Krakonošova pětadvacítka – 3. diel

0
Zelené značka z Roviniek vedie spočiatku po asfaltovej cyklotrase lesom a potom prechádza na štrkovú spevnenú cestu. Mierne stúpa, junák zaostáva, až sa mi nadobro stratí. Míňam chatovú oblasť. Na nejakom Třídomí by som mala podľa plániku odbočiť prudko doprava na vlastné značenie, len netuším, ako má vyzerať a či tie Třídomie je chatová oblasť, kopec, smerovník alebo čo. Junáka za sebou nevidím. Dobieham 3 mladých chalanov na vychádzke, nuž dávam moju dnešnú obľúbenú kontrolnú otázku: “Bežali tadiaľto nejaký pretekári?“ Odpovedajú kladne, len sa pobavene čudujú, prečo sa tak hlúpo pýtam. Nemám čas a chuť im vysvetľovať, že ja dnes bežím kvaziorienťák.



Pokračujem lesom až narazím na kontrolu zapisujúcu si čísla a ponúkajúcu ionťák. Lupnem ho do seba, informujem sa o odbočke, ktorá je hneď pri kontrole viditeľne označená šípkami vápnom na zemi. „Je ešte niekto za vami?“, vyzvedajú, asi ich už nebaví trčať na kládach. „Ešte dvaja a jeden z nich práve dobieha.“ Blíži sa k nám Fľaštičkový. „My ho trochu zdržíme“, zvolajú, chcú ma potešiť. „ To nemusíte, my bežíme spolu, ukazujeme si navzájom cestu.“ Nečakám, vydám sa po úzkej miestami kamenistej cestičke skrz les. Junák ma čoskoro dobehne, je to prevažne z kopca. Šípky sú nakreslené na každom druhom kameni. Prebehneme lesom a napojíme sa na asfaltový chodník. I tu pokračuje vlastné značenie. Začína ma bolieť brucho, zrejme z toho, ako som do seba rýchlo vliala občerstvenie. Au, au, au, tlačím si dlaňou na boľavé miesto. Pomáha to len trochu. To mi ešte chýbalo, taká galiba.


Asfaltový chodník sa napojuje na cestu pre motorové vozidlá. Biela značka nás naviedla na správny smer. Bežím schovaná za chrbtom mládenca. Striedavo si prikladám pravú a ľavú ruku na brucho, odkiaľ vystreľuje neutíchajúca bolesť. Okolo občas presvišťí auto. Nemám ani tušenia, ako dlho máme cupitať po vozovke. Niekde by mala byť odbočka na modrú turistickú značku. Kontrolujem obe krajnice, hľadám volavku – veľkú turistickú maľovku používanú pri odbočení. Zatiaľ ju nikde nevidím. Trochu som z toho nervózna. Snáď sme ju neminuli. Po hodnej chvíli zbadáme autobusovú zastávku. Sedí v nej chlap s blokom papierov v ruke, bandaskou čaju pri nohách a obložený plastovými pohármi. Ďalšia kontrola navigujúca nás do lesa. Super, takto by to malo vyzerať na „klasickom“ prespoľnom behu. Ja som vedela, že organizátor len blafuje s orientačnou náročnosťou, ak pominiem ten nie veľmi vydarený začiatok.


Mladík sa občerstvuje, ja radšej nedráždim žalúdok druhou dávkou tekutiny. Poberám sa chôdzou hore po úzkom zarastenom chodníku do kopčiska. Na kameňoch svietia biele šípky z vápna. Cesta je zarastená bujnou vegetáciou. Z pôdy sála vlhkosť. Ideálne prostredie pre kliešťov. Tento týždeň som si už jedného takéhoto parazita vyťahovala zo stehna po tréningu. Samička kliešťa bola zakusnutá do kože veľmi napevno, žiadne kývanie do strany nepomáhalo. Ani naťahovanie kože na hranicu pružnosti. Nepustila sa a nepustila. Už som začala uvažovať, že si napätú kožu odstrihnem nožničkami. Nakoniec som ju ale vyrvala. To bol boj.


Pahorok nemá konca kraja, i keď je podstatne kratší ako Žalý. Moja únava narastá geometrickým radom. Mám za sebou nejakých trinásť kilometrov. Z nohy na nohu sa sťažka doštverám na štrkovo trávnatú cestu. Kam ďalej? V pravo? V ľavo? Šípka chýba. Intuitívne sa poberám napravo hore do kopca. Som na modrej značke. Junák ma stále nedobehol. Kdeže sa tak zdržuje? Pije vôbec z toho vlastného elixíru na opasku? Alebo sú to fľaštičky poslednej záchrany?


Kochám sa volným behom upravenou lesnou cestou. Práve kvôli tomuto mám rada krosy. Sálať energiu zo stromov, dýchať čerstvý svieži vzduch, vnímať zvuky prírody tak lahodiace ľudskému sluchu. Zo snenia ma vytrhne až priblíženie sa k turistickému rozcestníku. Po modrej mám bežať až po Herlíkovický kostol, čiže až do nejakej dediny, ako to chápem ja. Ďalej bude nasledovať neznačený úsek na Strážne. Prinajhoršom sa spýtam miestnych, kadiaľ bežať. Zatiaľ je to stále po značke. Pribúda turistov, rodinky na sobotnej prechádzke. Počasie je ale vhodnejšie pre beh, je pod mrakom a teplota vzduchu do 20 C.


Trasa vedie z lesa na pokosené lúky preťaté asfaltovým chodníkom. Častejšie sa objavujú vyvýšeniny, hupáky. Riadne v nich cítim nohy, akoby mi ich zvierali do mučiaceho zariadenia zo stredoveku - španielskej čižmy. Bodavá ostrá bolesť sa zakusne do svalov, trýzniace ihly sa zapichujú čoraz hlbšie a naliehavejšie, dokým sa neobjaví rovinka. A po krátkom uvolnení sa všetko zopakuje s ešte väčšou nástojčivosťou. Najradšej by som prešla do chôdze, ale nespravím tak, radšej sa budem ďalej sužovať. Predsa nebudem kráčať. Pred dreveným kostolíkom je na chodníku namaľovaná veľká šípka s nápisom 25 km odkláňajúca ma doľava.


Klusám lúkami, míňam samoty. Vápnová značka už nikde nie je, nuž sa držím stále na pôvodnej ceste. Privedie ma až do obce Strážne - dvadsiaty km. Trasa ďalej povedie po žltej značke až do Vrchlabí. Len nájsť smerovník. Spoza rohu jednej budovy na mňa vykukuje akýsi človiečik. Potom sa rýchlo schová a než tam dobehnem, podáva mi čaj. Kontrola si zapisuje číslo a naviguje ma k odbočke. Na plote je zavesená reflexná vesta a papierová šípka. Geniálne vtipne riešené značenie.

Foto triatlon.

0
Zde jsou slíbené fotky. Nebudu komentovat :-)

Krakonošova pětadvacítka – 2. diel

0

Stúpam hore na kopec Žalý, nohy oťažievajú, veľmi túžim niekoho dobehnúť a vyhnúť sa tak ďalšiemu blúdeniu. Šípka na strome naviguje doľava preč z asfaltky na panelku a nad ňou je pole. Dobieham k chatke s početným osadenstvom. Pre istotu sa pýtam, či tadiaľto bežali pretekári. Prikyvujú. Za domom zbadám značku, smeruje doľava po širšej lesnej ceste. Spravím len dva kroky, už na mňa od chatky kričia, že nie tam, ale po poli. „Ale žltá je vľavo a ja mám bežať po značke“, namietam. „Všetci doposiaľ bežali po poli. A niektorí šli“, nekompromisne jeden odpovedá. Keď šli, tak pôjdem i ja, a to doslova. Kráčam hore, o chvíľku je za mnou mládenec. Počul môj rozhovor, nuž vraví, že pred štartom organizátor hovoril o akýchsi skratkách. Toto bude asi jedna z nich. Super, skratky v plániku nie sú zakreslené. Miestne názvy nepoznám, v mape sa neorientujem, nuž mi bol výklad trate s objasnením povoleného odbočenia zo značky na dve veci. Asi by som mala radšej behať iba na ovále dráhy.

Po zdolaní pár výškových metrov križujeme cestu vedúcu po vrstevnici. Strmo hore pokračuje skratka. Kade ďalej? Junák rozhodne: „Po skratke, pokiaľ ide hore, je to dobre.“ Štveráme sa po kameňoch, konároch, výmoľoch. Nebežíme. Pot mi kropí zem. Kape z čela rovno na trávu, som v takom hlbokom predklone. Bolo mi toto treba? Blúdiť tu po horách. Kašlem na čas, hlavné dnes bude dopraviť sa do cieľa. Vyliezame na štrkovú cestu. Po nej sa kolmo na nás rúti stredne veľký pes. Jeho pani po ňom volá: “Nechaj už tých bežcov na pokoji!“ Pes nevšímavo prebehne vôkol a trieli ďalej. Tí pred nami tu museli mať veselo. My sme ušetrení od prípadného uvítania štvornohým miláčikom, lebo na rozdiel od ostatných nebežíme, ale kráčame. Naša záchrana. Pozitívne z tohto stretnutia je, že máme spätnú väzbu: sme stále na trase závodu.

Pokračujeme rovno hore po skratke. Na ďalšom križovaní lesnej cesty váhame, či kráčať úzkou lesnou pomerne zarastenou trasou alebo už sledovať značku. Za nami počujem šramot. Drobný veterán. Kde sa tu tak z ničoho nič vzal ani mávnutím kúzelného prútiku? „Kadiaľ?“ „Ja by som šiel po ceste“, odpovie. S mládencom sa opäť rozbiehame. Serpentíny hore a sme pri rozcestníku. Tu by sa mala značka zmeniť na červenú. Pán na nás kričí, že máme bežať hore po žltej. Za zákrutou je kontrola a občerstvovačka. Lupnem do seba čaj a pre istotu sa tážem na trasu. „Dole a doprava.“ Kmitáme späť. V jednej zákrute je napravo širšia lesná cesta. S mládencom pozrieme na seba, žeby tadiaľto? Za nami sa ozve hlas:“ Rovno!“ Nemali by sme sa na to vykašlať a bežať s ním, napadne ma, ale ostávam trieliť po mladíkovom boku.

Červená vedie po rovine širokým chodníkom. Dobrý výhľad. Zaráža ma, že nevidíme pred sebou žiadneho pretekára. To sú všetci už tak ďaleko a my sme poslední? Na ľavo pohľad do údolia. Po dlhej chvíli odbočujeme, trasa prudko klesá. Junák mastí dolu rýchlejšie kúsok predo mnou. Šípka na strome nás odkláňa na úzku lesnú cestičku doprava. „Hej, zmena smeru,“ kričím po ňom. Mladík by bežal ďalej po širokej ceste neupozorniac ho. Klesáme v náročnejšom teréne. Pre istotu pozriem do plániku, červená by mala byť 3 km po Rovinku a tam na zelenú.

Vybiehame z lesa znovu na širokú trávnatú cestu. Dole po nej kráčajú turisti. Skupinka malých detí s rodičmi povzbudzuje. Keď bežím okolo nich, jedna pani vraví: „Ááá, prvá žena.“ „Kdeže“, opravujem ju, „dve sú predo mnou“. „Tak tie som nevidela“, odvetí. To už majú taký obrovský náskok? Kráčanie do kopca ide pomaly a minúty nebezpečne naskakujú. Ak devy na Žalý vybehli, sú dávno v čudu. Trielim za mojim spolubežcom. Z kopca je rýchlejší, ale zasa zaostáva vo výbehoch. Každý má vlastné tempo, ale vždy sa dohoníme.

Na Rovinke máme za sebou 10 km. Je to odpočinkový priestor pre turistov, cyklistov, výletníkov, patrične s krčmou a bufetmi. My len presvišťíme vôkol. Junák sebaisto mieri rovno, ani sa na turistický smerovník nepozrie. Asi to tu pozná. Dobieham ho, hľadám však na stromoch zelenú značku podľa hesla: dôveruj, ale preveruj. Ako sa tak obzerám, zbadám neďaleko za nami drobného veterána. No toto! To sme mu veľmi neutiekli! Ja som bola v domnienke, ako si to svižne nemastíme krajinou. Avšak veterán sa vždy z ničoho nič zjaví za nami ani škriatok v rozprávke Mrazík, s ktorým hral naháňačku Ivan. Čarovný deduško zacingal kúzelnými zvončekmi a zmizol skôr, ako ho Ivan lapil a zjavil sa niekde inde.

Krakonošova pětadvacítka, 25. ročník behu na 25 km – 1.diel

0


V sobotu 21.6.2008 krátko pred 11. hodinou stojím pred otvorenou bránou Domu detí a mládeže Pelíšek vo Vrchlabí ozdobenou transparentmi k diaľkovému pochodu Krakonošova stovka, ktorý tu začal včera podvečer a dnes poobede by mali z neho prikvitnúť prví turisti - diaľkoplazy. Ja si idem vyskúšať spolu s 20 prevažne miestnymi bežcami v rámci behu na 25 km zlomok turistickej trasy a hlavne prevetrať pražským smogom zamorené pľúca. Na hrudi a chrbte sa mi skvie červené látkové štartovacie číslo spojené šnúrkami na pleciach a zaviazané na bokoch mašličkou.

Organizátor víta účastníkov: „ ....ako všetci vieme, nejedná sa o klasický bežecký závod. Trať nie je špeciálne označená,....“ Panebože!, prebleskne mi hlavou, o tomto detaile nebola v propozíciách ani zmienka. Ja som sa vlastne nevedome prihlásila na kvázi orientačný beh! Ja, ktorá musím chodiť do práce i z práce po rovnakých uliciach, aby som nezablúdila! „...pri registrácii ste obdržali náčrt trasy. Beží sa po turistických značkách, neznačených úsekoch a miestami po vlastnom značení. Minulý rok sa sťažoval jeden pretekár na nepostačujúce značenie a že zablúdil. Takéto námietky neprijímame...“ No paráda, to znie stále lepšie a lepšie, ešte že som podpísala papier o účasti na vlastné nebezpečie. „..Kto je tu dnes prvý krát, odporúčame sa držať niektorého skúsenejšieho pretekára...“ Rada nad zlato. To napadlo i mňa. Kam som to dnes vliezla? Ja, zhýčkané mestské dieťa zvyknuté behať prípadné krosy s fáborkami na každom strome, na múkou na zemi vysypanými šípkami označujúce každé odbočenie, zmenu smeru, navádzajúcich organizátorov za každým bukom. Vitajte u pravých drsných horalov v Krkonošiach.

