Kristiina Sasínek Mäki nabízí kritikům měsíční soustředění „na své náklady“, ať si prý vyzkoušejí, jak je to těžké. Fajn, těžké to je. Jenže to není jádro sporu.
Proč má veřejnost – přes daně, granty, svazy a státní sportovní mašinerii – platit soustředění, závody, realizační týmy a infrastrukturu lidem, kteří si zvolili atletiku jako kariéru? A říká medaile z ME vůbec něco o úspěchu země, nebo jen o tom, jak špatně funguje centralizované přerozdělování?
Otázka, kdo to celé platí, se v debatě mlčky obchází. Místo toho posloucháme o dřině a o srdíčku. Nárokové myšlení jak z učebnice: nárok cítím já, účet ať přijde někomu jinému.
Abychom si rozuměli hned na začátku. Proti profesionálnímu sportu nemáme vůbec nic. Naopak – sami běháme a vrcholovou atletiku rádi sledujeme. Nejde ani o kritiku výsledků z Birminghamu – řada našich atletů předvedla výborné výkony a například právě Kristiiny sedmé místo na patnáctistovce je v evropské konkurenci velmi pěkný výkon, za kterým stojí plno práce. Tento text chceme věnovat plátcům daní, kteří velkou část profesionálního sportu platí a kterým za to jen málokdo přiznává kredit.
Sport je koníček a byznys, ne veřejný statek
Běhání, skákání a házení patří k volnému času, na špičce ke kariéře. Stát z nich nedělá obranu, justici ani silnice. Někdo sbírá známky, jiný hraje počítačové hry nebo chodí na střelnici, někdo běhá na 1500 metrů. Svůj koníček si plať sám – nebo si na něj sežeň sponzora, klub, fanoušky. Jestli to za to někomu stojí, se ukáže docela rychle.
Vlajka na tričku z osobního sportu veřejnou povinnost neudělá. Úkolem státu je držet rámec pravidel a nechat lidi i firmy rozhodovat o vlastních prioritách, ne vybírat, čí soustředění se zaplatí z cizí kapsy.
Klub v okresním městě, kde rodiče platí příspěvky a trenér mládeže drží děti v pohybu, je něco úplně jiného než profesionální reprezentant s realizačním týmem – jenže v debatě se obojí sype do jednoho pytle. Pak se každá kritika vrcholového financování hned přeloží jako útok na dětský kroužek.
Kolik stojí jeden reprezentant. A komu jdou peníze z reklamy
Český atletický svaz to má černé na bílém. Finanční zabezpečení reprezentace na rok 2026 přiděluje na přípravu jednoho závodníka až 800 000 Kč ve výběru TOP a až 300 000 Kč ve výběru A. Výběr B základní částku nemá. Peníze nejsou osobním vlastnictvím závodníka. Jdou na soustředění, dopravu, trenéra, regeneraci, materiál. Rozděluje je šéftrenér na návrh sekčních trenérů. Návrhy „napřímo od trenérů a atletů nebudou akceptovány“. Čerpání je podmíněno smlouvou o zajištění sportovní reprezentace České republiky.
Závodník z toho nemá mzdu. Je to účelový tok veřejných peněz, o kterém nerozhoduje zákazník, ale funkcionář. A námitka, že 800 000 Kč je na špičkový sport vlastně málo a že Německo dává víc, říká jen tolik, že jinde plýtvají ještě víc. Což není argument, abychom plýtvali taky.
Tím účet daňového poplatníka nekončí. Na stejné stránce svaz počítá se „složkami zabezpečení“: resortní sportovní centra, vrcholová sportovní centra mládeže, sportovní centra mládeže, akademie, klub. Jeden elitní atlet tak sedí na několika kohoutcích najednou. Podle Hlídače státu dostal Český atletický svaz jen v roce 2025 přes 229 milionů Kč ve státních dotacích. To není kapesné na dresy.
Když ten samý atlet hraje v televizní reklamě, peníze jdou jemu, ne svazu, který mu platí přípravu. Tím se rozpadá oblíbený argument „vždyť generuje hodnotu, tak ať do něj stát investuje“ – ta hodnota, pokud nějaká je, končí u něj. Tak ať si z ní tu přípravu zaplatí.
