Winschoten. Už jsem také ultra…Jóóóóó!

    0

    Jsem v euforii a myslím, že ještě dlouho budu. Zážitek, na který do konce života nezapomenu. Moje první ultra na silnici. Sice jen 50 km, ale ultra.

     
    Winschoten je malé holandské městečko kousek za hranicemi s Německem. Z Ostravy po dálnici přes Polsko a Německo nějakých 1090 kilometrů, asi 11 hodin jízdy. V  září je to hlavní město ultraběhů. Běhá se zde 100km, 50 km a štafety na 100 km. Štafety běhají celé ulice. Fandí celé město. Lidé vás na ulici, v obchodech zastavují, ptají se, jaký běh běžíte a pak vám řeknou, kde budou během závodu stát a kde vám budou fandit. Je to zároveň město, kde je Dan Orálek známější, než v rodném Blansku. Běžel zde desetkrát hlavní běh na  100kma 4x zde vyhrál (naposledy tuto sobotu s časem 7:22). Má tu neskutečné množství fanoušků a osobně si myslím, že mu dají čestné občanství.

     Kdysi jsem tu chtěla běžet štafetu, ale nepodařilo se. Letos jsem byla rozhodnutá zkusit 50 km. A protože prezident Koudy říká, že nemáme mluvit, ale rubat, a protože mi zdraví slouží,  někdy v květnu jsem se přihlásila. Se mnou se přihlásil i Stoša a Ultralibor. Oba kluci jsou už ale dlouho ultra, takže e rovnou přihlásili na 100 km.  Funkce řidiče, lidového vypravěče a morální opory se ujal Otík Seitl, který už ve Winschotenu několikrát byl.

    Dorazili jsme v pátek po 14-té hodině. Na první  pokus jsme našli halu, ve které probíhala registrace. Dostali jsme čip, zaplatili  startovné a dozvěděli se, že rodina,  ve které budeme ubytovaní, nás vyzvedne kolem 17-té hodiny.

    Volného času jsme tedy využili k procházce, prohlídce města, nákupu suvenýrů a doplňování iontů. Dali jsme si čepovaného Heinekena a pak radši ještě jednoho, abychom se před sobotním závodem řádně zavodnili. Nejvíc toho vypil Stoša, coba týmová jednička. Dal si celé 2 velká piva!!! Já týmový chvost jsem si dala jen jedno velké a jedno malé J

    Vrátili jsme se k hale a už si nás vyzvedával pan domácí. Dojeli jsme do takové klidné vilové čtvrti. Zahrada a na ní stál dům, vedle něj menší domek pro návštěvy.  V něm jsme se ubytovali. A hned se nás Gerard (pan domácí) ptá, zda už chceme večeřet.  Na naše pokývání hlavou se na stůl snesla úplná pasta party. Nacpali jsme se fest, protože nám to poradil Otík. Kdo chce běhat ultra, musí být sytý! A já říkám: „Nepožereš – nepotáhneš“ J Ještě večer jsem si nachystala věci na ranní start, abych jako Berďa na LH čtyřlístku nešustila, když všeci chtějí spát.

    V sobotu nám naše hostitelská rodina nachystala vydatnou snídani, po které jsme vyrazili. Stále jsem byla klidná jako želva. Nikdo mě totiž neznervózňoval  tipováním výsledků, nikdo se mě neptal, zda jsem smířená i s tím, že by to „nedopadlo (sorry Jarku, sorryBobikáJ ) .
     

    Start běhu na  100 km je v 10:00, start 50 km v 10.15. Řekneme si s Ultraliborem a Stošou, že „musíme rubať, abychom se mohli zrubať“.A už je odstartováno.  Jsem v absolutním klidu, mám jediné přání – doběhnout ve zdraví. A někde hodně vzadu v hlavě vrtá sen zaběhnout pod 5 hodin.

    Počasí pro mě ideální. Slunečno, lehký větřík, teplota kolem 22C, na slunku možná 30. Fajna opalovačka. Trasa se běží na okruhy, měří 10 km a vede parkem, kolem kanálů, vyzdobenými uličkami. Povrch hladký asfalt a skoro rovina.