Švihnem panický pohľad po tiež bežiacom manželovi. S vražedným humorom sa ma pýta: „ Keď sa do 3 hodín od štartu nevrátiš, môžem ísť domov?“ A ja bláhová som si myslela, že ma pôjde hľadať. Sekundu uvažujem o vrátení čísla a nenastúpení na trasu, nakoniec strach oblbnem presvedčením, že to na trase nebude až tak zlé, organizátor len blafuje, čapnem si nejakého skúseného borca a dajako dobehnem do cieľa. Odborným okom prebehnem štartovacie pole: mladí junáci, ostrieľaní a na mňa veľmi čiperní veteráni, olympijská víťazka v behu na lyžach Blanka Paulů, jedna pekná blonďavá deva s vrkočom pôsobiaca nadupaným dojmom a drobný postarší pánko. Poberiem sa k nemu s dotazom, za ako dlho zvykne Krakonošovu pětadvacítku bežať a či sa môžem k nemu pridať. Skromne odvetí, že on sa do kopcov neponáhľa a minulého roku bežal 2:30 hod. To sa mi zdá pomalé, pomýšľam na čas 2:15 hod. Vodiča budem riešiť za chodu na trati.

Odštartujú nás a my vyrážame rozkopanou ulicou s hlineným podkladom hore ku zrúcanine kostola po žltej turistickej značke. Držím sa vzadu, pár krokov pred „deduškom“. Po chvíli vbiehame na asfaltku vinúcu sa hore do polí lemovanú stromami. Prvých 6 km by sme mali prudko stúpať na Žalý a potom ešte ďalšie dva km s celkovým prevýšením od štartu 900 m. Predo mnou beží mladý chalan s fľaštičkami na opasku. Vidím i blondínu, je posledná zo vzďaľujúcej sa skupinky. Jej náskok stále narastá. Do kopca mi to veľmi nejde, bežím pomaly. Chalan zastavuje a čaká kamaráta. Zatiaľ mám v dohľade pretekárku pred sebou. Stromy hustnú, serpentíny. Dychčím a zvoľna kladiem nohu pred nohu. Je to makačka.

Za jednou zákrutou asfaltka prestane stúpať, smeruje k domčekom. Na pravo je vyšliapaná prudká cestička skrz pole. Nikde nikoho. Pod pretekármi akoby sa zem zľahla a to mi pred chvíľou nepripadali až tak ďaleko. Značka nikde. Zmena smeru by mala byť oznámená. Kadiaľ pokračovať? Do terénu sa mi nechce a hádam by som na poli niekoho videla, ak by odbočili, alebo mi už tak veľmi utiekli? Oproti po ceste sa vezie dievčina na koni a vedľa nej kráča druhá. Pobehnem k nim, pýtam sa, či tadiaľto bežali nejaký bežci. Obe na mňa vystrúhajú udivený ksicht, neodpovedajú, ani slovko zo seba nevydajú. Sú nemé, alebo nerozumejú? Počkám na mládencov. Pobežím radšej s nimi. Stojím na mieste a pripadá mi večnosť, než sa objavia. „Kam mám bežať?“ kričím z diaľky. Fľastičkový odpovedá:“ Neviem, ja to bežím po prvý krát.“ „Ja tiež. Dokelu, toto dnes pekne začína,“ uľavím si. Poberám sa na prieskum po asfaltke. Ostrím zrak a hľadám žltú značku, obzerám sa i za seba, či nie je v protismere. Nikde nič. Mládenci sa vydajú za mnou. Po nekonečných minútach ju nájdem na strome. Volám za seba:“ Značka, žltá značka!“ Kameň mi padol zo srdca. Fľaštičkový mladík opúšťa kamaráta a trieli za mnou kamarát nekamarát.


Míňam samoty a vbieham na cestu pre motorové vozidlá. A je to tu, stratila som sa. Veď ja mám bežať lesom v teréne a nie plácať sa tu po ceste s autami. Budem zrejme držať rekord preteku, 2 – 3 km od štartu sa im ešte nikto naisto nestratil. Slovenská Pražanda v krkonošských lesoch, to nemohlo dopadnúť dobre. Naštvaná bežím ďalej po vozovke, netuším, čo od toho očakávam, ale stáť na mieste, prípadne vrátiť sa, zatiaľ neprichádza v úvahu. Po pár metroch zbadám v protismere turistickú značku smerujúcu na asfaltku, z ktorej som dobehla. Sláva, ja som na značke! Ešte šťastie, že sa stále obzerám a pátram po značení. Je mi však divné, že trasa vedie po ceste pre motorové vozidlá. V mojom smere ma míňajú bielymi stužkami vyzdobené autá, svadba, trúbia. Musím vyzerať ako idiot, sama s veľkým červeným číslom, a možno si myslia, že som prvá, veď kúsok za mnou beží Fľaštičkový. Treba si užiť chvíle i keď len fiktívnej imaginárnej slávy. Vystrúham úsmev.

