Kristiina Sasínek Mäki nabízí kritikům měsíční soustředění „na své náklady“, ať si prý vyzkoušejí, jak je to těžké. Fajn. Těžké to je. Jenže to není jádro sporu.
Spor není o bolesti nohou. Spor je o peníze. O tom, proč má veřejnost – přes daně, granty, svazy a státní sportovní mašinerii – platit soustředění, závody, realizační týmy a infrastrukturu lidem, kteří si zvolili atletiku jako kariéru. A o tom, jestli medaile z ME něco říká o úspěchu země, nebo jen o tom, jak špatně funguje centralizované přerozdělování.
A přesně tahle otázka – kdo to platí – se v debatě obchází. Místo ní posloucháme o dřině, srdíčku a národní hrdosti. To je nárokové myšlení: cítím nárok, tak ať účet dostane někdo jiný.
Sport není veřejný statek. Je to koníček a byznys
Běhání, skákání, házení – to není obrana, justice ani základní infrastruktura. To je volnočasová činnost. Na špičce je to kariéra. Někdo sbírá známky, někdo hraje počítačové hry, někdo chodí na střelnici a někdo běhá na 1500 metrů. Rozumná odpověď je jasná: svůj koníček si plať sám. Nebo si sežeň sponzora, fanoušky, klub, fond, investora. Dobrovolná směna rozhodne, jestli to má cenu.
Vlajka na tričku nedělá z osobního sportu veřejnou povinnost. Úkolem státu je držet rámec pravidel a nechat lidi i firmy rozhodovat o vlastních prioritách – ne vybírat, čí soustředění se zaplatí z cizí kapsy.
To neznamená, že „sport“ je jedna hromada. Klub v okresním městě, kde rodiče platí příspěvky a trenér mládeže drží děti v pohybu, není totéž co profesionální reprezentant s realizačním týmem. Státní podpora se v debatě sype do jednoho pytle. Pak se každá kritika vrcholového financování hned překládá jako útok na dětský kroužek. Není.
Kolik stojí jeden reprezentant. A komu jdou peníze z reklamy
Český atletický svaz to má černé na bílém. Finanční zabezpečení reprezentace na rok 2026 přiděluje na přípravu jednoho závodníka až 800 000 Kč ve výběru TOP a až 300 000 Kč ve výběru A. Výběr B základní částku nemá. Peníze nejsou osobním vlastnictvím závodníka. Jdou na soustředění, dopravu, trenéra, regeneraci, materiál. Rozděluje je šéftrenér na návrh sekčních trenérů. Návrhy „napřímo od trenérů a atletů nebudou akceptovány“. Čerpání je podmíněno smlouvou o zajištění sportovní reprezentace České republiky.
Tohle není mzda ani plat. Právě proto to není maličkost. Je to účelový tok veřejných peněz, o kterém nerozhoduje zákazník, ale funkcionář. Námitka, že 800 000 Kč je na špičkový sport málo a že Německo dává víc, říká jen tohle: jiné státy plýtvají víc. To není důkaz, že máme plýtvat taky.
To ale není celý účet daňového poplatníka. Na stejné stránce svaz počítá se „složkami zabezpečení“: resortní sportovní centra, vrcholová sportovní centra mládeže, sportovní centra mládeže, akademie, klub. Jeden elitní atlet tak sedí na několika kohoutcích najednou. Podle Hlídače státu dostal Český atletický svaz jen v roce 2025 přes 229 milionů Kč ve státních dotacích. To není kapesné na dresy.
Když ten samý atlet hraje v televizní reklamě, peníze jdou jemu. Ne svazu, který mu platí přípravu. Veřejnost nese náklad. Soukromý výnos si nechá sportovec. Argument „vždyť generuje hodnotu, tak ať stát investuje“ se tím rozpadá: když hodnota je, sklízí ji on. Ať si tedy tu přípravu platí z té hodnoty, ne z daní.
