Kolem desáté hodiny dopoledne uviděl Gary Cantrell uprostřed silnice želvu. „Musíme se tam dostat dřív než nějaké auto,“ řekl a ukázal na malý zelenožlutý krunýř desítky metrů před námi v západním pruhu dálnice 20 v Nebrasce. Hůl na dobytek, kterou používal jako vycházkovou hůl, ťukala o asfalt, jak pomalu a jistě postupoval po krajnici. Z děr v Cantrellových běžeckých botách vyčuhovaly oba malíčky. Nad bílými pánskými ponožkami vykukovala několik centimetrů opálená lýtka. S bolestným zasténáním se sehnul a nabral zvíře, pak se napřímil a přešoural se přes silnici, kde želvu položil do dlouhé trávy. „Vezmu je tak, kam mají namířeno,“ řekl, „jinak se prostě otočí a půjdou zpátky.“ Jsem starý, otlučený chlap, kterému už toho moc nezbývá“.
Ale Cantrell není jen tak ledajaký stařík. Stojí za pravděpodobně nejtěžším, nejbizarnějším ultra závodem na světě: Barkleyho maratonem. I když ho možná znáte pod jiným jménem: Lazarus Lake.
Každý rok se asi 40 ručně vybraných běžců seřadí za žlutou kovovou bránou, která označuje vstup do státního parku Frozen Head v severním Tennessee. Cantrell stojí na druhé straně brány s novou Camelkou v ruce. Tichým cvrnknutím si zapálí cigaretu a vypustí proud kouře: signál, že závod začal. Během následujících 60 hodin se běžci pokusí uběhnout pět okruhů na dvacetimílové trati hornatým zalesněným parkem. Více než 98 procent z nich ale neuspěje.
Barkley maraton se nepodobá žádnému jinému ultramaratonu na světě. Na první pohled se může zdát, že 100 mil za 60 hodin se dá zvládnout. Hardrock 100, jeden z nejtěžších a nejprestižnějších ultramaratonů v zemi, má časovou hranici 48 hodin. Ale trasa Hardrocku má kumulativní převýšení 33 000 metrů a vede po vyznačených stezkách. Barkley má téměř dvojnásobné stoupání a vede z velké části mimo stezky. Je to částečně trailový závod, částečně orientační výzva. Od svého vzniku v roce 1986 se o něj pokusilo více než 1 000 lidí, někteří i vícekrát. Pouze 15 z nich ji dokončilo.
Frozen Head je známý svou strmou topografií, centimetrovými šípky, neúnavným studeným deštěm a dezorientující mlhou. Park stojí proti státní věznici Brushy Mountain, dnes již neexistujícímu zařízení s maximální ostrahou, které bylo kdysi domovem zločinců, jako byl James Earl Ray, který zavraždil Martina Luthera Kinga Jr. Kamenné budovy a ostnatý drát byly hlavní obranou dozorců, ale byly to právě okolní hory a hustá vegetace, které Raye polapily, když v roce 1977 spolu s dalšími šesti odsouzenými přeskočil zeď.
Policie našla Raye a jeho kumpány o dva a půl dne později, pouhých osm mil od věznice.
Barkley začal téměř o devět let později, z velké části v reakci na Rayův neúspěšný útěk. Cantrell se to dozvěděl a usoudil, že by za stejnou dobu mohl urazit 100 mil. To se mu nepodařilo. To dokáže jen velmi málo lidí.
Abychom byli spravedliví, Cantrell to nemá jednoduché. Ve státním parku Frozen Head sice existují udržované stezky, ale Barkley je téměř nevyužívá. Místo toho účastníci používají mapu a kompas, aby se dostali na Cantrellem určenou trasu do křovinatých stoupání a přes potoky. Cantrell na trase vždy poschovává 13 knih. Běžci musí vytrhnout stránky odpovídající číslu jejich startovnímu čislu aby prokázali, že dokončili celý okruh (na každý okruh dostanou nové startovní číslo).
Historie Barkleyho maratonu je plná těsných neúspěchů a selhání tak velkolepých, že se téměř nezdají být skutečné.
V roce 2006 se počítačový expert Dan Baglione ztratil na prvním okruhu a klopýtal až do dalšího okresu, než se po 32 hodinách vrátil zpět na start. V roce 2005, ve stejném roce, kdy Andrew Thompson vytvořil rychlostní rekord na Appalačské stezce, se dostal na pátém okruhu ke knize a byl tak zcela mimo, že zapomněl, proč tam je. Vrátil se ke vchodu do parku a skončil.
V roce 2017, půl hodiny poté, co se místní běžec John Kelly stal patnáctým finišerem Barkleyho závodu, zkolaboval před žlutou bránou označující cíl kanadský profesionál Gary Robbins – pouhých šest sekund po limitu. Jenže přišel ze špatného směru, když v posledních kilometrech špatně odbočil. Ležel na zemi promočený, třásl se zimou a zoufale mumlal: „Lazi, mám všechny stránky!“
Podobné příběhy zaujaly i neběžecké publikum a vystřelily Barkleyho maraton – a spolu s ním i Cantrella – k poněkud nepravděpodobné slávě. O závodě psala mainstreamová média jako The New York Times a Esquire a v roce 2014 byl o závoděi natočen i dokumentární film. V centru všeho dění je Laz, jak mu běžci říkají, vousatá postava s břichem, která předsedá strastiplnému závodu se svým pitbulem Bigem u nohou a tlačítkem Easy Button, které účastníci mohou v cíli stisknout.
Je všeobecně známo, že lže o skutečné vzdálenosti závodu, která se podle Barkleyho veteránů blíží 120 nebo 130 mílím. Nespočtu závodnic řekl, že si myslí, že žena jeho závod nedokončí, protože podle jeho výpočtů jsou cílové časy žen v celém sportu ultrarunningu v průměru o 12 procent pomalejší než u mužů.
K nejrychlejšímu cílovému času Barkley maratonu si přičtěte 12 procent, tvrdí, a pod hranici se nedostanete. (Podle této matematiky by traťový rekord Bretta Mauneho z roku 2012, který činí 52 hodin, 3 minuty a 8 sekund, ve skutečnosti vedl k tomu, že by žena skončila hluboko pod hranicí 60 hodin, ale Cantrell říká, že „pouze Maune má čas v tomto rozmezí. To by musel být opravdový outsider.“
Zatímco se běžci trousí dovnitř se skleslými tvářemi, potrhaným oblečením a zchátralýma nohama, Cantrell se jim vysmívá vtipy. „Vzpomínám si, jak jsem se s ním bavil po třetím okruhu,“ říká Kelly o svém prvním pokusu o Barkley v roce 2015. „Řekl něco jako: ‚No, odtud už je to v podstatě jen formalita. Už jsi skoro tam.“ Kelly měl před sebou 40 mil a asi 24 000 metrů stoupání.
Čtvrtý okruh už nedokončil. Následující rok zvládl prvních pár set metrů pátého okruhu než usnul na okraji stezky v místě, kterému se dnes říká Upper Kelly Camp. Běžkyně Amelia Booneová měla typický přístup, když loni přicházela na svůj první Barkley, a řekla, že si „nebyla úplně jistá, jestli má Laze považovat za přítele, nebo za nepřítele“.
Volně přeloženo z Outsideonline