Vyťahujem náčrtok A4 od organizátorov poskladaný ma malý štvorček a zastrčený do minikapsičky bežeckých trenírok. Ak sa budem naďalej takto potiť, tak onedlho nebudem mať kam pozerať. Sáčok ani obal nemám, bežne si takéto veci na pretek nenosím. Cesty pre motorové vozidlá alebo typ povrchu zakreslené nie sú, len žltá čiara z Vrchlabí na Žalý s údajom 6,3 km. Cupitám si to hodnú chvíľu po vozovke hore s miernym stúpaním. V diaľke zbadám turistický rozcestník. Paráda, mrknem na ňom, kde som, kopec Žalý by tam mal byť vyznačený. Neďaleko postávajú cyklisti, ako ma zbadajú s papierom v ruke škúliacu po rozcestníku, volajú, že ostatní bežci bežali v pravo hore po úzkej cestičke. Za nimi!

Jaký byl lékařský triatlon?

0

V Prunéřově 28.6.2008 jsem se opět po roční přestávce účastnil parádní akce v krásném prostředí a se skvělou organizací.

Na startu se nás sešlo požehnaně, konkurence byla opravdu přehnaně profesionální. Pohled na nabušená a vyrýsovaná těla profíků, nebyl pro nás hobýky nic potěšujícího. Já to ale nehodlám zabalit a vytyčuji si jiný cíl, než stát na bedně. Chci prostě soutěžit s pár klukama, kteří do toho se mnou šli. Dnes tu navíc reprezentuji společně se dvěma kolegy z práce (Jindra Drozd, Milan Armstark) nově založený SK MP Kadaň, za který už jsem závodil sám 2x (JCM a XC okruhy). Tento den moji soukmenovci ještě stihli odehrát 3 fotbalové zápasy a pak si odmáknout triatlon. Blázni!!! Lasky dorazil i s manželkou Vlastou. Lasky opět jako fanoušek a fotograf. Omlouvá ho nachlazení, chce být totiž fit před dovolenou. Další závodníci, se kterými jsem se vyhecoval, startují ve skupině M20 (Král Jakub; Pešík Karel) , je to jejich první triatlon. Jakub jakožto profesionální jezdec na divoké vodě (rodeo), jde do všeho s velkým nadšením. Uzavíráme sázky, že porazím všechny výše jmenované. Vždyť soutěživost je zdravá.

Startovní listina byla opravdu našlapaná, přihlásilo se skoro 160 závodníků.

Na startu se tradičně objevuje i vyhlášená doktorská kapacita kardiochirurg

Jan Pirk (1948) startující v kategorii M60. Musím podotknout, že obdivuji jeho vitalitu.

Bližší informace o tomto závodě brané z profesionálnějšího hlediska najdete zde.

A nyní moje hobýkovské vyprávění z průběhu trasy:

Věci už mám v depu, které je vzdálené asi 100 metrů od bazénu. Rozhoduji se, že tento kus přeběhnu v cyklistických tretrách a cestou si nasadím rukavice a navlíknu trikot. Ušetřím tak drahocenný čas a nebudu mít rozpíchané nohy od kaménků.

Nasazuji si plaveckou čepici a brýle. Vypadám komicky, ale co.

Voda je docela teplá.

Start …. Vrhám se do vody a plavu moje oblíbená prsa. Předplaval jsem asi 8 závodníků. Mne předplavalo asi 6 závodníků v neoprenech, žraločím tempem mastí ukázkového kraula.

Vylézám z vody nejsem ani moc unaven, 300 metrů bylo docela málo. Na břehu stojí Lasky a se slovy : „ perfektní Venco“ - mne podporuje. Převlékám se, nervozita stoupá utírám si pravou nohu, ale ponožku dávám na levou neutřenou. Odhazuji ručník a oblékám se bez utírání a běžím. Konečně se ocitám oblečen v depu nasazuji brýle a přilbu. Kolo tlačím k východu z areálu koupaliště, kde mohu konečně nasednout. Fandí mi Dáda Mazurová a osádka sanity : „policie do toho“. To mne příjemně překvapuje. Nasazuji tempo. Jedeme po asfaltce až k výjezdu na Hasištějn . Vyjíždíme asi 2km prudkého brutálního stoupání bahnité a kamínkovité cesty. Funím a odfukuji, několik lidiček předjíždím a zároveň uhýbám profíkům, kteří si to zde štrádují jako po rovince. Vidím docela často vysekaná lýtka, která kolem mne prosviští a majitelé tohoto svalstva jen hlásí : „ pravá, levá“ !!!

