Vinny Mauri běžel v Chicagu většinu závodu sám a třicet kilometrů držel tempo amerického rekordu. Na ten start ho přitom nepřipravilo vysokohorské soustředění ani profesionální tým. Většinu kilometrů odběhal na pásu v obyčejném fitku v Ohiu mezi lidmi se sluchátky v uších, kteří netušili, kdo běží vedle nich. Za cenu členství, které stojí pětadvacet dolarů měsíčně.
Den před závodem napsal na Stravu, že taková forma by měla být zakázaná a že jeho nohy zítra utečou z vězení jako ve Vykoupení z věznice Shawshank. Ještě před rokem přitom končil školu s pocitem, že svůj talent nikdy neukázal. Jak se z něj za šest měsíců stal jeden z nejrychlejších amerických maratonců historie?
Kluk, který se vrátil k rodičům
Mauriovi je 25 a bydlí v městečku Warren na severovýchodě Ohia u mámy Magdy, zdravotní sestry, a táty Jima, inženýra polymerů. Má neidentické dvojče Angela, který žije v Arizoně a podle Vinnyho umí mluvit s kýmkoli. Přítelkyni Mel Lowe znají fanoušci z poznámek na jeho Stravě.
Rodina loví, takže v mrazáku je zvěřina. V neděli se večeří u rodičů a na celý týden se navaří kuřecí stehna. Den začíná proteinovým shakem, i když žaludek ještě pamatuje včerejší trénink. Kalorie nepočítá, snaží se jich sníst co nejvíc.
Vystudoval biomedicínské inženýrství na Arizona State a magistra z managementu si udělal na Notre Dame. Po škole hledal práci v oboru, nic ho nezaujalo, a tak se vrátil domů a nastoupil do Second Sole, obchodu s běžeckými botami, kam si sám chodil pro boty celý život. V přípravě na Chicago tam dělal kolem třiceti hodin týdně. Volno si bral v úterý a v neděli, kdy měl nejtěžší tréninky. Do obchodu chodí hlavně zdravotníci a prodavači a během sezóny děti ze střední. Že sám běhá maraton za 2:05, jim neříká. Přišli si pro boty a on jim chce s botami pomoct.
Trenéra nemá, trénuje se sám. Od letoška má agenta, Hawiho Keflezighiho, bratra olympijského medailisty Meba Keflezighiho. Smlouvu s Asics oznámil 24. září. Do té doby běhal na úrovni světové špičky bez sponzora. Hodiny v obchodě teď stáhl, ale po maratonu se za pult vrátí. Sedět doma a nic nedělat prý neumí.
Studium
Na univerzitě byl slušný běžec, ale žádná hvězda. Osobní rekordy měl 1:49,40 na 800 m, 3:59,05 na míli a 13:34,03 na 5000 m. Na šampionátu amerických univerzit (NCAA) byl nejlépe osmnáctý na pětce za Arizonu v roce 2022 a v krosu 2023 doběhl za Notre Dame šedesátý osmý.
Mnohem víc než výsledky ho tehdy definovala zranění. Za školní léta měl skoro deset únavových zlomenin a po každé byl nejméně osm týdnů mimo. V Arizoně si zlomil holenní kost, na Notre Dame dostal na krosu ránu do obličeje a skončil s otřesem mozku. V posledním roce se bál únavové zlomeniny krčku stehenní kosti. Magnetická rezonance navíc ukázala nezhoubný nádor a sezónu ukončil. Prošel pěti trenéry. Od každého si něco vzal, ale fungovat to nezačalo.
Zpětně ví, kde byla chyba. Na škole skoro nejedl, protože si vsugeroval, že lehčí znamená rychlejší. Tlačil intenzitu bez pořádného základu a bez jídla, a tělo to nevydrželo. Dlouhé běhy přitom miloval odmalička a na univerzitě to byl jeho nejoblíbenější den v týdnu. Dál než 32 kilometrů v kuse ale nikdy neběžel.
Když se po škole vrátil domů, dal si jedinou podmínku: zamilovat si běh víc než kdy předtím. Tréninky si začal psát sám a první cíl byl prostý. Být zdravý. Závodit až ve chvíli, kdy na to bude.
Toledo Marathon – stejný den, kdy Sawe prolomil dvě hodiny
My jsme Vincenta zaregistrovali, když běžel svůj první maraton měl běžet v Carmelu v Indianě. Tři dny před startem závod kvůli počasí odložili. Kolega z pobočky Second Sole v Toledu mu sehnal místo na tamním Glass City Marathonu o týden později. Ten týden navíc mu paradoxně pomohl, protože nohy si konečně odpočinuly.