Česká atletika k tomu provozuje vlastní aparát na sociální sítě a PR: oddělení komunikace, vedoucí, specialisty, kampaně. Stálý provoz z veřejných peněz, jehož výstupem je image svazu. Firma si sítě platí z tržeb, protože je k něčemu potřebuje. Tady se platí z daní – a pak se svaz diví, že na přípravu „nejsou peníze“.
Tři věci, které se pletou dohromady
1. Pohyb dětí a školní tělocvik. Tady stát selhává ve své skutečné práci. Tělesná výchova ve školách skoro není, takže je nakonec na rodičích, kolik peněz a času do dítěte nalijí. Kdo má prostředky, koupí kroužek, kemp, fyzioterapeuta. Kdo nemá, zůstane u prázdné hodiny tělocviku. Jenže kdo z toho vyvodí, že máme platit medaile, čte to celé obráceně – problém je přece v tom, že školy přestaly učit pohyb.
2. Mládežnické kluby a trenéři mládeže. Tady bychom státní podporu ještě brali. Trenér, který drží děti v pohybu a neučí je v deseti letech žít jako profíky, je jiná věc než reprezentační konto. I tady ale platí, že státní výdaje jsou z principu neefektivní: kdo utrácí cizí peníze na cizí účel, nehlídá ani cenu, ani výsledek. Úředníkovi stačí vykázat, že grant došel, kam měl. Rodič, který platí kroužek ze svého, hlídá o dost víc – jestli tam dítě vůbec chodí, jestli trenér umí, jestli to za ty peníze stojí.
Státní podpora navíc věc zdraží všem ostatním. Granty zvedají poptávku po trenérech, halách a kempech, a vyšší poptávka znamená vyšší cenu. Doplatí na to i rodiče, kteří na žádnou dotaci nedosáhnou a kroužek si platí sami.
A ještě jeden kaz. Dotace na dětský sport se u nás nepíšou jako „ať děti běhají“, ale jako péče o talent: limity, články, přechod do vyššího patra.
3. Profesionální sportovci. Tady už ne. Ani korunu z daní na soustředění, letenky, realizační týmy a medailové plány dospělých reprezentantů.
Kdo řekne „bez dotací děti nebudou sportovat“, míchá bod 1 s bodem 3. Děti nesportují, protože škola pohyb vzdala a stát místo toho platí výkonnostní pyramidu. Rodiče to pak dohánějí z vlastní kapsy – a svaz jim ještě říká, že bez grantů by to spadlo.
„Ale zdraví? Neutrpí, když stát přestane financovat sport?“
Nejoblíbenější záchranná brzda celé debaty. Zní to rozumně, jenže to nesedí.
Státní peníze do vrcholového sportu jdou úplně mimo zdraví populace. Financují úzkou vrstvu profesionálů, svazovou byrokracii, soustředění, letenky a medailové ambice. Sedmé místo na ME nezlepší krevní tlak důchodce v Ostravě ani BMI dítěte v paneláku.
Obecné zdraví neroste z olympijského výboru, ale z toho, jak jsou na tom domácnosti: levnější jídlo a služby, čas a energie navíc, dobrovolná poptávka po pohybu, inovace tam, kde firmy soutěží o zákazníka. Grantová komise v tom účtu nikde nefiguruje.
Když stát „podporuje sport“, bere lidem peníze daněmi. Méně peněz v kapse znamená horší stravu, horší bydlení, méně soukromých fitness služeb, méně volného času, horší možnost platit si lékaře, fyzioterapii, sportovní kroužek dítěti. Přerozdělování na sport zdraví vytěsňuje.
Vrcholový sport se navíc jako model veřejného zdraví nehodí ani náhodou – je to extrémní zátěž, zranění, krátká kariéra a úzká specializace. Zdravá společnost potřebuje hlavně lidi, kteří mají dost prostředků žít tak, jak sami považují za zdravé. Bez státní továrny na medaile se přitom obejde.
