garmin - Výsledky vyhledávání

Jooooooooooooooooo! Radost ze sluníčka, radost z běhání, radost ze života, radost z času pod hoďku a padesát. To byly včerejší „Kobky“. To byl včerejší 20 km dlouhý závod Kobeřická 20. Letošní Kobeřice už v barvách VZS. Ale jinak nic nového – ten závod mám pořád moc ráda, protože se běží jeden okruh a trať je kopcovitá, rozmanitá, sem tam fouká, ale rychle to utíká. Letos jsem závod běžela bez ambicí. Přece jenom mi koleno v prosinci, lednu a únoru nedovolilo trénovat dlouhé běhy. Naposledy jsem 23.11. běžela půlmaraton v Srchu a od té doby nic moc. Minulou sobotu jsem ale v Bělském Lese potrénovala souvislý běh v délce 17,5 kilometrů, cítila se po něm dobře a tak jsem si troufla i na ty Kobeřice. Vlastně hlavní motiv pro včerejší závod byla zvědavost, jak si „stojím“  Cesta z Ostravy probíhala vesele ve složení Lenia, Berďa a Keňan. Probírali jsme simultánní tlumočení z finštiny, létající veverky, Berďovu účast na konferenci ve finském městě, které sice nemá MHD, ale vlastní letiště ano a tak podobně. Ani mi nevadilo, že jsem s ohledem na brzkou startovní hodinu (9:00) musela vstávat celkem brzo.. Jak jsem se později dočetla z výsledkové listiny, na startu se nás sešel rekordní počet - 264 účastníků. Určitě je to dáno tím, že kromě hlavního závodu v délce 20 km se běží i běhy na 10 a 6 kilometrů. Rychle jsme se zaregistrovali a valila jsem do šatny. Cestou jsem potkávala plno známých tváří, zdravili jsme se a vzájemně se povzbuzovali. V šatně jsem dlouho debatovala s Leniou o tom, CO NA SEBE. Nešlo nám o barevné sladění běžeckého outfitu. Řešily jsme, zda tričko s dlouhým rukávem a na něj dres, anebo nátělník a na něj dres. Nejprve jsme zvolily dlouhý rukáv a šly se ven proběhnout. Do startu zbývalo možná 7 minut, když jsme se rozhodly převléknout. Nakonec s ohledem na pozitivní předpověď počasí vyhrál nátělník a na něj dres. Dorazily jsme na start. Spatřil nás Keňan. V dlouhém tričku a dresu. Natolik jsme ho zvykaly, že se převlékal téměř za zvuku startovního výstřelu.  Vše se semlelo tak rychle, že najedenou bylo odstartováno a já jsem to nejprve ani nezaregistrovala. Dala jsem se do pohybu a už po pár stech metrech jsem věděla, že jsem se oblékla správně. Hned kopeček, táhlý, dlouhý, možná dva kilometry. Na 2,5 tém kilometru chodecká přestávka podle Gallowaye a MČJ . Tyto chodecké přestávky jsem pravidelně dělala po celý závod a znovu se mi osvědčily. Zpočátku se běželo v chumlu. Nejprve se oddělili běžci zahýbající na 6 km trať, pak běžci na 10 km trať. Zůstala jsem sama. Na uších MP3, pro změnu nejen ejsídýsí, ale taky Kabáty, U2, Springsteena…samý BEZVA mix. Běželo se mi lehce, moc dobře, nic mi nechybělo. Bylo mi tak krááááááááááásně, jen já, běh, slunko a vítr. Jo vítr…tradiční společník Kobeřické dvacítky. Cesta totiž vede nejen přes vesnice, ale také mezi poli. Tím, že jsem běžela sama, dostávala jsem „plnou nálož“, neměla jsem se za koho schovat. No a co. Zima mi nebyla. Jen jsem musela do každého kroku vydat více energie - KURDE PŘYDAT jsem msela. Ale to máme v oddíle stejně jako trvalý úkoly od prezidenta Koudyho. Běžím, běžím a najednou se dívám, že už odběhnutých 15 kilometrů. Vůbec jsem ještě nedostala hlad ani žízeň. Běželo se mi pořád dobře. Ale začala mě honit mlsná. Začala jsem spřádat plány, co si dám v cukrárně Jařabová cestou domů. Před očima mi poletovaly větrníky, laskonky, indiánci, koňakové špičky….To se nedalo vydržet. Já jsem je nejen viděla, já jsem je i cítila – chuť na jazyku a v nose sladkou vůni. Mrknu na Garminy. Kruciš, já to snad dám pod 1:50. No paráda…Na 18-tém kilometru jsem si už byla jistá. A tak jsem zrychlila a nakonec byla v cíli za 1:47:29. Sedmé místo v kategorii staré ženy (rozuměj ženy nad 35 let) . Celkem nás v kategorii bylo 15. Celkové umístění jsem ještě nestihla vygůglovat. Vím, není to čas převratný či šampiónský. Ale pro mě slušný. Nalil mi do žil optimismus a chuť do dalšího tréninku. A propós – do tréninku. Už jsem ho vytáhla a oprášila. Tréninkový plán na maraton pod 4. Letos to už musí vyjít. Letos tomu obětuji FŠECKO (no fšecko ne, ale hodně jo). V cíli mě čekal Ultralibor s Matějem, vzájemně jsme si poblahopřáli. Matěj se ohromně zlepšil a zrychlovat se bude určitě i dále. No a pak už jsem valila na horký čaj a do horké sprchy, z horké sprchy na studenou Plzeň. Vyhlášení – Lenia je na bedně v kategorii, ale až na druhý pokus. První výsledky pořadatelé popletli. Navrhovali jsme, aby si to holky „z bedny“ pro regulérnost zaběhly ještě jednou, ale nikdo nás nevyslyšel. Z Kobeřic naše cesta vedla do cukrárny Jařabová. Nacpali jsme si „téřich“ ( i když větrníky už byly bohužel vyprodané).. Aby doma nebrblali, nechali jsme přibalit několik kousků do balíčku. No já jich měla pět. Překvapila mě moje malá Markétka. Miluje linecké kolečka, jiné zákusky nejí. Tentokrát si ale lineckého nevšímala. Zkusila pařížskou trubičku. Se slovy „Jé, to je doblé, maminko to mám láda“ na dva pokusy vysála veškerou pařížskou šlehačku a pak si do pusinky nacpala zbytek. Robert svůj příděl snědl ve stoje, ani si nestihnul sednout. Jenom ta Anetka zachovala dekorum.  Je jasné, že já během nikdy nezhubnu. Už se o to ani nepokouším. Běhám, abych mohla jíst …..

