Než se začneme bavit o genech, testech a personalizaci, je fér poznat člověka, který o tom mluví z vlastní zkušenosti. Jáchym Kovář je běžec, skialpinista, voják i manažer – a hlavně sportovec, který ví, co znamená skloubit výkon s reálným životem. V rozhovoru jsme šli nejdřív po jeho cestě, výsledcích a přístupu k tréninku. A teprve potom jsme otevřeli epigenetiku: co mu konkrétně dala, co změnila v praxi a proč může být game changer i pro hobby sportovce.
Ve sportu často hledáme zkratku. Lepší boty, přesnější hodinky, nový tréninkový plán, „tajný“ protokol, který všechno zlomí. Jenže výkon málokdy stojí na jedné věci. Obvykle je to skládačka: trénink, regenerace, výživa, stres, spánek, hlava – a schopnost to celé dlouhodobě udržet. Právě proto dává smysl mluvit s lidmi, kteří si tím prošli na vlastní kůži. Jáchym Kovář není jen tvář z Instagramu ani „teoretik od tabulky“. Je to člověk, který kombinuje více rolí najednou: sportovec, trenér, manažer, voják. V praxi to znamená jediné – žádné laboratorní podmínky, ale skutečný život, ve kterém musí výkon fungovat i mezi povinnostmi, únavou a tlakem.
V posledních letech se u vytrvalců stále častěji skloňuje epigenetika. Jedni ji berou jako budoucnost personalizovaného tréninku, druzí jako další módní vlnu. Realita bude, jako obvykle, někde mezi: když víš, co hledáš, jak data číst a jak je převést do každodenních návyků, může to být silný nástroj. Když ne, zůstane to jen drahý report v šuplíku.
V tomhle rozhovoru proto začínáme tam, kde by měl začínat každý smysluplný sportovní příběh – u člověka. U Jáchymovy cesty, jeho výkonů, přemýšlení nad tréninkem a rovnováhou mezi ambicí a dlouhodobou udržitelností. A až potom se dostaneme k epigenetice: co mu reálně pomohla odhalit, co změnil a jaký rozdíl to udělalo ve výkonu i regeneraci. Protože možná nejde o to „mít lepší geny“. Možná jde hlavně o to, umět lépe pracovat s tím, co už v sobě máme.
Jáchyme, mimo běhu jsi všestraný atlet. Zkoušel jsi všechny možné disciplíny. Které tě nejvíce formovaly?
Asi bych řekl, že nejvíce mě formovalo obyčejné dětství. Byl jsem pořád venku a zkoušel všechno, co šlo. Fotbal, běhání, lezení po stromech, v zimě lyže. Velký vliv mělo i studium na FTVS a Vojenském oboru.
Co tě bavilo a co ne? Co by sis vybral, kdybys neběhal?
Vždy jsem dělal sporty, co mě bavily. Závodně to byl fotbal, atletika – běh a skialpinismus.
Po fotbalové kariéře jsem chtěl skákat na trampolíně, ale pro kluka z malé vesnice to nebylo možné. Kdybych dnes neběhal, asi bych si vybral skialpy, možná orientační běh, běh na lyžích, severskou kombinaci,…
Víme, že jsi studoval vojenský obor na FTVS. O čem to přesně je
Vojenský obor při FTVS UK je jedna ze dvou vojenských vysokých škol v ČR nabízející nejvyšší tělovýchovné vzdělání se specializací na ozbrojené složky ČR. Během studia si projdete řadou předmětů jako je anatomie, první pomoc, filozofie, psychologie, atletika, gymnastika, plavání, sportovní hry nebo vojenskými předměty, kterými jsou Teorie a didaktika TV v resortu MO a Speciální tělesná příprava.
Do speciální tělesné přípravy je zařazeno přežití, vojenské plavání, vojenské lezení, přesuny na sněhu a ledu, boj zblízka, přesuny, házení nebo vojenské víceboje. Zároveň absolvujete několik kurzů, mezi které patří Kurz kanoistiky a vodní turistiky, Lyžařský kurz Kurz snowboardingu, Bruslení a lední hokej nebo kurzy všech oblastí Speciální tělesné přípravy.
Během studia se také můžete účastnit spousty sportovních soutěží a přeborů rezortu Ministerstva obrany, Armádní běžecké ligy nebo dokonce reprezentovat armádu ČR.
Například ses účastnil vojenského pětiboje. Vysvětli nám prosím o co jde.