Utěšuji se poklidnou krajinou a voňavým vzduchem. Hasištejn!! Prosvištíme parkovištěm a po 30 metrovém úseku mírného klesání zase odbočujeme doleva na šotolinovou cestu. Zase stoupáníčko, ale jen mírné. Šotolinu střídá uježděná hlinitokamenná cesta. Na konci této cesty nás čeká odbočka vlevo a parádní sjezd, který je však místy dost nebezpečný, hlavně v zatáčkách. Hrozilo zde, že někdo sjede z prudkého srázu do lesa. Já to však pouštím a spoléhám na dobré brzdy a znalost terénu. Vyplatilo se to, dojíždím pár závodníků a jednoho i předjíždím. Konečně si mohu zařvat : „zleva“ !! Sjezd vyúsťuje opět na asfaltovou silnici kde stoupáme až do obce Třebíška. Byl to pekelný stoupák. Předjíždím pár bicyklů a radostně hýkám: „zprava, zleva“ . Silnice je zde ale dost široká, možná na mne koukali jako na blázna. Bral jsem to s humorem, doufám, že i oni. O profících, kteří mne předjížděli neustále po celé trase už raději nebudu psát. V obci Třebíška odbočujeme opět vlevo na lesní cestu. Po menším stoupání jsem konečně na vrcholu. Jedeme po luční cestě a naskýtá se nám krásný pohled, který stojí za tu dřinu. Psychicky jsem naprosto uvolněn. Sjíždíme klesání, přes potok rovinka a zase klesání, no nádhera. Další potok a musím prudce přeřadit, neboť nás čeká hustý kopec. Jedu krokem a ostatní na tom jsou obdobně. Rozhoduji se, že slezu z kola a budu šetřit sílu rychlejší chůzí. Vyplácí se mi to. Po 30 metrech opět nasedám. Jedeme krásný sjezd po louce do Volyně . Sjezd po asfaltu ukončuje prudké odbočení vpravo. Kamenitá cesta, malé stoupání a zase krásný a divoký sjezd. Pouštím to na plno, předjíždím pár závodníků. Při cestě v lese do sebe cpu antikřečovou tabletu. Málem jsem se vyflákal. Ustál jsem to. Prudký překvapující, ale poslední stoupání na lesní cestě je vysilující. Teď už jen sjezd, moje doména. V jednom úzkém úseku velmi kamenitém musíme všichni velice brzdit, jedeme totiž skoro po 80 stupňovém klesání. Za mnou však slyším, že mne někdo chce předjed. Blázen se řítí do hromady šutrů a padá. Má trochu podřená kolena, ale pro jistotu se ho ptám, jestli je vše ok. Kladná odpověď mne uklidňuje. Sjezd pokračuje na poli, prověřuji své přední vidlice, ještě, že je mám. Prudké zatáčky v hlubokém štěrku respektuji bržděním. Blížíme se do Prunéřova. Vidím asfaltku, kde na křižovatce vjíždím předním kolem do štěrku. A jééé padám na rameno a brzdím to rukama. Zadní chumel cyklistů se mi naštěstí vyhýbá. Zvedám se a kontroluji jestli mi nic není, jen pár oděrků a jsem ok. Na kole kromě spadlého řetězu také vše ok. Nasazuji řetěz a jedu dál (zde jsem ztratil asi 1 minutu). V depu mne podporuje opět Lasky a burcuje mne: „ Makej běhat umíš“. Já jsem však měl co dělat abych se rozeběhl. Trvalo mi jedno kolo běhu abych se vůbec dostal do tempa. Pořád jsem měl v nohách zafixovaný pohyb jízdy na kole. Běh byl naštěstí skoro celý po rovině až na 100 metrový stoupáček. Běželo se krásně a užíval jsem si to. Fanoušci fandili. Od organizátorů bylo moudré dát běh kolem kempu. Po třetím kole cíl. Docela jsem doběhl v pohodě, žádná křeč, žádný výpadek a náhlé klesnutí k zemi. Později zjišťuji, že jsem vyhrál skoro nad všemi, které jsem chtěl porazit, až na Karla. Do příštích závodů to napravím „ zničit krtka“.!! ;-)

Můj výsledný čas 1:49:29h obsadil jsem v celkovém pořadí 70té místo.

Byl to krásný závod s příjemnou atmosférou a ještě jsem vyhrál v tombole krásný svetr.

Organizátorům celého závodu patří moje velké díky!!

Pár fotek ze závodu naleznete zde. Zbytek dodám později ve fotoreportáži.
Výsledky jsou zde.

Žhavé XC okruhy Kadaň 2008

0
Úvodem bych vás chtěl odkázat na krásný a vystihující článeček o tomto závodě.

