Před jedenácti lety patřil mezi nejtalentovanější evropské osmistovkaře. Ještě před dvěma roky pracoval jako datový analytik a opakovaná únavová zranění mu komplikovala kariéru. Dnes je Andreas Almgren mistrem světa v půlmaratonu, mistrem Evropy na desítce a držitelem evropských rekordů. V neděli 1. listopadu se jednatřicetiletý Švéd postaví na start svého vůbec prvního maratonu. A nevybral si zrovna snadnou premiéru. V New Yorku, na jedné z nejtěžších tratí seriálu World Marathon Majors, chce porazit nejlepší maratonce světa. Příprava? Přes 200 kilometrů týdně, double treshold tréninky, čtyřicetikilometrové běhy, 120 gramů sacharidů za hodinu a Excel plný dat sahajících až do roku 2012.
Když Andreas Almgren letos v září probíhal cílem mistrovství světa v půlmaratonu v Kodani, stopky ukazovaly 58:06. Nový evropský rekord, devátý nejrychlejší výkon světové historie a především první evropské zlato v této disciplíně po třiceti letech. Za sebou nechal Keňana Nicholase Kipkorira i olympijského vítěze a několikanásobného mistra světa Joshuu Cheptegeie. Nešlo přitom o triumf po zběsilém nástupu někde na desátém kilometru. Almgren vydržel s nejlepšími až do posledních stovek metrů, kde dokázal využít rychlost, kterou si přinesl ze svých osmistovkařských let. V posledních zhruba 600 metrech rozhodl závod a potvrdil, že patří mezi nejkomplexnější vytrvalce současnosti.
O šest týdnů později se chystá na úplně jiný svět. Na 42,195 kilometru, pět newyorských mostů, nepříjemná stoupání, desítky tisíc diváků a soupeře, kteří mají za sebou roky maratonských zkušeností. A přestože v životě ještě neabsolvoval celou maratonskou vzdálenost ani v tréninku, jeho ambice jsou překvapivě jednoduché: chce bojovat o vítězství. Ne o nejlepší švédský čas, ne o evropský rekord a dokonce ani o co nejrychlejší debut. Zajímá ho především to, jestli dokáže v přímém souboji porazit běžce, kteří už vyhráli Boston, Chicago nebo právě New York.
Z osmistovky k maratonu
Almgrenův příběh není typickou cestou vytrvalce, který od mládí postupně prodlužoval závodní vzdálenosti. Původně hrál fotbal za stockholmský AIK, ale v osmnácti letech se začal naplno věnovat atletice. Velmi rychle se ukázalo, že má mimořádnou rychlost. V roce 2014 získal na juniorském mistrovství světa v Eugene bronz na 800 metrů časem 1:45,65 a o rok později skončil čtvrtý na halovém mistrovství Evropy v Praze. Jeho osobní rekord na osmistovce má hodnotu 1:45,59, což je rychlost, kterou by mu mohl závidět nejeden specialista na střední tratě i dnes.
Jenže potom přišlo několik let, které by řadu talentovaných sportovců přiměly kariéru ukončit. Únavové zlomeniny, problémy s člunkovou kostí v chodidle a nakonec v roce 2019 také únavová zlomenina křížové kosti. Almgren trávil více času rehabilitací než závoděním a právě během jednoho z těchto nucených výpadků začal přemýšlet, jestli problém nespočívá také ve způsobu tréninku. Jeho dosavadní příprava vycházela především z nároků středních tratí, tedy relativně vysoké intenzity, kterou ale jeho tělo nedokázalo dlouhodobě tolerovat. Potřeboval najít systém, díky němuž by mohl zvyšovat aerobní kapacitu bez neustálého pohybování se na hraně zranění.
