Domů Vyhledávání
garmin - Výsledky vyhledávání
Pokud nejste spokojeni s výsledky, prosím, udělat další vyhledávání
Apríl – Bláznivý, bláznivý mesiac
Týždne a mesiace napätia, očakávaní, nervozity, radosti aj strachu mali konečne skončiť s príchodom apríla. Môj prvý maratón bol blízko, blizúčko tak som prešiel do stavu relaxačno-udržiavacieho. V utorok som si už za tmy dal svižných 8 km na sídlisku (T3:50) a deň pred štartom čosi ako intervaly (6x 250m).
O tom že s mojím maratónskym debutom som bol viac než spokojný, ste si už určite prečítali v mojom takmer maratónskom blogu :-) S ďalším vývojom mesiaca som však už tak spokojný nebol. Že prečo?
Ako už záver maratónskeho príspevku prezradil, ako pamiatku na 42,195 som si okrem medaile odniesol aj boľavé koleno. Rozdiel je že kým na metál sa môžem pozrieť kedykoľvek, koleno sa pripomína len počas behu :-( Počas regeneračného výklusu dva dni po ma viac trápili totálne stuhnuté nohy, svalovica však ustupovala rýchlo. O ďalšie dva dni neskôr som si zabehol do práce, rýchlosť môjmu behu nechýbala. Domov ma však už viezla električka, bolesť ma zastavila po dvoch kilometroch.
Počas nasledujúcich desiatich dní som nohám doprial oddych, dva razy som skúsil čo to pobehnúť na okruhu, ale optimizmum mi to do žíl nevlialo. Dobrou správou bolo, že prvé cca 3 km to šlo, takže 2-míľový beh na Kuchajde (20.4.2014, záznam trasy na garmin connect) som vynechať nemusel :-) A dobre som spravil, posledné zvyšky maratónskej formy som pretavil do nového osobáku. S časom 11:05,2 min. som opäť o kúsok bližšie k hranici jedenástich minút a verím že tento rok padne. Čo je však mojich 1,5 sekundy proti Elenkinmu zlepšeniu PB o bez pár desatiniek o rovnú polminútu! V jej prípade je už len krôčik k dosiahnutiu tempa pod 5 min/km, hoci zatiaľ len na kratších tratiach. Podstatný je fakt, že presne pol roka od prvého štartu na Kuchajde zvládne rovnakú trať o bezmála 2 minúty rýchlejšie.
Do konca mesiaca som beh opäť obmedzil, tenisky som obul len dva razy. Odpískal som dokonca aj účasť na krose Baba – Kamzík na ktorý som sa veľmi tešil. Náplasťou na boliestku mi bolo aspoň že som sa na trať dostal s foťákom a porobil zopár, dovolím si povedať, vydarených záberov. Konečná bilancia za apríl je na prvý pohľad biedna, odbehol som 101 km. Aspoň čiastočne som sa to snažil kompenzovať bicyklom, pedále som točil 190 km.
Ťarcha reprezentovať náš rodinný tím tak padla na Elenku. Aj túto úlohu zvládla s prehľadom a gráciou. Jej účasť na minimaratóne a Kuchajde sme už prebrali a stále nám zostávajú ešte dve súťažné vystúpenia. Týždeň po mojom maratóne štartovala na tradičnom behu Devín – Bratislava (13.4.2014), jej doteraz najdlhších pretekoch. Vo vyše 5-tisícovom dave takticky splývala s davom, jedenásť meraných kilometrov zvládla v čase 1:05:38. Koncom mesiaca ju čakal štart v Rači, chvíľu to dokonca vyzeralo že kvôli mojej chybe pobeží polmaratón. Po zrelej úvahe sme sa ale vrátili k pôvodnému plánu a tým bola 3. Račianska desiatka (26.4.2014). Trať vedúca popri vinohradoch sa rada vlní, síce mierne ale predsa :-) No a vďaka dažďu nebola núdza ani o blato. Kým E vedúci člen tímu bežala, podporný tím v zložení P-M-D zabezpečoval foto-dokumentáciu. Trať o celkovej dĺžke 10,49 km prekonala Elenka v oficiálnom čase 1:02:51, keď zabrať jej dalo najmä záverečné stúpanie.
Taký bol teda apríl v podaní tímu E-P-M-D, mesiac splnených snov a ich následkov, mesiac v ktorom Elenka nabehala viac ako ja :-)
O tom že s mojím maratónskym debutom som bol viac než spokojný, ste si už určite prečítali v mojom takmer maratónskom blogu :-) S ďalším vývojom mesiaca som však už tak spokojný nebol. Že prečo?
Ako už záver maratónskeho príspevku prezradil, ako pamiatku na 42,195 som si okrem medaile odniesol aj boľavé koleno. Rozdiel je že kým na metál sa môžem pozrieť kedykoľvek, koleno sa pripomína len počas behu :-( Počas regeneračného výklusu dva dni po ma viac trápili totálne stuhnuté nohy, svalovica však ustupovala rýchlo. O ďalšie dva dni neskôr som si zabehol do práce, rýchlosť môjmu behu nechýbala. Domov ma však už viezla električka, bolesť ma zastavila po dvoch kilometroch.
 |
| Elenka na trati Rečianskej desiatky |
Do konca mesiaca som beh opäť obmedzil, tenisky som obul len dva razy. Odpískal som dokonca aj účasť na krose Baba – Kamzík na ktorý som sa veľmi tešil. Náplasťou na boliestku mi bolo aspoň že som sa na trať dostal s foťákom a porobil zopár, dovolím si povedať, vydarených záberov. Konečná bilancia za apríl je na prvý pohľad biedna, odbehol som 101 km. Aspoň čiastočne som sa to snažil kompenzovať bicyklom, pedále som točil 190 km.
 |
| už len kúsok... |
6.4.2014, 9. ČSOB Bratislava Maratón
asfalt / dĺžka 42,195 km / čas 3:05:50 / tempo 4:24 min/km / Mizuno Wave Sayonara
záznam trasy na garmin connect
Tak a mám to za sebou. Bolo to presne tak ťažké a krásne ako som čakal. Ponúkam vám zmäť dojmov z môjho prvého maratónu.
Príprava
Šesť týždňov pred maratónom som si dal cestných 32 km a bolo to také všelijaké. Nádej mi svitla tri týždne pred očakávaným veľkým štartom, na Bratislavskom Hamburgu som zabehol 33,68 km – prvých 22 km aj s Paulínkou v kočíku – v podstate bez problémov a to ma veľmi povzbudilo. Od kamarátov som ťahal rozumy ako ladiť formu v posledných dvoch týždňoch, za cenné rady im veľmi ďakujem. V poslednom týždni som si dal tri kratšie behy (spolu 22 km) a dával som si pozor hlavne na stravu. Nepríjemne ma prekvapila štvrtková čokoláda z automatu, po ktorej som bol nafúknutý tri dni.
Sobota
Neplánovane náš tím E-P-M-D účinkoval už v sobotnom maratónskom programe, Elenka štartovala namiesto mojej sestry Lucie v minimaratóne. Táto kategória bola obsadená prevažne rekreačnými bežcami, či snáď priamo aj nebežcami, ich počet bol však ohromný. Na zaujímavej 4,2 km dlhej trati cez bratislavský prístav sa prebehlo či prešlo 1384 ľudí každého veku, od bábätiek až po dôchodcov. Elenka to zvládla v čistom čase 22:23 min., čo je tempo 5:17 min./km. Krásny výkon, som na ňu hrdý.
