Dvě generace, jeden olympijský sen, státem řízený doping, trenér ze staré školy, sociální sítě, posedlost výkonem a svět, ve kterém se běhá stále rychleji, ale ne vždy správným směrem. Milan Janoušek napsal román, který se na první pohled tváří jako příběh o atletice. Ve skutečnosti je však mnohem více o lidech, jejich slabostech, ambicích a snech, za které někdy platí až příliš vysokou cenu. A přestože je kniha plná běžeckých rekordů, mezičasů a tréninkových plánů, to nejdůležitější se v ní odehrává daleko od atletického oválu.
Přiznávám, že jsem byl na literární prvotinu Milana Janouška opravdu zvědavý. Když člověk zná autora jako výborného běžce, tvůrce podcastu Štrekaři, ústavního právníka a někoho, kdo má české atletické prostředí přečtené snad lépe než leckterý svazový funkcionář, očekává především autentický příběh z běžeckého světa. Jenže napsat román je něco úplně jiného než zaběhnout maraton za 2:21:56, vést rozhovor s elitním atletem nebo připravit odbornou právní analýzu. A napsat dobrý román o běhání může být paradoxně ještě složitější, protože samotné běhání není z literárního hlediska zrovna nejvděčnější disciplína.
Vždyť co se na něm vlastně děje? Člověk střídá levou a pravou nohu, sleduje hodinky, počítá kilometry a snaží se dostat z bodu A do bodu B pokud možno rychleji než ostatní. Opravdu zajímavé začne být běhání teprve tehdy, když se podíváme, co se během těch tisíců kroků odehrává v hlavě člověka, který běží, proč je ochoten podstupovat tolik nepohodlí a co všechno kvůli svému cíli obětuje. A právě do těchto míst se Janouškovi podařilo proniknout překvapivě hluboko.
Když jsem po dočtení posledních stránek knihu zavřel, uvědomil jsem si, že mě nakonec nejvíc nezasáhly rekordy, vítězství ani porážky. Byl to příběh jedné generace, která svůj olympijský sen nedostala možnost dokončit, a druhé, která má možností nesrovnatelně více, ale často si nedokáže uvědomit, co všechno vlastně dostala. A ano, přiznávám, že v závěru dokázal Milan Janoušek něco, co bych před otevřením knihy úplně nečekal. Ukápla i slza.
Československá atletika, socialistické absurdity a sen, který skončil dřív, než mohl začít
Jednou ze stěžejních postav románu je Gejza Bakoš, mladý slovenský běžec, jehož příběh nás zavádí do osmdesátých let minulého století. Do doby, kdy se vrcholový sport odehrával v prostředí socialistického Československa a atletická výkonnost rozhodně nebyla jediným kritériem úspěšné kariéry. Talent, tréninková píle a výsledky samozřejmě hrály důležitou roli, ale stejně podstatné bylo, kdo o závodníkovi rozhodoval, ke kterému středisku patřil a zda zapadal do představ sportovních a politických funkcionářů.
Bakoš se ocitá ve světě, v němž se olympijské medaile plánují na sekretariátech, výsledky mají dokazovat převahu socialistického zřízení a sportovci se často stávají pouhými figurkami v mnohem větší politické hře. Janoušek toto prostředí popisuje s pozoruhodným smyslem pro detail, ať už jde o fungování armádních sportovních struktur, každodenní život na sportovní rotě, vztahy mezi trenéry a funkcionáři nebo absurdity tehdejšího systému.
Zvláštní místo v této části zaujímá doping, který zde není představen pouze jako individuální selhání sportovce toužícího po lepším výsledku, ale jako součást institucionálního prostředí, ve kterém se pohyboval. To je důležité i z historického hlediska, protože organizovaný doping v československém vrcholovém sportu nebyl literární fikcí. Dochované dokumenty a historické výzkumy dokládají existenci státem řízeného systému podávání zakázaných podpůrných látek, jehož fungování bylo spojeno právě s ambicemi socialistického sportu.
Autor tak nevymýšlí alternativní historii, ale zasazuje fiktivní postavy do prostředí, které mělo velmi reálné základy. Na některých místech se přitom člověk musí pousmát, protože tehdejší absurdity dnes působí téměř jako dokonale napsaná satira. Vedle sportovní přípravy a politických tlaků se v příběhu objevují také odkazy na dobovou pseudovědu, psychotroniku a nejrůznější způsoby, kterými se tehdejší systém pokoušel nalézt cestu k mimořádným výsledkům.