Inspiraci našel u krajana Kalleho Berglunda, který se v roce 2019 probojoval do finále mistrovství světa na 1500 metrů a používal norský systém double treshold tréninků. Almgren tehdy rehabilitoval na stacionárním kole a postupně začal tento přístup přebírat. Dnes je jedním z jeho nejznámějších představitelů, přestože by bylo chybou tvrdit, že pouze kopíruje trénink bratří Ingebrigtsenů. Za sedm let si totiž vytvořil vlastní systém, který přizpůsobuje svým fyziologickým parametrům, zdravotní historii a aktuálním závodním cílům.
Double treshold, laktát a přes 200 kilometrů týdně
Základem Almgrenovy přípravy jsou dva double treshold tréninky během jednoho dne, typicky dopoledne a odpoledne. Takové dny pravidelně zařazuje v úterý a ve čtvrtek a důsledně při nich sleduje koncentraci laktátu, tepovou frekvenci i subjektivní pocit námahy. Oproti klasickému pojetí intervalového tréninku ale není cílem každou jednotku odběhnout co nejrychleji. Smyslem je absolvovat velký objem kvalitní aerobní práce při intenzitě, ze které se organismus dokáže dostatečně rychle zotavit.
V srpnovém rozhovoru pro CITIUS MAG popsal, že při zavádění double treshold tréninků běhal přibližně 145 kilometrů týdně a jeho maximem bylo kolem 160 kilometrů. Dnes v objemových obdobích běžně překračuje 200 kilometrů, přičemž postupně prodlužoval také samotné intervaly. Z původních ranních 5 × 5 minut se dostal na šest až sedm opakování dlouhých šest až sedm minut. Odpolední tréninky, které kdysi obsahovaly osm kilometrových úseků, mohou nyní zahrnovat dvanáct opakování. Kratší čtyřstovky navíc prodloužil na pětistovky, protože je postupně začal běhat příliš rychle a delší interval mu pomáhá lépe kontrolovat požadovanou intenzitu.
Velkou roli hraje pravidelné měření laktátu. Almgren přiznává, že oproti dřívějšku pracuje při části double treshold tréninků raději s o něco nižšími hodnotami a větším bezpečnostním prostorem. Díky tomu dokáže prodloužit čas strávený v požadované intenzitě, aniž by další tréninky zbytečně komplikovala kumulovaná únava. Pro vytrvalce je to podstatný rozdíl, protože samotný vysoký počet kilometrů nebo kopírování double treshold rozhodně není zárukou lepší výkonnosti. Almgren za sebou má roky systematické adaptace a také bolestivé zkušenosti s tím, co se stane, když zkombinuje příliš velký objem s nadměrnou intenzitou.
V rozhovoru také přiznal, že se dnes mnohem snadněji rozhodne vynechat trénink. Pokud začne cítit problém, klidně si vezme dva nebo tři dny volna, zatímco v minulosti by pokračoval, dokud se drobný problém nezměnil v několikatýdenní zranění. Možná právě to je jeden z největších rozdílů mezi současným Almgrenem a mladíkem, který před deseti lety dokázal běhat osmistovku za 1:45, ale jen obtížně udržoval kontinuitu přípravy.
Deset týdnů a 2 006 kilometrů
Příprava na New York přinesla další zvýšení objemu, především však výrazné prodloužení specifických běhů. Server Marathons.com zveřejnil přehled deseti tréninkových týdnů, během nichž Almgren naběhal celkem 2 006 kilometrů. Průměr činí 200,6 kilometru týdně, a to včetně dvou výrazně odlehčených týdnů, kdy absolvoval mistrovství světa v půlmaratonu a následně ho postihla nemoc. V nejsilnějším týdnu se dostal na 241 kilometrů, tedy v průměru přes 34 kilometrů denně, a v dalších týdnech pravidelně překračoval hranici 220 kilometrů. Vedle toho absolvoval dny, kdy ve dvou trénincích naběhal až 46 kilometrů, a třikrát zařadil čtyřicetikilometrový dlouhý běh.