Ja som samozrejme pri tom nechýbal a ako je už zvykom, keď nebehám, tak fotím. Bolo tak aj teraz a po minimaratóne som pre behame.sk nafotil aj desiatku. Galériu si môžete pozrieť na webe a na FB. Pobehovanie s batohom na chrbte a vysedávanie pri fotkách do polnoci asi nie je najvhodnejšia forma relaxu pred maratónom :-)
Nedeľa, veľký deň
V nedeľu ráno som sa cítil pripravený ako nikdy. Stretnutie s ľuďmi z iRun ešte viac podporilo pozitívnu náladu. Čas letel a bolo načim sa mi prezliecť, uložiť veci do úschovne, vystáť frontu pred hajzlíkmi. Kým som toto všetko spravil, do štartu zostávala slabá štvrťhodinka, koridory už boli slušne zaplnené. Nepodarilo sa mi zopakovať vlaňajší kúsok, keď som stál kúsok za elitnými bežcami, od štartovej čiary ma teraz delilo pár desiatok metrov a stovky bežcov. Trochu stresu vniesli do hry garminy, ktoré vyše 5 minút chytali signál, dobre to však dopadlo.
21,1 km
Takmer tri tisícky bežcov sa dali do pohybu po štartovom výstrele. Mojím cieľom bolo bežať na čas 3:15 prípadne lepšie, vodiči s týmto časom boli riadny kus predo mnou, tiež aj vodiči na 3:30. V prvom okruhu som si chcel spraviť nejaký náskok, tak som si bežal svoje. V početnom dave bolo ľahké nechať sa strhnúť, dával som si na to veľký pozor. Minul som zopár priateľov (Ľuba K., Miša, Diu), predbehol som vodičov na 3:30 aj na 3:15, aj skupinku známych bežiacu s Mikulášom Dzurindom. Po dvoch kilometroch som sa ukryl za kríčky, keď treba, tak treba :-)
Po zhruba piatich km som sa ocitol za vodičmi na 3:00 a vtedy som trochu zneistel. Moje výpočty rátali s pomalším tempom, ale ako vravím, bežal som na pocit a telo nevydávalo žiadne varovné signály. A tak som bežal nejakých 5-10 metrov za zhruba 30-člennou skupinou ktorú za sebou ťahali. Okolo desiateho km som narazil na Ľuba C. a Tomiho. Pred ďalšou občerstvovačkou som načal gél od Kompavy ktorý som si niesol so sebou a poctivo som pil. Vodiči ďalej držali tempo okolo 4:12 a ja som sa držal ich.
Na 15. km som sa pozdravil so sestrou, prvý výbeh hore Námestím SNP bol v pohode. V meste ľudí ako maku, poctivo povzbudzovali, sprievodné kapely vyhrávali do kroku, dobrovoľníci na občerstvovačkách pomáhali ako mohli. Niekde po 19. km pri River Parku uletel vodičom jeden z balónikov a to bolo znamenie pre mňa ísť ďalej svojou cestou.
42,2 km
A zatiaľ čo väčšina spolubežcov mierila pri Eurovea rovno do cieľa svojho polmaratónu či štafety, moja cesta viedla doľava, do druhého okruhu. Ľudí okolo mňa zrazu razantne ubudlo, bežcov v okruhu 300 metrov by som zrátal na prstoch jednej ruky. Ešte dva kilometre som ťahal tempo na úrovni 4:14, keď som tesne za sebou zaznamenal pohyb. To sa na mňa zavesila maďarská bežkyňa Éva Varga. Tak som si povedal že bude fajn bežať s niekým, predsa len do cieľa to bolo ešte 19 kilometrov.
Okolo 27. kilometra mi parťáčka naznačila, že by rada dobehla pár sto metrov pred nami bežiacu súperku. Stále sme strojovo držali tempo 4:27 a pomaly ale isto sme sa blížili k - ako sa v cieli ukázalo najlepšej Slovenke – Kristíne Lapinovej a niekde pred 30. km sme šli pred ňu. O ďalší km neskôr sme predbiehali dvojicu bežcov, jeden z nich bežal vo Vibram FF, tak som s nimi prehodil pár slov kým sme ich nechali za sebou.
Na občerstvovačkách som poctivo bral všetko čo mi prišlo pod ruku, raz ionťák, raz zas vodu, sem tam banán, čokoládu, hroznový cukor. Nohy oťažievali, lýtka tuhli, pravé koleno začalo pobolievať, energie som mal však stále dosť. Po takmer dva a pol hodinách behu sme boli opäť v centre mesta. Ľudí pri trati výrazne ubudlo, tí čo zostali však povzbudzovali o to srdečnejšie. Najväčší strašiak bratislavskej trate číha na 36. kilometri - druhé stúpanie hore Námestím SNP. S Évou sme to zvládli slušne, bez výraznejšej straty, dosť sa na tomto mieste však trápil jediný vozíčkar v súťaži Matúš Michal. Pred poslednou otočkou pri PKO sme minuli krívajúceho bežca, po stehne mu stekal pramienok krvi. Ako neskôr poznamenal v cieli, ani o tom nevedel.
Finiš
Do cieľa nám zostávalo čosi vyše dvoch km, už nebol dôvod držať sa späť. Pomaly ale isto sme naberali na rýchlosti, tabuľa s údajom 41,1 km na nás fungovala ako červené súkno na býka. Jasné, tempo 4:12 nie je svetoborné, ale na záverečný kilometer prvého maratónu to je slušné :-) Cieľová rovinka je mierne do kopca, to však v tej eufórii nehralo rolu. Na posledných pár sto metroch som sa ešte obracal na Évu a povzbudzoval ju k poriadnemu finišu. Evidentne to fungovalo, cieľovú čiaru preťala o sekundu skôr ako ja :-)
Medaila na krk, pohár vody do ruky, objatie so sestrou a ohromujúci pocit šťastia a spokojnosti. Výsledný čas 3:05:50 bol o dosť lepší ako plán a ukázal kam sa pri naladenej forme môžem ďalej posunúť – výrazne pod tri hodiny. Ale to je všetko hudba ďalekej budúcnosti...
Aké to teda bolo?
Jedným slovom; SUPER. V prvom kole som sa viezol na početnej vlne bežcov okolo, tešil sa z dobrého tempa bez výraznej námahy, užíval si atmosféru podujatia. V druhom kole to bol už iný príbeh. Na jeho začiatku som si pomyslel: „Tak a teraz to naozaj začína.“ Keď sa ma Elenka v cieli spýtala na čom som počas behu myslel, spomenul som si na 9-kilometrovú rovinku na Ružinovskej. V hlave som mal jedinú nosnú myšlienku – len ja, pár tenisiek a cesta predo mnou. Kroky, jeden za druhým, stovky, tisíce, pribúdajúce sekundy, ubúdajúce kilometre...
Pri sledovaní tabúľ s kilometrami som si pomáhal minulými behmi. 18 km do cieľa – toľko som predsa zabehol cez Kačín, to je pohoda. 12 km do cieľa – to je ako do roboty cez mosty. 8 km – najkratšia cesta z práce domov. 3 km – jeden nedeľný beh okolo Kuchajdy. Táto taktika fungovala výborne.
Stálo to vôbec za to?
Od môjho prvého maratónu prešli tri týždne a ja stále poriadne nebehám. Na vine je koleno pravej nohy, ktoré sa prvý raz ozvalo niekedy po 30. kilometri a odvtedy bolí pri každom pokuse o beh. Moje testovacie behy tak zvyčajne končia na méte 5-7 km. Táto nepríjemná skúsenosť ma priviedla k názoru, že jeden maratón do roka je pre mňa tak akurát. A tiež že by som mal viac a hlavne poriadne strečovať a zaradiť do jednálnička aj nejaké výživové doplnky kvôli regenerácii. Napriek všetkému ale neľutujem že som sa na to dal. Áno, stálo to za to.
záznam trasy na garmin connect
Tak a mám to za sebou. Bolo to presne tak ťažké a krásne ako som čakal. Ponúkam vám zmäť dojmov z môjho prvého maratónu.
Príprava
Šesť týždňov pred maratónom som si dal cestných 32 km a bolo to také všelijaké. Nádej mi svitla tri týždne pred očakávaným veľkým štartom, na Bratislavskom Hamburgu som zabehol 33,68 km – prvých 22 km aj s Paulínkou v kočíku – v podstate bez problémov a to ma veľmi povzbudilo. Od kamarátov som ťahal rozumy ako ladiť formu v posledných dvoch týždňoch, za cenné rady im veľmi ďakujem. V poslednom týždni som si dal tri kratšie behy (spolu 22 km) a dával som si pozor hlavne na stravu. Nepríjemne ma prekvapila štvrtková čokoláda z automatu, po ktorej som bol nafúknutý tri dni.
Neplánovane náš tím E-P-M-D účinkoval už v sobotnom maratónskom programe, Elenka štartovala namiesto mojej sestry Lucie v minimaratóne. Táto kategória bola obsadená prevažne rekreačnými bežcami, či snáď priamo aj nebežcami, ich počet bol však ohromný. Na zaujímavej 4,2 km dlhej trati cez bratislavský prístav sa prebehlo či prešlo 1384 ľudí každého veku, od bábätiek až po dôchodcov. Elenka to zvládla v čistom čase 22:23 min., čo je tempo 5:17 min./km. Krásny výkon, som na ňu hrdý.
Ja som samozrejme pri tom nechýbal a ako je už zvykom, keď nebehám, tak fotím. Bolo tak aj teraz a po minimaratóne som pre behame.sk nafotil aj desiatku. Galériu si môžete pozrieť na webe a na FB. Pobehovanie s batohom na chrbte a vysedávanie pri fotkách do polnoci asi nie je najvhodnejšia forma relaxu pred maratónom :-)
V nedeľu ráno som sa cítil pripravený ako nikdy. Stretnutie s ľuďmi z iRun ešte viac podporilo pozitívnu náladu. Čas letel a bolo načim sa mi prezliecť, uložiť veci do úschovne, vystáť frontu pred hajzlíkmi. Kým som toto všetko spravil, do štartu zostávala slabá štvrťhodinka, koridory už boli slušne zaplnené. Nepodarilo sa mi zopakovať vlaňajší kúsok, keď som stál kúsok za elitnými bežcami, od štartovej čiary ma teraz delilo pár desiatok metrov a stovky bežcov. Trochu stresu vniesli do hry garminy, ktoré vyše 5 minút chytali signál, dobre to však dopadlo.
21,1 km
Takmer tri tisícky bežcov sa dali do pohybu po štartovom výstrele. Mojím cieľom bolo bežať na čas 3:15 prípadne lepšie, vodiči s týmto časom boli riadny kus predo mnou, tiež aj vodiči na 3:30. V prvom okruhu som si chcel spraviť nejaký náskok, tak som si bežal svoje. V početnom dave bolo ľahké nechať sa strhnúť, dával som si na to veľký pozor. Minul som zopár priateľov (Ľuba K., Miša, Diu), predbehol som vodičov na 3:30 aj na 3:15, aj skupinku známych bežiacu s Mikulášom Dzurindom. Po dvoch kilometroch som sa ukryl za kríčky, keď treba, tak treba :-)
Na 15. km som sa pozdravil so sestrou, prvý výbeh hore Námestím SNP bol v pohode. V meste ľudí ako maku, poctivo povzbudzovali, sprievodné kapely vyhrávali do kroku, dobrovoľníci na občerstvovačkách pomáhali ako mohli. Niekde po 19. km pri River Parku uletel vodičom jeden z balónikov a to bolo znamenie pre mňa ísť ďalej svojou cestou.
A zatiaľ čo väčšina spolubežcov mierila pri Eurovea rovno do cieľa svojho polmaratónu či štafety, moja cesta viedla doľava, do druhého okruhu. Ľudí okolo mňa zrazu razantne ubudlo, bežcov v okruhu 300 metrov by som zrátal na prstoch jednej ruky. Ešte dva kilometre som ťahal tempo na úrovni 4:14, keď som tesne za sebou zaznamenal pohyb. To sa na mňa zavesila maďarská bežkyňa Éva Varga. Tak som si povedal že bude fajn bežať s niekým, predsa len do cieľa to bolo ešte 19 kilometrov.
Okolo 27. kilometra mi parťáčka naznačila, že by rada dobehla pár sto metrov pred nami bežiacu súperku. Stále sme strojovo držali tempo 4:27 a pomaly ale isto sme sa blížili k - ako sa v cieli ukázalo najlepšej Slovenke – Kristíne Lapinovej a niekde pred 30. km sme šli pred ňu. O ďalší km neskôr sme predbiehali dvojicu bežcov, jeden z nich bežal vo Vibram FF, tak som s nimi prehodil pár slov kým sme ich nechali za sebou.
Finiš
Do cieľa nám zostávalo čosi vyše dvoch km, už nebol dôvod držať sa späť. Pomaly ale isto sme naberali na rýchlosti, tabuľa s údajom 41,1 km na nás fungovala ako červené súkno na býka. Jasné, tempo 4:12 nie je svetoborné, ale na záverečný kilometer prvého maratónu to je slušné :-) Cieľová rovinka je mierne do kopca, to však v tej eufórii nehralo rolu. Na posledných pár sto metroch som sa ešte obracal na Évu a povzbudzoval ju k poriadnemu finišu. Evidentne to fungovalo, cieľovú čiaru preťala o sekundu skôr ako ja :-)
Aké to teda bolo?
Jedným slovom; SUPER. V prvom kole som sa viezol na početnej vlne bežcov okolo, tešil sa z dobrého tempa bez výraznej námahy, užíval si atmosféru podujatia. V druhom kole to bol už iný príbeh. Na jeho začiatku som si pomyslel: „Tak a teraz to naozaj začína.“ Keď sa ma Elenka v cieli spýtala na čom som počas behu myslel, spomenul som si na 9-kilometrovú rovinku na Ružinovskej. V hlave som mal jedinú nosnú myšlienku – len ja, pár tenisiek a cesta predo mnou. Kroky, jeden za druhým, stovky, tisíce, pribúdajúce sekundy, ubúdajúce kilometre...
Stálo to vôbec za to?
Od môjho prvého maratónu prešli tri týždne a ja stále poriadne nebehám. Na vine je koleno pravej nohy, ktoré sa prvý raz ozvalo niekedy po 30. kilometri a odvtedy bolí pri každom pokuse o beh. Moje testovacie behy tak zvyčajne končia na méte 5-7 km. Táto nepríjemná skúsenosť ma priviedla k názoru, že jeden maratón do roka je pre mňa tak akurát. A tiež že by som mal viac a hlavne poriadne strečovať a zaradiť do jednálnička aj nejaké výživové doplnky kvôli regenerácii. Napriek všetkému ale neľutujem že som sa na to dal. Áno, stálo to za to.
Běh kolem Hluboké 25km
Krásný rychlý okruh.... počasí přálo... nálada skvělááá.... spousta JIHOČESKÝCH přátel, na které jsem se těšil....
Po mnoha letošních maratonech jsem zjistil jak je 25 kilometrů pro mé nohy málo....
Typický můj záčátek velmi špatný. Nohám se vůbec nechtělo, byla dost cítit únava. Klesl jsem na osmém kilometru až na šestnáctou pozici... své tělo a nohy ZNÁM DOKONALE - rozbíhají se až od desátého kilometru...
DOKONALE JSEM SI TO UŽÍVAL, žádný spěch, na čas se neběží..... ale na pořádí do jihočeského poháru...
PS: jsem šikovný dvakrát jsem špatně odbočil... ale vždy mne někdo vrátil :-D
PS: jsem šikovný dvakrát jsem špatně odbočil... ale vždy mne někdo vrátil :-D
Celkově 8. místo
kategorie MA 5. místo
KRÁSNÝ POHODOVÝ ZÁVOD na odreagování.... Fotky žádné nemám, nikdo mne nevyfotil.... :-(
a protože 25 kilometrů je opravdu málo.... UDĚLAL JSEM SI JEŠTĚ BĚŽECKÝ VÝLET KOLEM HLUBOKÉ když už jsem přeci TADY !!!!
a alespoň jsem si do alba udělal pár fotek.....
a alespoň jsem si do alba udělal pár fotek.....
Letos HALF. Horská výzva Jeseníky.
Po loňské HV Jeseníky, kdy jsem dala ve sněhové kalamitě a mlze celou kategorii long, jsem byla rozhodnutá letos HV vynechat. Byla jsem loni z těch podmínek otrávená a přeunavená. Když mě ale kamarádka Katka cca 3 týdny před závodem navrhla zaběhnout si v Jeseníkách půlku, řekla jsem si - proč ne. Půlka se dá vydržet v jakémkoli počasí. Stejně jsem v přípravě na maraton měla v plánu v sobotu běžet 30 kilometrů v pomalém tempu, tak proč si to trochu nenatáhnout.
Cesta proběhla v příjemném duchu. Django se ukázal býti charakterem, vzal transportéra a tak jsme se pohodlně vezli i s Nikšou, Berďou, Sabčou a Katkou. Původně jsem si myslela, že hodím chrupku. Přece jenom jsme vyjížděli za ranního kuropění v 5 hodin. No jo, ale když oni v tom voze byli všichni tak ukecaní…nedalo se spát…musela jsem se zapojit.
Cesta proběhla v příjemném duchu. Django se ukázal býti charakterem, vzal transportéra a tak jsme se pohodlně vezli i s Nikšou, Berďou, Sabčou a Katkou. Původně jsem si myslela, že hodím chrupku. Přece jenom jsme vyjížděli za ranního kuropění v 5 hodin. No jo, ale když oni v tom voze byli všichni tak ukecaní…nedalo se spát…musela jsem se zapojit.
Oproti předpovědi počasí nás v přivítalo v Jeseníkách sluníčko. Hrozně jsem se na závod těšila, ale sotva jsem dojela do Koutů nad Desnou, začala jsem být nervózní. Ale opravdu hodně. Potkávaly mě samé nešťastné znamení: praskl mi pásek na Garminech a nemohla jsem tak mít svou "časomíru a kilometromíru" na ruce. Dala jsem si tedy sportester do kapsy a chtěla jsem si na botu připevnit footpod. Bohužel jsem zjistila, že jsem si vzala jenom pod, ale už ne držák, kterým bych ho připevnila na botu. Blondýnka. Pane jo, co mě ještě potká, pomyslela jsem si. Že já jsem zapomněla i boty? Rychle jsem si to šla asi už po třetí ten den zkontrolovat. Co běhám za VZS, pochopila jsem totiž, že to není automatická věc, přijet na závod i s botami (viď Berďo, viď Koudy)
Naštěstí plně funkční Garminy měla parťačka Katka. V tomto směru je technicky zdatná. Taktiku jsme měly jednoduchou: rovinky běžet, z kopce běžet, prudké kopce rychle jít, mírné kopce zkusit indiánským během. Hlavně jsme ale chtěly bojovat a neflákat se. Na startu jsme si řekly, že cokoliv pod 8 hodin bude dobré. Katka tedy měla trošku bednové ambice. Já jsem byla v odhadu o něco skromnější. Ale pokud bychom se celý závod pohybovaly kolem 5-tého místa, byla jsem připravena zarvat a kurde přydat.
Ještě před startem jsme se potkali s Jarkem a Mirem. Zrovna dobíhali do cíle v kategorii long. Bodl mě osten závisti – Jééé, kucí už to mají za sebou. Jarek asi něco zpozoroval, protože vtipně podotknul, že kdybych běžela long, mohla jsem to už mít za sebou taky J Ještě startovala naše dogtrekking Lenia, dobře naladěná.
A už tu bylo 9:00 hodin a start. Podmínky byly oproti loňsku fantastické, počasí nemohlo být lepší. Slunko, teplo, sníh začínal až od 1000-tého metru nadmořské výšky. Dalo se běžet. Najednou buch - vidím Švýcárnu. Ty jo, to nějak odsýpá, pomyslím si. Pořád se nám dobře běží a pohybuje vpřed. Buch najednou první kontrolka na Pradědu. Vybíháme na vrchol a v tom proti mně běží Lenia. Nechápala jsem – že bychom byly jen takový kousíček za ní? Ani jsem se z toho údivu nestačila vzpamatovat a běží proti nám Dajngo a Berďa. Ty jo. To může znamenat jediné. Teda dvojí – buď my běžíme tak rychle, nebo oni tak pomalu. Protože se snažím na všem hledat to lepší, vyhodnotila jsem si vzniklou situaci tak, že běžíme s Katkou tak rychle.
Z Pradědu na Ovčárnu sbíháme tempem 5:40 na kilometr, no „čumím“. Podle původního předpokladu jsme na Ovčárně měly být cca ve 13 hodin a my tam byly v 11:30 (nebo tak nějak). Měla jsem s manželem domluvené, že kolem 13 hod. bude na internetu, aby mi podle on-line přenosu na Ovčárně hlásil, kolik ženských dvojic máme před sebou. No jenomže v 11:30 ještě sekal zahradu a když teda podle domluvy mrknul na internet ve 13 hod., já už byla pochopitelně v luftě a jeho opžděná sms, že běžíme dobře a před námi je cca 6 dvojic už měla nulovou vypovídací hodnotu J .