Právě v těchto pasážích se naplno projevuje Janouškova znalost historie atletiky. Nesnaží se čtenáři předkládat učebnici československého sportu, ale vytváří prostředí, ve kterém se jednotlivé historické souvislosti stávají přirozenou součástí osudů jeho postav. Díky tomu funguje příběh i ve chvílích, kdy čtenář nezná všechny dobové osobnosti nebo události, na které autor odkazuje.
Dvě generace, dva světy a jeden trenér, který se nedokáže smířit s minulostí
Za jednu z největších předností knihy považuji její konstrukci, která propojuje historickou rovinu osmdesátých let se současným světem atletiky. Janoušek totiž nestaví vedle sebe dva izolované příběhy, ale postupně ukazuje, jak hluboce mohou rozhodnutí a události jedné generace ovlivnit životy té následující.
Z mladého Gejzy Bakoše, jehož vlastní sportovní sny narazily na limity tehdejšího systému, se postupem času stává trenér. Zatímco v mládí usiloval o vlastní olympijskou účast, o několik desetiletí později se pokouší dopřát stejnou příležitost svým svěřencům. Právě tady Janoušek otevírá jednu z nejzajímavějších otázek celého románu: do jaké míry trenér skutečně pomáhá sportovci naplnit jeho potenciál a kdy už si prostřednictvím něj začíná plnit vlastní nenaplněné ambice?
Bakoš přitom rozhodně není žádným ideálním představitelem moderního trenérství. Jeho přístup vychází z jiné doby, ve které se o tréninku příliš nediskutovalo a tvrdost byla považována za jednu z nejdůležitějších sportovních vlastností. Umí být hrubý, nesmlouvavý, vulgární a někdy také překvapivě necitlivý. Jeho poznámky na adresu žen by dnes pravděpodobně vyvolaly pořádnou bouři, kdyby je nějaký současný trenér pronesl v televizním rozhovoru.
Jenže právě tato nedokonalost dává jeho postavě věrohodnost. Bakoš není člověk, který by prošel několika semináři moderní sportovní psychologie a osvojil si všechny poučky o empatické komunikaci. Je produktem své generace, vlastních zkušeností a systému, který ho formoval. Zároveň však atletice skutečně rozumí, dokáže rozpoznat talent a za své svěřence je ochoten bojovat způsobem, který už v současném sportu není zdaleka samozřejmostí.
Když se jeho někdejší svěřenec Dominik Lamač vydá studovat a trénovat do Spojených států, dostává se tento generační konflikt do další roviny. Dominik poznává americký univerzitní systém, obrovské možnosti sportovní infrastruktury a profesionálně organizovaný tréninkový proces, který se na první pohled zdá být oproti českému prostředí o několik úrovní výše. Postupně však zjišťuje, že ani množství prostředků, špičkové vybavení a propracovaný systém automaticky nezaručují individuální přístup ke sportovci.
Právě při jednom z rozhovorů mezi Bakošem a Dominikem zaznívá věta, kterou považuji za jednu z nejvýstižnějších v celé knize.
„Behanie nie je kolektívny šport. Je to chémia medzi trénerom a atlétom.“
Je to velmi jednoduché konstatování, ale zároveň výborné shrnutí trenérské filozofie člověka, který zažil úplně jinou dobu. Bakoš totiž připomíná, že dobrý tréninkový plán není jen souborem kilometrů, temp a předepsaných intenzit. Důležitější může být schopnost poznat konkrétního atleta, pochopit jeho slabiny, vnímat jeho reakce a vědět, kdy ho povzbudit a kdy mu naopak zabránit v další zbytečné dřině.
Zajímavé je, že právě v této oblasti se starý trenér, který by na první pohled mohl působit jako přežitek socialistického systému, dostává do konfliktu s moderním přístupem založeným na standardizovaných výkonnostních programech. Janoušek tím rozhodně netvrdí, že všechno staré bylo lepší. Spíše ukazuje, že technologický a organizační pokrok ještě automaticky neznamená lepší porozumění člověku.
Dlouhá míle, Kučírek a Bakoš. Náhoda, nebo vědomá inspirace?
