Štrbské Pleso, 17. října 2026. 41. ročník Psotkova memoriálu, nejstaršího vysokohorského krosového běhu ve střední Evropě. Už jsme o něm psali, teď přinášíme i reportáž z letošního ročníku, který se tento víkend konal ve Vysokých Tatrách.
Chvíli před startem se v areálu běžeckého lyžování na Štrbském Plese úplně ztišilo. Pořadatelé si spolu se závodníky připomněli Jozefa Psotku, který zahynul při sestupu z Everestu v roce 1984, a čtyři další slovenské horolezce, kteří tam zahynuli o čtyři roky později při jiné expedici. Teprve potom odstartovali.
Kdo byl Jozef Psotka
Jozef „Juzek“ Psotka se narodil v roce 1934 v Košicích. Vystudoval bratislavskou techniku, kde pak učil jako odborný asistent a patřil k nejlepším československým horolezcům své doby. Už od roku 1952 pomáhal jako dobrovolník Horské službě v Tatrách.
V roce 1965 vylezl v Hindúkuši sedm prvovýstupů na šestitisícové vrcholy Vachánského hřbetu. Účastnil se expedic na Nanga Parbat (1971) a na Makalu (1973 a 1976), kde vystoupil na jihovýchodní vrchol ve výšce 8010 metrů. V roce 1981 vylezl s Ľudovítem Záhoranským bez kyslíku na Kančendžengu (8586 m) a vytvořil tak československý výškový rekord.
Největší sen si splnil 15. října 1984. Spolu se Zoltánem Demjánem a šerpou Ang Ritou stanul po prvovýstupu jižním pilířem na vrcholu Everestu bez kyslíku a jako první Slovák. Bylo mu padesát let, víc než komukoli, kdo do té doby vylezl na Everest bez kyslíku. Při sestupu se vyčerpal natolik, že Demjána poslal napřed připravit stan. Ten na Jižní sedlo dorazil za tmy, stany tam našel roztrhané vichřicí a pokračoval dolů. Ve tmě minul tábor ve stěně Lhotse a v jednu v noci došel do Západního kotle, vyčerpaný a s omrzlinami. Psotka s Ang Ritou dorazili na sedlo později a Psotka už nemohl dál. Ang Rita sestoupil sám. Psotkovo tělo našli 17. října pod stěnou Lhotse a pohřbili ho v ledovcové trhlině.
Jeho jméno dnes nese i Psotkova chata v Tatranské Štrbě, kterou postavili z jeho podnětu v letech 1975–1978 pod názvem Nanga Parbat a kterou po jeho smrti přátelé přejmenovali.
Memoriál nepřipomíná jen Psotku. V říjnu 1988 přelezli Jozef Just, Peter Božík, Dušan Becík a Jaroslav Jaško alpským stylem Boningtonovu cestu v jihozápadní stěně Everestu. Just došel až na vrchol, ale ze sestupu se nevrátil ani jeden z nich. Závod je věnovaný i jim.
Čtyři desetiletí závodu
Nápad uspořádat memoriál dostal Klaudius Burger, dlouholetý ředitel hotelu Sliezsky dom. Psotka u něj v roce 1984 slavil Nový rok i padesátiny. První ročník se běžel v roce 1985 a kvůli špatnému počasí musel vést náhradní trasou přes Hrebienok. Vyhrál Jaroslav Mikuštiak.
Skoro třicet let se závod běhal kolem Sliezského domu, přes Velickou, Veľkou a Malou Studenou dolinu. Pak se na několik ročníků přesunul do Tatranské Lomnice. V roce 2020 ho zrušila pandemie a od roku 2021 se běží ze Štrbského Plesa na dvou tratích.
Hlavním pořadatelem je Slovenský horolezecký spolok James, první horolezecký spolek na Slovensku, založený v roce 1921 ve Spišské Nové Vsi. Jeho název má kuriózní původ. Zakladatelé si po výstupu na Lomnický štít v srpnu 1921 dali na chatě u Zeleného plesa svůj oblíbený broskvový kompot, kterému se tehdy říkalo „james“, a od té doby si říkali „jamesáci“. Písmena se později začala vykládat jako zkratka IAMES: idealizmus, alpinizmus, morálka, entuziazmus a solidarita.
Závod spolu s Jamesem organizuje Tatranská horská služba – dobrovoľný zbor a klub Trilkinson HK Slávia STU Bratislava. Na každou trať se může přihlásit 150 lidí. Letos byla trať Basic poprvé finálem Skyrunner® National Series Slovakia. První tři muži a první tři ženy Basicu tím získali právo startu na listopadovém SkyMasters ve španělské Eslidě, finále Skyrunner® World Series. Startovné a cestu si ale hradí sami.