Ještě zajímavější než samotný objem je intenzita některých jednotek. Zdaleka totiž nejde jen o pomalé nabírání kilometrů, ale také o mimořádně dlouhé progresivní tréninky, při kterých se Almgren dostává až na rychlosti, jež by pro většinu elitních běžců představovaly závodní tempo. Jeden z nejpozoruhodnějších absolvoval přibližně deset dní před světovým šampionátem v Kodani. Šlo o progresivních 40 kilometrů rozdělených do čtyř deset kilometrů dlouhých úseků. Prvních deset kilometrů zvládl za 34:20, dalších deset za 31:20, třetí desítku za 29:45 a posledních deset kilometrů dokonce za 28:35. Celkem tedy 40 kilometrů za přesné dvě hodiny a čtyři minuty, což představuje průměrné tempo 3:06 min/km.
Posledních deset kilometrů absolvoval v průměru za 2:51,5 min/km, a to po předchozích třiceti kilometrech běhu. Jeho nejlepší závodní čas na silniční desítce přitom činí 26:45, takže rozdíl mezi absolutním závodním maximem a poslední desítkou takto dlouhého tréninku je překvapivě malý. Právě schopnost udržet vysokou rychlost i při značné kumulované únavě je pro maraton zásadní. Samozřejmě to neznamená, že kdo zvládne čtyřicetikilometrový trénink za 2:04, automaticky zaběhne maraton hluboko pod 2:10. Podmínky tréninku, profil, občerstvování i závodní intenzita se mohou zásadně lišit, přesto jde o mimořádně zajímavý ukazatel vytrvalostní kapacity.
Další specifická jednotka, kterou popsal Marathon Handbook, obsahovala 35 kilometrů s deseti kilometrovými úseky, při nichž Almgren střídal rychlejší a volnější kilometry. Takové tréninky směřovaly nejen k přípravě na samotnou délku maratonu, ale také ke schopnosti reagovat na změny tempa. A právě to může být v New Yorku důležité. Na rozdíl od Berlína nebo Valencie se zde totiž většinou neběží rovnoměrně proti stopkám, ale takticky proti ostatním soupeřům.
130 gramů sacharidů za hodinu
Zatímco o double treshold prazích, laktátu a tréninkových objemech se v souvislosti s Almgrenem mluví poměrně často, stejně zajímavá je jeho příprava na závodní výživu. Švéd dlouhé měsíce trénuje příjem přibližně 120 gramů sacharidů za hodinu a při některých jednotkách se údajně dostal dokonce téměř ke 130 gramům. To je množství, které si řada rekreačních maratonců nedokáže představit ani během několika hodin závodu. Samotná schopnost přijmout takové množství energie ale nestačí, rozhodující je, jestli ho dokáže tolerovat trávicí systém během vysoké fyzické intenzity.
Proto Almgren příjem sacharidů systematicky nacvičuje. Na běžeckém pásu pije přímo během double treshold intervalů, nikoliv pouze mezi nimi, a na dráze si připravuje lahve tak, aby mohl trénovat jejich uchopení za běhu. V podcastu CITIUS MAG vysvětloval, že při závodním půlmaratonu běžně během samotného závodu žádné sacharidy nepřijímá a gel si dává pouze před startem. Jenže u výkonu trvajícího přibližně 58 minut je situace úplně jiná než při více než dvouhodinovém maratonu, kde může nedostatečný přísun energie znamenat velmi nepříjemné poslední kilometry.
Příjem 120 gramů sacharidů za hodinu navíc není automaticky vhodným doporučením pro každého běžce. Záleží na intenzitě, délce zátěže, složení nápoje či gelů i individuální gastrointestinální toleranci. U Almgrena je podstatné především to, že nejde o náhodný experiment v den závodu, ale o součást dlouhodobě připravovaného systému. A přestože má za sebou desítky dlouhých běhů, pořád platí, že skutečné maratonské zatížení prověří funkčnost této strategie teprve v neděli.