Zdraví je statek, za který lidé platí, když mohou. Poptávka pak táhne posilovny, trenéry, aplikace i prevenci a konkurence tlačí cenu dolů. Podnikatel na tom vydělá jedině tehdy, když lidé skutečně cvičí. Úředník „uspěje“ už tím, že utratí rozpočet a napíše strategii. A jednotlivec toho o svém těle stejně ví víc než ministerstvo.
Bohatší společnost je zdravější, protože lidé mají kapitál řešit vlastní rizika. Počet medailí na tom nic nemění.
„Zaplatím vám soustředění“ – a kdo platí jí?
Ta výzva kritikům je marketingově chytřejší, než jak je ekonomicky upřímná. Tvrdá práce sportovce veřejné financování neospravedlňuje – a stejně tak ani fakt, že soustředění zvedne výkon. Horník, programátor ani majitel kavárny za to státní lázně nedostane, i když by se po nich taky vrátil do práce výkonnější.
Pokud je soustředění tak cenné a výsledky tak přesvědčivé, soukromý kapitál to zaplatí. Pokud nepřichází, trh tím dost srozumitelně říká, že poptávka není. Stát tu mezeru nemá zacelovat, má ji respektovat.
Mimo sport to platí úplně stejně a atletika v tom rozhodně není nejdražší položkou rozpočtu – to bychom rádi zdůraznili. Stát financuje spoustu věcí, které nejsou podle našeho názoru jeho úkolem. Společnost bez nich nezkolabuje. Jen se zbaví nákladů a rozhodování se vrátí k lidem a firmám. Sport je tady příklad, ne výjimka.
K čemu jsou medaile?
Medaile je silný symbol, ekonomicky ale kus kovu a trocha PR. Silnici z ní nepostavíte a na daních se to nikomu neprojeví.
Za posledních pět let venkovních ME: čtyři české medaile. Tři z nich hod oštěpem.
České medaile na ME v atletice 2022-2026: čtyři kovy, tři z oštěpu
Argument „medaile = prestiž země“ zaměňuje dvě věci. Prestiž země stojí na důvěře investorů, vymahatelnosti smluv, nízké korupci a bohatství občanů – počet umístění na ME v tom nehraje roli. Stát, který se měří medailemi, se řídí logikou olympijského výboru, ne prosperující společnosti.
Pokud medaile generují hodnotu – sledovanost, sponzoring, merch – ať ji sklidí ti, kdo ji vytvořili, ne daňový poplatník.
Proč ČR na ME „neuspěla“?
Nabízí se to brát jako mystérium talentu, jenže tenhle model podobné výsledky produkuje docela spolehlivě. Peníze tečou přes svazy a granty, ne přes zákazníka. Rozhoduje politika a lobby, ne výkon a poptávka. A odpovědnost je rozředěná: když to nevyjde, může za to „systém“, „podmínky“ nebo „kritika na internetu“. Udržet tok veřejných peněz je prostě důležitější než vyrobit něco, co si někdo dobrovolně koupí.
Centralizace tady dělá to co kdekoli jinde – odděluje platbu od spotřeby. Daňový poplatník platí, o nákupu ale rozhoduje funkcionář, který do hry nedává vlastní kapitál. Sportovci z toho vzniká nárok, ne zboží, které by obstálo na trhu.
Mnozí namítnou: „Vždyť takhle to má skoro každá země.“ Srovnávat se s jinými centralizovanými zeměmi nic nedokazuje. Poměřují se navzájem podobně chybné modely.
V Česku to celé začíná u dětí. Stát a svaz dotují výkon, ne pohyb – tlačí do limitu, do článku, do „talentu“. Univerzalita, tedy běhej, skákej, házej, hraj, zkus víc věcí, prohrává se specializací, která přichází příliš brzy. Pak se divíme, že v dospělosti není z čeho brát.
Píše to sám svaz. Koncepce reprezentace 2022-2032 přiznává, že drtivá většina startů je v nejmladších kategoriích, že oddíly narážejí na propad mezi žactvem a staršími, a že u sportovních středisek U16 hrozí přeceňování výkonnosti v tomto věku. Zároveň konstatuje, že se nedaří navázat na juniorské talenty v dospělé kategorii a že cílem mají být medailisté, „nikoliv účastníci“.