Stejná logika platí u svazové komunikace. Česká atletika provozuje aparát na sociální sítě a PR: oddělení komunikace, vedoucí, specialisty, kampaně. Není to okrajová položka. Je to stálý provoz hrazený z peněz, které svaz čerpá veřejně. Výstup není zdravější populace. Je to image svazu. Sítě jsou nutnost pro firmu, která si je platí z tržeb. Ne pro svaz, který si je platí z daní a pak se diví, že na přípravu „nejsou peníze“.
Tři věci, které se pletou dohromady
Dokud se to nerozliší, debata je zbytečná.
1. Pohyb dětí a školní tělocvik. Tady stát selhává ve své skutečné práci. Tělesná výchova ve školách skoro není. Pak je na rodičích, kolik peněz a času do dítěte nalijí. Kdo má prostředky, koupí kroužek, kemp, fyzioterapeuta. Kdo nemá, zůstane u prázdné hodiny tělocviku. To není důvod platit medaile. Je to důkaz, že školy přestaly učit pohyb.
2. Mládežnické kluby a trenéři mládeže. Tady bychom státní podporu ještě brali. Trenér, který drží děti v pohybu a neučí je v deseti letech žít jako profíky, je jiná věc než reprezentační konto. I tady ale platí tvrdé pravidlo: státní výdaje jsou z principu neefektivní. Kdo utrácí cizí peníze na cizí účel, nehlídá ani cenu, ani výsledek. Úředník vykáže, že grant došel. Rodič, který platí kroužek ze svého, hlídá obojí – jestli dítě chodí, jestli trenér umí, jestli to za ty peníze stojí. Peníze samotných atletů nebo rodičů budou vždycky využity účelněji, když se platí přímo.
Státní podpora navíc věc zdraží všem ostatním. Granty zvedají poptávku po trenérech, halách, kempech. Vyšší poptávka, vyšší cena. Doplatí na to i rodiče, kteří na dotaci nedosáhnou a kroužek si platí sami.
A ještě jeden kaz. Dotace na dětský sport se u nás nepíšou jako „ať děti běhají“. Píšou se jako péče o talent, limity, články, přechod do vyššího patra.
3. Profesionální sportovci. Tady už ne. Ani korunu z daní na soustředění, letenky, realizační týmy a medailové plány dospělých reprezentantů.
Kdo řekne „bez dotací děti nebudou sportovat“, míchá bod 1 s bodem 3. Děti nesportují, protože škola pohyb vzdala a stát místo toho platí výkonnostní pyramidu. Rodiče to pak dohánějí z vlastní kapsy – a svaz jim ještě říká, že bez grantů by to spadlo.
„Ale zdraví? Neutrpí, když stát přestane financovat sport?“
To je nejoblíbenější záchranná brzda. Zní rozumně. Ekonomicky i empiricky je to omyl.
Státní peníze do vrcholového sportu neoptimalizují zdraví populace. Financují úzkou vrstvu profesionálů, svazovou byrokracii, soustředění, letenky a medailové ambice. Sedmé místo na ME nezlepší krevní tlak důchodce v Ostravě ani BMI dítěte v paneláku.
Obecné zdraví neroste z olympijského výboru. Roste z bohatství domácností, levnějších potravin a služeb, času a energie lidí, dobrovolné poptávky po pohybu a z inovací, které vznikají tam, kde lidé a firmy soutěží o zákazníka – ne z grantové komise.
Když stát „podporuje sport“, bere lidem peníze daněmi. Méně peněz v kapse znamená horší stravu, horší bydlení, méně soukromých fitness služeb, méně volného času, horší možnost platit si lékaře, fyzioterapii, sportovní kroužek dítěti. Přerozdělování na sport zdraví neposiluje – vytěsňuje ho.