    Má taktika – nasadit tempo pro prvních 30 km kolem 5:45/km a vytvořit si tak „náskok“ pro zbylých 20 km a ty stále držet pod 6-ti minutami/km. Co 2,5km zařazovat chodecké přestávky podle Gallowaye. Nenechat se strhnout startovní euforií a nepřepálit start. A hlavně si všechno užívat. Koudy by mi možná řekl, že jsem nepřijela na čumendu, ale závodit. Ale Koudy byl stovky kilometrů daleko, tož mi nemohl valit klíny do hlavy a  rozdávat rozumy.

    Jak jsem si předsevzala, tak se i stalo. Nasadila jsem tempo a rubala to. Fanoušci kolem trati neskuteční. Oni si před své domky postavili stolky, křesla, celé ulice vyzdobili, seděli, fandili, v seznamu si  podle startovního čísla našli naše jména a volali např. „Lenka kom op“ (to je malá lekce holandštiny).
     

    První kolo běžím lehce a hravě, lehký šok z té úžasné atmosféry, pořád se usmívám, bo co kdyby mě někdo fotil do novin. Reprezentuju VZS a Česko, tož to musím být krásná, barevně sladěná a pozitivní. I břicho sem tam zatáhnu, prsa nafouknu, to mám hneďka bezva míry.

    Na každé občerstvovačce se napiju (k dispozici voda, iont, kola, nealko pivo). Co 5 km na občerstvovačce i jím (výběr: banány, pomeranče, jabka, perník, rozinky, sušenky). Kolem 30-tého kilometru pocítím první únavu v nohách. Ale nic mě nebolí. Přede mnou běží nějaký Polák, podle start. čísla poznávám, že běží 100 km. Dáme se do řeči, on je policajt z Gdaňska a zjistíme, že znám jeho kolegu. Když mu řeknu, že z Polska pochází má rodina (mimo jiné jedna vzdálená větev vede i do tohoto města), je nadšený. Bavíme se dál, u toho zrychlujeme a únava je najednou pryč. Nakonec mi nabídne manželství, je to sympaťák, tož bych to i zvážila, ale pak si uvědomím, že jsem kurde vdaná, tak  odmítámJJJ.

    Nicméně jsem se krásně rozběhla a tak předbíhám 3 soupeřky z mé kategorie a i nějaké chlapy. Skvělý pocit, věřte mi. Vidím před sebou jakéhosi Itala. Běží 100 km. Chci být stále pozitivní, tak to povzbudím „Forsa Italia“, synek má radost, říká mi „grazie“ a valí dál, ale ne tak rychle, jako já. Já to rubu.
     

    Párkrát se míjím se Stošou, tak se pochválíme, jak to fajně běžíme. Plácnu si i s Ultraliborem. Je to bezva povzbuzení. Otík fotí na trati, když ho potkám, říká „ Leni hezky běžíš, v pohodě, to dáš“.

    „Ostrava jedem“ zaslechnu najednou za zády. To mě povzbudí Dan Orálek a Radek Brunner a předběhnout mě při tom. Běží hodně svižně, svižněji než já, ale já jim to odpustím. Synci běží stovku a tak kurde musí přydat, aby na té trati nebyli do půlnoci, to je jasné jak facka.

    Pořád čekám nějakou krizi. Že se mi např. bude chtít zvracet.  A ono nic. To může mít jedině 3 důvody – buď běžím pod své možnosti (ale to teda né, bo to fakt furt řežu pod 6 minut na kilometr), nebo je to tím, že nejím žádné hnusné  karbošneky, šlehy a jiné nechutnosti a za třetí je možné, že mám kurde natrénováno, jak nás ten Koudy furt honí. To bude ono, ultra jsem trénovala, ultra včil závodím J.