Loni junioři, letos senioři. Juniorské ME v Tampere 2025: devět medailí, z toho tři zlata. Seniorské ME v Birminghamu 2026: nula. Poprvé od války. Továrna na juniorské kovy, v dospělosti účastníci.
Trenéři si podle koncepce stěžují na stav školní tělesné výchovy a svazy prý „nemohou suplovat práci školství a rodiny“. Přesně tak, to je práce školy a rodiny, ne šéftrenéra s kontem. Koncepce z toho ale nevyvozuje škrtání, nýbrž další pyramidu: sportovní střediska, centra mládeže, akademie, resortní centra, sítě trenérů, servisní týmy, screening talentů. Varuje před přeceňováním výkonu u dětí a zároveň ho dál platí. Aparát se tím živí docela dobře, zdraví z toho ale nevypadne.
Kdyby bylo financování decentralizované, existovalo by vedle sebe víc přístupů: různé kluby, metody, tréninkové filozofie. Jedny by sázely na univerzální pohyb, jiné na ranou specializaci, a trh by časem vybral to, co drží děti ve hře a později i produkuje výkony. Místo toho tu máme jeden centrální model pro všechny a rodiče, kteří doplácejí podle toho, kdo kolik unese.
Méně zátěže, víc pohybu i prosperity
Místo „lépe cílených sportovních dotací“ škrtat, a nejdřív ze všeho u profesionálů. Každá koruna, kterou stát nechá lidem, je koruna, kterou můžou dát do jídla, pohybu, spánku, dětí nebo do vlastního podnikání. Nižší daňová zátěž je efektivnější zdravotní politika než státní atletický rozpočet.
Nároková společnost říká, že bez veřejných peněz to spadne. Ve skutečnosti spadne jen to, co nemělo tržní oporu. A to je dobře. Zdroje se uvolní pro to, co lidé skutečně chtějí – včetně zdraví.
Co by bylo správně
- Profesionální sport ven z veřejných rozpočtů. Žádné granty na soustředění, žádné reprezentační konto, žádné přerozdělování přes šéftrenéra.
- Mládež a trenéry mládeže ještě bereme. Jako pohyb, ne jako předkvalifikaci do resortního centra. I tak bude přímá platba rodičů vždycky podstatně účelnější než grant.
- Školní tělocvik je jediné místo, kde stát reálně selhává ve své práci: děti ve škole skoro necvičí. Medaile s tím nesouvisí.
- Stejně škrtat i jinde: míň programů, míň přerozdělování, nižší daně.
- Kluby, atleti, agenti a sponzoři ať nesou riziko i odměnu – včetně reklam a sítí.
- Divák ať platí vstupenkou, předplatným, merchem. Ne daní z příjmu.
Soukromý kapitál trestá špatné sázky a odměňuje dobré. Státní rozpočet ty špatné klidně zopakuje, jen s větším číslem, lepší tiskovou zprávou a novou koncepcí do roku 2032.
Závěr
Soustředění bolí a internetová kritika umí být pěkně hloupá. Účet za cizí sport z toho ale nevzniká. Strach o „obecné zdraví“ je v téhle debatě jen zástěrka, protože státní medaile populaci nezdraví. Zdravější je společnost, která má víc vlastních peněz, funkční školní pohyb a otevřený trh služeb – ne pyramida talentů, která začíná u dětí a končí u účtu daňového poplatníka.
Sport je soukromá volba a zdraví soukromá odpovědnost podpořená prosperitou. Platí ten, kdo chce. U dětí ještě chápu, že někdo chce přidat trenérovi. U profíků už ne. Stát ať drží pravidla, jinak do toho nekecá a lidi ať zatěžuje míň.
A ještě jednou, ať to nezapadne. Profesionální sport ať rozhodně pokračuje dále. Jen ať to jde z peněz těch, kteří o to mají zájem a dobrovolně se za to rozhodnou platit. A stejné pravidlo bychom rádi viděli i ve všech ostatních kapitolách veřejných financí.
