Jess McClain doběhla druhá na maratonu v New Yorku za 2:24:42. Před šesti lety měla běhání dost. Profesionální kariéra, kterou si vysnila, se změnila v nekonečný tlak na výsledky, mezičasy a nominace. Jess McClain proto skončila, začala se věnovat práci a běhání si ponechala především jako něco, co ji baví. V neděli 1. listopadu 2026 však čtyřiatřicetiletá Američanka předvedla jeden z největších výkonů své kariéry. Na maratonu v New Yorku doběhla druhá za 2:24:42, v dramatickém finiši porazila legendární Hellen Obiri a jako první Američanka po osmi letech vystoupila na stupně vítězů. Její příběh přitom možná vypovídá o vrcholovém sportu víc než samotný výsledek.
Když Jess McClain vbíhala do závěrečných metrů newyorského maratonu, měla před sebou jednu z nejlepších vytrvalkyň světa. Hellen Obiri, dvojnásobná vítězka New Yorku, několikanásobná olympijská medailistka a bývalá mistryně světa na dráze, se ještě snažila udržet kontakt s vedoucí Sheilou Chepkirui. Jenže Američanka, která ještě nedávno běhala bez profesionální smlouvy a sama si sestavovala trénink, měla v nohách dost sil na poslední zrychlení.
Chepkirui nakonec zvítězila za 2:24:36 a po triumfu z roku 2024 získala druhý newyorský titul. O šest sekund později protnula cílovou pásku McClain. Obiri skončila třetí za 2:24:43, přičemž podle NBC Sports dělilo obě závodnice ve skutečnosti pouhých 41 setin sekundy. V maratonu dlouhém 42,195 kilometru se tak o druhém a třetím místě rozhodovalo téměř jako při sprintu na dráze.
Pro americkou atletiku šlo o mimořádný okamžik. Naposledy se Američanka dostala na newyorské pódium v roce 2018, kdy Shalane Flanagan obsadila třetí místo. McClain navíc v závěru porazila ženu, která v roce 2025 vytvořila traťový rekord New Yorku časem 2:19:51. A to přesto, že se během velké části závodu vůbec necítila dobře.
„Až do osmnácté míle jsem se opravdu necítila dobře. Musela jsem se toho prostě držet. Vlastně ani nevím, co se stalo, ale teď nemůžu být šťastnější,“ přiznala po doběhu. Přibližně do 29. kilometru tedy podle vlastních slov rozhodně neměla pocit, že běží životní závod.
V polovině vedlae. Na 40. kilometru ztrácela. V cíli slavila.
Ženský závod začal poměrně opatrně. Na pátém kilometru vedla početná skupina časem okolo 18:23 a teprve postupně se tempo zvyšovalo. Polovinou maratonu proběhla McClain dokonce jako první za 1:13:52, přičemž šestnáct nejrychlejších žen tehdy dělilo pouhých dvanáct sekund.
Ještě na 35. kilometru zůstávalo v bezprostředním kontaktu šest závodnic. Rozhodující dění přišlo až v posledních kilometrech, kdy tempo začaly stupňovat Chepkirui a Obiri. Na 40. kilometru proběhly obě Keňanky prakticky současně za 2:17:39, zatímco McClain už ztrácela něco přes tři sekundy. Přesto se dokázala vrátit do souboje a v poslední stovce metrů Obiri předstihnout.
Zajímavý detail zachytil také Runner’s World. McClain v zatáčkách Central Parku důsledně vybírala nejkratší možnou stopu, zatímco její soupeřky běžely některé oblouky výrazněji zeširoka. V závodě, kde nakonec rozhodovaly desetiny sekundy, mohly hrát roli i zdánlivě nepodstatné metry.
A ještě jedna statistika stojí za pozornost. Zatímco první polovinu maratonu absolvovala McClain za 1:13:52, druhou zvládla přibližně za 1:10:50. Druhá polovina tedy byla o více než tři minuty rychlejší. V těžkém newyorském profilu, na trati s mosty a táhlými stoupáními, je to velmi dobrá ukázka rozložení sil.