Basic a Extreme
Jsou dvě tratě, každá s kapacitou 150 běžců. Mimochodem tato kapacita se vyprodá běžně v den otevření registrací, takže s ní opravdu neváhejte.
Trať Basic startovala v devět a vede jen po první, společné části trati. Na 25 kilometrů a 1540 výškových metrů je limit šest hodin. Výsledek je standardní čas od startu do cíle.
Extreme startoval v půl osmé. Měří 38 kilometrů s převýšením 2490 metrů a limit je osm hodin. Proti Basicu má navíc okruh krásnou Mlynickou dolinou kolem vodopádu Skok a Capího plesa přes sedlo Bystrá lávka (2314 m), nejvyšší bod závodu.
Extreme se neběží jako klasický závod, ale jako rallye. Slovo erzeta pochází právě z automobilových soutěží: je to počeštěná zkratka RZ, tedy rychlostní zkouška. V rallye se závodí jen na uzavřených měřených úsecích a mezi nimi auta přejíždějí v běžném provozu. Slovenští pořadatelé říkají měřeným úsekům „časovky“. Na Extremu jsou čtyři:
- ze startu na rozcestí v Krivánském žlabu,
- z občerstvovačky na Tri studničkách k Chatě pod Soliskom,
- z ústí Mlynické doliny ke Capímu plesu,
- od čerpací stanice na Štrbském Plese do cíle.
Do výsledku se počítá jen součet těchto čtyř časů. Zbytek trati je přesun, na kterém si každý určí tempo sám. Měří se tedy převážně stoupání, zatímco nejnebezpečnější seběhy z Krivánského žlabu na Tri studničky a z Bystré lávky do Furkotské doliny mimo časovky zůstávají. Kdo chce, může se tam zastavit, pomoct druhému nebo jen jít opatrně.
Neznamená to ale, že by se dalo libovolně loudat. Celkový limit osm hodin platí a stejně tak průběžné limity: na Tri studničkách v 10:30, v ústí Furkotské doliny v 11:30 a v ústí Mlynické doliny ve 12:00. Kdo je nestihne, odevzdá číslo a dál pokračuje už jen jako turista. Proto mají vítězové Extremu ve výsledcích kolem dvou a půl hodiny, i když na trati strávili mnohem déle.
Trať Basic
Ze startu se nejdřív běží kousek po běžkařských tratích a pak lesem kolem Štrbského plesa k Jamskému plesu (1447 m). Odtud začíná první dlouhé stoupání přes Pavlov chrbát na rozcestí v Krivánském žlabu ve výšce 2120 metrů. Chodník je od kleče výš téměř celý z kamenů a vrchol Kriváně je odtud necelých 400 výškových metrů.
Pak přijde seběh, na který se nezapomíná. Zelená značka klesá pět kilometrů a skoro tisíc výškových metrů na Tri studničky (1140 m), kolem partyzánského bunkru a přes Grúnik. Kamenité stupně a balvany vystřídají kořeny v lese. Když chvílema skončí seběh a trať se srovná, uvědomíte si, jak jsou nohy ze seběhu hotové.
Na Trech studničkách, zhruba na třináctém kilometru, je první občerstvovačka. Odtud trať vede po Tatranské magistrále kolem bývalé Važecké chaty k ústí Furkotské doliny.
Furkotská dolina vede přes Škutnastou poľanu k Chatě pod Soliskom (1830 m). Pořadatelé ji v popisu trati nazývají „výživnou“ a mají pravdu. Na chatě je 2. občerstvovací stanice. Na Štrbské Pleso se pak sbíhá po modré značce, nejdřív podél vleku a potom lesem ke staré stanici lanovky. I tenhle seběh je hodně kamenitý a do unavených nohou nepříjemný. Na řadu lidí tady přišly křeče. Poslední kilometr pak vede po běžkařských tratích do cíle v areálu.
Značená trať nebyla vůbec, vede jen po turistických značkách. Nevadilo to. Na každé křižovatce stál někdo z pořadatelů a poslal vás správným směrem.
Celkově byla trať opravdu náročná. Ani ne kvůli převýšení – je ho dost, ale většina úseků je běhatelná. Problémem jsou spíše všudypřítomné kameny, ve kterých nesmíte ani na chvíli ztratit pozornost.
Extreme navíc
Závodníci na Extremu se pod Soliskem nevracejí rovnou do cíle. Odbočí na kamenitou sjezdovku „Esíčko“ k dolní stanici sedačkové lanovky, kde je další občerstvovačka. Pak stoupají Mlynickou dolinou kolem vodopádu Skok ke Capímu plesu a dál na Bystrou lávku. Odtud sestupují Furkotskou dolinou kolem Wahlenbergových ples a podruhé vystoupají k Chatě pod Soliskom.