Při čtení jsem si opakovaně vybavoval československý televizní seriál Dlouhá míle z roku 1989 a s přibývajícími stránkami byla tato asociace stále výraznější. Pamětníci si jistě vzpomenou na dědka Kučírka v podání Josefa Větrovce, správce stadionu, který pomáhá odepsanému atletovi Ondřeji Veseckému najít cestu zpět k běhání. Vesecký se po osobních a sportovních problémech dostává na samé dno a jeho návrat nezačíná triumfálním vítězstvím, ale obyčejnou prací na stadionu, novým tréninkem a postupným hledáním ztracené sebedůvěry.
Bakoš mi Kučírka připomínal nejen tím, jak přistupuje k mladým sportovcům, ale i svým postojem k životu, přesvědčením, že člověk nesmí vzdát zápas jen proto, že ho ostatní považují za prohraný, a postupně také vlastní fyzickou křehkostí. Oba představují generaci, pro kterou atletika není zaměstnáním nebo koníčkem, ale celoživotním údělem, od něhož se nedokážou odpoutat ani tehdy, když jim samotným začnou ubývat síly.
Samozřejmě nejde o totožné postavy a bylo by přehnané tvrdit, že Janoušek pouze přepsal známý televizní příběh do současnosti. Podobnost je především v motivech, prostředí a způsobu, jakým starší trenér pomáhá mladšímu sportovci hledat cestu k cíli. Ostatně samotná Dlouhá míle se v knize objevuje jako součást vzpomínek na československou běžeckou kulturu, takže autor o tomto odkazu zcela nepochybně ví.
Pro mě osobně šlo o jeden z velmi příjemných čtenářských momentů, protože jsem měl chvílemi pocit, jako bych se vracel k atmosféře československých sportovních příběhů, které v televizi vznikaly před několika desítkami let. Rozdíl je v tom, že Janoušek tuto atmosféru zasazuje do dnešního prostředí, kde vedle starých trenérských metod existují chytré hodinky, sociální sítě, americká stipendia a úplně jiné společenské problémy.
Tea Šumská: Když člověku nestačí ani vítězství
Vedle Bakoše je podle mě psychologicky nejzajímavější postavou knihy Tea Šumská, mladá talentovaná atletka pocházející z mimořádně dobře situované rodiny. Má prakticky všechno, o čem může většina sportovců jen snít, od materiálního zabezpečení přes kvalitní vybavení až po přístup ke špičkové lékařské péči. Přesto postupně zjišťujeme, že právě ona má se svou sportovní identitou možná největší problém.
Janoušek totiž velmi přesvědčivě zachycuje okamžik, kdy se zdravá sportovní ambice začíná měnit v posedlost. Tea chce být nejlepší, ale její cesta k tomuto cíli se postupně stává nekonečným procesem kontroly, omezování a nespokojenosti. Každý gram tělesné hmotnosti, každá kalorie, každý mezičas nebo trénink, který neodpovídá představám, pro ni představuje důvod k dalším pochybnostem. Čím lepších výsledků dosahuje, tím více se paradoxně vzdaluje obyčejné radosti z běhání.
Velmi silná je scéna, ve které Tea vítězí na Běchovicích a konečně si dovolí sama sobě říct.
„Konečně jsem dobrá!“
Na první pohled jde o přirozenou reakci mladé atletky na velký sportovní úspěch, ale v kontextu celého příběhu dostává tato věta podstatně znepokojivější význam. Pokud totiž člověk začne svou vlastní hodnotu odvozovat výhradně od výsledku závodu, co se stane ve chvíli, kdy příště nevyhraje, nedosáhne osobního rekordu nebo ho zastaví zranění?
Právě zdravotní a psychologická rovina Teina příběhu patří k tomu nejpřesvědčivějšímu, co Janoušek napsal. Autor zachycuje postupné podceňování regenerace, neustálou potřebu navyšovat tréninkovou zátěž, problematický vztah k jídlu a hmotnosti, psychický tlak i následné zdravotní komplikace. Sportovně poučený čtenář v této kombinaci rozpozná řadu varovných znaků spojovaných se syndromem relativní energetické nedostatečnosti ve sportu, tedy RED-S. Kniha však naštěstí nepůsobí jako naučná publikace o sportovní medicíně, protože všechny tyto projevy zasazuje do konkrétního lidského příběhu.