Glass City je místní závod. Dokončilo ho necelých 1300 lidí, na trati nebyli vodiči ani ukazatele času a traťový rekord byl 2:19:31. Mauri odběhl ostatním už po první minutě a zbytek závodu běžel úplně sám. Na hodinkách si nechal jen aktuální a průměrné tempo, aby se pořád nedíval, kolik mu ještě zbývá. Doufal v 2:10, ve snu v 2:08. Trať vede i po cyklostezce a deset kilometrů před cílem, v tempu kolem 2:54 na kilometr, přeskakoval okrasné keře.
Když vběhl na stadion, myslel si, že na hodinách svítí 2:09. Pak mu došlo, že je tam 2:05:54. Průměr 2:59 na kilometr. Vyhrál o víc než čtvrt hodiny.
Bylo 26. dubna 2026, den, kdy Sabastian Sawe v Londýně jako první oficiálně zaběhl maraton pod dvě hodiny (1:59:30). Zatímco svět sledoval Londýn, neznámý prodavač bot v Toledu bez vodiče a bez smlouvy zaběhl nejrychlejší maratonský debut v americké historii. Předchozí rekord debutu držel Leonard Korir s 2:07:56 z Amsterdamu 2019. Mauri ho překonal o dvě minuty, přestože předtím neběžel ani regulérní půlmaraton. Jediný delší závod měl za sebou v březnu: půlmaraton, který se ukázal o půl kilometru kratší, a běžel ho tempem 2:57 na kilometr.
Pro srovnání: český rekord v maratonu drží od roku 1993 David Karel časem 2:11:57. Vítěz letošního Pražského maratonu, Etiopan Berehanu Wendemu Tsegu, běžel 2:05:51, tedy jen o tři sekundy rychleji než Mauri, který v Toledu neměl nikoho, kdo by mu dělal vítr.
Tím jedním závodem se dostal na čtvrté místo historických amerických tabulek. A s tím přišly i zprávy, které číst nechtěl. Na Instagram i na telefon, o kterém dodnes neví, kde ho lidé vzali, mu chodilo obviňování z dopingu. Sám proto po závodě napsal antidopingové agentuře USADA, ať ho otestuje. Odpověděli, že to není nutné, protože tehdy nepatřil mezi sportovce, které pravidelně kontrolují. Do testovacího programu ho zařadili až potom.
Na první kontrolu si počkali do 29. září. Bylo úterý, den jeho nejtěžších tréninků, a zároveň narozeniny přítelkyně. Cestou pro kafe mu zazvonil telefon: komisaři už stojí v Planet Fitness a on tam není. Dorazil za dvanáct minut. Krev mu odebrali u stolku v lobby, zatímco se na páse rozklusával s páskou na paži, takže to viděli všichni, kdo šli zrovna cvičit. Kamarádi mu pak psali, jestli ho fakt testovali ve fitku. Mauri o sobě říká, že běhá čistě. Kdo ho zná z týmu, ví, že na tvrdých trénincích umí být trochu šílený, ale letošní skok si vysvětluje jinak. Poprvé v kariéře vydržel zdravý.
Proč zrovna pás ve fitku
V zimě před Toledem odběhal na páse kolem devadesáti procent kilometrů, v přípravě na Chicago zhruba sedmdesát. Střídá dvě pobočky Planet Fitness kousek od domu. Po Toledu mu síť dala roční členství zdarma, mikinu a lahev, kterou nosí, když tu svou zapomene doma. Na sociálních sítích se lidé ptali, proč mu ještě nikdo nekoupil pás domů. Jeho agent už s výrobci jedná, Mauri je ale zatím spokojený tak, jak to je.
Důvody jsou z části praktické. V Ohiu je v zimě sníh a vítr, v létě vedro a vlhko, kdežto na páse má pořád stejné podmínky. Gely a pití má po ruce, záchod taky. Ten hlavní důvod je ale jiný: pás ho brzdí. Venku podle vlastních slov neumí držet tempo. Nedávno si šel zaběhat regenerační hodinu za 3:50 na kilometr, nakonec z toho bylo 3:22 v průměru a v závěru běžel pod 3:06. Jakmile začne myslet na závod, zrychlí. Na páse běží přesně tak, jak si naplánoval, a sílu si šetří na závod.