Excel plný dat od roku 2012
Po zářijovém světovém šampionátu se Almgren přesunul do amerického Flagstaffu v Arizoně, který leží přibližně 2 100 metrů nad mořem. Pro Švéda to nebylo nové prostředí, podle jeho vyjádření šlo už o deváté soustředění v této oblasti. Začátek přitom nebyl ideální, protože krátce po příjezdu ho postihla vysoká horečka a musel na několik dní omezit trénink. Následně se ale dostal zpět do objemové přípravy a podle vlastních slov reagoval na maratonské zatížení lépe, než očekával. Ve Flagstaffu pokračoval v dlouhých bězích, které připravoval i s ohledem na profil New Yorku, včetně delších stoupání a seběhů. Právě ty považuje za důležitou součást přípravy, protože excentrické zatížení kvadricepsů při běhu z kopce může v závěru maratonu výrazně omezit schopnost udržet tempo.
Vedle nadmořské výšky experimentoval během sezony také s heat tréninkem a inspiraci nehledá pouze v atletice, ale také v cyklistice a rychlobruslení. Přibližně dva roky používá i přípravek Nomio založený na extraktu z brokolicových klíčků, jehož výrobce deklaruje možné účinky na laktátovou odpověď a regeneraci. Almgren popisuje pozitivní subjektivní zkušenost, současně je ale ambasadorem a sponzorovaným sportovcem značky. Je proto důležité oddělovat jeho osobní zkušenost a marketingová tvrzení výrobce od skutečně prokázaných účinků. Pro Almgrena je každopádně typické, že hledá malé výkonnostní rezervy na mnoha místech současně, nikoliv prostřednictvím jednoho zázračného tréninku nebo doplňku stravy.
Jednou z nejzajímavějších věcí na Almgrenovi je také způsob, jakým k celému tréninku přistupuje. Vystudoval průmyslové inženýrství a management, pokračoval ve studiu matematiky, optimalizace a systémové teorie a pracoval jako analytik rizik ve finanční společnosti. Následně působil jako datový analytik ve sportovně-technologické firmě Svexa. Teprve po zdravotních problémech, které mu znemožnily start na olympijských hrách v Paříži v roce 2024, se rozhodl věnovat atletice naplno. Většinu tréninkových plánů si přitom sestavuje sám a jeho dlouholetý trenér Urban Aruhn, s nímž spolupracuje od roku 2012, funguje spíše jako konzultant, který hledá slabá místa v navržené přípravě.
V Excelu má Almgren uložené tréninkové údaje sahající až do roku 2012. Eviduje časy jednotlivých intervalů, tepovou frekvenci, koncentraci laktátu a další proměnné, které považuje za důležité. Může tak porovnávat současné tréninky s podobnými jednotkami z minulosti a sledovat, jak se mění jeho odpověď na zatížení. Není to ale pouze posedlost čísly. Jak sám vysvětluje, data mají sloužit rozhodování, nikoliv ho nahrazovat, a zkušenosti s opakovanými zraněními ho naučily respektovat také subjektivní pocity a signály organismu. Právě kombinace analytického přístupu a schopnosti včas ubrat může patřit k důvodům, proč se po letech zdravotních komplikací dokázal dostat mezi absolutní světovou špičku.
Evropský rekord v půlmaratonu
Rozsah Almgrenovy výkonnosti je mimořádný. Běžec, který jako junior získal světovou medaili na 800 metrů, dnes drží švédské rekordy na několika vytrvaleckých distancích a evropské maximum na pětce i půlmaratonu. Jeho osobní rekordy zahrnují 1:45,59 na 800 metrů, 3:32,00 na patnáctistovce, 7:26,48 na třítisícovce, evropský rekord 12:44,27 na 5000 metrů a 26:52,87 na 10 000 metrů. Na silnici má desítku za 26:45 a půlmaraton za 58:06. Takové rozpětí mezi maximální rychlostí a dlouhodobou vytrvalostí je jedním z důvodů, proč jeho maratonská premiéra budí tolik pozornosti.