Já to nechápu. Nám se šlo tak dobře. My jsem vážně dodržovaly tu svou taktiku. No jasně, že od 20-tého km jsem v nohách začala pociťovat únavu. Ale vůbec jsem si v hlavě nepřipouštěla, že bych neběžela, prostě jsem koukala své parťačce na záda a přizpůsobovala jsem se jejímu tempu. Katka se ukázala býti kamzíkem, hopsla ze šutru na šutr, z kopce do kopce a já ji nechtěla zklamat. Žádné MP3, žádná časomíra, vůbec jsem nad ničím nepřemýšlela, jen běžela - chodila. Na Ovčárně mi došlo, že to dáme pod 8 hodin. Na 20-tém kilometru jsem začala veřit, že to dáme pod 7 hodin. No a když nám do cíle zbývalo cca 9 kilometrů, řekla jsem si: dáme-li to pod šest, dám Prahu pod čtyři.
Od Dlouhých strání jsme pořád běžely. Najednou jsme pocítily příval energie a počáteční euforie. Předběhly jsme nějaké longisty, ale také kluky halfisty. Začaly jsme si nahlas zpívat. Soupeři znervozněli. Nechápali. Co nás zbrzdilo byl poslední kilometr, mělo se běžet od horní stanice lanovky dolů do Koutů, ale poněkud nás zmátlo, že jsme neviděly žádné značení, kufrovalo tam dost dvojic a myslím, že jsme tam s Katkou ztratily cca 10 minut a navíc si trať poněkud prodloužily. Trochu mě to teda nasr..o.
Ale co. V cíli 5:56:06, na Garminech 36,5 km. Maxispokojenost. V kaegorii half ženy bylo 20 dvojic, my jsem skončily na 9-tém místě, tedy v první polovině, což se mi podařilo poprvé v životě.
V cíli jsem se současně dozvěděla, že Nikša se Sabinou došly v kategroii ženy short třetí. Paráda. Při závěrečném vyhlašování je tedy organizátoři zazdili a místo nich vyhlásili jinou dvojici. To jsme si nemohli nechat líbit a s Berďou jsme šli podat protest. Byli jsme úspěšní a tak holky na druhý pokus na bedně stanuly. Kolem našich holek byl vůbec šrumec. V kategorii short si lehce, hravě a pohodově doběhly pro bronz. Ba co víc. Svým uvolněným chováním dokázaly zmást i pořadatele a moderátora, který s nimi nejprve udělal rozhovor jako s vítězkami. Pak jim přiřknuli druhé místo, aby si to na závěr posichrovaly místem třetím. Komu z vás se podařilo, během jednoho závodu obsadit všechny medailové pozice?
A tak jsme všichni museli čekat asi tak do 1á-ti hodin, než skončilo všechno to vyhlašování. Nikomu to ale nevadilo. Dali jsme si dlabanec, pivko, ženská část výpravy (tzv. Skupina matek urvaných z řetězu) svařák.
A já se těším za rok, protože za rok už ta bedna zkrátka musí být!!!
Resumé : koleno drží, díky bohu. Hlava je nastartovaná do dalšího dlouhého závodu. Nohy na to mají. Strategie na PIM: vykašlat se na MP3, na stopky, na srandičky. Zavěsit se za vodiče, koukat mu na záda, nad ničím nepřemýšlet, nekoukat doleva, nekoukat doprava a jen běžet a běžet.Sportisimo Prague 1/2 maraton 2014
To byly zase silácké kecy, že letos budu běhat jen závody od 30 kilometrů a víc, s vyjímkou We Run Prague 2014 samozřejmě. Ale o víkendu jsem si dal Pražský půlmaraton. Sice jen, protože si Petr zranil koleno a nemohl běžet. Jinak bych doma odpočíval a potil bacil z těla. Protože ještě ve středu jsem ležel jak placka v posteli a došel sotva do kuchyně a cesta do školy byla jako výprava na severní pól, natož běžet půlku. Dokonce jsem si překládal schůzky až na další týden, protože jsem se vůbec necítil, ale když mi ve čtvrtek dopoledne napsal Petr, že to nedá a jestli chci číslo na půlku, najednou se mi udělalo zázračně dobře a řekl jsem jo, jdu do toho! Prostě nastavení v hlavě. Vstávej sokolíku, v sobotu běžíš půlku a už to bylo!
V pátek jsem si od Petra převzal číslo, které bylo na jeho jméno, ale co už, pták jako pták a už jsem si to štrádoval domů s taškou a baťůžkem. Mimochodem mám pocit, že jsou rok od roku menší. Ještě jsem cítil kapku bacil v tělě, ale plán pod 1:50 se mi zdál reálný a jen kdyby to šlo mega dobře tak pod 1:40 nebo aspon co nejblíž 1:40. Taktika? Chytit se vodiče na 1:40 a držet se ho co nejdéle. Když to nepůjde tak v poklidu doklusat do cíle. Nejlepší letošní tréninkový čas ukazoval 1:42 ne naplno a věděl jsem, že pokud se něco mega nepodělá dám si oficiálně osobák. V tréninku se to prej nepočítá i když to měří GPSka. :P
V pátek večer jsem si nedal víno a cigárko, ne že bych měl chuť a v sobotu ráno jsem si přivstal a začal se chystat. Pořád jsem si říkal, že je to jen další půlka(třetí v pořadí) a že už mně nic nemůže překvapit. Oblíkl jsem si kraťasy a tričko, navrch bundu, sbalil si náplasti, suché oblečení, pár drobností, vodu a šup na autobus. Hned na zastávce jsem potkal prvního běžce, mávli jsme si na pozdrav. Běhání spojuje. Kdyby jsme se potkali v týdnu v obleku ani na sebe nemrknem. :) V metru už bylo běžců víc a opět jsme se zdravili neznaje jeden druhého. Poznávací znamení sportovní oblečení, běžecké boty a oči svítící jak vánoční stromeček. Tím taky skončil můj ledový klid frajera, kterého nic nerozhodí, protože už přece běží třetí půlku. :D A dostala mně předzávodní atmosféra ne nepodobná tomu jako když se zamilujete. To taky lítáte nahoru a dolu a chvíli máte v bříše pocit jako na zvracení a po tělu se rozlévá pocit tepla, který střídá husina jako prase. BTW a to jsem ještě nevyběhl.
Na Staroměstskou jsem dorazil krátce po 10:30 a než jsem vyfáral z ďury na povrch chvíli to zabralo. Fronta jak na banány za totáče. Sraz s bandou z Nike tréninků jsem ale stihl.
Společné foto, popřát si štěstí a jdem do šaten. Po uložení věcí jsem zjistil jak bylo fajn strávit chvíli ráno s photoshopem a tiskárnou, pří úpraě startovního čísla. Petr měl koridor "Jé", ale můj čas odpovídal ta asi tak "Déčku". U koridorů stál sekuriťák, který vracel běžce s pomalejšími čísly k jejich koridorům. Normálně bych si číslo nepadělal, ale když Runzcech neumí udělat triviální změnu v databázi, třeba i za mírný poplatek, tak pokud jste se týden před závodem zranili nebo vám prostě vypadlo hlídání máte smůlu. Zaplať a běž jinak nás dál neotravuj se to dá. Jinak jsem na organizaci nenašel nic závadného. Zkrátka když to děláte po X-té, už vám to jde.
