Ve čtvrtek 22. října 2026 v belgickém Retie doběhli 2 muži okruh a na další už nevyšli. Merijn Geerts (52) a Ivo Steyaert (56) od soboty 17. října každou celou hodinu vyráželi na stejný okruh v lesích kolem Beverdonku. Mají jich za sebou 124, tedy 831,5 kilometru. Trvalo to 5 dní a 4 hodiny.
Hodinový zvonek
Gary Cantrell, kterému se říká Lazarus Lake, to vymyslel v roce 2011 na dvorku v Tennessee. Každou hodinu zazní zvonek a kdo ještě běží, vyběhne na okruh dlouhý 4 míle a 880 stop, česky 6,706 kilometru. Tomu okruhu se říká yard. Kdo se nevrátí do 60 minut nebo na další zvonek nepřijde, pro něj závod skončil. Vyhraje ten, kdo jako poslední dokončí 1 yard o samotě. Ostatní mají ve výsledcích technicky nedokončeno. Když poslední 2 skončí na stejném počtu, vítěz není. Závod nesmí mít předem daný strop. 1. ročník se doběhal na 18 yardech.
Mezi yardy zbývá jen to, co z hodiny ukradnete tempu. V tom zbytku se najedí, přezují a občas usnou. Poslední 3 okruhy v Retie trvaly 57:14, 57:03 a 57:12, takže na jídlo, záchod a vše okolo zbývaly necelé 3 minuty. Z organizace závodu už při 120. hodině zaznělo, že spali jen sotva nebo vůbec.
Geerts dělá inspektora na belgickém úřadu pro bezpečnost potravin a Steyaert se živí investicemi (Sporza). Ve čtvrtek už běželi v sychravém podzimu. Před 117. okruhem jim podle deníku L’Avenir spadla nafukovací brána a diváci ji drželi, aby pod ní mohli vyběhnout. Verbist o nich ve čtvrtek řekl VRT, že se navzájem táhnou.
Mistrovství týmů se běží jednou za 2 roky. Každá země postaví 15 běžců na vlastní trať a všichni vyrážejí ve 12 hodin světového času. Do národního součtu se počítá každý dokončený yard. Letos vyběhlo 990 běžců v 67 zemích. Týmy vyhrály Spojené státy se součtem 1 120 yardů, před Austrálií s 1 069 a Belgií s 1 058. Americký závod zakončil Mark Dowdle na 107 yardech. Z 15 Američanů jich 8 dokončilo aspoň 80 yardů. V Belgii kromě té dvojice přes 80 došel jen Bert Verbist se 86 yardy. Americký okruh v Bell Buckle je navíc těžší než lesní trať v Retie (Marathon Handbook). Výsledky vede pořadatel na wtc2026.bigsbackyardultra.com.
Než se v sobotu startovalo, byl v závodě nejdál Phil Gore. V červnu 2025 na australském Dead Cow Gully dokončil 119 yardů. Geerts se Steyaertem ve čtvrtek doběhli dál a na 120. yardu překročili 500 mil. Stejně spolu skončili už po 101 yardech v roce 2022 a po 110 v roce 2024, tehdy ještě s Frankem Gielenem, který letos nestartoval.
Sám došel Gore ještě dál. V srpnu 2026 při charitativní výzvě Project 168 v západní Austrálii odběhl 152 yardů, tedy 152 hodin a přes 1 000 kilometrů. To je skoro jako 6 dní a 7 nocí beze spánku z eposu o Gilgamešovi. Na 153. okruh už nestihl limit. Vedle něj nikdo neběžel.
Proč byste se nikdy neměli takové akce účastnit
Tohle je jeden z nejdestruktivnějších běžeckých formátů, které známe.
V hlubokém spánku jde největší noční vlna růstového hormonu a sval se při ní opravuje. Těch 5 nocí na opravu skoro nezbylo a běh mezitím jel dál. U člověka kolem 75 kilogramů stojí 831 kilometrů přes 60 000 kilokalorií jen za pohyb. Co se v té mezeře sníst nestihne, bere tělo z tuku a pak ze svalu.
Kreatinkináza, zkráceně CK, je enzym, který ze svalu uniká do krve. Po ultramaratonu běžně vystoupá nad 1 000 U/l. O rhabdomyolýze, kterou jsme probírali v seriálu o laboratorních testech u svalových enzymů, se mluví, když se najednou rozpadne velké množství svalových buněk. S enzymy se do krve vylije i myoglobin. Tahle bílkovina ve svalu váže kyslík. Ve velkém množství myoglobin ledvinám škodí a může je dovést k akutnímu selhání. CK v takové situaci obvykle přesáhne 10 000 U/l. Na českých ultra závodech Chlíbková a kolegové naměřili i vyšší hodnoty a ledviny přesto neselhaly. Hůř to snášejí, když je málo tekutin nebo naopak příliš vody a k tomu léky proti bolesti ze skupiny nesteroidů.
