říkali, že musím trénovat víc, rychleji, déle…a najednou na mě celý trénink někdo řve, ať běžím kontrolovaně. Ze začátku jsem se rozčilovala, proč mě trenér nenechá běžet s rychlejší skupinkou nebo nechce abych běžela další úsek, ale pak jsem pochopila, že to je pro mé dobro – nechce abych se zranila nebo byla přetrénovaná.

Dost jsi komentovala naše statusy o “nových” talentech, třeba Bjerkel Grovdalové a její osobák na 10 km trati Hytteplanmila a nový norský rekord časem 30:32

Spousta lidí norskému systému nevěří a výkony jim připadají podezřelé. A já to chápu! Pro někoho, kdo to nezažil, je norský vztah ke sportu nepředstavitelný. Ale dám pár příkladů:
V Norsku se neříká, že si ‚jdu zasportovat‘. Všichni trénují. A to doslova!

Mám třeba kolegyni, je jí 50 a ráda běhá, nikdy nezávodila. Přesto se každý čtvrtek potká s kamarádkami a běhají intervaly. Bydlím vedle stadionu, na kterém trénuje i Therese Johaug nebo Ingerbritsenové. Ten stadion je neustále narvaný lidmi, kteří si přišli zatrénovat. Rodiny s dětmi, starší páry, skupinky přátel – všichni tam běhají intervaly. Pořádají se tu běžecké závody, na které se přihlásíte s cílem zaběhnout si co nejlepší čas.

Ani se nevyhlašuje pořadí! Přihlásíte se, zaplatíte, zaběhnete si 5 km trať a a odměnou vám je nový osobák. Můj vedoucí katedry jezdí do školy na kolcích – připravuje s kolegy na Birken (54km lyžařský závod).

Běžnou víkendovou aktivitou pro rodiny s dětmi je několikahodinová túra ať už pěšky nebo na běžkách. Sport je tu naprosto běžnou součástí života, moc tlustých lidí tu nepotkáte. Dohromady s jejich profesionálním, vědeckým přístupem se není čemu divit, že z toho vyrostou takové sportovní hvězdy jako je Bjerkel Grovdal.

Co je vlastně zač, ten běh Hytteplanmila?

Je to velmi populární závod, kterého se obvykle zúčastňují tisíce běžců – takové naše Běchovice. Měla jsem v plánu se s týmem také zúčastnit, ale letos se kvůli koroně nemohl uskutečnit v tradičním formátu a byl otevřen jen pro profesionální běžce. Nazvali to ‚Rekordjakt‘ – v překladu hon za rekordy. Kvalifikační čas pro ženy byl 37:20, pro muže 31:20, sešli se tam tak ti nejlepší běžci Norska a podle toho ty výsledky vypadaly.

 

Pokračovat v tomto seriáluAneta Grabmüllerová (2) – Syndromem REDS trpí 25 – 50% sportovkyň >>

1 komentář

  1. moc pěkný rozhovor. přijde mi teď smutné, že u nás jsou narvané pouze nakupaky a intervaly běží lidi jen od auta pro košík, když jsou slevy…

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno