Michael Novák (1) – Dlouhé závody bez rychlosti nemají moc smysl

0

Michael Novák stojí za webem Gone4.run, který se zaměřuje na recenze hodinek a dalšího běžeckého vybavení a zároveň slouží jako jeho blog. V první části inspirativního rozhovoru se věnujeme především jeho vztahu k dlouhým trailovým závodům.

Michaeli, naši čtenáři tě znají jako běžce (a taky autora, protože jsi u nás pár článků vydal). Kdo je to ale Michael Novák “v civilu”?

S tou mou zprofanovaností to asi tak horké nebude. Úplně super běžec nejsem. Jen běhám dlouho. Pár highlights jsem sice měl, ale nejsem stálice v top 10, to ne. Mám za sebou dlouhé podniky, které nejsou úplně běžné pro většinu běžců, ale více si cením úspěchů v publikační činnosti, recenzích.

K tomu se dostaneme. Ale nejdřív pojďme probrat běh. Víme, že jsi za život absolvoval spoustu dlouhých trailových závodů. Jak ses k nim vlastně propracoval?

To je vtipný příběh. Šel jsem od kratších závodů až moc rychle k dlouhým a tak 2 roky zpětně jsem se zase začal vracet ke kořenům – k tomu se člověk musí proběhat anebo mít rozum. Dlouhé závody prostě bez rychlosti nemají moc smysl, ikdyž je asi každý chce zvládnout co nejdřív jako velkou výzvu. Ale zbytečně se trápíte a ve skutečnosti je pro drtivou většinu amatérských běžců větší výzva zaběhnout 5km pod 19 minut. Rychlostí myslím tedy opravodovou rychlost. Také mě hrozně mě štvalo, když jsem slýchával, jak některým lidem byl zakázán běh, a když jsem pak s nimi běžel mé první tréninky a popadal dech při “sonickém tempu 5min/km”, tak jsem jim připomněl, že jim doktor zakázal běhat … a oni odpovídali – ale my neběháme … To mě štvalo. Ale měli pravdu. Krutou pravdu. A ať je kdokoliv jakkoliv dotčen – pokud mám ambice na běh, závody, tak … běh je opravdu úplně o jiných tempech. A tam se teď nějak směřuji. Prozatím na kratší tratě. 

A jak jsem se dostal k dlouhejm? Jak jsem se dostal k běhu. No. Na Youtube je mraky videí a dokumentů z různých let mistrovství v dlouhém IM v Koně. Ty starší dokumenty mají super stories – o lidech, co mají handicap. Mají po operaci srdce. Nemají ruce, nohy, jsou jinak postižení. A kur*a … oni dokončili dlouhýho Ironmana?! Tenkrát jsem seděl na gauči a čuměl na ty videa a připadal jsem si jak debil – já “zdravej” a … nic … Oni “chromajzli” dali IM pod 16 hodin. Bez nohou, s pacemakerem? WTF!!

To byla tvá motivace?

Tak jsem začal. A po pár měsících jsem “byl odborník na všechno kolem běhu”. Asi jako většina “sečtělých teoretických odborníků” na dnešním internetu. Tak jsem mazácky obcházel diskusní skupiny a hledal, komu bych mohl dát dále mé nedozírné moudra a rady. A narazil jsem na odkaz na youtube, kde nějakej Jornet v kraťasech a tričku běží ve sněhu po horách. “To jsou ale debilové, běhat 2 dny kolem nějaký hory”, pomyslel jsem si. “To není nic pro mě! Já jsem drsnej běžec”. (velký smích). Jak říkám – odborník na všechno. 

Potkal jsem ale náhodou jednoho super člověka. Na jednom výběhu od práce. Asi tomu rozuměl. Byl už i v Koně, vypadal, že něco odběhal. Pak jsem zjistil na netu, že toho odběhal hodně, že je sakra dobrej a že jede do Kony znova …  a že trénuje lidi. Tak jsem začal před dlouhými lety trénovat pod Honzou Jakubíčkem.

Je to super člověk, jako s trenérem jsem si s ním dobře sedl. Hodně mě naučil, dobře mě učil a pod jeho vedením jsem se vlastně stále zlepšoval a zrychloval bych i nadále nebýt mé demence, kdy jsem přehodnotil status “co to je za debily, běhat kolem tý hory 2 dny” na status “ono to není tak špatný a já jsem drsnej ultratrailista a jdu na Mt.Blanc”. Ale Ultra je tak trochu v rozporu s rychlým běháním, kor u začátečníka (a to myslím i člověka, co běhá “jen” 3 roky). Takže nějakou stezkou a vábením osudu jsem odběhl od silnice a původního zálusku na triatlon k trailu. Stihl jsem ještě takové pozdně pionýrské období a zbytky jakési core grupy kolem trailu. Výborné lidi, které znám dodnes. 

Dal jsem si za cíl jít B7 proto, abych dostal kvalifikační body na TDS. A celý rok jsem defacto podřídil jen přípravě na B7 – tou bylo naskládání závodů v Beskydech tak, abych jich tam dal co nejvíc a měl zkušenosti z hor. Lysohorský čtyřlístek, Slezský maraton, Perun, Valašský Hrb a pak nějaké další. Proč B7? Protože to bylo “drsný” … dnes už takové pojmenování šetřím pro jiné podniky. Ale tehdy byla B7 navíc jedna z velmi mála akcí, která měla kvalifikační body na TDS (UTMB). A byl to i poslední ročník, kdy B7 tyto body měla. 

B7 jsem šel s kamarádem. Dokonce z toho mám na blogu report. Bylo to … vtipný, ale poučný. I když tenkrát jsem tuším používal jiný slova (smích).

Tak to byl asi můj začátek. Příběhy plné slasti a strastí se sem nevejdou. Mnohé jsem zapomněl, ale určitě najdete v reportech na mým blogu. Takových školáckých chyb, co jsem dělal. To ani není možný (smích).

Co tě teda na dlouhých závodech konkrétně baví?

Cítíš tam, že žiješ (ikdyž někdy bys radši umřel). Je to … totál relax. Už pár desítek minut po startu máš vypnuto. Nebo jinak. Když jedeš na dovolenou, trvá ti 2-3 dny ležení na pláži, než vypneš a nemyslíš na práci a jiné starosti. Na ultra ti to trvá 20 minut nejdýl. Na dovolený si zrelaxuješ tělo i duši za týden. Na ultra ti zhuntování a dostání duše i těla na dno trvá max. 1 víkend a další týden už opravdu jen ležíš, žereš a piješ a jsi jak v rauši. Tohle se ti po “nějaký blbý desítce nebo maratonu” fakt nestane. 

Ne, ber to s nadsázkou. Hele … 

…. Tohle prostě na maratonu neuvidíš. Tedy ne na silničním. Anebo tu noční oblohu plnou hvězd (jo – nesmíš teda moc vnímat tu kurev*kou zimu, když je jasná obloha někde ve 2000 metrech).

Vidíš v tomto typu závodů nějaké trendy?

Trendy u účastníků? Jo – lidi “to moc chtěj” … bohužel se na to hlásí i ti, co nejsou zkušení a nemají ani zkušenosti z maratonských horských tratí, protože “nejsou moc cool”. Na druhou stranu vidím i velkou snahu organizátorů tento sport i tratě přiblížit i začátečníkům. Jsou zde mraky povinností, opatření, které dříve nebyly. Jsou u většiny velkých závodů nové, dětské tratě, které dříve nebyly. Je to celkem slušný byznys. Ano, trend vzrůstu tu je. Je to pěkný sport a orgové se snaží i o zajištění ochrany přírody formou “čistého sportu” ve smyslu zero footprint. Plus samozřejmě podpora a rozvíjení turismu v dané oblasti. 

Některé závody ale fakt nejsou pro začátečníky (Glen Coe Skyline)

Bohužel Covid do toho trochu hodil vidle a dost závodů se přesunulo nebo zrušilo ročník, ale bohužel některé, které opravdu stály za to, i zanikly. Ale ne díky Covidu – spíš to byla poslední kapka. I v tomto sportu je konkurence a jde o slušné peníze. 

Pověz nám, kterého prvního závodu ses účastnil a jak jsi dopadl…

We Run Prague … od Nike … 10 km grilovačka tlouštíka. Dal jsem to za hodinu něco a totálně slizkej, mrtvej a se zdrbanym egem. Hrůza. 

A první v zahraničí?

TDS 2014. Trénoval jsem super. Až jsem si podělal ITBand 3 týdny před startem tak, že jsem nemohl běhat. Bolest v kyčli byla hrozná. Nemohl jsem běžet z kopce ani po rovině. Jedině makat do kopce. S fyzio jsem dělal maximum. Stejně mě to ještě bolelo. Ale … odjel jsem a nastoupil na start, že když se nebudu líbit orgům, stáhnou mě. Výsledek? Ty krabe! Dokončil jsem 3 minuty před vypršením časovýho limitu. LOL. Epickej fail. Ale byl to super závod a super zkušenost. Report zde.

Jaký byl pro tebe ten vůbec nejmagičtější závod, který jsi absolvoval? A nějaký “příběh z natáčení” (kilometrů) by nebyl? (smích)

Popravdě … nejmagičtější? Nevím. Každý závod byl super. Z každého mám super historky. Je ale jeden, co jsem nesepsal ještě. A nevím, zda sepíšu … asi jo, i když dnes má již mírně jinou trať … Hochkoenigmann XL. To byl první ročník. Přes den horko jak v peci, ale pak jsme dobíhali s Michaelem Dobiášem … bylo to velmi vtipné. Každopádně doběh za černé oblohy, kdy se stahovala mračna, lítaly blesky, byl to mazec. Černá obloha, vítr, blesky z prvního ročníku. Bylo to děsivě krásný. 

To asi nejde. Každý ultra závod ve vás zanechá stopu. Silnou. Krásný i hrozný zážitky a zůstanou jen pěkné vzpomínky … obvykle. 

Pro magii ale nemusíme do Alp. Taková ledopádová stovka s ledopády, kontrolou v jeskyni víl, to je nádhera. A startovné za pár korun, krásný prostředí zimního závodu. 

Ale jsou i jiné, krásné a magické stovky v česku … nejen zimní.

Třeba podzimní (velký smích)!

Má smysl jet ještě pořád na UTMB, nebo si mnohem víc naši čtenáři užijí nějakou olafovinu tady u nás?

Na UTMB jsou dva názory … obvykle se to dělí na názor “musím tam být, je to mekka, top v ultratrailu” … od lidí, kteří to nešli a defacto nic jiného ani neznají, protože UTMB je nejvíce zprofanovaný ultratrail … 

A pak jsou názory od lidí, co jej šli a .. ti zase říkají – “no jako dobrý, těžký, ale jsou pěknější a méně komerční závody – tohle je už moc”. 

Oba tábory mají pravdu. UTMB nebo jakýkoliv závod z toho seriálu asi jednou zažije každý ultra trailista … nebo dálkoplaz-turista. Proč ne. Za mně je to už ale mazec – každý rok zvyšujou startovné a každý rok se jim tam hlásí víc a víc lidí. Rodina Poletti, která vlastní “Ultra Trail by UTMB” seriál závodů (ano, pod patronátem UTMB jsou již závody i v jiných částech světa), má za mě super marketing a dokázala udělat z UTMB věc, kterou chtějí “všichni”. Takže ano, dobrá práce, přivést lidi do tohoto světa. 

Jenže UTMB by měl být vrchol tréninku, po sběru zkušeností v jiných, kratších závodech. Ale to odbíháme. Dneska se tam může dostat opravdu skoro každý, kdo má štěstí v losu a kvalifikační body, které ale neodpovídají v některých případech rozhodně potřebným zkušenostem. Jsou ultratraily, které projdete s “prstem v nose” … nic moc technického, nic moc velké hory, žádné výkyvy počasí, kdy přes den jdete v kraťasech a leje z vás a v noci mrznete s teplotou kolem 0C v horském sedle. 

UTMB je ikona, ale člověk musí mít respekt. Před každým takovým horským závodem. Ale pořád lepší, když jdou začátečníci na dobře zajištěné UTMB, než aby šli na těžší Echappé Belle anebo Ronda del Cims, která bohužel vloni ohlásila ukončení komplet konec po 11 letech (myslím). Podnik přešel pod někoho jiného a bude to podobné divadýlko jako UTMB, ale jen doufám, že zachovají tratě, jelikož původně hlavní trasa Rondy byla asi nejtěžší věc v Evropě, co jsi mohl běžet. Teda – Tromso a některé závody v UK (např. Glen Coe) jsou místy brutálně těžké, ale celkově na Rondě si vylámalo zuby mnoho borců, kteří patřili k české špičce. 

A jestli Olafovina stojí za to? Hele … je to jiný. Olafoviny jsou jiné. A dost to záleží na počasí. Například Pražskou 100, co jsem zažil ještě mé první ročníky, kdy to byl dost masakr, tak to už jsem pár let nezažil. Vlastně asi od roku 2015 to bylo celkem lehké. Jeden ročník dokonce bylo počasí, kdy to Radek Brunner proběhl tak rychle, že to mohl dát klíďo ještě jednou. A navíc bylo tak teplo a sucho, že to někteří šli v kraťasech … v prosinci. 

Ale nejtěžší, co jsem kdy šel byly první dvě části EKUTu – Loučení. Kam se na to sere TDS, která je považována za nejtechničtější z tratí UTMB. Po dokončení Loučení jsem si říkal, že seru na EKUT – poslední etapa byla totiž Pražská 100. Ego nedovolilo, ale seriozně jsem byl tak unavený po těch 300+ km, že jsem se další rok na ultra ani nepodíval. Nebyl jsem rozbitej, ale “přesycenej” … něco jako “měl jsem EKUT a už jsem viděl všechno a nic víc vidět nepotřebuju – nic víc ani není”. Nebo něco v tom smyslu. Totálně mě to nechávalo chladným (smích).

Jakým dalším sportům se mimo běhu věnuješ?

Trošku jsem laškoval s kolem a občas se “ocachtal” v bazénu. Ale před nějakou dobou jsem to nějak zabral seriozněji. Na kole jsem začal mít před 2ma lety na necyklistu slušný nájezdy. A v bazénu jako kraulista samouk také nějaké to plavání je. Plus lezení na stěně. Vše šlo nahoru na úkor běhu, ale je to správně. Tělo nejde huntovat jen během. Dřív nebo později to každého dožene.

Ať zranění nebo psychická únava a chuť zkusit něco jinýho. Ale ať to nevyzní špatně. Stále mám svůj “bucket list”, na kterém jsou světové závody. Netlačím na pilu a chci se dát dokupy tak, abych mohl běhat za nějakou dobu zase, ale ještě lépe, rychleji a občas i dál. Cíle mám na moje poměry nemalé, ale ne nereálné. Mám očekávání na každou trať od 5km do maratonu. Maraton bych rád šel naposled – ale pod 3 hodiny. A pak, až budu zase rychlej, tak zase i nějaké to ultra. Ale lépe, seriozněji – než to dosavadní plácání (smích).

Ale když to nevyjde, tak se “nepo” … pracuju na dalších věcech, které mě zajímají a udrží me sportu velmi blízko, takže určitě z tohodle světa nevypadnu. 

Je důležitější strava, pohyb nebo hlava?

To je jako bych se tě zeptal, co je důležitější v triatlonu – plavání, běh nebo kolo … neřekl jsi navíc, pro jakou distanci, ikdyž … pro vysoce intenzivní a rychlou pětku taky musíš mít hlavu, kterou proboříš bolest a půjdeš na krev … Vlastně všechny distance se bez ani jednoho aspektu neobejdou. 

Jsou chvíle, kdy bereš cokoliv, co je po ruce. Jídlo, pití, hlavně, že se to vejde do pusy.

Počítám, že pohybem myslíš trénink a fyzickou připravenost. Tak to určitě – není dobré lézt někam, na co prostě nemám natrénováno. Na co nejsem připraven a nebo si předtím nezkusil ideálně aspoň 75% vzdálenost cílového závodu. Jako, jde absolvovat asi vše “hurá stylem”. Přežijete to, ale není to odpovědný a zdravý přístup. 

Někdy je třeba spravit žaludek. Sice tě to zpomalí, ale aspoň jdeš dál. Někoho spraví Cola, někoho pivo. Záleží na okolnostech. Mně se osvědčilo pivo s gumovejma medvídkama. A když to je do cíle pod 10km, tak pivo a energetický gel (10km na WC zvládnete velmi rychle (smích).

A co z těch věcí je nejdůležitější. Osobně nevím, jak si natrénovat hlavu. To musí mít člověk v krvi. Hlava je důležitá ve chvíli, kdy jste ve 3 ráno na občerstvovačce, klepete se zimou a nedostatkem energie, navíc promoklí/propocení a venku stojí autobus pro odpadlíky. Nastartovanej, zapnutý topení a do postele je to asi hodina jízdy a nebo další půlden pochodu marastem, zimou a s hladem. 

Jen dodnes nevím, zda musíš bejt tak silnej, abys pokračoval dál … nebo tak blbej, abys prošel kolem autobusu a jako ovce pokračoval dál po svejch (smích).

Jinak – stravu nenatrénuješ a na tak dlouhým závodě se ti může udělat blbě i po stravě, co máš otestováno stokrát. Můžeš se přehřát a vrátit ven vše, co spolkneš. To skoro vždy znamená stopku.