Rok 2025 pro něj znamenal definitivní průlom. Na domácí Diamantové lize ve Stockholmu zaběhl evropský rekord na 5000 metrů 12:44,27 a na mistrovství světa v Tokiu získal bronz na 10 000 metrů, pouhých 25 setin sekundy za vítězným Jimmym Gressierem. V říjnu pak ve Valencii zvládl půlmaraton za 58:41 a stal se prvním Evropanem, který překonal hranici 59 minut. Letos v lednu přidal ve Valencii silniční desítku za 26:45, což byl tehdy evropský rekord, který ovšem v únoru překonal Francouz Yann Schrub výkonem 26:43. Almgren ve stejném závodě v Castellónu svůj čas 26:45 zopakoval.
V květnu zaběhl 3000 metrů za 7:26,48 a v srpnu na evropském šampionátu v Birminghamu ovládl závod na 10 000 metrů časem 27:23,44. Vytvořil rekord šampionátu a druhého běžce porazil o více než devatenáct sekund. V září následovala Kodaň, půlmaraton za 58:06, pětisekundové vítězství nad Nicholasem Kipkorirem a další evropský rekord. Naposledy před ním vyhrál Evropan světový půlmaratonský šampionát v roce 1996, kdy triumfoval Ital Stefano Baldini. Zatímco většina běžců by si po podobné sezoně pravděpodobně dopřála delší regeneraci, Almgren už naplno řešil čtyřicetikilometrové tréninky a maratonské občerstvování.
New York
Při pohledu na jeho rekordy se nabízí logická otázka, proč si pro maratonskou premiéru nevybral Valencii, Berlín nebo jinou rychlou trať. Pro běžce s půlmaratonem za 58:06 by mohlo být mimořádně lákavé zaútočit na švédský maratonský rekord Suldana Hassana 2:05:57, případně na ještě rychlejší výkon. Jenže Almgren přemýšlí jinak. New York si začal plánovat už v listopadu 2025, kdy město navštívil během volna a atmosféra závodu ho zaujala. Důležitější než samotné prostředí pro něj však byla povaha závodu, který od roku 2007 v elitní kategorii využívá taktické souboje bez vodičů, takže vývoj tempa určují přímo závodníci.
Ve Valencii by mohl nastoupit proti světové špičce rozbíhající maraton v tempu, na které zatím nemá žádnou zkušenost, a při snaze udržet se s nejrychlejšími by riskoval předčasné vyčerpání. V New Yorku může být taktika úplně jiná. Úvodní kilometry bývají opatrnější, vedoucí skupina může zůstat dlouho pohromadě a rozhodující útoky přicházejí až ve druhé polovině. Almgren chce s nejlepšími vydržet co nejdéle a případně využít svou rychlost v závěru. Čas ho tedy tentokrát nezajímá tolik jako pořadí, což je u jednoho z nejrychlejších půlmaratonců světové historie poměrně neobvyklá strategie pro první maraton.
Newyorský maraton totiž rozhodně není běžeckou dálnicí. Trať prochází všemi pěti městskými částmi New Yorku, překonává pět mostů a podle použitého profilu obsahuje přibližně 250 nastoupaných metrů. Hned po startu čeká běžce stoupání na Verrazzano-Narrows Bridge, přibližně na 24. kilometru dlouhý výběh na Queensboro Bridge a mezi zhruba 35. a 37. kilometrem nepříjemná Fifth Avenue. Závěr v Central Parku sice nepřipomíná alpské stoupání, ale opakované změny sklonu mohou v posledních kilometrech napáchat pořádnou škodu. Rekord trati drží od roku 2023 Etiopan Tamirat Tola časem 2:04:58, zatímco Abdi Nageeye vyhrál v roce 2024 za 2:07:39 a Benson Kipruto o rok později za 2:08:09.