Jedním z nejsilnějších momentů je návštěva lékaře, který Tee vysvětluje důsledky jejího přetěžování. Když jí připomene, že:
„Nohy jste dostala na celý život pouze dvě.“
Dostává se její dosavadní přístup do nepříjemně ostrého kontrastu s realitou. Zatímco sportovkyně uvažuje v horizontu nejbližšího závodu nebo nominace, lékař jí připomíná, že tělo bude potřebovat i za deset, dvacet nebo třicet let.
Stejně zajímavý je Janouškův pohled na rodinné prostředí. Tea má rodiče, kteří jí mohou zajistit prakticky cokoli, ale dlouho nedokážou pochopit, co jejich dcera ve skutečnosti prožívá. Jejich představa o úspěšném životě navíc nemusí mít se sportovními sny mladé atletky mnoho společného. Autor tak otevírá širší téma očekávání rodičů, tlaku na výkon a hranice mezi podporou a snahou řídit život vlastního dítěte.
Dominik Lamač: americký sen, který se mění v noční můru
Vedle Gejzy Bakoše a Tey Šumské má Janouškův román ještě třetí mimořádně důležitou postavu, bez níž by celý příběh zdaleka nefungoval tak dobře. Dominik Lamač je talentovaný mladý běžec s minulostí v orientačním běhu, který na rozdíl od Tey nepochází z bohaté rodiny a musí si svou cestu na vrchol doslova vyběhat. Bakoš v něm vidí něco výjimečného, jenže Dominik má vlastní představu o tom, kudy cesta k úspěchu vede. Když dostane možnost odejít na americkou univerzitu, neváhá. Stipendium, špičkové sportovní zázemí, silná konkurence a svět, kde se z běžeckého talentu může stát skutečná hvězda. Co víc by si mladý český atlet mohl přát?
Jenže Janoušek americký univerzitní sport rozhodně neidealizuje. Dominik velmi rychle zjišťuje, že za dokonalými stadiony, tréninkovými skupinami a profesionálními podmínkami se skrývá také prostředí, v němž se s jednotlivcem příliš nemažou. Tréninkové dávky rostou, regenerace ustupuje povinnostem, konkurence neodpouští a ze slibného běžce se postupně stává unavený člen početného týmu. Americký trenér má výsledky, systém a jasnou představu o tom, jak má příprava vypadat. Jenže Dominik začíná ztrácet něco mnohem podstatnějšího – radost z běhání, závodní instinkt a především důvěru ve vlastní schopnosti. Jeden z nejsilnějších momentů přichází ve chvíli, kdy při rozhovoru s Bakošem přiznává, že má dokonce pocit, jako by zapomněl závodit.
A právě tady se ukazuje, proč je Bakoš mnohem složitější postavou než jen tvrdohlavým představitelem staré trenérské školy. Ve chvíli, kdy Dominik potřebuje pomoc, dokáže pojmenovat to, co se v moderních tréninkových systémech někdy ztrácí:
„Beh nie je kolektívny šport. Je to chémia medzi trénerom a atlétom.“
Je to jedna z vět, které podle mě vystihují celou knihu. Janoušek totiž staví proti sobě dva světy, ale nedělá z nich jednoduchý souboj zastaralé minulosti s dokonalou současností. Bakoš umí být nesnesitelný, autoritářský a v mnoha ohledech nepřizpůsobivý. Zároveň ale zná své svěřence, dokáže číst jejich slabiny a především chápe, že atlet není jen soubor fyziologických parametrů a čísel v tréninkovém deníku. Dominikova americká zkušenost tak připomíná, že ani nejmodernější metody nejsou samospásné, pokud se z tréninku vytratí individuální přístup a vzájemná důvěra.
Velmi dobře funguje také Dominikův vztah s Teou. Ona má prakticky neomezené materiální možnosti, ale žije pod tlakem rodičů, kteří si její budoucnost představují úplně jinak. On dostává příležitost studovat a běhat za oceánem, ale postupně poznává, jak osamělé může být prostředí, do kterého tolik toužil proniknout. Jejich vztah není jen romantickou odbočkou mezi dvěma závody. Je to další způsob, jakým Janoušek ukazuje, že ani dva lidé, kteří milují stejný sport, nemusí běžet stejný životní závod. Zatímco jeden hledá cestu zpátky k sobě, druhý se musí naučit, že skutečná síla nespočívá v nekonečném překonávání vlastních limitů.