A jak jsem to viděl já?
Je sobota a já jsem na noční, kde jsem se rozhodl, že si i přes nevyspalost "trochu zajedu" mé nové horské kolo na závodech XC okruhy 2008 . Moc jsem toho doma nenaspal . V 9:30h jsem již na místě konání celé akce. Musím podotknout, že bylo úmorné vedro 32 stupňů a nebylo se kam schovat před spalujícím a devastujícím sluncem. Navíc jsem se dozvěděl, že moje kategorie do 40let startuje společně s kategorií do 30let až po 13té hodině. Předstartovní náladu si zpříjemňuji masáží zdarma od opravdové profesionální masérky a uvolňuji tím psychické i fyzické napětí. Doporučuji zajděte si na masáž do Zeleného stromu. Setkávám se zde mimo jiné i se svým sportujícím parťákem Laskym a jeho drahou polovičkou Vlastou. Dnes jsou zde jen jako fanoušci, snad se příště polepší :-). Úmorné horko neustává. Dozvídám se, že start dvou kategorií do 40 a do 30 bude z běhu ke kolům, protože je nás hodně. Konečně start, zvedají se oblaka prachu a jako bizoni se ženeme ke svým strojům. Favoriti závodu již sedí a šlapou do pedálů, zatím co já vytahuji kolo z boxu. Rozjíždím se, vdechuji prach a vysychá mi v hrdle, prachu jsem polykal opravdu hodně. Prokládám to vodou. Blížím se k vysílači , kde uhýbáme doprava do stoupáníčka. Dlouhý sjezd s klopenkou a skokánkem byl opravdu příjemný. Za sjezdem brutální stoupání na prudkém slunci dalo zabrat . Blížím se k cíli prvního kola. Ještě 9x, to je brutální! Favoriti mne předjeli o 2 kola. Neustále jsem se otáčel abych uhnul a nikoho nebrzdil. Slyším docela často:
" zprava, zleva" . Suchý vzduch s prachem umocňuje únavu. Nevzdat to, to je mým cílem !!! Konečně cíl!!!! Dávám si 2 pivka a klobásu je mi fajn. Skončil jsem 13tý ve své kategorii, to není zase tak špatné. V tombole jsem vyhrál cyklistické návleky na nohy. Popis tratě, fotky a výsledky naleznete
zde. Zbytek fotek od Laskyho přidám později. Co dodat závěrem? Tisíceré díky organizátorům, bylo to fajn....
(Není moc času, proto jsem byl asi docela stručný , omlouvám se)

Zde dodávám foto od Laskyho


Můj vztah k fotbalu …

0
... nejlépe vystihuje následující krátký příbeh.

Ale předtím disclaimer: Níže popsané neznamená, že nepřeji českým barvám úspěch v jakémkoli sportu. Nicméně se domnívám, že národní hrdost včetně módních vlaječek na autě (poprvé jsem je viděl před časem v Izraeli určitě ne při fotbale) by bylo dobré projevovat i v jiných situacích než při fotbale nebo hokeji ;)

Včera zhruba v půl desáté jsem dostal od tureckého kolegy z práce smsku následujícího znění: "While we are still on the good mood, lets agree on a score that would fit to both of us.... no need for rivalry". Upřímně řečeno, otrávila mě. Myslel jsem si, že v jinotajích mluví o našem dělení obratu mezi jednotlivé země u mezinárodních zákazníků, což je vždycky citlivé téma... Ale že to ten pták bude řešit v neděli večer...

Hned nějak potom (fakt nevím na co jsem myslel že mi to nedošlo :) jsem šel kolem televize, dcera přepínala programy a naskočil i fotbal... Dva nula, říkám si, to je ložené, koneckonců přeju jim to... A zmizel jsem dodělat rozdělané věci u počítače... V jedenáct přišla další smska od kolegy: "Thanks a lot for such a nice gift!"... To už mě dorazilo, protože jsem si nemohl zaboha vzpomenout, že bychom jim nějaký obrat posílali.... a pak se mi najednou rozednilo. Stačilo mrknout na internet do sportovního zpravodajství :)

P.S. Má odpověď ho asi zklamala. Psal jsem, že jsem sice o fotbalu nevěděl (koneckonců o zápasu se Švýcarskem jsem se dověděl také díky gratulační sms od pro kolegy ze Švýcarska), ale že mu gratuluji k uspořádání tak skvělého podniku, jakým byla Rallye Turkey o víkendu... o té pro změnu zas nevěděl on :)

Běh Vicenzou

0
První týden v červnu jsem trávil na nefrologickém kurzu ve Vicenze. Nemohl jsem si nevzít kecky a ráno před přednáškami s kolegou vyběhnout do polí za město Běh Vicenzou

PIM na poločumendu

0
Tak jsem se nechal ukecat a na PIM tentokrát nevyrazil fotit jako minule, ale rozbíhal jsem první desítku naší firemní štafety. Nešel jsem zrovna trhat rekordy, protože na to jednak nemám a (asi) dříve prasklé svalové vlákno v pravém lýtku jakýkoli pokud o rychlejší běh doprovází varovným výrazným popotahováním. Tudíž jsem se nepřišel zmrzačit (zejména když se noha sice velmi pomalu, ale lepší) a hlavně nezkazit zbytku týmu štafetu, protože jak známo s prasklý svalovým vláknem lze sotva jít, nikoli však běžet.