Kariéra, která měla všechno. Kromě radosti
Příběh Jess McClain ovšem nezačal letos v New Yorku. Rodilá Arizoňanka, která dříve závodila pod dívčím jménem Jess Tonn, patřila mezi velké americké atletické talenty. Na střední škole získala čtrnáct individuálních státních titulů a následně zamířila na prestižní Stanford University, kde se sedmkrát zařadila mezi nejlepší univerzitní atletky USA v rámci ocenění All-American.
Po dokončení univerzity v roce 2015 podepsala profesionální smlouvu se značkou Brooks a stala se součástí tréninkové skupiny Brooks Beasts. Přišlo období, které mělo být splněným snem mladé atletky. Jenže místo očekávaného sportovního růstu následovala také zranění, frustrace a postupná ztráta motivace.
V rozhovoru pro Runner’s World později popsala jeden trénink z roku 2020. Měla běžet kilometrové intervaly, ale přestože do nich dávala maximum, každý úsek byl zhruba o 45 sekund pomalejší, než očekávala. Nakonec trénink nedokončila, odešla domů a trenérovi napsala, že potřebuje skončit. Trenér jí navrhoval týden odpočinku. Ona ale nemluvila o týdnu. Chtěla s profesionálním běháním skončit úplně.
„V určitém období mé kariéry bylo všechno podřízené tomu, abych se za každou cenu dostala na stupně vítězů nebo do reprezentačního týmu. Jenže jsem pochopila, že to není nejlepší přístup. Když se všechno točí kolem tempa a každých 200 metrů kontrolujete mezičas, dokáže to z běhání vysát veškerou radost,“ popsala svůj tehdejší přístup v rozhovoru, který připomněl také americký trenér Steve Magness.
McClain se začala věnovat marketingu, později pracovala jako výkonná ředitelka charitativní organizace Johnjay & Rich #LoveUp Foundation a jako marketingová konzultantka. V roce 2021 se vdala a sport přestal být jediným měřítkem, podle kterého posuzovala svůj život. Běhat ale úplně nepřestala. Jen už nepotřebovala, aby každý trénink něco dokazoval. Návrat začal maratonem po svatební cestě
V roce 2022, krátce po návratu ze svatební cesty, narazila na reklamu na Mesa Marathon v Arizoně. Závod se konal několik dní před jejími třicátými narozeninami, a tak se rozhodla přihlásit. Bez velkých očekávání a po krátké přípravě, při níž podle svých slov běhala přibližně 72 až 89 kilometrů týdně.
Dokonce si vytvořila hudební playlist na dvě hodiny a 45 minut s představou, že by bylo fajn stihnout maraton dřív, než dohraje poslední písnička. Nakonec zvítězila za 2:33:35 a především zjistila, že ji závodění znovu opravdu baví.
Postupně začala trénovat systematičtěji, ale tentokrát podle vlastních pravidel. V roce 2024 překvapila čtvrtým místem na americké olympijské kvalifikaci v maratonu za 2:25:46. K nominaci na olympijské hry v Paříži jí chybělo pouhých patnáct sekund. V té době přitom pracovala na plný úvazek, neměla profesionálního sponzora a trénovala se převážně sama. Teprve po tomto výsledku podepsala novou smlouvu s Brooksem.
A její výkonnost dále rostla. V Bostonu 2025 doběhla sedmá za 2:22:43, letos v dubnu se posunula na páté místo výkonem 2:20:49. Ten představoval nejrychlejší maraton, jaký kdy Američanka na bostonské trati zaběhla, a překonal dosavadní maximum Shalane Flanagan z roku 2014. Nejde ovšem o oficiální americký rekord, protože bostonská trať kvůli svému profilu a uspořádání nesplňuje rekordní kritéria World Athletics.
Newyorské druhé místo je tak dalším krokem v kariéře, která paradoxně začala znovu fungovat ve chvíli, kdy ji přestala považovat za jedinou důležitou věc v životě.