Pás ve fitku má ale své meze. Maximální rychlost je 20 kilometrů za hodinu, tedy přesně 3:00 na kilometr, a to je pomaleji, než Mauri běžel v Toledu. Rychleji než svůj maraton na něm prostě běžet nemůže, a proto jsou jeho tréninky tak extrémně dlouhé. Pás se navíc po hodině sám vypne, takže delší běh musí jednou nebo dvakrát přerušit, nejlépe v pauze mezi úseky. Displej přikrývá tričkem, aby neviděl, kolik mu zbývá. V uších mu hraje elektronická hudba, nad hlavou běží televize. Stroje střídá, aby jeden z nich neuběhal. Většinou běží bez sklonu, jen občas si ho nastaví, když chce simulovat kopec. Jestli jsou pásy přesně kalibrované, neví, ale stejné tréninky mu vycházejí na různých strojích, takže to neřeší.
Ostatní návštěvníci fitka většinou netuší, kdo vedle nich běží. Každý má sluchátka a hledí si svého. Jedinou opravdovou komplikací je léto: když je v okolí vedro a všichni pustí klimatizaci naráz, vypadne proud v celém obchodním centru, kde fitko sídlí.
Kritici namítají, že na páse se běží snáz. Japonská studie z letošního roku na devíti elitních vytrvalcích to potvrzuje. Na páse bez sklonu dosáhli stejné úrovně laktátu v tempu zhruba o osm sekund na kilometr rychlejším než na dráze. Nejčastěji se to vysvětluje tím, že na páse nefouká. Mauri to ví. Za výhodu naopak považuje, že rovný a pořád stejný povrch šetří nohy. Většinu kilometrů navíc běhá v Asics Megablast, hodně měkké tréninkové botě se 45 mm vysokou podrážkou pod patou. Karbonovou desku nemá a na závody není povolená. V karbonových botách trénuje jen málo.
Tréninky si plánuje v minutách, ne v kilometrech. Ráno nebo večer předem si sepíše několik variant se stejnou dávkou intenzity, mezi nimi vždycky jednu hodně tvrdou. Během rozklusu pošle kamarádovi zprávu, ať si vybere číslo. Doufá, že nevybere tu nejtěžší, ale co padne, to běží. Týden má pevný řád: úterý je den ostrého tréninku, skoro vždy na páse, ve středu nebo ve čtvrtek dá středně dlouhý běh, často přes 32 kilometrů, a v neděli dlouhý běh. Pomaleji než 3:44 na kilometr skoro neběhá ani v lehkých dnech. Pro maratonce s časem 2:05 to podle něj není nijak náročné. Na Stravě se občas objeví i pivo po tréninku. Kolik jich je, říkat nechce. Prý to jen vypadá jako hodně ve srovnání s běžným běžcem.
Jeho trénink stojí na dvou slovech: pohodlně a efektivně. Maraton je podle něj hlavně o tom, jak dlouho dokážeš běžet uvolněně a úsporně i v závěru, kdy už bolí všechno. Pás je nejklidnější prostředí, kde se to dá nacvičit. Jednoduché to na něm ale není.
Druhá velká změna oproti škole je jídlo. Při dlouhých bězích zkoušel přijmout až 160 gramů sacharidů za hodinu. Pro srovnání, Sawe si pro svůj světový rekord naplánoval 115. Tolik na závodě sníst nechce, ale hlad už ho nebrzdí. Podle vlastního odhadu je bez zranění kolem šedesáti týdnů, víc než dvakrát déle než kdykoli předtím.
Trénink
Fanoušci v USA začali Mauriho Stravu v létě číst jako seriál. Před Toledem běhal dlouhé běhy kolem 37 až 40 kilometrů. V přípravě na Chicago zkoušel, jestli tělo vydrží padesát kilometrů v kuse, a potom, jestli vydrží 72 kilometrů za jediný den.
Za deset týdnů před Chicagem naběhal 1968 kilometrů, v průměru 196 kilometrů týdně, a to průměrným tempem 3:30 na kilometr. Nejnáročnější týden měl 222 kilometrů. Pro srovnání, Conner Mantz, držitel amerického rekordu, naběhal ve stejném období před svým rekordem podobný objem, ale v průměru o 35 sekund na kilometr pomaleji. Mauri v přípravě nejméně jedenáctkrát běžel déle než maraton a sedm nedělí po sobě měl dlouhý běh aspoň 42 kilometrů.
1. června uběhl na páse 42,5 kilometru za 2:20. Záznam na Stravě obletěl internet. O týden později běžel na páse 47 kilometrů tempem 3:12 na kilometr a 30. srpna 49 kilometrů tempem 3:07, za 2:32 čistého času a 2:43 i s přestávkami, kdy pás znovu nabíhal. A 20. září venku, uprostřed pětatřicetikilometrového běhu, dal míli za 4:11 (2:36 na kilometr), přičemž druhá polovina té míle vedla do kopce.