A právě Dominikova cesta dodává velkou emocionální sílu také závěrečné části románu. Nechci prozrazovat, jakým způsobem se jeho příběh uzavře, ale právě v jeho vztahu s Bakošem se naplno ukazuje, že Jednou budem dobrý není jen románem o atletech, rekordech a olympijských snech. Je především příběhem o důvěře, odpovědnosti, generačním střetu a o tom, co všechno jsou lidé ochotni obětovat za několik sekund na výsledkové tabuli.
Runholic, karbonové boty a moderní náboženství běžeckého výkonu
Jednou z nejzábavnějších vrstev celého románu je podle mě Janouškova satira na současný běžecký svět, ve kterém se sportovní výkonnost čím dál častěji prolíná s marketingem, technologiemi a sociálními sítěmi. Autor velmi dobře pozoruje prostředí, v němž už dávno nestačí dobře běhat, protože stejně důležité může být správně svůj výkon prezentovat, vyfotografovat, sestříhat a zveřejnit.
V knize se tak setkáváme s fiktivní sociální sítí Runholic, připomínající dobře známé sportovní aplikace, ale také s běžeckými influencery, honbou za spolupracemi, nejrůznějšími výživovými doplňky a technologickými novinkami, kterým je přisuzována téměř zázračná moc. Janoušek si dokáže velmi trefně vystřelit například z marketingu nosních tejpů, které jsou prezentovány jako prostředek ke zlepšení sportovního výkonu, nebo z přesvědčení, že správná běžecká obuv automaticky promění průměrného hobby závodníka ve světového vytrvalce.
Na podobných scénách je zábavné především to, jak dobře odpovídají skutečnému prostředí současného vytrvalostního sportu. Pokud dnes někdo tvrdí, že jeho výkon zlepšila konkrétní páska na nose, speciální gel nebo nejnovější model běžeckých bot, velmi rychle se najde dostatek dalších sportovců, kteří jsou ochotni něco podobného vyzkoušet. Přitom se někdy zapomíná na mnohem méně atraktivní faktory sportovní výkonnosti, mezi něž patří především pravidelný trénink, dostatečný odpočinek, kvalitní strava a dlouhodobá konzistence.
Jako člověk, který se pohybuje ve sportovní žurnalistice i marketingu, jsem se u některých pasáží opravdu upřímně zasmál. Janoušek totiž velmi dobře vystihuje absurditu prostředí, kde jako by trénink neexistoval, pokud není nahraný do aplikace, a kde se někdy věnuje více pozornosti fotografii z cíle než samotnému výkonu. Jeho humor ovšem není samoúčelný, protože právě na příběhu Tey postupně ukazuje, jak se může veřejná prezentace sportovního života proměnit v další zdroj psychického tlaku.
Zvláštní paradox současného běhání totiž spočívá v tom, že máme k dispozici více informací o svém těle a výkonnosti než kterákoli předchozí generace, ale zároveň někdy ztrácíme schopnost vnímat vlastní pocity. Hodinky nám přesně sdělí, kolik jsme uběhli kilometrů, jaké jsme měli tempo nebo zda jsme se dostatečně vyspali, ale nedokážou za nás rozhodnout, jestli nám sport stále přináší radost, nebo se postupně stal další povinností.
Radek jako hlas obyčejného běžce a nenápadný komentátor celého příběhu
Velmi důležitou postavou je také Radek, bývalý fotbalista a začínající novinář, který se k běhání dostává trochu jinou cestou než Dominik nebo Tea. Nemá za sebou velkou atletickou kariéru, nesleduje od dětství olympijské limity a nepohybuje se v prostředí vrcholového sportu. K běhání se dostává jako obyčejný člověk, kterého tento sport postupně pohltí a který začíná zjišťovat, že je za ním mnohem zajímavější svět, než si původně představoval.
Radkova proměna je napsaná velmi uvěřitelně. Od prvních tréninků, při kterých si ještě úplně neví rady s tempem a technikou, se postupně propracovává k delším vzdálenostem, systematičtější přípravě a hlubšímu zájmu o atletiku. Začíná sledovat současné české běžce, studovat historické výsledky, poslouchat podcasty a hledat příběhy lidí, kteří se pohybují kolem sportu. Zároveň se v něm postupně probouzí novinářská ambice, díky které chce běžeckému prostředí nejen porozumět, ale také o něm psát.