Jediné, co natrénuješ je rychlost, síla. To je asi to, na co bych se zaměřil. Když “na to máš dobře natrénováno”, přenese tě tělo závodem rychle bez velkých problémů. Ano, puchýře a odřeniny mohou bejt, ale budeš na trati rozumnou dobu a neodnese to ve větší míře pohybový aparát. 

Jak dolehne současné rušení závodů na pořadele? Budeme se muset smířit s tím, že některé závody nebo seriály kvůli tomu skončí nebo budou skromnější?

Ano, jak jsem poznamenal výše, Ronda – seriál závodů v Andoře. Ten již skončil. Tam ale byly tlaky i dříve – sponzoři, a do budoucna se transformuje do nového projektu. Jde o to, že vlastně již před Covidem vznikly nové závody a seriál Ultra Trail World Tour zařadil tyto nové závody do seriálu a tím je propaguje.

Problém je, že nové závody vznikly v termínech jiných ultra závodů, které již dlouho existují anebo těsně v jejich blízkosti. Tím si konkurují a světová špička a ani nikdo rozumný nepoběží 2 světové ultra závody v rozmezí 1 týdne. A špička bude obvykle preferovat ty, které jsou součástí UTWT. No … a Covid to jen “dorazil”. Myslím, že příští 2 roky rozhodnou o těch, co přežijí. Ale velké bankroty větších podniků podle mě nehrozí. Jen komplikace, posouvání termínů. 

Pojď nám dát tip na tři nejlepší sportovní knížky!

  • Rozcvičení ve sportu (R. Jebavý, V. Hojka, A. Kaplan)
  • Příběhy Staré dámy: Sto ročníků Tour de France
  • Život bez hranic Cesta za Vítězstvím, Chrissie Wellington

Co 3 nejlepší podcasty?

Nepodcastuju … Možná tak Dvořka (Trailrun.cz) a Palonc (smích). To jsou kucíí, co to maji v hlavě v pořádku a berou sport zdravě (jen je dobrý po nich neopakovat nic bez tréninku (smích).

3 nejlepší filmy?

Sportovní, počítám (smích).

  • The Barkley Marathons: The Race That Eats Its Young
  • Unbreakable: The Western States 100
  • North Face

Víme, že si děláš trenérskou licenci. Budeš hodně drahý trenér? (smích)

Když mě vyhodí z práce, tak se nějak budu muset živit (smích). Tobě dám slevu … když budeš hodnej. Budou to má zadní kolečka.

Musí být dobrý trenér i dobrým běžcem?

Co je to dobrý běžec? Někdo, kdo dosáhl určitého času? Jednou? Nebo někdo, kdo konzistentně dosahuje slušných výsledků, byť ne na pódiu? Trenér by měl mít něco za sebou. Určitě vzdělání. Součástí onoho vzdělání je i praxe. Určitě je dobré, aby trenér měl odžitou i svou kariéru anebo měl velmi blízko svěřencům, které vede a věděl, co prožívají, dokázal se vcítit a dokázal je opětovně motivovat, zvednout je vyčerpané a doběhat ten poslední interval.

Dokázal jim vysvětlit, proč mají teď zvolnit, ikdyž se cítí na světový rekord a měl by mít spoustu zkušeností svých nebo od jiných, které jsou dobré i špatné a tím zamezit, aby jeho svěřenci ony špatné zkušenosti nezažívali sami. Trenéra máme, aby nás vedl, zlepšoval nás, vyždímal z nás, co máme v sobě, ale nesmí to být za hranou zdraví. A to trenér bez zkušeností a vědomostí dle mě nedokáže. 

Co má v plánu trenér Michael Novák?

Mám v plánu se více a odborněji angažovat ve sportu – nejen trenérstvím. Ale nechci být jen tlachal, co píše na netu články a radí jen tak podle toho, co si myslím. Takových je na internetu mraky a bohužel také podle toho jejich rady vypadají. Případně si založím ještě fyzio praxi a budu léčit ty, kteří následují rad těchto “odborníků”. Už teď mám při troše skromnosti rozumné rady … na netu, ale i v reálu si mnoho lidí říká odborník, závodník, trenér … dost znehodnocují institut trenérství a znevažují jej.

Trenérem se člověk nestane přes víkend, ani čtením článků během své několikaměsíční běžecké kariéry. Trenér by za sebou měl mít buď sám reprezentativní výsledky nebo mít výsledky svých svěřenců. 

Pokračovat v tomto seriáluMichael Novák (2) – Budoucnost technologií je v jednoduchosti >>

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno
Captcha verification failed!
CAPTCHA user score failed. Please contact us!