Ještě větší pozornost ale vzbudily úterky. Čtyři týdny po sobě, od 25. srpna do 15. září, trénoval v úterý dvakrát denně a pokaždé naběhal aspoň 58 kilometrů, z toho nejméně 43 tempem 3:04 na kilometr nebo rychleji. To odpovídá maratonu za 2:09.
Nejtěžší z nich bylo 8. září. Ráno odběhl dva padesátiminutové úseky, odpoledne čtyři dvacetiminutové s dvacetisekundovými pauzami. Celkem 58 kilometrů průměrným tempem 3:04 na kilometr, s rozklusáním a vyklusáním 72 kilometrů za den. Původně ráno chtěl běžet 45 a 40 minut. Ve druhém úseku si ale řekl, že když už je v pětačtyřicáté minutě, dotáhne to na padesát. Po ranní části měl za sebou čtyřicet kilometrů a mohl den uzavřít na 64. Rozhodl se zatlačit dál a skončil na 72. Podle něj je to den, na který bude vzpomínat ještě dlouho.
Ve dvou dnech předtím přitom stihl 45kilometrový dlouhý běh a 21 kilometrů v lehkém tempu 3:44. Za tři dny tak naběhal 138 kilometrů v průměru 3:23 na kilometr. Když pak v práci přiznal, jak je unavený, kolega se zeptal, jestli z dlouhého běhu. Mauri prý nevěděl, z čeho dřív. Na škole měl nejsilnější týden 137 kilometrů za šest dní. Teď je měl za čtyři dny a do konce týdne mu zbýval ještě nedělní běh přes 42 kilometrů.
Celá příprava stála na jednoduché myšlence. Když se běžně na maraton připravuje dlouhými běhy kolem 38 až 40 kilometrů, on trénoval, jako by se chystal na padesátku. Maraton mu pak měl připadat krátký. Až bude na šestadvacátém kilometru a zbývat mu bude šestnáct, chtěl si vzpomenout na den, kdy běžel skoro o padesát kilometrů víc. Samotné závodní tempo přitom trénoval minimálně. Běhal trochu rychleji a trochu pomaleji, ale pocit maratonského tempa si nechával až na start. Na konci přípravy navíc chtěl mít pocit, že by zvládl zlepšit i osobní rekord na míli. Svých 3:59 si prý věřil posunout o čtyři až pět sekund.
CJ Albertson, americký maratonec s osobákem 2:08:17, který sám proslul tréninky na páse, takový objem pod tempem 3:06 na kilometr za jediný den podle svých slov nikdy neviděl. „Žádný trenér by tohle nenapsal,“ řekl. „Ale Vinny si prostě řekne, že to udělá. Někdy to vyjde, někdy ne.“ Albertson v roce 2020 zaběhl na páse maraton za 2:09:58 a o měsíc později venku 2:11:18. Pás podle něj buduje skvělou kondici, ale stoprocentně se na silnici nepřenáší.
Mezi Toledem a Chicagem Mauri ani jednou nezávodil, a to schválně. Nejdřív jel po letech na dovolenou s celou rodinou. Pak se rozhodl, že nebude jezdit na půlmaratony, kde by neměl s kým bojovat o čas pod hodinu. Dvacet týdnů chtěl jen trénovat a zůstat zdravý. Do Chicaga přijel poprvé v kariéře s pocitem, že stojí na startu zdravý a opravdu připravený.
Chicago Marathon
Před závodem neřekl, jaký čas chce zaběhnout. Věděl jen, že je v lepší formě než v Toledu, a tipoval, že americký rekord v Chicagu velmi pravděpodobně padne. Clayton Young dopředu ohlásil, že na rekord svého tréninkového partnera Mantze (2:04:43) půjde, a Mauri se rozhodl, že se k němu přidá. Nejít do toho by mu přišlo hloupé.
Profesionálové vyběhli v půl osmé ráno. Vedoucí šestice s Amosem Kiprutem a obhájcem Jacobem Kiplimem proběhla pátý kilometr za 14:18 a půlmaraton za 1:00:21, rychleji než Sawe při svém světovém rekordu. Mauri běžel v druhé skupině. První tři pětikilometrové úseky měl 14:53, 14:46 a 14:45. V patnáctém kilometru byl v čele třináctičlenného balíku, čas 44:24, projekce 2:04:53. Cítil se skvěle a v tu chvíli se rozhodl jít do něčeho většího. Shodil vodiče, zrychlil a běžel sám. Americký rekord 2:04 ho prý nezajímal. Chtěl 2:03 a top pět. I když nevěděl, jestli na to má.