Jeho příběh přitom dobře vyvažuje Dominikovu výkonnostní posedlost a Teinu neustálou potřebu potvrzovat vlastní hodnotu prostřednictvím výsledků. Radek představuje sportovce, který sice chce být rychlejší a lepší, ale současně dokáže vidět běhání i jako zdroj radosti, poznávání a mezilidských vztahů. Někdy působí trochu naivně, zejména při prvních kontaktech s trenérem Bakošem, ale právě díky tomu je jeho perspektiva velmi blízká běžnému čtenáři.
Z jeho novinářského pohledu navíc zaznívá jedna z nejdůležitějších myšlenek celého románu:
„Možná o tom, že všichni běžíme po stejné trase, ale každej jinej závod.“
Tato věta podle mě dokonale vystihuje nejen rozdílné motivace jednotlivých postav, ale také skutečný smysl běhání. Na stejné startovní čáře mohou stát profesionální atlet, hobby běžec, člověk vracející se po zranění nebo někdo, kdo právě prochází těžkým životním obdobím, a přestože všichni absolvují stejnou trať, pro každého může mít cílová rovinka úplně jiný význam.
Janoušek v Radkovi zároveň vytváří zajímavou postavu člověka, který chce o sportu vyprávět jinak než prostřednictvím výsledkových tabulek. Právě díky tomu je tato dějová linie důležitá i pro samotnou konstrukci knihy, protože propojuje svět elitních atletů s pohledem někoho, kdo sport především obdivuje a snaží se pochopit jeho skutečné zákulisí.
Los Angeles 1984 a Los Angeles 2028. Když o olympijském snu rozhoduje politika
Velkou roli v knize hraje také politika, což vzhledem k autorovu profesnímu zaměření není překvapivé. Na první pohled by se mohlo zdát, že politické pasáže představují pouze historické pozadí Bakošova příběhu, ale s postupujícím dějem začíná být zřejmé, že jde o jeden z hlavních motivů celého románu.
V roce 1984 se českoslovenští sportovci kvůli politickému rozhodnutí tehdejšího režimu nemohli zúčastnit olympijských her v Los Angeles. Mnozí z nich přitom obětovali přípravě několik let života a někteří se již nikdy nedostali do situace, kdy by měli další reálnou příležitost startovat pod pěti kruhy. Pro sportovce, jehož kariéra je časově omezená a často stojí na jediném mimořádně úspěšném období, může podobné rozhodnutí znamenat definitivní konec olympijského snu.
Janoušek tento historický motiv přenáší do blízké budoucnosti, kdy se děj dostává k olympijským hrám v Los Angeles 2028. V románu se znovu otevírá otázka politického bojkotu, tentokrát v souvislosti s návratem Ruska do olympijského prostředí a s debatou o tom, zda mají státy právo nebo dokonce povinnost využít neúčast sportovců jako formu politického protestu.
Z literárního hlediska jde o velmi dobře vystavěnou paralelu, protože olympijské hry ve stejném městě propojují dvě generace sportovců, jejichž osudy mohou být ovlivněny rozhodnutími, na která nemají prakticky žádný vliv. Autor přitom nepředkládá jednoduchou odpověď na otázku, kde končí sport a začíná politika. Ukazuje spíše nepříjemný rozpor mezi morálními principy, státními zájmy a individuálními osudy lidí, kteří své sportovní kariéře obětovali nejlepší roky života.
Právě zde se podle mě výrazně projevuje autorovo právnické a společenskovědní zázemí. Politika není pouze dekorací, která má dodat sportovnímu příběhu dramatičnost, ale stává se skutečnou silou schopnou ovlivnit životy všech hlavních postav. Zároveň je potřeba zdůraznit, že románová situace kolem olympijských her v roce 2028 představuje fikci, nikoli popis již uskutečněných politických rozhodnutí.