Mlynická dolina je spojená s největší tragédií v historii tatranské Horské služby. Dne 25. června 1979 sem letěl vrtulník Mi-8 pro německou turistku, která si pod Bystrým sedlem poranila nohu. Při přistávání ho zachytilo proudění, narazil do skály a zřítil se. Na místě zahynuli záchranáři Štefan Estočko, Martin Hudák, Pavol Húska a Bernard Jamnický, pilot Vladimír Bačák a palubní mechanik Václav Dvořák. Milan Kriššák, první Slovák na vrcholu Makalu a Psotkův kolega z expedice v roce 1976, zemřel o týden později v nemocnici. Přežili jen druhý pilot Svatopluk Nitsch a záchranář Ladislav Janiga. Trať Extreme vede kolem pamětní desky obětem.
Výsledky
Extreme vyhrál Peter Fraňo (Scarpa/Geosport) se součtem časovek 2:37:37, stejně jako v roce 2021 v prvním ročníku na Štrbském Plese. Rozhodlo pouhých osm sekund: druhý doběhl český reprezentant v horském běhu Ondřej Volák z Běžeckého klubu Náchod. Mezi ženami zvítězila Iwona Górowska (Dynafit) za 3:28:32. Z 111 startujících jich 20 nedokončilo.
Basic vyhráli Miroslav Hraško a mezi ženami Izabela Wysluch.
Kompletní výsledky jsou na SportSoft Timing, přehled vítězů kategorií na webu závodu. Bohatá fotogalerie od organizátorů je na psotkovmemori.zonerama.com (odtud čerpá část fotek i tento článek).
Vyhlášení bylo na poměry horského běhu nezvykle štědré. Velkou část cen věnovala outdoorová značka Rab. Následovala bohatá tombola: kromě dalších věcí od Rabu se losovalo startovné na příští ročník, řada knih nebo jízda veteránem Škoda 100 a desítky dalších cen. Domů tak nejeli s prázdnou ani ti, kdo na stupně neměli.
Jinak v cíli byl pro závodníky připravený skvělý servis a plno jídla.
Přednáška Jara Švorce
Po závodě přišel na řadu Jaroslav Švorc, bývalý učitel, nosič a dlouholetý dobrovolný záchranář Tatranské horské služby. Patří k pamětníkům, kteří pořadatelům s memoriálem dodnes pomáhají. Na desítkách snímků procházel jednotlivé zásahy, u každého se zastavil a vyprávěl, co se stalo a jak akce dopadla.
Švorc o tatranských nehodách loni vydal knihu (Ne)zabudnuté tatranské tragédie (IB vydavateľstvo, 2025). Pro ni procházel archivy Tatranského národního parku, pod který Horská služba až do 90. let patřila, a mluvil s dalšími pamětníky. Od roku 1905 eviduje Horská služba na slovenské straně Vysokých Tater 1313 obětí, v průměru jednu za měsíc. Švorc v knize u každého případu hledá příčinu, aby se stejné chyby neopakovaly. Nejmladší obětí, kterou popisuje, byl sedmiletý chlapec na Predném Solisku, tedy jen kousek nad chatou, kolem které vede trať.
Po dni na tatranských chodnících měla přednáška zvláštní váhu. Hlídky Horské služby stojí během závodu na nejexponovanějších místech trati a sám Psotka v ní kdysi začínal jako dobrovolník.
Večer
Den zakončila Liptovar Party v Pekyho Restaurant na Štrbském Plese, který sloužil jako zázemí celé akce. Sešli se tam závodníci, pořadatelé a záchranáři.
Závěr
Psotkov memoriál není závod pro rychlé časy. Trať Basic je kamenitá, s velkým převýšením a těžkými seběhy, ale většinu z ní se dá běžet a vede přes nejhezčí místa západní části Vysokých Tater: pod Kriváň, k Jamskému plesu a do Furkotské doliny. Extreme se svými časovkami nabízí formát, který jinde v horském běhu nenajdete.
Na celé akci je znát, že ji pořádají horolezci a záchranáři, pro které je Psotka osobní příběh. Pořadatelé byli opravdu nadšení a připravili skvělou akci. Stáli na každé křižovatce. K tomu přidali přednášku, po které se na tatranské chodníky díváte trochu jinak, a večer, který se protáhl dlouho do noci.
Odjížděli jsme s rozbitými stehny a s pocitem, že jsme byli na něčem víc než na dalším závodě do sbírky.
