Ještě před závodem říkal, že do New Yorku nejede svůj první maraton opatrně dokončit. Chtěl o něj závodit, klidně riskovat, že po 35. kilometru vybuchne, a zjistit, jestli dokáže porazit nejlepší maratonce světa. Nevybuchl. Andreas Almgren při svém úplně prvním maratonu v životě vyhrál New York City Marathon za 2:06:01, porazil několik mužů s osobními rekordy hluboko pod 2:05 a druhou polovinu závodu zvládl za 1:01:57. To všechno na trati, která rozhodně nepatří mezi ty, kam se jezdí lovit rychlé časy. Před pár dny jsme psali o člověku, který za deset týdnů naběhal 2 006 kilometrů, posílal čtyřicetikilometrové tréninky a do prvního maratonu nastupoval s tím, že chce vyhrát.
Upřímně, znělo to na hranici sebevědomí a lehkého šílenství. Po dnešku už to ale působí spíš jako velmi přesně připravený plán. Almgren vyhrál za 2:06:01, třináct sekund před Italem Yemaneberhanem Crippou. Třetí doběhl Kamohelo Mofolo z Lesotha za 2:06:26, čtvrtý obhájce vítězství Benson Kipruto za 2:06:27. Za nimi následovali Haftu Strintzos, Zouhair Talbi, Ryota Kondo, Ahmed Muhumed, Geoffrey Kamworor a Ryan Ford.
Určitě si dejte i náš předchozí článek, kde jsme o psali i o jeho celé přípravě.
Závod se přitom zpočátku běžel přesně tak, jak mu vyhovovalo. Prvních 10 kilometrů zvládla čelní skupina za 30:53 a půlmaratonem Almgren probíhal přibližně za 1:04:04. Nebyl to bezhlavý útok na čas, ale regulérní závod. New York bez vodičů, s pěti mosty, neustálými změnami rytmu a profilem, který člověku málokdy dovolí běžet metr po metru stejně.
Jenže po půlmaratonu začal být Almgren postupně rychlejší. Jeho pětikilometrové úseky vypadají skoro jako progresivní trénink: 15:32, 15:21, 14:59, 14:59, 14:50, 14:45. Na třicátém kilometru měl kolem 1:30:26 a pořád se držel uprostřed početné skupiny. Ještě na 35. kilometru bylo v kontaktu zhruba patnáct mužů, takže o vítězi nebylo zdaleka rozhodnuto. A pak přišlo něco, co se u maratonského debutanta opravdu často nevidí. Úsek mezi 35. a 40. kilometrem zvládl Almgren za 14:26, tedy v tempu přibližně 2:53/km. Po pětatřiceti kilometrech New York City Marathonu. Na čtyřicítce se časomíra zastavila přesně kolem dvou hodin a ve hře o vítězství už zůstalo jen několik mužů.
Ještě na 24. míli, přibližně 38,6 kilometru, vedl Almgren za 1:56:08. Pouhou sekundu za ním byli Benson Kipruto, Yemaneberhan Crippa a Zouhair Talbi, Geoffrey Kamworor ztrácel osm sekund. V tu chvíli už nešlo o to, jestli Švéd zvládne první maraton. Šlo jen o to, jestli ho dokáže vyhrát. Rozhodnutí přišlo v samotném závěru. Almgren se postupně odpoutal od Crippy a posledních 2,195 kilometru od čtyřicítky do cíle zvládl za 6:01, tedy přibližně tempem 2:44/km. Když vběhl do Central Parku, bylo jasné, že Ital už jeho nástup nezachytí. Almgren proběhl cílem jako vítěz a časomíra ukázala 2:06:01.