Co se Janouškovi povedlo a kde bych byl kritičtější
Přestože na mě kniha udělala velmi dobrý dojem, nebylo by fér tvrdit, že se v ní nenajdou slabší místa. Janoušek je natolik hluboce ponořený do běžeckého prostředí, že někdy možná zapomíná, že ne všichni jeho čtenáři mají stejné znalosti atletické historie, trenérských metod nebo současných sportovních osobností. Pro člověka, který sleduje českou atletiku, jsou mnohé narážky výborným bonusem, ale běžnému čtenáři může část těchto souvislostí jednoduše uniknout.
Podobně mám občas pocit, že se autor do románu pokoušel dostat téměř všechna témata, která ho v souvislosti se sportem zajímají. Vedle atletické historie a dopingu se věnuje moderním tréninkovým metodám, sociálním sítím, výživě, psychologii, rodinným vztahům, právu, politice i fungování amerických univerzit. Většinu času se mu daří tyto motivy přirozeně propojit, ale některé pasáže by podle mého názoru fungovaly ještě lépe, kdyby dostaly více prostoru a jiné naopak trochu ustoupily.
Výhradu lze mít také k některým dějovým souběhům, které působí až příliš dokonale načasovaně. V určitém okamžiku se jednotlivé osudy začínají propojovat tak výrazně, že román opouští čistě realistickou rovinu a přibližuje se spíše filmovému vyprávění. Osobně mi to zásadně nevadilo, protože Janoušek dokáže jednotlivé příběhy dobře rozehrát a jejich vyústění má emocionální sílu, ale dovedu si představit čtenáře, kterému budou některé dramatické momenty připadat příliš vykonstruované.
Naopak velmi dobře podle mě fungují dialogy, které působí přirozeně a často dokážou vystihnout charakter postavy lépe než několik odstavců popisu. Bakošův drsný slovenský jazyk, Radkova místy trochu naivní zvědavost nebo Teina sebevědomá, ale postupně stále nejistější komunikace vytvářejí věrohodné kontrasty. Autor se navíc nebojí humoru, ironie ani vulgarit, pokud dávají v konkrétní situaci smysl.
Jeden z nejlepších příkladů tohoto humoru najdeme už na začátku knihy, kde se objevuje kasárenský nápis:
„Raz budem dobrý, tomu ver — aj keď tu dnes seriem ako zver.“
Zdánlivě primitivní vojenský vtípek se postupně mění v symbol celého příběhu, protože právě touha být jednou dobrý, nebo dokonce nejlepší, propojuje prakticky všechny hlavní postavy románu.
Zvláštní pochvalu si zaslouží tempo vyprávění. Krátké kapitoly, střídání perspektiv a časté dějové střihy vytvářejí dynamiku, která připomíná dobře sestavený intervalový trénink. Janoušek umí v pravou chvíli zpomalit, dát prostor charakterům a vzápětí čtenáře vtáhnout do závodu tak, že téměř fyzicky cítí únavu běžce v posledním kole. Právě závodní scény patří k tomu nejlepšímu, co v knize najdeme, protože autor přesně ví, jak se člověk cítí ve chvíli, kdy už nefungují nohy, hlava ani původní závodní plán a zbývá pouze rozhodnutí, zda se ještě pokusí zrychlit.
Závěr, který mě překvapil více než všechny rekordy
Nechci prozrazovat, jak se jednotlivé příběhy uzavřou, protože bych tím budoucí čtenáře připravil o jednu z největších předností knihy. Mohu ale říct, že právě poslední kapitoly pro mě představovaly výrazný posun oproti tomu, jak jsem román vnímal na začátku. Zatímco první část mě bavila především autenticitou sportovního prostředí, historickými souvislostmi a humorem, závěr dokázal otevřít mnohem osobnější otázky.
Najednou totiž přestává být důležité, kdo zaběhl jaký rekord, kolik kilometrů má za sebou a zda se někomu podaří splnit olympijský limit. Mnohem důležitější začíná být čas, který člověku zbývá, vztahy, které během života vytvořil, a příležitosti, které možná kvůli vlastní posedlosti přehlédl. Janoušek postupně ukazuje, že sportovní úspěch nemusí být skutečným vítězstvím, pokud za něj člověk zaplatí ztrátou všeho ostatního.
Právě v tomto okamžiku dostává název Jednou budem dobrý úplně jiný význam. Zatímco na začátku může působit jako typické sportovní motto člověka, který sní o lepším výsledku, na konci se proměňuje v mnohem obecnější úvahu o tom, co vlastně znamená být dobrý. Nejde už pouze o rychlost, výkonnost nebo medaile, ale také o schopnost přijmout vlastní omezení, porozumět ostatním a poznat okamžik, kdy je důležitější být s někým než za každou cenu vyhrát.