Pro srovnání, Almgrenův půlmaratonský rekord 58:06 odpovídá průměrnému tempu přibližně 2:45/km. Klasická Riegelova predikce by z takového výkonu teoreticky vycházela na maraton kolem 2:01:08, jenže samotná matematika neumí započítat náročný profil, absenci vodičů, taktické souboje ani skutečnost, že běžec absolvuje maraton poprvé. Je proto docela možné, že se nedělní vítěz bude pohybovat v čase kolem 2:08 a pro Almgrena by to nemusel být vůbec nevýhodný scénář. Pořád by totiž musel běžet přibližně dvakrát tak dlouho jako při svém rekordním půlmaratonu, ale v tempu zhruba o sedmnáct sekund na kilometr pomalejším. To zní relativně pohodlně, alespoň do třicátého kilometru. Pak obvykle začíná úplně jiný závod.
Kipruto, Geleta, Nageeye, Kamworor a Mantz
Almgrenova rychlost bude jednou z největších zbraní, ale proti němu budou stát závodníci, kteří na maratonu strávili podstatnou část kariéry. Hlavní pozornost poutá obhájce vítězství Benson Kipruto. Pětatřicetiletý Keňan má osobní rekord 2:02:16 a čtyři triumfy v závodech World Marathon Majors. Vyhrál Boston 2021, Chicago 2022, Tokio 2024 a New York 2025, čímž se stal jediným mužem s vítězstvími ve všech třech amerických Majors. Loni v New Yorku předvedl mimořádně těsný finiš, když Alexandra Mutisa porazil o pouhé tři setiny sekundy, a právě zkušenosti se závěrečnými souboji jsou tím, co Almgrenovi zatím chybí. Kipruto bere Švédovy ambice s klidem a před závodem připomněl, že maraton vyžaduje trpělivost od prvního až do posledního kilometru.
Vedle něj stojí na startu etiopský Deresa Geleta s osobním maximem 2:02:38, Keňan CyBrian Kotut (2:03:22), dvojnásobný vítěz New Yorku Geoffrey Kamworor (2:04:23) nebo vítěz z roku 2024 Abdi Nageeye (2:04:20). Velmi silná je také americká sestava. Conner Mantz drží severoamerický rekord 2:04:43 a Zouhair Talbi letos v Bostonu zaběhl 2:03:45, byť bostonská trať kvůli svému profilu nesplňuje podmínky pro uznávání rekordů. Z evropských běžců nebude chybět Ital Yemaneberhan Crippa s maximem 2:05:18. Jde tedy o konkurenci, ve které bude jakékoliv umístění v popředí představovat mimořádně hodnotný výsledek.
Zajímavostí je, že právě Conner Mantz strávil v září týden společným tréninkem s Almgrenem ve Švédsku. Američan, který je sám zvyklý na mimořádně vysoké tréninkové objemy, byl podle Marathons.com překvapen, jak lehce Almgren některé náročné jednotky zvládá. V neděli už se ale z tréninkových partnerů stanou soupeři a tréninková data půjdou stranou. Rozhodovat bude schopnost zareagovat na změny tempa, dobře zvládnout občerstvování a především udržet potřebnou svalovou odolnost až do závěrečných kilometrů.
Může debutant skutečně vyhrát?
V roce 2010 vyhrál New York Etiopan Gebre Gebremariam, který tehdy absolvoval svůj první maraton a cílem proběhl za 2:08:14. Od té doby žádný muž při maratonské premiéře New York nevyhrál. Almgren má přitom něco, co většina debutantů postrádá. Není pouze talentovaným vytrvalcem s dobrými časy na kratších tratích, ale úřadujícím mistrem světa v půlmaratonu, který před šesti týdny dokázal na nejvyšší úrovni porazit keňské i ugandské soupeře v přímém souboji. Zároveň však maraton nemá mnoho společného s představou, že stačí vzít půlmaratonskou výkonnost a jednoduše ji vynásobit dvěma. Energetické hospodaření, svalová odolnost a schopnost zachovat techniku při dlouhotrvající únavě často rozhodují více než samotná maximální aerobní kapacita.
