Vlastík běží do tisku. Už podruhé!

0

O prázdninách dostali příznivci sportu možnost seznámit se s žijící legendou českého běhu; kniha rozhovorů s Vlastimilem Zwiefelhoferem si za krátkou dobu našla téměř šest stovek čtenářů. Na mnoho z nich se nakonec nedostalo, a proto už se chystá její dotisk. Nechybělo přitom tolik a kniha by vůbec nevznikla…

Kniha těžší než maraton

Jiří Šoptenko není v atletice žádným nováčkem, v devadesátých letech to dotáhl až do reprezentace, a ještě během své běžecké kariéry začal psát a vydávat časopis Runholic. Dlouhou dobu však nosil v hlavě jeden sen: „Našel jsem si kontakt a vyťukal číslo (…) nervozita byla podobná jako před důležitým závodem a srdce bušilo ostošest. (…) Představil jsem se, pan Zwiefelhofer mne trochu jako běžce znal, což mne uklidnilo a dodalo odvahy. Byl to podobný pocit, jako když kdysi zazněl startovní výstřel a všechna nervozita náhle spadla,“ popisuje osudný 20. červenec 2013, den, kdy se osmělil Zwiefelhoferovi nabídnout, že o něm napíše knížku.

Odpověď byla kladná, a tak Šoptenko vyrazil s  diktafonem do Klatov, kde dvaašedesátiletý Zwiefelhofer nejen žije, ale také učí tělesnou výchovu a zasedá v městském zastupitelstvu. To, co následovalo, byl dvoudenní maraton otázek a odpovědí, po kterém si ze západu Čech odvážel dvacet hodin natočeného materiálu. „Vlastík mi na konci rozhovoru řekl, že toho bylo napovídáno moc a moc a že bude velice těžké vše dát dohromady. Řekl jsem mu, že tím doslova hořím a že vše zvládnu. Kdybych tehdy věděl, jak byl blízko pravdě…“ přiznává dnes Šoptenko, kterému vzalo psaní více sil, než kterýkoliv závod. V prosinci 2013 pak dokonce práce na knize přerušil a jejím předplatitelům poslal s peníze s omluvou nazpět. Letos na jaře ovšem krizi překonal, a na svět tak mohlo vyjít pozoruhodné svědectví.

Šoptenko se pro knihu rozhodl vyptat doslova na vše, co v životě Zwiefelhofera něco znamenalo, a odpovědi pak tematicky seřadit do čtyř oddílů (Dětství, Volné povídání o tréninku, Povídání o závodech a Život po vrcholovém běhání). Rozhovor doplňují vzpomínky našich předních běžců na Zwiefelhofera, kompletní tréninkové deníky ze sezon 1975 a 1979 a seznam závodů, kterých se mezi lety 1969 – 1982 zúčastnil. Graficky zdařilou publikaci zdobí archivní fotografie.

Vlastík vypravuje

Zwiefelhofer od úvodu prokazuje, že je dobrým vypravěčem s vynikající pamětí a citem pro detail. Ještě živěji než o svých výkonech pak hovoří o lidech, kteří ho během jeho sportovní dráhy provázeli. „Člověk neběhal jen sám za sebe, ale i kvůli nim, protože je to těšilo. A o to jsem byl bohatší.“ Dovídáme se tak i o Františku Ferdovi, jehož léčebné metody stály za zázračným uzdravením teprve devatenáctiletého, jenže arytmického, Zwiefelhoferova srdce. „Myslel jsem si, že nějaký farář nebo jasnovidec mi přece nemůže radit, co mám nebo nemám dělat, ale maminka jinak nedala…“ vzpomíná Zwiefelhofer, který bude za sušickým farářem a léčitelem jezdit pro rady až do konce svojí sportovní kariéry. Pochybujícím čtenářům nabízí kniha k vyzkoušení devatero Ferdových receptů na zdravotní neduhy.

Při rozhovoru došlo samozřejmě i na Mistroství světa v přespolním běhu v Limericku 1979. Fanoušci běhu dobře ví, že zde Zwiefelhofer zaznamenal doposud nejlepší výkon naší historie. Málokdo však tuší, že byl také vůbec prvním čs. závodníkem, který na světovém krosovém šampionátu, pořádaném každoročně od roku 1973, startoval: „V té době jsme neměli vytrvalce srovnatelné se světovou špičkou na dráze, ani v krosu. ČSTV si nedělalo iluze, že by se někdo mohl na MS v krosu umístit v první desítce, takže tam žádné běžce neposílali,“ vysvětluje v knize Zwiefelhofer, jemuž k nominaci pomohla až přímluva ústředního běžeckého trenéra Miloně Milera.

O (ne)důvěře tehdejších funkcionářů svědčí i fakt, že svaz neposlal se Zwiefelhoferem do Irska žádný doprovod. „Pan farář mi řekl, že je lepší jíst to, co mám vyzkoušené z domova. Od maminky mé budoucí manželky jsem dostal krabici moc dobrých škvarkových buchet s rybízovou náplní. Jedl jsem je cestou a také přímo v Limericku k snídani a k večeři.“ I pohádková strava tak možná Zwiefelhoferovi, na rozbahněné irské trati, dopomohla k výbornému šestému místu. 

Každá pohádka ale jednou končí, nota bene ve „znormalizovaném“ Československu, kde se netrpělo, aby bývalý olympionik a Mistr sportu ve svém volném čase opravoval barokní kostel a udržoval kontakty s církevními představiteli. Pro kádrováky na Pedagogické fakultě v Plzni, kam v roce 1982 nastoupil jako odborný asistent, byl Zwiefelhofer vyřízený případ. „Našel jsem si práci u plemenářů. Byla to opravdu makačka.“ Velmi otevřená a naprosto bezelstná, přesně taková je zpověď Vlastimila Zwiefelhofera.

Víc než statistika

Občas listuji atletickými tabulkami a dumám nad tím, z jakých podmínek se asi rodily konkrétní výkony, jakou motivaci měli a jaké úsilí museli vynaložit jejich autoři, co jiného pěkného kromě sportu ještě uměli? Statistiky – to jsou jen jména a čísla, skrývají se však za nimi nepovězené lidské příběhy.  Vlastimil Zwiefelhofer (díky nadšení Jiřího Šoptenka) už pro veřejnost není pouhým jménem ve statistikách. Nechte se pozvat k jeho vyprávění a nebude to promarněný čas. 

Dotisk knihy je naplánován na 27. října. Objednávky a další informace na www.zivotvbehu.cz 


 
Šoptenko, Jiří:  Vlastík Zwiefelhofer – Legenda českého běhu, 2014, 225 stran, 216 Kč (doporučeně) nebo 254 Kč (na dobírku).

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno