Zuzana Bartasová – Desáta na letošní Transvulcanii (74km, 4400+)

Zuzku Bartasovou není potřeba našim čtenářům moc představovat. Architektka, Skyrunnerka a neskutečně pozitivní člověk, který dokáže vyhrát Pražskou stovku, nebo být desátý mezi světovou ultra špičkou a právě kvůli tomu poslednímu jsme se rozhodli s ní udělat rozhovor. Rozpálený španělský ostrov je skutečná výzva a 74km s 4400+ je opravdu hodně těžký závod. Jak se na něj připravovala a jak se jí povedl? To (a mnohem více) se dozvíte v našem velkém rozhovoru…

Běhala Zuzka už jako malá v Beskydech odkud pochází?

Rodiče mají dům a velkou zahradu a babičku, která nemá ráda zahálku a vždycky nám dětem ráda vymyslela nějakou práci. Vždycky zavelela „skokni“ mi tam a pro to či ono. Takže jo, běhala jsem, ale asi trochu jinak než teď. Závodit jsem začala až na stará kolena (první závod byla Kysucká stovka, kterou jsem vyhrála).

Třeba to máš v sobě nějak schované a teprve teď se to dostalo na povrch…

To máš pravdu. Vždycky jsem chtěla dělat nějaký sport, ale ve Studénce je hlavním sportem národní házená. Já na týmové sporty příliš nejsem a vozit mě každý druhý den na trénink jiného sportu do okresního města se nikomu moc nechtělo. A když jsem přišla do Prahy na VŠ tak mě spíš zajímal společenský večerní život. Běhat jsem začala, až po tom, co jsem dodělala školu. Při psaní diplomky jsem skoro nevycházela ven, přibrala a potřebovala se toho nějak zbavit. A tak jsem běhala z práce a do práce. Chytlo mě to a o víkendech jsem vyrážela na různé dálkoplazecké akce v ČR a na Slovensku.

V podstatě z “ničeho nic” jsi dokázala vyhrát závod na 130km s 3500+ (pozn. redakce Pražskou stovku). Jak na to vzpomínáš a zopakuješ si to ještě někdy?

Zas tak z ničeho to nebylo, v té době (ta Pražská stovka, o které mluvíš, byla v roce 2015) už jsem měla docela dost naběháno (první maratón v roce 2014 za 3:30, zkušenosti z horských závodů – Tromso, Kima, MS v ultratrailu na jaře 2015 v Annecy, apod.) a mohla jsem tak zúročit zkušenosti ze stovek. Na začátku zimy jsem byla paradoxně odpočinutá po náročné sezoně a do závodu šla s lehkou hlavou. Pamatuju si, že se mi běželo hrozně dobře. Měla jsem za sebou 60km a přišlo mi, že jsem teprve vyběhla. A člověk běží do Prahy, domů, přes krásná místa, která zná. To je radost. Když Olaf udělá opravdovou 100km trasu, tak si to možná ještě zopakuju (smích).

A pak jsi se dostala do světa opravdového skyrunningu do velkých hor… a neztratila jsi se ani tam. Jakých úspěchů si z nich ceníš nejvíce?

Vždycky mě na těch světových závodech potěší a nakopne, když se dokážu udržet někoho z opravdové elity. Nejvíc si cením 10. místa ve skyrunningu (ultra) na závodě Buff Epic v Pyrenejích (2016) a 8. místa na Madeira ultra skymarathon (2016). Hodně mě baví závody z kategorie extreme, v roce 2016 jsem byla 7. na Trofeo Kima a o rok později jsem na Royal Ultra Skymarathon skončila taky na 7. místě. Tyhle dva závody jsou partnerské a ob rok se střídají. Vyhlašovali pak nejlepšího běžce v kombinaci a já jsem to s těmi 7. místy vyhrála. To bylo nečekaně příjemné (smích).

Spoustu našich čtenářů určitě zajímá, jak jste se seznámili se svým nynějším manželem a také úžasným Skyrunnerem Honzou Bartasem. Tipujeme že to bylo někde v noci na závodě a tys mu omylem svítila čelovkou do obličeje (smích).

To nejsi daleko od pravdy (smích). Fakt jsem na něj tou čelovkou svítila, to bylo v roce 2013, když jsem dělala dobrovolníka na Pražské stovce. Honza ji běžel, ale do teď tvrdí, že mě nezaregistroval, když jsem mu nalívala čaj. Možná jsem ho oslnila až moc (smích). Pak Honza odjel pracovat do Madridu. Znova jsme se potkali právě ve Španělsku na závodě Buff Epic, to bylo v létě roku 2014, o dva roky později na tom stejném místě požádal o ruku.

Pomáhá hodně, že s tebou může tvůj partner sportovat a dělit se o stejné radosti?

Tak teď odpovím jako typický sportovec, ano i ne. Na jednu stranu je super, že můžeme sdílet ty krásné okamžiky a radosti. Na druhou stranu, Honza je ranní typ a klidně vstane v 5 ráno, aby si stihl odtrénovat před prací. Já nemám problém improvizovat, Honza to naopak nenávidí. Takže my spolu vlastně ani moc netrénujeme, spíš je to pak náhoda, že se naše cykly sejdou ve stejnou dobu. Nebo to pak vypadá tak, že jedeme na kolo, já řeknu, že chci max. 50, je mi jasné, že Honza má na Polaru naklikáno 90km, nakonec jedem 70km a musí to být se zmrzlinou.

Pokud potřebuju, vlastně i když to nechci, tak Honza vždycky rád a ochotně poradí, rozebere taktiku. Tuhle sdílecí mánii pak neaplikuje jen na mě, ale na všechny v okolí. Možná to tak není správně, ale my se s ničím netajíme a rádi o svých failech poreferujeme veřejně. I proto jsme s kamarády založili tým Pražská běhací (J)elita

Již dlouhodobě spolupracuješ na přípravě se svým trenérem Honzou Havlíčkem, na co jste se v přípravě tento rok zaměřili?

Připravovala jsem se v podle plánu na maraton. Takže hlavně objem, tempové běhy a snaha trochu zrychlit. Kopce jsem běhala minimálně, v podstatě jen závod na Ještědu a jeden nebo dva tréninky v Beskydech. V zimě jsme hodně času trávili na běžkách. V rámci přípravy jsem si dala i závod pravých chlapů Boboloppet – 90km skrznaskrz celé Jizerky, neměla jsem ideálně namazáno, napadl čerstvý sníh a tak to byl to dost boj, ale zase ideální trénink psychicky, co tě nezabije…. Krom běhu jsem pak zařazovala i kolo, aby si nohy trochu odpočinuly. Musím to zaklepat, že letos mě nepotkalo ještě žádné zranění.

Podle toho co jsme viděli u tvých logů na Stravě, tak jsi skutečně hodně dřela a to především na dráze…

Na dráhu nás chodí víc z SK Babice a tam se člověk přece jen víc hecne, než když běhá sám. Ten společenský rozměr mě na tom baví nejvíc.

Zaměřili jste se tedy na rozvoj rychlosti?

Je to tak. Vytrvalost bez rychlosti je k ničemu. Třeba teď na Transvulcanii běžely první holky na ultra na úrovni nejrychlejších půlmaratonkyň, to nechápu. Musím prostě zrychlit, abych se na ultra dokázala ještě víc prosadit a krátké závody můžu běhat vždycky taky.

Pražský půlmaratón ti ale nevyšel podle tvých představ, co se stalo?

Půlku jsme šla tréninkově, ale jasně, pomýšlela jsem na PB. Naběháno jsem měla, cítila se dobře, možná až moc. Se silnicí nemám tolik zkušeností a tempové běhy nejsou pro mě, takže jsem to ukázkově přepálila a měla skoro problém doběhnout.

Hned po “nepodařeném” pražském půlmaratónu sis šla spravit chuť na Ještěď Skyrace 2018. Jak sis vedla tam?

Na Ještěd jsem původně chtěla jet jen jako divák, nakonec mi to nedalo a startovní číslo jsem si připnula. Nakonec to byl super trénink, ty kopce jsem si potřebovala připomenout.

Pak jste odjeli ale s Honzou do Španělska a tam jsi to už prodala… O jaký závod šlo a jak se ti běželo?

Tohle byl etapový závod, 3 dny po pobřeží Costa Brava, celkem 125km. Tuhle akci organizují kamarádi, kteří stojí i za Pyrenees Stage Run. Moc se mi líbí, že člověk pozná hodně rychle další kout země, se super lidmi a skvělou atmosférou. Celá akce je hodně rodinná, na startu nás bylo kolem 80, po doběhu se pak všichni potkají v cíli, večer na společném jídle, kde se hodnotí uplynulá etapa, promítá video. Prostě super rodinná atmosféra. Já jsem to brala jako trénink, hlavně jsem potřebovala ujištění, že uběhnu 50km v kuse. V holkách tam nebyla moc konkurence, tedy krom legendární Emmy Roca, které jsem měla ambice se držet, ale moc se mi to nedařilo, v druhé etapě mi dala hodinu, ve třetí „jen“ 10 minut. Nicméně celkově jsem myslím podala solidní výkon.

Scenérie okolo Costa Brava byly podle fotek opravdu úžasné… kdybychom tam běželi my, tak to hned zabalíme a jdeme místo 30-50km/denně do moře…

Mně válení u moře nic moc neříká, spíš mě napadalo, že bych si sem příště vzala silničku. Jinak kdyby se sem chtěl někdo vydat a prozkoumávat pobřeží po svých, doporučuju termín mimo sezonu,přes léto se na pobřežní promenádě nedá hnout.

A pak jste zamířili na ostrovy a tam jste měli takovou společenskou povinnost s vítězi INOV8 Traitour To byla moc hezká zkušenost. Přálo nám počasí a ty jediné 3 dny v roce, kdy v Lake District svítilo slunce, jsme si užili na 100procent. Zaběhli jsme si závod na 17km a nakoukli do okolních kopců. Inov-8 Trailtour běží i letos a hraje se opět o výlet do Lake District, možná se ještě zkusím zapojit.

Přesun do rozpáleného pekla Isla de Palma na letošní Transvulcanii 2018 (76km s 4400+). Byli jste oba pozvání jako elita?

Transvulcanie je obrovský (startuje kolem 2000 lidí) a bohatý závod, takže si mohou dovolit pozvat i tu béčkovou elitu, tedy i nás (smích). Platili nám ubytování na 3 noci a startovné. Myslím, že každý lepší běžec by se neměl bát ozvat a zkusit se pozvat. Krom mě a Honzy s námi v hotelu byli ještě Zuzka Krchová a Ondra Fejfar, oba skvěle reprezentovali na VK a půlmaratonu. Já si toho moc vážím, snídat s Idou Nilsson a Cody Reedem, to se vám nepoštěstí každý den. Kolikrát jsme si říkali, že je fajn, že nás nikdo nezná, protože oni museli před závody na různé tiskovky, výlety, rozhovory, focení… my se mohli v klidu válet u bazénu.

Jak jste v předchozích ročnících dopadli a na co jste si věřili?

Já jsem ultra běžela jednou v roce 2015 a výsledek to nebyl moc dobrý. Vloni jsem na ostrov přijela a doléčovala zranění, tak jsem si místo ultra dala VK a půlmaraton. Pro Honzu to byl letos 5. pokus. Na základě jeho zkušeností jsme pak plánovali taktiku. Honza chtěl běžet pod 8 hodin, já pod 10.

Věděla jsi kdo je ve startovní listině. Jaká byla tvoje taktika na celý závod…

Jasně, to je vždycky dobré vědět, zjistit si, kdo vás bude předbíhat, koho se držet a koho raději ne. Vím, že na tu absolutní špičku nemám ani při prvním kilometru. Ale spočítala jsem si, že když to všechno klapne, 10 místo by nemuselo být nereálné. Taktiku jsme klasicky řešili už dlouho dopředu. Letos jsem si věřila na dobrý výsledek, naběháno jsem měla a šlo jen o to neudělat zbytečnou chybu. I když to tak podle profilu možná nevypadá, tak tenhle závod je dost běžecký. Jsou tam pasáže, které se dají běžet a když to na nich nedokážete, tak ta ztráta se pak hodně těžce dohání. Z loňska jsem věděla, jak zhruba mám běžet tu první půlmaratonskou část s převýšením 2000m. Ostatní úseky jsem si odvodila. Zásadní u tohoto závodu je jídlo, i když si na gelech dvakrát nepochutnávám, tak jsem jich měla přichystaných 8 s předsevzetím, že to všechno spořádám. Krom gelů jsem testovala i sršní nektar a jinak jsem měla v plánu jíst jen ovoce.

Víme, že si děláš vždy opravdu krásný rozbor trati na papír, jako si dělá třeba Kilian Jornet. To si děláš vždycky, nebo jen před závodem, který opravdu znáš?

To jen když mám čas a když je si to trasu a jednotlivé úseky chci nastudovat a hlavně zapamatovat. No a taky mě to uklidňuje v tom předzávodním stresu.

Prvních 15-20km je opravdu peklo téměř do mraků a tam to vlastně teprve celé “začíná”…
Je to takové zahřátí, zároveň ale jeden z nejkrásnějších momentů závodu, kdy vychází slunce a vy už jste vysoko nad mraky a na východě na vás kouká Teide. Startuje se na jižní části ostrova u majáku Faro de Fuencaliente, krom majáku a kavárny tam nic není. Letos byl nezvykle silný vítr, který vířil sopečný prach, při běhu moc nepomáhal, musela jsem si rukou přidržovat přišpendlené startovní číslo, aby neulítlo.

Pak je to vlastně “jen” 40km nahoru dolů a seběh k moři… Jak probíhala tahle část?

V cíli půlmaratonu začíná jedna z těch běžeckých částí, necelých 10km po široké zvlněné cestě. Najednou jsme byli jako v jiném světě, zatáhlo se, mraky zakryly výhledy, vítr zesílil a začalo i pršet. Já měla jen triko a chvílemi jsem dost mrzla. V téhle pasáži jsme běžela se Španělkou Roser Espaňol a Američankou Cassie Scallon. Na jiných závodech mi Roser dávala hodinu a tak jsem tušila, že neběžím špatně a snažila se jich držet. Cca na 30.km začíná pak ten hlavní hřeben, tzv. lochneska. Když jsme vystoupali trochu výš, mraky zůstaly dole, začalo peklo. Nejdřív stoupání na Pico de la Nieve a potom desítky malých výběhů a seběhů, které nenechají odpočinout. Tady jsem začala trochu ztrácet, Roser i Cassie mi cukly a já bojovala sama. Na občerstvovačku na Pico de la Cruz jsem pak ale dobíhala podle plánu, to mě nakoplo.

V okamžiku kdy se dostaneš na úroveň moře, musíš ale ještě znova asi deset (5km) kilometrů do kopce. Od jakého kilometru jsi věděla, že bys mohla být v TOP deset?

Teď zpětně vím, že v tom brutálním seběhu jsem udělala nejvíc chyb. Přitom jsem trasu znala z vertikalu, ale už jsem měla dost a trochu se motala a tak jsem sbíhala hodně pomalu. Zbytečně hodně času jsem taky strávila na občerstvovačkách, nemohla se rozhodnout, jestli chci raději ionták, colu, nebo nic abych to rozhodnutí pak změnila…no prostě jsem tam nechala minimálně 10 minut. Na druhou stranu jsem měla na paměti tzv. Bystroušovo memento, který běžel skvěle, ale seběh ho sejmul natolik, že se pak dole v Tazacorte dával 20 minut dohromady anebo letošní vítěz Perre Aurell, ten tam dokonce vloni skončil (5km před cílem!). Když jsem vybíhala na poslední úsek, neměla jsem vůbec ponětí o pořadí. Tušila jsem, že to je něco kolem 12. místa… Na začátku stoupání na mě čekali Zuzka s Ondrou a ti mi řekli, že jsem 12. a těsně přede mnou jsou 2 holky, že bych je ještě mohla zkusit dohnat. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, opřela jsem se do toho a já je fakt došla a předběhla. Možná jsem si nějak podvědomě nechala síly ještě na tenhle poslední hnusný stoupák. Byla to Italka a právě Cassie. Ta kilometrová rovinka do cíle pak hodně bolela, ale už jsem to udržela.

Jaké byly pocity v cíli? Podle fotek a tvých komentářů dost euforie…

To teda. Na to 10. místo jsem se vnitřně hodně upnula, vždyť pro mě to bylo skoro jako vítězství (smích). Potvrzení toho, že ten trénink měl smysl a že i průměrně pracující žena se může změřit se světovou špičkou. Taky se ukázalo, že není tak bezpodmínečně nutné běhat šílené kilometry převýšení, důležitější je rychlost a vytrvalost. A samosebou jsem viděla před sebou ty prize money, (myslím, to finišerské tričko) (smích).

Jaké možnosti otvírá být na takto prestižním závodě tak vysoko?

Přece jen mi vítězka dala skoro 2 hodiny. To je hodně a žádné další pozvánky na závody světové série tohle umístění nevygenerovalo. Tak aspoň doufám, že mě pozvou i příští rok na La Palmu znovu.

Byl to tvůj dosavadní nejlepší úspěch?

V tom, jak jsem to během závodu a bezprostředně po něm cítila, tak ano. Úspěch pro mě byl, že jsem nezklamala sama sebe.

Tvému manželovi to bohužel moc nevyšlo, co se stalo? Podle tréninků co chodil jsme ho tipovali také hodně vysoko…

Myslím, že prostě jen neměl den, na rozdíl ode mě… svět musí být v rovnováze. Vyjde mu to jindy, to se nebojím. Natrénováno určitě měl, jen ještě musí víc nacvičit hlavu, ta ho občas dokáže pěkně potrápit.

Co tě ještě tento rok čeká?

Bohužel jsem z toho všeho cestování teď trochu onemocněla, tak se musím dát zdravotně do pořádku. Na začátku června poběžím závod Poludnica Run v Nízkých Tatrách, pak máme v plánu závod v Rakousku a na konci července ve španělském Asturias.

Takže tě uvidíme brzo na triatlonu?

To neplánuju, na triatlon to chce ještě větší míru tréninkového odhodlání a vůbec je to moc pro mě komplikované. Kole beru spíš jako regeneraci a dopravní prostředek na výlety. I když třeba to jednou z legrace zkusím.

Nebo alespoň na kole?

To mě upřímně ani moc neláká. Spíš bych zkusila nějaký FKT, třeba ten co vloni Honza zkoušel v Roháčích.

Pořádáte již několikátý rok trailový závod Trailová závist který si rok od roku získává větší a větší pozornost, můžeš nám ho představit a dát pozvánku na další ročník?

Letos to bude už 4. ročník, myslím, že už se z toho stala taková předvánoční tradice, je po sezoně a je to takové příjemné rozloučení s uplynulým rokem. sice už vlastně o nic nejde, ale i tak se daří na startovku přilákat silnou konkurenci. Bude tedy záležet jen na počasí, jak moc budou kopce za Prahou vražedné. Organizačně žádné změny nechystáme, takže se můžete těšit na svou předvánoční dávku nepohodlí.

Dlouhodobě se věnuješ józe. Změnilo tě to nějak (nejen ve sportu)?

Určitě, joga mi pomohla hodně. Nebaví mě chodit do posilovny a joga je v tomhle skvělá náhrada. Nehledě na to, jak se při ní člověk uklidní a srovná.

Také velmi dobře vaříš a pečeš…

Jen mi to občas manžel zakazuje, protože to pak prý musí konzumovat a hrozně kvůli tomu tloustne. Ale já peču jen samé zdravé věci, takže nemá pravdu, to není z toho (smích).

Oba dva jste neskutečně pozitivní lidé. Kde berete tu pozitivní energii, kterou všem předáváte, když vás kdokoliv potká?

No… měli byste mě vidět teď, po týdnu nicnedělání a válení v posteli nebo když se nedaří v práci. Právě proto potřebujeme sport, pohyb a tréninky, které nám dávají energii.

Máš nějaké sportovní vzory?

Všichni kdo závodí srdcem, jsou upřímní, neschovávají se, nejsou alibisti a jdou do toho po hlavě s vědomím, že to třeba nevyjde a ještě u toho dobře vypadaj (smích).

Tři knížky, které by si měl každý přečíst?

Kniha o Jizerských Horách – Miroslav Nevrlý, Amy Burfoot – The Runners guide to the meanig of life, Ian Rand – The Fountainhead.

Cukr, nebo tuk?

Pracuju na tom tuku, fuj cukr.

Minimalismus, drop, normal, cushioned, nebo závodky?

Inov-8.

Trail, nebo silnice?

75% trail 25% silnice.

130km nebo rychlá desítka?

Desítka.

Osobák na silnici, nebo špatný den na těžkém závodě v trailu?

To je težký (smích). Osobák!