    4. kolo a tedy 40 kilometrů  mám za sebou. Probíhám branou, moderátor volá „Lenka Wagnerova, Czech republic“ a zvoní mi zvonec do posledního kola. To je krásný zvuk, v ten okamžik nejkrásnější na světě. Už jsem lehce unavená. Ale vím, že mám naběháno, že ještě vydržím. Míjím Dana Orálka, řvu na něj „rubej Dane“ (pak mi v cíli řekl, že netušil, co to znamená, až mu došlo, že to na něj řve nějaký Ostravák).Na trati se teď bavím tím, že koukám kolem sebe, mávám na fanoušky, plácám si s děckama, ždímám si vodu z houbiček na záda, sleduji čísla na zádech soupeřů a sčítám je. Abych se odpoutala od běhu a procvičila matematiku. Jako  psychickou podporu slupnu 2 hroznové cukry.

     
    45 km. Myslím na pivo. Na maso. Na hranolky. To všechno „sežeru“, až doběhnu, fakt. Trošku zpomalím, přes 6 minut, ale zase dokážu zrychlit. 48 km. Zase Zrychluji. Už vím, že to bude pod 5 hodin. 500 metrů do cíle. Moderátor křičí znovu moje jméno, lidé kolem povzbuzují, ženou mě do cíle a já se rozbrečím. No nával emocí, dokázala jsem to !!! Jsem ultra a s časem 4:58:11. V cíli mě nic nebolí, nebulám se,  žaludek je v pohodě,  jen brečím a jsem šťastná. Zážitek na celý život, je mi úžasně. Chci se v klidu vyplakat, v tom se objeví zdravotník a kajsyk mě vleče. „Já nikam nejdu, mi nic není, já jsem jen šťastná“. Řeknu mu to anglicky, řeknu mu to německy, ale synek mě furt smýká ke stánku s jídlem a obsluze dává pokyn, ať do mě nalijou coca-colu. Takhle Radegasta kdyby měli…No ale nechci riskovat mezinárodní konflikt, na únos to nevypadá,  tak se neperu, ale poslušně se  napiju, najím a  jdu se postavit kolem zábran a než se do mě dá zima, fandím štafetám. Pak rychle valím do sprchy, po sprše na masáž a na pivo.

    Ultralibor vzdal někde kolem  50-tého kilometru, na něj bylo zkrátka horko, dostal křeče. Povzbuzuji Stošu, který chce vzdát na 70-tém. Když mu dám loknout piva, spraví se mu žaludek, když mu řeknu, že to mám pod 5 hodin, dá mi pusu a se slovy „jseš dobrá, já to teda taky dám“ znovu vyrazí na trať. Nakonec doběhne za 10:50. Bojovník.  Já myslím, že to je fajny výkon, ale on je zklamaný, věřil si na čas kolem 9 hod.  Jenomže měl virózu – rýmečku a bolavý krk. Jsem mu nabízela v pátek slivovici, ale on si nedal. Cucal jakési pastylky, no to je nanic, taková chemie J. Kdyby v pátek krk vypálil kvalitním destilátem, mohl v sobotu zaběhnout osobák.

    Valíme na hambáče, sním dva. Přemýšlím ještě nad hranolkama a klobásou, ale zase by bylo blbé, kdybych nejedla už nic u našich domácích

    Bylo už kolem 22 hodiny, když jsme dorazili „domů“. Tam už nás čeká Gerard s Lindou, už mají naše výsledky, grilují nám maso,  k tomu salát zeleninový a salát bramborový se spoustou majonézy, to miluju. Dáváme pivko, Stoša vytáhne meruňkovici, bavíme se a kolem půlnoci jedem spát. Už teď vím, že se do Winschotenu chci vrátit. Zlepšit  padesátku, než mi bude padesát  a hlavně jednou zaběhnut i tu stovku.

    Nakonec jsem v kategorii skončila třetí. Kluci mi říkají, že na první 50-ku dobrý čas. To mě těší. Sice Koudy bude mít zas plno řečí, že jsem měla přydat, ale Koudy je furt daleko, furt mi nedodal týmovou šusťákovku  a navíc není ultra J

    Pro letošek mám tedy  splněno. Sice poběžím Ostravský maraton, ale nakonec jen jako podpora Roberta, který chce běžet svůj maraton č. 1. Říká, že prý to bude jeho první a poslední…Já ale vím, že to bude začátek J