Běžel jsem první úsek a bylo to fajn, zejména když štafeta startuje asi 10 minut po startu maratonu a tudíž člověk pořád někoho motivačně předbíhá... (jak falešný to pocit... :) Lýtko popotahovalo, i po ránu bylo na mě šílené vedro (jen potrzení, že teplo je pro mě snad to nejhorší), ale pocit z běhu prostě... fajn! Sice jsem celou štafetku strávil víceméně v aerobním pásmu (já vím, to je ostuda), ale docela si to užil a čas nad padesát minut tomu odpovídá...

Každopádně zbylo dost sil na to, abych ještě odběhl do firmy, osprchoval se a čekal v cíli na kolegy. Musím říci, že je to úžasný pocit z nezávislého úhlu pohledu sledovat doběhnuvší maratonce. Člověk snad nenajde jiné podobné místo, kde by viděl tolik pozitivních emocí...

Únava

0
Těžké, dusivé čtyři pracovní dny bez možnosti běhat. Nedostatek spánku. Dnes jsem pracoval z domova, ale zrovna se mi neulevilo. Vytáčí mě debilní windows na pracovním notebooku do nepříčetnosti. Začíná mi zlobit mobil s údajně nejlepší verzí Symbianu, zjevně softwarový problém. Upgradovali mi firmware v autě, protože mi tam nechodí iPod. Teď po upgradu to iPoda už ani nepozná, plus blbne s mobilem dohromady... Lidstvo asi zhyne na neschopnost produkovat alespoň trochu kvalitní software. Ale toho se nedočkám, protože mi asi z toho dřív hrábne.
Dnes odpoledne jsem dokončil práci, zaklapnul notebook s tragickými windows a šel s Agi běhat. Noha začala bolet, a to nemá důvod, po čtyřech dnech, bestie jedna. Nejen to. Prostě to neběželo, nulová energie, jak scénka s Petrem Formanem z filmu Akumulátor (tam ho ale vysávala televize, na tu nekoukám). Tak jsem chvíli šel, jsa přinakrknutý a frustrován... Agi to cítila a smutně na mě koukala, raději by pořádně běžela...
... a pak jsem si vybavil svůj dnešní rozhovor s kamarádem, který má velké srdce. Jde už po iksté na kudlu s kolenem, které mu rozstřelil jakýsi degen autem. Je rád, že může vůbec trochu jezdit na kole. Najednou jsem se za svůj pseudoproblém zastyděl a znova rozeběhl. Vyšlo sluníčko a prosvětlilo nádherně mokrý les po dešti.... Posledních pět kilometrů už bylo sice pomalu, ale bez zastávky...

Nepřehlédněte

Sršní nektar – neskutečně jednoduchý trik jak sundat na půlmaratonu 5...

0
Během loňského roku proběhlo v Čechách testování Sršního nektaru na skupině běžců a běžkyň a jeho závěrem je, že slib zlepšení o pět minut...

Ondřej Rut (1) – Plavání je velmi technické. Voda může pomoci...

0
Ondra pracuje jako trenér moderního pětiboje a plavání. Je to nadšenec do jakéhokoliv sportu a miluje především triatlon. Sportu se věnuje od malička. Jako...

Představujeme multifunkční běžeckou kalkulačku

0
Připravili jsme pro vás na Běhej srdcem novou funkci - univerzální běžeckou kalkulačku, která zvládne vše, co jste kdy chtěli počítat. Potřebujete spočítat tempa, svoji...

Běžecká kalkulačka: Stáhněte si naší novou appku!

0
Již přes 5 let máme na webu univerzální běžeckou kalkulačku, kterou mohou naši čtenáři využít pro 20 druhů především běžeckých výpočtů. Stále ji pomalu...

Nejnovější počin z dílen Garminu – Epix Pro a Fenix 7 Pro...

0
Garmin poslední květnový den uvedl novinky ze světa sportovních hodinek. Jedná se o updatované modely řady Fenix 7 se jménem Fenix 7 Pro a...

Matúš Vnenčák. Slovenský skialpinista, výborný trailový běžec a šéf Oberalpu

0
Matúš Vnenčák je výborný slovenský trailový běžec a skialpinista. Kromě toho, že mu jde v podstatě jakýkoliv sport, se věnuje i vynáškám nákladů na...