Vrcholový sport navíc není model veřejného zdraví. Zdraví se nerovná špičkovým sportovním výkonům. Je to extrémní zátěž, zranění, krátká kariéra a specializace. Zdravá společnost nepotřebuje státní továrnu na medaile. Potřebuje lidi, kteří mají dostatek prostředků žít tak, jak sami považují za zdravé.
Zdraví je preferovaný statek. Lidé za něj platí, když mohou. Poptávka řídí nabídku posiloven, trenérů, aplikací, prevence. Konkurence snižuje cenu. Podnikatel vydělá, když lidé skutečně cvičí. Úředník „uspěje“, když utratí rozpočet a napíše strategii. Jednotlivec ví o svém těle víc než ministerstvo.
Bohatší společnost je zdravější společnost. Ne proto, že stát nakoupil více medailí. Proto, že lidé mají kapitál řešit vlastní rizika.
„Zaplatím vám soustředění“ – a kdo platí jí?
Výzva kritikům je marketingově chytřejší než ekonomicky upřímná. Tvrdá práce sportovce není argument pro veřejné financování. Ani to, že soustředění zvedne výkon. Horník, programátor ani majitel kavárny taky nedostanou státní lázně, i když by se po nich vrátili výkonnější.
Pokud je soustředění tak cenné a výsledky tak přesvědčivé, soukromý kapitál to zaplatí. Když soukromý kapitál nepřichází, trh říká: poptávka není. Stát tu mezeru nemá zacelovat – má ji respektovat.
Stejná logika platí i mimo sport. Stát financuje spoustu věcí, které nejsou jeho úkolem. Tvrdí, že bez nich společnost zkolabuje. Nezkolabuje. Zbaví se nákladů a rozhodování se vrátí k lidem a firmám.
K čemu jsou medaile?
Medaile je symbol. Emocionální. Národní. Televizní. Ekonomicky je to kus kovu a PR. Nepostaví silnici, nesníží daně, nezlepší zdraví populace.
Argument „medaile = prestiž země“ je záměna. Prestiž země je důvěra investorů, vymahatelnost smluv, nízká korupce, bohatství občanů. Ne počet umístění na ME. Stát, který se měří medailemi, řídí se logikou olympijského výboru, ne prosperující společnosti.
Pokud medaile generují hodnotu – sledovanost, sponzoring, merch – ať ji sklidí ti, kdo ji vytvořili. Ne skrze daně.
Proč ČR na ME „neuspěla“?
Selhání není mystérium talentu. Je to očekávatelný výsledek modelu. Peníze tečou přes svazy a granty, ne přes zákazníka. Rozhoduje politika a lobby, ne výkon a poptávka. Odpovědnost je rozředěná: když to nevyjde, „systém“, „podmínky“, „kritika na internetu“. Důležitější je udržet tok veřejných peněz než produkt, který si někdo dobrovolně koupí.
Centralizace dělá totéž co kdekoli jinde: odděluje platbu od spotřeby. Ten, kdo platí, nerozhoduje. Ten, kdo rozhoduje, neriskuje vlastní kapitál. Ten, kdo bere, má nárok, ne produkt.
Mnozí namítnou: „Vždyť takhle to má skoro každá země.“ Srovnávat se s jinými centralizovanými zeměmi nic nedokazuje. Poměřují se navzájem podobně chybné modely.
A z toho plynou stejné neduhy. V Česku to začíná u dětí. Stát a svaz dotují výkon, ne pohyb. Tlačí do limitu, do článku, do „talentu“. Univerzalita – běhej, skákej, házej, hraj, zkus víc věcí – prohrává se specializací, která začíná příliš brzy. Pak se divíme, že v dospělosti není z čeho brát.
To není dohad z internetu. Píše to sám svaz. Koncepce reprezentace 2022-2032 přiznává, že drtivá většina startů je v nejmladších kategoriích, že oddíly narážejí na propad mezi žactvem a staršími, a že u sportovních středisek U16 hrozí přeceňování výkonnosti v tomto věku. Zároveň konstatuje, že se nedaří navázat na juniorské talenty v dospělé kategorii a že cílem mají být medailisté, „nikoliv účastníci“.