Přibližně 120 až 132 kilometrů týdně. A normální zaměstnání
Bylo by ovšem zavádějící představovat McClain jako hobby běžkyni, která si po práci občas vyběhne a náhodou porazí světovou elitu. Její současná výkonnost stojí na letech systematické přípravy, mimořádném talentu a velmi vysoké tréninkové kvalitě.
V rozhovoru pro Runner’s World v roce 2025 popsala svůj tehdejší maratonský režim. Týdně běhala přibližně 74 až 82 mil, tedy 119 až 132 kilometrů. Dlouhé běhy měřily 29 až 35 kilometrů, středně dlouhé 19 až 23 kilometrů a běžné tréninkové dny zpravidla 16 až 19 kilometrů. Dvakrát týdně zařazovala rovinky či krátké běhy do kopce a dvakrát týdně jednoduchý silový trénink. Jeden den v týdnu si nechávala úplně volný.
Ve srovnání s některými elitními maratonkyněmi, které pravidelně překračují 160 až 190 kilometrů týdně, se tedy držela na relativně nižším objemu. Sama přiznávala, že nechápe, jak některé její soupeřky tak vysoké objemy zvládají. Místo snahy kopírovat jejich trénink se soustředila na to, co dlouhodobě funguje jí.
Práce pro neziskové organizace v Arizoně jí zároveň poskytuje něco, co při první profesionální kariéře postrádala. Určitou nezávislost na výsledcích závodů. Už nemusí mít pocit, že neúspěšný maraton znamená ohrožení celé její existence.
„Vím, že i kdyby se mi závod úplně nepovedl, pořád budu mít svoji práci,“ vysvětlovala svůj přístup. A právě tato jistota jí podle vlastních slov pomáhá závodit s menším psychickým tlakem.
Záleží mi na výsledku. Ale nenechám se jím definovat
Americký trenér a autor Steve Magness v souvislosti s jejím dnešním výkonem připomněl jeden z největších paradoxů vrcholového sportu. Abyste byli skutečně dobří, musí vám na výkonu mimořádně záležet. Jenže pokud vám na něm záleží příliš, začne vás tato posedlost omezovat. Sport, který vás kdysi naplňoval, se promění v povinnost a jeho původní radost postupně zmizí.
Podle Magnesse se ti nejlepší sportovci učí držet obě věci současně. Tvrdě pracovat a usilovat o maximum, ale zároveň připustit možnost neúspěchu, aniž by tím zpochybnili vlastní hodnotu. McClain je v tomto směru mimořádně přesvědčivým příkladem.
Sama to vystihla v jedné ze svých úvah o návratu k běhání: „Uvědomila jsem si, že na téhle obrovské planetě je běhání vlastně jen velmi malou součástí všeho. Moji přátelé a rodina mě mají rádi proto, že jsem Jess. Ne proto, že jsem elitní běžkyně.“
Před letošním New Yorkem navíc prohlásila, že Amerika potřebuje konečně zase nějakou ženu na stupních vítězů. Pokud to nebude ona, přeje to některé ze svých krajanek. Nakonec to byla právě McClain, kdo osmileté čekání ukončil.
Její příběh samozřejmě nedokazuje, že stačí přestat řešit mezičasy, začít se usmívat a osobní rekordy přijdou samy. Bez tréninku, fyzických předpokladů, konzistence a schopnosti snášet nepohodlí by dnes mezi nejlepšími maratonkyněmi světa nestála. Ukazuje ale, že vrcholový výkon nemusí být postavený na neustálém strachu ze selhání a že život mimo sport může být pro dlouhodobou výkonnost důležitější, než si někdy připouštíme.
Jess McClain dnes doběhla druhá na jednom z nejslavnějších maratonů světa. Za 2:24:42, šest sekund za vítězkou a o několik desetin sekundy před jednou z největších maratonských hvězd posledních let.
Možná je ale její největší vítězství někde úplně jinde. Že se dokázala vrátit ke sportu, který kdysi milovala, a znovu v něm najít radost. Tentokrát bez toho, aby kvůli němu musela obětovat všechno ostatní.