Možná ještě působivější než výsledný čas je způsob, jakým ho zaběhl. První polovinu zvládl za 1:04:04, druhou přibližně za 1:01:57. Negative split o více než dvě minuty na trati, která bývá pro většinu běžců ve druhé polovině spíš postupnou demolicí. A to všechno při prvním maratonu v kariéře. Paradoxně mu zároveň o pouhé čtyři sekundy unikl švédský rekord 2:05:57. Jenže přesně proto si Almgren vybral New York místo Valencie nebo Berlína. Nechtěl časovku na rychlé trati. Chtěl závodit. Ještě před startem říkal, že raději skončí osmý po útoku na vítězství než pátý po bezpečném běhu. Po dnešku je tahle věta možná nejlepší charakteristikou celého jeho debutu.
Čas 2:06:01 se navíc řadí mezi nejrychlejší výkony historie New York City Marathonu. Traťový rekord Tamirata Toly má hodnotu 2:04:58, Geoffrey Mutai tady v roce 2011 běžel 2:05:06 a Lelisa Desisa v roce 2018 2:05:59. Almgrenův čas tedy není „jen“ skvělý debut. Je to výkon, který obstojí i v historickém kontextu jednoho z nejslavnějších maratonů světa.
A teď se můžeme vrátit k těm 2 006 kilometrům. Almgren za posledních deset týdnů před závodem naběhal průměrně přes 200 kilometrů týdně, v nejsilnějším týdnu 241. Třikrát absolvoval čtyřicetikilometrový dlouhý běh a jeden z nich dokončil za 2:04. Prvních 10 kilometrů tehdy běžel za 34:20, druhých za 31:20, třetích za 29:45 a posledních deset kilometrů za 28:35. Když se na ten trénink člověk díval před závodem, působil skoro absurdně. Po dnešku už vypadá spíš jako velmi přesná příprava na to, co pak Almgren udělal v New Yorku.
Podobně pracoval s příjmem energie. Dlouhodobě trénoval kolem 120 gramů sacharidů za hodinu, velkou část přípravy absolvoval ve vysoké nadmořské výšce a celý systém měl postavený na vysokém objemu, double threshold tréninku a pečlivě kontrolované intenzitě. Almgren je bývalý datový analytik a všechno si zapisuje do Excelu už více než deset let. Dnes se ale ukázalo, že čísla nezůstala jen v tabulce. Přenesl je do posledních kilometrů jednoho z nejtěžších maratonů světa.
Je samozřejmě nesmysl z jeho přípravy dělat univerzální návod. Dvě stě čtyřicet kilometrů týdně není recept pro běžného maratonce a 120 gramů sacharidů za hodinu není číslo, které by měl člověk začít kopírovat příští sobotu na dlouhém běhu. Almgren se k této zátěži propracoval postupně a jeho současná výkonnost stojí na letech tréninku, změně přístupu po opakovaných únavových zlomeninách i mimořádných fyziologických předpokladech.
Právě jeho sportovní minulost ale dělá celý příběh ještě zajímavější. Jako mladý byl elitním osmistovkařem s osobním rekordem 1:45,59. Později se přesunul na delší tratě, stal se evropským rekordmanem na 5000 metrů, běžel silniční desítku za 26:45 a letos vyhrál světový titul v půlmaratonu evropským rekordem 58:06. Teď k tomu přidal maraton za 2:06:01 a vítězství v New Yorku. Ještě zajímavější je, že to možná stále není začátek plnohodnotné maratonské kariéry.
Almgren se chce v roce 2027 znovu soustředit především na dráhu a hlavním cílem zůstávají olympijské hry v Los Angeles 2028. Teprve potom chce přechod k maratonu řešit naplno. A to je možná pro jeho soupeře ta nejhorší zpráva. Dnešní výkon nebyl vyvrcholením několika let maratonské specializace. Nebyl to desátý pokus, při kterém se konečně všechno sešlo. Byl to jeho první maraton. Před závodem Almgren říkal, že jde do New Yorku s „dětskou naivitou“, že může vyhrát. Po dnešku už tomu asi nebudeme říkat naivita. Spíš velmi dobře spočítané sebevědomí.