Během maratonu mohou přijít situace, které Almgren zatím nikdy nezažil. Krize po třicátém kilometru, problémy s občerstvováním nebo náhlá ztráta tempa během závěrečného stoupání. Sám to dobře ví a pro Runner’s World přiznal, že bez zkušenosti se závěrečnými kilometry maratonu nemůže dopředu vědět, jak jeho tělo zareaguje. Zároveň nechce závodit přehnaně opatrně jen proto, aby bezpečně dokončil. Je připraven držet se vedoucí skupiny a přijmout i možnost, že kolem 37. kilometru za svou odvahu zaplatí. To je poměrně zajímavý přístup na člověka, jehož profesní minulostí je analýza rizik, ale možná právě v tom spočívá jeho největší výhoda. Riziko si uvědomuje, dokáže ho vyhodnocovat, ale nenechá se jím úplně svázat.
Přestože nyní nastupuje do jednoho z největších maratonů světa, nechystá se definitivně opustit dráhu. V roce 2027 plánuje pokračovat v dráhové sezoně včetně mistrovství světa v Pekingu a jeho hlavním dlouhodobým cílem zůstává olympijská desítka v Los Angeles 2028. O možnosti běžet vedle ní také maraton přemýšlí, ale zatím ji nepovažuje za hlavní variantu. Sám přitom patří ke sportovcům, kteří mají s olympijskými hrami mimořádně nešťastnou zkušenost. Zdravotní komplikace mu narušily přípravu nebo startovní plány před Riem 2016, Tokiem 2021 i Paříží 2024. Teprve po Los Angeles plánuje výraznější přesun k maratonu a silničním běhům, takže nedělní New York bude nejen jeho prvním závodem na královské vytrvalecké distanci, ale také důležitým testem pro další kariéru.
Českému běžeckému fanouškovi se samozřejmě nabízí paralela s Emilem Zátopkem. Ten v roce 1952 při olympijských hrách v Helsinkách vyhrál 5000 metrů, 10 000 metrů a následně i maraton, přestože šlo o jeho vůbec první závod na této distanci. Zátopkův historický trojnásobný triumf zůstává dodnes nepřekonaný a srovnávat výkonnost, podmínky a sportovní prostředí roku 1952 s dnešní dobou samozřejmě nelze. Přesto je zajímavé, že také Almgren odmítá automaticky přijmout zažité pravidlo, podle kterého se na maraton musí postupně přecházet až po ukončení kariéry na dráze.
Jeho příběh zároveň ukazuje, že úspěch není jen otázkou správně nastaveného laktátu, tréninkového objemu nebo genetických předpokladů. Je výsledkem dlouhodobé adaptace, systematické práce a schopnosti poučit se z vlastních chyb. Almgren jich za posledních deset let zažil dost a právě díky nim se z talentovaného, ale často zraněného osmistovkaře stal jeden z nejrychlejších vytrvalců současnosti.
V neděli tak nepůjde pouze o to, jestli jeden rychlý Švéd dokáže porazit zkušené keňské a etiopské maratonce. Půjde také o mimořádně zajímavý test moderního vytrvalostního tréninku a odpověď na otázku, zda se kombinace rychlosti bývalého osmistovkaře, obrovského aerobního základu, kontrolované intenzity, vysokého příjmu sacharidů a analytického přístupu dokáže promítnout do úspěchu na nejnáročnější klasické silniční distanci.
Kdy a kde sledovat Newyorský maraton 2026?
Maraton se poběží v neděli 1. listopadu 2026. Elitní muži odstartují v 15:05 českého času, ženy ve 14:35. Organizátoři potvrzují pro evropský region televizní přenos na Eurosportu, ve Švédsku závod vysílá SVT a oficiální aplikace New York Road Runners nabídne živé sledování běžců, mezičasy a průběžné pořadí. Letošní ročník navíc připomíná 50 let od roku 1976, kdy se maraton poprvé běžel přes všech pět newyorských městských částí.
