Domů Vyhledávání
olaf - Výsledky vyhledávání
Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání
3 tipy pro bolavá běžecká kolena
Bolest kolene patří mezi nejčastější zdravotní problémy, se kterými se běžci potýkají.
Bolest v koleni nemusí vždy znamenat artrózu. Někdy jsou bolesti způsobené nerovnováhou pohybového systému,...
Jubilejní 25. Pražská stovka
9.12.1994 odstartoval ve staré hospodě na Točné 1. ročník Pražské stovky. Na náročnou trasu vyrazilo 12 nadšenců a jen 5 z nich dorazilo do...
Zuzana Bartasová – Desáta na letošní Transvulcanii (74km, 4400+)
Zuzku Bartasovou není potřeba našim čtenářům moc představovat. Architektka, Skyrunnerka a neskutečně pozitivní člověk, který dokáže vyhrát Pražskou stovku, nebo být desátý mezi světovou...
Pražská stovka – 170km, 5000+, 22h běhu a vítězný René Mráz
Pražská stovka je dálkový pochod, pro některé terénní ultramaratonský běh. Každoročně se trasa mění, délka i náročnost. Přestože se závod odehrává u Prahy a...
Jak jsem slavil narozeniny na EPO Trail Maniacs 2017 přeběhem Krkonoš
"Bude to pohodový závod, jímž důstojně oslavíš svoje narozeniny," pravil Jakub - tak nějak jsem dostal dárek. Běh na den svých narozenin přes Krkonoše. "Vede to vlastně jen po hřebenech" upřesnil Jakub trasu. Tak jsem to moc neřešil. Akorát v pátek, když jsem si chtěl vytisknout propozice závodu, všimnul jsem si, že za jeho názvem EPO TrailManiacs je ještě čárka a za ní je napsáno Mistrovství ČR v horském marathonu. Tím se vysvětlilo, proč jiný kamarád, jemuž jsem nabízel, zda si to nechce zaběhnout s námi, jen odtušil, že by se posral. Myslel jsem, že jen nemá rád Krkonoše.
Následkem tohoto šoku jsem si v práci zapomněl vytisknout ty propozice, ale protože jsme přespávali v Křižlicích, nebyl problém do Harrachova dorazit na čas, před osmou, ovšem se slušnou trémou na palubě. V poslední době jsem toho moc nenaběhal, několik týdnů intenzivní péče pro děti odbíhání kilometrů nepřálo, snad jen několik výběhů Ještědu se dalo počítat.
Krkonoše nejsou velehory a aby se dalo nasbírat pár tisíc metrů převýšení, je třeba si dát trochu odstup. Autobus nás přepravil do Szklarske Poreby v Polské lidově demokratické republice, odkud se vybíhalo. S Jakubem a pár soupeři jsme si udělali selfíčko a pak už se vyrazilo.
Bylo devět hodin. A těch šestnáct kilometrů Polskem budu později považovat za ráj, protože to bylo jen tak do kopce, z kopce, tu a tam přes balvany, prostě pohodka lesní cestou za přiměřené teploty a to i přes to, že od Lešniaku až na hranici a na Moravskou boudu cesta pořád šest kilometrů stoupá.
Na Moravské boudě je druhá a značně luxusní občerstvovačka, dopřávám si, protože člověk už určitou tenzi ve svalech cítí a ty kopce jsou už znát. Peleton se už poněkud roztáhl, takže jsme si utvořili malou skupinku, která se dotahuje či zase rozpadá. Někde pod Borovčanou skálou stojí maník a volá na nás, že začíná rychlostní prémie. Dívám se do strže, do které ukazuje a kde máme seběhnout dolů dvěsta výškových metrů po kamení volně poházeného do jen mírně vyschlého vodopádu. Pevně utahuju hůlky a běžím tak, že je píchám před sebe a zhoupnu se na ně. Nedávno jsem četl o britském protiminovém tanku, který kolem sebe mydlí řetězi. Musí to vypadat dost podobně.
Dolů se dostávám bez zranění a nacházím zde občerstvovačku a šanci zase nahnat nahoru ty ztracené výškové metry. A výhledy. Vystoupáváme na Moravskou boudu, kde je další občerstvovačka a zanedlouho budu na tenhle výstup vzpomínat jako na relaxační pohodu. Občerstvovačku zpětně hodnotím jako The Best.
Na Špindlerovu boudu se běží po státní hranici, po skoro holém kopci. Poněkud mě matou protiběžící lidé se startovním číslem, obávám se, jestli jsem nezakufroval a neběžím v protisměru. Ukazuje se, že je to jiný závod a běhá se se psy, takže je třeba dávat majzla na to, jestli ti lidi mají psa. Ve chvíli, kdy proti mě běží lidi s číslem bez psa zjišťuju, že jsem přeběhl odbočku a je lepší se vrátit jako ti ostatní, naštěstí já jen pár desítek metrů. Ti, co ze Slezského sedla vyběhli až nahoru, jsou ale už trochu roztrpčenější.
Ze Špindlerovy boudy je pak dlouhý nádherný seběh, pravda, je tu asfaltová silnice, ale ta by zdržovala, běžíme kolmo na vrstevnici takovou strží, na kterou v tu chvíli nadávám, ale odtikávají desítky minut, než na ni budu vděčně vzpomínat.
Na jedné planině se ztrácíme. Přehlédli jsme fábor, tušíme s kolegou, kde tak byl, ale vracet se nám nechce. Koukám do papírové mapy nafasované od organizátorů, bohužel je už propocená a papír rozpadlý. Jestli mi ještě trochu navlhne, jsem v kelu, digitální verze trasy neexistuje, takže se musí běžet jen podle fáborů a papírové mapy. A fábory ne vždy vykoukáte, když jako já dusáte do kopce s hlavou zapřenou mezi rameny.
Rozhodujeme se, že si dáme terénní vlnku, protože trasa zjevně vede u Labe k Velkému vodopádu a to by nemělo jít minout. Máme štěstí, za chvíli zdusáváme stěnou k Labi, kde se koupou další závodníci a zvou nás, jestli si taky nechceme dát koupačku. Je vedro, určitě přes pětadvacet, sluníčko vypaluje, koupačka láká, ale nechce se mi sundávat ze sebe propocený oděv. Odmítáme koupačku a já si potajmu přeju, abych si ji mohl dopřát, abych si užíval tu chladivou vodu, která se tak hebce dotýká mé kůže a osvěžuje mě do středu mých unavených svalů. Koho Bůh nemá rád, tomu dá, co si přeje, už za chvíli.
Přibíháme na parkoviště pod Medvědínem a fáborek ukazuje, že máme točit ostrou vpravo. Do sjezdovky. Černá sjezdovka nahoru, ujišťuje mě spoluběžec, že si to myslím dobře. Nakonec z toho budou dva kilometry, během nichž naberu zhruba 300 metrů převýšení - a asi nejdrsnější kopec, co jsem kdy běžel.
Ty dva kilometry (bacha, to je vzdálenostní míra, tedy základna trojůhelníku, nikoliv ta přepona, co jsme šli) nahoru mi trvají zhruba hodinu a můžu zodpovědně říct, že tady se lámaly běžecké charaktery. Bylo vidět, kdo naběháno v horách má a kdo nemá. Já neměl. V tak brutálním kopci jsou to zcela jiné svaly, které namáháte, nedá se to okecat.
Míjím na zemi ležícího běžce. Říká, že je v pořádku, jen si chtěl na chvilku lehnout a schrupnout si. Spoluběžec padá hubou do borůvek a žere je i s listy, prý to není tak trapné, jako přiznat, že nemůže. Kolem nás svižným tempem prochází dívčina v růžovém tričku, kterou jsem zatím vcelku v pohodě předbíhal. Už ji až do cíle neuvidím. Někde jsem ulomil špičku jedné z holí. Bolí mě nohy, ruce, záda, všechno. Chce se mi sednout si a místo Stravy si pustit na telefonu Uber. Zhruba v půlce kopce jsem zjistil, že mi došla voda v camelbagu, ale větřím, že v nejbližší době problém s vodou pomine a to nikoliv jen proto, že nahoře na Medvědíně je občerstvovačka.
Ve třech čtvrtinách kopce pochopím, co jsou ty branky na dráze - dá se tam jezdit autíčkem z kopce. Někdo jede dolů. Velmi pomalu. Kluk. Za ním volá máma, ať jede ještě pomaleji, jenže to nejde, protože gravitace funguje i na objekt, který si myslí, že je zabržděný, říká se tomu volný pád. O pár metrů výše sedí zbytek rodinky a vyděšeně kouká na postavy vynořující se ze svahu. Ptám se, jak daleko je vrcholek. Prý hodně daleko, později se ukázalo, že asi sto metrů, jenže to z místa není vidět. Holčička se na oplátku ptá, co tam děláme. Zamyslím se a říkám jí, že tu běžíme závod. Kouká dost vykuleně, tak pro upřesnění dodávám, že to asi není moc poznat. S tím souhlasí.