Chvíli jsme vyhlížel vodiče zatímco jsem se zahříval. Na poslední chvíli jsem se přesunul k vodiči na 1:40 o koridor zpět, zapomněl jsem se ho zeptat na jméno a už tu byl start a Vltava. Zahákl jsem se za vodiče a držel se a obíhal pomalejší štafetové běžce. První 3 km tlačenka jako vždy, ale co s tím nadělám. Když chcete běžet Pražskou půlku a mít kolem sebe místo musíte ji dát pod 1:30. Jinak to prostě nejde. :D Ten dav není příjemný, ale to už k závodům této velikosti patří. Jedinou nepříjemnost jsem zaznamenal asi na 7 km, když mi zkřížil cestu běžec, který špatně odhadl, to že zrovna stáčím lehce doleva a délku mého kroku. Naštěstí se mi nic nestalo a když jsem mu pomáhal na nohy omlouval jsem se mu. Fakt jsem to nestihl vybrat. Sice řval, že má jít do ... protože nejsme na závodech, ale na hlavu nespadl určitě, otřes mozku proto vylučuji. Ale chápu, ego bolí víc než ruka v jistých situacích. Fakt promiň, ale nebylo to naschvál.
Vodiče jsem se držel až na 13tý kilometr, kdy se mi chtělo na WC tak moc, že jsem se rozhodl si odskočit do TOYTOYky a kašlat na čas 1:40. Po vykonání potřeby jsem už byl v palici lenivý a nechtěl jsem dohánět vodiče, proto jsem pokračoval v pomalém tempu 5:15 až k nemocnici na Františku, kde jsem začal cítit, že po nemoci nejsem přeci jen až tak ok jak jsem si myslel a zpomalil jsem ještě víc ať nezkolabuji v cílové rovince. Dle hodinek jsem pořád běžel na osobák a letos budou i jiné půlky, kde to můžu v lepší formě natnout až budu trhat asfalt. :D plácnul se Štěpánem, dal pusu Verči a namířil to do cíle, který jsem proběhl dle mých Garminů za 1:47:30 rovných, přesně o dvě minuty zlepšení osobáku od loňské Karlovarské půlky se spokojeným úsměvem na tváři. Nakonec se to ukázalo i jako ofic. čas. Vím, že mám i na čas pod 1:40, tréninkové časy to dokazují, ale dva dny po nemoci neúplně ok jsem to nechtěl přehnat. Ani to nešlo. Mohl jsem to taky odskákat v lepším případě znovu ulehnutím nebo skončit na kapačkách.
Na mostě jsem si
V cíli jsem si plácnul s úplně cizím běžcem. Pogratulovali jsme si k štastnému doběhu a šli každý svoji cestou. Od Ivany z Nike tréninků, která dobrovolničila jsem si vyzvedl medaili. A za chvíli jsem v davu narazil na Michala jak jinak než z Nike Tréninků. :) Jeho osobák 1:31 je hodně dobrej a jsem rád, že na Tatry piluje formu. Těším se. Potom klasika, vyzvednout batoh, převlíknout a po cestě ještě vystát frontu na balónky se Štěpánem. Fakt mně reklamní stánky na těhle akcích štvou, protože co chce dítě, když vidí jiné dítě s balónkem? Ano, správně balónek. A nedá pokoj dokud ho nedostane. V tomto případě to zamíchala kartou osudu hodně. Protože po cestě na mostě mi Verča něco říkala a než jsem to zpracoval viděl jsem jak jde k davu na mostě. V tu chvíli, ale už dorážela záchranka na místo, kde přihlížející a dobrovolníci oživovali běžce, který měl zástavu srdce. Verča se na základě toho rozhodla dávat kurzy první pomoci lidem jako dárek všem v okolí. Fajn dárek. Jeden jsem hned našel na naučmese a další přímo na stránkách Českého červeného kříže. Kdo se přidá, napište mi zprávu nebo se ozvěte přes komentář.
Pak už na oběd a domů do sprchy a pak se natáhnout do postele. Na neděli jsem si s partou, kterou znám jak jinak než z Nike tréninků naplánovali po závodní výklus na 10 km z Ladronky přes Petřín na Hrad a zase zpět, který se mi i s cestou na Ladronku a zpět protáhl na 19 km přes Košířské kopce.
Když to sečtu za víkend lehce přes 40 km, krásný závod a prima výklus. :D Taky jsem si ověřil, že pokavaď nejde o život jde o hovno. Jenom v tu sobotu na mostě o život šlo. Ne mně, ale prostě šlo. Takže šup hlásím se kurz první pomoci a budu rád, když se přidáte. Tohle se fakt může stát každému a nejen na závodech.
P.S.: Jinak kdyby jste se chtěli dovědět víc o blogování a jeho využití pro firemní propagaci pak 22.4. v HUBu v rámci GUG.cz, jehož jsem členem, organizuji akci právě na blogování zaměřenou. Těším se na vás.
V pátek jsem si od Petra převzal číslo, které bylo na jeho jméno, ale co už, pták jako pták a už jsem si to štrádoval domů s taškou a baťůžkem. Mimochodem mám pocit, že jsou rok od roku menší. Ještě jsem cítil kapku bacil v tělě, ale plán pod 1:50 se mi zdál reálný a jen kdyby to šlo mega dobře tak pod 1:40 nebo aspon co nejblíž 1:40. Taktika? Chytit se vodiče na 1:40 a držet se ho co nejdéle. Když to nepůjde tak v poklidu doklusat do cíle. Nejlepší letošní tréninkový čas ukazoval 1:42 ne naplno a věděl jsem, že pokud se něco mega nepodělá dám si oficiálně osobák. V tréninku se to prej nepočítá i když to měří GPSka. :P
V pátek večer jsem si nedal víno a cigárko, ne že bych měl chuť a v sobotu ráno jsem si přivstal a začal se chystat. Pořád jsem si říkal, že je to jen další půlka(třetí v pořadí) a že už mně nic nemůže překvapit. Oblíkl jsem si kraťasy a tričko, navrch bundu, sbalil si náplasti, suché oblečení, pár drobností, vodu a šup na autobus. Hned na zastávce jsem potkal prvního běžce, mávli jsme si na pozdrav. Běhání spojuje. Kdyby jsme se potkali v týdnu v obleku ani na sebe nemrknem. :) V metru už bylo běžců víc a opět jsme se zdravili neznaje jeden druhého. Poznávací znamení sportovní oblečení, běžecké boty a oči svítící jak vánoční stromeček. Tím taky skončil můj ledový klid frajera, kterého nic nerozhodí, protože už přece běží třetí půlku. :D A dostala mně předzávodní atmosféra ne nepodobná tomu jako když se zamilujete. To taky lítáte nahoru a dolu a chvíli máte v bříše pocit jako na zvracení a po tělu se rozlévá pocit tepla, který střídá husina jako prase. BTW a to jsem ještě nevyběhl.