Velmi se mi líbí také způsob, jakým autor pracuje s Bakošovou životní zkušeností. Jeho příběh postupně propojuje minulost se současností a připomíná, že člověk nemusí být úspěšný jen prostřednictvím toho, čeho sám dosáhl. Někdy může být jeho největším životním vítězstvím skutečnost, že pomohl někomu jinému dostat se dál, než se kdy dostal on sám.
A možná právě proto mě závěr zasáhl mnohem víc, než jsem čekal. Po všech těch kilometrech, trenérských hádkách, sportovních ambicích a někdy až absurdních situacích nakonec zůstává především příběh o lidské blízkosti a o tom, že některé věci se nedají vyjádřit žádným mezičasem ani výsledkovou listinou.
Kniha o běhání, která ve skutečnosti vypráví o životě
Jednou budem dobrý považuji za velmi povedený sportovní román, který těží především z mimořádné autorovy znalosti atletického prostředí, schopnosti vystavět uvěřitelné postavy a citlivě propojit dvě odlišné generace běžců. Milan Janoušek dokázal do knihy dostat množství detailů, které ocení každý, kdo se někdy pohyboval kolem vrcholové atletiky, ale zároveň napsal příběh, jehož základní témata jsou srozumitelná i lidem, kteří nikdy nestáli na startu žádného závodu.
Jeho hlavní hrdinové nejsou bezchybní a často ani zvlášť sympatičtí. Bakoš dokáže být protivný a nesnesitelný, Dominik někdy příliš zahleděný do vlastních ambicí, Tea se postupně stává obětí vlastní posedlosti a Radek občas působí jako naivní nadšenec, který teprve objevuje skutečnou složitost sportovního světa. Právě díky těmto nedokonalostem však jejich příběhy fungují, protože v nich snadno poznáme nejen některé lidi kolem sebe, ale možná také kousek vlastního uvažování.
Z běžeckého hlediska mě nejvíce oslovuje skutečnost, že autor nepředkládá žádnou univerzální definici úspěchu. Dominik chce dokázat, že může patřit mezi nejlepší, Tea hledá prostřednictvím výsledků potvrzení vlastní hodnoty, Bakoš se snaží prostřednictvím svých svěřenců naplnit dávno ztracený sen a Radek postupně objevuje, že běhání může být mnohem víc než pouhou honbou za osobními rekordy. Každý z nich tedy skutečně běží svůj vlastní závod, přestože se jejich cesty opakovaně protínají.
Knihu bych doporučil každému, kdo někdy kvůli tréninku vstával ještě za tmy, řešil zranění, pochyboval o své výkonnosti nebo měl pocit, že bez dalšího osobního rekordu nemá jeho sportovní snažení dostatečný smysl. Stejně tak ale může oslovit trenéry, rodiče mladých sportovců a vlastně kohokoli, kdo někdy přemýšlel o tom, kolik je ochoten obětovat vlastnímu cíli.
Janoušek napsal román, který dokáže pobavit, místy provokovat a zároveň připomenout, že za každým sportovním výsledkem se skrývá člověk s vlastním příběhem, slabostmi a sny. A přestože bych některé pasáže možná trochu zkrátil a jiné naopak rozvinul, knihu jsem dočetl s pocitem, že její hlavní myšlenka ve mně zůstane ještě dlouho.
Možná i proto, že čím déle člověk běhá, tím více začíná chápat, že skutečnou hodnotu některých závodů nepozná podle času na cílové tabuli. Někdy je největším vítězstvím už samotná možnost postavit se na start, jindy schopnost v pravý okamžik zastavit a někdy také vědomí, že jsme někomu pomohli doběhnout tam, kam by se bez nás nikdy nedostal.
A právě v tom je podle mě největší síla knihy Jednou budem dobrý. Není to pouze román o tom, jak se člověk stává lepším běžcem, ale především o tom, jak složité někdy bývá stát se lepším člověkem.
Kniha má 232 stran, vydalo ji nové nakladatelství RebelBooks jako svůj vůbec první titul a vyšla oficiálně 15. října v rámci Velkého knižního čtvrtku.
