Ondra Pavlů je český ultra běžec a ambasador značek Columbia, LEKI, 100% a GU. Běhá odmala. Začínal na dráze, dorůstal v lese s orientačním během a v posledních letech propadl horským ultramaratonům. Sledovat ho můžete například na Stravě.
Můžeš se prosím Ondro naším čtenářům sám představit?
Ahoj, jsem Ondra, je mi 31 let a jsem závislý na pohybu v přírodě.
Tvůj svět se točil po dlouhou dobu okolo orientačních běhů. Jak ses k nim dostal? Budeme hádat… Rodina?
Rodina a shoda náhod. Máma se kdysi při pauze na kafe během účetnického kurzu dala do řeči s mámou tehdy docela nadějného staršího žáka Honzy Procházky. Toho dnes asi znáte jako mistra světa v orientačním běhu a několikanásobného vítěze Velké Kunratické.
Ještě předtím jsi ale začínal na dráze. Co jsi běhal a jak moc dobře?
Jako dítě jsem si prošel klasickým kolečkem, kdy se mnou rodiče trpělivě obešli asi tucet sportů, než jsem se někde upíchl. Ten moment nastal při náboru do tehdy nově vznikajícího atletického oddílu SK Aktis Praha. Moje specializace byla od začátku na středních a delších tratích, 800 – 3000 metrů. Měl jsem nějaké medaile z pražských přeborů, ostudu jsem neudělal ani na MČR, ale žádnej zázrak to nikdy nebyl, na to mi chyběla tréninková disciplína.
Velmi brzo jsem to navíc začal kombinovat právě s orientačním během, takže jsem třeba v sobotu v Opavě odběhl dva orienťácké národní žebříčky a pak v neděli v trailovkách, protože jsem si zapomněl tretry, běžel ve Vítkovicích MČR na 3000 metrů. Trenéři se mnou museli mít svatou trpělivost. No a pak mě začaly zajímat holky, zachutnalo mi pivo a i ty nadějné záblesky byly pryč. Běhat jsem ale úplně nepřestal nikdy.
Orientační běh byl tak trošku upozaděn… Máme pravdu, že se dostává do povědomí lidí trochu více až s příchodem možnosti vidět reálný tracking a oblibou běhu v přírodě?
Spíš než tracking to bude ten obecný trend pohybu (a běhu) v přírodě. Běhat už se lidi naučili, po lesních pešinách taky. Orienťák je zas o kus dál, o kus větší výzva, o kus větší dobrodružství. O moc blíž přírodě, než když se po kolenou škrábete skrz hustník, se už nedostanete. (smích)
Jakých úspěchů jsi v tomto úžasném sportu dosáhl?
Žádných zásadních. Pár vyhraných přeborů Prahy, v republice kolem desítky, jeden rok mě nějakým omylem nominovali do širšího výběru české repre. Vynikal jsem spíše v pozávodních aktivitách, jestli mi rozumíš.
Chceme začít dělat orientační běh, ale ztratíme se s Wazem, Google, i Siri. Co bys nám poradil? (velký smích)
Před přištím výletem do přirody si kupte papírovou turistickou mapu (nebo si stáhněte aplikaci Mapy.cz a přepněte si ji do turistického módu), přečtěte si legendu a pak během výletu porovnávejte skutečnost s tím co vidíte na mapě. Postupem času získáte cit pro kartografické zobrazování reality.
Do světového ultra trail runningu vstupují už několik let hvězdy orientačního běhu – například gold trail series. Proč až teď?
Tady bych si dovolil podotknout, že třeba na švédský Oringen (taková Mekka orientačních běžců) jezdilo každoročně přes deset tisíc běžců dávno před tím, než někoho napadlo oběhnout Mont Blanc (UTMB) nebo běžet ze Squaw Valley do Auburn (Western States). Spíš než orientační běh je právě ultra trail running nový fenomén. Že se tam daří právě orientačním běžcům není překvapivé.
Orienťáci od útlého dětství běhají klidně třicet, padesát závodů ročně a všechno to jsou vlastně takové fartleky v často velmi technickém terénu. Díky tomu mají neuvěřitelně silné a odolné nohy. Zárověň jsou to nejlepší downhillaři. Tam, kde jiní běžci opatrně hopkají, běží orienťáci hranu a ještě u toho čumí do mapy.
Takže i tebe tohle “volání dálek” oslovilo? (smích)
U mě to byl spíš takový přirozený vývoj. Několik let jsem žil v Austrálii a běh se zdál být dobrým způsobem, jak prozkoumávat tamější bush a nekonečné národní parky. Ty trasy se postupně prodlužovaly, na konci vždycky čekalo pivo, pořádný žrádlo a všechno to po těch dlouhých bězích chutnalo tak nějak líp. Však to znáš.
Co bylo první čím jsi začal a jak jsi dopadl?
