Marie Zelená je běžkyní, která se specializuje na ultra traily a ultra sky maratony, ideálně nad 80 km s vyšším převýšením, ale nepohrdne ani horskými maratóny, sky race nebo běhy do vrchu. Kromě běhu si také zamilovala horolezectví a v zimě především závodní skialpinismus, který ji umožňuje zkombinovat lyžování a pohyb ve volném horském terénu.
Určitě si dejte taky tento článek, který napsala a určitě i tenhle.
Začalo to tak nevinně. Sotva se člověk během září dostal po nejasném létu, zrušených akcích a omezením cestování, do provozní teploty a pocitu naběhané síly.
Za minutu 12 stíhám odběhnout RunCzech v Liberci. Den před zavedením nouzového stavu. Mně samotné zbývá posledních pár dnů, než mě to taky skolí… Partner přišel domů s horečkou a já už tušila, že mi zbývá posledních pár dnů…
A to jsem rozdělila domácnost, dezinfekci nepustila z ruky, tekuté mýdlo teklo proudem… je to boj s větrnými mlýny.
Pracuji z domu a čekám. Měřím se a den po dni sleduji reakce svého těla. Den před prvními příznaky se budím ve 3 ráno v plné síle, kouknu na Garminy tepovka na minimu, body battery 100, ráno výsledky měření MySASY s neskutečnou superkompenzací. Něco se děje, je to tady! Organismus začíná zbrojit.
Domácí izolace
Odpoledne už cítím bolest svalů a kloubů, večer přichází teplota 37,1. Předpokládám, že výš ani nepůjde, nemívám vysoké horečky, nicméně pocitově se i těch 37 dá přirovnat k 38,5. Paralen se na následující hodiny stává nejlepší kamarád. Obyčejný paralen, který mi u běžné chřipky působí možná 2 hodiny.
A teď? Sedm hodin na něm dokážu frčet jakoby nic. Pak přijde zeď. Ne maratonská, ale chřipková. Nová tableta,
znovuzrození, pak zase zeď. Tenhle koloběh trvá jen 2 dny. Lehké pokašlávání a evidentně si ta potvora hledá hnízdo. Slabé místo.
Moje Achillova šlacha jsou dutiny a nosohltan. To jsme rádi. Připaluji v troubě vánočku, nějak jsem to necítila. Otvírám kofolu…hmm, taky nic. Takže po 5 dnech ztráta čichu a chuti. A strašně ucpaný nos. Únava žádná, normálně funguju u počítače 8 hodin, aspoň že tak.
Někdy se vzbudím s lehkou bolestí hlavy. Jakmile se cítím fajn a nedělá mi problém sklonit hlavu, dávám lehkou flow jógu. Po 8 dnech zkouším cardio na trenažéru. Slabá hodinka. Cítím se jak po stovce, svaly bolí. Ale šťastná za ten pohyb.
Karanténa skončila, co dál?
Po odeznění karantény rozrazíme dveře bytu a vyletíme na vzduch. Pamatujte ale jednu věc. Běžecké ego musíte nechat doma. Nic se nemá uspěchat. Chovejte se, jako třeba po antibiotikách. Nevíte, jakou paseku to mohlo provést. Kašlete na tempa, segmenty, korunky.
Nečekejte na odezvu organismu, zda jste to přehnali nebo ne. Tohle je chvíle a příležitost na objevování nových tras, míst, důvody k zastavení na rozcestí, kochání, hledání v mapě, vydechnutí a pokračování. Přemýšlejte nad novými tréninky, intervaly, segmenty. Prostě si připravujte živnou půdu. Jak v terénu, tak v těle.
Nekupujte si nové boty na tempové běhy. I když jsou v akci. Budou i za 14 dní, i za měsíc. Zbytečně by vás to lákalo.
Měřím se každý den. Delší trasa mě stahuje do červených, kratší výklusy do zelených. Snažím se najít něco mezi kratšími a delšími. Zpevňuju se jógou, na tabatu si ještě netroufám. Byla bych bolavá další 2 dny.
4 týdny od prvních příznaků – stále to jde ztuha, chci zrychlit, nicméně z lehce zvýšené intenzity se pak dostávám několik dalších dní.
Tělo stagnuje s regenerací, mám problémy se spánkem, vleče se únava – svalová. Potíž je i s posilováním, která mě vycucá jako bych zařadila tempový běh. V MySASY padám dolů. Takže zase zpátečka. Jak dlouho to může trvat?
Zpovídám ostatní běžecké kamarády, kteří se s covidem potýkali nebo potýkají
Eva, zdatná běžkyně na trailech, ultra i kratších krosech, trojnásobná máma – onemocněla na začátku září, po závodě odpadla únavou. Druhý den se objevila mírná zvýšená teplota, která odezněla. Poté následoval každý den úplně jinak. Buď velká únava, nebo hned po probuzení bolest hlavy. Ztráta čichu a chuti. Nejdivnější to bylo po týdnu, kdy byl problém vyjít schody a udýchat to.
Pak se to začalo rychle lepšit. 13. den vyběhla. Po 13. km se cítila jako po ultra a musela si dát 2 dny pauzu. Pak znovu. To už nebolely svaly, ale jen cítila únavu spolu s divným pocitem, že se nemoc vrací. Opět 2 dny odpočinek, pokus o výběh a cyklotrenažer. Sama na závěr dodává:
„měla jsem lehké obavy, abych neměla nějaké následky, tak nějak jsem si to v hlavě srovnala a pak už to šlo“.
Radek, výborný ultra trailista, stovkař:
Trpěl několik dní vysokými horečkami s lehčím kašlem. Dokázal spát i 14 hodin. Po týdnu se stav začal zlepšovat. První aktivita byla velmi unavující. Takhle to trvalo týden, pak se pocity z běhu a výsledky začaly zlepšovat, ale na zvýšených tepech i delší regeneraci bylo stále možné pozorovat dozvuky infekce.
Michal, který mě fascinuje na IG svými turbo výběhy nejen po rovinách v časech, ve kterých bych mu stačila leda na kole:
Průběh neměl úplně příjemný vysoké horečky, kdy nedokázal ani vstát z postele. Po ztrátě chuti a čichu nedokázal ani doplňovat energii a vitamíny. A ke všemu nesnesitelné bolesti hlavy. Do všeho se musel přemáhat. I po třech týdnech cítil stále velkou únavu a slabost. Zatím se ještě vyběhnout neodvážil a nic nechce uspěchat. Tepy si neměří, spoléhá na signály svého těla, kam ho postupně pustí.
Shrnutí „virózy“ na závěr?
Jako aktivní sportovci se určitě onemocnění nemusíte bát. Plíce máme zdravé a rozdýchané, nicméně není o co s nákazou stát. Každý reaguje úplně jinak a nepředvídatelně a psychickou pohodu spolu se situací ve společnosti můžeme mít rozhozenou ještě dlouho.
Kromě vitamínů se obrňte dobrou náladou, podzimním odpočinkem a nějakou pěknou knihou, ze které si můžeme odnést i příjemnou motivaci. Navraťte se pomalu a s trpělivostí, vaše tělo vám poděkuje a vy poděkujte jemu.
Mně osobně se při návratech po nemoci osvědčilo nejen hlídání tepů, ale také měření odezvy zátěže na organismus pomocí MySASY. Mám-li být upřímná, až s příchodem nemoci jsem dokázala maximálně ocenit jeho přínos. Ačkoliv jsem vždy byla zastáncem tréninků “na pocit” přeci jen mě hlubší diagnostika pomohla zbortit několik mýtů a potvrdit i pár pravd. Ale o tom snad zase příště…