Do očí bijící nedávný příklad: Juniorské ME v Tampere 2025: devět medailí, z toho tři zlata. Seniorské ME v Birminghamu 2026: nula. Poprvé od války. Továrna na juniorské kovy. V dospělosti účastníci.
Trenéři si podle koncepce stěžují na stav školní tělesné výchovy. Svazy „nemohou suplovat práci školství a rodiny“. Přesně: škola a rodina, ne šéftrenér s kontem. Koncepce na to ale nenavazuje škrtáním. Navazuje další pyramidou: sportovní střediska, centra mládeže, akademie, resortní centra, sítě trenérů, servisní týmy, screening talentů. Varuje před přeceňováním výkonu u dětí – a dál ho platí. To není strategie zdraví. To je strategie aparátu.
Kdyby financování bylo decentralizované, existovalo by víc přístupů vedle sebe: různé kluby, metody, tréninkové filozofie. Jedny by sázely na univerzální pohyb. Jiné na ranou specializaci. Trh a čas by vybraly to, co drží děti ve hře a později i produkuje výkony. Místo toho platí jeden centrální model pro všechny – a rodiče doplácejí podle toho, kdo kolik unese.
Méně zátěže, víc pohybu i prosperity
Správný směr není „lépe cílené sportovní dotace“. Správný směr je škrtat. Nejdřív a nekompromisně u profesionálů. Každá koruna, kterou stát nechá lidem, je koruna, kterou mohou dát do jídla, pohybu, spánku, dětí, pojištění, práce, podnikání, investic. Nižší daňová zátěž je efektivnější zdravotní politika než státní atletický rozpočet.
Nároková společnost říká: bez veřejných peněz to spadne. Realita: spadne jen to, co nemělo tržní oporu. A to je dobře. Zdroje se uvolní pro to, co lidé skutečně chtějí – včetně zdraví.
Co by bylo správně
- Profesionální sport ven z veřejných rozpočtů. Žádné granty na soustředění, žádné reprezentační konto, žádné přerozdělování přes šéftrenéra.
- Mládež a trenéry mládeže ještě bereme. Jako pohyb, ne jako předkvalifikaci do resortního centra. I tak bude přímá platba rodičů vždycky podstatně účelnější než grant.
- Školní tělocvik je místo, kde stát reálně selhává ve své práci. Ne tím, že málo platí medaile. Tím, že děti ve škole skoro necvičí.
- Stejně škrtat i jinde: méně programů, méně dotací, méně přerozdělování, nižší daně.
- Kluby, atleti, agenti a sponzoři ať nesou riziko i odměnu – včetně reklam a sítí.
- Divák ať platí vstupenkou, předplatným, merchem. Ne daní z příjmu.
Soukromý kapitál trestá špatné sázky a odměňuje dobré. Státní rozpočet špatné sázky opakuje – s větším číslem, lepší tiskovou zprávou a novou koncepcí do roku 2032.
Závěr
Ano, soustředění bolí. Ano, kritika na internetu je často hloupá. Ani jedno neospravedlňuje, aby si cizí lidé platili cizí sport. Strach o „obecné zdraví“ je zástěrka: státní medaile populaci nezdraví. Zdravější je společnost, která má víc vlastních peněz, funkční školní pohyb a otevřený trh služeb – ne pyramidu talentů, která začíná u dětí a končí u účtu daňového poplatníka.
Sport je soukromá volba. Zdraví je soukromá odpovědnost podpořená prosperitou. Platí ten, kdo chce. U dětí ještě chápeme, že někdo chce přidat trenérovi. U profíků už ne. Optimálně formující stát do toho nekecá – a lidi zatěžuje méně.