To si pamatuju naprosto přesně. Byl jsem docela čerstvě v Sydney, seznámil se tam s pár místními orienťáky a ti mě vytáhli na běh skrz Royal National Park kousek na jih od města. 30 kilometrů nahoru a dolu podél oceánu, přes džungli, útesy, pláže, písečné duny, z cíle lodí zpět do civilizace. Nějakej ten městskej půlmaraton nebo maraton už jsem před tím uběhl, ale tohle bylo něco úplně jinýho. V tom nejvíc pozitivním slovasmyslu samozřejmě. Od té doby to se mnou jde z kopce … teda spíš do kopce. (smích)
Jsou v Austrálii nějaké závody jako máme u nás v Evropě, nebo Americe? Myslíme samozřejmě UTMB, Western States…
Tam jich je. Ten nejznámější a největší je Ultra-Trail Australia, který se běhá v květnu v kaňonech v Blue Mountains nedaleko Sydney. Druhým mezinárodně známým závodem v regionu je novozélandská Tarawera. Oba závody byly součástí Ultra-Trail World Tour, takže se tam vždycky sešla slušná skvadra mezinárodních eliťáků, zejména Američané se tam rádi jezdí ohřát. Mimochodem, oba závody v posledních letech koupila Ironman Group a v rámci nového paktu mezi Ironmanem a UTMB budou teď oba závody součástí nově vznikající UTMB World Series. A oba rozhodně stojí za to, takže začněte plánovat dovolený…
Ultra-trail tě tedy začal bavit. Tipujeme tedy správně že jsi přijel do ČR a začal jsi nějakou Olafovinou typu Pražská stovka? (velký smích)
Popravdě, po návratu v roce 2018 jsem začal v Chamonix na UTMB OCC, kde mě úplně vystřelila z bot ta atmosféra (a taky nechutný dvojitý puchýře na patách). Jinak jsem akorát běžel pár kratších závodů, než jsem se na pár měsíců vypnul při neslavném orienťáckém návratu, při kterém jsem v kamenitém poli za sebou nechal nohu a pochroumal si zánártní kůstky.
Pražskou stovku jsem zkoušel dva roky zpět, ale ukázalo se, že startovat s nedoléčenou rýmičkou a ještě se pokoušet držet vpředu, byl blbej nápad. Po svalové horečce někde na 60. kilometru jsem si připsal svoje první DNF. Reputaci jsem si sice trochu spravil na letošním ročníku, ale to byla covidem zkrácená verze, takže se to nepočítá. Pořádnej reparát mě stále čeká!
Ten přechod z orienťáka se ti docela hodně povedl. Co se ti za tak krátkou dobu povedlo?
No, on to byl dost pozvolnej přechod a popravdě až loni jsem začal nad tréninkem trochu víc přemýšlet. Vyhrál jsem pár menších regionálních závodů, ale na větších akcích si mě kluci většinou pěkně namazali na chleba. V roce 2018 jsem z kratší maratonské přípravy (Melbourne, 2:45) běžel již zmíněnou Taraweru, kde jsem byl hodně spokojen se 13. místem. Navíc jsem tam před závodem močil vedle Dylana Bowmana. Letos v květnu jsem vyhrál v Polsku na Lemkowyna Ultra-Trailu a posunul jim traťový rekord skoro o hodinu. Tyhle dva výsledky mě zatím asi těší nejvíc. Spíš jsem v těch posledních letech sbíral zkušenosti, které teď snad pomalu začínám zúročovat.
Víme, že se teď soustřeďuješ na jeden specifický závod a vůbec nemáš malé ambice… Pojď nám prosím o tom smělém plánu říct něco víc…
To víte správně. Na konci srpna se chystám na Ultra-Trail du Mont Blanc (UTMB). To je příjemných 170 kilometrů s 10000m převýšením kolem Mont Blancu. Už jsem zmiňoval, že ve 2018 jsem tam běžel trasu OCC (56km / 3500m+). V cíli jsem tehdy přefinišoval Tima Frerikse, což mě zahřálo u ega. 2019 jsem tam běžel novou trasu TDS (145km / 9100m+) a posledních 20 kilometrů jsem si naopak vyžral až do dna. V cíli, kam jsem se dostal po 26 hodinách na stylovém 69. místě (z 1800), jsem se zapřísáhl, že tyhle blbosti už mi stačily.
Jenže pak mi Columbia, jeden z mých partnerů a zároveň titulární partner UTMB, nabídla startovní číslo na hlavní trasu UTMB. Abych to vysvětlil, v našem světě není nic víc, než UTMB. Doběhnout to, je sen každého ultraběžce a kdo tvrdí, že ne, tak kecá. (smích) Nikde se nesejde větší konkurence a zároveň je skoro nemožné se dostat na startovku. Tomu se prostě neříká ne. Loni nám to, jako asi tak všechno, zrušili, letos už ale do akce jdeme. Mojí ambicí je především doběhnout, ideálně v méně zuboženém stavu než to TDS. Letošní příprava a výsledky z posledních přípravných závodů naznačují, že bych tam nemusel udělat ostudu.
