Přemýšlíte, jak vysoko nastavit laťku, ať už sobě nebo vašim dětem? Jak naše očekávání ovlivní výkon? Chcete pár důkazů, jak snadno lze ovlivnit naše výsledky správným vyladěním vědomí?
Požadavky na výjimečný výkon se v posledních letech zvýšily. Zvýšily se u dětí, u dospělých, ve škole, ve sportu, v práci. Máme chtít moc nebo raději méně? Máme podporovat syna, aby si představoval, jak získal Stanleyův pohár, dcera se stala světovou jedničkou v tenise, představovat si, že jsem vybudoval největší firmu v Evropě? Máme podřídit všechno tomu, abychom připravili pro své dítě nejlepší podmínky pro jeho budoucí profesionální kariéru? Na jedné straně slyšíme, že když něco opravdu chceš, tak můžeš dosáhnout všeho. Ale jestliže je cesta k mimořádnému úspěchu tak jasná, proč se na ni vydává tak málo lidí? A na druhou stranu jsme konfrontováni s příběhy lidí, které v lepším případě vysoké očekávání či nesplněné sny jejich okolí zcela odradilo od vysněného cíle. V horším případě pak narušilo jejich rodinné vztahy a po letech tvrdé práce tak znechutilo, že už s daným sportem nechtěli mít nic společného. Už tady asi cítíte, že je rozdíl mezi tím „já chci“ a“ druzí chtějí“. U malých dětí jsme ještě prakticky zajedno, že si mají hlavně hrát. Jak to ale uchopit u starších dětí, mládeže, ale vlastně u všech sportovců, kteří se neobejdou bez zázemí a podpory druhých?
Sílu očekávání druhých i svého můžeme dokreslit několika psychologickými experimenty. Skupinu dětí náhodně rozdělily do 2 tříd a o jedné řekli pedagogům, že jsou mimořádně nadaní. Přesto, že to nebyla pravda, po určité době skupina dětí, která byla označena za nadanou, dosahovala lepších výsledků. Důležitou úlohu tu nehraje pouze očekávání okolí, ale i to, jak na sebe nahlížíme sami. I samotné děti byly naočkované myšlenkou vlastní nedostatečnosti.
Takovému jevu říká americký psycholog John Bargh „priming“. Předkládal velmi nenápadně ve svých experimentech studentům různá slova, která je přiměla přemýšlet určitým způsobem. Například jedné skupině řekl, aby přemýšleli o tom, co by znamenalo být profesorem. Tato skupina pak dosáhla o 13 % lepších výsledků v testech. Přitom nebyli ani chytřejší, ani se lépe nesoustředili, ani nepřistupovali k úkolu s větší zodpovědností. Byli pouze v „chytrém“ naladění a pouhá přítomnost myšlenky na něco chytrého je vedla k pohotovějším odpovědím. Podobně toho využil u hraní deskové hry. Vyhrát mohl jen ten, co se naučil spolupracovat. Vystavil hráče primingu na myšlenky spolupráce a hráči opravdu byli mnohem kooperativnější a hra postupovala plynuleji. Zajímavé je, že hráči nevěděli o tom, že spolu více spolupracují. Podstatou primingu není permanentní a agresivní vnucování představy či myšlenky, ale vyladění, které není ani vědomím zaznamenáno.
Tyto experimenty nám říkají, jak je to především s krátkodobými výsledky. Jestliže ale směřujeme dál než za první závod nebo zkoušku, je to trochu jinak. Obecně můžeme říci, že cíle, které si lidé stanoví sami pro sebe a ty zaměřené na zvládnutí určité věci či dovednosti, jsou obvykle zdraví prospěšné. Avšak cíle stanovené druhými a příliš vysoké cíle mohou mít nebezpečné vedlejší účinky.
Jak tedy mají být úkoly náročné? Můžeme si nakreslit 3 souřadné kružnice. Vnitřní označujeme jako „zónu pohodlí“, prostřední jako „zónu učení“ a vnější jako „zónu zděšení“. Zlepšit se můžeme pomocí činností ze zóny učení. Tam se nacházejí dovednosti a schopnosti, které jsou těsně za hranicemi našich možností. Nemůžeme se zlepšit v zóně pohodlí, protože tyto dovednosti už snadno zvládáme a nemůžeme se zlepšit ani v zóně zděšení, protože aktivity jsou tak pro nás obtížné, že ani nevíme, jak na ně. Navíc se ukazuje, že příliš vysoká laťka může přinést více toho, čeho nechceme. Jestliže je trénink příliš tvrdý, může to vést k tomu, že se naučím hledat způsoby, jak trénink ošidit, nedělat naplno. Jestliže výsledek v závodě, medaile, nebo body budou nadřazeny určenému krátkodobému, měřitelnému či rozvojovému cíli, je vyšší pravděpodobnost, že způsobí neetické chování, např. nepřiznám aut, začnu faulovat, pomůžu si nedovolenými látkami, apod. A navíc, čím více důležitosti něčemu dáváme, tím více na tom lpíme. A potom ztrácíme nadhled vidět věci z různých úhlů a přizpůsobovat se měnící se situaci. Jestliže je však odměnou činnost samotná, neexistují žádné zkratky.
Prvním krokem je: mít jasný cíl. To podstatné není ve slově cíl, ale mít. Musíte vědět, co chcete dělat, ne mít tušení či nutkání. Cíle zužují náš zájem a tím koncentrují naší mysl. Cíl je první krok, ale nejdůležitější je, začít věci dělat. Neustále se vyvíjejí nové a lepší metody, jak zlepšit techniku, zvýšit svoji fyzickou zdatnost, budovat psychickou odolnost. Ale všechny metody se pořád točí kolem základního principu: mají dostat jednotlivce dál za jeho současné možnosti. Čím víc trénuješ, tím lepší výkon podáš. Doba strávená cvičením úzce souvisí s lepším výkonem. Rozdíl ale také je, jestli cvičíme automaticky, rutinně nebo promyšleně, kreativně, jestli dostáváme zpětnou vazbu, pracujeme i se svou psychikou. Takové promyšlené cvičení je činnost náročná na pozornost a soustředění. Přesto, že cvičíme proto, abychom dostali určitou činnost pod kůži, zautomatizovali si ji, ukazuje se, že ti nejlepší spíše získali schopnost věci automaticky nedělat. Cvičení v tréninku provádějí lehce, ale tato činnost je vědomá a kontrolovaná.
Věřím, že existuje způsob, jak se dostat z naší úrovně schopností a dovedností až na tu nejvyšší. Tato cesta vyžaduje hodně času a extrémního úsilí. A taky víme, že se jen málokdo dostane až na úplný konec. V průběhu cesty se nám může cíl i měnit, stejně tak, jako se na cestě měníme i my. Cíl se nám může měnit nejenom ve smyslu, že je pro nás příliš těžký, nedostupný, ale i ve smyslu, že je pro nás už příliš málo. Nebo někde jinde. Je důležité reagovat na tyto změny včas.
Nezáleží na tom, jak člověk na této cestě daleko dojde. A nezáleží na tom, jak vysoké cíle jsme si původně vytyčili. Záleží na tom, jestli jsme si zachovali pocit autonomie. Autonomie je něco jiného než nezávislost nebo individualismus. Znamená to jednat s možností volby, s pocitem, že mám věci pod kontrolou. Autonomie vede k závazkům, k zodpovědnosti, k touze se neustále zlepšovat v něčem, na čem záleží. A taková cesta je prospěšná vždycky.