Na Staroměstskou jsem dorazil krátce po 10:30 a než jsem vyfáral z ďury na povrch chvíli to zabralo. Fronta jak na banány za totáče. Sraz s bandou z Nike tréninků jsem ale stihl.
 |
| Skupinové foto před Sportisimo 1/2Maraton Praha by http://novtom.cz/ |
Chvíli jsme vyhlížel vodiče zatímco jsem se zahříval. Na poslední chvíli jsem se přesunul k vodiči na 1:40 o koridor zpět, zapomněl jsem se ho zeptat na jméno a už tu byl start a Vltava. Zahákl jsem se za vodiče a držel se a obíhal pomalejší štafetové běžce. První 3 km tlačenka jako vždy, ale co s tím nadělám. Když chcete běžet Pražskou půlku a mít kolem sebe místo musíte ji dát pod 1:30. Jinak to prostě nejde. :D Ten dav není příjemný, ale to už k závodům této velikosti patří. Jedinou nepříjemnost jsem zaznamenal asi na 7 km, když mi zkřížil cestu běžec, který špatně odhadl, to že zrovna stáčím lehce doleva a délku mého kroku. Naštěstí se mi nic nestalo a když jsem mu pomáhal na nohy omlouval jsem se mu. Fakt jsem to nestihl vybrat. Sice řval, že má jít do ... protože nejsme na závodech, ale na hlavu nespadl určitě, otřes mozku proto vylučuji. Ale chápu, ego bolí víc než ruka v jistých situacích. Fakt promiň, ale nebylo to naschvál.
 |
| Momentka ze závodu by http://novtom.cz/ |
Na mostě jsem si
Pak už na oběd a domů do sprchy a pak se natáhnout do postele. Na neděli jsem si s partou, kterou znám jak jinak než z Nike tréninků naplánovali po závodní výklus na 10 km z Ladronky přes Petřín na Hrad a zase zpět, který se mi i s cestou na Ladronku a zpět protáhl na 19 km přes Košířské kopce.
Když to sečtu za víkend lehce přes 40 km, krásný závod a prima výklus. :D Taky jsem si ověřil, že pokavaď nejde o život jde o hovno. Jenom v tu sobotu na mostě o život šlo. Ne mně, ale prostě šlo. Takže šup hlásím se kurz první pomoci a budu rád, když se přidáte. Tohle se fakt může stát každému a nejen na závodech.
P.S.: Jinak kdyby jste se chtěli dovědět víc o blogování a jeho využití pro firemní propagaci pak 22.4. v HUBu v rámci GUG.cz, jehož jsem členem, organizuji akci právě na blogování zaměřenou. Těším se na vás.
Marec – Zbierame kilometre, zbierame
Bežecký ošiaľ v našej rodiny naberá priam obludné rozmery, behá každý kto má na to vlohy, Danko nie ten si láme nohy... Poďme pekne poporiadku, spravme si marcovú rekapituláciu krátku.
Fa zimná desiatka – marec (1.3.2014)
asfalt / dĺžka 20,80 km / čas 1:41:17 / tempo 4:52 min/km / Mizuno Wave Sayonara
záznam trasy na garmin connect
Keďže sa nám s Elenkou v zaláskovanej februárovej desiatke spolu bežalo dobre, dali sme si o 28 dní neskôr repete. A keďže malá kopa pýta viac, pribrali sme do partie aj Paulínku, bežkyňu malinkú. S croozerom som sa postavil pekne na chvost päťstohlavého bežeckého draka, ja som tentoraz bežal mimo súťaž, ako morálna podpora. No a tiež som naháňal nejaké kilometre v rámci maratónskej prípravy. Po dvoch kilometroch naša trojka spojila sily a neohrozene smerovala k cíli... k cieľu. Tento krát som nechal tempo určovať Elenku a že ho držala statočne to mi verte. Za cieľ si dala zvládnuť celú trať pod hodinu a pohľad do výsledkovej listiny dával dôvod na radosť. Na 10,5 km dlhej trati dosiahla čistý čas 59:58 min. a z toho človek nemôže mať zlosť :-)
Kým Elenka mala svoju rekordnú desiatku za sebou, ja som sa už sólo rozbehol do druhého identického okruhu. Bez ratolesti sa mi bežalo o poznanie ľahšie a čoskoro som tak aj po druhý raz dobehol pod Štefánika kde sme sa opäť radostne zvítali. S výkonom som bol spokojný, zároveň som však hútal ako sa dve desiatky kilometrov premietnu do môjho výkonu na druhý deň...
Majcichovská desiatka (2.3.2014)
asfalt / dĺžka 10,00 km / čas 36:52 / tempo 3:40 min/km / Asics GEL-DS Racer 8
záznam trasy na garmin connect
Súťaž v Majcichove má povesť najrýchlejšej slovenskej asfaltovej desiatky, rekord podujatia 29:41 min. z roku 1982 (!!!) tomu dáva za pravdu. Takže kde inde zaútočiť na osobák ak nie tu? Oproti plánu účasť musela odriecť Elenka, česť rodiny som musel hájiť sám. Padol účastnícky rekord v počte bežcov, presne 347 ich na štarte stálo a kandidátov na víťazstvo rozhodne nebolo málo. V zbesilom tempe sa všetci rozbehli vpred, počal som sa stíhať ich hneď. Po kilometri prvom som bol na mieste pätdesiatom štvrtom a to s 3:39 min. časom. Veď vravím, bolo to rýchle...
Ďalej to šlo podobne – rozumej zbesilo – metre a kilometre do cieľa ubúdali, čas sa zdal byť dobrý. Keď tu zrazu na šiestom kilometri pichanie v boku. A čo s tým teraz? Zľahka zvoľna som spomalil, na 3-kilometrovom okruhu to spravilo 10 sekúnd. Potešiteľné bolo že s každým prebehom kobercom som stúpal poradím, do posledných troch km som vbiehal ako tridsiaty ôsmy. V poslednej fáze súťaže som sa posunul už len o priečku ale čo je podstatné; na certifikovanej trati som si spravil nový parádny osobák ako na 5 tak aj na 10 kilometrov.
Taký bol teda prvý marcový víkend. V pondelok som sa prebehol s Mirkou Vaníčkou kým mali chalani tréning, v stredu som pri vítaní rána obehol Devínsku Kobylu, teraz už bez blúdenia. V sobotu som bol už oddýchnutý a tak bol čas dať si trochu do tela a k lesnému behu som si prizval priateľa. Teda hneď dvoch, Jožiho a Braňa. Cez Kačín, Malý Slavín, Biely Kríž a späť smerom na Kamzík sme si dali parádnu tridsiatku. Milým spestrením behu bola náhodná stretávka s Elou a Naďou zo skupiny IRun :-), dievčatá zdolávali svoju taktiež tridsiatku.
