Marie Zelená. Fenomén PVLH24 hodin

0

Marie Zelená je běžkyní, která se specializuje na ultra traily a ultra sky maratony, ideálně nad 80 km s vyšším převýšením, ale nepohrdne ani horskými maratóny, sky race nebo běhy do vrchu. Kromě běhu si také zamilovala horolezectví a v zimě především závodní skialpinismus, který ji umožňuje zkombinovat lyžování a pohyb ve volném horském terénu.

“Ultra traily běhám od roku 2015. Vyplynulo to tak přirozeně z celodenních horských výprav a také z toho, abych měla větší fyzickou kondici na náročnější vysokohorské treky a horolezectví. Díky fenoménu B7 a beskydskému domácímu zázemí jsem se začala specializovat na horské traily a ultra traily. Na ultra závodech mě nejvíc fascinuje, že pokaždé překvapí něčím novým. Stejně tak mě lákají nové výzvy i větší extrémy, a tak jsem se pomalu začala přesouvat do Alp a dalších evropských hor. Jednou to bude možná ještě dál a moje osobní výzvy nezůstanou jen jako čáry na mapě spojující exponované hřebeny hor, ale stanou se skutečností…”

  • Vítězka B7 v letech 2017 a 2016,
  • Pražská stovka 2016 (151 km) 2. místo
  • Jesenická stovka 2018 1. místo
  • M ČR v Ultra Sky Marathonu 2017 2. místo
  • M ČR ve skialpinismu 2018 3. místo
  • Lavaredo Ultra Trail 2018 finisher
Na začátku celé výzvy bylo pár bláznů. Vlastně jen jeden, Martin. Otec celé myšlenky a domorodec z Lužických Petrovic. To on, netajíc se svým obdivem k Bob Graham Round a podobným šílenostem, vytvořil hezkou českou a adekvátní variantu. Tedy 18 vrcholů Lužických hor za 24 hodin. To on v následujících letech lákal své kamarády a známé z horských ultra k pokoření této Lužické výzvy.

Kdo si to neuvědomil v minulých letech, dostal impulz letos

Mě osobně začaly FKT lákat už v předešlých letech, především ať už jako dlouhé přeběhy nebo i vícedenní přechody pohoří a vlastní zajímavé trasy méně či více dostupnými místy (hlavně na Slovensku, kde se to přímo nabízí). Důvodem byla už únava ze závodění. Ne každou sezonu je běžec nastaven na to, poměřovat si údy (jak s oblibou říkáme i konkretizujeme přesné části těla) s ostatními soupeři a mnohokrát jde spíš o to, najít sám sebe a svou cestu dál, prostřednictvím svého oblíbeného sportu, našeho každodenního volnočasového chleba, běhu. Zkrátka, chtěla jsem se v roce 2019 hledat, tak jsem se jela ztratit do Lužických hor.

Do pro mě naprosto neznámého a nového území (nyní již téměř domácího díky přestěhování do Liberce). A to ztratit, doslova. Bylo to vzrušující a dobrodružné zároveň. Papírová mapa, houkání gps navigace, vybité hodinky a zoufalá Maru. To bylo přesně to, co jsem od toho čekala. Vždycky odněkud vyběhnout a zase zalézt do džungle. Člověk mohl mít naběháno jak chtěl, ale to kufrování a bloudění nevynahradí nic. První pokus byl v rámci možností a časovému limitu úspěšný. Druhý na sebe nenechal dlouho čekat. Ale to ještě předbíhám ve sledu jarních událostí.

Koronavirus, karanténa a uzavřené hranice

PVLH24 se ocitlo ve středu zájmu především díky neplánované Covid situaci a s ní spojenými omezeními. V Lužických horách se to najednou začalo hemžit zvučnými jmény a smrtelnost popírajícími sportovními výkony. Tuhle Radek Brunner nasadil rychlostní korunu, tamhle se Pavel Paloncy pokusil zlomit vzdálenostní hranici.

Ženský přelet pod 14 hodin předvedla neskutečná ultra běhna Lenka Berrouche a takhle bychom mohli vyjmenovávat dál a dál. Přesné časy můžete snadno dohledat v tabulkách webové stránky PVLH24, které Martin pravidelně aktualizuje a doplňuje. Pro mou hlavu to jsou astronomická čísla, ke kterým se ani myšlenkami, natož výkonem, nehodlám přibližovat.

Renesance FKT

Veškeré FKT, PVLH24 nevyjímaje jsou pro mě určitá duchovní pouť, až téměř meditace. U spousty z nich je trasa daná (Koruna Liptova, Forststeig Elbsandstein nebo fungl nová Strážovská výzva), ta Lužická je výjimečná, stejně jako BGR, že jsou určeny pouze vrcholy a jedno místo startu a cíle. Zbytku provedení a vaší kreativitě se meze nekladou, pokud jste schopni trasu absolvovat do 24 hodin.

A to je právě to ono kýžené! Ten pocit výhry nad tím, jak jsme si parádně anebo úplně na prd tu trasu vykreslili, kolik kilometrů jsme zabloudili. Jezdit na tajňačku do Lužek trénovat a hledat jelení stezky, zkratky, anebo i utajené výhledy, kde bude nejkrásnější ranní svítání. Je to jako učit se na zkoušku. Buď se nabifluješ základní osu, kterou jedeš a odříkáš bez klopýtnutí, anebo tě baví ta omáčka kolem a okecávání širších témat a souvislostí. Prostě PVLH24 buď běžíš na rekord, anebo na zážitek.