Nakonec se vyškrábu nahoru, na dně se všema silama. Kolem mě je černo, lanovka, po které vyjíždějí nahoru normální lidé a občerstvovačka, ke které se plazí několik lidí nenormálních. Plazím se rovněž tím směrem a objednávám si pivo. Lukáš si objednal jedno pár minut přede mnou a vysrkl ho na ex. Nejsem o moc pomalejší, jen se mi podaří do toho sežrat kus čokolády.
Jsem moc spokojený s automatickým ztmavováním skel svých slunečních brýlí. Tedy, až do okamžiku, než si vzpomenu, že se mi přeci automaticky neztmavují, mám je mít trvale zabarvené. Tma kolem tedy musí mít jinou příčinu. Snažím se mozek nutit do analytické akce. "Chčije," detekuje problém Lukáš. Kapky dopadají na střechu stanu. Koukáme se na sebe. Na dvě křehké dívky, které právě doběhly. "Co budeme dělat?" ptám se blbě. Všichni krčí rameny a vyndávají bundy. Prší fest. Kolem potoky vody. V tomhle by se mi nechtělo být na sjezdovce, je rozumné zabalit se do bundy a stát pod stříškou.
Lukáš vybíhá do deště. Holky taky. Dopíjím pivo, dobírám vodu do camelbagu a vybíhám taky. Hydratuje to pokožku, vykřikuju optimisticky a Lukáš souhlasí, že za tohle bychom u Loreálu draze platili. Drobná závada: v tak prudkém dešti je mi běžecká větrovka k prdu. Lukáš má podstatně lepší nepromokavou bundu, ale je taky durch. Výhoda obou: zadržují teplo, což je dobře, protože teplota okolí klesla odhadem o deset stupňů, pocitově ještě o více.
Míjíme turisty pod stříškama a v igelitových pláštěnkách. Pokřikují na nás, fandí, tleskají. Zrychluju, poskakuju po kamenech, aby měli také trochu zážitku. Jeden trampík v igelitce se přidává, že poběží s náma. Když mu vysvětlím, že běžíme do Harrachova, odpadá.
Sbíháme do Horních Míseček. Naštěstí po asfaltce nebo šatolině, kde byla hlína, je bahno. Zdá se mi, že jsem přeběhl odbočku, sahám do kapsy pro mapu. Nepřežila déšť, smíchala se s čokoládou a rozhodně je nečitelná. Experimentálně ověřuju, že i nekonzumovatelná, odkládám ji na později, až přijde nouze. Lukáš na mě křičí, ať nezmatkuju a mažu dál, že jsem nic nepřeběhl, má pravdu, za chvíli vidím další fábor. Vracet bych se ale nechtěl.
Pak se stáčíme na Kotel a když ho míjím ve stoupání, máme v nohách 35 kilometrů. Cestou přestává pršet, kolem zase davy turistů, ale všichni tleskají, fandí. Probíhám kolem tatínků s dětma, tatínkové popíjí. Závistivě se ptám, co mají dobrého, dělí se se mnou o alkohol a utěšují mě, že jsem za dva kiláky nahoře na Labské boudě. Souhlasím, že pak už to bude posledních deset do cíle, což je děsí.
Cesta na Labskou boudu je nádherná. Výhledy, kocháníčko, vcelku pohodlná cesta, chvíle relaxu a odpočinku. Seběh k Mumlavským vodopádům je rychlý, těším se, že toho masakrózního mám všechno za sebou. Což se pletu.
Na Mumlavě je luxusní občerstvovačka: hned mi berou batoh a nalévají vodu do camelbagu, já se futruju RC Colou. Perou se o první místo s tou občerstvovačkou na Moravské boudě. Přede mnou je kopec Zadní Plech, já jsem taky na plech, tak mi to jde docela dobře. Za kilometr a kus nastoupám stopadesát, to je po Medvědovi pohodka. Už sotva pletu nohama, ale nějaká paní mě ujišťuje, že do Harrachova už je to jen kousek a z kopce. Zjevně nejsem první, koho potkává. Bohužel se záhy ukáže, že paní sice zná cestu, ale nezná trasu. Nemilé je, že mě předbíhá Zdeněk, který razí heslo "z kopce to jsou kilometry zdarma", zatímco mě už se blbě běží i z kopce.
Přes Čertovu pláň dobíhám pod Čertovu horu. Koukám přes louku, kterou vede lanovka a marně hledám na protější straně louky na stromech fáborek. Nejsou tam. Zato je jeden tři metry nade mnou, v kopci lanovky. Nikdo, přísahám Bohu, NIKDO není takový dobytek, aby dal na konec závodu další výstup po trase lanovky, takže se určitě běží přes palouk a jen fábor na druhé straně vzal vítr.
Dalších dvacet metrů nade mnou je na budce lanovky další fábor, vidím ho. Nadávám, podlamují se mi kolena, proklínám pořadatele, slibuju jim rozbít xicht pěstí. Drápu se nahoru o sto výškových metrů na Čertovu horu a pak zase to samé po modré dolů. Samozřejmě, že kdybych se vysral na trasu, dalo se těch pár stovek metrů oběhnout po vrstevnici a jak mi šestý smysl napovídal, doběhl bych na to samý místo. Jen by to nebylo fér.
Z Čertovy hory už je to jen kousek nad skokanské můstky. Fábory mě vedou do rigolu podél můstků, tudy se dá sfárat dolů. Zapírám se o hůlky a hrnu se dolů. Jestli mě ještě teď někdo předběhne, bude mě fackovat hanba.
Jsem dole z Čertovy hory. Vidím můstek přes Mumlavu a po pár metrech cíl. Dost včas na to, abych se přestal tvářit jako Boží umučení, složil hůlky, které machr nepotřebuje, srovnal krok a trochu popoběhl a nekazil divákům zážitek.
V cíli na mě čeká žena, nejmladší děti a Jakub, který doběhl už před hodinou, takže to celé dokumentuje. Padám na kolena a na záda, samozřejmě opatrně, abych si nepotrhal batoh nacpaný proviantem. Přibíhá pořadatel a ptá se mě, jestli mu chci dát za ten poslední kopec do držky levou nebo pravou, říkám, že to chci namíchat. Utíká pryč, za chvíli přináší pivo smíchané s limonádou, nevím proč, ale ještě si to spolu vyřídíme, možná jsem jen špatně slyšel. Ten kopec mu nezapomenu.
Sedím v cíli a jsem šťastný. Syn Vojta mi opakuje, že jsem báječný, Mariánka mě objímá, než si odejde zase hopsat na skákací hrad. Osm hodin, jedenáct minut oficiálního času, 45. místo z 58. startujících, poslední dobíhá pořadatel Pražské Stovky Olaf (a ten Zdenda, co mě trhnul na poslední štaci, je jeho značkovač). Takže jsem v dobré společnosti - i když ty ostatní za mnou dobíhají s rozdílem špatně vyhrnuté ponožky.
Osobní ponaučení začátečníka z takové akce si nechám napříště, ale drobnou rekapitulaci si neodpustím. Na oslavu narozenin to byla velmi příhodná akce. Padesát kilometrů v horách jsem dal tak akorát. Porozhlédl jsem se po nádherné přírodě, potkal skvělé lidi a na závěr jsem to oslavil s rodinou. K tomu perfektní pořadatelský servis - všechno klapalo, jak mělo, hezká trasa, i když na kochání nebylo tolik času. Skvělá byla podpora všech lidí. Od nejrůznějších lidí kolem akce na občerstvovačkách i v cíli, přes lidi, kteří k akci vůbec nepatřili a prostě ochotně uhýbali z cesty už jak nás slyšeli, povzbuzovali tleskáním a bylo vidět, že je pár běžců v horách vůbec neobtěžuje. V Praze by na nás byli tradičně nasraní, že jim zabíráme město, které je přeci jen pro auta.
Poděkování patří také Zdeňkovi, Ladě, Lukášovi, Kamile, TrailRunovi, Martinovi, Mirkovi a dalším, se kterými jsem se na trase potkal. Jakubovi (doběhl hodinu přede mnou), Markétce a dětem samozřejmě. Byla to fajn narozeninová párty. Jen tu lahev jsem nakonec nevytáhl, endorfinu bylo i bez ní dost.