Podobně reaguje srdce. Troponin, podle kterého se pozná zátěž srdečního svalu, stoupl po tvrdé jízdě na kole zhruba o 37 % u mladých mužů, kteří 3 noci spali jen 4,25 hodiny místo 8,5 hodiny (Martikainen a kolegové). U trénovaných lidí to většinou odezní. Z Retie k tomu lékařská zpráva není.
Dalším poškozeným je hlava. Waters a kolegové prošli starší pokusy s bděním, jaké by se dnes zdravým dobrovolníkům neschválily. Do 2 dnů se kazí vidění a člověk ztrácí čas. Po 3 dnech to může vypadat jako akutní psychóza. Většině to srovná 1 dlouhá noc, u části lidí příznaky zůstaly. Ti lidé v pokusech neběželi. Na suffolkském backyardu po 1 noci naměřili Benchetrit a kolegové prodloužení reakce v průměru o 77 milisekund. Část běžců padala, ztrácela koordinaci nebo měla halucinace.
Zajímavé by bylo vidět skeny mozku Geertse a Steyaerta před startem a po něm. Ukázaly by, jestli jim ten běh v mozku něco změnil a jestli se to pak vrátí. Studii, která by opravdu odpovídala tomuhle případu, jsme nenašli. Nejblíž je měření z TransEurope-FootRace, 4 487 kilometrů za zhruba 2 měsíce, kde se ale mezi etapami spalo. Freund a kolegové tam běžcům naměřili úbytek šedé hmoty, tedy tkáně s těly nervových buněk, asi o 6 %. Za 8 měsíců byl objem zpátky. Na backyard s takovým bděním se to přenést nedá.
Geerts se Steyaertem mohli běžet dál, dokud jeden z nich neodpadne. Neudělali to. Na 125. zvonek ve čtvrtek v 18 hodin ani jeden nevyšel a nikdo z nich tak nemusel dobíhat poslední okruh sám. Lazarus Lake po jejich společném konci v roce 2024 napsal, že remíza vítěze nemá. Belgie tehdy aspoň vyhrála týmy. Letos to nestačilo.
Když mozek vypne: 20 hodin v práci, která neexistovala
Jak daleko může zajít spánková deprivace? Odpověď nabízí příběh dalšího člena belgické reprezentace, Kennetha Vanthuynea, který během letošního šampionátu zvládl 78 okruhů, tedy více než 523 kilometrů. Jeho doprovodný tým ale musel řešit mnohem víc než jen unavené nohy.
Podle Franka Gielena, přezdívaného Frank the Tank, který letos působil v belgickém realizačním týmu, začal Kenneth od třetí noci postupně ztrácet kontakt s realitou. Přibližně 20 hodin žil v přesvědčení, že je v práci a vykonává své běžné pracovní povinnosti. Dokonce se domníval, že je nadřízeným dalšího belgického závodníka Evariesta Callense.
Situace nabrala absurdní rozměr. Kenneth běžel za Evariestem, protože ho považoval za svého podřízeného, kterého má kontrolovat. Jenže Evariest mezitím upozornil svůj vlastní doprovod, že ho na trati neustále sleduje nějaký člověk. Jeho tým ho musel uklidnit, že nejde o nikoho cizího, ale o kolegu z reprezentace.
Frank Gielen vzpomíná, že Kennethovi musel opakovaně vysvětlovat samotná pravidla backyardu. Proč musí vybíhat přesně každou celou hodinu? Proč nemůže jednoduše pokračovat jindy? A kdy se má vlastně vyspat? Na otázku, proč se startuje vždy v celou hodinu, mu Frank s nadsázkou odpověděl, že jde o mezinárodní dohodu mezi všemi zúčastněnými státy.
Nakonec bylo nejjednodušší zadání: Doběhni ke kuželu, otoč se a běž zpátky. Prostě následuj Evariesta. Zatímco pro Franka šlo jen o to dostat Kennetha na další okruh, Kenneth byl ve své vlastní realitě zaměstnaný pracovními povinnostmi, mimo jiné představami o finančních převodech.
Narozeninový dort jako záchrana
Aby toho nebylo málo, tělo současně bojovalo s dalšími problémy. Prvních 24 hodin se řešily elektrolyty, během následujících 24 hodin přišly žaludeční obtíže. Řešení nakonec nebylo žádným sofistikovaným sportovním suplementem. Pomohl narozeninový dort Merijna Geertse a pořádná porce bramborové kaše. Gielen množství kaše s humorem popsal jako téměř smrtelnou dávku.
Kenneth nakonec vydržel běžet déle než jeho sportovní hodinky i čelovka, které podle Gielena vypověděly službu dříve než jeho nohy. Celý příběh sice belgický tým vypráví s humorem, ale ve skutečnosti ukazuje jednu z nejnebezpečnějších stránek extrémního ultraběhu. Člověk může být stále schopen pokračovat v relativně automatizovaném pohybu, zatímco jeho schopnost správně vyhodnocovat okolní realitu je už zásadně narušená.
Při backyardu tak nemusí jako první selhat svaly ani energetický metabolismus. Někdy začne závodník ztrácet především schopnost rozpoznat, v jakém závodě – a vlastně i v jaké realitě – se právě nachází.