Na trati na Železnej studienke mám z leta 2013 zabehnutý svoj stále platný osobný rekord na polmaratónskej dištancii. V marci som sa ho prekonať nechystal, rozhodol som sa však k nemu pridať ďalší. Na „pankáčsky polmaratón na Železnej“ vybehol som totiž aj s Paulínkou v croozeri :-) a zobrali sme so sebou aj Elenku, veď dieťa neslobodno trhať od matky. A Danko? Ten so zlomenou nohou ležal na gauči u babky :-( Takže, Elenka si strihla ďalšiu desiatku (koľkátu už?!), ďalej som pokračoval sám už. A naše dietko spokojne spalo, kým kilometrov pred nami ubúdalo. Po otočke to dolu kopcom šlo skoro samo a tak v čase 1:50:50 si Paulínka zapísala svoj prvý osobák na 21.097 m. :-) (záznam trasy na garmin connect)
Následne ma sklátila choroba, antibiotiká však splnili svoju úlohu a po piatich dňoch som znovu obul túlavé topánky. Opäť v trojici sme vycestovali na Bratislavský Hamburg na Sadu Janka Kráľa. Pred nami boli ďalšie ciele (a nie málo) ktoré mali byť splnené a nebudem vás naťahovať a hneď prezradím že sa tak aj stalo. Elenke sa už desiatky mália a tak si sama a z vlastnej vôle naložila o 50% viac a sfúkla 15 km len také fukoty. Ani Paulínka sa netrochárila a zlepšila si PB na PM o tri minúty a ešte si pri tom aj dobre a zdravo pospinkala :-) Dievčatá som následne prepustil zo svojich bežeckých služieb a pokračoval som v napĺňaní maratónskych túžob. Generálka dopadla, myslím, dobre, zapichol som to po 33.680 metroch s optimistickým pocitom že ten maratón dám. (záznam trasy na garmin connect)
12. kalendárny týždeň som zasvätil lesom a horám. V utorok som sa trochu okolo Švábskeho vrchu motal, 2-krát som si vybehol obávaný „Smrťák“ z Behu Devínskou Kobylou. Ešte chutnejšie sústo som si ale vo štvrtok dal, keď som svojím nohám doprial trojnásobný výbeh na Kamzík; na trinástich km som 626 metrov nastúpal. V piatok som si dal tempovú 40-minútovku na okruhu, stihol som to za 10 km. ;-) No a týždeň som ukončil nedeľným výletom po trati BDK cez Sandberg a Devín (23,78 km / +633m).
V poslednom týždni som si zabehol z každého rožku trošku. Najprv voľne cez Patrónku, potom stupňovaná 40-minútovka na okruhu, voľný beh cez Devínsku Kobylu (ako náhrada za neúčasť na krose Cez Hubalovú) a napokon v posledný deň mesiaca aj regeneračne v tempe 5:00 na okruhu.
Marcová bilancia: na bicykli 187 km, odbehnutých 246,75 km a hoci som sa zúčastnil štyroch bežeckých podujatí, reálne som súťažil len na jednom, zato však s novým PB :-)
Fa zimná desiatka – marec (1.3.2014)
asfalt / dĺžka 20,80 km / čas 1:41:17 / tempo 4:52 min/km / Mizuno Wave Sayonara
záznam trasy na garmin connect
Keďže sa nám s Elenkou v zaláskovanej februárovej desiatke spolu bežalo dobre, dali sme si o 28 dní neskôr repete. A keďže malá kopa pýta viac, pribrali sme do partie aj Paulínku, bežkyňu malinkú. S croozerom som sa postavil pekne na chvost päťstohlavého bežeckého draka, ja som tentoraz bežal mimo súťaž, ako morálna podpora. No a tiež som naháňal nejaké kilometre v rámci maratónskej prípravy. Po dvoch kilometroch naša trojka spojila sily a neohrozene smerovala k cíli... k cieľu. Tento krát som nechal tempo určovať Elenku a že ho držala statočne to mi verte. Za cieľ si dala zvládnuť celú trať pod hodinu a pohľad do výsledkovej listiny dával dôvod na radosť. Na 10,5 km dlhej trati dosiahla čistý čas 59:58 min. a z toho človek nemôže mať zlosť :-)
 |
| dobrá nálada pred štartom, základ úspechu |
Majcichovská desiatka (2.3.2014)
asfalt / dĺžka 10,00 km / čas 36:52 / tempo 3:40 min/km / Asics GEL-DS Racer 8
záznam trasy na garmin connect
Súťaž v Majcichove má povesť najrýchlejšej slovenskej asfaltovej desiatky, rekord podujatia 29:41 min. z roku 1982 (!!!) tomu dáva za pravdu. Takže kde inde zaútočiť na osobák ak nie tu? Oproti plánu účasť musela odriecť Elenka, česť rodiny som musel hájiť sám. Padol účastnícky rekord v počte bežcov, presne 347 ich na štarte stálo a kandidátov na víťazstvo rozhodne nebolo málo. V zbesilom tempe sa všetci rozbehli vpred, počal som sa stíhať ich hneď. Po kilometri prvom som bol na mieste pätdesiatom štvrtom a to s 3:39 min. časom. Veď vravím, bolo to rýchle...
 |
| bežím si po osobák |
Taký bol teda prvý marcový víkend. V pondelok som sa prebehol s Mirkou Vaníčkou kým mali chalani tréning, v stredu som pri vítaní rána obehol Devínsku Kobylu, teraz už bez blúdenia. V sobotu som bol už oddýchnutý a tak bol čas dať si trochu do tela a k lesnému behu som si prizval priateľa. Teda hneď dvoch, Jožiho a Braňa. Cez Kačín, Malý Slavín, Biely Kríž a späť smerom na Kamzík sme si dali parádnu tridsiatku. Milým spestrením behu bola náhodná stretávka s Elou a Naďou zo skupiny IRun :-), dievčatá zdolávali svoju taktiež tridsiatku.
 |
| s Braňom v lesoch, Jozef fotí |
 |
| Paulínkin prvý polmaratón... |
 |
| ...a hneď aj druhý :-) |
V poslednom týždni som si zabehol z každého rožku trošku. Najprv voľne cez Patrónku, potom stupňovaná 40-minútovka na okruhu, voľný beh cez Devínsku Kobylu (ako náhrada za neúčasť na krose Cez Hubalovú) a napokon v posledný deň mesiaca aj regeneračne v tempe 5:00 na okruhu.
Marcová bilancia: na bicykli 187 km, odbehnutých 246,75 km a hoci som sa zúčastnil štyroch bežeckých podujatí, reálne som súťažil len na jednom, zato však s novým PB :-)
Horský běh 2014
Horský maraton 32km
Délka závodu 32 km, 1200 m převýšení
Trhové Sviny - Hojná voda
6. místo celkově ... na to že jsem bloudil, několikrát se propracoval na 4.místo.. a zase bloudil,
nuuu třetí bloudění na trase a OPĚT PŘEDBÍHAT ty samé lidi mne už nebavilo... ach jooo
TRAŤ je to krásná, každý vrchol je vyjímečný... Jen to značení bylo o pozornosti, chtělo by to více značek po trase.... jednou seběhnout to už člověk nějak překousne.... podruhé je to k naštvání.... a potřetí to už komentovat nemohu.....
V tento den jsem se těšil na start MARATHONU v Rakouském městě LINZ... ale finance mi zavřely dveře
Alespoň malá náhrada se našla...
horský běh :-D
Na trati byla jediná občerstvovačka
Počasí přálo, dalo se to i bez tekutin a jídla.....
2014 – XIV. týden
Po volno
Út 17 km; 1:24; trail, nastoupáno 480 m
dnes mi garmin nějak ustřelil, tak jsem nastoupané metry a vzdálenost trošku přiblížil realitě
Sam Straka – rozhovor nejen o skyrunningu
Co to vlastně je skyrunning? Tento extrémní sport v přírodě je definován jako horský běh, kde se překonává nadmořská výška minimálně 2000m, stoupání dosahuje...