Po druhé a ne naposled

Můj druhý pokus se tím řídí. Tentokrát 4 nohy, dva žaludky, jeden tým. Spolupráce.
Patřím mezi ty, kteří neumí říct na tyhle nabídky ne, i když často pochybuji o tom, zda jsem příkladný parťák do týmu. Další pokus dáváme ve dvojici s kamarádem Romanem na konci května. Bylo těžké najít termín, v dubnu ještě nebylo naběháno, v květnu jsem se o to alespoň snažila a my mohli na konci měsíce vyběhnout.

Situace kolem koronakrize se zlepšovala, a tak i pohyb podél hranic s Německem už byl alespoň v rámci možností možný. Pro každý případ jsme zvolili trasu výhradně českým územím a podél hraniční čáry. Když jsem šla na podzim, brala jsem to Německem, odkud jsem stoupala na vrchol Hvozd. Tehdy jsem tam někde v ohradníku taky ztratila papírovou mapu a lesem mě provázelo několik jezevců, možná mývalů, kteří jsou pro toto území charakterističtí.

U těchto výzev je super, že je můžete provozovat v jakékoliv roční období. Na jaře je méně vegetace a lepší orientace, v létě je dlouho světlo, na podzim je tma a mlha a v zimě už někteří nadšenci očekávají přívaly sněhu a s nimi novou verzi výzvy, tzv. zimním stylem. Netajím se tím, že bych nejraději vyzkoušela všechno.

Přípravy

Ale vezmu to raději pěkně popořadě. Dvojice byla parádní způsob blíže obhlédnout terén, vyzkoušet navigaci, objevit jiné stezky, prostě zdokonalovat snadnější postup trasou. Kombinací je nespočet. S Romanem máme oba rádi běh v noci, a tak jsme vyrazili o půl noci z vesničky Mlýny. Nad námi byl malebný Střední vrch, který byl také náš poslední vrchol a před námi Sokol, Velká Tisová, Buky, Klíč s postupem až do Petrovic. Rouška tmy orientaci přeci jen ztížila, ale to nám na energii neubralo.

Mezi Buky jsme potkali Tomáše, který se vydal na trasu v protisměru od Petrovic. Často se tu teď o víkendech setkávalo více běžců, nebo skupinek, protínajících Lužické vrcholy. U pokořitelů převládá kratší varianta trasy kolem 100 km, avšak směr postupu po směru nebo protisměru hodinových ručiček je tak 50:50. Každému vyhovují jiné kopečky a způsob stoupání. Někdo se chce vyhnout přímé lince na Luž, jinému zase vyhovuje příkřejší stoupání na Jedlovou.

Sladit tempo a nezapomenout na repelent

Z tandemu jsem měla trochu respekt také kvůli tomu, že jsem během května nasadila vyšší objemy kvůli výzvě Do práce na kole (po karanténě bylo třeba přeci jen si trochu vyhodit z kopýtka) a nechtěla jsem na trase Romanovi vytuhnout.

Poslední týden jsme se vyzyvatelé předháněli a rozhodovaly kilometry každého běhu. Speciální kapitolu o tom můžu věnovat pouze měření s MySASY, které mě v nabíhání objemů překvapivě podporovalo a kladně hodnotilo, ačkoliv už jsem kolikrát fakt dřela pusou o Ještědské kameny.

Naštěstí pár odpočinkových dnů výkonnost skvěle vyladilo a mě se šlo do kopců parádně. Hůř na tom byl parťák, který se od druhé půlky trápil, ale to by nebylo ultra, kdyby šlo všechno tak snadno. Zážitky jsou k nezaplacení a můžeme se k nim alespoň později vracet a vzpomínat. Třeba na první sluneční paprsky na zřícenině na vrcholku Sokol, mraky klíšťat i neschůdné zkratky roštím nebo bažinami.

Také jsme zvolili pohodlnější způsob zásobování a nechali si bráchou od Romana vozit na určená stanoviště dobroty a pití. Šlo by to i bez toho, způsobů je mnoho. Stačí pár skrýší po trase anebo hospody ve vesničkách, třeba v Petrovicích nebo Chřibské, na Jedlové točí místní pivovárky, na Hvozd se vybavte raději i Eury. Studánek se zde bohužel mnoho nenachází, na druhou stranu nohy v suchu je možné mít klidně jen polovinu trasy, když jste šikovní.

Za 24 hodin je toho možné stihnout opravdu hodně a je na každém, jak maximálně si bude chtít tohle dobrodružství vychutnat. My si jej užívali tentokrát něco přes 17 hodin a začala jsem se ještě před dokončením těšit na svůj další pokus. Možná půjde tentokrát po směru hodinových ručiček? Kdo ví.

Pár tipů na závěr by mohlo znít hesly jako nepodcenit výbavu, myslet na to mít dostatek vody i repelentu a bedlivě sledovat trasu. Místy jsou odbočky nepřehledné, vrcholy zarostené a když potkáte občas pár turistů, budete mít i radost, že vidíte živou bytost.
Make peace, PVLH24 and not war!

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno