Třídění odpadu – co má smysl a co ne?

Většina z nás se s obsahem koše rozloučí ve chvíli, kdy ho vyklopí do kontejneru. Od žluté nádoby odcházíme s čistým svědomím. Papír do papíru, plast do plastu, sklo do skla. Rituál je hotový. Co se s tím pytlem stane dál, už skoro nikoho nezajímá, protože to vypadá, jako by se o to postaral systém.

V květnu 2019 o tom skvěle psal Marian Kechlibar. Západ právě přišel o Čínu jako o velkou recyklační dílnu a on napůl žertem (ale vlastně naprosto racionálně) navrhoval vykopat díru v Saharě. Od té doby přibyly směrnice, zálohomaty u sousedů, ještě složitější kompozitní fmateriály a chemická recyklace v tiskových zprávách. Fyzika materiálů se nezměnila. Změnilo se to, že odpad už nejde tak snadno poslat pryč. EU dnes posílá miliony tun plastu do Turecka, kde už odpad nepodléhá EU regulaci .

Obecně třídění dává smysl tam, kde z odpadu vznikne surovina s tržní cenou. Tam, kde vznikne jen horší směs, si platíme jen čišté svědomí a problém se nijak neřeší. Cenu poznáte třeba ve sběru surovin. Měď tam dnes berou zhruba za 180 až 200 Kč/kg. Hliníkové plechovky za 10 až 25 Kč/kg. Noviny za 0,5 až 3 Kč/kg. Směs PET lahví často za nulu. Karton někde berou zadarmo, někde za něj musíte zaplatit vy. Trh tím říká vše.

Kovy

Výroba tuny primárního hliníku spotřebuje řádově 13 až 15 MWh elektřiny. Přetavení šrotu spotřebuje zhruba 5 procent té energie, tedy úsporu kolem 95 procent. Nápojové plechovky se v Evropě v roce 2023 recyklovaly z 76 procent. Ocel ze šrotu jede ve vysokých pecích celé století. U konstrukcí a aut se světově recykluje kolem 80 až 90 procent, u obalů míň. Zlato a měď se taví dokola, aniž by kdokoli potřeboval slogan.

U kovů to není ideologie, ale ekonomika. Kilo mědi nebo hliníku má cenu, tak ho lidé seberou i bez vyhlášky. V Ulanbátaru, Lagosu i v Praze to dělají sběrači. Stát tenhle zvyk nevymyslel. Jen ho přejmenoval na recyklaci a přidal barevný kontejner. Ale podstatné je, že u mědi a hliníku trh uměl recyklaci uměl dávno předtím.

Sklo

Sklo se dá tavit znovu, aniž by se materiál kazil. Není to ale romantika se sklářskou píšťalou. Sklárna roztaví střepy. Střepy patří do vsázky, tedy do dávky surovin do pece: písek, soda, vápenec a právě střepy. Z taveniny stroj odkápne sousto do formy a stlačený vzduch ho vytvaruje. Říká se tomu blow-and-blow nebo press-and-blow. Ruční foukání zůstalo u designu a laboratorního skla. Lahev z kontejneru se tedy znovu tvaruje vzduchem ve formě, ne u kahanu.

V kontejneru na sklo vadí jiné sklo. Pyrex je obchodní značka borosilikátového skla (kuchyňské mísy, laboratoř). Má víc oxidu boritého, jinou viskozitu a vyšší odolnost vůči teplotnímu šoku. V peci na sodnovápenaté lahve se pořádně neroztaví. Zůstane kámen ve sklovině, zmetek a někdy i prasklý pás tabulového skla. Stejně kazí vsázku keramika, zrcadla a varné sklo. Jedna zapomenutá mísa umí pokazit tuny dobré vsázky.

Evropa u obalového skla hlásí recyklaci kolem 80 procent. Svět u veškerého skla spíš kolem 20 procent. Sklo je těžké: tuna střepů je tuna přepravy. Na krátkou vzdálenost ke sklárně se to vyplácí. Stovky km už moc ne.

Papír

Vláknu vadí mastnota, sýr, mokro a oboustranná páska. Krabice od pizzy to ukazuje názorně: čistý okraj ještě většinou patří do papíru, mastné dno do směsného. Na lince pořád sedí lidé. Robot třídí o něco líp než v roce 2019, ale stále daleko i ideálu.

Často se říká, že papír jde recyklovat pětkrát až sedmkrát a PET dvakrát až třikrát. Na výrobku to ale nikde nevidíte. Nikdo na vláknu ani na polymeru nepočítá kola. Jde o odhad z praxe: při každém rozvláknění se celulóza zkrátí, při každém tavení PET se zkrátí polymerové řetězce. Až je materiál příliš krátký, skončí pravděpodobněji v horším výrobku, v peci, nebo se k němu přidá nové vlákno / nový polymer. Noviny, které držíte, jsou směs vláken různého stáří. Po pár mechanických cyklech z petky už nejde potravinová lahev, jde z ní vlákno do trička nebo páskovací páska. U skla a kovů se atomová mřížka tímhle způsobem neunaví. Proto u nich to jde „do nekonečna“ a u papíru a plastu ne.

Světová výroba papíru a lepenky se od 60. let zvedla ze zhruba 70 až 80 milionů tun na cca 423 milionů tun v roce 2024. Noviny klesají. Obaly z e-shopů rostou. Recyklace papíru v Evropě umí oficiálně překročit 100 procent, protože do modrého kontejneru padá i to, co systém při uvedení na trh neviděl.

Plast

Chemicky to není jeden materiál. PET lahev, HDPE od saponátu, fólie z okurky, kelímek od jogurtu, sáček s hliníkovou vrstvou a „kompostovatelný“ pytlík se v koši tváří podobně. Ve vaně recyklátora je to úplně jiný materiál. Smícháte-li je, dostanete recyklát, ze kterého nejde znovu udělat skoro nic. Uděláte z něj možná lavičku nebo květináč pouštějící plno mikroplastů, nebo ho spálíte.

Dnes je to ještě horší než před dvaceti lety. Obaly jsou tenčí, vícevrstvé a slepené z různých polymerů, papíru a kovu najednou. Nápojový karton, kapsička na kávu, sáček na chipsy, blister na léky. Každá vrstva má jiný účel: nepropustit vzduch, tuk, světlo, vlhkost. Pro recyklaci je to noční můra, protože vrstvy od sebe v továrně skoro nejde oddělit. Kompozity z větrníků, letadel a elektroaut jsou stejný příběh v jiném měřítku. Materiálově chytřejší výrobek většinou znamená hůř recyklovatelný odpad.

OECD u globálního plastového odpadu pořád počítá s tím, že se opravdu zrecykluje 9 až 10 procent. Druhotný plast tvoří zhruba 6 až 10 procent suroviny na novou výrobu. Evropa je na tom líp a v roce 2024 přesto vyrobila z recyklátu a podobných zdrojů jen okolo 15 procent své produkce. Zbylých zhruba 85 procent jde z primární suroviny: z ropy a zemního plynu, přes monomery jako etylen a propylen. Nový plast tedy není „z odpadu“, ale z fosilních uhlovodíků.

EKO-KOM hlásí, že Česko v roce 2025 předalo k recyklaci 55 procent plastových obalů a dalších 36 procent k energetickému využití. Evropský parlament u plastových obalů uvádí 40,7 procenta v roce 2022. „Předáno k recyklaci“ není totéž co „znovu se z toho stala lahev“. Ministerstvo v roce 2024 sledovalo petky čipy. Do recyklačního centra dojela zhruba pětina z lahví vhozených do žlutých kontejnerů. Zhruba 12 procent skončilo na skládce. Část odjela na Slovensko a do Francie, protože tam mají kapacitu na praní a granulaci PET a někdy lepší cenu za materiál. Česká petka se tedy často nestane českou lahví. Stane se surovinou pro zahraniční recyklátora, pokud se jí vůbec někdo ujme.

Ceny, výkup a přeprava

Trh recyklátu je komodita. Ceny lítají s ropou, s Čínou a s tím, jestli zrovna někdo musí plnit kvótu.

Evropský sběrový karton (OCC) se v druhé půlce roku 2025 pohyboval zhruba kolem 105 až 135 eur za tunu. Směsný papír na export z Británie často jen 40 až 70 liber za tunu. Čiré PET balíky v Evropě umí stát stovky eur za tunu, vločka rPET potravinové kvality v dubnu 2026 vycházela kolem 1 180 až 1 350 eur za tunu. Virgin PET z ropy bývá v řadě měsíců levnější nebo stejně drahý. Pak nedává smysl recyklovat.

Hliníkový šrot v Evropě leze k 1 500 eurům za tunu. Česká výkupna za to dá občanovi u plechovek spíš 10 až 25 Kč/kg (10 000 až 25 000 Kč/t), u čistého profilu 40 až 60 Kč/kg. Železný šrot bere za 3 až 4 Kč/kg. Průmyslový plast podle čistoty 0 až 7 Kč/kg. Když surovina nemá cenu, obec ji musí dotovat z poplatku za odpad. To je skrytá daň za materiál, který nikdo nechce.

Přeprava kontejneru ze Šanghaje do Rotterdamu v roce 2026 vycházela řádově na 90 až 110 dolarů za tunu. U lehkého plastu rozhoduje objem, ne tuna: stlačené PET balíky můžou jet, nafouklé lahve ne. Proto Čína kdysi brala západní odpad jako zpáteční náklad. Lodě stejně jely prázdné zpátky. Až Peking řekl, že chce čistotu 99,5 procenta. Proto ten obchod padl. Nízká cena za tunu přes oceán recyklaci nedělala ekologickou. Dělala ji ekonomicky schůdnou.

Kolik se toho vyrábí

Graf výroby plastu od roku 1950 u Our World in Data je nejužitečnější obrázek celého tématu. V roce 1950 svět vyrobil zhruba 2 miliony tun. V roce 2000 kolem 210 až 230 milionů tun. V roce 2019 podle OECD 460 milionů tun. V roce 2024 se světová výroba zase pohybovala kolem 460 milionů tun a proti roku 2018 byla o 16 procent výš. K roku 2040 to bude kolem 736 milionů tun.

Papír roste pomaleji a jinak, Máme méně tisku a více krabic. Ocel a hliník rostou s infrastrukturou, ale recyklát u nich drží velký podíl, protože se vyplácí. U plastu recyklát podíl nestíhá, protože primární surovina z ropy a plynu je pořád levná.

Čísla u papíru před rokem 2000 berte řádově. Podstatný je směr: plast vyrostl 200krát za život jednoho člověka.

Kdo na světě vůbec třídí

Naprostá většina zemí domácí odpad netřídí. Světová banka v What a Waste 3.0 píše, že chudé země svezou jen 28 procent odpadu. Středně bohaté seberou 61 procent. Bohaté země seberou skoro 100 procent. Globálně končí 30 procent odpadu na černé skládce a v přírodě. Řízená recyklace, kompost a digesce dohromady dělají kolem 21 procent světového odpadu. V chudých zemích klesá recyklace k 4.

Sami jsme navštívili řadu málo rozvinutých zemí po celém světě. Všude je špína. Sáčky v příkopech, odpad u silnice, věci hozené z okna auta. To je normál, ne uklizeno jako u nás. Dostali se k našim technologiím, obalům a spotřebnímu zboží bez té cesty, kterou si bohaté země prošly. Mají petky, fólie a jednorázové věci. Nemají ale připravenou zemi, svoz, skládky, spalovny ani průmysl, který by z odpadu dělal surovinu. Nemají infrastrukturu a hlavně vůbec nepřemýšlejí tak, že odpad se hazí do koše. Bohužel. Rozvojová pomoc to jen zintenzivňuje a věc zhoršuje. EU káže o plastových brčkách, přitom svět žije v totální špíně a většina odpadu končí v přírodě a řekách. Kdo jste nikdy nebyli mimo naši evropskou civilizaci, vězte, že takhle nějak dneska vypadá 80% světa včetně řídce osídlených oblastí:

Barevné kontejnery v obci mají možná nízké desítky zemí. Pokusíme se o seznam: Německo (69 procent recyklace komunálního odpadu v roce 2023), Rakousko (63), Slovinsko (60), Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, části Skandinávie, Česko (44), Slovensko, pobaltské státy, Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Austrálie, Nový Zéland a ostrovy systému v USA a Kanadě. EU průměr komunální recyklace v roce 2023 byl kolem 48 procent, při přísnějším počítání spíš 43 procent. Rumunsko hlásilo 12 procent, Řecko a Bulharsko pod 18.

Zbytek planety žije jinak. Buď jede směsný svoz na skládku, nebo odpad končí v příkopu. Jen sběrači v chudých městech vytáhnou kovy a petky, protože z toho mají večeři.

Třídění

Multikomoditní popelnice (anglicky commingled / single-stream) dává do jednoho kontejneru papír, plast, kov a někdy i sklo. Svoz je na první pohled levnější – je potřeba jedno auto, jedna posádka a méně nádob na sídlišti. Ve skutečnosti je svoz logisticky jedna z nejdražších částí celého řetězce, protože musí zajíždět skoro ke každému domu. Náš oblíbený Geoffrey West v knize Scale popisuje, jak města rostou se sítěmi: silnice, potrubí, dodávky. Odpad je síť naruby. Musí sebrat to, co město rozvezlo. Čím hustší zástavba, tím to vychází líp. Čím víc vesnic a rozptýlených domů, tím víc litrů nafty na tunu sáčků.

Cena se pak platí i na třídicí lince. Tam materiál sypou na pás. Magnet vytáhne železo. Vířivé proudy odhodí hliník. Síta oddělí papír. Infračervené kamery foukají PET od fólie. Sklo se často rozbije a pořeže papír. Mastnota z krabice potřísní folii. Kontaminace v takovém proudu běžně leze k 15 až 25 procentům. Část „recyklace“ pak končí jako výmět ve spalovně. Jak to vypadá uvnitř, je vidět třeba tady:

Čína, Turecko a EU sliby

Do roku 2018 jela západní recyklace plastů na zpátečním kontejneru do Číny. National Sword to ukončil. Tok se přelil do Vietnamu, Malajsie, Indonésie, Thajska a poslední dobou hlavně do Turecka.

EU v roce 2025 vyvezla 1,4 milionu tun plastového odpadu. Do Turecka šlo 510 tisíc tun, 36 procent vývozu mimo EU. Další stovky tisíc tun jely do Malajsie (276 tisíc), Indonésie (215 tisíc) a Vietnamu (137 tisíc). Komise sama odhaduje EU recyklaci plastového odpadu kolem 20 procent. U tureckého dovozu experti mluví o recyklaci v řádu 10 procent. Zbytek jde na skládku, do krajiny, nebo do moře. To je ale pokrytectví od EU, že? Komise v roce 2026 přesto vývoz do Turecka nechala otevřený.

Od 21. listopadu 2026 padá vývoz plastu mimo OECD. Doma má zůstat odhadem 500 až 800 tisíc tun ročně špatné směsi. OECD přitom zůstane, Turecko je v OECD. Zákaz tedy zavře jedny dveře a druhé nechá pootevřené. Zároveň EU zakazuje brčka, kelímky a talíře a předepisuje podíl recyklátu v lahvi. Část toho recyklátu umí splnit hmotnostní bilance: do kraku jde ropa a olej z odpadu a na vybranou lahev se recyklát přiřadí účetně. Fyzicky v ní být nemusí.

To je pokrytectví. Cíle se plní na papíře. Odpad se stěhuje tam, kde je práce levnější a dozor slabší. Kdo to chce řešit poctivě, nechá si směs doma a zaplatí spalovnu nebo skládku. Kdo to chce řešit politicky, napíše nařízení a někam to pošle lodí.

Chemická recyklace

Pyrolýza a solvolýza mají rozbít špinavou fólii na olej nebo monomery. V Evropě bylo k říjnu 2025 nahlášeno zhruba 65 projektů o kapacitě 2,8 milionu tun ročně. Běžící pyrolýza bere přibližně 150 tisíc tun vstupu. Dalších 300 tisíc se staví. Část firem zavřela. Z oleje často vznikne palivo.

Dokud je nový plast z ropy levnější, tahle chemie pojede tam, kde ji dotáhne kvóta a dotace. Rozhodně ne tam, kde se vyplatí sama.

Recyklát na etiketě

Nápis „vyrobeno z recyklátu“ neříká, že je výrobek k přírodě laskavější. Říká jen to, že část hmoty už jednou někdo použil.

U čisté energie recyklát často opravdu šetří. Mechanicky zpracovaný PET, HDPE a PP mají podle srovnání pelletů zhruba 1,7krát až 3krát nižší vynaloženou energii než stejný primární polymer. Hliník šetří kolem 95 procent elektřiny.

Jinde to sedí hůř. Recyklát z kontaminované směsi se musí prát, sušit, třídit a často vozit stovky kilometrů. Voda, pára, louh a náklaďák tu úsporu sežere. Chemická recyklace PET v některých kategoriích (eutrofizace, toxicita, spotřeba vody) prohrává s primárem, i když u uhlíku (který Evropa tak ráda počítá) vyhraje. Závisí to na elektřině a na tom, jestli z oleje vznikne zase polymer, nebo palivo.

Výrobek z recyklátu navíc nebývá stejný výrobek. Recyklované vlákno je kratší, polymer křehčí, papír slabší. Výrobce přidá tloušťku, vrstvu, nebo počítá s kratší životností. Pak jste „ušetřili“ surovinu a spotřebovali víc hmoty a energie na stejnou práci. Petka přeměněná na fleecovou mikinu vypadne z uzavřené smyčky lahví. Mikina pouští mikroplasty do pračky (masivně oproti mikině, která z recyklátu není) a po dvou sezónách končí ve směsném odpadu. Primární petka se mezitím vyrobí znovu, protože nápojáři recyklát do potravin nesehnali. Účet přírody je horší než u lahve z lahve, přesto visí cedule „z recyklovaných lahví“. Vyrábět oblečení z recyklátu je tedy čiré pokrytectví a nedává vůbec žádný smysl!

Stejný klam platí napříč materiály. Těžká skleněná lahev z recyklovaných střepů může mít vyšší stopu než tenká primární PET na stejný džus, jakmile ji vezete dál než zhruba 100 až 200 km. Recyklovaný papír šetří strom a často energii, ale bere víc vody a chemie na odbarvení. Když z krátkého vlákna vznikne výrobek na jedno použití navíc, který by bez nálepky „eco“ nikdo nevyrobil, stromy jste nezachránili. Jen jste přidali tunu zboží.

Lidé se bohužel podle eko nálepky chovají. Mikina z oceánského plastu, karton z „100% recyklátu“ a kelímek s 30 procenty rPET existují proto, aby se prodaly, ne proto, že by planeta poptávala další kelímek. Recyklace, která zvyšuje spotřebu, zátěž neodloží. Přesune ji do výroby. Je to ryzí pokrytectví a neznalost.

Bakterie a enzymy

V roce 2016 Japonci popsali bakterii Ideonella sakaiensis, která umí nahlodat PET. Enzym PETase (a jeho vyšlechtěné verze) štěpí PET na kyselinu tereftalovou a etylenglykol. Z nich jde znovu udělat lahev potravinové kvality. Francouzský Carbios to zkouší převést do továrny na 50 tisíc tun ročně. Financování v roce 2026 zase sklouzlo, start výroby se posunul za původní horizont první poloviny roku 2028. I kdyby linka jela, 50 tisíc tun je proti stovkám milionů tun světového plastu zaokrouhlovací chyba. Ale je dobře, že tudy výzkum jde.

Enzymy umí štěpit esterovou vazbu, kterou PET má. Nejčastější fólie z polyetylenu a polypropylenu ji nemají. Jejich páteř jsou vazby uhlík-uhlík, které obyčejná PETáza nerozštípne. Oceánskou skvrnu bakterie taky nesní. Je tam směs polymerů, sůl, UV a ředění na gramy na kilometr čtvereční. Laboratoř potřebuje teplý reaktor a předupravené vločky.

Bakterie tedy můžou pomoct u čistého PET proudu, až bude reaktor levnější než mechanická linka a než ropa. Zatím tomu tak není.

Skvrna v Tichém oceánu

Známá Velká pacifická skvrna není ostrov, po kterém se dá chodit. Je to ředěná polévka v severopacifické točně, mezi Kalifornií a Havají, na ploše zhruba 1,6 milionu km². Lebreton a kolegové v roce 2018 napočítali 79 tisíc tun plovoucího plastu (rozsah 45 až 129 tisíc tun) a zhruba 1,8 bilionu kusů. Mikroplasty pod 5 mm tvoří 94 procent kusů, ale jen 8 procent hmotnosti. Nejméně 46 procent hmotnosti drží rybářské sítě. Další velký kus tvoří boje, bedny a další rybářský materiál. Petka z obchodu je v té hmotě menšina.

Mechanizmus je jednoduchý. Pevninský odpad teče řekou do moře, nebo ho tam hodí loď. Vítr a proudy unášejí to, co plave: polyetylen, polypropylen, pěnový polystyren, sítě. V subtropech se pasáty a Coriolisova síla stočí do pomalého víru (gyre). Uprostřed je voda klidnější, trosky se tam drží měsíce a roky. Slunce a vlny je drtí na mikroplasty. Část nakonec klesne. Část sežerou ryby a dostane se do ekosystémů. Část zůstane na hladině jako pepř v polévce. Lodí skvrnou projedete a vlastně skoro nic neuvidíte.

Do oceánu teče podle novějších odhadů 1 až 2 miliony tun plastu ročně, řádově 0,5 procenta světového plastového odpadu. Přes tisíc řek udělá většinu říčního vnosu. Nahoře v žebříčku jsou dle očekávání Filipíny, Indie, Malajsie, Čína a Indonésie.

Proto vypadají projekty na sběr plastu z oceánu jako drahé divadlo. Plast je v moři naředěný na obrovském prostoru. U řeky a u skládky v Asii ho máte po tunách na jednom místě. Podstatně levnější a poctivější je sbírat ho tam a třeba postavit spalovnu. Ale to by asi neznělo tak dobře.

Co recyklace skoro neumí

Lopatka větrníku měří 50 až 80 metrů a váží řádově 6 až 20 tun. Jsou tři na jednu elektrárnu. Jsou z termosetu – to je skelné vlákno zalité v epoxidu, který se už neroztaví na novou lopatu. Šrotuje se do cementárny, nebo se zakope. Evropa jich v 20. a 30. letech půjde do důchodu v desítkách tisíc kusů.

Podobně drží pohromadě solární panel (sklo, EVA fólie, křemík, stříbro), trup letadla z uhlíkového kompozitu, pneumatika a nápojový karton s vrstvou papíru, polyetylenu a hliníku. Jsou to užitečné věci, ale bohužel prakticky nerecyklovatelné.

Textil končí podobně. Do nového vlákna se dostane méně než 1 procento evropského oblečení. Od roku 2025 EU nařídila oddělený sběr. Kontejner u Lidlu problém neřeší – balíky jedou do Afriky a značná část skončí třeba na skládce v Ghaně.

Lithiová baterie z vysílačky umí zapálit třídicí halu. Patří do sběru elektro. Ve žluté a ve směsném nemá co dělat.

Jídlo sem patří z druhé strany. FAO pořád počítá, že se zkazí nebo vyhodí zhruba třetina světových potravin, kolem 1,3 miliardy tun. V chudých zemích shnije na cestě z pole. V bohatých se vyhodí z lednice. Plast na mase a na okurce tu ztrátu snižuje. Když EU zakáže obal a shnije víc jídla, přesune odpad z koše do metanu.

Co tedy má smysl dělat

Pojďme si tedy říct, co může dělat každý z nás, aby to mělo smysl. Následující seznam je řazený podle skutečného ekologického užitku, ne podle pocitu. Kovy jsou o řád jinde než plast a papír – mají cenu, šetří spoustu energie a trh je sebere i bez státního nařízení.

Nejvíc tedy dává smysl:

• kovy do výkupny nebo do kovu (měď, hliník, mosaz, nerez, železo)
• baterie a elektro do zpětného odběru, nikdy do koše
• nekupovat věci, které nepotřebujete (nejlevnější tunou odpadu je ta nevyrobená)
• bioodpad do kompostu nebo hnědé nádoby (hmotnostně často porazí plast, na skládce z něj vzniká metan)
• čisté sklo bez Pyrexu, keramiky a zrcadla

Stále smysluplné je toto:

• suchý papír a karton bez oleje
• čisté PET a HDPE lahve, ideálně zálohou, když existuje

Menší rozdíl, ale neškodí to:

• fólie a kelímky do plastů, pokud to obec chce a pokud jsou prázdné (část skončí jako slabý recyklát, část jako palivo)
• oblečení, které se ještě dá nosit, do second handu nebo internetový bazar
• mastnou krabici od pizzy roztrhnout – čistý okraj dát do papíru a zbytek do směsného

Co smysl nemá nebo je to spíše naopak zátěž pro přírodu, i když to vypadá zeleně:

• koupit věc jen proto, že na ní píšou „recyklát“
• „kompostovatelný“ sáček do plastu (kazí PET) ani do domácího kompostu (většinou se nerozloží)
• baterie do kteréhokoli koše
• Pyrex a porcelán do skla
• černý plast (který kamera na lince nevidí) stejně nakonec skončí ve směsném
• třídit materiál, za který výkupna nedá ani korunu, a čekat zázrak
• sbírat plast z oceánu, zatímco u asijských řek teče dál

Co z toho plyne

Recyklace funguje tam, kde má materiál tržní cenu: kovy, sklo, čistá petka, suchý papír. U zbytku jde spíš o svoz, skládku, spalovnu a o to, aby se odpad nedostal do řeky. Nejlepší odpad je ten, který nevznikne. Druhý nejlepší je ten, který má kupce. Třetí je poctivě zakopaný nebo spálený co nejblíže místa vzniku (ne po dlouhé dopravě v Turecku).