Vojenský pětiboj je víceboj složený ze střelby, plavání s překážkami, překážkové dráhy NATO, hodu granátem a přespolního běhu.
V běhu ses podíval na MS v horských a trailových bězích v Thajska, kde jsi skončil ve světové konkurenci v top 10. Byl právě tohle tvůj největší běžecký zážitek?
Určitě patří mezi ty největší. Těch běžeckých zážitků je ale více. Dále to bylo například MS v horských a trailových bězích v Argentině, kde jsme se jako mužský český tým stali historicky prvními mistry světa na tomto světovém šampionátu. Další zážitky si odnáším z běžných závodů v ČR nebo ze soustředěních po celém světě.
Jak vypadá tvůj normální tréninkový týden (služba + meetingy + čas s blízkými)?
Přes týden většinou pracuji od 7 do 16 hod. Moje práce je kombinace kanceláře a sportovní práce. Někdy si dokážu i během pracovní doby udělat svůj trénink. Většinou to ale nestihnu a jdu trénovat až po práci. Poté si jdu většinou nakoupit jídlo, udělám si večeři a večer ještě pracuji na jiných povinnostech. O víkendech čas trávím tréninkem, na závodech, na horách, s rodinou, odpočinkem nebo pracuji a doháním úkoly, které jsem nestihl přes týden.
Máš za sebou role sportovce, trenéra, manažera i vojáka. Co z toho ti paradoxně nejvíc pomáhá ve výkonu?
Nejvíce samozřejmě k výkonu pomáhá samotná role sportovce. Poté si myslím, že je velmi důležitá nějaká všestrannost a odolnost, kterou jsem získal z vojenského prostředí.
Který výkon nebo období považuješ za svůj „zlom“, kdy sis řekl, že to už není “jen” koníček?
Vždy to byl jen koníček, který jsem se ale snažil dělat jako profesionál. Už od mala jsem byl v trénincích svědomitý a vždy tedy záleželo spíše na trenérovi a jeho plánu, co vše odběhám. Jako nějaký zlom bych asi mohl označit přechod do Prahy na vysokou školu a k trenérovi Pavlu Červinkovi.
Jak dnes přemýšlíš o progresu – víc přes čísla, nebo přes pocit, konzistenci a dlouhodobou udržitelnost?
Nejvíce se soustředím na konzistenci a pocit. Vytrvalostní sport je ale především o tom snášet systematicky a dlouhodobě náročné tréninky. Proto je také důležité odhodlání a vůle.
Co byla tvoje největší slepá skvrna v tréninku, kterou sis uvědomil až zpětně?
Asi bych neřekl, že bych měl nějakou slepou skvrnu. Byly to zkušenosti, kdy jednou z největších zkušeností bylo, že jsem dlouhodobě nedoplňoval dostatečně cukry. Bylo to způsobené energicky těžkými tréninky, po kterých jsem hned po tréninku nedoplnil nějaký rychlý cukr a spoléhal až na kvalitní plnohodnotné jídlo, které ale přišlo až za hodinu/dvě po výkonu. A to bylo pozdě. Výsledkem bylo razantní snížení výkonnosti, nepochopení opačné odezvy na trénink a demotivace.
Jak ti pomáhá (nebo škodí) disciplína z armády v běhání? Vojenské návyky pro běžce?
Ve spoustě věcech bych spíš řekl, že disciplína z armády je užitečná i u sportovního výkonu. Disciplínu především využijete v tréninkových nebo závodních situacích, kdy se Vám už nechce a v systematičnosti.
Jak vypadá tvoje realita mimo sport – práce, režim, stres – a jak moc ti to ovlivňuje výkon?
Asi podobně jako u většiny lidí. práce , povinnosti a únava, kdy se vám poté na trénink nechce. která většinou má za důsledek únavu, kdy se Vám poté na trénink zkrátka moc nechce. e proto důležité najít rovnováhu mezi prací, regenerací a psychickou pohodou. A možná také trochu nadhledu. Ti, kdo mě znají, vědí, že dokážu být dost sarkastický a někdy se chovám spíš jako velké dítě.
Je nějaká disciplína, na kterou by ses teď chtěl víc zaměřit?
Chci dělat disciplíny, co mě baví. To je asi něco, na co se snažím dloudobě zaměřovat.
Když bys měl popsat svůj přístup jednou větou: co je tvoje sportovní filozofie dnes?