Záznam mojí trasy na Stravě je zde.
Následkem tohoto šoku jsem si v práci zapomněl vytisknout ty propozice, ale protože jsme přespávali v Křižlicích, nebyl problém do Harrachova dorazit na čas, před osmou, ovšem se slušnou trémou na palubě. V poslední době jsem toho moc nenaběhal, několik týdnů intenzivní péče pro děti odbíhání kilometrů nepřálo, snad jen několik výběhů Ještědu se dalo počítat.
 |
| Mapa trasy. Digitální záznam trasy nebyl, ale pro představu dobrý :) |
 |
| Nejtvrdší soupeři jsou na fotce za náma :) |
Na Moravské boudě je druhá a značně luxusní občerstvovačka, dopřávám si, protože člověk už určitou tenzi ve svalech cítí a ty kopce jsou už znát. Peleton se už poněkud roztáhl, takže jsme si utvořili malou skupinku, která se dotahuje či zase rozpadá. Někde pod Borovčanou skálou stojí maník a volá na nás, že začíná rychlostní prémie. Dívám se do strže, do které ukazuje a kde máme seběhnout dolů dvěsta výškových metrů po kamení volně poházeného do jen mírně vyschlého vodopádu. Pevně utahuju hůlky a běžím tak, že je píchám před sebe a zhoupnu se na ně. Nedávno jsem četl o britském protiminovém tanku, který kolem sebe mydlí řetězi. Musí to vypadat dost podobně.
 |
| Cesta se mírně klikatí, ale je v lese a jen po decentním šutroví ... |
Na Špindlerovu boudu se běží po státní hranici, po skoro holém kopci. Poněkud mě matou protiběžící lidé se startovním číslem, obávám se, jestli jsem nezakufroval a neběžím v protisměru. Ukazuje se, že je to jiný závod a běhá se se psy, takže je třeba dávat majzla na to, jestli ti lidi mají psa. Ve chvíli, kdy proti mě běží lidi s číslem bez psa zjišťuju, že jsem přeběhl odbočku a je lepší se vrátit jako ti ostatní, naštěstí já jen pár desítek metrů. Ti, co ze Slezského sedla vyběhli až nahoru, jsou ale už trochu roztrpčenější.
Ze Špindlerovy boudy je pak dlouhý nádherný seběh, pravda, je tu asfaltová silnice, ale ta by zdržovala, běžíme kolmo na vrstevnici takovou strží, na kterou v tu chvíli nadávám, ale odtikávají desítky minut, než na ni budu vděčně vzpomínat.
Na jedné planině se ztrácíme. Přehlédli jsme fábor, tušíme s kolegou, kde tak byl, ale vracet se nám nechce. Koukám do papírové mapy nafasované od organizátorů, bohužel je už propocená a papír rozpadlý. Jestli mi ještě trochu navlhne, jsem v kelu, digitální verze trasy neexistuje, takže se musí běžet jen podle fáborů a papírové mapy. A fábory ne vždy vykoukáte, když jako já dusáte do kopce s hlavou zapřenou mezi rameny.
 |
| Tady někde už jsme tušili, že jsme hodili kufr... |
Přibíháme na parkoviště pod Medvědínem a fáborek ukazuje, že máme točit ostrou vpravo. Do sjezdovky. Černá sjezdovka nahoru, ujišťuje mě spoluběžec, že si to myslím dobře. Nakonec z toho budou dva kilometry, během nichž naberu zhruba 300 metrů převýšení - a asi nejdrsnější kopec, co jsem kdy běžel.
 |
| Fakt to nevypadá, jako krpál, co ... ale je, věřte mi ... |
Míjím na zemi ležícího běžce. Říká, že je v pořádku, jen si chtěl na chvilku lehnout a schrupnout si. Spoluběžec padá hubou do borůvek a žere je i s listy, prý to není tak trapné, jako přiznat, že nemůže. Kolem nás svižným tempem prochází dívčina v růžovém tričku, kterou jsem zatím vcelku v pohodě předbíhal. Už ji až do cíle neuvidím. Někde jsem ulomil špičku jedné z holí. Bolí mě nohy, ruce, záda, všechno. Chce se mi sednout si a místo Stravy si pustit na telefonu Uber. Zhruba v půlce kopce jsem zjistil, že mi došla voda v camelbagu, ale větřím, že v nejbližší době problém s vodou pomine a to nikoliv jen proto, že nahoře na Medvědíně je občerstvovačka.
 |
| Zdeněk, intenzivně běží do kopce... |
 |
| Láďa to bere po kraji, v uctivém předklonu. Tak mě v pohodě trhne a v cíli bude o desítky minut dřív. |
Jsem moc spokojený s automatickým ztmavováním skel svých slunečních brýlí. Tedy, až do okamžiku, než si vzpomenu, že se mi přeci automaticky neztmavují, mám je mít trvale zabarvené. Tma kolem tedy musí mít jinou příčinu. Snažím se mozek nutit do analytické akce. "Chčije," detekuje problém Lukáš. Kapky dopadají na střechu stanu. Koukáme se na sebe. Na dvě křehké dívky, které právě doběhly. "Co budeme dělat?" ptám se blbě. Všichni krčí rameny a vyndávají bundy. Prší fest. Kolem potoky vody. V tomhle by se mi nechtělo být na sjezdovce, je rozumné zabalit se do bundy a stát pod stříškou.
Lukáš vybíhá do deště. Holky taky. Dopíjím pivo, dobírám vodu do camelbagu a vybíhám taky. Hydratuje to pokožku, vykřikuju optimisticky a Lukáš souhlasí, že za tohle bychom u Loreálu draze platili. Drobná závada: v tak prudkém dešti je mi běžecká větrovka k prdu. Lukáš má podstatně lepší nepromokavou bundu, ale je taky durch. Výhoda obou: zadržují teplo, což je dobře, protože teplota okolí klesla odhadem o deset stupňů, pocitově ještě o více.
Míjíme turisty pod stříškama a v igelitových pláštěnkách. Pokřikují na nás, fandí, tleskají. Zrychluju, poskakuju po kamenech, aby měli také trochu zážitku. Jeden trampík v igelitce se přidává, že poběží s náma. Když mu vysvětlím, že běžíme do Harrachova, odpadá.
Sbíháme do Horních Míseček. Naštěstí po asfaltce nebo šatolině, kde byla hlína, je bahno. Zdá se mi, že jsem přeběhl odbočku, sahám do kapsy pro mapu. Nepřežila déšť, smíchala se s čokoládou a rozhodně je nečitelná. Experimentálně ověřuju, že i nekonzumovatelná, odkládám ji na později, až přijde nouze. Lukáš na mě křičí, ať nezmatkuju a mažu dál, že jsem nic nepřeběhl, má pravdu, za chvíli vidím další fábor. Vracet bych se ale nechtěl.
Pak se stáčíme na Kotel a když ho míjím ve stoupání, máme v nohách 35 kilometrů. Cestou přestává pršet, kolem zase davy turistů, ale všichni tleskají, fandí. Probíhám kolem tatínků s dětma, tatínkové popíjí. Závistivě se ptám, co mají dobrého, dělí se se mnou o alkohol a utěšují mě, že jsem za dva kiláky nahoře na Labské boudě. Souhlasím, že pak už to bude posledních deset do cíle, což je děsí.
Cesta na Labskou boudu je nádherná. Výhledy, kocháníčko, vcelku pohodlná cesta, chvíle relaxu a odpočinku. Seběh k Mumlavským vodopádům je rychlý, těším se, že toho masakrózního mám všechno za sebou. Což se pletu.
 |
| Kocháníčko dobrý, ale fotit se mi za běhu pořád ještě moc nedaří ... |
Přes Čertovu pláň dobíhám pod Čertovu horu. Koukám přes louku, kterou vede lanovka a marně hledám na protější straně louky na stromech fáborek. Nejsou tam. Zato je jeden tři metry nade mnou, v kopci lanovky. Nikdo, přísahám Bohu, NIKDO není takový dobytek, aby dal na konec závodu další výstup po trase lanovky, takže se určitě běží přes palouk a jen fábor na druhé straně vzal vítr.
Dalších dvacet metrů nade mnou je na budce lanovky další fábor, vidím ho. Nadávám, podlamují se mi kolena, proklínám pořadatele, slibuju jim rozbít xicht pěstí. Drápu se nahoru o sto výškových metrů na Čertovu horu a pak zase to samé po modré dolů. Samozřejmě, že kdybych se vysral na trasu, dalo se těch pár stovek metrů oběhnout po vrstevnici a jak mi šestý smysl napovídal, doběhl bych na to samý místo. Jen by to nebylo fér.
Z Čertovy hory už je to jen kousek nad skokanské můstky. Fábory mě vedou do rigolu podél můstků, tudy se dá sfárat dolů. Zapírám se o hůlky a hrnu se dolů. Jestli mě ještě teď někdo předběhne, bude mě fackovat hanba.
Jsem dole z Čertovy hory. Vidím můstek přes Mumlavu a po pár metrech cíl. Dost včas na to, abych se přestal tvářit jako Boží umučení, složil hůlky, které machr nepotřebuje, srovnal krok a trochu popoběhl a nekazil divákům zážitek.
V cíli na mě čeká žena, nejmladší děti a Jakub, který doběhl už před hodinou, takže to celé dokumentuje. Padám na kolena a na záda, samozřejmě opatrně, abych si nepotrhal batoh nacpaný proviantem. Přibíhá pořadatel a ptá se mě, jestli mu chci dát za ten poslední kopec do držky levou nebo pravou, říkám, že to chci namíchat. Utíká pryč, za chvíli přináší pivo smíchané s limonádou, nevím proč, ale ještě si to spolu vyřídíme, možná jsem jen špatně slyšel. Ten kopec mu nezapomenu.
 |
| Doběhl jsem. |
 |
| Děti mají taky radost, jsou roztomilé :) |
Poděkování patří také Zdeňkovi, Ladě, Lukášovi, Kamile, TrailRunovi, Martinovi, Mirkovi a dalším, se kterými jsem se na trase potkal. Jakubovi (doběhl hodinu přede mnou), Markétce a dětem samozřejmě. Byla to fajn narozeninová párty. Jen tu lahev jsem nakonec nevytáhl, endorfinu bylo i bez ní dost.
Záznam mojí trasy na Stravě je zde.
DXT 2017
Psáno se zpožděním
Jsou nabídky, které se neodmítají
Při jednom iTB běhu mi Honza12 nabídnul, zda bych nechtěl jeho registraci a ubytování na DXT. Že už prý má vše zaplacené a byla by škoda to nechat propadnout. Jasně, že souhlasím, tohle přeci nemohu odmítnout. Píšu Italům a nechávám přepsat registraci na svoje jméno. Nevím, zda to bylo v zatemnění mysli, nebo to bylo náhodně prozíravé, ale nahlásil jsem se na kratší dětskou trasu 55km. Na jaře jsem toho moc nenaběhal a tuhle a támhle něco bolí, takže mi to nakonec připadá i rozumné. Celý závod se pak hlásila achilovka a nadávala mi do nezodpovědného údržbáře, já jsem se ji omlouval a odpovídal jí, že může být ráda, že běžíme jenom polovinu. Slíbil jsem jí, že jí za odměnu dám příští týden volno a také jsem to pak dodržel. Holka moje zlatá to ocenila a teď už bolí, jen aby se neřeklo.
Musím Italy moc pochválit, podle mne všechno bylo naprosto skvěle zorganizované. Honza12 psal o minulém ročníku, jak mu tam pár věcí nesedělo. Já měl naprosto opačnou zkušenost. Všude jsem se domluvil anglicky, všude byly cedule kolik je to na další občerstvení km a jaké tam budou kopce. V horách v technických pasážích byli „domorodci“ kteří dohlíželi na průběh závodu a bezpečnost závodníků. Občerstvení byla bohatě zásobená a vstřícná a milá obsluha si zaslouží chválu. Hůlky se mi nikdo nepokusil ukrást, neb jsem běžel bez nich :)
 |
| partie ve sněhu |
Bylo naprosto krásné počasí, trasa většinu závodu vedla 1800-2300 m.n.m. kde byla příjemná teplota. Dole v cíli naopak bylo devastující horko. Trať nahoře vedla přes sněhová pole, výhledy braly dech a za některé pasáže by se ani Olaf nestyděl. Pro mne, naprosto nová zkušenost byl závěrečný seběh, kde se na 7km ztratilo 1100 výškových metrů. Takový kopec v Čechách asi nenajdeme, každopádně mě totálně odrovnal stehna, cítil jsem je ještě dva dny poté.
 |
| Závěrečný seběh |
 |
| Když to půjde, klidně bych si příští rok zkusil i tu dlouhou trať. |
 |
| Darované pivo a panoramata |
Stovka Jarním Šluknovskem – Ač bez tréninku, tak úspěšná
14.4.2017, Mikulášovice
"Ty si nějak zaspal né?" ptá se mě Olaf, když se konečně vyhrabu z tělocvičny ven na start.
"Proč, ono už je snad odstartováno?" divím se.
"No jasně, už dávno!"
"A sakra..."
Zapínám Ambity, naladím navigaci a vydávám se stíhat upláchlé startovní pole, které se již vydalo vstříc 103 km dlouhé trase s 4050 metry převýšení. Já tyhle ranní starty prostě fakt nemusím, ba přímo je nesnáším. Čék je nevyspalej, pomalej a nic nestíhá. I přesto to ale dnes bude jiné, bude stát za to. Díky rannímu startu totiž proběhneme celé úžasné Saské Švýcarsko za světla a budeme se tak moct pokochat tou vší nádherou. Teď chvilku po půl 6 ráno je ale ještě tma, takže zapínám čelovku a mažu vpřed. Maličký, lehký a přitom výkonný Fenix HL50, je pro tuto příležitost naprosto ideální volba.
Dobíhám dav a posouvám se v pořadí stále vpřed. Nakonec odstartovalo skoro 100 lidí, takže to chvilku zabere. V dálce už ale vyhlížím Lukáše Pilaře, s kterým předpokládám, že se budeme přetahovat o vedení závodu. Moc konkurence totiž dnes nedorazilo a já bych za to chtěl veřejně poděkovat Honzovi Dušánkovi. Nejen, že založil závod Ještěd Sky Race, aby odlákal nejtěžší konkurenci jako třeba Beskydské kuře, ale zároveň dalšího favorita, kterého nezlákal na Ještěd SkyRace, tak alespoň pozval k sobě domů na balíčkování startovních tašek. Tam ho nechal se zbombit Tatranským čajem tak, že se ani po dvou dnech nebyl schopný postavit na start :). Zmohl se jen na postování těchto výstižných statusů:
"Modří" určitě vědí o koho jde. Prostě táta Honza je kabrňák a ví, jak svým dětem zabezpečit dobrý výsledek v závodech. Takže díky moc :)
Lukáše dobíhám po pár km a dál už běžíme spolu ve vedení závodu. Hodně dlouho jsme se pořádně neviděli, naposledy před 2 lety na Týnišťských Šlápotech 2015, takže si máme při svižném tempu o čem povídat. Když v tom najednou:
"Ty woe, my jsme nějak mimo trasu!" koukám někde na 10. km na Ambity
"Kurva fix. Kufr! Musíme zpět."
Zrovna jsme si vyběhli docela pěkný krpál a zjišťujeme, že úplně zbytečně. Čék kecá, nekouká, to je hned. Ale jako trénink na dalších 90 km trasy dobrý. Při seběhu zpět na správnou trasu narazíme na Josku s Honzou, ale hned se jim trhnem a dál pokračujeme zase sami. Znovu se vidíme zase až na další vracečce z K3 Goldsteinaussicht.
Pořád přemýšlím jestli, jak a kdy se pokusím cuknout Lukášovi. Při výběhu na Grosser Winterberg, který vyběhneme úplně celý, je mi jasné, že ve stoupání to rozhodně nebude. Lukáš to drtí jako vždycky svým strojovým tempem bez známky námahy. Mě se běží do kopce kupodivu taky skvěle, však jsem od února díky kolu o 5 kg lehčí, ale na to dostat se před Lukáše ve stoupání to opravdu není.
Vyzkouším tedy seběh. Z Winterbergu dolů do Schmilky je fakt parádní a technický. Tak to pouštím, co to dá a Lukáš nestíhá.
"Jo. To by šlo."
Na první čipovku K4 na 18. km tak dobíhám s drobným náskokem.
Nicméně na občerstvovačce se ani jeden nezdržujeme, dolijeme jen vodu a máme se k odchodu. Vybíhám napřed, ale do kopce mě Lukáš hned dotáhne a dál pokračujeme zase spolu. Na přetahování je ještě moc brzo.
Při výstupu na Schrammstein spolu skvěle spolupracujeme. Lukáš tahá do kopce, já na rovinách a v techničtějších pasážích. Snažíme si vybudovat náskok, abychom se nejlépe už vůbec nemíjeli na vracečce z hlavní vyhlídky Schrammstein s našimi pronásledovateli a měli tak psychologickou výhodu.
Nakonec chyběla snad jen půl minutka a bývalo se to povedlo. Kluky míjíme přesně na konci vracečky u křížení cest. My pokračujeme dál dolů a kluci teprve stoupají nahoru na vyhlídku. Náskok s Lukášem odhadujeme cca na 10 minut.
Přes druhou čipovku na 27. km v Ostrau, kde nás pohostí člen nezničitelných Olaf Kids Petr Hrubý, se dostáváme do části Saského Švýcarska, kterou ještě moc neznám. Je to tu parádní. Překonáváme nespočet schodů, žebříků a soutěsek přes pískovcové skály. Je to jako přírodní překážková dráha. Jenže to má jeden háček. Po 30 km mě jako vždycky začínají bolet třísla. Nevím co to je, bolí to nepříjemně, ale vím, že to vždycky nejdýl do 60. maximálně 70. kiláku přejde. Myšlenky na to, že bych se trhnul Lukášovi, jsou ty tam. Držím se raději zpátky a jsem rád, že i přes tu blbou bolest ho stíhám uviset.
"Hele, vem si řůžovku. Já jsem chemik. Já ti dám, chceš? Lepší, než aby ses trápil." nabízí mi Lukáš soucitně brufen
"Ne, díky moc, to já nebaštim. To radši zapnu berana."
Nejlepší pomocí je mi ale fakt, že trasa je opravdu nádherná a hrozně mě baví. Vysutý traverz k jeskyni Idagrotte nebo víceúrovňová proplétačka Kuhstal jsou jen jedny z mnoha třešniček na dortu.
Míjíme další čipovku K13 na 41. km v Neumannmühle. Chci zjistit, jak na tom jsme, jaký jsme měli náskok na předchozí čipovce, ale nic se nedozvídám. Není tu prý signál. Snad je to, že průměrku držíme stále nad 8 km/h, což je vzhledem k terénu paráda. Kopnem do sebe polívku, každý jedno pivko na ex a razíme dál.
Po stoupání za čipovkou následuje krásná běhavá pěšinka v traverzu po vrstevnici. Nad námi se majestátně tyčí stěny a převisy pískovcových skal. Kilometry naskakují snad sami a za chvíli jsme v malebném údolí meandrující říčky Křinice.
Původní předpovědi na Velký pátek byly dost špatné. Včera se to trochu zlepšilo a tak jsem se cestou do Mikulášovic ještě stavil doma pro kraťasy. No ale toto? Údolí Křinice zalévá naplno teplé slunce, až je mi i v těch kraťasech strašný vedro. Do krásně čisté a ledové říčky bych nejraději rovnou skočil, ale spokojím se alespoň s osvěžujícím opláchnutím snad co kilometr.
Konečně začínáme stoupat od řeky zase zpět do skal. Po krátké proplejtačce nastupujeme na uzonké schůdky v až neuvěřitelně těsné soutěsce. Dokonce si musím sundat z beder hůlky, abych vůbec prošel. No jo, tady už to znám. Hermannseck. Tady bude další kontrola. A jídlo!
Tahle kontrola, kterou drží Ivana s Edou, fakt bodne. Je tu vše a dokonce ještě neočekávaná super prémie.
"To je jako tatarák na těch chlebech?" ptám se nevěřícně
"Ano, můj domácí, ochutejte. Jste první tak si berte, dokud je." odpovídá Ivana
"Ježiš, ten je fakt božííííí." libujem si s Lukášem
Spokojený, napapkaný, mažeme zase dál. Teď už je to do Mikulášovic jen kousek. Nějakých 10 km přes rozhlednu Weifberg. Na tu se šlo i letos v únoru o Ledopády. Hrozný vzpomínky na to prošlapávání se sněhem nahoru, v noci a se sto kiláky v nohách. Hnus. O to víc se tam teď těším, že si spravím chuť.
Jen co se vymotáme z lesa od Hermannsecku, už vidíme v dáli přes údolí rozhlednu. Lukáš hned přidává na tempu, jako kdybychom už běželi do cíle. Až ho musím trochu krotit, protože mě stále bolí třísla a je zase hrozný vedro. Naštěstí dole v údolí v Hinterhermsdorfu mají supr "kašnu" a to neodolám. Kebuli do studené vody vrazím s chutí až po uši.
"Sssssssssssss" až to zasyčelo.
Mozek pěkně vychazenej, takže to zase běží, jak má. Za chvilku jsme na rozhledně, která má snad milion schodů, ale ten krásný výhled za to opravdu stojí. Do cíle první části chybí už jen 4 km, takže žádné zdržování, jen jednu fotečku a utíkáme dál až do Mikulášovic.
Jsme v Mikulášovicich. První 67km část je za námi a druhá kratší 37km před námi. Nijak se s Lukášem nezdržujeme, dáme rychlou polévku, od Olafa vyfasujeme itinerář druhé části a běžíme dál. Plán je jasný. Určitě chceme oba doběhnout ještě za světla zpět.
"Přece nebudeme znova vytahovat čelovky!" argumentuje Lukáš
Jenže už kousek za tělocvičnou si nevíme rady kudy kam. Z navigace není jasné, jakým směrem v křížení před námi se vydat. Nevíme, co je trasa návratu a co trasa začátku.
A je to. Jsme tu.
"Cíl!"
Pomyslnou cílovou pásku 103 km dlouhé tratě protínáme s Lukášem na společném prvním místě v čase 13:44 lehce po 7 hodině večer. No, na to, že mám od ledna naběháno jen necelých trapných 300 km, tak velká spokojenost. Sice ještě 3 dny poté na Velikonoce nemůžu skoro ani chodit, ale i to časem přešlo a zbyly jen super zážitky.
Na 3. místě cca 25 minut po nás dobíhá i skvělý Petr Herejt a pódium je tak kompletní. S Lukášem si při vyhlášení ještě musíme střihnout kámen, nůžky, papír o to, kdo dostane pohár s 1. místem a kdo s druhým. K mé radosti je štěstí konečně na mé straně. Úplně stejně jsme to tu měli totiž i před dvěma lety s Robem Frohnem, taky jsme doběhli spolu na prvním místě a tohle střihnutí si o pohár jsem ale prohrál.
Díky Egonovi a Olafovi za fakt překrásnou trasu obsahující mimo jiné i přesně 8 069 schodů, jak Marta Ernstová pečlivě spočítala a jako vždy za skvělou organizaci závodu. Lukášovi dík, že byl super parťák na trati a doufám, že si zase spolu někde brzy zaběháme a né jako teď až po dvou letech.
Samozřejmě velké díky mým partnerům Kronium a Trailpoint. No a také Filipovi Smetanovi za parádní fotky ze závodu.
Toto byla do července moje poslední stovka. Teď zase zpátky na kolo, abych byl ready 8. června na TransAtlanticWay Race, což je jedno-etapový silniční cyklistický závod bez supportu okolo Irska o délce 2 500 kilometrů. Moje nová výzva na kterou se moc těším a doufám, že mi budete držet palce.
Díky moc, že jste se dočetli až sem a zase někdy, někde čau.
Odkazy
Související články
 |
| Foto: Filip Smetana |
"Proč, ono už je snad odstartováno?" divím se.
"No jasně, už dávno!"
"A sakra..."
Zapínám Ambity, naladím navigaci a vydávám se stíhat upláchlé startovní pole, které se již vydalo vstříc 103 km dlouhé trase s 4050 metry převýšení. Já tyhle ranní starty prostě fakt nemusím, ba přímo je nesnáším. Čék je nevyspalej, pomalej a nic nestíhá. I přesto to ale dnes bude jiné, bude stát za to. Díky rannímu startu totiž proběhneme celé úžasné Saské Švýcarsko za světla a budeme se tak moct pokochat tou vší nádherou. Teď chvilku po půl 6 ráno je ale ještě tma, takže zapínám čelovku a mažu vpřed. Maličký, lehký a přitom výkonný Fenix HL50, je pro tuto příležitost naprosto ideální volba.
 |
| Mapička a profil trasy |
"Modří" určitě vědí o koho jde. Prostě táta Honza je kabrňák a ví, jak svým dětem zabezpečit dobrý výsledek v závodech. Takže díky moc :)
Lukáše dobíhám po pár km a dál už běžíme spolu ve vedení závodu. Hodně dlouho jsme se pořádně neviděli, naposledy před 2 lety na Týnišťských Šlápotech 2015, takže si máme při svižném tempu o čem povídat. Když v tom najednou:
"Ty woe, my jsme nějak mimo trasu!" koukám někde na 10. km na Ambity
"Kurva fix. Kufr! Musíme zpět."
Zrovna jsme si vyběhli docela pěkný krpál a zjišťujeme, že úplně zbytečně. Čék kecá, nekouká, to je hned. Ale jako trénink na dalších 90 km trasy dobrý. Při seběhu zpět na správnou trasu narazíme na Josku s Honzou, ale hned se jim trhnem a dál pokračujeme zase sami. Znovu se vidíme zase až na další vracečce z K3 Goldsteinaussicht.
 |
| Lukáš drtí pod nohami Grosser Winterberg |
Vyzkouším tedy seběh. Z Winterbergu dolů do Schmilky je fakt parádní a technický. Tak to pouštím, co to dá a Lukáš nestíhá.
"Jo. To by šlo."
Na první čipovku K4 na 18. km tak dobíhám s drobným náskokem.
 |
| Seběh do Schmilky Foto: Filip Smetana |
Při výstupu na Schrammstein spolu skvěle spolupracujeme. Lukáš tahá do kopce, já na rovinách a v techničtějších pasážích. Snažíme si vybudovat náskok, abychom se nejlépe už vůbec nemíjeli na vracečce z hlavní vyhlídky Schrammstein s našimi pronásledovateli a měli tak psychologickou výhodu.
 |
| K6, Schrammstein |
Přes druhou čipovku na 27. km v Ostrau, kde nás pohostí člen nezničitelných Olaf Kids Petr Hrubý, se dostáváme do části Saského Švýcarska, kterou ještě moc neznám. Je to tu parádní. Překonáváme nespočet schodů, žebříků a soutěsek přes pískovcové skály. Je to jako přírodní překážková dráha. Jenže to má jeden háček. Po 30 km mě jako vždycky začínají bolet třísla. Nevím co to je, bolí to nepříjemně, ale vím, že to vždycky nejdýl do 60. maximálně 70. kiláku přejde. Myšlenky na to, že bych se trhnul Lukášovi, jsou ty tam. Držím se raději zpátky a jsem rád, že i přes tu blbou bolest ho stíhám uviset.
"Hele, vem si řůžovku. Já jsem chemik. Já ti dám, chceš? Lepší, než aby ses trápil." nabízí mi Lukáš soucitně brufen
"Ne, díky moc, to já nebaštim. To radši zapnu berana."
Nejlepší pomocí je mi ale fakt, že trasa je opravdu nádherná a hrozně mě baví. Vysutý traverz k jeskyni Idagrotte nebo víceúrovňová proplétačka Kuhstal jsou jen jedny z mnoha třešniček na dortu.
 |
| Traverz k jeskyni Idagrotte |
 |
| No není to tu nádherný? |
 |
| Jedny z miliónu schodů Saského Švýcarska |
 |
| Skalní brána Kuhstall |
Po stoupání za čipovkou následuje krásná běhavá pěšinka v traverzu po vrstevnici. Nad námi se majestátně tyčí stěny a převisy pískovcových skal. Kilometry naskakují snad sami a za chvíli jsme v malebném údolí meandrující říčky Křinice.
 |
| Meandry Křinice |
 |
| Bludný strom |
Tahle kontrola, kterou drží Ivana s Edou, fakt bodne. Je tu vše a dokonce ještě neočekávaná super prémie.
"To je jako tatarák na těch chlebech?" ptám se nevěřícně
"Ano, můj domácí, ochutejte. Jste první tak si berte, dokud je." odpovídá Ivana
"Ježiš, ten je fakt božííííí." libujem si s Lukášem
Tataráček to je strava šampionů!
Foto: Ivana Čahojová
Foto: Ivana Čahojová
Spokojený, napapkaný, mažeme zase dál. Teď už je to do Mikulášovic jen kousek. Nějakých 10 km přes rozhlednu Weifberg. Na tu se šlo i letos v únoru o Ledopády. Hrozný vzpomínky na to prošlapávání se sněhem nahoru, v noci a se sto kiláky v nohách. Hnus. O to víc se tam teď těším, že si spravím chuť.
Jen co se vymotáme z lesa od Hermannsecku, už vidíme v dáli přes údolí rozhlednu. Lukáš hned přidává na tempu, jako kdybychom už běželi do cíle. Až ho musím trochu krotit, protože mě stále bolí třísla a je zase hrozný vedro. Naštěstí dole v údolí v Hinterhermsdorfu mají supr "kašnu" a to neodolám. Kebuli do studené vody vrazím s chutí až po uši.
"Sssssssssssss" až to zasyčelo.
 |
| Hinterhermdorf. V pozadí rozhledna Weifberg |
 |
| Kebulochladič |
 |
| Rozhledna Weifberg |
 |
| Nádherný výhled z rozhledny Weifberg |
 |
| Nálada je i po 63 km stále super! :) Foto: Filip Smetana |
"Přece nebudeme znova vytahovat čelovky!" argumentuje Lukáš
Jenže už kousek za tělocvičnou si nevíme rady kudy kam. Z navigace není jasné, jakým směrem v křížení před námi se vydat. Nevíme, co je trasa návratu a co trasa začátku.
"Prosím tě..." ptám se malého chlapce na ulici.
"Kudy to vede do Tomášova, tudy vlevo?"
"Ne" odpovídá
"Takže dál rovně?"
"Ne" odpovídá, což je divný, protože žádná jiná možnost není.
"Tak kudy teda?" ptám se znova
"No, to musíte doleva" odpovídá
"Takže je to teda tudy doleva?"
"Ne" odpovídá zase stroze
"Jo aha..., no ty woe, co to je?" koukám se na Lukáše, který se už valí smíchy.
No nic, běžíme tedy vlevo, což je nakonec opravdu správná trasa. Stoupáme nad Mikulášovice směrem zpět k Německu, když v tom si uvědomím.
"Ty woe, je to pryč!"
"Co, je pryč?" ptá se Lukáš
"No ty třísla, už mě nebolej. Už to úplně přešlo!"
Přestalo to jako vždycky kolem 70. kilometru. Paráda. Zase se mi běží krásně a bez bolesti. Pískovcové skály v této části už nejsou, takže uháníme rychle po loukách a kopcích směrem na Sebnitz.
Za Sebnitzem pokračujeme na rozhlednu Unger na 83. kilometru. Tam už čeká Honza Sedlák s poslední čipovkou K20 a bohatým občerstvením. Jako vždy u mě ale u Honzy zajímá něco jiného.
"Máš tady ten svůj zabijáckej čaj?"
"Mám, dáš si rovnou zase neředěný koncentrát?" odpoví Honza
"Jasný, jako vždycky neředěný!"
...
"Ááááá, to je panečku lomcovadlo! Teď to poletí samo!" oklepu se po prvním loku
No zas tak nám to už ale neletí. Jak jsem si na občerstvovačce sedl, což normálně nedělám, tak jsem strašně ztuhl a znovu se rozeběhnout je opravdu výzva. Nohy už bolí jako čert a Lukáš na tom není, zdá se, o moc líp.
Nicméně seběhneme zase dolů na druhý konec Sebnitzu a pokračujeme dál zpět do Čech. Už nás čeká vlastně jen rozhledna Tanečnice, pak seběh do cíle do Mikulášovic a máme to za sebou.
To že už jsme zpět v Čechách poznáme snadno. Český lesáci se totiž nezapřou a po těžbě dřeva nám tu přichystali namísto lesních cest doslova bahenní lázně. Jako v Německu taky těžili dřevo, ale cesty všude skoro netknutý. Jak to ty kucí německý dělaj? A proč to tak nedělaj i ty naši?
Každopádně nejen tady, ale po celý závod, jsem rád, že jsem si vzal Inov8 X-Claw 275 z Trailpointu s bezkonkurenčním agresivním vzorkem alá X-Talon. Na tyhle sračky jsou prostě to nejlepší..
"Tak a teď už je to jen něco přes 3 kilometry z kopce." oznamuje Lukáš hned, jak se vydrápem na Tanečnici.
"Skvělý, tak mažem, ať už to máme za sebou." přitakám a rozebíhám se dolů.
Za světla to nakonec stíháme úplně v pohodě s minimálně hodinovou rezervou, protože ještě není ani 7 večer. Seběhnem Tanečnici, vyběhneme z lesa na louku a Mikulášovice jsou na dohled.
No nic, běžíme tedy vlevo, což je nakonec opravdu správná trasa. Stoupáme nad Mikulášovice směrem zpět k Německu, když v tom si uvědomím.
"Ty woe, je to pryč!"
"Co, je pryč?" ptá se Lukáš
"No ty třísla, už mě nebolej. Už to úplně přešlo!"
Přestalo to jako vždycky kolem 70. kilometru. Paráda. Zase se mi běží krásně a bez bolesti. Pískovcové skály v této části už nejsou, takže uháníme rychle po loukách a kopcích směrem na Sebnitz.
 |
| Skály nikde, ale i přesto je tu krásně... |
 |
| ...jen by Lukáš nemusel furt vybíhat všechny ty kopce |
"Máš tady ten svůj zabijáckej čaj?"
"Mám, dáš si rovnou zase neředěný koncentrát?" odpoví Honza
"Jasný, jako vždycky neředěný!"
...
"Ááááá, to je panečku lomcovadlo! Teď to poletí samo!" oklepu se po prvním loku
No zas tak nám to už ale neletí. Jak jsem si na občerstvovačce sedl, což normálně nedělám, tak jsem strašně ztuhl a znovu se rozeběhnout je opravdu výzva. Nohy už bolí jako čert a Lukáš na tom není, zdá se, o moc líp.
 |
| K20, Unger - Sednout si byla velká chyba. |
Nicméně seběhneme zase dolů na druhý konec Sebnitzu a pokračujeme dál zpět do Čech. Už nás čeká vlastně jen rozhledna Tanečnice, pak seběh do cíle do Mikulášovic a máme to za sebou.
To že už jsme zpět v Čechách poznáme snadno. Český lesáci se totiž nezapřou a po těžbě dřeva nám tu přichystali namísto lesních cest doslova bahenní lázně. Jako v Německu taky těžili dřevo, ale cesty všude skoro netknutý. Jak to ty kucí německý dělaj? A proč to tak nedělaj i ty naši?
 |
| Cestička jak malovaná. |
"Skvělý, tak mažem, ať už to máme za sebou." přitakám a rozebíhám se dolů.
Za světla to nakonec stíháme úplně v pohodě s minimálně hodinovou rezervou, protože ještě není ani 7 večer. Seběhnem Tanečnici, vyběhneme z lesa na louku a Mikulášovice jsou na dohled.
 |
| Mikulášovice na dohled. |
 |
| Poslední metry finiše do cíle Foto: Filip Smetana |
"Cíl!"
Pomyslnou cílovou pásku 103 km dlouhé tratě protínáme s Lukášem na společném prvním místě v čase 13:44 lehce po 7 hodině večer. No, na to, že mám od ledna naběháno jen necelých trapných 300 km, tak velká spokojenost. Sice ještě 3 dny poté na Velikonoce nemůžu skoro ani chodit, ale i to časem přešlo a zbyly jen super zážitky.
Na 3. místě cca 25 minut po nás dobíhá i skvělý Petr Herejt a pódium je tak kompletní. S Lukášem si při vyhlášení ještě musíme střihnout kámen, nůžky, papír o to, kdo dostane pohár s 1. místem a kdo s druhým. K mé radosti je štěstí konečně na mé straně. Úplně stejně jsme to tu měli totiž i před dvěma lety s Robem Frohnem, taky jsme doběhli spolu na prvním místě a tohle střihnutí si o pohár jsem ale prohrál.
 |
| Bedýnka (zleva): já a Lukáš společné 1. místo, Petr Herejt 3. místo |
 |
| Trofeje |
Samozřejmě velké díky mým partnerům Kronium a Trailpoint. No a také Filipovi Smetanovi za parádní fotky ze závodu.
Skvělé GoPro video ze závodu od Josky Schovánka (4. místo)
Mihneme se tam s Lukášem v čase 4:40 a v závěru videa na vyhlášení.
Mihneme se tam s Lukášem v čase 4:40 a v závěru videa na vyhlášení.
Toto byla do července moje poslední stovka. Teď zase zpátky na kolo, abych byl ready 8. června na TransAtlanticWay Race, což je jedno-etapový silniční cyklistický závod bez supportu okolo Irska o délce 2 500 kilometrů. Moje nová výzva na kterou se moc těším a doufám, že mi budete držet palce.
Díky moc, že jste se dočetli až sem a zase někdy, někde čau.
Odkazy
Související články
Jarním Šluknovskem 2017
Jarním Šluknovskem 2017
v číslech
3. moje Šluknovsko (jinak 24. ročník)10. moje stovka
8. moje Olafova stovka
moje nejkratší Olafova stovka (102km)
moje nejrychlejší Olafova stovka (17:27)
22. místo spolu s 2. ženou (celkem dokončilo 56 kluků a 13 holek, dohromady 69)
zmatek při odjezdu
Původně plánuji, že na akci pojedu vlakem. V práci jsem se ale zasekl a začíná mne tlačit čas, spěchám, když vycházím z domu propočítávám možné a nemožné, safra chybí mi deset minut, takhle přijdu na nádrží s křížkem po funuse. Otáčím se a vracím se pro auto, pojedu tedy autem. Když ujedu asi 5km, tak si vzpomenu, že nemám léky. Však ono se nic nestane, mávnu nezodpovědně rukou a jedu dál, na 10. km si uvědomím, že nemám ani čelovku, safra, bez ní to nepůjde, otáčím se a vracím se pro čelovku a beru i léky. Když dorazím do Mikulášovic a vybaluji si v tělocvičně spacák a karimatku, tak zjišťuji, že nemám běžecký batoh. Tak to tady ještě nebylo. Vymýšlím náhradní řešení, že bych běžel bez věcí, jen tak nalehko, no takový borec nejsem a jak se znám, jídlo je základ a přeci nevyrazím bez zásob. Zkouším druhou variantu, že bych si všechny věci dal do pytle od spacáku, přes ramena ale nejde nasadit a u pasu se povážlivě bimbá, zavrhuji i toto řešení, to by nebylo pohodlné. Nakonec beru velký 40l batoh, pořádně ho stáhnu a ono to jde. Dám do něj alu folii, náhradní tričko a jídlo na tři dny (dobrá, tak jen 3 chleby, 3 piknik mlíčka, Margotku a na zkoušku dva gely co jsem dostal k narozeninám. Batoh je obrovský i když je stažený, pořád je prázdný, rozhodně budu mít největší batoh na startu.Večeře
Skočím ještě do hospody na dvě piva a na polévku, pohovořím s domorodci o továrně Mikov, o protonové terapii (s tím začali oni), o emisích výfukových plynů, o nadměrném velikonočním nakupování a o zákazu kouření v hospodě (oni u toho samozřejmě kouří) :) v každém případě je to super zkušenost a možnost mluvit pro mne s úplně jinými lidmi.Ráno se brzo vstává a brzo startuje (5:30) nasazuji si čelovku, ale není potřeba už se rozednívá. Egon s Olafem připravili zase nádhernou trasu. Z těch krás Saského Švýcarska jsem naprosto a bezmezně unesen. Rozhodně se tam musím vrátit s dětmi. Trasa má dva okruhy 65+37.
První část byla naprosto neuvěřitelně krásná, foto jsem si s dovolením půjčil z internetu
 |
| foto Ondřej Plašil |
 |  | |
| foto Filip Smetana | foto Filip Smetana |
Stumbauers Eck - krásná vyhlídka K1
Grosses Polhorn - úžasná vyhlídka K2
Goldensteinaussicht - dech beroucí K3
Schrammsteinaussicht - neuvěřitelná K6
 |
| foto Denisa Vlková |
Hohe Liebe - úchvatné pohledy K8
 |
| foto Denisa Vlková |
Bloßstock - fascinující pohled K9
Friensteuin - krása nad propastí a na skalní římse K10
Weifberg - moc pěkná rozhledna K16
 |
| foto Ondřej Plašil |
Druhá část byla taky krásná, ale můj intelekt už byl značně oslaben, takže si z druhé části moc nepamatuji :)
V hlavě mi utkvěly jen takové střípky. Sebnitz jsme viděli snad ze všech stran, v hlavě se mi vybavují slova klasika "druhé překročení 70. rovnoběžky" tady je to ale v modifikaci na "2., 3. návštěva Sebnitz". V paměti také uvízla moc hezká návštěva rozhledny "Unger" s K20 a hlavně s obsluhou Honzy Sedláka.
 |
| foto Jan Sedlák |
 |
| první tři holky |
Moc musím pochválit a poděkovat všem organizátorům. Všechno super fungovalo a bylo o nás krásně postaráno. Pro stovkaře byl dokonce štrůdl a perník.
 |
| diplom |
 | ||||
| foto Jiří Hofman |
 |
| foto Jiří Hofman |
 |
| foto pason - Zdeněk Černý |
a moc pěkné video Josefa Schovánka
MY FAV PART OF WINTER #PHOTODIARY
Jestli něco miluju na zimě, je to sníh. Ne takovou tu špinavou břečku co se uprostřed ledna objeví v ulicích Prahy (teda pokud v Praze vůbec nějakej sníh za celou zimu napadne), ale ty hromady sněhu na horách a sjezdovkách. Když jen stačí nazout lyže nebo zapnout snowboard, stáhnout brýle na oči, zapnout kameru na helmě, pustit […]
Brtnické ledopády 2017 – dětská trasa
Brtnické ledopády 2017 - dětská trasa
Zapsáno s měsíčním odstupemV prosinci a lednu jsem moc neběhal, nešlo to z mnoha důvodů, práce i komplikace s tlakem tomu bránily, přesto ale hlava zoufale chtěla.
Bohužel kilometráž klesla na 50% co jsem běhal dříve, forma poodešla dál a hlava zoufale chtěla běhat dál. Dlouho jsem si myslel na Brtníky, ale jarní prázdniny letos dětem vyšly tak, že jsou v kolizi s touto akcí. Trochu se utěšuji, že to nevadí a stejně nemám naběháno, forma je dávno v čudu, tak mohu zamáčknout slzu a říct si, že to tak moc nevadí, že není všem dnům konec.
Ale !!!!
Díky chybě při objednávání ubytování, hned po příjezdu na hory do penzionu zjišťujeme, že pobyt nám končí už v pátek.
V hlavě se rodí čertíka a celý týden pak hlodá ... to by se dalo stihnout ...
čistě teoreticky zvažuji i dlouhou variantu, ale přeci jen logistika v pátek by byla velmi našponovaná, zdraví také ještě není ok, forma nikde, tak zvažuji spíše krátkou dětskou trasu. Když zjistím, že Pavel F. jde také na krátkou a má místo v autě, je rozhodnuto.
 |
| K16, Spravedlnost |
Nevěřte navigátorovi a čtěte tabule.
Musím se hned přiznat, že takovou navigační chybu jsem snad ještě neudělal. Nahnal jsem Pavla s jeho "obyčejnou" Oktávkou na "zkratku" která byla jasně označena cedulkou "Cesta se v zimě neudržuje" teda tu značku jsme nějak přehlédli oba. No .. Následovalo asi 5km cesty, kde led střídá hluboký sníh. Míjíme utrhnuté plasty od jiných aut, vidíme stopy traktorů, které snad jediné tu cestu projedou. Pavel se stoickým klidem jede, nezastavuje, jede dál, a dál a dál ... Kola prokluzují, smýkají se, auto se kroutí a sténá, mě se v hlavě honí černé myšlenky co potom až tu uvázneme... Když to celé zázrakem projedeme Pavel jen tiše prohlásí "no, už jsem myslel že tam zůstaneme" usměje se a jede dál. Musím se Pavlovi i jeho autu hluboce omluvit a zároveň oběma vykrojit hlubokou poklonu a musím oba moc pochválit, oba jsou víc skvělí a už nikdy nebudu podceňovat Oktávku a Pavla mám ve velké úctě. Poznámka během závodu křižujeme začátek této "zkratky" všímáme si cedulky, že se cesta se v zimě neudržuje a v dáli na horizontu vidíme uvízlé auto v závějích ... jsem rád, že to nejsme my.
Klouže to
Startujeme v Krásné Lípě, spolu se spoustou kratších tratí. Olaf všechny varuje, že nesmeky jsou nutné a bez nich, že je terén neschůdný ... měl pravdu. Přesto na ledopádech potkáváme spoustu turistů i závodníků, kteří si pomáhají jak umí. Viděl jsem Maďary, kteří úseky dolů záměrně sjíždějí po zadku, protože po nohách to prostě nejde. Kdo zná Kyjovský hrádek, tak ví, kolik je tam kamenů a schodů a umí si představit jak tam jízda po zadku musí bolet. Vidím lidi co mají ponožky přes boty. Vidím lidi co se pokouší používat kameny jako cepíny. Vidím spoustu balancujících "bruslařů" a spoustu pádů. Když procházím okolo rodinky, co se nemůže dostat ani nahoru ani dolů, slyším jak se děti ptají svých rodičů, jak to, že mě to neklouže ... "on má řetízky na botách" říká tatínek. Hned si vzpomínám na historku H12 o stoupacích železech. |
| Letos jsou ledopády nadstandardní |
Cesta
Cestou se často snažím běžet, ale moc to nejde, né že by moje forma byla úplně pryč, ale v hlubokém sněhu se moc dobře neběhá ...
Člověk nikdy neví jak hluboko se proboří, občas je to jen po podrážku jindy po kotníky a někdy i po kolena. Pod tenkou umrzlou krustou je hluboký a přemrzlý sníh s konzistencí písku. Kluci ze stovky co potkávám a se kterýma pak dlouho běžíme spolu říkají, že takový terén byl celou první část. No potěš. Je to dřina a člověk namáhá svaly úplně jinak, než je zvyklí. Takový terén je cca 6km okolo Studence a člověk na to potřebuje skoro 2 hodiny. Ještě, že se terén pak umoudří a přejde v ušlapaný sníh a led, celu trasu by to bylo opravdu drsné. Myslím na kluky ze stovky a jsem rád, že běžím krátkou. Nicméně na posledních 12km se charakter terénu ještě vrátí a možná i přitvrdí. Do teď mi uvízla vzpomínka jak poslední km neutíkají a jak já se pomalu bořím sněhem k cíli. Posílám jednu SMS za druhou a s Pavlem koordinujeme odjezd a pořád to posouváme dál a dál. Musím Pavlovi moc poděkovat za to, že na mne vydržel 3 hodiny v hospodě čekat.
Člověk nikdy neví jak hluboko se proboří, občas je to jen po podrážku jindy po kotníky a někdy i po kolena. Pod tenkou umrzlou krustou je hluboký a přemrzlý sníh s konzistencí písku. Kluci ze stovky co potkávám a se kterýma pak dlouho běžíme spolu říkají, že takový terén byl celou první část. No potěš. Je to dřina a člověk namáhá svaly úplně jinak, než je zvyklí. Takový terén je cca 6km okolo Studence a člověk na to potřebuje skoro 2 hodiny. Ještě, že se terén pak umoudří a přejde v ušlapaný sníh a led, celu trasu by to bylo opravdu drsné. Myslím na kluky ze stovky a jsem rád, že běžím krátkou. Nicméně na posledních 12km se charakter terénu ještě vrátí a možná i přitvrdí. Do teď mi uvízla vzpomínka jak poslední km neutíkají a jak já se pomalu bořím sněhem k cíli. Posílám jednu SMS za druhou a s Pavlem koordinujeme odjezd a pořád to posouváme dál a dál. Musím Pavlovi moc poděkovat za to, že na mne vydržel 3 hodiny v hospodě čekat.
 |
| Rozhledna na Studenci |
12 kilometrů
Z posledních 12 kilometrů stojí za zmínku ještě další dvě věci. Krásná a vysoká rozhledna na Wiefbergu, která mne opravdu nadchla a druhá věc je úsek který měl být po modré, ale nikde nic, žádná odrazka, žádná značka KČT, jen pole, žádná cesta není pod sněhem vidět a stopy ve sněhu jsou jen sporadické, jdu podle GPS a podle čáry v mapě, bořím se sněhem, je tma nikde není vidět světýlko, ani přede mnou, nebo za mnou, jdu sám, fouká, úsek se zdá nekonečný, atmosféra místa a mého rozpoložení je neuvěřitelně silná. V tu chvíli myslím na polárníky, jaké to muselo být, když šli po pláních a další lidé byli tisíce kilometrů daleko, naštěstí mě stačí popít jen relativně malý kousek a dál už pokračuji lesem, ale ten dojem byl tak hluboký, že jsem ho sem musel zaznamenat.
Tajná kontrola
Letos stihnu dokonce dvě, první měl Honza Sedlák v Kyjově a druhá byla tradičně na Turistickém mostě. Když jsem dorazil na druhou, akorát se začalo smrákat a obsluha už balila, nezbyl na mne buřt, na který jsem se tak těšil. Nicméně ultráci jsou kamarádi a rozdělili se se mnou, takže nakonec vše dobré a i pivo bylo, prostě paráda a slast.
Cíl
Nakonec jsem se tam dohrabal, trvalo to dvanáct a půl hodiny, naměřil jsem 60km což je jen o trochu více, než slibovali - mělo to být 57km. Dokonce jsem byl na krátké trati 3. muž. Jupííí
Moc se mi to líbilo, organizace klasicky skvělá a všem pořadatelům děkuji, jsou skvělí, že takové věci dělají.
Moc se mi to líbilo, organizace klasicky skvělá a všem pořadatelům děkuji, jsou skvělí, že takové věci dělají.