Najkratší mesiac v roku sme spolu s Elenkou odštartovali v súťažnom tempe.

Fa zimná desiatka – Valentínsky beh dvojíc (1.2.2014)
asfalt, ľad / dĺžka 12,74 km / čas 1:02:40 / tempo 4:55 min/km / Mizuno Wave Sayonara
záznam trasy na garmin connect

Elenka si pre svoju prvú oficiálnu súťažnú desiatku nevybrala práve najlepšiu chvíľu. Zima síce tento rok nebola dlhá ani príliš intenzívna, svoju stopu začiatkom februára však predsa len v meste zanechala. Asi tak tretinu nábrežnej promenády pokrývala súvislá vrstva ľadu, od Lafranconi sa k tomu pridal aj veľmi nepríjemný protivietor.

Kvôli rôznym okolnostiam som štartoval zo zadných radov a horlivo som sa pustil do predbiehania. Možno až príliš horlivo, po troch kilometroch ma už statočne pichalo v boku. Tempo som prispôsobil situácii a držal som sa skupinky ktorú som dobehol. Na petržalskej strane sa v našom pláne bežať každý sám za seba objavilo pár trhlín. Výsledkom bolo že som to otočil a za nechápavých pohľadov bežcov som sa v protismere vydal Elenke v ústrety. Spolu sme pred sebou mali ešte polovicu trasy a tak sme bežali a klusali, predbiehali a boli predbiehaní, až po samotný záver v ktorom Elenka poriadne zafinišovala, vďaka čomu máme z cieľa pekné fotky :-)