Další dva pětikilometrové úseky už byly 14:39 a 14:28. Ten druhý odpovídá tempu maratonu kolem 2:02. Půlmaraton proběhl za 1:02:15, o 17 sekund před ostatními Američany a o čtyři sekundy rychleji než Mantz při rekordu. Na třicátém kilometru měl 1:28:15, projekci 2:04:07 a náskok 38 sekund. Na tempu amerického rekordu byl ještě kolem 34. kilometru.
Pak se mu začaly stahovat svaly na zadní straně stehen. Poprvé zastavil a protáhl se kolem 35. kilometru. Za chvíli znovu. Young, Hicks a Japonec Akira Akasaki ho dostihli. Mauri se ještě na chvíli znovu dostal před ně, ale třetí zastávka už nestačila. Young s Hicksem odtáhli. Cestou do cíle zastavil ještě třikrát. Po závodě s nadsázkou poděkoval pásu, na kterém se naučil rychle se rozbíhat po krátkých pauzách.
Závod vyhrál Kipruto časem 2:01:09. Srovnal se tím s Eliudem Kipchogem na pátém místě historických tabulek a zaběhl druhý nejrychlejší maraton na americké půdě, hned po Kelvinu Kiptumovi. Nejlepším Američanem byl sedmý Young s časem 2:05:23, přestože mu necelý měsíc před závodem lékaři našli dvanácticentimetrovou trhlinu ve šlaše na zadní straně stehna. Je teď druhým nejrychlejším Američanem historie. Osmý Hicks, taky pětadvacetiletý, doběhl za 2:05:35. Mantzův rekord ale vydržel.
Mauri doběhl desátý za 2:06:45, jako třetí Američan. Novináři na něj po doběhu museli počkat, protože byl na dopingové kontrole. Hned za ním doběhl čtyřicetiletý Galen Rupp, vítěz Chicaga z roku 2017 a Prahy o rok později, za 2:06:55 a překonal americký rekord kategorie nad 40 let o víc než tři minuty.
V americkém pořadí všech dob teď Mauri díky toledskému času figuruje na šestém místě:
- Conner Mantz, 2:04:43, Chicago 2025
- Clayton Young, 2:05:23, Chicago 2026
- Charles Hicks, 2:05:35, Chicago 2026
- Khalid Khannouchi, 2:05:38, Londýn 2002
- Zouhair Talbi, 2:05:45, Houston 2026
- Vincent Mauri, 2:05:54, Glass City 2026
Co ukázalo Chicago
Těch třicet kilometrů řeklo hodně. Toledo nebyla náhoda a kilometry z pásu se na silnici přenesly. Mauri běžel v balíku i sám, ve větru i na otevřené ulici, a do třicátého kilometru byl rychlejší než kdy předtím. Pak přišly křeče a několik zastávek. Sám o svém objemu říká, že je dlouhodobě neudržitelný a že letos chtěl hlavně zjistit, kde má strop. V Chicagu ho poprvé uviděl.
Po závodě přiznal, že příliš mnoho kilometrů na páse k problémům se zadní stranou stehen možná přispělo. A že oproti přípravě na Toledo omezil posilovnu. Tehdy byl třikrát týdně v posilce a cíleně řešil zadní řetězec: hamstringy, hýždě, lýtka. Objem a intenzita na páse šly nahoru, síla zadní strany dolů. Na silnici se to v závěru ukázalo.
Na Stravě napsal, že se rozhodl jít do toho naplno: buď bude světová třída, nebo při pokusu umře. Příště to prý vezme o chlup vážněji. A že ví, co má opravit. „Debut za 2:05 a další maraton za 2:06 s několika zastávkami. Jak bych z toho mohl být naštvaný, když jsem do toho šel naplno?“ Svůj cíl bavit se první hodinu víc než kdokoli v poli prý splnil.
Fandili mu i soupeři. Mike Smith, trenér Galena Ruppa, po závodě řekl, že pozornost, která se na Mauriho za poslední měsíce sesypala, musí být těžké břemeno a že maraton je dost tvrdý i bez ní. „Makat v Planet Fitness,“ dodal. „Jak mu nefandit?“
Další starty plánuje po jednom. V příštím roce chce běžet aspoň čtyři závody a v hlavě má americkou olympijskou kvalifikaci. Pás mu zůstane a obchod s botami taky. Za pár dní může zase stát za pultem v Second Sole a zákazník, kterému podává krabici s botami, nebude mít tušení, že mu je podává jeden z nejrychlejších amerických maratonců všech dob.