Dělat věci s radostí a zároveň tak dobře, jak jen umím.
Kdy ses poprvé setkal s epigenetikou a co tě přesvědčilo, že to není jen buzzword?
Poprvé jsem se s epigenetikou setkal, když jsem hledal způsob, jak lépe pochopit vlastní regeneraci a reakce na trénink a poté v souvislosti s doplňky Epigemic. U epigenetiky mě přesvědčili především lidé z Epigemic, kteří tomu opravdu rozumí, své doplňky dělají kvalitně a z přírodních složek.
Co ti epigenetika odhalila o tobě samotném, co bys z klasického tréninkového deníku nevyčetl?
Tréninkový deník vám řekne, kolik jste běželi a jak jste se cítili. Epigenetika vám může naznačit, proč se tak cítíte. U mě to třeba pomohlo lépe pochopit reakci těla na stres, regeneraci nebo energetický metabolismus.
Jaké byly první 2–3 konkrétní změny, které jsi po výsledcích udělal?
První změna byla v regeneraci, kdy jsem začal víc řešit timing jídla po tréninku. Druhá věc byla práce s intenzitou tréninku. Zjistil jsem, že někdy je lepší ubrat a vydržet dlouhodobě, než jet všechno na maximum.
V čem ti to nejvíc pomohlo: výkon, regenerace, stabilita energie, prevence přetížení, nebo hlava?
Nejvíc asi ve stabilitě energie a regeneraci. Ve vytrvalostním sportu není největší problém jeden těžký trénink. Problém je zvládnout jich stovky za rok bez toho, aby se tělo postupně rozpadlo.
Bylo něco, co tě na výsledcích vyloženě překvapilo nebo ti nabouralo dřívější přesvědčení?
Ano a to jak velkou roli hrají zdánlivé maličkosti. Třeba načasování jídla, kvalita spánku nebo dlouhodobý stres. Jsou to věci, které každý ví, že jsou důležité, ale často je začne dělat, až má nějaké zranění nebo jiný problém.
Konkrétní příklad z běhu (změna času na maratonu, regenerace, tolerance zátěže)?
U mě se to projevilo hlavně ve schopnosti lépe vnímat svoje tělo.
Co bys doporučil sportovci, který má data, ale neví, jak je převést do běžného dne?
Začít úplně jednoduše. Data jsou skvělá věc, ale pokud se snažíte změnit deset věcí najednou, většinou z toho vznikne chaos. Lepší je vybrat jednu nebo dvě věci a sledovat, co se stane.
Kde podle tebe lidé dělají nejčastější chybu – že chtějí změnit všechno najednou?
Přesně v tom, že chtějí změnit vše najednou. Nový trénink, novou stravu, nové suplementy, nový režim… a pak vlastně nevíte, co opravdu funguje.
Komu epigenetika podle tebe dává největší smysl: elitě, výkonnostním amatérům, nebo i úplným hobby běžcům?
Podle mě největší smysl dává lidem, kteří už mají zvládnuté základy. Pokud někdo nespí, jí náhodně a trénuje nepravidelně, epigenetika mu asi nepřinese zázrak. Ale pro výkonnostní sportovce může být zajímavým doplňkem.
Kdybys měl říct jednu věc: jak ti epigenetika pomohla být lepším sportovcem – a možná i klidnějším člověkem?
Možná hlavně tím, že mi pomohla pochopit vlastní tělo. Když víte, proč některé věci fungují nebo nefungují, přestanete tolik panikařit, když se zrovna nedaří.
Jak ti epigenetika změnila výživu a suplementaci (co a kdy jíš před závodem / regenerace)?
Nešlo o žádnou revoluci. Spíš o drobné věci jako je lepší načasování jídla kolem tréninku, důslednější doplnění energie po výkonu a větší důraz na regeneraci. Někdy jsou ty největší změny paradoxně ty nejjednodušší.
Když se podíváš dopředu na dalších pět let: co bys chtěl, aby po tobě ve sportu zůstalo? Výsledky, lidé, které jsi posunul, nebo změna toho, jak o tréninku přemýšlíme?
Výsledky jsou samozřejmě hezké, ale časem zmizí. Pokud by po mně něco mělo zůstat, byl bych rád, kdyby to byl nějaký trvalý systém nebo akademie na podporu sportovců, protože u nás ta podpora sportu a práce se sportovci je podle mě špatná.