(c) Beata Musilová / MB Pictures

Zhruba tretinu mojich kilometrov som nabehal počas Dankových plaveckých tréningov. Veď čo iné sa dá robiť kým on hodinu či dve maká v bazéne? Raz som si tak dal 12-krát schody pri Iuvente, preložené 400-metrovými výklusmi, inokedy som zas na okruhu natočil 17 kilometrov a raz som okolo Devínskej Kobyly aj s blúdením nabehal 24,6 km. Počas piatich behov mi robila spoločnosť aj Paulínka a to nielen v kočíku ale už aj v novučkom Croozeri. Na „bežecké“ konto jej pribudlo 43 kilometrov :-)

Beh sebaprekonávania, 2.kolo (9.2.2014)
dlažba / dĺžka 3,218 km / čas 11:08 / tempo 3:28 min/km / Asics GEL-DS Racer 8
záznam trasy na garmin connect

Na Kuchajde už s Elenkou patríme medzi tradičných účastníkov 2-míľového behu. Februárové kolo bolo pre nepriazeň počasia (brutálna poľadovica) o týždeň posunuté, aspoň bol čas na regeneráciu po desiatke. Tento raz som zvolil odlišnú taktiku, už som nebežal sám ale nechal som sa ťahať. Počítal som s tým, že bežci pred mnou v závere svoje úsilie vystupňujú a zrejme sa ich neudržím a tak sa aj stalo. Výsledok je ale aj tak pozitívny, časy na jednotlivé kilometre sú vyrovnané a za osobákom som zaostal len o nejaké 2 sekundy. Elenka fantasticky zúročila nabehané kilometre – v januári viac ako sto – a  svoj doteraz najlepší čas zlepšila o skvelých 25 sekúnd na aktuálnych 16:54 min.

s úsmevom pred aj po

Ja som si dva dni pred Kuchajdou naložil tak trochu nedomyslený beh do roboty. Okolo Kobyly som to vykrúžil až pod hrad Devín odkiaľ som pokračoval po trase behu Devín – Bratislava. Na záver takmer 26-kilometrovej štreky som toho mal už celkom dosť. Do Devínskych Karpát som sa ešte párkrát vrátil, spoznávať chodníčky ktorých je tu neúrekom, križujú sa jedna radosť a dokážu poriadne zamotať hlavu. Hlavne niekomu bez orientačného zmyslu, ako som ja.
Presvedčil som sa o tom v polovici mesiaca keď som sa domotol až kamsi ku Sandbergu a dlhý  pomalý beh som dobiehal v tempe štyri aby som stihol vyzdvihnúť Danka z tréningu. Hlavne však posledný februárový beh mi ukázal, aké je dôležité poznať svoje pieskovisko. Po známej žltej značke som za večerného šera dobehol až na Devínsku Kobylu. Radosť z jej zdolania však čoskoro vystriedal zmätok pri hľadaní správnej cesty. A tak sa stalo že som sa vydal smerom opačným ako som zmýšľal, bežiac netušiac kam, len za mdlého svetla z mobilu. Nasledujúca polhodina bola skúškou psychiky. Ukľudňoval som sa že som len kúsok od mesta a niekam ta cesta predsa musí viesť. Napokon sa ukázalo že vedie na Dúbravskú hlavicu a potom už bolo všetko ok.

Zimný beh na Pajštún - nebežím, fotím

Za zmienku hádam stojí ešte pred-maratónsky prípravný beh cez Petržalku. Popri Dunaji, okolo Draždiaku a krížom krážom cez najväčšie slovenské sídlisko som sa domotal až k ceste naspäť domov. Tento môj doteraz najdlhší beh mal byť previerkou pred blížiacom sa maratónom a zistenia neboli príliš pozitívne. Hlavne ľavá noha vykazovala prvé známky únavy niekde okolo 27. kilometra. V tempe 4:59 min./km som odbehol 32 km, ale to som už mal dosť a kilometer pred domom som to zabalil a zvyšok dokráčal.

Celková bilancia za 02/2014: bicykel hádam ani nestojí za zmienku, slabých 89 kilometrov. Zato bežecké kilometre pribúdajú jedna radosť, v najkratšom mesiaci roka som ich nazbieral 252,6 čo je moje nové maximum.

Tak se mějte všichni BEZVA a prý máme KURDE PŘYDAT

Dá sa nový rok zahájiť inak ako behom? Určite áno, ale my s Elenkou sme toho názoru že beh je tým správnym štartovým impulzom pre ďalších 365 dní ktoré nás čakajú. Preto sme si 1.1. dali na Železnej studienke zraz s partiou podobných bláznov, na čele s Ivanom Gabovičom. Spoločnosť nám robila aj Paulínka, ktorej tak na „bežecké“ konto pribudlo ďalších 11 kilometrov :-)

novoroční HEHE bežkovia

Už o dva dni si Elenka strihla svoj prvý poriadny kros, Blažena ju vzala na Kamzík a ešte kúsok ďalej. Ja som zatiaľ opäť s Paulínkou prebehol Kačín, čo bol s kočíkom pekný silový tréning. A keďže hory lesy mám rád, už na druhý deň som s Mikim, Martin a Marekom behal po kopcoch zas, z Kamzíka na Bystrické a späť (20,6 km / +646 m). To bola dlhá pomalá sobota, v nedeľu to zas bolo krátke a rýchle.

Beh sebaprekonávania, 1.kolo (5.1.2014)
dlažba / dĺžka 3,218 km / čas 11:06,7 / tempo 3:27 min/km / Asics GEL-DS Racer 8
záznam trasy na garmin connect

Krátke preteky, krátky komentár. Účasť bežcov hojná, stodvanásť sa ich postavilo na štart 2-míľového behu, vrátane silného zoskupenia behame.sk. Saša Jablokov si bežal to svoje, za ním som ja potiahol celé jedno kolo. V druhom som už na rýchlikov nestačil a skončil som šiesty. Podstatné však je že som si o 1,3 sekundy zlepšil osobák na tejto trati :-) To je však nič proti Elenke ktorá zo svojho doteraz najlepšieho času ukrojila rovno 21 sekúnd a bez mojej pomoci stlačila tempo na 5:23 min./km. Na to sa nedá povedať nič iné ako „Výborne“ :-)

Asics over Adidas :-)

V utorok 7.1. som bežal ráno aj večer, do roboty a z roboty, spolu 16,54 km. Ďalšie dva behy boli počas Dankovho tréningu, v nedeľu aj s dievčatami na Železnej. V polovici mesiaca som si konečne prebehol schody na Puškinovej ulici po ktorých som už dlhšiu dobu pokukoval z okna autobusu cestou do práce. Zabehol som aj na Hrad len aby som zistil že cesta z neho je uzavretá a tak som sa musel vracať. Druhým tohtoročným súťažným nasadením bol štart na 1st Slovak winter trophy o čom som čosi málo napísal tu (MTB) a tiež tu (beh).

v kombinácii som skončil na 20. mieste

Ďalší dvojfázový tréning prišiel na rad 21.1., klasicky do práce a domov. Tentoraz som celú cestu na hodinky nepozrel, bežal som na pocit, so snahou udržať svižné tempo. Ráno som to potiahol cez Lafranconi a Apollo a na moje prekvapenie som 12,31 km dlhú trasu zvládol v tempe 4:11 min./km. Jasné, prvých cca 5 km je prevažne stále z kopca, ale aj tak fajn. Cestou domov som už nešpekuloval a šiel som tradičnou trasou a zas to bolo pomerne rýchle, konkrétne v tempe 4:16 min./km.

mrzlo až trešťalo

V poslednú januárovú sobotu som vybehol na malokarpatské chodníčky, zabehať si dlho a pomaly. Po žltej cykloznačke som vybehol na Kačín a pokračoval som na Malý Slavín. Za ním som čiastočne kopíroval trasu Dračieho krosu a spoznával nové chodníčky. Po dvadsiatich kilometroch som začal už aj ľudí stretávať, dovtedy mi robili spoločnosť len sneh a ľad a chlad. Hlavne prsty trpeli, moje tenučké rukavice v osem-stupňovom mraze neposkytovali takmer žiadnu ochranu. Celkovo 26 km za 2:09:55 hod.

Posledné štyri januárové behy boli v znamení zabehávania nových tenisiek. Za super cenu 65 EUR som si kúpil ľahučké tréningové / súťažné Mizuno Wave Sayonara. Konečná bilancia za január je 220,22 km / 17:42:50 hod. a kým počasie dovolilo tak aj 170,5 km na bicykli.

Keďže rok 2014 sa práve dnes zbavuje prvého mesiačika, december preletím naozaj len tak v rýchlosti. Začiatok bol po 11-dňovej degenerácii pomerne ostrý, hneď 1.12. sme spolu s Elenkou opäť zamierili na Kuchajdu na posledný 2-míľový beh sebaprekonávania. Sily som si tam zmeral s Palim Jánošom aj Martinom Žigom a obaja mi to už klasicky natreli. Pocitovo to nebol najlepší beh, za svojím najlepším výkonom som ale zaostal len o sekundu, takže pohoda. S časom 11:09 min. to bolo 4. miesto (tempo 3:28 min./km). Elenke sa darilo o čosi lepšie, zlepšila sa o 2,5 sekundy.
záznam trasy na garmin connect

S Palim sme si spolu na druhý deň dali výklus a pár roviniek. Martinom Urbaníkom (www.stefaniktrail.sk) som sa nechal nahovoriť na nočný beh okolo Kamzíka, bolo zábavné sledovať desať bláznov s čelovkami naháňať sa po lese :-) Druhú decembrovú sobotu som si zabehol na Devínsku Kobylu a vychutnal si tak prvý sneh, pekne praskal pod nohami. Na malokarpatské chodníčky som sa vrátil ešte viac krát, či už s Martinom a Mikim (22,46 km) alebo sám (21,12 km). Popri tom som si dal aj nejaké rovinky a s Elenkou a Paulínkou sme spolu s partiou okolo Ivana Gaboviča zabehli desiatku.

na Vianoce beháme elegantne

V druhej polovici mesiaca som pozbieral všetky okolité kopce; 21.12. padla Kobyla, o deň neskôr som zdolal Kamzík a 24.12. bol na rade Bratislavský Vianočný beh a teda beh cez Sitinu. Vlani bola celá trasa prikrytá statočnou vrstvou ľadu a zmrznutého snehu, tento rok sme na podobné roztopašnosti mohli len spomínať. Preto niet divu že na 9,75 km dlhej trati som si zlepšil čas o závratných 11:51 min. čo ma vynieslo na veľmi pekné 5. miesto (tempo 4:19 min./km). Rovnako ako toto zlepšenie ma teší aj fakt, že sa celkom ujala moja myšlienka elegantného behu, keď som už nebol jediný exot v kravate a dokonca pribudli elfovia, čert aj Santa :-)
záznam trasy na garmin connect

na Rendezi sa preháňajú nielen vlaky

Druhý sviatok vianočný sme si s Mikim Kérim zabehli okolo Kobyly a 28.12. sme celá família zamierili na Rendez. Tentoraz nie pozerať vlaky ale behať. Rozlúčka so starým rokom v Rendezi mala byť prvá súťaž na ktorej Elenka pobeží podľa pripraveného plánu a v určenom tempe. V tom som jej mal svojou prítomnosťou a sledovaním tempa pomôcť ja. S radosťou môžem konštatovať že náš plán vyšiel na výbornú. Vďaka Elenkinej húževnatosti a miernemu náskoku ktorý sme získali v prvých dvoch kilometroch, sme aj pri strate rýchlosti v závere tempo 5:30 min./km dosiahli :-)
záznam trasy na garmin connect

ešte že mal už plné hrnčeky :-)

Tesne pred koncom roka som si skúsil stupňovaný beh so začiatkom na 4:45 a záverom na 3:45. No a tradičnou bodkou za odchádzajúcim rokom bol Silvestrovský beh cez bratislavské mosty. V roku 2012 som bol šťastný ako blcha v kožuchu za čas 45:42, teraz bohatší o skúsenosti a nabehané kilometre som si trúfal na hranicu 39 minút. Počasie stále prialo, tak som vytiahol krátke nohavice a vyrazil do boja. Bežalo sa dobre, celú druhú polovicu trate som sa držal dvojice v dresoch behame.sk a ani tak nie ďaleko vpredu bol Marián Almáši. Výbeh na most Lafranconi rozhodol, trojica bežcov predo mnou si vytvorila malý ale konštantný náskok a tak som skončil sedemnásty v čase 39:19 min. (tempo 3:52 min./km).
záznam trasy na garmin connect

modrá nie je snáď len obloha :-)

Po prvý raz sa mi podarilo prekonať hranicu dvesto, s rokom 2013 som sa lúčil s nabehanými 210 kilometrami, na bicykli som nakrútil 136 km. Uplynulý rok bol rokom výrazného výkonostného rastu, zbierania skúseností, spoznávania nových skvelých ľudí a ja som vďačný za každú lekciu ktorú som dostal v každej oblasti môjho života.