Což by bylo fajn, protože nepoběžím jen za sebe. Ve spolupráci s Running With Those That Can’t (RWTTC) a Donio jsem spustil charitativní sbírku Kolem Mont Blancu pro ty, kteří nemohou na nákup sportovních vozíčků pro děti se speciálními potřebami. Pokud by si čtenáři chtěli zvednout karmu, přispět mohou zde.
Připravuješ se na to už nějaký pátek. Nejen tréninkem, ale minulý víkend sis zaběhl i GGUT 100. Jaké to bylo a jak sis vedl?
Do každé přípravy patří závody, kde si člověk trochu otestuje tréninkový progres. Já mám pro letošek jen jeden hlavní cíl a tím je UTMB. V červenci jsem udělal výpady na dva prominentní alpské závody. Oba jsem běžel tak, abych se byl schopen rychle vrátit do tréninku, tedy ne naplno. Ve Švýcarsku na Trail Verbier-St Bernard to stačilo na 14. místo. Na Grossglockner Ultra-Trail (GGUT) dokonce na 7. místo. A musím říct, že ten GGUT me vyloženě potěšil. Běželo se mi fakt parádně, závod mi utekl strašně rychle, nebyl tam žádný slabý moment a posledních 20 kilometrů jsem to už začal dost chladit a stejně jsem ještě předběhl pár kluků. V cíli jsem měl ještě opravdu hodně energie a pocitově to bylo výrazně lepší než o čtyři týdny dříve na Verbieru. Navíc je to famózní, krásně proměnlivá trasa.
O jakém (měsíčním) objemu se u tebe bavíme a jak vypadá tvůj typický týdenní blok?
Týdně naběhám v průměru něco přes stovku, k tomu v létě kolo, v zimě běžky. V porovnání s minulými lety jsem v posledních 12 měsících přidal na objemu a zejména na vertikálních metrech. Například letos mám naběháno a nastoupáno víc než za celý rok 2019, kdy mě tak krásně popravila trať TDS. Teď za červenec to bylo 470 kilometrů s 23,500 metry převýšení plus kolo, celkem 71 hodin tréninku. V porovnání s jinými borci jsem ale stále docela nízkoobjemový typ. (smích)
Co se obsahu tréninku týče, jsem fanoušek polarizovaného tréninku, takže každý týden se snažím jít dvakrát kvalitu, jeden dlouhý běh a mezitím velmi lehké klusy s pár rovinkami. Nikdy nejdu dva náročné tréninky dva dny po sobě, s výjimkou dvojitých dlouhých, pomalých běhů. Náplň těch kvalitních tréninků se vyvíjí v závislosti na cíli (cílech) sezóny a časové vzdálenosti k němu.
Čím blíže k závodu, tím více specifický se snažím být. Před rychlou stovkou by to byly tempové běhy, teď to je pochopitelně hodně o převýšení a dlouhých sebězích. V Praze si nedostatek pořádných kopců kompenzuji kombinací silových cvičení (např. odpichy do kopce) následovaných svižnými běhy napříč Prokopským údolím.
Obecně je mým hlavním cílem konzistence a celoroční běhání bez zranění. To, jestli si někde rozbiju hubu nebo udělám kotník, ovlivním jen do určité míry. Chytrým tréninkem ale mám velkou kontrolu nad “overuse” zraněními.
Jaké další plány máš, pokud se ti povede UTMB? Chtěl bys rád na Wester States? Nebo si třeba rovnou dal PCT? (velký smích)
To si povíme po UTMB. (smích)
No dobře, zeptáme se po UTMB, na které ti budeme držet palce. Chtěl bys něco závěrem dodat?
Díky moc. A poděkovat za podporu samozřejmě musím i svému okolí, především své ženě Báře, která mi mé časově docela náročné hobby stále toleruje a společně s kamarádem Davidem budou během UTMB tvořit můj podpůrný tým. Také je třeba poděkovat mým partnerům, bez jejichž vybavení by se mi v horách běhalo o dost hůře. Outdoorová značka Columbia mi nejen dodává spolehlivé a odolné běžecké oblečení a boty, ale jako hlavní sponzor UTMB mi i zařídili startovní číslo. Drápat se do kopců mi dost usnadňují ultralehké běžecké hole LEKI a oči mi před ostrým sluncem a otravným hmyzem chrání brýle 100%. Díky GU gelům nemám problém s nedostatkem energie, jejich příchutě jako slaný karamel bych nejradši žral i doma ke svačině. A na úplný závěr děkuji všem čtenářům, kteří zvažují podpořit zmíněnou charitativní sbírku. Běhu zdar a běhejte srdcem!