štart ...čo k tomu dodať

ja som ten v modrých teniskách :-)

synchronizovaný beh. vraj bude aj na olympiáde.

MTB: kros / dĺžka 27,51 km / čas 1:48:46 / rýchlosť 15,3 km/h
záznam trasy na garmin connect

Občas sa v živote ocitnem v situácii keď si hovorím „čo tu vlastne robím, ako som sa sem dostal?“ Presne takéto myšlienky mi vírili hlavou aj v sobotu ráno keď som sa vydal na manželkinom bicykli na Železnú studienku. Že prečo práve tam? Lebo sa tam konal MTB pretek po malokarpatských kopcoch a chodníčkoch. A že prečo nie na mojom bicykli? Lebo s tým by som na trati bol ešte asi aj teraz. Ako to teda bolo?

niekde tam vzadu som aj ja

Po vlaňajšom extrémnom MTB maratóne v polmetrových závejoch (kde som bol ako divák) sa tento rok zima Bratislave (a vlastne celému Slovensku) vyhla širokým oblúkom, po snehu či mraze ani chýru, ani slychu. Na súťažnú cyklo premiéru ideálny stav :-) Kým problematika počasia bolo jasná, otázka formy bola veľká neznáma. Nikdy som nič podobné neabsolvoval, takže sa nebolo od čoho odpichnúť. Každodenná cesta do roboty a späť domov (17 asfaltových km) sotva mohla byť zrkadlom schopností a možností.

Preto som sa na štarte slušne zaradil kdesi do poslednej tretiny 371-členného pelotónu. O jedenástej hodine zaznel výstrel a pole cyklistov sa pohlo vpred. Teda, tí vpredu sa pohli, my vzadu sme okolo štartéra prešli minútu po tom čo si splnil svoju povinnosť. A hneď tu je prvé stúpanie smerom na Kamzík a ja zisťujem, že okolo mňa je dosť cyklistov ktorých môžem nechať za sebou. Ani som sa nenazdal a už za povzbudzovania Martina Neradoviča mierime do lesa, do kopcov, do blata. Čoskoro míňam Diu Tešovičovú, ktorá rieši roztrhnutú reťaz, smola hneď po dvoch kilometroch. Aj v ďalších stúpaniach sa mi darí drať sa dopredu, občas v sedle, sem tam pešibusom. Zbližovať sa so stromami sa mi príliš nechcelo a tak som v klesaniach šiel na istotu, čo samozrejme súperi radi využili.

občas to inak nešlo

Singláč nad Vydricou bol jedným z mála miest kde sa blato nesnažilo polapiť kolesá bicykla do svojej mokrej náruče. Radi ho však zaskočili korene ktoré sa zo všetkých síl vrhali do ideálnej stopy. V zdraví som prežil aj túto výzvu a to už sme boli na trase známej z letného cyklo maratónu. S nevyhnutnou dávkou námahy cesta príjemne ubiehala, spadnutá reťaz bola len malou a rýchlo vyriešenou nepríjemnosťou. Stúpanie na Biely Kríž zvládam pomaly ale isto a už som aj na občerstvovačke. Zisťujem však že hladný nie som, smädný tiež nie a tak sa s trochou ľútosti poberám bez zastávky ďalej.

Na žltej trase je blata ako keby ho tam schválne navozili, našťastie je mokré a nie lepkavé a tak sa prejazdy dajú celkom zvládnuť. Mimochodom, už hodný kus cesty sa ťaháme s borcom na fat-biku, zaujímavá vecička. Za Malým Slavínom točíme smer Kačín a to už viem čo ma čaká. Ešte sem tam niekoho predbehnem, popri tom stále vypľúvam blato a točím čo to dá. Záverečné klesanie... čo k nemu napísať. Cesta padá dolu rýchlejšie než gate na prvom rande a za každou zákrutou svoju náruč otvárajú urastené stromy. Niektorým kamikaze svištiacim okolo mňa to nevadí, ja sa radšej intenzívne maznám z brzdami a po x-tý raz sa chválim za rozhodnutie nechať môj krosáčik doma.

požičaný bajk, na nohách tenisky...

Záverečný čosi vyše kilometer je už opäť na asfaltke a ja sa snažím pridať aspoň symbolicky, pre ten dobrý pocit. Jeden či dvaja cyklisti ma predbiehajú, nech si idú, ja tu bojujem hlavne sám so sebou. Cieľovou bránou som prešiel v čase 1:48:46, celkovo ako 127. bajker. Kilometre v nohách cítim, fyzicky je však všetko v poriadku, telo nevydáva žiadne varovné signály a ja som rád že som to skúsil a zvládol.

Po organizačnej stránke nemám čo vytknúť, vyhrievaný stan bol super, taktiež úschovňa bicyklov či pripravené umývacie boxy. Guláš tiež chutil, moderátor pobavil, čo viac si priať :-) Snáď len poriadny oddych pred nedeľnou bežeckou časťou.

Nosím je na rukou skoro deset let. Jako by mi k zápěstí přirostly. Takže si ani nevšimnu, že jsou už omlácené, popraskané, ošuntělé. Moje timexy s nepravděpodobným názvem Ironman.

Koupil jsem si je na začátku července 2004, tuším za šestnáct stovek. Moje první sportovní hodinky. Až do té doby jsem tréninky běhal bez hodinek a na prvních pár závodů i premiérový maraton jsem si vzal klasické s ručičkami. Spíš jsem tušil, než abych věděl, jak rychle běžím a jaké jsou mé mezičasy. Teprve z výsledkové listiny jsem se dozvěděl, jakou přesnou hodnotu má můj nový osobák.

S timexy se to změnilo. Tréninky i závody byly najednou úplně o něčem jiném. Stopky a hlavně mezičasy - dokonalý dárek pro moji soutěživou duši. Kromě krátkého flirtu s Polarem a Garminem jsem s nimi odběhal všechny podstatné kilometry, byly se mnou u všech výkonů, na něž jsem stále čas od času hrdý.



Pásek jsem měnil dvakrát, baterku zřejmě víckrát. Ale jinak sloužily dokonale. Tedy s jednou malou výjimkou: občas zrychlovaly. Stávalo se mi to pravidelně zhruba po uplynutí 150-160 minut. Najednou se uvnitř strojku cosi dalo do pohybu a za pár kilometrů najednou čas na displeji začínal 3:0... Ale něco mi říkalo, že takovou reklamaci by mi ve firmě asi neuznali.

Spolu se zimními rukavicemi je to poslední rekvizita z mé první běžecké sezony. Bot jsem měl desítky, prodřel jsem dost trenýrek i elasťáků, triček a tílek jsem vystřídal habaděj, o ponožkách samozřejmě nemluvě. Jenom timexy se mnou pořád věrně zůstávaly.

Až do tohoto týdne. Najednou se pomalu začal odloupávat horní kryt, prasklý na několika místech, tlačítko START/SPLIT se uvolnilo a na poškrábaném displeji naskočil podezřelý čas.

Zanesl jsem je tedy do servisu. Komu by nebylo líto je vyhodit? Třeba stačí jenom nahradit kryt a zase bude všechno v pořádku. Jak jsem tak postával v prodejně, než si mě někdo všimne, zadíval jsem se do vitrínky s nápisem Timex. A tam jsem je uviděl. Taky měly nápis Ironman, stejné ovládání - akorát vypadaly trochu mohutněji. Jako dospělácké hodinky vedle dětských. V kapse jsem měl schované staré timexy, jenže když přišel konečně prodavač a zeptal se: "Co si budete přát?", zapomněl jsem na ně a vyhrkl: "Chtěl bych si prohlídnout tyhle hodinky se stopkama." 

A za chvíli jsem s nimi stál u pokladny. S divným pocitem, že opouštím staré pro nové, i když nutně nemusím. Ale co. Chodí to tak v životě i při podstatnějších věcech. 

S těmi novými asi už moc osobáků nezaběhnu a kdo ví, kolik bude kilometrů, kdy si budu netrpělivě mačkat mezičasy. Ale třeba s nimi přijde něco nového, stejně zajímavého. Staré jsem pietně odložil do šuplíku. Jako suvenýr a vzpomínku na dobré časy - v obou významech toho slova. A hlavně: co kdybych jednou prostě zatoužil nechat si ještě vyměnit ten kryt...